Andor.cz - Dračí doupě online

Vše nebo nic

Útočiště
22. 12. 2022
♬♬♬♬♬

Ležím ve sněhu a sleduji oblohu, ze které se pomalu snáší drobné vločky. Tentokrát jsem překročila své hranice a tvrdě za to zaplatila. Vše se zdá vzdálené a tentokrát, alespoň na chvíli, chci prostě jen… klid. Prostě… nebýt.

Konec světa počká.

__

V nevědomí čas plyne zvláštně. Je to skoro až škoda, protože teď bych prostě jen chtěla být v té sladké nicotě a nic nevnímat. Sobecky se před tím vším zavřít a schovat. Ale… Ale!

Rozlepím oči, ale těžknoucí víčka mi dovolí pouze zamžourat po mém okolí. Ležím… v dodávce? Vnímám, že jsem přikrytá dekou. Je z ní cítit zatuchlina a olej na čistění zbraní. Ten tmavě vzorovaný kousek látky je ale příjemně teplý a udržuje mi tak od těla mráz, který panuje venku. Stačí se jen podívat do světla – ke dveřím dodávky, ve kterých vidím dvě siluety. Rudí oni zabírá většinu prostoru a vlastně z něj vidím jen část, protože je sám o sobě vyšší než samotná dodávka. A pak je tam drobnější silueta. Světlé vlasy spadají po černé taktické vestě a já vím, kdo tam sedí vedle Hikoriho. Nym. Jeho věrná puška je opřená bokem, ale stále v jeho dosahu. Jak jinak. Vypadá tak klidně. V první chvíli nechápu, co tu ještě dělají?! Řekla jsem mu to? Stihla jsem to? To o tom místě na hřbitově? Nejsem si jistá, ale nejsem schopná se pohnout. Promluvit. Vlastně cokoliv.

Nikdo si mě nevšímá. Harvey… žije. Se sveřepým výrazem se snaží kopat hroby v zamrzlé zemi. Gwynnestri, jistě ta elfka, která mě navštívila před pár dny u mě doma, se sklání nad Anthonym, který je zraněný. Podobně jako… já. Uvědomím si vzápětí teplo vycházející z obvazů podobných těm, kterými právě ošetřuje rány mému spolubojovníkovi.

Vše vypadá… Jako po boji. Ten klid a přitom… Oči se mi ale zavřou a já odpluji daleko. Možná dál, než bych si přála.

__

Vím, že je to sen. Klesám do hlubiny. Voda mi proudí mezi prsty a rozevlává tmavé vlasy kolem hlavy, avšak… ne, netopím se. Jak bych se také mohla topit ve snu. V obyčejném snu?

Podrážky těžkých bot konečně dosednou na písečné dno a část písku se rozvíří kolem nich. Všude kolem je tma, avšak… Náhle šero hlubiny prořízne světlo. Nejdříve nesmělé, avšak stále sílící.

Vidím ke mně přicházet… ženu? Zůstávám stát a čekám, až dojde ke mně. Jestli jsem se něco za svůj život naučila, bylo to to, že stejně nemá smysl ve snech utíkat. Ať už tam na nás čeká cokoliv, vždy nás to nakonec dostihne. Snad je to stejné jako i s životním osudem, ale… na takové filozofování nejsem vhodný materiál.

„Co? Mio?“ Poznám hned ten hlas, který jsem neslyšela už… osm let? Naposledy tehdy v Jonesportu. Neznala jsem ji až tak dobře, ale přesto byla jedna z mála těch, kteří to tehdy dotáhli až do konce.

„Já… vím.“ Přitakám jí pomalu, když zmíní, že tentokrát se blíží nevyhnutelné. Avšak její další slova mě donutí se zamračit. „V Jonesportu? Myslíš u té Jizvy? Já ale… nevím. Nevím, jak si vzpomenout. Zkoušela jsem to, ale… Počkej!“ Vyhrknu, ale to už se temné stíny zformují do podoby chapadel, jenž se k ní začnou blížit a obtáčet ji, zatímco se k nim sama dobrovolně otočí a vykročí směrem… pryč. Zpátky do temnoty.  

„Počkat… Ale… Jak poslední?! Jak to myslíš, že to tak má být? Ale… Mio!!!“ Křičím, ale od úst mi jde jen změť bublin, než zbytky světla pohasnou a s nimi zmizím i já.

__

Tmu opět nahradí světlo. Zase ležím pod tou zatuchlou dekou. Stále na stejném místě v dodávce. Jak dlouho jsem spala tentokrát? Dost možná tolik ne, protože ve dveřích dodávky stále vidím známou siluetu. Tentokrát tam však není Nym sám. K uších se mi nesou slova patřící jeho družině. Mluví o… O tom, že půjdou pryč? Nejenom pryč z Ameriky ale přímo z tohoto světa. To mě… vlastně natolik nepřekvapí, jak by asi mělo. Snad je to i lepší. Rozumnější. Mysl mi stále zaškobrtá, a tak jsem pouze tichým svědkem toho, co se zde odehrává. Přesto je tu jedna věc, která mě překvapí, až ve mně pomyslně hrkne. Nym… neodejde s nimi? Ne, chce zůstat zde a bojovat v naší válce o tento svět. To je… šílené rozhodnutí, ale které v takové situaci není. Ani se nenaději a ti, kteří spolu bojovali staletí, se rozejdou. Jen tak. Avšak Nym zůstane s námi. Se mnou.

Usmál se? Ucítím na sobě jeho pohled, ale nejsem schopná udělat nic. Jakkoliv reagovat. Pokusím se soustředit, abych pohnula rukou. Natáhla ji k němu na znamení, že vnímám. Jsem tady. Prostě cokoliv! Ale…. Ale místo toho, abych se na alespoň na něco zmohla, zase si pro mě přijde temnota, zatímco mi v hlavě doznívají jeho slova.

„…Nemáme čas.“

Já vím… Moc dobře to vím.

__

Z dřímoty nebo snad bezvědomí mě tentokrát vytrhne křik a pak hlas, který poznávám. Až moc dobře jej znám. Slýchávala jsem ho dlouhé roky během mého života v Anglii. Ještě, když jsem žila snazším a obyčejnějším životem. Hmmh, ani ta práva jsem nedostudovala. A teď tu ležím v dodávce plné zbraní pod dohledem elfa a oniho. Někdy je osud skutečně nevyzpytatelný.

Slyším Leonardův hlas, ve kterém není ani známka nějakého zaváhání. Jediné, co zůstává je jeho nezaměnitelný britský přízvuk. Nevidím ho, ale je mi jasné, že na něj míří hned několik zbraní. Někoho jako on tu nepřivítají s otevřenou náručí. V jeden moment se přistihnu, jak s napětím vyčkávám, zda se neozve výstřel, který ukončí život mého bratra. Nemohla bych tomu zabránit. Nemohla bych… nic.

Ale Leo pokračuje a… Mluvil se Shawem? Proč tu vůbec je? Jak se sem vůbec dostal? Netuším, ale ani se nemůžu zeptat. Proste jen jsem. A stejně tak nezmůžu ani nic, když uslyším zvuk jeho podrážek na kovové podlaze dodávky a ucítím, jak se je mně skloní, aby podepřel mé bezvládné tělo a zašeptal mi konejšivě do ucha. Je to skoro jako kdybych byla zase ta malá holka, které doma ležela nemocná v posteli a on byl můj pečující bratr. Avšak… Ty časy jsou dávno pryč. A já nedostanu hrnek horkého čaje s citrónem, ale místo toho Leo vytáhne podivnou krabičku.

Co je to?! Letí mi hlavou v záchvěvu obav, protože vím, že to není nic obyčejného. Ale myšlenky jsou to jediné, na co se zmůžu, protože brzy na to vdechnu jemný prášek, který mi vletí do nosu, do plic a já ucítím jen ostré pálení, které za sebou zanechá, zatímco se mi svaly propnou v křeči a… A něco mě odnese někam daleko.

Hodně daleko.

__

Otevřu oči. Pohled mám sklopený k zasněžené zemi a až se zpožděním si uvědomuji, že stojím. Boty se mi boří do sněhu a jsem… Kde to jsem? Rozhlédnu se po okolí, které na jednu stranu poznávám, na tu druhou je však jiné. Nikdo zde není. Nejsou zde domy, můj tým. Žádné známky lidské civilizace. Jen les, na který se dál tiše snáší sníh. Zahledím se na jednu z vloček prolétající mi před očima, aby se na moment vše… zvláštně natáhlo a zpomalilo. Avšak stačí jen mrknutí oka a vše je zase zpátky v normálu. Tedy… normálu.

Přede mnou stojí postava ve žluté. Vím, o koho jde. Viděla jsem ho už. Tedy ne osobně, ale… Ah, tohle si tím setkáním myslel Leo.

Stojím a hledím na jednoho z Prastarých, který tu na mě čeká.

Na Krále ve žluté.

Zhluboka se nadechnu a udělám krok vpřed, zatímco se postava otočí. Ne pod kapucí není žádná tvář. Jen neustále se pohybující temnota připomínající hluboký vesmír. Podobné barvy jsem už viděla… Nebo spíše ona je viděla. Tam na druhé straně.

„Spojenectví?“ Zopakuji po něm ve chvíli ticha to zvláštní slovo. Nedůvěru se ani nesnažím skrývat. Opravdu mi zrovna on nabízí spojenectví poté, co se nás jeho přisluhovači pokusili zabít ve White Mountains? Gary za to zaplatil životem, a nakonec to byli oni, kteří sami pozabíjeli své vlastní bojovníky, aby nevyplynulo napovrch, o co se tam snažili. Kruté zahlazení stop bez jediného zaváhání.

A přesto… tady stojíme jeden naproti druhému.

Vidím, jak ruka tvořená vesmírnou temnotou luskne v tom prostém gestu prsty a svět kolem se změní. Je to vize budoucnosti? Vize konce? Věděla jsem, že bytosti jako on nevnímaly čas jako my. Pro něj to dost možná nebylo něco, co se má stát, ale jedna z možností, které kontinuálně probíhaly. Proplétaly se mezi přítomností a minulostí jako vlákna látky tkané na stavu.

To, co vidím, je však peklo. Opravdové peklo. Konec světa, který znám. A čas, kdy živí budou závidět mrtvým. Je to… děsivé. I po tom, co všechno jsem za svůj život viděla, jakých zvěrstev jsem byla svědkem, tohle bylo horší. Selhali jsme. Neubránili náš svět a tohle byla cena, kterou jsme za to zaplatili. Už jsem chápala, proč Nymova družina chtěla odejít. Pokud takto přišli o svůj svět, nemohli vidět naději v tom, že tentokrát to bude jiné.

Jsou věci, proti kterým se těžko bojuje. Přesto… tu teď jsme.

„Hranice… Žít v symbióze. Všichni společně. To jsou líbivá slova. Ale je těžké jim věřit dle toho, co jsem zatím viděla.“ Promluvím po chvíli ticha, která nastane po tom, co se trpící svět opět přemění zpátky v zasněženou krajinu. Ne, nelíbí se mi, kam tím míří. Služba Prastarým je něco, čemu bych se za jiných okolností vyhýbala jako čert kříži. Přesto… Ne, neříkal služba, ale…

„… Hmmh, Spojenectví.“ Zamračím se a sklouznu pátravým pohledem po černo žluté postavě. Jistěže mám plno pochybností o tom, co mi tu překládá. Klidně by tohle vše mohla být jen bohapustá lež, avšak… Pokud je tu jen minimální šance, že je to pravda. Co já ještě můžu ztratit? Jsem jako stará socha oprýskaná a ošlehaná větrem a deštěm. Postupně se drolím, až ze mě zůstává jen torzo, ve kterém by někdo těžko hledal její původní podobu.

„Pokud je tu šance, jak to zastavit…“ Hlesnu a semknu pevně rty, než udělám krok ke Králi ve žluté. Sníh tiše zakřupe, zatímco mi v hlavě letí obrazy tváří těch, kteří bojovali po mém boku a budou bojovat i nadále, dokud nepadnou v tom marném boji. A pak je budou následovat další a další. Milióny. Miliardy…

„… Tak musíme udělat vše pro to, abychom tu šanci nepromarnili.“ Zvednu pravou ruku, avšak zastavím se s ní na půli cesty.

„Rovnoprávné spojenectví. Takové, které tohle šílenství zastaví jednou a provždy.“ Zahledím se do vířící temnoty, mezi kterou jako kdyby sem tam probleskla záře dávno zapomenutých hvězd a pak… stisknu nabízenou ruku patřící Prastarému v tom prostém, a přitom všeříkajícím gestu.

„Potřebuji si… vzpomenout.“

Král a královna

♫♫♫

Útočiště
22. 12. 2022

Přerušovaně sdělíš, co potřebuješ. Sotva cítíš, jak tvé tělo dopadá do sněhu. Unavené a zničené zevnitř tím co jsi právě prožila. Každý dar si vybere svou daň. Tohle byla nejvíc vyčerpávající cesta vůbec. Horší než ta do hlubin Hardwoodovi duše v Jonesportu, horší než cokoliv. Den byl dlouhý a každý potřebuje trochu odpočinku vidíš, jak se k tobě ostatní sbíhají. V očích obavy ale odpočinek je přednější. Trocha spánku nikoho nezabila…

---

Nevíš kolik času uplynulo, když poprvé otevřeš oči. Minuty, hodiny? Ležíš zabalená do staré deky. Není nejhezčí ani nejčistější ale je v ní teplo. Musíš být v zadní části dodávky. Dveře jsou otevřené. Vidíš ostatní, jak se dohadují. Ne všichni. Harvey je bokem. Odhodlaně zarývá lopatu do promrzlé země. Kope hroby. Zdá se, že zvládl své magické kusy ve zdraví. Nymovo komando je bokem. S nimi sedí i Anthony. Gwynnestri na jeho rány přikládá nějaké obvazy nasáklé nazelenalou tekutinou. Stejné na sobě máš i ty. Příjemně hřejí. Samotný Nym sedí v otevřených dveřích dodávky. Svou pušku opřenou vedle. Nožem krájí jablko a vkládá kousky do úst. Křoupe a přemýšlí. Vedle něj stojí Hikori. Nehybná stráž s nezúčastněným pohledem. Nemůžeš se hnout, nemůžeš mluvit a než se naděješ tvé oči se zase zavřou.

---

Kolem je tma. Odněkud z dálky se blíží světlo. Svět kolem se hýbe. Je to jako být pod vodou. Je to sen. Jeden z těch moc realistických, u kterých ale přesně víš že jsou jen snem. Potápíš se, ale netopíš se. Prostě klesáš. Nohy se dotknou dna a kolem se rozvíří písek. Světlo se blíží. Vidíš ženskou siluetu. Přistane kus před tebou. Za ní je… ještě něco.

„Poslouchej Noro nemáme moc času.“ Hlas Mii přichází z daleka. Nevidíš jí přesně ale je to ona. Světlo, které vychází kolem ní z ní tvoří jen siluetu. „Blíží se to, na co čekají. Už je nedokážu zadržet. Celé roky svou silou držím Jizvu na místě, ale už je konec. Otevřou se. Cítím to. Musíš být připravená. Musíš si vzpomenout na poslední momenty v Jonesportu.“

Kolem ženy se se začnou objevovat stíny. Připomínají chapadla ze země, z okolí, ta věc se blíží a stahuje se kolem vás. Nějakým způsobem cítíš že na tebe nemůže. Indiánka z tvého původního týmu? To je něco jiného.

„Ty jsi ta, která bude stát jako poslední. Věděla jsem to tenkrát a vím to i teď. Neboj se. Všechno bude… jak má být. Jsem šťastná že všechno dopadlo, jak dopadlo. Mohla jsem bojovat, jak jsem chtěla. Teď je ale čas to všechno ukončit. Vzpomeň si a věř že je všechno odpuštěné.“ Máš pocit, že se usmála. Pak se otočí a míří k temnotě. Chapadla se kolem ní objevují jako květ. Ten jí brzy pohltí ve svém sevření. Pak je tma.

---

„Zůstaneme.“ Nym sedí pořád na stejném místě. Jeho komando stojí kolem a zakrývá ti výhled na zničenou vesnici.

„Víme, kde jsou důkazy. To byl důvod, proč jsme tady. Proč nenecháme lidi, aby si sami vyřešili jejich problémy?“ Odfrkne si Gwynnestri, ostatní se tváří nespokojeně ale proti svému veliteli nejdou.

„Protože tenhle svět je náš jako jejich.“ Odvětí Nym prostě.

„Staří ztratili svůj svět, když do něj ty věci přišli. Jsme uprchlíci. Tohle není náš svět a nikdy nebyl. O co jde Nyme?“

„O to že už nechci utíkat Gwynnestri. Kde chce může odejít. Já ale končím. I kdyby to měla být naše poslední bitva, zůstanu. Vezměte důkazy a klidně očistěte své jméno. Věřím, že většina starých se bude chystat k průchodu jinam. Cítím to. Stejně jako kdysi když pohltili nás svět. Blíží se konec.“

„Jak chceš.“ Odfrkne si elfská žena a otočí se na patě. Ostatní ji následují. „Bylo mi ctí Nyme.“

„Třeba se ještě potkáme. Věřím, že je tu naděje. Chci tomu věřit. Tohle není sbohem.“ Máš pocit, že se podíval na tebe. Navzdory všemu se usmívá. Jeho jednotka mizí v lese a on sedí. Jen vloží další kus jablka do úst.

„Doufám, že se brzy probereš. Nemáme čas.“ Řekne tiše a trochu ustaraně. Ty ale zvládneš jen zase usnout.

---

„Stůj!“ Všichni jsou na nohou. Zbraně míří na příchozího. Poznáš ho. Leo. Stojí na kraji vesnice a ruce drží ve vzduchu. Lee který vykřikl se k němu obezřetně blíží.

„Na tohle není čas agente. Přišel jsem za svou sestrou. Vím, jak jí probrat. Budeme jí potřebovat. Kdyby nešlo do tuhého věřte, že bych tu nebyl. Zkuste zavolat Shawovi. Mluvil jsem s ním. Pokud mě nezastřelil on určitě, byste neměl ani vy. Navíc její strážce ví že s ní jsem domluvený. Je čas na spojenectví alespoň dočasné.“ Podívá se na Hikoriho, ten na tvé tělo a pak přikývne. Lee neochotně skloní zbraň. Ostatní taky. Všichni jdou k dodávce. Lee se nad tebe nakloní.

„Probereš se sestři, bude ti dobře. Jen se předtím potřebuješ setkat ještě s někým.“ Zašeptá ti do ucha.

Leo vytáhne z kapsy železnou krabičku. Vypadá jako na čichací sůl. Skutečně ti jí strčí pod nos. Vdechneš prášek v ní a plíce ti naplní oheň cítíš, jak se tělo prohne v křeči, a ještě jednou zmizí z tohoto místa.

---

Ne tak docela. Jsi pořád tu ale všechno zmizelo. Dodávka, tví společníci i vesnice a těla. Je tu jen les a sníh. Zády k tobě stojí postava. Jako by se kolem ní táhla alej stromů obklopená zasněženými tvary ve sněhu. Vypadají jako vršky starých sloupců. Dlouhý žlutý kabát se špičatou kapucí vzdáleně připomíná pláštěnku. Pod ním má černé oblečení, pomalu se otočí. Vířivá temnota uvnitř žluté je stejně děsivá jako krásná. Je to jako hledět do hlubin vesmíru obklopeného žlutou.

„Konečně se potkáváme Noro.“ Zní z temnoty hlas, který je snad starší než vesmír. „Jsem tu abych nabídl spojenectví. Vím, že jste viděla do vzpomínek vašeho bratra a vím i že ke mně cítíte odpor. To, co se ale chystá je větší než vy.“ Luskne prsty a vídíš svět zničený, pozřený a vyčerpaný. Oceány vřou a lidi zotročení. Monstra volně loví. Rybí národy se vrací z hlubin a dobývají zemi. Tvorové z dimenzí, proti kterým je peklo jen pohádka na dobrou noc se baví nekonečnou krutostí proti tvému druhu. Odboj se snaží bránit, ale vymírá. Nad tím vším se vznáší entita, kterou jsi viděla. Meatův pán z druhé strany. Jizvy září a prochází jimi všechno čeho se lidstvo bálo od doby kdy se v jeskyni rozhořel první oheň.

„Mí bratři jsou destrukce. Čistá a nespoutaná. To já nechci. Chci, aby byla stanovená hranice. Konec postupu a ničení. Život je zajímavý. Je škoda všechny ty věci, co vznikly v téhle dimenzi vyhladit. Stejně jako v těch dalších. Věřím, že můžeme žít v symbióze. My, lidi i monstra. Je ale třeba vytvořit poslední linii. Začít jednat a táhnout za jeden provaz. Váš bratr v mou vizi věří. Další lidé taky ale musí začít tady. Uzavřením spojenectví. Prastarý a vyvolený Lovec. Centrum vesmírných sil spojené v jediném bodě.“ Ruka připomínající temnotu prozářenou hvězdami se natáhne k tobě v tom nejstarším lidském gestu. Král ve žluté si chce potřást pravicí.

Otravný talent

Útočiště
22. 12. 2022
♬♬♬♬♬

Anthony stojí přede mnou. Je tam a není. Zapomíná na to, že možná se projekce nedotknou kulky a jiné hmotné věci, ale stále je to energie. Energie, se kterou se dá manipulovat. Nacítit ji. Číst v ní… V něm. Aniž bych mu odpověděla, natáhnu svou moc a tu otravnou schopnost, jak jí před chvílí pojmenoval Anthony, a dotknu se jej. První z nitek se mi obmotá kolem prstu a já se po ní rozběhnu.

__

Rozhrnu rukou několik fotografií, které byly zařazené v papírových deskách složky. Jedné z mnoha, které tu ÚPKŠ mělo. Přesto tahle je speciální. Tahle se totiž bude hodit. K dosažení svého cíle budu potřebovat i jeho. A že nebude takový problém jej získat. Vím, co hledá. Že je na útěku. A s takovými je vždy snadné vyjednávat, pokud mám v rukou to, co potřebují. A že já to mám… I když i mě to něco stálo. Bolest na rukou se stále připomíná stejně jako pach krve je slabě cítit v suchém podzemním vzduchu prohnaném snad už po sté vzduchotechnikou podzemní tajné základny. Je to ale jen malá cena za to, k čemu to vše povede. Jednou…

__

Nitka se přetrhne a já se na chvíli vrátím zase zpátky. Cítím mráz štípající na tvářích a v uších mi zní Anthonyho křik. Vypadá bez sebe vzteky. Nesnáší je. Kohokoliv, kdo je jiný. Ne ten za nikoho zde truchlit nebude. Skutečně věří té své deziluzi, že lidstvu tímto masakrem prospěl. A přitom se vzápětí na to chce vrhnout k otvírání bran mezi světy… Blázen.

Zvednu k němu ledový pohled a nenápadně se natáhnu po další nitce.

__

Upravím si kravatu a posadím se na židli, která zaskřípe o betonovou podlahu bunkru. Vím, že ani tohle by nebylo bezpečné místo na setkání s někým jako on. Ale zároveň vím, že tady rozdávám karty já. Pokud bude princ v exilu rozumný, bude z něj šikovný pes, kterému stačí jen sem tam zamávat flákotou před nosem, aby pro mě udělal špinavou práci. A že jí v této fázi mého plánu bude. Už se blížím jeho konci.

Očima sklouznu k zrcadlu, ve kterém jej vidím. Opět. Ty věci, které tam musí každou vteřinu zažívat. Kolik už dekád tam je? Vím to přesně. Na den. Na hodinu?

Už to ale nebude dlouho trvat.

__

Další z nití se přetrhne. Ani tentokrát jsem nenašla to, co jsem potřebovala. Všechny tyto vzpomínky se točily kolem Nyma, který byl jejich společný jmenovatel, ale neviděla jsem to nejdůležitější. Kam ukryl Anthony ten zatracený kus papíru! Anthony zase o něčem mluví. Nadává. Nechávám ta zbytečná slova projít jedním uchem tam a druhým ven. Nepřikládám jim váhu. Teď jsou důležitější jiné věci. Čas mi už protéká mezi prsty.

Anthonyho projekce se začne měnit v dým. A mně dochází jediné. Tohle je možná poslední šance! Natáhnu se a chytím svazek mizejících nitek, než se svět opět rozmaže.

__

Zem je promrzlá, ale to nevadí. Půjde to. Lopata se zabodne do země a nabere hlínu. V dnešní době už tu hroby nekopou ručně jako za časů, které si stále pamatuji. Přesto na tohle mi stará manuální práce stačí.

Je tu ticho. Kdo by se také procházel uprostřed noci mezi hroby? Je to ideální místo. Vzpomínky, které jsou zde pohřbené, už jsou dávno zapomenuté. Vzhlédnu k zarostlému náhrobku, na kterém jsou stále patrná jména dvou žen. Miloval jsem je. Obě. Ale nakonec mě tu obě nechaly. Zůstal mi jen on. Ten, který mě potřebuje teď víc než kdy jindy.

Zahrnu ocelovou schránku zkypřenou hlínou, a ještě párkrát místo podupu botou. Tady to skutečně nikdo nenajde. A i kdyby… Procházím kolem soch ronících krvavé slzy. Kamenní andělé natahují své paže v prosebných gestech. Upravím si límec kabátu a zvednu lopatu, abych vykročil pryč.

Tady už jsem skončil.

__

„M-mám to!“ Vydechnu přerývavě, když se zase vědomí vrátí zpátky do mého těla. „Je to…!“ Ale ani nestačím otevřít oči a ohlédnout se po tom, kvůli komu tohle celé podstupuji. Hlas se mi zadrhne v hrdle a ustrnu na místě jako nehybná socha.

Nitky. Je jich tolik. Jsou všude. Cítím, jak mě obmotávají a táhnou kamsi dál. Do hlubiny. Není to poprvé, co se mi něco takového děje, ale přesto se na tu cestu nevydávám lehkovážně. Zatím to nikdy nevedlo na pěkná místa. A pochybuji, že tomu tentokrát bude jinak…

__

Od té doby, co máma umřela, to nestojí za nic. Otec tomu nepomáhá a bratr? Ten kráčí v jeho šlépějích. Alespoň mě díky tomu nechávají dýchat. Nezlobím se za to. Je tu pár věcí, které by stejně nepochopili. Otec určitě a bratr? Ten už je jím a tím jejich posláním tak naočkovaný, že také ne. Vím, že riskuji, ale i tak se natáhnu po knížce, která na první pohled působí nenápadně, avšak na ten druhý... Kdyby to viděl otec, asi ho trefí šlak. Raději se snažím nepřemýšlet o tom, jestli by mě byl schopný na místě zastřelit nebo nechat odvézt někam na místa, kam odklízejí takové jako já.

Uchopím opatrně zažloutlou stránku knihy, otočím ji a pak ji natrhnu, jak nadskočím při tom nečekaném zvuku bouchnutí dveří. Teď by neměli být doma! Ani jeden z nich. Kousnu se do rtu a knihu rychle schovám. Teď si své teorie opravdu ověřovat nepotřebuji. Rychle se vytáhnu na nohy a upravím si sukni, když v tom uvidím vejít otce. Pláče… Pláče? Nikdy jsem ho neviděla plakat. Ne od doby, co máma…

„Tati? Co-co se stalo?“ Slyším se říkat, i když odpověď na tu otázku už dávno znám.

__

Všechny způsoby, o kterých jsem se dočetla, na které jsem se vyptala, všechno to selhalo. Strávila jsem tím tolik času. Roků. Pátráním. Hledáním. A i když jsem neměla k dispozici zázemí tajné vládní agentury jako otec, věděla jsem, že jsem mu blíž, než kdy on byl. Než kdy bude. Někdy je pravda krutá a každý má prostě jen své osobní hranice, které není schopen překonat. Otec byl… stále pouhý člověk. Zaslepený svým pátráním po něčem, co nebyl schopen ani pochopit.

Ne tak ale já. Věděla jsem, co musím zkusit. Udělat.

Nikdo jiný to za mě neudělá. Jsou slabí. Slepí. Ale to nevadí… Zvládnu to. Od předloktí vystřelí řezavá bolest, jak se ostří nože zařízne hluboko do kůže. Krvavá magie je ošemetná záležitost, ale má výsledky. Cítím, jak mi teče z po rukou a prstech horká krev, zatímco vnímám, jak se cosi otvírá. Ano, brána… skrz čas a prostor. Brána za ním. Za mým bratrem. Trochu se mi zamží pohled, zatímco přendám nůž do druhé ruky. Je mi zima, i když oheň z krbu prohřívá místnost, zatímco v něm plápolají tlusté okultistické svazky. Nůž se zanoří opět do kůže…

Ještě nejsem u konce.

__

Cítím to. Slyším to. Křupnutí kostí, které se v noze rozletí na úlomky provrtávající se masem a kůží, aby vše vzápětí zase srostlo a rozpadlo se na novo. Já se rozpadla. Trhá mě to, drtí a já zase srůstám v tom nekonečném cyklu utrpení. Tohle jsem nikdy nezažila. Z očí mi tečou slzy, než je neviditelná síla celé rozmačká. A tak zas a znova. Znovu a znovu.

Je těžké uvědomit si, proč tu jsem. Kým jsem. Ale ta myšlenka mě drží v chodu. Upínám se k ní jako jedinému světlu v té temnotě kolem, která se mě snaží pohltit. Připomíná mi, koho tu hledám. Proč tohle celé vlastně podstupuji. Proč musím… dál!

Bolest… Bolest přetrvávající dny? Roky? Staletí? Nevím. Nemám už kapacitu vnímat čas. Pokud tu vůbec něco takového existuje. Je jen bolest. Ale i ta se dá kontrolovat. Odfiltrovat. Postupně se to učím. Je to těžké. Obrnit se proti tomu všepohlcujícímu vjemu. Trvá to. Další roky? Nevím. Je to mizérie, ale postupuji krok za krokem. Stále za tím jediným světlem, kvůli kterému zde jsem. Nezhasíná.

Vykročím. Kosti praskají a zase srůstají. To nevadí. Stačí jen… počkat a zase jít. Ve chvílích, kdy vidím, sleduji ty další, co zde skončili. V opravdovém pekle. Přesto se nezastavuji. Abych komukoliv pomohla. Nejsem tu kvůli nim. Nikomu z nich. Potřebuji najít jen jeho.

Jdu. Noha střídá nohu… A z těla se stává jen nástroj. Porouchaný nástroj, jehož vrzání už ale prakticky nevnímám. Zvykla jsem si na něj. Hlavní je, že stále funguje. Jdu dál a… Pak to nepříjemné vrzání utichne. Otočím se a vidím samu sebe ležet na zemi. Je to jen hromada masa a polámaných kostí. Netruchlím pro ni. Místo toho se natáhnu konečně ke světlu, které… Je to jako kdyby mi v hlavě vybouchl ohňostroj. Najednou vím. Znám. Chápu.

Svět kolem je jiný. Jako kdyby mi konečně někdo sejmul klapky z očí a já se mohla pořádně rozhlédnout. Vše do sebe zapadá. Vše dává smysl. Tady v tomto novém světě. Je tak krásný i když jiný. Konečně tomu rozumím… A také vím, že oni to nikdy nepochopí.

Vydám se k bráně. Zpátky do světa, odkud pocházím. Vzpomínky na něj se mi zdají ale tak dávné. Slabé odrazy toho, co jsem prožila zde. Tohle bylo opravdové. Ale brzy to bude takové i pro ně. Dokonalý svět. Za ten to všechno stojí.

Vrátím se do toho prostého šedého světa, ve kterém se lidé pachtí od ničeho k ničemu. Je to smutný pohled. Na druhou stranu je tak snadné je vodit na provázkách jako loutky. Včetně mého otce. Je tak zaslepený svou osobní misí, že by nepochopil, kdo jsem, i kdybych před ním stála jako jedna z nich. Ale pakt se mnou uzavřít chce. Něco, za co by jiným podepsal rozsudek smrti. Pokrytec. Mám ho však tam, kde jsem chtěla. Všechny figurky jsou na svých místech.

Už to nebude dlouho trvat.

A poslední nitky se přetrhnou

__

Sněží. Otevřu oči. Vidím vločky tančící mi v zorném poli jedna vedle druhé, zatímco se mi svět kolem střídavě rozostřuje a zase zaostřuje. Vše působí tak… černobíle. Ploché a bez barev. Ne jako tam na druhé straně. Cítím, jak mi něco horkého stéká po tvářích. Pláču? Stéká mi to po rtech a kape na zem, zatímco na jazyku cítím tu známou železitou chuť. Ne… To nejsou slzy. Je to krev. To uvědomění mne nechává zcela chladnou. Je to jen tělo. Maso. Zahojí se. Jako vždy…

Tváře kolem v prvních chvílích ani nepoznávám. Znám je? Viděla jsem je? Kde? Tam na druhé straně neměly bytosti tváře. Ne moc dlouho. Emoce v nich vepsané ale dobře poznávám. Cítím to z nich. Doslova jako kdybych to mohla ochutnat společně s chutí krve na jazyku. Je to strach.

Zaslepení lidé… Hloupé bytosti, které…

Zavřu pevně oči a chytím si hlavu do dlaní. Ne, to nejsem já. Jsem… Nora… Nora Redfield! Vybaví se mi v hlavě tvář bratra. Mého pravého bratra. Ne toho, který je uvězněný na druhé straně vesmíru. Toho, se kterým jsem se před pár týdny potkala v kavárně nedaleko mého domu. Myslela jsem, že je mrtvý… Hledala jsem ho. Jako ona. Nakonec si ale našel on mne.

„Noro…“

Tak mi říkal.

Kolena se mi podlomí a padnu na zem. Není na ní sníh. Jen mrtvá vegetace. Kdy? Jak? Svalím se do té zóny smrti, která je vypálená mezi bílým sněhem. Ležím na zádech a hledím na šedivou oblohu, ze které se snáší další a další vločky, zatímco přerývavě dýchám.

Proč jsem tady? Co jsem vlastně…? Jdu postupně zpátky. Jako když se přetáčí kazeta. Zpátky na začátek toho, jak tohle všechno začalo. Skrz vzpomínky Anthonyho dcery, která skrz své utrpení dosáhla toho pokřiveného povznesení. Dál skrze vzpomínky samotného agenta, které mají jednoho společného jmenovatele – Nyma. Ano… Ano, kvůli němu jsem to dělala. Potřebovala jsem zjistit…

„N-Nyme…“ Šeptnu a pohnu rukou do směru, kde stály tehdy ty vyděšené tváře. Je těžké jim přiřazovat jména, ale vím, že tam někde mezi nimi byl. „… Brooklyn.“ Pokračuji tiše, zatímco hledím stále na oblohu nade mnou. Je tu světlo. Tolik světla. Tam na druhé straně nebylo, přesto…

„Green… Wood… Cemetery… Zakopal to. Kovová schránka.“ Ztěžka polknu sliny smíchané s krví. „Ta stránka… Řekněte Sharkovi. Jsou tam možná… ochrany. Hrob jeho ženy a dcery… Dcery…“ V hlavě mi zní její křik, který byl i mým. To všechno, čím si prošla. To, co jsem zažila také díky svému otravnému talentu.

„Je to… ona. Ten jeho démon. Byla… na druhé straně. Dlouho… Moc dlouho.“ Vydechnu a oči se mi unaveně zavřou. Nebe zmizí a zůstane jen narůžovělá tma za víčky.

„Jen chvíli… Dejte mi… jen chvíli…“

Čas je tak zvláštní veličina…

Poslední sbohem

♫♫♫

Útočiště
22. 12. 2022

„Jeden vždy zapomene, jak je vaše schopnost otravná Redfield.“ Upraví si bývalý vysoce postavený agent kravatu. Nevšimne si ani tomu co se k němu blíží. Těžko říct kolik toho vlastně vidí. „Přesto se mýlíte. Nejsou to děti. Jsou to monstra. Koluje jim v žilách magie. Stejně jako jejich rodičům. Kdyby ÚPKŠ stálo, co proto dostal bych podělanou medaili.“ Rozmáchne rukama a tvá moc se ho dotkne.

Stojíš v kanceláři a na stole ti leží rozložená složka. Fotografie Nymovi skupiny při příjezdu do Ameriky. Víš, že se ti bude hodit. Služby toho elfa budou Nenahraditelné. Ve složce jsou záznamy o tom, jak vyřadili několik Loveckých skupin, které se dostali dost blízko ke skrytým městům Německých elfů. Jenže to už je dávno. Teď jsou oni sami lovenou zvěří. Žoldáci, kteří se vyskytli snad v každém velkém konfliktu za poslední dvě století. Roztáhneš rukou fotografie. Tenhle výzkum něco stál. Jenže v první řadě stál za to. Podíváš se na svá podřezaná zápěstí a vyhrneš si rukáv obleku. Krev stejně teče ven.

„Životy všech těch, co tu leží jsou bezcenné. Jediný člověk je překoná všechny!“ Zařve Anthony vztekle. Zdá se, že vůbec nevnímá, že jsi pronikla do jeho myšlenek. Je moc rozzuřený. Jeho kouřová podoba se svíjí vlastním životem a víří. Hlouběji.

Nym sedí naproti tobě přišel sám, ale nejde o jeho hloupost. Víš, že jeho lidi jsou někdy poblíž. Připravené kdykoliv vtrhnout dovnitř a svého velitele dostat ven. Před ním leží jediný papír popsaný inkoustem. Starý a téměř rozpadlý. Jediná stránka, která zaujme jeho pozornost. Vidíš, že přijme. Natáhne hubenou bledou ruku. Sevřeš jí. Oči ti sklouznou k zrcadlu. Temnota, nekonečná temnota, naplňuje jí jen bolest. Cítíš, jak ti oči stékají po tvářích jako slzy. Přesto pořád vidíš. V kostech ti praská, jak se prohýbají a lámají jen aby se zase vrátily na původní místo a znovu praskly. Elf přijal.

„Je to jedno. Nevím, co se tady zdržuju. Moje motivace nemůžete pochopit. Jen mě to zdržuje od toho, na co jsem se chystal celé desetiletí.“ Odfrkne si až uraženě. Zamumlá něco, čemu nerozumíš a jeho obraz se začne rozplývat do temného kouře.

Stojíš na hřbitově. Hrob před tebou vypadá zanedbaně. Je noc. Kouř ti stoupá od pusy. Zaboříš lopatu do zkřehlé země a zabereš. Ruce tě za chvíli pálí námahou. Vykopeš ale dost hlubokou jámu. Vložíš do ní ocelovou krabici. Tak akorát aby pojmula stoh dokumentů. Tady to nikdo nezná. Tvoje manželka i dcera leží v klidu daleko od tvých machinací. Jejich hrob nikdo neznesvětí. Chlad ti proniká až do morku kostí. Sochy na hřbitově pláčou krvavé slze a natahují své kamenné ruce k tobě. Chtějí pryč. Prosí o odpuštění. Chtějí pryč. Ignoruješ je a jdeš pryč z Green-Wood Cemetery v Brooklynu.

Anthony zmizí ale máš co jsi potřebovala! Víš, kam schoval dokumenty, které dokazují Nymovu nevinnu. Přesto je něco, co tě táhne zpátky. Něco dalšího, něco, čemu proti své vůli nemůžeš říct. Ne. Chladný dotyk vzpomínek, které nejsou přímo Anthonyho. Možná něčeho, co má u sebe. Něčeho důležité…

♫♫♫

Upravíš si sukni a poposedneš na židli. Jsi doma sama jako obvykle. Tvůj otec i bratr jsou v práci. Od té doby, co matka umřela to není moc často jinak. Smutek ti svírá hrudník jako svěrák. Podíváš se na její fotku na krbové římse. Vyndáš v kůži vázanou knihu rukama ti projede nervozita a potí se. Kdyby tě jeden z nich takhle našel nevíš, co udělají. Jejich křížová výprava je zcela pohltila. Kdyby jen věděli. Pomyslíš si a máchnutím prstů zamícháš čaj. Aniž by ses lžičky dotkla. Najednou prásknou dveře. Málem knihu upustíš ale rychle ji schováš. Srdce ti buší jak splašené. Vidíš otce. Slzy mu tečou po tvářích a víš že je něco špatně. Kde je? Kde je?! Během chvíle víš a něco se v tobě zlomí.

Silueta je téměř neznatelná. Jen proužky temného dýmu. Volání je přesto silné. Tapiserie obrazů, na které chybí poslední pruh, aby dala dohromady celkový obraz muže, který o sobě lhal všem. Úlomky Anthonyho duše.

Lokační kouzlo, vědmy, kameny, nic! NIC! K čemu to všechno je? Otce jsi neviděla už ani nepamatuješ. Hledá ho. Jenže ho nenajde. Je to obyčejný člověk. Jeho snaha a neschopnost je… rovná jeho slabostem. Cítíš, že je daleko a při tom blízko. Když zavřeš oči máš pocit že stačí natáhnout prsty. Takhle to nepůjde. Kdepak. Budeš ho muset vytáhnout pryč jinak. Přijmout plně svojí moc. Krev není voda, je mocná. Jediná možnost, jak tohle udělat. Vztekle hodíš knihy do krbu. Nikdo je nenajde. Sedneš si do svého křesla a zhluboka se nadechneš. Sevřeš rukověť nože. Zaboříš ho tak hluboko do masa, že máš pocit, že se otvírá jako brána. Vlastně i je. Táhnutím dokončím ránu na prvním zápěstí. Cítíš slabost. Ještě druhé… přiložíš špičku nože ke kůži… ještě trochu…

Anthonyho dcera, narazila jsi na zmínky o ní. Několikrát. Žádné stopy k ní ale nevedly. Ty, co vedly mohly být falešné. Dává to smysl. Pokud měla moc nedopustil by aby se to někdo dozvěděl. Možná ale ani sám neznal pravdu. Zabila se. Jenže proč? Poslední proužky kouře zmizí daleko ale je tu poslední věc… poslední…

Temnota bolí. Jenže víš že bratra najdeš. Krok dopředu není krokem v pravém slova smyslu. Cítíš, jak se ti kosti v noze zlobí a zase srostou. Maso a kůže se zdeformuje jejich úlomky a jako by tu explozi zase někdo stáhnul zpět. Jen aby mohla přijít znovu. Řveš, ale víš že musíš jít. Dál. Najít. Zatnout zuby. Jenže to nejde. Tvé smysly jsou ochromené. Taková bolest se nedá zvládnout. Padneš v prázdnotě. Vzlykáš a tvé tělo se rozpadá jen aby zase srůstalo. Nevíš, co je bolestivější.

Nevíš, jak dlouho to trvá. Agónie ustupuje do pozadí. Nebolí to méně. Jenže tvoříš blok za blokem. Máš důvod proč tu jsi a nezklameš je. Nemůžeš o ně přijít. Časem vstaneš a jdeš. Vidíš v nicotě další jako jsi ty. Slabé zmučené duše. Nemáš čas naslouchat jejich bědování. Máš úkol.

Měsíce? Roky? Dny? V nicotě čas neplyne. Je tu jen pokání. Cítíš, ale jak se něco mění. Jak přestáváš vnímat bolest svého pokrouceného těla. Nevíš, jak dlouho to trvalo, ale najednou ho necháš za sebou jako polámanou trosku. Nicota se před tebou otevře. Hlavu ti zaplavují vědomosti, které by všechny grimoáry nemohly pobrat. Odstíny temnoty, které jsi nevnímala najednou tvoří barvy a jsou krásné.

Pluješ nicotou a víš že je toho víc, než jsi, kdy věděla. Tvůj bratr a otec jsou slepí. Stejně jako lidi. Odměnili tě za to, že jsi překonala své pozemské já. Cítíš je. Táhnou tě vzhůru k otvoru ven. Díře kudy dovnitř padají další a další tvorové. Většina z nich svou bolest nikdy nepřekoná. Nejsou silní jako ty. Lidi si svůj svět nezaslouží. Ne když jsou slepí. Musíš otevřít brány všem. Jen tak bude tvůj otec svobodný, bratr živý a všechno splyne. Nestačí vytáhnout bratra z temnoty. Musí všichni vidět. Všichni.

Jsi venku. Víš, že jsi tam strávila možná celé eony. Jenže jsi tu téměř ve stejnou dobu jako jsi zemřela. Jsi všude kolem. Krok po kroku našeptáváš. Nikdo tě nepozná. Kdo tě bude zkoumat až nadejde čas uvidí něco jiného. Víš, že otcova organizace na to metody má. Jenže ty jsi něco, co nedokáží pochopit. Máš všechen čas na světě. Pak to přijde.

Tvá temná schránka vstoupí do místnosti ve tvůj otec vykonal rituál. Hippokrat. Nepozná tě, nemůže není v tobě nic lidského. Myslí si, že jsi démon z knih, které jsi mu podstrčila. Chce uzavřít pakt. Chce pomoci zachránit bratra. Ano, zachrání jeho i sebe a ty pak otevřeš brány. Jizvy se roztáhnou a vytvoří dokonalý svět.

---

Poslední kousek dýmu je pryč. Všichni na tebe hledí až se strachem. Tvoje moc tě zcela pohltila. Krev z nosu, a očí kape na zem. Na místě, kde se Anthony zjevil je kruh kde sníh zmizel. Cokoliv bylo pod ním uvadlo a umřelo. Pod tebou je ten samý. Ruka mrtvého čaroděje, jehož tělo leželo poblíž je suchá jako mumie. Byla jsi daleko. Možná moc daleko. Tentokrát až moc…

Úhel pohledu

Útočiště
22. 12. 2022
♬♬♬♬♬

Tohle místo má k vánoční atmosféře, která se už řadu týdnů rozlézá po celých státech a vlastně většině světa daleko. Za pouhé dva dny měl být štědrý den a místo toho se brodím ve sněhu zbroceném krví s rozpuštěnými otvory po vystřelených nábojnicích. Není to fér. Není to fér k těm lidem, kteří letos svátky se svými bližními a ani žádné další už neoslaví. Rodiny Lovců, kteří zemřeli na základně a teď… Tito všichni. Celá vesnice. Kolik tu mohlo být nadaných? Nižší či vyšší stovky? A kvůli čemu? Rozmaru jediného člověka, kterého posedli démoni minulosti. Je mi z toho na nic, ale zvuk střelby a výbuchů zdařile rozhání podobné myšlenky. Alespoň teď. Pro ty chvíle, kdy je nutné se soustředit na dalších několik vteřin a ne minuty… hodiny.

Život na hraně je někdy o tolik jednodušší.

Vnímám od Hikoriho, jak zabíjí. Bez slitování a efektivně. Od dob feudálního Japonska uteklo hodně vody, ale některé věci se ani po staletích nezměnily. Lidé proti němu nemají šanci a stejně jako tehdy by byl klidně schopen podobných masakrů, jaké měli tenkrát s bratrem na svědomí pod Ozawovou taktovkou. Někdy ale stačí jen jeden démon...  

Občas je těžké nenechat se unést emocemi, které ze mě z našeho pouta sem tam prosakují. Avšak moje mentální disciplína je vypilovaná za ty roky téměř dokonalosti, takže je po sobě nechávám sklouznout jako vše jiné, co mi nepatří a soustřeďuji se na to důležité – naše nepřátele.

Pár střelami pošlu k zemi dalšího z mužů s raketometem a přesunu se do krytu dalšího z domů. Dveře jsou rozstřílené a na zemi jen pár metrů od nich vidím ležet dvojici těl. Muž a nějaké dítě. Na pyžamo s vykreslenými vánočními soby padají další a další sněhové vločky a vše je tak nehybné.

Na chvíli strnu, ale to už se nám ozve nad hlavami hluk rotoru vrtulníku. Anthony tu na nás musel skutečně čekat, ale… Ale nestihnu nic udělat, protože tu nejsem sama. Ne jako tehdy v Guatemale. Zatímco Nym se svou jednotkou koordinovaně rozsévají smrt mezi Anthonyho vojáky jako kdyby to bylo něco naprosto všedního. Obyčejného. Tak mi pohled padne na postavu, která vykročí přímo do palby.

„Harvey…. Sakra, Harvey, ne!“ Křiknu, když vidím, jak mág vykročí vstříc nepříteli. To zoufalství z něj přímo sálá. Nedivím se. Tohle bylo jeho dílo. Všechny, nebo alespoň většinu z lidí zde sem osobně přivedl. Sem, na místo, kde měli být v bezpečí. Před Lovci, vládami, vším… A pak přišel Anthony. Kvůli té posrané proklaté sféře! Avšak Harvey nevypadá, že by nevěděl, co dělá… Ten závan energie, který z něj ucítím mi rozbrní konečky prstů, než záhy zesílí na sílu uragánu.

Viděla jsem to. Jeho vzpomínku na poslední misi s Lovci, kdy u Jizvy zabil vše kolem. Monstra i… svou jednotku. Polknu… Pokud by něco takového použil zde… Ale vypadá to, že se mág tentokrát i přes to všechno kontroluje. Krvavá magie dokáže mnohé… A já tak jen můžu jako většina ostatních sledovat, jak se obrněný transportér prudce zvedne do vzduchu, aby zasáhl útočnou helikoptéru. Výbuch je tak silný, že i zde ucítím tlakovou vlnu a teplo, které se rozšíří do okolí za burácivého hromobití, zatímco se hořící ocelové trosky zřítí k zemi.

A pak… Pak je najednou nečekané ticho. Nikdo už nám neopětuje palbu. Všichni jsou mrtví nebo se někde schovávají. Už už chci vykročit k Harveymu a Nymově jednotce, která se blíží ze strany, když se ozve něco, co bych po tom všem masakru kolem nečekala.

Potlesk a smích. Velmi dobře známý smích.

Ani se nemusím otáčet, abych věděla, kdo to je.

„Anthony, ty hajzle!“ Zavrčím a šlehnu po něm zlostným pohledem, zatímco začnu ihned svým šestým smyslem osahávat u jeho podobu, nebo spíše projekci.

„Jsem ten poslední, komu bys měl mluvit do svědomí!“ Přejdu netradičně do tykání a vykročím rázně k němu, zatímco pomalu a opatrně, jako archeolog odmetající prach z tisíce let starých střepů, pátrám po linkách, které vedou k původci té projekce.

„Děti? Vážně už i děti, Anthony? Kolik modrých hrnků bude nachystaných pod stromečky tady, co myslíš?“ Udělám dalším pár kroků, zatímco nechám pušku zhoupnout na ramenním popruhu. Tady mi budou běžné zbraně už k ničemu. „Nebo spon na kravaty? Celé rodiny Anthony! Tady byly celé rodiny!“ Křiknu zlostně, zatímco v mysli pošlu k Hikorimu prostou prosbu, aby vzal opatrně Harveyho tělo k ostatním. Snad bude v pořádku… Snad. Ačkoliv po tom, co se tu stalo, nevím, jaká z variant je milosrdnější.

„Jste horší než ten Lovec, který vám omylem zabil ženu, ale to už nevidíte. V té své zatracené zaslepenosti!“ Pokračuji, zatímco dál pátrám po nitkách vedoucích kamsi pryč. „Ne, žádné prosby, Anthony. Už ne. Následky svých rozhodnutí si ponesete sám. A jestli tam vkročíte… tak jste větší blázen, než jsem čekala. Ale to už jste dokázal…“ Procedím skrz zuby hořce a rozhlédnu se kolem po zničené vesnici. Přesto trochu sebou trhnu, když přihodí další z výhrůžek. Společný přítel. Koutkem oka zavadím o Nyma v doprovodu zakuklených postav. To je zlé… Hodně zlé, ale… Ale nic Nymovi neřeknu. Ne teď. Jen semknu rty a udělám těch posledních pár kroků k Anthonymu.

„Vy tomu asi nerozumíte Anthony? Ta krev není na mých rukách. To vy jste tohle všechno způsobil. Vy jste vydal rozkaz. A jste zároveň někým, kdo dobrovolně vstupuje do opravdového pekla. Tohle není nic…“ Rozhodím rukou po zkáze kolem a zastavím se před obrazem Roberta Anthonyho, kterému se pevně zadívám do očí.

„Já to místo viděla… Byla jsem tam… A víte co? Šťastnou cestu!“ A s tím natáhnu ruku a nechám ji omotat residuem energie, které tahle projekce musí vysílat a vrhnu se okamžitě po provázcích. Ne, nehledám, kde je Anthony teď. To už dle jeho slov by to Nym měl vědět , ale něco Nymovi dlužím a s tím, co se teď na nás hrne, nebude asi už moc šancí se k tomu dopracovat. Protože někde v té hlavě Roberta Anthonyho musí být lokace místa, kam ukryl důkaz Nymovy nevinny a já to z ní dostanu, klidně i vyrvu, pokud budu muset.

Vlastně bych byla radši, kdyby ho to bolelo... Opravdu bolelo.  

Monster warfare

♫♫♫

Útočiště
22. 12. 2022

Rozeběhnete se do úkrytů dělat to v čem byli Lovci zrození. Shark vyrazí s dodávkou, aby ji dostal z nejhoršího. Nedá se říct kolik mužů tady Anthony nechal. Podle všeho hodně. Z lesa a okolních budov se na vás snáší déšť olova jako biblická apokalypsa. Vystřelíš a muž na kterého jsi mířila se zhroutí k zemi. Pak se musíš schovat do krytu. Ze rohu dřevěné budovy se odlupují třísky a s razancí šrapnelů létají kolem. Vidíš, jak Lee vytrhne pojistku granátu a hodí ho do okna odkud střelba přichází. Výbuch vyhodí ven těla a okamžitě ustane.

Anthony se zapřenou puškou položenou na dřevěném plotu za kterým býval záhonek zeleniny která by si rozhodně zasloužila označení bio střílí k lesu. Vysoká ráže vykusuje kusy stromů a dělá díry do vojáků kteří se tam schovávají. Každý výstřel ho musí zatraceně bolet, ale v očích mu plane fanatičtější zápal, než jsi, kdy viděla u jeho sestry. Tohle je pro něj osobní.

---

Hikori necítí z boje nic než prostou radost. Jeho zbraň se míhá vzduchem. Pohltil duše monster. V žilách mu hoří síla. Střely mu nic nedělají. Jako by po něm někdo házel oblázky. Ramen rozrazí dveře do jedné z budov. Muž před ním hledí nahoru s děsem. Rozmáchne se a lebka praskne i s helmou. Výzbroj lidí je patetická. Rozmáchne se a dalšího nabere do břicha takovou silou až mu zlomí páteř o zeď za ním. Směje se. Pak celý dům exploduje.

---

Nym vidí, jak několik granátů z podvěsů zbraní dopadne na dům, kde zmizel Nořin démon. Chyba. Měli se zaměřit na cíle které mohou zničit. Namíří Alpdrücken a stiskne spoušť. Prastaré runy zazáří a muži padají jako mouchy. Najednou se komín, za kterým se krčí rozletí na kusy. Vypadá to, že dostali trochu rozumu. Jenže ani on není lehká kořist. Vyskočí a doslova protančí mezi cihlami které pro něj letí až moc pomalu. Saltem se snese na zem. Neslyší je, na to jsou moc dobří. Přesto je cítí. Ostatně s nimi bok po boku bojuje celá staletí.

„Es ist Zeit, es zu beenden. Wir werden zusammen gehen.“ Řekne a ani se nenamáhá otočit. Pak vyrazí.

---

Dům s Hikorim exploduje. Nym zmizí ze střechy kterou zasypala další dávka výbušnin. Naštěstí granáty nelítají vaším směrem. Zběhové ÚPKŠ mají větší cíle než skupinku Lovců. To neznamená že je nestojíte víc než dost životů. Střelba splývá do jediné dlouhé dávky a neustává. Je vidět že Lee není jenom kancelářská krysa. Je to voják tělem i duší. Anthonyho by zase pravděpodobně nezastavil ani průstřel hlavy. Nepřátelé se k vám stahují ale jejich síly jsou moc roztříštěné tím, jak musí bojovat na několika frontách. Pak trosky jednoho z domů prolomí a vyjede k vám obrněný transportér. Vzduchem se rozlehne hluk vrtulníku a nad vesnicí se prožene útočná helikoptéra. Kulomet pod čumákem kropí dům, za kterým zmizel Nym. V normální situaci by to byl váš konec. Jenže pak stane několik věcí naráz.

---

Hikori se vynoří z plamenů. Vidí, jak kulomet transportéru míří na místo, kde se schovává jeho paní. Neváhá vyrazí k němu s řevem, při kterém tuhne krev v žilách. Vyskočí a dopadne na stroj. Rozmáchne se a praští do zbraně. Znovu a znovu až štěkot utichne. Vůz začne zběsile jezdit ve snaze tvora srazit k zemi. Ten se ale zuřivě drží a kolem se rozstřikuje sníh.

---

Nym běží po boku svých společníků. Střílí a oni čepelemi doráží zbytky. Skupiny vojáků skrytých za domy umírají rychleji než si stačí uvědomit, že se jim někdo stačil dostat do zad. Není se čemu divit. V dobách, kdy je posílali na Římské tábory, které se rozlézali v jejich lesích po celé Germánii zvládli za pár hodin vyčistit celé ležení… hluk helikoptéry přeruší jeho myšlenky. Nemusí ani dávat příkaz. Jeho jednotka se rozdělí. Pak přijde ohnivé peklo. Občas moderní zbraně nesnáší. Exploze mu zabraňují se zastavit. Musí běžet všechnu svoji obratnost a rychlost využít, aby unikl.

---

Kde je Harvey? Nikdo se nezeptal. Nikdo neměl čas ho hledat. Najednou je tu. Projde přímo mezi kulkami a výbuchy. Jeho oblečení vlaje jako by kolem vlál silný vítr. Na jeho pažích jsou čerstvé rány. Krev se vlní jako ve vzduchoprázdnu. Ve špinavém obličeji má stopy po slzách. Zároveň mu ale oči planou mocí. Sebezničující a krutou magií. Malé kusy trosek se zdvihnou a vyrazí neskutečnou rychlostí proti těm kteří se na něj opovážili namířit zbraň. Ostré úlomky prolétají Antonyho věrnými skrz na skrz a nechávají za sebou jen krvavou zkázu. Zařve na Hikoriho. Ten pochopí. Seskočí z vozidla. Mág řve vztekem a námahou. Vozidlo se zdvihne pomalu ze země. Harveymu vytryskne krev z očí a pomalu stéká po tvářích. Pak se obrněné vozidlo vymrští jako by ho někdo vystřelil z praku. Spolu z helikoptérou se změní v jedinou ohnivou kouli.

---

Termín ohlušující ticho nabývá úplně nový rozměr. Boj trval nanejvýš několik minut. Kolem jsou kouřící trosky domů i strojů. Mrtví vojáci leží po boku obyvatel útočiště. Nym se svou jednotkou se vynoří z jedné strany náměstí. Hikori se sehne nad Harveym který leží na zemi a je minimálně v bezvědomí. Anthony a Lee se opatrně rozhlíží kolem ale nezdá se, že by někde byli další cíle. Najednou ticho prořízne tichý zvuk. Plácání dlaně o dlaň… plesk, plesk, plesk…

---

Robert Anthony stojí uprostřed zničené vesnice. Tleská a směje se. Kulka z Anthonyho pušky jím projde jako dýmem. Ne není tady. Je jinde. Upraví si mimoděk kravatu a podívá se na tebe.

„Nora Redfield a její armáda monster. Vypadá to, že si pro vás osud chystá větší bitvu, vzhledem k tomu, co jste za poslední den přežila. Nebylo by snazší, kdybyste mi dala sféru rovnou v Guatemale. Tolik životů. Ať jsou lovci relikt a mágové na seznamu lovených druhů tak slzu neutrousím ale vy byste měla. O to ale nejde.“ Povzdechne si jako by ho velice obtěžovalo, co teď musí říct. „Za několik málo okamžiků projdu na druhou stranu. Musím se pokusit zachránit svého syna. To už ale víte. Nejsem hlupák. Vím, že se můžu vrátit jako něco… docela jiného. Protože vím, co dokážete chci jediné. Pokud se něco zvrtne zabijte mě. Jelikož vidím že náš společný přítel si vybral stranu bude vědět kde mě najít. K tomu je nutno dodat že jelikož mě jeho přístup velice zklamal nedivil bych se, kdyby jisté strany v Německu dostaly přesné informace o jeho poloze. Pokud ale vše půjde podle představ až dorazíte budu už dávno pryč. Každopádně je tohle naposledy co se vidíme Redfield. Tak jako tak. Užijte si zbytek cesty. Škoda že se vás už nebudu moci zeptat, zda za všechny ty mrtvé stála.“

Z pekla do pekla

Základna Lovců -- Bílé peklo
21. 12. 2022

*Cvak*

Ozve se cvaknutí od zásobníku automatické pušky, který vrátím na místo. Je plný. Stejně jako u pasu mám v pouzdře přebitou pistoli a vojenský nůž. Taktická vesta, kterou jsem si přehodila přes můj oděv na vánoční oslavu, tak musí prozatím posloužit. Dresscode dnešního večera jsem opět neodhadla, ale to nevadí. Hlavní je, že mám dost munice na další kolo.

„Dobře, tak tedy do středu. Aspoň budeme hned v centru dění.“ Drobně se ušklíbnu, zatímco si svazuji rozlétané špinavé vlasy opět do jakéhosi neforemného drdolu, aby mi nikde zbytečně nepřekážely. Tohle bude ještě drncat… Stočím pohled k okénku, za kterým se opět roztáhne duhový bifrost.

„Připravení?“ Zahledím se na zbytek osazenstva s tou naprosto stupidní otázkou. Netuším, na co máme být připravení. Dost možná na skutečné peklo, ale z jednoho jsme právě teď vyjeli, takže to bude jen lehká změna prostředí.

Z pekla do pekla.

♬♬♬♬♬

Dnešní den je jeden z těch dní, kdy se skutečně nevyplatilo vylézat z postele. Aniž bych cokoliv dalšího řekla, ozve se ode mě tiché uchechtnutí. Takové to, kdy člověku dojde, že už není co ztratit a prostě jde ze setrvačnosti dál. Chce jít dál. Potřebuje. Dotáhnout to vše do konce a nebo padnout mrtvý k zemi. Na tom už teď nezáleželo.

A pak se mi žaludek opět zhoupne, jak se protne předivo mezi realitami a my opět vskočíme do známého světa. Ani nevyhlédnu z okénka. Pouze se soustředím více na ostré smysly oniho, který má ze své stínové reality mnohem lepší přehled o okolí než my z téhle kovové pixly, které se podtáčí kola pod vrstvami sněhu, zatímco první kulky dopadají na pancéřování a odlupují modrý lak.

Vidím to. Tohle místo. Sníh, domy… Mrtvé. Dospělí, děti… Všichni ti, kteří podobně jako já měli magický talent, a kteří zde měli najít bezpečné útočiště. Přes Lovci, monstry, před světem. Ti šťastnější dostali pár ran z automatických pušek a ti méně šťastní se dostali do spárů Anthonyho démona. Vidím to dobře. Ty cákance krve na bílém sněhu. Končetiny odervané od těl, která bude vůbec těžké identifikovat. Ani démon nedělal rozdíly ve svých obětech… Některé části těl jsou až nepříjemně drobné. Raději nechci vědět, co tohle udělá Harveymu. Tomu, který tohle útočiště založil pro takové jako my a teď… Teď bezpečí nahradil masakr. A smrt.

A León? Ten… Zamračím se, když se mi v hlavě objeví pohled na rozčtvrcené tělo mayského boha nabodané na kůlech, který ve svém úkolu viditelně selhal. Neměl šanci. Ti lidé ji neměli. Nikdo… „Ten bastard!“ Zavrčím a sevřu ruce silně v pěst. Tímhle Anthony už překročil všechny hranice. Jedna věc je jeho spor s Lovci, ale tohle byli civilisté. I když trochu jiní, stále to byli lidé. Jen… obyčejní lidé.

To už se ale do dodávky opře střelba. Samozřejmě, kromě té spousty mrtvol jsem viděla také ty, kteří se mezi nimi hýbali. Vycvičené speciální jednotky ÚPKŠ, které zůstaly věrné tomu šílenci. Ne, tady nebudu mít slitování. Ani na chvíli.

„Sharku vem to doleva! U lesa mají raketomety! Musíme do krytu od…“ Ale to mi zazvoní v uších, jak mi asi dvacet čísel od hlavy proděraví opancéřování dodávky průrazná munice, která celým vozem prolétne jako papírovou krabicí. Ostřelovači, a nejen s tak obyčejným vybavením. Viditelně nás tu čekal.

Ovšem nečekal někoho jiného. A že já také ne…

Zamrkám, i když mé oči vlastně ve skutečnosti nevidí. Poznávám je. Ty známé modře zářící runy na Alpdrücken, jenž na moment ozáří tu až nelidsky dokonalou tvář, aby si jeho puška vzala další z nespočtu životů.

Nym! Je tu Nym a… Ne, nestřílí po nás, ale po Anthonyho mužích! To znamená, že své krytí už odhodil a… Opravdu tu všichni vykládáme poslední karty na stůl, aby se ukázalo, kdo nakonec bude ten šťastlivec, který vybere bank.

„Elfové.“ Vydechnu s neskrývaným překvapením, když zahlédnu skupinu postav v taktických zbrojích, jejichž pohyby jsou mi však velmi dobře povědomé. Znala jsem Nyma a stačilo si i vzpomenout na návštěvu Gwynnestri před několika dny. To, jak se pohybovala zdánlivě po sněhové přikrývce, aniž by zanechala jedinou stopu. A to nebyl jediný dar jejich nesmrtelného národa… Byla tohle Nymova družina, která ho sem doprovázela při cestě z Evropy? Zcela určitě.

„Tři postavy v černých taktických zbrojích. A ten s dlouhými světlými vlasy. Na ty nestřílejte. Vypadá to, že máme na místě spojence.“ Rychle dovysvětlím ostatním, i když pochybuji, že zrovna Nyma by někdo z nich jen tak ohrozil, zatímco se snažím udržet na místě v divoce házející dodávce, o jejíž pancéřování bubnují další a další projektily. Přesto se zdá, že se z lijáku stává postupně jen deštík. Elfové svou práci viditelně zvládají nadmíru efektivně. Pořád byli vojáci ÚPKŠ jen… lidé.

Konečně s námi dodávka zastaví a z dveří vyrazí rudý démon, který hned jediným nelidsky silným úderem zabije nejbližšího z vojáků ÚPKŠ a zase zmizí ve stínech, aby se vynořil o pár metrů dál a dalšímu utrhl ruku i s puškou.

„Hikori… postarej se o ně.“ Vyslovím tiše rozkaz, i když je obr už více než deset metrů daleko. Stejně mě slyší. Karta se obrátila. Pro teď. Vím, že pokud nevytáhnout nějaké trumfy, nemají ti vojáci dlouhodobě šanci proti démonovi pohybujícím se mezi světy, a ještě elfským komandem staletých elitních zabijáků. Přesto… Hrajeme tu karty Prastarým božstvem. Ať se nám to líbí nebo ne, Anthony je jen loutka a její provázky vedou někam dál. Mnohem dál. Do těch studených vzdálených koutů vesmíru, do kterých jsem měla možnost nahlédnout a… Věděla jsem, že tam žádný úsvit není.

Sama vyskočím do sněhu, do kterého se zaryjí mé těžké boty a ze zákrytu křídla dveří vystřelím pár ran po jednom z vojáků u lesa, kteří s raketomety a granátomety představují potenciálně nepříjemný problém.

„Někde tady musí být! Sharku… Zmiz s tou dodávkou! Nemůžeme o ni přijít. Dám ti echo, pokud bude třeba.“ Houknu do vozu. „Ostatní, za mnou!“ Naznačím jim posunkem, než vyběhnu k rohu budovy, jejíž druhou stranu už čistí Hikori, abychom neměli přímo nikoho v zádech. Po cestě vystřelím pár ran, kterými nás kryji, ale nejsem jediná. Ne, nakonec to bylo až s podivem, kolik spojenců někdo jako já, kdo žil přes sedm let prakticky v izolaci, dokázal v posledních měsících nabrat. A že teď byl třeba každý z nich...

Den který nikdy neskončí

Základna Lovců
21. 12. 2022

„Tohle je osobní i pro mě. Vzalo mi poslední roky života ho dostat. Teď mi utekl a rozhodně nehodlám přestat, dokud nebude po něm.“ Odvětí ti Lee, když si sedne do dodávky. V taktické vestě, černých kalhotách a vysokých botách vypadá úplně jinak než v klasickém obleku s kravatou. Položí pušku na kolena a čeká.

„Dám dohromady co půjde. Agentům ÚPKŠ, které Lee přivedl můžeme věřit. Chtějí s Lovci spolupracovat. Nevidí je jako překážku. Přesně takové budeme v následujících měsících potřebovat.“ Shaw vypadá na omdlení, ale přesto si zapálí. Při nádechu se mu obličej zkřiví bolestí, ale to ho nezastaví. „Dám dohromady všechny síly, které najdu. Až bude čas budeme připravení.“

Velitel Lovců za tebou zabouchne dveře dodávky a zmizí ti z očí. Uvnitř vozu panuje chladná atmosféra. Harvey je zraněný a potom co Sharkovi vysvětlil co je třeba zadumaně sleduje podlahu. Anthony svírá pušku a mlčí. Zašpiněný obličej nese stopy slz, ale teď je jen odhodlaný na jediný úkol. Lee všechny zkoumá analytickým pohledem jako by se snažil zhodnotit, zda vůbec má komando, které právě prožilo jeden z nejděsivějších střetnutí jejich životů šanci uspět.

„Dobře, jdeme na to.“ Prohlásí Shark a rozjede se. Dodávka zrychluje a škubne za řadící páku. Reality se protočí a problesknou. Jedete mezi světy. „Musíme skočit blízko, tahle dodávka magickými bariérami jinak neprojde. Přímo do středu bouře.“ Pak zatáhne podruhé.

---

♫♫♫

Vynoříte se někde v lesích. Poblíž je řada budov. Od kol začne odlétat sníh. Některé z domů hoří. Jiné jsou poškozené střelbou. Kolem jsou těla. Někteří se postavili na odpor. Další utíkali. Přesná palba automatických zbraní je dostihla všechny. Jiní jsou zmrzačení mnohem víc. Přes ně se prohnalo něco mnohem horšího. Kus od vás je kůl. Na něm je zlámaná tělo. Někdo ho rozčtvrtil a kusy připoutal dost daleko od sebe. Tak aby se opět nespojili. Je jasné proč. Je to Bastian De León, bůh, který strážil sféru. Bůh, který při její obraně zemřel. Harvey se nadechne ale než stačí něco říct do dodávky začne bušit střelba.

Shark strhne vozidlo do boku, aby zajel za nejbližší budovy. S vámi to hodí do strany. Harvey vykřikne, jak narazí zlomenou rukou do boku vozu. Naštěstí je vůz pořád opancéřovaný ze Sharkových pašeráckých let, které skončily teprve nedávno. Hikori někde ve své stínové realitě zařve vzteky. Nebezpečně blízko proletí raketa. Jsou připravení.

Jen tak tak si jich stíháš všímat. Vojáci v neprůstřelných vestách a nejmodernějším vybavením. Přesně takovým, jaké si může dovolit nejtajnější speciální služba v Americe. Anthonyho ani jeho démona nikde nevidíš ale jich je tu víc než dost. Deset běží ze středu vesnice. Automatické zbraně pálí. Další u lesa mají těžké zbraně. Jednoranné raketomety ale vidíš i granátomet s bubnovým zásobníkem. Na střechách jsou odstřelovači. První vystřelí a průrazná munice projede bokem dodávky a proletí druhou stranou. Shark se snaží dostat mimo dosah. Je jen otázkou času kdy vás trefí. Další odstřelovač trhne uzávěrem zbraně.

Runy na ní se rozzáří výstřel třeskne a další na střeše padne. Máš pocit, že se Nym usmál. Dlouhé vlasy zavíří, jak se otočí k dalšímu cíli. Alpdrücken vystřelí a další muž se zhroutí. Je rychlý, nelidsky rychlý. Několik z Anthonyho vojáků se na něj obrátí. Doslova zmizí ale ještě před tím stihne jednoho zastřelit. Pískal, doopravdy zapískal?

Z lesa se vynoří trojice, na první pohled neozbrojená. Ladné pohyby a elegance podobná jako u Nyma. Ty pohyby poznáváš. Naposledy jsi je viděla u Gwynnestri. Těžko říct, zda je mezi nimi. Všichni jsou oblečení do taktické zbroje, k tomu mají na hlavách kapuce a kukly. Vyběhnou. Od nohou jim necáká sníh jako normálním lidem, rozdělí se. Odněkud vytáhnou tenké čepele dlouhé téměř jako předloktí. Dva z nich se objeví mezi muži s těžkými zbraněmi. Neskutečně přesné údery je pošlou k zemi. Další se najednou vynoří na jedné ze střech. Odraz jsi téměř nepostřehla. Seskočí do sněhu na náměstí. Přímo mezi Anthonyho muže. Odrazí stranou zbraň. Čepel podřízne krk, přikrčí se, kopnutí dalšímu zlomí vaz. Sebere pušku a střílí za běhu po další skupině. Drží ji v jediné ruce. Obratnost se skloubí s nelidskou silou.

Shark konečně může zastavit. Hikori doslova rozrazí zadní dveře dodávky a s řevem se žene na nepřátele. Máte trumfy v ruce, což nečekali ale rozhodně to neznamená, že máte tenhle boj vyhraný.

Hektický den

Základna Lovců
21. 12. 2022

Kráčím mezi mrtvými rozstřílenými těly monster a cítím, jak se mi do těla vrací energie. Krev přestává téct a kůže srůstá. Bolest postupně otupuje, než zmizí a z mého belhavého kroku se stává opět typická rázná chůze. Protáhnu si krk na jednu následně druhou stranu, aniž bych zastavila. Na jazyku cítím tu nepříjemnou chuť, která by se slovy dala jen těžko popsat. Chuť těch duší je špatná. Zkažená. Přesto je to v tuhle chvíli dostatečné palivo k tomu, aby mě i s onim udrželo na nohou.

Jsou tu ale nepříjemnější věci. Na mrtvé Grace stejně jako jejím bratrovi, který zůstal sám, neudržím pohled dlouho. Je to až příliš povědomý obraz. Kolik let jsem žila v tom, že je můj bratr mrtvý, aby se nakonec před pár dny vrátil, ale… Ale stejně už to nebyl on. Stejně jako já nebyla ta stará Nora, která před osmi lety odcestovala z Anglie do Ameriky.

„Harvey! V pořádku?“ Chytím Harveyho zdravou paži a vytáhnu ho z trosek tanku. „Smith?“ Padne má jasná otázka, na kterou ale dostanu jasnou odpověď. Z posádky Terminatora jsme přežili jen tři. Nakonec to byla pro některá poslední sebevražedná jízda. „Měl by ses posadit, budu pak potřebovat…“ Ale to už trhnu hlavou ke známé postavě, jenž se k nám blíží.

„Ed… Ehm, agente Lee.“ Kývnu na Edwarda, kterého si všimnu už pár metrů od nás. Je to další z mých vánočních hostů. Takový, který si neodpustil práci ani ve svátky, i když byli trochu předčasné. Pak sklouznu pohledem na Shawa. I ve svém věku a pochroumaném stavu se drží na nohou. To je obdivuhodné.

„Někdo by se měl o něj postarat.“ Prohodím k Leemu, ale sama si to netroufnu Shawovi říct přímo do očí. Vím, jaký je. „Lovci ho budou potřebovat. Tedy… To, co z nich zbylo.“ Hlas mi ztichne, když pohledem přelétnu bojiště, po kterém se pohybuje až příliš málo lidí. Žalostně málo. To už se ale Lee rozpovídá a potvrdí jen to, co jsem si celou dobu myslela.

„Tušila jsem to. Už nemá co ztratit. Potřebuje tu sféru, jinak se pro syna nedostane, ale… No, to je jedno. Musíme jej zastavit. Už tak tu ztrácíme drahocenný čas.“ Zaskřípu zuby, ale jak se dostat na druhý konec světa, který vlastně kromě Harveyho ani jeden pořádně nezná? Naštěstí Shaw viditelně nelenil. Oči se mi rozšíří překvapení, které se záhy přetaví v pochopení, když uvidím známou dodávku, jenž nás vozila po všemožných koutek světa, než jsme skončili na té nešťastné misi v Guatemale.

„Sharku!“ Cuknou mi koutky alespoň do náznaku a vykročím k řidiči dodávky, kterého velmi dobře znám. „Hmmh, je to… komplikované.“ Podobně jako on se chytím do pasti rozpaků a nějak nevím co říct. Jak vůbec mluvit o tom masakru, který se zde stal? O Jonesportu jsem taky nakonec nemluvila, když nepočítám tajné nucené výslechy pod taktovkou ÚPKŠ, a tak prostě bude asi nakonec lepší o tom mlčet. Jako vždy.

„Obávám se, že Anthony tam bude a nebo tam má už namířeno. Není to naivní. Je to sázka na jistotu.“ Oplatím Shawovi pevný pohled. „Tohle všechno byla součást plánu, v jehož středu je ale právě ta sféra. Ne Lovci. I když věřím, že by si tenhle pohled užil.“ Zkřivím rty a potlačím chuť si odplivnout. Ta pachuť duší z parazitů mi navíc stále zůstává na jazyku.

„Dobře, tak vyrazíme. Ideálně hned.“ Kývnu na Harveyho se Sharkem, když v tom se ozve známý hlas. Pohlédnu Anthonymu do tváře a vidím v ní kromě bolesti i odhodlání. Je to moudré? Dost možná není, ale vím, jak bych se cítila na jeho místě a tak prostě jen… „Dobře, pojedeš s námi.“ Kývnu, než se překvapeně otočím po dvojici mužů, kteří se v mezičase domlouvají také na odjezdu.

„Edwarde?“ Tentokrát už mi jeho jméno ujede. Nečekala jsem, že zrovna agent Lee se k nám přidá na něčem takovém, ale… Ale já nejsem zrovna někdo, kdo se tu bude hádat s lidmi a zakazovat jim, aby riskovali své životy. Na to je málo času a moc silný pach krve ve vzduchu. „No, dobře. Vítej na palubě. Tohle bude ještě zajímavé…“ Mlasknu, zatímco si začnu kontrolovat zbraně, ačkoliv… Pojedeme Sharkovou dodávkou. Zbraně jsou asi to poslední, o co bych se měla bát.

„Dobře, Shawe. Tohle zvládneme. Zkuste zalepit co nejvíc děr v tom prostříleným škuneru. My si zatím podáme Anthonyho. Tohle už musí skončit. Sám si pod sebou podřízl větev a vsadil vše na jednu kartu.“ Kývnu a doufám. Opravdu doufám, že tohle už bylo jednání zoufalého muže zahnaného do kouta a ne někoho, kdo má ještě tři záložní plány.

„Tak všichni na palubu. Nasedat. Vyrážíme.“ Bouchnu do oplechování dodávky a popoženu nový tým do vozu. Velím jim opět? Vlastně ani nevím, ale v poslední době se do té role dostávám častěji, než by bylo zdrávo.

„Čas na nikoho nečeká.“ Prohrábnu si vlasy slepené blátem krví, než se vyhoupnu se za ostatními do dodávky, abychom vyrazili vstříc čemukoliv, co tam ne nás na druhé straně čeká.

Je čas trochu toho pekla dovézt zpátky i Anthonymu.

♬♬♬♬♬

Další fáze

Základna Lovců
21. 12. 2022

Anthony drží svou sestru v náručí. Oblečení mu promáčí krev. Hluboké rány po drápech, rozšklebené a nedávající jakoukoliv naději na záchranu. Zatlačil jí jediné oko. Nereaguje, je v šoku. Zírá na tělo a dýchá jen mělce.

Dojdeš mezi troskami a těly monster k nim. Hikori mezitím plní tvůj příkaz. Cítíš to. Sama sílíš a únava předchozích hodin rychle mizí. Víš, že její duši nechá na pokoji. Stejně jako dalších Lovců. Spokojí se s tím, co tu zbylo po monstrech. Není to dobré, není to zdravé ale… je to správné. Dřív by na to možná nehleděl ale byli to spolubojovníci. Je potřeba jim ukázat úctu.

Harvey se vyplazí z vraku. Ruka mu bezvládně visí podél těla. Určitě je zlomená. Ostatní? Smith? Zakroutí hlavou. Jasná odpověď. Opře se o trosky vozidla a vypadá otřeseně. Od trosek sídla se k vám vydají dvě postavy. Shaw a Lee. Musel přijet v jednom z těch vozů ÚPKŠ. Ostatní z Úřadu i přeživší Lovci se dali do práce. Vynáší mrtvé a balí je do pytlů. Někdy přichystal plamenomety. Dlouhé jazyky pálí mrtvé parazity i kusy monstra které je sem doneslo. Protokol je protokol.

Dojdou k vám. Shaw je bledý. Jeho zranění mu dává zabrat. Lee hledí na mrtvou Grace se smutkem v očích. Není to tak dlouho co spolu s ní seděl na vašem neplánovaném předvánočním setkání.

„Mrzí mě to.“ Procedí mezi zuby. „Dorazili jsme, co to šlo, jakmile jsme tu věc zachytili ve vzduchu.“

Zdá se že ho Harvey ani Anthony nevnímá. Dokud neřekne další větu, kterou jen potvrdí tvoje myšlenky.

„Anthony zmizel. U jeho domu došlo k přestřelce. Přímo na předměstí. Vyzvedli ho jeho muži. Než jsme stihli zareagovat zmizel. Ten jeho démon zaútočil na naše lidi přímo během dne. Ztratil jakékoliv zábrany.“ Harvey se na něj podívá vyděšeně a zmateně prohledává kapsy, aby našel telefon. Ten je ale pryč.

„Myslím, že všichni víme, kde je.“ Řekne Shaw. „Harvey. Potřebuju přesné souřadnice zavolal jsem starého přítele, ale potřebujeme vědět kam.“

V tu samou chvíli se objeví z čistého vzduchu černá dodávka. Zastaví kus od vás a Shark vystoupí. Dívá se kolem sebe a v očích se mu střídá děs i smutek. Vypadá to, že ze stroje od minule odstranil všechny polepy. Teď vypadá vlastně úplně obyčejně. Není se čemu divit, když se chtěl držet při zemi a zmizet od všech konfliktů.

„Noro, Shawe, doufal jsem, že se znovu uvidíme za lepších podmínek.“ Uvidí trosky domu a řady mrtvol přikrytých tím co se našlo mezi troskami. „Upřímnou soustrast… netušil jsem že…“ Je vidět že neví co říct, a tak nakonec zmlkne.

„Řeknu ti, kam rychle.“ Vstane Harvey a odhodlaně se vydá k dodávce. Vytáhne svou zbraň z trosek, jako zázrakem se jí nic nestalo. Pověsí si ji přes rameno a sykne, když se jeho bezvládná ruka pohne.

 Anthony položí tělo Grace něžně na zem. Obličej má bledý, špinavý a podle výrazu je kousek před zhroucením. Přesto v jeho očích je něco, co by se dalo nazvat odhodláním. Vezme pušku své sestry a zkontroluje zásobník.

„Jestli si myslíte že zastavím, než ten zmetek zdechne jste na omylu.“ Podívá se na vás a zdá se, že odmítá couvnout. Jedině by ho někdo zastřelil.

„Pustíš mě do auta Sharku?“ Zeptá se Lee, očividně se s mohutným Afroameričanem zná taky. Ten jen ukáže palcem ať vleze dovnitř.

„Vím, že je to dlouhá noc, ale potřebujeme zjistit co se stalo se sférou. Myslím, že je naivní si myslet, že ji Anthony nenašel.“ Podívá se na tebe Shaw. „Nejsem ve stavu abych jel s vámi. Stejně bych byl k ničemu. Zkusím obvolat další lidi co nám můžou pomoc. Mám pocit, že nás čeká střetnutí, na které teď sílu nemáme. Udělám, co bude v mých silách abychom na něj byli připraveni. Nevím, co vás na druhé straně čeká, ale musíte to zvládnout. Kdyby bylo nejhůř on vás pryč dostane…“