Andor.cz - Dračí doupě online

Doma
11. 12. 2022 - do bůh ví kdy

Poslouchám Hikoriho slova a jen zamyšleně přikývnu. „To je pravda. Nevím, co na něj Anthony má. A nejspíš to nikdy nezjistím. Tahle část jde mimo můj dosah. Je to Nymův boj, pokud jej vůbec bude chtít bojovat. Nejsem schopná pomoct jemu a vlastně ani Leovi. Ne, dokud mě někdo nepožádá o pomoc, a to se stejně nestane. Jsem prostě mimo tyhle záležitosti. Každý asi máme… vlastní problémy…“ Povzdechnu si a pohlédnu do démonových očí. Neděsí mě. Mě ne.

„Ale to nic nemění na tom, že je strašné tu jen tak sedět a nic nedělat.“ Otočím se zase na Hikoriho. „S dobrem a zlem to není nikdy snadné. Ta hranice je tenká a každý ji vidí někde jinde. Je to jako optická iluze…Vzpomeň si na toho Lovce, který cvičil vlkodlaky. Taky byl přesvědčený, že slouží dobré věci a v našich očích se snažil jen pomoci blížící se apokalypse. Říká se, že krása je v oku pozorovatele… mám pocit, že s hodnocením našich činů je to stejné.“ Pokrčím rameny, zatímco si beru lopatu na sníh a navlékám tlusté rukavice.

„Hmm, chápu Hikori, a děkuji.“ Kývnu na oniho. „Je to prostě komplikované. Stejně jako, co mám zatraceně dělat s volným časem?! Zavrčím a zanořím lopatu do sněhové závěje. „To se Shawovi řekne. Odpočiňte si. Zrekreujte se. Ale jak mám odpočívat, když vím, co se tam venku děje?“ Mrlmlám si nespokojeně pod vousy a sem tam se po očku ohlédnu ještě po démonovi, která vyčerpal svou slovní zásobu minimálně na dnešní den a možná i na celý týden. Je to zvláštní… Jak může jeden měnit názor na věci v tak krátké době, i když před tím žil tisíce let.

Odklidím sníh z příjezdové cesty a kolem domu. Otřu si zpocené čelo a zůstanu stát opřená o lopatu. Hledím do zasněžených korun stromů a vydechuji obláčky bílé páry. Co teď… Co teď?

„Dovolená… co mám dělat s dovolenou?“ Vydechnu dlouze, ale odpovědí mi je jen šumění jehličí nade mnou. Už se začíná smrákat. Je zima a dnešní den utekl docela rychle. Cítím se bezradně. Raději bych vyfasovala zase svou G36ku a vrhla se někam, kde mi půjde o krk. Život je v těch chvílích tak kouzelně jednoduchý. Místo toho jsem ale v bezpečí svého domova. Můžu tu střílet akorát tak venku z terasy do stromů a děsit náhodné turisty. S rezignovaným výrazem si vezmu svůj notebook a posadím se na gauč v obývacím pokoji.

„Tohle je fakt zoufalé…“ Zavrčím s notebookem položeným na stehnech, než otevřu google a do okénka napíšu jediné

Jak strávit dovolenou

1. Jděte ven do přírody

Nakrčím čelo a jen zavrtím hlavou. Džungle, národní parky, lesy… Venku už jsem v posledních dnech byla více než je zdrávo. Ne, tohle mám splněno a k ničemu to nebylo.

2. Udělejte něco, co jste zatím nikdy nedělali

„Jak to myslí?“ Začtu se do poznámek. Cestování za jinými kulturami, zkoušení nových jídel nebo sportů. „Ehhh… Dál.“

3. Jeďte na výlet s přítelem

Nemám přítele. Dál.

4. Běžte sportovat

To už tu bylo ne? Dál.

5. Uspořádejte party

Vážně? Dál!

6. Seznamte se s novými lidmi

„To si už dělají srandu.“ Zaklapnu frustrovaně notebook a zakloním hlavu na opěrku gauče. Co si mám z toho asi tak vybrat? Nechce se mi ani do jednoho. Ne tady uprostřed ničeho a vlastně ani nikde jinde. Úkol je ale úkol. V jedné z krabic se společenskými hrami, které mi tu zůstaly po předchozích majitelích vytáhnu šestistěnnou kostu a prostě si hodím..

1

Hledím na to číslo s neskrývaným zhnusením. Mhouřím oči, snad jako kdybych chtěla kostku přinutit, aby se ještě o kus otočila, než si jen frustrovaně povzdechnu. Vážně se mám v tomhle počasí někde plahočit zmrzlým lesem a metrem sněhu? Jak je tohle rekreační?! Nic s tím ale nenadělám. Pravidla hry byla daná. Za okny houstne tma a já si chystám věci na zítra. Vyrazím na procházku lesem, jakkoliv se mi do toho pranic nechce, protože mi tohle místo až zatraceně připomíná White Mountain a ty vlkodlaky… a Harbringera… a Garyho…

Termoska mi vypadne z ruky, když ji nešikovně uchopím a se zařinčením bouchne o zem. „To je den, tohle.“ Zasyčím, zvednu ji a vrátím ji k ostatním věcem.

Pitomý internety. Pitomej nápad. Pitomá dovolená!

Ten večer jdu spát silně rozladěná. Z toho, že vlastně nic nemůžu dělat. Z toho, že se musím nuceně rekreovat, a především z toho, že musím na tu podělanou procházku sněhovou kalamitou!

Usínám s palčivou, ale reálnou otázkou.

Jak se asi rekreují normální lidé…?