Andor.cz - Dračí doupě online

Poslední sbohem

Základna v horách
22. 12. 2022
♬♬♬♬♬

Harvey mi moc informací na základě, kterých bych se mohla rozhodnout co dál, nedá. Ale to je teď stejně vedlejší, protože stojím tváří v tvář změti černých chapadel šlehajících všude kolem. Čas na plány právě vypršel a zbývá přemýšlet jen pár vteřin dopředu. Čepel nože protne kůži, než záhy na to vyletí vstříc monstru uprostřed místnosti. A opět… Děje se toho v jeden moment až příliš. Napnu svou moc, zatímco se démon snaží zastavit mou zbraň v samotném vzduchu a… bohužel se mu to daří. Do toho slyším Anthonyho slova, stejně jako Leeho varovný výkřik. Ať už je na té druhé straně cokoliv, dostalo se to sem a my… Ne, nemáme čas.

Zazní další výstřel z Alpdrücken. Začínám mít pocit, že jej jsem už snad schopná poznat po sluchu. Avšak v ten moment se přede mnou něco stříbrně zaleskne a mě až se zpožděním dojde, že je to to něco, co po mě hodil Anthony. Nestihnu už nic, když se mě to dotkne a já jsem opět hozená do temné vody vize, která zastře mé smysly a odnese mě někam daleko. Do cizí minulosti.

__

Za okny sněží a dřevěné stěny srubu tiše úpí pod nárazy mrazivého větru, který je zvláště tady vysoko v horách opravdu silný. Tady je ale příjemně teplo. Litinová kamna, ve kterých hoří oheň, sálají příjemné teplo. Posadím se na židli a zahledím se na stříbrnou krabičku, která leží na stole přede mnou. Staré dobré kousky. Ještě na kazety. I po letech to mělo oproti těm moderním stále své kouzlo. Jistě ho ocení i ona. Pousměji se a natáhnu se po přístroji. Je na čase nahrát vzkaz.

Poslední rozloučení.

Ještě nevím, kdy to proti ní použiji, a především za jakých okolností. Možná ji to zabije a nebo jí to předá návod k tomu, aby tohle vše dotáhla do konce, pokud už toho nebudu schopen. Tak jako tak bude o budoucnost lidstva postaráno. A to je uklidňující představa.

Usrknu mezi slovy z hrnku sladkého kakaa a pokračuji v rozmluvě se sebou samým dál. Vím však, že nakonec si tento rozhovor přeci jen někdo poslechne. Jednou zcela určitě. Je to ostatně dokonalá past na čarodějku s nestabilními schopnostmi, jako má Redfield.

Je zvláštní o tom všem mluvit takto nahlas. Desetiletí plánů, o kterých jsem věděl jen já a můj syn. O artefaktu, který šel na druhou stranu hledat. O šanci pro lidstvo, o které se nikomu nikdy nesnilo. Prastaří, další hrozby, které by mohly přijít z jiných sfér či zapomenutých konců vesmíru. Vše vyřešeno jen za cenu jisté… statistiky. Kdo by se nechtěl obětovat za svou rodinu a své blízké tváří v tvář blížící se katastrofě, která by stejně pozřela všechen život? Ne, tohle nebyl moc složitý příklad k rozlousknutí.

Slovo za slovem vyprávím to, o co mi celou dobu šlo. Jak použít artefakt. Jak to celé zastavit. Nevím, jestli si to vezme s sebou do hrobu nebo jí to k něčemu bude. Vlastně je mi to jedno, protože obě varianty vedou ke koncům, se kterými jsem počítal. Buďto to zvládnu já a nebo ona. Je to skoro až ironie, že jí stejně tak přeji smrt jako na ni spoléhám, že to dotáhne do konce, pokud já zemřu.  

„…Tak jako tak je tohle moje sbohem.“ Domluvím a zmáčknu tlačítko na diktafonu, ve kterém se dotočí kolečka točící se celou dobu naprázdno.

__

Diktafon, chata a to vše zmizí, zatímco se proderu zpátky na hladinu. Zpátky k sobě. Do mého života, z kterého jsem v poslední době vytrhávána častěji, než by bylo zdrávo. Hranice mezi mými vzpomínkami a těmi, které mi nepatří, se čím dál hůře rozeznávají a já… Já teď opravdu nemám čas to řešit.

S dlouhým nádechem otevřu oči a uvědomím si, kde jsem. Jsem zpátky. Přežila jsem, i když naprosto nečekaně. Neměla jsem šanci, ne když… Až po chvíli si uvědomím, že nestojím stále na stejném místě, a dokonce ani neležím na zemi. Někdo mě drží. Vidím ruce v bezprstých kevlarových rukavicích, které mě táhnou dál od chapadlovitého démona, jenž teď věnuje veškerou pozornost Hikorimu.

„Nyme…?“ Dostanu se zebe trochu chraplavě, než se krátce rozkašlu, zatímco pomalu přicházím k sobě. Všude kolem je kouř a… A tento plán Athonymu nakonec nevyšel. Nestihla mě zabít, ale… Nebýt Nyma, byla by skutečně mou poslední vzpomínkou v životě ta na chatu v horách, která ironicky ani nepatřila mě. Zachytím se za Nymova předkloktí a pokusím se postavit, abych mu se mnou pomohla. Ani mi nedochází, že s mou vahou nemá sebemenší problém. Není to přeci jen člověk. A co je podstatné, ani když se ho dotknu, nepřijdou další vize, které ke mně teď přicházely stále častěji a častěji. Byla jsem nestabilní, jak říkal Anthony?

„On…“ Pohled mi padne na postavu, která vyšla z Jizvy. Teď už moc dobře vím, kdo to je. „Je to jeho… syn.“ Vydechnu, zatímco se dál opírám zesláble o Nyma a sleduji tak to tragické završení rodinného příběhu Roberta Athonyho společně s jeho dětmi.

„Měl by mít…“ Větu ale ani nedokončím, když se vzduchem mihne malá kostěná hůlka, kterou syn hodí svému otci. „… Artefakt.“ Vydechnu nevěřícně, když tu věc vidím na vlastní oči. Skutečně to dokázal. I s tím vším, co mu hrozilo na druhé straně, to… dokázal! Cítím, jak se ve mně vzedme vlna hrdosti, která ale nepatří mně. Ne, zdaleka ne. To jsem jen ze života bývalého agenta viděla až příliš mnoho. Toho muže v uniformně jsem viděla teď poprvé a přesto… pro mě nebyl cizí.

To už ale místnost osvětlí bílé světlo, když se Anthony rozhodne aktivovat hůlku. Vymazat něco z existence. Někoho. Rozhlédnu se po rychle ostatních, ale hned jak slyším jeho slova směřovaná k něčemu, co bývalo jeho dcerou, tuším… Ne, vím, co bude následovat. Už jej znám až moc dobře.

Maso se odloupe z kostí, zatímco světlo nabývá na síle. Hrůzné divadlo pokračuje, zatímco si artefakt vybírá svou platbu. A nakonec… Chytím se Nyma pevněji v okamžiku, kdy přijde bílý záblesk, po kterém je po všem.

Rachel, nebo to co z ní teď bylo, je pryč. Jeden život za zbavení se materializovaného démona? Dobrá cena. Velmi dobrá cena.

„Já… už můžu vstát.“ Vzhlédnu vděčně k Nymovi a s jeho pomocí se postavím na vlastní nohy. Tohle bylo… „Děkuji, Nyme. Tohle bylo… až příliš těsné.“ Sklouznu pohledem z elfa k ostatkům muže, z kterého si toho v sobě nesu víc než bych ráda a pak se očima zastavím na jeho zhrouceném synovi. Není těžké vybavit si pocity po smrti manželky, když mi s dcerou dali ten modrý hrnek, který…

„Měli bychom odtud.“ Zamumlám, než udělám pár kroků dopředu a pohledem hypnotizuji krvavé zbytky po bývalém agentovi. Tohle všechno… bylo kvůli němu a zároveň díky němu jsme teď v rukou měli něco… co může skutečně obrátit vývoj války. Avšak za jakou cenu?

„… Poslední sbohem.“ Šeptnu a… kývnu. Teď je to na nás.

„Harvey… Tu hůlku. Budeme ji potřebovat. Já… raději na ni nechci sahat.“ Potřesu hlavou a raději nedomýšlím, co bych mohla zažít při tom, kdybych se dotkla kostí něčeho takového.

„Lee… Měli bychom ho vzít pryč. Ať už se tady za ty roky stalo cokoliv, tenhle voják splnil svou povinnost.“ Skloním pohled k poslednímu členovi Anthonyho rodiny, který splnil misi, přišel však o to, co ho celou dobu drželo na nohách a viděl zemřít svého otce i sestru. Nebyl to milostivý osud. Ani v nejmenším.

„A teď tu Jizvu.“ Dojdu k Mynkowskiho sféře, která se po litém boji povaluje pohozená na podlaze jako zapomenutý krám. Vezmu ji do rukou a vykročím k rudému oku, za kterým se táhnou nekonečné pláně na opačném konci vesmíru.

„Harvey? Leonarde? Jestli někdo víte, co s tím mám udělat, teď je ten vhodný čas na moudré rady. Ale před tím… Asi bude lepší, pokud se alespoň trochu vzdálíte. Všichni. Protože vážně nevím…“ Přetočím tu věc v rukách, zatímco se pokusím navnímat energii v ní proudící. „…Jak tohle zavřít. Tentokrát.“ Přimhouřím soustředěně oči, zatímco i nadále stojím naproti otevřené Jizvě.

Deja vu.

Muž na scestí

♫♫♫

Základna v horách
22. 12. 2022

„Nevím jak daleko přesně!“ Vykřikne na tebe Harvey. „Ne že by někdo pořádně měl čas tu věc zkoumat a přežil!“

Černá slizká chapadla sebou švihají jako zahradní hadice puštěné naprázdno. Pohyby jsou rychlé a zdají se nahodilé. Zároveň ale zvládají krýt Anthonyho před další střelbou. Když pohltí další výstřely z Alpdrücken Nym zakleje, ale nevzdává se.

„Jak má dcera řekla, na mluvení bude čas až tohle skončí.“ Anthony vytáhne obdélníkovou krabičku ze svého saka. „Je pravda že váš dar je doopravdy otravný.“

Ve chvíli, kdy to řekne letí k monstru uprostřed místnosti tvá zbraň. Několik chapadel se vymrští, aby ji zastavilo. Zdá se jí to dá práci. Čepel visí ve vzduchu nehnutě před chapadly na tváři ženy se objeví bestiální úsměv.

„Prochází!“ Lee oznámí a jeho prst směřuje ke spoušti. V tu samou chvíli se ale vymrští chapadla jeho směrem. Málem nestihne uhnout. Ztratí tak ale poslední chvíle, kdy mohl zasáhnout. Anthonyho sil projde Jizvou.

Anthony hodí krabičkou a Nym zmáčkne spoušť. Runy zazáří. Další projektil vnikne do těla agenta. Ten s sebou cukne a vyplivne krev. Zhroutí se ke stěně. Démon se bránil proti tvé zbrani a zároveň zastavil Leeho, na otce jí už nezbylo sil. Zuřivě zavřeští a obličej na chvíli ztratí lidskou podobu. Beztvará, nafouklá, slizká hmota, připomíná něco, co se utopilo, už velice dávno.

Krabička letí vzduchem. Otočí se kolem své osy. Je to diktafon. Ještě jedna otočka, než ti dojde, co se vlastně děje praští tě do čela a všechno kolem zmizí.

---

„Vaše schopnost je otravná Redfield, už jsem vám to říkal? Nevím ale zda víc pro vás nebo pro mě.“ Říkáš a sedíš v malém srubu někde v horách. Na sobě máš tepláky, trepky a župan. Před tebou leží na stole diktafon. Svíráš ho jednou rukou a prstem poklepáváš na jeho kryt.

„Tahle nahrávka nepotřebuje kazetu. Stačí jí můj mentální otisk. Vaše síly začínají být nestabilní. To, co se vám stalo v Jonesportu je vyvedlo z rovnováhy. Sílí s blížícím se bojem. Finálním střetnutím. Hádám, že bude stačit, když se dotknete něčeho, co bylo v mé přítomnosti dost dlouho a s dostatečným emočním otiskem, aby to spustilo vaše nadání.“ Usměješ se, mimo vše jiné jsi nachystala past na čarodějku, dokonalá klec, která ji vyřadí z provozu. Bez ohledu na to, co se dělo kolem ní…

---

Když Nym vidí jak se Nory dokne krabička a ona sebou cukne bez myšlenkovitě vyrazí.

„Kryjte mě!“ Zařve a ví že ho poslechnou. Neví, ale zda to k něčemu bude.

Vidí Hikoriho jak udělá to samé. Chapadla se na ně okamžitě zaměří. Vyskočí, aby se vyhnul jednomu. S elegancí podjede pod druhým. Koutkem oka vidí, jak Lee vytahuje pojistku granátu. Zbláznil se? Oni mezitím sráží kyjem chapadla stranou. Není tak obratný, Japonské démon má jen svou sílu. Snaží se ponořit so svých stínů ale ani tam před zhmotněnou stvůrou není v bezpečí. V tom dopadne granát kus od něj. Instinktivně chce utéct, ale není kam. Pak si všichni barevného proužku na jeho těle a musí se pousmát.

Hustý dým se začne valit všude kolem. Zdá se, že to pomáhá, chapadla švihají mnohem zmateněji a chybí jim přesnost. Elfovi se to podaří. Sevře Noru a táhne ji pryč. Ještě několik okamžiků a bude z nejhoršího venku. Celé to trvalo jen několik vteřin, ale Nymovi přijde, že právě prožil další věčnost.

---

„Nevím, zda jsem vás právě zabil, znehybnil nebo se vám snažím pomoci. Věci se můžou vyvinout všelijak. Abych ale spustil vaší vizi musím předmět nabít něčím… důležitým. Dobře tedy v prvních dvou možnostech vás to alespoň může uklidnit.“ Pohodlně se opřeš a napiješ se kakaa z bílého hrnku ve kterém se pomalu rozpouští marshmallow. „Jizva, do které vstoupil můj syn nebyla vybraná náhodou. Podle svazků, které jsem studoval se za ní nachází artefakt, který je odpovědí na otázku, co by se stalo, kdyby do našeho světa proniklo něco, s čím se nejsme schopni vypořádat. I to je jeden z mnoha důvodů proč se nebojím toho, co přijde. Věřím, že na druhé straně svůj úkol splnil. Když si někdo z naší rodiny něco usmyslí jen těžko se svého cíle vzdá. Díky téhle věci budu schopný se zbavit kohokoliv. Stačí jen zaplatit cenu a věřím že se najde hodně lidí kteří ji rádi zaplatí za eliminaci cílů které budou třeba.“

---

Je pryč. Neví kolik času uplynulo, ale je pryč. Jak otec slíbil, ať se stane cokoliv dostane ho ven. On svůj úkol splnil taky. Vidí, že je celá místnost v chaosu. Vojáci, dva démoni a jeho otec… umírá? Po všech těch letech. Vypadá, že nezestárl ani o den. Ta uprostřed je to jeho… sestra? Co se to do háje stalo. Táta se na něj podívá, ví, co ho zajímá. Přikývne. Otevře kapsu ve vestě a vytáhne to pro co ho poslal. Ta věc ho svědí v rukou je nabitá mocí. Hodí ji otci. Ten i přes svá zranění chytí hůlku vyřezanou z kosti něčeho co žilo dřív, než se zformovala realita. Věci, kvůli které trpěl snad staletí. Přesto splnil svou misi. Snad na něj táta bude hrdý. Jacob Thomas Anthony se totiž vrátil z mise za nepřátelskými liniemi. Konečně.

---

„Vše je jen otázkou ceny. Stačí vyslovit přání a ta věc vymaže z existence vlastně cokoliv. Oběť ale musí být dobrovolná a čím silnější je pouto s cílem tím lépe. Dejme tomu, že chcete zabít prastarého. Výpočet analytiků odhaduje že stačí zhruba dva miliony dobrovolníků. Co je to za cenu vzhledem k rozsahu destrukce, kterou taková věc způsobí. Na vás by ale stačit třeba váš bratr. Nebo několik desítek obyčejných lidí.“ Upiješ kakaa a přemýšlíš co říct dál. „Jsou dvě možnosti. Buď jsem vám právě předal návod, jak tu věc použít nebo můžete v klidu odejít s tím, že o budoucnost světa je postaráno. Tak jako tak věřím že to hlavní je vykonáno. Můj syn bude zpět a budeme mít prostředek, jak konečně vyhrát. Jakmile zbraň aktivujete budete vědět co potřebuje. Samotného mě to překvapuje ale rád jsem vás poznal Redfield. Byla jste osina v zadku ale zároveň vítaná výzva k rozlousknutí. Nebýt toho že jste monstrum věřím že jste to mohla dotáhnout daleko. Dokonce i přes vaší deformaci na vás vsázím, pokud selžu, což vypovídá za vše. Tak jako tak je tohle moje sbohem.“ Usměješ se a stiskneš tlačítko stop na diktafonu který v sobě stejně žádnou kazetu nemá. Ne že by byla potřeba.

---

Otevřeš oči a cítíš se slabá, každá další vize ukusuje větší kus sil. Místnost je plná kouře. Anthony leží u zdi na druhé straně. V ruce svírá několik centimetrů dlouhou hůlku. Démon, který býval jeho dcerou zápolí s Hikorim a kryje palbu tvého týmu. Soustředí se na obranu svého bratra a otce. Její zuřivost je téměř hmatatelná.

„Omlouvám se Rachel.“ Zabublá Anthony skrz zkrvavené rty. „Možná jsem nebyl nejlepším otcem. Jenže ty jsi byla slabá. Jsi monstrum a možná jsi vždy byla. Nechala jsi se zlomit. Odpusť mi, ale tohle je konec. U nás v rodině si řešíme problémy sami.“

Hůlka v jeho rukou se rozzáří. Zdvihne ji nahoru a ona se rozevře. Vypadá do jako by místo ní držel kouli čisté energie. Září čím dál tím silněji. Z Anthonyho prstů se začíná odlupovat maso.

„Dobrá práce.“ Podívá se skrz popraskané brýle na svého syna. Potom mu oči vytečou na tvář a zbydou po nich jen krvavé krátery. V následujícím okamžiku vše zahalí oslepující světlo.

---

Jizva září do místnosti. Rudé pláně za ní se táhnou do nekonečna. Anthonyho syn je před ní. Zhroutil se, třese se a vzlyká. Démon zmizel. Nezbylo po něm vůbec nic. Muž, který tohle způsobil leží u stěny. Pokroucená schránka, která v posledních okamžicích života zažila utrpení, které je slovy nepopsatelné. Muž, který zasvětil život zabíjením monster, všech bez rozdílu. Muž posedlý vlastními ambicemi a vizí obrany tohoto světa. Došel na konec své cesty a vedle něj leží malá kostěná hůlka. Robert Anthony je mrtev, bitva byla vybojována ale válka zdaleka neskončila…

Kdo s koho

Základna v horách
22. 12. 2022

Prst zmáčkne spoušť a tvář mi ovane vzduch vytlačený z komory zbraně, která zaburácí výstřelem. První výstřel neomylně míří na agentovu hlavu. Vím, že mu to nic neudělá. Přesto… Ozve se další výstřel a střela tentokrát najde svůj cíl. Koutek rtů mi povyjede nahoru. Sféra poskočí na podstavci a skutálí se na zem. To už je u ní Hikori a….

„Co?“ Otočím se po Harveym. „Jak daleko? Co je DOST daleko?!“ Křiknu po něm v tento moment zásadní otázku. Pokud se tu bavíme o metrech, je to to nejrozumnější, co můžeme udělat. Pokud jsou to ale kilometry, nestihneme to. A nevím jak oni, ale já netuším, jak sféru ovládat.

To už se ale agent vrhne na oniho, proti kterému by jindy nebyl žádným soupeřem, ale nakonec Anthony také není pouze člověk. Pokrytec jeden. Jen krátce trhnu pohledem k Nymovi, který náhle vystřelí a tentokrát kulka najde svůj cíl.

„Dobře, čekej na příležitost.“ Syknu k němu ještě před tím, než seskočím dolů. Děje se toho příliš zaráz a já nemůžu být na všech místech zároveň. Prvně se postaráme o sféru a pak o… Ale ani nestihnu dokončit myšlenku, když uvidím, jak se zničehonic v místnosti objeví něco velkého černého… chapadlo? A ne jedno. Dokonce ani Hikori proti tomu nic nezmůže. A já… Začínám si nadávat za to, že jsem seskočila dobrovolně do jejich dosahu, ale co už teď zmůžu.

I tak se ale mění pravidla hry, protože se před námi objeví postava plavovlasé ženy, kterou ihned poznávám. Není to tak dávno, co jsem kráčela v jejích stopách temnou pustinou a… Ne, na pochopení tu hrát nechci.

„Zatraceně Anthony… Celou dobu vám lhala. Copak to nevidíte?“ Skočím jim do rodinného setkání, zatímco nechám pušku zhoupnout na ramenním popruhu zpátky k boku. Teď jsou mi klasické zbraně k ničemu.

„Na žádné rodině jí nezáleží. Už dávno ne… Vím to moc dobře. Otravný talent jste to nazval?“ Kmitnu pohledem k Anthonymu, který krvácí na zemi, ale nevypadá to, že hodlá jen tak zemřít. Moc jeho dcery ho bude zcela jistě držet při životě, dokud to bude třeba.

„Žádné rodinné setkání… Jen trvalé otevření bran do tohoto světa, že?“ Otočím se na světlovlasou ženu, v které už nezbylo nic lidského. Není toho moc, co teď můžeme dělat. Ne, dokud tu stále je, a ještě k tomu má v držení sféru. Hikori i my jsme takto v šachu a… Sáhnu k pasu pro nůž a přimhouřím oči hledíc do pokřivené tváře lemované slámovými vlasy.

„Jak si přeješ.“  Jedním táhlým pohybem přejedu ostřím po celé délce dlaně, než jej hned na to vrhnu na ženu tyčící se uprostřed místnosti.

Mířím na její tělo, ale ať už ji trefím kamkoliv, je mi to ve skutečnosti jedno. Protože hned na to sáhnu po své moci, kterou díky své krvi mohu natáhnout až k ní. Do ní. A pak se začnu soustředit… Nevím, jestli ji zvládnu tak snadno porazit. A ani nevím, na co se chystá Anthony. Ale nejsem tu sama. Vím, že se můžu spolehnout i na ostatní. Pokud bych ji dokázala alespoň ochromit a udržet natolik, aby jí mohli sebrat sféru a dostat ji odtud pryč, bylo by to vítězství. Sice krátkodobé, ale důležité.

Uvidíme, kdo s koho.

Je čas to skončit

Základna v horách
22. 12. 2022

„Zbytečná snaha.“ Ušklíbne se Anthony, když střely vystřelená na jeho hlavu skončí pohlcena kouřem. „Neříkal jsem vám…“

Tví dva společníci se začnou rychle přesouvat na stranu k jizvě.

Druhý výstřel ale míří úplně jinam. Sféra se pohne, jak do ní narazí projektil. Nakloní se z podstavce a padá na zem. Jako by se čas zpomalil, dopadne na podlahu. Nadskočí, ještě jednou a kutálí se dál.

„Ne!“ Vykřikne agent a vrhne se po ní. To už Hikori vyrazí.

Vynoří se ze stínů a jeho rudé prsty se natahují po artefaktu. Anthony na něj skočí a udeří ho pěstí obalenou stínem svého démona. Oni udělá dva kroky vzad. Sféru ale pořád drží v ruce. Další úder ho odhodí zase o kus dál. Agent do něj buší vší silou posílenou démonickým vlivem.

„Pokud chceme zastavit co se děje musíme obrátit proces nebo dostat sféru dost daleko odsud. Je součástí rituálu, přetrhnout pouto bude vyžadovat víc než ji jenom sundat z podstavce.“ Ozve se Harvey a rozhlíží se po místnosti.

„Mám pocit, že něco vidím.“ Nym svýma chladnýma očima hledí na Anthonyho. „Dává moc energie do útoků.“ Zaujatě zvedne Alpdrücken a usměje se. Zmáčkne spoušť.

Anthony s sebou škubne a dívá se na krev která mu barví oblek. Nymova mu prostřelil rameno. Zastaví se a neútočí. Hikori stojí před ním, svírá v ruce stále sféru a na několika místech krvácí po tvrdých úderech. Muž proti němu se zmateně podívá na prsty, kterými se dotkl rány a zůstala na nich krev.

„Pokud znovu zaútočí dostanu ho.“ Řekne ti tiše Nym. „Stačí ho vyprovokovat.“

„Už je téměř na druhé straně.“ Ozve se Leeho hlášení o stavu Jizvy. „Vypadá… normálně ale… mám ho na mušce.“

„Něco se děje.“ Harveyho hlas zní překvapeně. Cítíš to taky. Něco se změnilo. Další krok k prolnutí světů. Bariéra se tenčí. Pak se náhle zjeví…

Hikoriho obmotá černá slizká věc která připomíná hada. Zdvihne ho do vzduchu a švihne s ním o zeď jako by to byla hadrová panenka. Uprostřed místnosti stojí žena v bílém. Blond vlasy jí padají do poloviny zad. Zpod jejího oblečení se vlní další a další chapadla. Některé se míhají před jejím otcem. Do teď nebyly vidět. Anthony vydechne překvapením.

„Ty… jak?“ Vyjde mu jen z úst.

„Co jsi čekal otče, nejsi jediný, komu na téhle rodině záleží.“ Usměje se jeho dcera. „Doufám, že mě rád vidíš. Je čas dát všechny zase dohromady.“

Chapadlo opět švihne a znovu praští s Hikorim o stěnu. Sféra mu vypadne z rudých prstů a další ji omotá ve svém sevření.

„Démon v našem světě ve fyzické podobě.“ Vydechne Harvey a v hlase se mu mísí obavy i prostý akademický údiv. „Vymýtání nepomůže, půjde to zranit? Netuším. Nikdy jsme se s ničím takovým nesetkali. Přerušení pouta? Pochybuji.“

„Je čas to zkusit.“ Nym vystřelí mezitím co Harvey mluví. Runy zazáří, střela najde cíl. Projde jím jako dýmem a žena se otočí k vám.

„Konečně se potkáváme tváří v tvář. Je čas dokončit co se stalo v Guatemale.“ Dívá se přímo na tebe a v jejich očích už žádná lidskost nezbyla. Pohlednou tvář deformuje pokroucený úsměv. Anthony za ní se postaví. Vypadá nejistě, poprvé za dobu, co jsi ho poznala.

„Proč jsi mi neřekla pravdu?“ Zeptá se a rukou svírá prostřelené rameno. Je dost možné že démonické vliv je to jediné, co ho drží naživu po zásahu Alpdrücken.

„Nejdřív práce potom dotazy otče. Je třeba to dokončit.“

„Ano, je třeba to skončit.“ Anthonyho pohled se stočí na Jizvu a pak na tebe. „Máš pravdu dcero. Je potřeba to skončit. Přesně jak jsem říkal dřív.“ Jeho ruka zajede do saka nasáklého krví.

Cesta k bráně mezi světy

Základna v horách
22. 12. 2022

Hledíme na rudou oblohu nad našimi hlavami a můžeme jen doufat, že to není znamení konce. Tedy doufat… Nejenom doufat. Však jsme tu od toho, abychom to zastavili.

„Hmmh, nechtěj po mě, abych k tomu vymýšlela nějakou uvěřitelnější verzi… Tohle není zrovna můj obor.“ Ohlédnu se úšklebkem na bratra, který se zasmál i přestože nevypadá, že by mu bylo zrovna dobře. Co jeho dohoda s Králem ve Žluté obnášela raději teď ani nechci vědět. Poslouchám ostatní, kteří mluví o monstrech a jejich aktivitě spojené s Jizvami.

„Takže, abych to shrnula… Vypadá to opravdu na veselé vánoce. A dost možná nejenom ty. Tedy pokud zabráníme globální apokalypse… No, dnešní den je stále lepší a lepší.“ Potřesu nevěřícně hlavou s pohledem upřeným k rudému nebi, než si dlouze povzdechnu a otočím se na ostatní.

„Jdeme. Čas nám běží.“

__

Sníh nám křupe pod botami, zatímco míříme k jedné z budov, ke které nás vede Nym. Poslouchám jej a sem tam přikývnu. Jistě, nebude to procházka růžovou zahradou, pokud tam Anthony nahnal dalších pár jednotek. Na druhou stranu… „Nezbývá než doufat, že nepočítal s tím, že se tu tak brzy ukážeme. Ne, když se obtěžoval s námi rozloučit.“ Odfrknu si při vzpomínce na jeho projekci, která se s námi loučila v Útočišti. Nakonec můžeme být rádi za jeho ego, které mu nedovolilo si tohle odpustit. Kdyby se tam neobjevil… Některé věci dopadnou zcela určitě jinak.

„I tak… Opatrně.“ Pokývnu na ostatní. Nemá smysl zbytečně riskovat. Jestli jsem se za tu dobu, co znám Anthonyho něco naučila, není radno jej podceňovat. A tak pokračujeme dál směrem do budovy a pak… dolů.

Jak jinak.

__

Pokračujeme obezřetně dál skrz podzemní komplex. Všude kolem nás je ticho přerušované jen ozvěnami kroků našich těžkých bot. V každé zatáčce, na každém křížení chodeb můžeme čekat odpor, léčku, kterou nám tu Anthony laskavě nachystal, avšak… Nic. Stále jen ticho a prázdno.

Trochu se zamračím, když mi od úst náhle vylétne obláček páry. Je tu taková zima. Nezvyklá zima. Jen by řekl, že takto hluboko pod zemí mráz skutečně hrozit nebude, ale opak je pravdou. Je to jako kdybychom procházeli obrovským chladícím zařízením.

Moc jsme si proti tomu počasí nahoře nepomohli. Prolétne mi hlavou, ale poznámku si odpustím. Zůstávám tiše a soustředěná, protože klid se může každou chvíli změnit v peklo.

„Prolínání realit?“ Povytáhnu obočí a ohlédnu se po bratrovi, když v tom se ozve rána. A pak další a další. Stejně jako ostatní i já namířím hlaveň zbraně automaticky po tom nezvyklém zvuku, ale… Ne, spoušť nezmáčknu. Hledím do lidských tváří schovaných za modravou bariérou připomínající led. Jejich pokroucená těla… To, jak křičí… Ne, není to slyšet. Nic sem z druhé strany nepronikne, ale i tak je to nepříjemná připomínka mých minulých zkušeností.

„Hmmh, ano… chudáci.“ Zamručím tiše v odpovědi na bratrova slova, aniž bych odtrhla pohled od lidí uvězněných za bariérou. „Vím moc dobře, jaké to tam je.“ Šeptnu, než od nich odtrhnu pohled. Ani mě nenapadne se bariéry dotýkat. Raději si od ní udržuji bezpečný odstup, zatímco posunkem naznačím ostatním, že pokračujeme.

Nemůžeme se zdržovat.

__

Modrou vystřídá rudá. Bariéru mezi světy necháme za sebou a dostaneme se do míst, která si… pamatuji. Tedy ne přímo já osobně, ale pamatoval si je Anthony a já teď také. Je to zvláštně nostalgický pocit… I když jsem tu nebyla, zamyšleně přejedu prsty po jednom z ovládacích panelů, za kterými jsem tehdy… ne, on sedával.

Nejsem tu ale, abych vzpomínala na minulost. Rudá záře z trhliny mezi realitami je dobrou připomínkou toho, že se tu nehraje o nic menšího než o budoucnost.

Anthony je dole i se sférou a svými… oběťmi. Ne, ani mě to nepřekvapuje. Vlastně jsem ráda za to, že jsme tu na ně nikde nenarazili a nedošlo k přestřelce. Chladná logika je v tomto neúprosná. Nic neříkám. Pouze se otočím na elfského ostřelovače a kývnu.

Je na čase to skončit.

__

Runy na Alpdrücken modře zazáří do narudlého světla, které nás všechny obklopuje. Kulka, která je schopná jediným zásahem zabít prakticky cokoliv, vyletí z hlavně a… černý mrak ji pohltí jakoby to nic nebylo. Víří kolem Anthonyho a zcela určitě jej kryje… Proč vlastně? Potřebují jej ještě? Očima kmitnu rychle k rudé bráně, ke které se cosi… kdosi blíží, zatímco Anthony křičí. Do háje!

Nemám čas na to se s tím zrádcem vybavovat. Snažit se ho přesvědčit… Posunkem naznačím Anthonymu a Leemu, aby zajistili stranu s jizvou, zatímco kývnu na Nyma a sama zvednu zbraň.

„Ještě jednou.“ Zamířím stejně jako elf na Anthonyho, kolem kterého víří stín, jenž jej kryje, avšak… Já mám trochu jiný cíl.

První výstřel míří na agentovu hlavu, stejně jako jej doprovází střela z Alpdrücken. Pak však pohnu rychle hlavní o pár čísel do strany a další střely jdou do naprosto jiného cíle.

Přímo do sféry ležící na podstavci nedaleko Anthonyho. Jak to říkal De León? Že ani jako bůh neví, jak ji zničit? Teď se to hodí… Potřebuji ji shodit z toho podstavce a odvést pozornost jinam, zatímco dám Hikorimu, který je doteď ukryt ve stínech, jediný pokyn.

„Seber ji.“

Pak se během okamžiku přehoupnu přes zábradlí, abych se dostala dolů k Anthonymu i za jeho démonem. Zvládnu proti tomu dýmu něco udělat? Kdo ví. Vím teď ale moc dobře, co je zač… A vím, že potřebujeme dostat do rukou co nejdříve tu sféru, abychom Jizvu byli schopní nějak zavřít.

Dřív, než sem dojde ten cizinec.  

Mezi světy

Základna v horách
22. 12. 2022

„Není se čemu divit, že si ho vybrala. Měl moc, znala ho a věděla, jak s ním naložit.“ Povzdechne si Harvey. „Tohle nebude snadné. Anthony je sám o sobě nebezpečný, v kombinaci s ní…“ Nechá větu vyset ve vzduchu.

---

„Děkuji.“ Natáhne Nym ruku v bezprsté rukavici s kevlarem a vezme si zpět přívěšek. Vaše ruce se dotknou ale tentokrát nevidíš nic. Je otázkou, zda elf nechce nebo prostě není co dalšího ukazovat. „Je to vzpomínka na domov. Víš všechny staré národy nejsou odsud. Měli jsme své světy. Jenže ty skončily. Začal exodus. Právě protože přišly tyhle věci. Tenkrát jsem tam nebyl a nebojoval. Tenhle přívěšek jsem dostal od rodičů, vzpomínka. Je ale čas, aby další druhy nemusely zažít to co my.“

---

„Erupce?“ Podívá se Leo a zdá se, že ho všechno bolí. Přesto se zasměje. „Stěny mezi světy se bortí, cítím to v kostech. Není moc času. Všechno, co spalo se probouzí.“

„Ano, podle pozorování se při každém pokusu o otevření Jizvy zvýšila lokální aktivita monster.“ Přitaká mu Lee. „Jenže to byla vždy jenom jedna, pokud se jich otvírá víc naráz nedokážu si představit co to s nimi udělá. Vlastně si to ani nechci představit.“

„Záznamy ve výzkumném křídle Lovců mluvily o apokalyptické události. Bez ohledu na to, zda se jizvy zcela otevřou.“ Podívá se Harvey. „Máme ale ještě čas. Jde o to, že to ovlivňuje i druhy které jsou normálně mírumilovné. Agresivita roste ve všech nelidských bytostech. Jedinou výjimkou jsou snad Staré národy.“

„Ano, protože my jsme trochu něco jiného než třeba lochneska.“ Řekne s ironií v hlase Nym mezitím co kontroluje Alpdrücken. „Hodně monster má v sobě něco, čeho oni umí využít. Bestiální stránku. Tohle ji znásobí. Podle záznamů o úprku z našich světů se to zmiňovalo několikrát.“

„Takže bude hodně práce i až tohle skončí.“ Anthony zasune zásobník do pouzdra na vestě. „Nevadí, od toho tu Lovci jsou.“

---

Všichni jsou připravení, jak jenom to jde. Ozbrojení, v očích odhodlání a trochu strachu. Podivné rudé nebe celou zasněženou základnu ozařuje nepřirozenou září a přichází s důkazem, že brzy váš svět nemusí být už jenom váš.

„Dobře, povedu vás. Dávejte pozor, chodby jsou relativně úzké. Je to vojenská základna. Udělaná tak aby se dobře bránila. Jsou tam stanoviště postavená tak aby zadržela útočníky.“ Vysvětluje Nym mezitím co vám pod nohama křupe sníh po cestě budově. Jsou to jediné stopy bot kolem. Jen kus od vás je vidět že tudy jezdily těžká vozidla.

„Dobře, dovnitř.“ Řekne, když dorazíte k budově. Vezme za madlo posuvných dveří a vstoupíte do budovy připomínající překladiště. Je tu několik vojenských nákladních aut a bedny. Nikde nikdo. Nym ukáže na nákladní výtah na druhé straně místnosti.

---

Jdete pomalu, hlavně zbraní hlídají prostor kolem. Ticho je až nervy drásající. Pak stojíte na plošině výtahu. Nym zmáčkne tlačítko a ponoříte se do hlubiny komplexu. Těžko říct, jak hluboko jedete. Není tu nic jako patra jen cesta dolů. Nakonec se výtah zastaví v hale podobné té nahoře.

„Tudy.“ Ukáže Nym a s jistotou vás vede komplexem.

Místo vypadá že má nejlepší doby za sebou. Vlastně ho nikdo nijak výrazně nemodernizoval od doby, co skončily experimenty s Jizvou díky ztrátě jednotky, ve které byl i Anthonyho syn. Jak postupujete je zima kolem čím dál tím větší. Musí tu být už chladněji než na povrchu. Od úst vám stoupá pára a ruce ve kterých držíte zbraně začínají být otupělé.

„Blížíme se, Může tu být téměř cokoliv. Tady se reality budou prolínat nejvíc.“ Hlesne Leo, který má na vousech kousky ledu.

O pár kroků dál se jeho slova jen potvrdí. Najednou se ozve úder. Lee uskočí a namíří na stěnu vedle sebe. Ta připomíná ledové zrcadlo. Na druhé straně jsou lidé, pokroucení a deformovaní. Jejich ústa se otevírají v tichém křiku, roztažená tak jak by to člověk nedokázal. Občas někdo z nich narazí hlavou do bariéry, která vás dělí.

„Jsou mrtví, ti, co je drží a berou z nich sílu. Oběti, zaprodanci nebo prostě chudáci kteří byli ve špatnou dobu na špatném místě. Odsouzeni k utrpení v jejich hlubinách.“ Dívá s Leo fascinovaně na lidi ve stěně. „Nejsou nebezpeční, jen dokazují že jsme blízko a není moc času.“

---

Ti, kolem kterých jdete křičí, hlasy plnými strachu a agónie. Když kolem nich projdete utichnou, ale začnou křičet další. Vždy ti kolem vás. Provázejí vás jako uvítací výbor až ke dveřím, které vedou k vašemu cíli.

---

Dveře jsou otevřené a místnost osvětluje rudé světlo. Místnost, kterou jsi viděla ve vizi, ve které Anthonyho syn zmizel. Za řadou monitorovacích stanic nikdo nesedí. Jizva dole v místnosti je otevřená. Kolem ní je vystavěná komora. Samotná anomálie je obestavěná že vypadá jako okno do jiného světa. K celému konstruktu je napojený podstavec, na kterém stojí Sféra. U ní je Anthony. Podle všeho vás nevidí. Nym pokývne a zdvihne zbraň. Magická střela vyletí z hlavně, nemůže minout. Přesně jak jsi chtěla. Ukončí to jednou pro vždy.

---

Temný mrak projektil pohltí za letu a víří kolem muže v obleku který se otočí. Kolem něj leží mrtvoly, kterých si všimnete až teď. Muži i ženy ve uniformách ÚPKŠ. Není na nich vidět co je zabilo, ale mrtví jsou bez pochyby. Hledí ke stropu a v tváří se jim odráží strach.

„Ne!“ Vykřikne bývalý agent. „Zmizte! Teď už se nenechám zastavit!“ Máchne rukou ke komnatě, kde je na přístroje napojená Jizva.

V rudé záři je vidět že se pomalu blíží postava, zatím jen obrys ale nebude to trvat dlouho a projde portálem do vašeho světa.

Čas ticha

Útočiště – základna v horách
22. 12. 2022

„Hmmh, démon a ne člověk…“ Pohlédnu na Harveyho, zatímco ladíme poslední detaily před odjezdem. „Dřív to byl člověk. Byla to jeho dcera, ale… Ale tam na druhé straně byla příliš dlouho. Sama nevím, jak moc. Čas tam… splýval.“ Mluvím opatrně, pomalu. Není snadné o tom jen tak mluvit, když slova s sebou přináší i bolavé vzpomínky. Je to však něco, co potřebují vědět. Kdyby se mi náhodou něco stalo, ta informace se nesmí ztratit se mnou.

„Povznesli ji nakonec a… Stalo se z ní tohle. Už dávno nepotřebovala své tělo. Vrátila se pak skrze čas a prostor zpátky sem… A tím to začalo. Její manipulace vlastního otce. Snaha donutit ho otevřít Jizvu za pomocí Mynkowskiho sféry a rozbít klíč, který… Kterým jsme uzavřeli Jizvy před lety v Jonesportu.“ Pohlédnu na Hikoriho a pak bratra. „Vzpomněla jsem si… Na to všechno. Jak to skončilo.“ Skoro až zašeptám poslední slova. Naše smrt, proroctví, Shaw… A teď jsme tady. Na samotném konci…

Čas na mluvení už ale skončil. Kdo ví, jestli ještě někdy bude s tím, co se na nás řítí, ale tím spíše nesmíme zastavit. Dáme se tedy do posledních příprav před skokem. Není toho moc, co je třeba udělat. Nejdůležitější je hlavně nasednout do dodávky a vyrazit k našemu cíli. Posedáme do nákladového prostoru, zatímco Shark s Edwardem obsadí sedačky vepředu.

Nebýt hučení motoru, je tu doslova dokonalé ticho. Nikdo nemluví. Všichni vypadají zamyšleně. Pohroužení do vlastních úvah o tom, co máme za sebou a co nás především čeká.

„Hmm, Nyme?“ Hlesnu po chvíli a zvednu ruce, abych si jimi sáhla za krk a odepla řetízek, na kterém se houpe zavěšený zub. Je to něco, co mi nepatří a co teď už tak úplně ani nemám právo mít.

„Když už je vše vyřešené, měla bych ti ho vrátit.“ Nechám ho sklouznout do jeho ruky. „Nakonec ani nebyl třeba.“ Slabý pokus o úsměv, který se mi přelije přes tvář, se snad ani úsměvem nedá nazvat. Na to je situace zde až příliš tíživá. Ačkoliv jsem toho moc neřekla, i tak mi přijde, jako kdybych to posvátné ticho nepatřičně rozbíjela, a tak zase zmlknu a skloním pohled zase k mým propleteným prstům, zatímco nahrbeně sedím zapírajíce se předloktím o kolena. Ne, na motivační proslovy mne zrovna moc neužije. Už jen to, že tu na tak malém prostoru sedím s ostatními, je něco, čemu bych se ještě před rokem vyhýbala jako čert kříži. Ovšem některé věci se změnily… A zjistila jsem, že jsou na světě i mnohem horší věci, opravdu horší věci než tohle.

Za okny se míhají duhové barvy a my se řítíme k našemu cíli, když v tom promluví Lee a já k němu natočím tázavý pohled, ale to už s námi vůz silně cukne a barvy za okny zmizí. Zůstane jen rudá. „Co to sakra je?!“ Křiknu, když se snažím něčeho chytnout, abych nespadla, když v tom se ozve od bratra bolestivý výkřik. Najednou se děje moc věcí v jeden moment. Dotknu se jeho ramene… A silně jej stisknu, když uslyším ta osudová slova – Jizvy se otevírají!

„Tak už nám čas vypršel.“ Konstatuji s nezvykle ledovým klidem. Ostatně to jsme čekali. Já to čekala. Že na tohle dojde. Celou dobu lidé kolem mě trousili poznámky, náznaky toho, co se chystá a já tu teď skutečně byla. Ta, která bude stát na konci.

Vysílačka dál chrčí, ale přesto poznávám Shawův hlas. Mobilizace. Poslední odpor. Je mi jasné, co to znamená, ale stejně tak vím, jaké máme my priority.

„Leo má pravdu. Musíme dostat tu sféru.“ Přikývnu, než se ohlédnu po Edwardovi a neodpustím si kyselý úšklebek. „Jonesport… Vždycky je to Jonesport. Nevadí. Bude to domácí půda.“ Z mých slov odkapává led a jisté napětí, které při vzpomínkách na to místo cítím. Tam, kde to začalo…

Ovšem není tu prostor se dál vybavovat. I když se nás Shark snaží udržet na jakési cestě mezi realitami, hází to s námi čím dál víc a víc. Chytím se pevně jednoho z popruhů, které byly určené k přikurtování naložených beden k dodávce a držím se, jak můžu, i když mám občas pocit, že na něm jen vlaji. Dodávka se s námi otáčí v prostoru a jsme jen malý kousek od toho, abychom se ztratili kdesi mezi světy, avšak… Shark svůj vůz zná a stejně jako ostatní v této misi, i on je na správném místě.

Šachové figurky jsou rozmístěné a posledních pár tahů hry může začít.

Náhle vše kolem ustane a dodávka sebou smýkne na sněhu, který jí odletí od kol, jak projede vysokou závějí. Jsme… Opět venku. A dokonce to vypadá opět na Ameriku.

„To nebyla až tak daleká cesta.“ Pronesu suše, zatímco se trochu potlučená postavím a seberu svou zbraň ze země. Vyskočím společně s ostatními ven a opře se do mě mrazivý vítr. Opět.

„Hmmh, co nějaké erupce na slunci?“ Prohodím mimoděk k Leemu, zatímco hledíme na rudou oblohu klenoucí se nad zasněženými vrcholky hor, která opravdu nevypadá jako něco z tohoto světa. Ale teď je to naše nejmenší starost. „Hlavně, aby bylo komu to vysvětlovat.“ Projdu pár kroky dál a rozhlédnu se.

„Jdeme dovnitř. Sharku, ty zůstaň u dodávky. Jsi náš jediný lístek ven a možnost, jak se dostat k ostatním, až s tímto budeme hotoví. Nějak.“ Povytáhnu obočí a bez váhání zadám rozkaz muži, který mě převyšuje dobře o hlavu a půl.

„Nyme, ty tohle místo znáš?“ Otočím se na elfa. Počítám, že by skutečně mohl vědět o tom, co tu je, když nás sem vlastně od navigoval a poslední roky byl Anthonyho věrným stínem. „Budeš se držet vepředu. Jdeme s tebou. Pokud tu je něco, na co bychom si měli dát pozor, tak teď je vhodná chvíle se o tom dozvědět. Tedy… kromě toho Anthonyho démona… nebo spíše dcery.“ Počkám, co nám k tomu Nym bude moci říct, zatímco si překontroluji zbraň a stočím pohled k mému bratrovi, abych… zaváhala.

„Leo ty… Jdeš taky?“ Ne, jemu nepřikazuji. Je to stále můj starší bratr, přesto… Naposledy jsme takhle do akce šli společně právě v Jonesportu, než se vše pokazilo.

„Tak jako tak, jdeme dovnitř. Tou nejkratší cestou k Jizvě. Žádné zdržování, vyptávání. Pokud uvidíme Anthonyho se sférou, prostě ho na místě zastřelíme. Rozumíme si?“ Zacvaknu zásobník a kývnu, než společně vyrazíme přes hustý sníh k jedné z červených budov.

Začalo to

Útočiště – základna v horách
22. 12. 2022

Oni na tebe tiše kývne. Ví, že jsi, stejně jako ví že nejsi. Ostatní ti dají, kolik času potřebuješ. Když pak oslovíš Nyma přikývne.

„Už jsem dal lokaci Sharkovi. Auto je nachystané skočit poblíž abychom to mohli skončit jednou provždy. Snad dřív než stačí napáchat víc škod.“

„Myslel jsem si to. Jen jsem si to nikdy nechtěl připustit.“ Povzdychne si Lee. „Nějak mi přišlo ze všech hlášení, že by mohla být pravda co tvrdí. Že měl kontrolu.“

„Je to tak lehčí. Vědět že to všechno spáchal démon a ne člověk.“ Rozhlídne se Harvey po Útočišti, nebo spíš toho co z něj zbylo, a v hlase mu zní bolest.

„Alespoň ho můžeme ukončit bez výčitek. Ne, že by se zase tolik změnilo ale…“ Anthony pokrčí rameny. „Je prostě čas to skončit.

---

Zabere to jen chvíli. Ostatní už většinu věcí nachystali. Sharkova dodávky je připravená ke skoku na místo které jejímu řidiči Nym ukázal. Shark nastartuje a vyrazí, necháte zničenou vesnici plnou mrtvých za sebou.

---

Shark sedí vepředu, je tichý a na mohutná záda spadají jeho masivní dredy. Vedle něj je Lee, něco datluje na telefonu, útočnou pušku opřenou o rameno. Leo si sedl vedle tebe. Cítíš z něj, že ví, co se stalo, ale nemluví o tom. Tváří se zamyšleně a lehce nervózně. Naproti je vedle sebe Nym sedí z druhé strany. Pohrává si s malým přívěškem. Kamenný kroužek na kožené šňůrce pokrytý znaky, které nedokážeš nikam přiřadit. Alpdrücken nepouští z rukou. Na druhé straně pak Anthony a Harvey. Zdá se, že oba daly léky elfů do kupy. Nikdo z nich ale nemá chuť do řeči. Není se čemu divit po tom co se v posledních hodinách odehrálo. Dodávka vyjede na cestu. Shark zatáhne za řadící páku a svět kolem se rozmaže do duhy. Auto vjede na most, který vás dovede k vašemu oponentovi.

---

„Myslím, že máme problém.“ Řekne Lee vážně a vzhlédne od telefonu. „Ztratili jsme kontakt…“

V tom s sebou dodávka škubne a duha se změní na rudý vír. Všichni se musíte držet abyste nevypadli ze sedaček.

„Co to kurva!“ Zařve Shark a snaží se získat kontrolu nad vozem driftujícím rudou nicotou.

Leo vedle tebe vykřikne bolestí. Nezdá se, ale že by se zranil.

„Je to tady Noro! Oni začali.“ Dívá se na tebe a v očích má bolest i strach. „Jizvy se otevírají!“

„Pokud mě slyšíte, probíhá mobilizace.“ Ozve se najednou ze starého rádia na palubové desce. Shawův hlas je nezaměnitelný. „Nevím, zda tahle linka, co mi Shark dal funguje. Seskupujeme síly něco se stalo. Anthony je priorita. Pokud ho zabijete budeme potřebovat podporu. Doržte…“ Rádio zmlkne uprostřed věty.

„…Jonesport! Nemáme kontakt s Jonesportem!“ Vykřikne konečně Lee a podívá se na tebe.

„Nejdřív Anthony, pokud nezastavíme jeho nezastavíme nic. Potřebujeme sféru.“ Leo zní jako by se snažil překřičet věci z vlastní hlavy.

„Ticho! Sakra, pokud se mě nenecháte soustředit je to jedno protože tu zdechnem.“ Shark bojuje s volantem a z čela mu tečou krůpěje potu.

---

Dodávka s sebou smýká v prostoru mezi realitami. Hází to s ní ze strany na stranu. Občas se něco mihne kolem. Něco velkého a odporného. Reality se protínají, a to co bývalo bezpečné se stává dimenzí z nočních můr. Máte pocit, že auto jezdí nejen ze strany na stranu, ale taky je občas vzhůru nohama nebo na boku. Všechno, co není připevněné létá vzduchem a pak najednou Shark chytne páku. Nevidíte žádnou změnu, ale on ji musí cítit. Škubne s ní a auto vyrazí jako střela do reálného prostoru. Kola vyryjí brázdy ve sněhu a konečně stojíte.

---

Všichni jsou v pořádku. Stojíte někde v Amerických horách. Těžko říct jakých. Před vámi je řada čtvercových červených budov.

„Tam je vstup do komplexu, kde je Anthonyho skrytá základna. V ní je Jizva, co uvěznila jeho syna.“ Ukáže Nym na nejbližší jednu z budov.

Jinak je všude prázdno a ticho. Jen ledový vítr se prohání mezi domy. Vše vypadá až idylicky až na oblohu. Vypadá jako by hořelo. Jenže rudá barva je jiná než červánky. Tahle přináší něco mnohem horšího.

„Tak tohle budou pracovní Vánoce.“ Vydechne Lee s pohledem upřený na jev, který ÚPKŠ jen tak nevysvětlí.

„Co teď?“ Rozhlíží se Anthony kolem. Pak upře pohled na tebe.

Hříchy minulosti

Útočiště
22. 12. 2022
♬♬♬♬♬

Natáhnu ruku a stisknu v dlani tu tvořenou matérii samotného vesmíru. Ten pocit, který z ní cítím je neskutečný. Nepopsatelný. Skoro až přehluší mé myšlenky poplašeně se proplétající jedna přes druhou a volající, zda jsem skutečně udělala dobře. Zda tohle rozhodnutí za to stojí. Ovšem… Nejde tu o nic menšího než náš svět a pokud budu muset sama za sebe uzavřít smlouvu s ďáblem, abych jej zachránila, udělám to. Za ty roky se toho stalo tolik… Já byla jiná. Čas a krizové události oprýskaly můj smysl pro to, co je správné. Kompromis už nebyl sprosté slovo ale často jediné východisko.

Má žádost je jasná. Kdo jiný by mi měl být schopen pomoci než jeden z Prastarých. Chci si jen vzpomenout. Prolomit tu hradbu, kterou mám v mysli a skrz níž jsem se ani během těch let nebyla schopná probojovat. Koutek rtů mi cukne v neveselém úsměvu, když mě Prastarý varuje. Ne, ve skutečnosti nevím, co chci. Co to přinese. Jediné, co vím, je, že nemám na výběr.

Temný dým se oddělí od postavy ve žluté kápi a přiblíží se k mé tváři, než mi vnikne nosem do těla. Neuhýbám. Neutíkám. Prostě se jen nadechnu a podvolím se tomu. Vím, že odtud bych neutekla, i kdybych chtěla, a tak proč pro jednou nenechat věci, aby se odehrály tak, jak se mají stát. Bez boje.

__

Boj. Všude kolem nás zuří boj. Můj den v Jonesportu není vlastně o ničem jiném. Jen o boji a snaze přežít. Není to tak dávno, co se s námi zřítila k zemi helikoptéra, jenž nás měla dostat až k Jizvě. Nakonec jsme museli lesem a bylo to snad ještě horší než v ulicích Jonesportu, které zamořili sešitci. Stály proti nám Prastaré národy, dokonce oživlé stromy a na nebi poletující Byakhee. Byla to šílená a smrtící kombinace. Z elitního komanda Lovců zůstalo už jen torzo. S dvěma nováčky. Mnou a Miou. Bylo to jen pár týdnů, co jsem ještě seděla doma v rodné Anglii a popíjela čaj u krbu s bratrem, který pročítal další ze svých tlustých knih, aniž bych tušila něco o Jizvách a Prastarých snažících se proniknout na náš svět.

Ale teď? Leo byl otrávený a kdo ví kde. Mohla jsem jen doufat, že jej Ozawův démon dostal do bezpečí a já… Já uzavřela pakt s druhým Onim, který se mnou stanul v boji proti přisluhovači Prastarých, který celé tohle město použil jako součást rituálu k otevření Jizvy.

Bylo to šílené. Naprosto šílené! Ale výhoda byla, že nebyl čas o tom více do hloubky přemýšlet. Obrovské stromové monstrum se k nám blíží z lesa. Je ohromné. Vysoké jako stromy, mezi kterými se napříč své velikosti obratně proplétá. Všude kolem burácí střelba automatických zbraní a já potlačuji chuť se začít hystericky smát na téhle skluzavce do pekla.

Překvapeně vyheknu, když mě kdosi srazí stranou. Wright. Jistě Wright, kdo jiný. Strhne mě na poslední chvíli k zemi, zatímco nad námi proletí kus dřeva nebo snad celý strom? Nevím… Už o tom ani nepřemýšlím. Snažím se soustředit jen na to, co musíme. Musíme se totiž dostat k Jizvě, jinak to celé bylo k ničemu.

„Díky… Wrighte… Musíme pospíšit. Nemáme čas.“ Pohlédnu vážně ne muže, zvedajícího se ze země jen kousek ode mě. Cítím, jak je na tom Hikori zle. Hardwoodova duše v něm bojuje a snaží se prodrat napovrch. Čas nám odtikává a Jizva se blíží. Jak je ale blízko, je i daleko. „Musíme… Wrighte!“ Vykřiknu, když se kolem prožene Byakhee, která jej chytí do spárů a letí s ním dál. Chytnu pušku a pošlu pár ran jejím směrem. Kožnatá kůže na jednom z křídel to schytá, zatímco se Wright odřízne od svého batohu a vyprostí se jí tak.

Mia dělá… cosi. Nerozuměla jsem jí moc tehdy a vlastně ani teď tu ženu pořádně neznám. Ale už jen to, že se nechoulí na zemi v slzách, je výkon. Ať už je ten artefakt cokoliv, musíme doufat, že tu Jizvu skutečně zavře, protože pokud ne… Hmmh, o to se budu starat, až budu muset.

„Dobře, rychle!“ Vyrazíme k ní a bílému světlu vyzařujícímu z artefaktu, jenž zalévá její okolí.

Trhlina skrz reality je už na dosah. Vzduch, který sem táhne z druhé strany je odporný. Nepřirozený. Přesto… Dokázali jsme to! Už jen pár metrů! Cítím novou energii, která se mi v cílové rovince vlije do žil. Stačí už tak málo… Pohlédnu na Hikoriho a… V ten moment ztuhnu. Vidím, jak padá k zemi… „Hikori!“ Slyším se křičet, zatímco cítím, jak se naše pouto vytrácí. Jako kdyby prostě někdo přestřihl linku mezi námi.

Nestihli jsme to… Nestihli. Dojde mi vzápětí, když pohlédnu do očí démona, které mu sice nepatří, ale i tak je poznávám. „Kurva…“

To už se ale rudý obr vymrští a zabije prvního z členů jednotky, která sem pro nás přišla. Ani se nesnažím zvedat pušku. Vím, že proti rozzuřenému Onimu to nemá nejmenší smysl. Snažím se soustředit na naše pouto. Najít tu tenkou linku… zatímco trhá zbytek jednotky na kusy. Doslova. Slyším křik. Vidím krev i vnitřnosti, na které dál a dál prší stejně jako na nás všechny. Je to… Ale se náhle obr pohne mým směrem. Nemám šanci mu utéct. Je rychlejší než obyčejný člověk. Cítím, jak mnou něco trhne vzhůru. Nedostává se mi vzduchu. Snažím se ze sebe odtrhnout obrovskou rudou tlapu svírající můj krk jako by to byla jen tenká větévka. Ale má snaha je marná. Přesto bojuji. Dokonce i když vidím, jak Wright narazí do stromu a… je mrtvý. Probleskne mi hlavou myšlenka jasná jako den. Není o tom pochyb, když jej tam vidím ležet zhrouceného u kmenu stromu, o který si zlomil vaz.

Ne… Ne! Hikori! Snažím se urychleně v hlavě najít tu ztracenou linku, která nás pojila, ale…Stisk na mém krku zesílí a křupnutí, které se následně ozve, je hlasitější než vše kolem. Cítím jej. Cítím, jak… Vše mizí. Je konec. Nedokázali jsme to. Já to nedokázala. Selhala jsem. Všechno to bylo nakonec… zbytečné.

__

Je těžké uvědomit si, co přesně se stalo. Najednou je totiž vše jinak. Ležím a hledím do oslňujícího světla pronikajícího sem skrz rudé koruny stromů, které se oblékly do podzimních barev. Není noc. Neprší. Vše je najednou tak… klidné. V hlavě mi stále zní to nepříjemné křupnutí, které to celé ukončilo a jenž jsem cítila až do morku svých kostí. Doslova.

Nejsem tu však sama. Čekala jsem toho v posmrtném životě spoustu, ale že tu potkám nějakého domorodého muže opravdu ne. Překvapeně hledím na postavu s čelenkou z barevného peří. Začne na mě mluvit a… Ne, to jméno mi nic neříká, ale můžu ho jen poslouchat. Nemůžu se pohnout. Cokoliv říct. Prostě jen ležím a poslouchám toho zvláštního muže mluvícího o tom, že věci nešly tak úplně dle plánu. V tom s ním opravdu souhlasím.

Jeho oznámení o tom, že nás Hardwood zabil, mě vlastně ani nepřekvapí. Se smrtí pracuji velkou část mého života. Sama jsem jich už několik prožila díky vzpomínkám jiných. Věděla jsem… Cítila jsem to. Velmi dobře jsem to cítila a svým způsobem jsem byla sobecky ráda, že to už bylo za mnou. Byla to ta snadnější cesta. Tím jsem si byla opravdu jistá, protože jsem věděla, jaké jsou i jiné, horší konce.

Avšak… Neměl to být konec. Ta slova – dostanu tě zpátky. Mi dávala naději stejně jako mě neskutečně děsila. Představa zaslouženého klidu byla lákavá. Doslova vybojovaná. Ale boj ještě neskončil a já… Poslouchala jsem ho, každé jeho slovo, protože jsem musela zpátky do pekla, abych zachránila svět.

__

Cítím vodu stékající mi po tvářích a chlad zakusující se do kůže. Podzim v Maine nebyl letos zrovna z nejteplejších. Protáhnu se a pohnu hlavou zkusmo na jednu a pak druhou stranu. Páteř je srostlá. V krku zůstává jen nepříjemně ztuhlý pocit, ale to nic není. Jsem zpátky a vím, co musím udělat.

Zvednu se rychle na nohy, zatímco se Wright vrhne na Hikoriho, který je stále v moci Hardwooda. Nechávám je být. Mám jiný úkol a nemáme moc času.

„Pojď, musíme rychle.“ Natáhnu ruku k Mie, která byla díky sále artefaktu poslední přeživší. Hledím do její tváře plné vděku a úlevy a… Něco se ve mně zlomí. Vím, co musím udělat a vím, že to bude něco stát.

Všechno něco stojí.

„Nevadí. To zvládneme. Všechno se vyřeší.“ Řeknu pevným hlasem bez jediného zaváhání, zatímco ji vytáhnu na nohy, abych ji podepřela a dovedla s artefaktem k Jizvě. Ovane nás opět ten zatuchlý studený vzduch, zatímco se indiánka dívá na druhou stranu. A já… Sevřu pevněji jílec kostěné dýky, kterou jsem dostala od samozvaného strážce tohoto světa. Nevím, jestli konám správně. Jen… doufám, že tohle k něčemu skutečně bude. Věřím.

Ucítím na rukou horkou krev, když se čepel zanoří celou délkou do její hrudi. Trhnu dolů. Ne, nedivám se jí do očí. Místo toho hledím na bíle zářící vejce, které nadzvednu a přitlačím k její hrudi, do které se samo začne vnořovat a tepat vlastním životem. Ne, neumírá, jen na mě hledí naprosto zděšená, zatímco udělám krok do strany dál od Jizvy, která je za Miinými zády.

„Muselo to tak být.“ Řeknu a s tím ji prostrčím na druhou stranu Jizvy. Do toho temného světa, kde bude v agónii trpět další dlouhé roky donekonečna trhaná na kusy a zase srůstající. Co je ale život jedné ženy v porovnání s miliardami dalších?

Je to dobrá cena za pár let klidu.

A Jizva mezi světy se zavře.

__

Je po všem. Na rukou se mi leskne čerstvá krev, zatímco upřeně hledím do prostoru přede mnou, ve kterém byla ještě před pár okamžiky trhlina skrz světy. Teď už zde není nic. A nikdo. Všichni jsou mrtví. Všichni z jednotky. Já i Wright… Zemřeli jsme také… Ale teď tu stojíme a hledíme jeden na druhého. A je tu ještě někdo. Cuahtémoc.  

„Počkat… Cože?“ Přeci jen mě jeho slova přinutí zareagovat. Promluvit. „Ne, nemůžeme na to zapomenout! Musíme vědět… S prominutím, kašlu na pravidla! Tohle je důležité!“ Udělám pár kroků k němu, zatímco se jeho podoba začne měnit. Náhle tu místo domorodého muže stojí bílý muž v obleku.

Tehdy jsem jej ještě neznala.

Avšak to byla věc, která se měla za pár let změnit v momentu, kdy jsem si s ním podala ruku a vstoupila opět do služeb Lovců pod jeho taktovkou.

  „Daniel Shaw, současná hlava Lovců. Věřím, že jsme se ještě nesetkali, ale já už o vás slyšel. Je mou povinností přivítat bývalou členku našeho útvaru na Americké půdě.“

„Jsem rád, že jsme se dohodli Noro. Wright měl dobrý čuch na lidi a když vám věřil on, chci i já. Tahle válka nebude jednoduchá, ale věřím, že ji můžeme vyhrát. Minimálně jsem ochotný položit život při té snaze.“

__

Zalapám po dechu, zatímco z mi z nosu vyletí pár zbývajících obláčků temného dýmu, který rozbil hradbu dělící mě od mých vzpomínek. Já… zabila jsem ji. Ne, hůř… obětovala ji za náš svět. A… udělala bych to znovu. Některé věci byly příliš malé v porovnání s osudem světa. I tak… skloním pohledem k mé volné dlani, na které už není krev, ale… I když není vidět, nikdy jí mé ruce nebudou prosté.

„První spojenectví říkáte? Nebo snad poslední?“ Povzdechnu si a vzhlédnu ke Králi ve žluté. „Dobře… rozumím. Tohle je bitva, kterou musíme vybojovat. Ať už nakonec dopadne jakkoliv. Zemřela kvůli tomu už spousta dalších… Příliš mnoho na to, abychom to alespoň nezkusili.“ Přikývnu. Kolik životů už bylo položeno ve jménu ochrany tohoto světa. Našeho světa. Nespočet. Pokud je jen malá šance, že se nám to podaří celé zvrátit. Ubránit jej… Nepřijdou jejich oběti nazmar!

„Bude to muset stačit.“ Konstatuji rozhodně. Možnosti to odkládat už došly. Je na čase to rozhodnout jednou a provždy. A s tím má ruka pustí temnotu vesmíru a svět se rozplyne.

__

Prudce se posadím. Ten pohyb je více automatický než snad vědomý. Chvíli mi trvá, než se rozkoukám kolem a uvědomím si, že tentokrát nejsem v žádném místě mimo čas a prostor a ani zapomenuté vzpomínce. Ne, tohle je realita. Současnost. Ačkoliv… Pro věci tam jinde je to jen jedna z vrstev, které se vzájemně proplétají. Je to jedna ze vzpomínek, které nepatří tak úplně mně, ale té jiné – povznesené, která přitom padla do temnoty.

Já jsem ale teď a tady. Rozhlédnu se po tvářích svých spolubojovníků. Jsme jen figurky na šachovnici vesmírných sil, ale to neznamená, že nemůžeme srdnatě bojovat.

„Ehm, asi… asi jsem spala moc dlouho. Já…“ Pohledem zakotvím na Onim, který také ví, co se stalo. Byla to jeho ruka, kterou jsem zemřela, ale i tak. „Je to v pořádku. Opravdu.“ Promluvím přímo k němu. Tehdy jsme selhali všichni, ale dostali jsme druhou šanci, kterou nesmíme promrhat.

„Asi, dejte mi chvilku.“ Zkusmo se protáhnu a pohnu, abych zjistila, jak na tom jsem, než se otočím na světlovlasého elfa, jehož komando tu nikde už nevidím a vím moc dobře proč. Zůstal zde sám.

„Anthony… Víš, kde je, že Nyme? Dost možná to nestihneme, ale… Ale je to jen začátek bitvy.“ Posunu se ke kraji dodávky a seskočím do sněhu mezi ostatní, než se ohlédnu na bratra, který se nade mnou ještě před chvílí skláněl. Ne, neděkuji mu za to, přesto… Kývnu na něj. Vděčně. Rozumím mu, že nakonec učinil tohle rozhodnutí. Já se ostatně rozhodla ve světle té současné bezútěšné situace stejně.

„Chtějí otevřít Jizvy. Trvale. Anthonyho kompletně zmanipulovali přes toho prokletého démona. Je jen loutkou, která vede celý svět do záhuby… Ne, záhuby ne. Posledního střetnutí. Ještě máme naději.“ Kloužu pohledem po těch pár tvářích, které tu jsou. Není nás mnoho, ale někdy i jeden člověk stačí.

„Musíme se tam dostat. Co nejdřív a… A pak uvidíme, co pro nás bude mít osud nachystané. Snad to bude letošní oslava Vánoc místo apokalypsy.“ Hořce se ušklíbnu.

„Popravdě, nemám v ruce žádné božské plány ani mocné artefakty. Bude to jen a pouze na nás. Tentokrát už doopravdy.“ Kývnu na svůj nový tým.

Kruh který se uzavřel

♫♫♫

Útočiště
22. 12. 2022

Stiskneš ruku, která vypadá jako hvězdná noc. Kupodivu je pevná jakákoliv jiná ruka, kterou jsi kdy držela. Je chladná a hladká jako sklo. Necítíš z ní nic. Jen podivnou neskutečnost, dotýkáš se něčeho staršího než čas. Něčeho, co je abstraktní a přitom reálné. Zpod žluté kápě na tebe nehledí oči, ale víš, že se dívá až do tvého nitra a mnohem hloub.

„Dobře.“ Odvětí hlas starý i mladý, tichý i neskutečně hlasitý. „Doufám, že víš, co chceš Noro Redfield.“

Jako dým se k tobě dostane něco z něj. Temná esence, cítíš, jak ti vnikne do nosních dírek, než stihneš, jakkoliv zareagovat. Něco v tobě se začne lámat. Jako bys měla v hlavě hráz, kterou ten dým narušuje. Takovou, která něco drží zpět aniž bys to tušila. Pak hráz praskne a vzpomínky tě zaplaví…

Jonesport
18. 10. 2017

„Pozor!“ Wright tě strhne stranou a kolem proletí masivní kus stromu. Monstrum přivolané satyry z hlubin lesa se blíží.

Žraloci postupují a zasypávají ho palbou. Nezdá se, že by mu to něco dělalo. Stewarts má ale jasný úkol. Dostat vás k jizvě. Bez ohledu na cenu.

Hikori vypadá že mele z posledního. Rudá kůže je pobledlá a sotva se plazí po starých kamenných schodech uprostřed lesa nad kterými se táhne díra v realitě. Meat se snaží dostat ven. Bojuje ze všech sil a démon už se mu nezvládne moc dlouho bránit.

„Tohle zvládneme.“ Usměje se na tebe Wright a v očím má odhodlání.

Náhle se mezi stromy prožene jedna z Byakhee, chytne ho s vláčí podzimním listím. Velitel rychle vytáhne nůž a přeřízne třmen batohu za který ho drží. Žuchne na zem a tvor se zase vznese nad stromy.

„Ne!“ Vykřikne Mia a vystoupí dopředu. V rukou svírá zářící artefakt. „Já přivolám pomoc!“ Začne zpívat ve svém domorodém jazyce a artefakt září stále silněji. Proudy světla vyrazí k lesní bytosti. Obklopí ji a zdá se, že zpět jí uklidňuje.

„Funguje to!“ Indiánka se až hystericky směje. Vypadá to, že sama nečekala, že se něco takového podaří. „Nevím jak dlouho! Pospěšte!“

Jste u ní. Díra v realitě je před vámi. Je z ní cítit chladný vzduch, jiný, než na jaký jste zvyklí. Páchne smrtí a rozkladem. Ještě pár kroků. Najednou se Hikori zhroutí a zařve. Pak se vymrští. V očích mu plane šílená inteligence. Meat vyhrát a ovládl Oniho. Prvního ze Žraloků zabije dřív než stačí zareagovat. Další střílí ale nemají šanci. Posedlý démon je trhá na kusy a směje se. Z hrdla mu vychází Meatův hlas. Snažíš se ho ovládnout pomocí vašeho pouta, ale nejde to, je pryč. Nejednou visíš několik stop nad zemí a obrovská rudá tlapa tě drží pod krkem. Wright ho bije pažbou, ale ten se jen ožene a velitel týmu se sveze po kmeni blízkého stromu. Hlavu zlomenou v nepřirozeném úhlu. Pak se ozve křupnutí. Slyšíš ho až moc jasně, Hikori se směje Meatovým hlasem a pohodí tvé bezvládné tělo bokem. Prohráli jste.

Jonesport
Na počátku

„Tohle nevyšlo podle plánů.“ Světlo pronikající mezi stromy tě oslňuje. Je náhle den a ty ležíš v podzimním listí. Zády k tobě stojí vysoký muž. Na sobě má jen kalhoty a čelenku z barevného peří jeho tvář je pomalovaná barevnými vzory a hledí na oblohu, pak se pomalu otočí k tobě.

„Mé jméno je Cuahtémoc a jsem jedním ze strážců tohoto světa Noro. Daroval jsem tvé společnici artefakt, který dokáže zavřít cestu do jiného světa, ale ten, co slouží těm, kteří požírají byl silnější. Zabil vás.“ Povzdechne si a přidřepne si k tobě.

Cítíš sucho v ústech, nemůžeš se hnout a máš pocit, že pořád dokola cítíš to odporné křupnutí, které ti zlomilo vaz. Navíc rukou Hikoriho kterému jsi se naučila velice rychle důvěřovat i přes to že k tobě byl připoutaný tak krátce.

„Teď mě dobře poslouchej. Dostanu tě zpátky. Jen jednou, naposledy. Musíš, ale udělat přesně co ti řeknu.“ Sehne se k tobě a sdělí ti jak spasit svět.

Jonesport
18. 10. 2017

Cukneš s sebou a ztěžka se opřeš o strom. Kolem leží těla těch, kteří s tebou bránili tenhle svět. Mia stojí a světlo z artefaktu kolem ní tvoří štít, Meat do něj buší plnou silou a vidíš že s každým úderem to s Lovkyní cukne. Wright vstává ze země vedle tebe podívá se pohledem plným neuvěření a pak přikývne. Je čas to skončit.

Žilami vám koluje dar ochránce tohoto světa. Cuahtémoc vám dal prostředky, jak dokončit misi. Wright se rozeběhne a srazí démona stranou. Buší do něj pěstmi a ač je to neuvěřitelné dokáže Hikoriho udržet v šachu.

„Noro, děkuji ti.“ Řekne Mia s úlevou v hlase, když jí nabídneš ruku, klečí na jednom koleni a dívá se na tebe s úlevou. Už dlouho by to nevydržela. Rychle jdete k Jizvě. Poslední kroky a jste u ní.

„Mluvil ke mně.“ Hlas indiánky se chvěje a dívá se na trhlinu v realitě. „Teď už nemluví. Ta věc měla zavřít trhlinu. Jenže… nevím jak, dal mi ji, ale neřekl jak…“ Hlas jí přeskakuje a dívá se na tebe jako bys znala odpověď. Ty jí znáš.

Kostěná dýka se mihne vzduchem a Mia překvapeně zalapá po dechu. Její krev stéká na zářící vejce v jejích rukou. To ožije vlastním životem. Zářící předmět se ponoří do hrudi indiánky a tam zůstane. Teď zbývá poslední věc.

Její oči jsou rozšířené strachem, zářící věc tepe v jejím nitru jako falešné srdce. Natahuje se k tobě pro pomoc. Jediným pohybem uděláš, co musíš. Odstrčíš ji a ona propadne skrz dimenze. Klíč, který zamkne dveře. Mučednice, která vám dá čas. Tak skončil pozemský život Mii Cavaler

---

Najednou se Jizva stáhne, zmizí a les kolem obklopí nepřirozené ticho. Oni se přestane vzpouzet. Najednou je pryč i Father Meat. Stojíte tu sami s Wrightem. Pak se objeví on. Cuahtémoc se na vás dívá a vypadá unaveně i na tvora z počátku časů.

„Nora Redfield, Daniel Wright, ti, jenž nám koupili čas. Brzy ale bitva zase začne a vy v ní budete bojovat. Jeden z vás bude znamením jejího začátku a druhý ji bude muset dovést do konce.“ Sleduje vás oba. „Na dnešek zapomenete. Zapomenete na svou smrt i oběť kterou jste učinili. Taková jsou pravidla. Osud si vás ale najde a budete připravení až přijde čas. Budu se vás snažit vést k cíli. Za každou cenu. Už to je dlouho co jsem stanul v čele lidského kmene.“ Pousměje se na vás a jeho podoba se mění.

Černé vlasy s zkrátí a zbělají. Kůže je světlejší a starší. Domorodé oblečení nahradí padnoucí oblek. Vytáhne z kapsy krabičku cigaret a jeho nový obličej ozáří plamen.

„Moje síly jsou pryč. Tohle byl poslední zázrak, který zbyl. Příště na to budeme sami. Věřím, ale že to zvládneme. I kdybychom měli nechat Ameriku shořet. Povedeme vojáky klidně až do hlubin jejich světů a vypálíme je do základů. Naberte síly na to, co vás čeká. Já mezitím začnu shromažďovat všechny síly co to půjde.“ S těmi slovy odejde Shaw do noci.

Útočiště
22. 12. 2022

„Už chápete, proč jdu právě za vámi? Jste předurčena. Wright svou smrtí spustil domino. Vy jste tu za lidi, váš bratr za nás. Nym představuje Staré, Harvey mágy. Tři figurky na šachovnici poslední možné bitvy. Shaw shromažďuje ostatní.“ Temnota zpod kápě na tebe hledí a máš pocit, že se snaží přijít na to co si myslíš. „Poslední bitva se blíží a už nemáte bohy kteří se za vás postaví. Shaw přišel o své síly při poslední obraně. Teď je to už jen a jen na váš. Tahle dimenze ztratila ty, co jí chránili od nepaměti. Poslední válka je na obyčejných smrtelnících. Brzy uvidíme, zda to bude stačit. Váš bratr bude k dispozici, pokud se se mnou budete potřebovat spojit. Má instrukce.“ Domluví Král ve Žluté a pustí tvoji ruku.

---

S truhnutím se posadíš. Jsou tu všichni. Harvey, Anthony, Shark, Nym, Lee i Leo. Dívají se na tebe se strachem všichni kromě tvého bratra, ten jediný má představu o tom, co se odehrálo. Hikori stojí stranou. Cítíš, že ví, co víš i ty. Víš, že to bere jako osobní selhání a slabost. To že nechal Meata vyhrát, to že v Jonesportu selhal. Dívají se na tebe a nikdo se neodvažuje ptát co se stalo. Cítíš ale i to že čekají až je povedeš dál až do konce. Aniž by to kdokoliv z nich věděl.