Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Monster Hunt - USA
Družina
| |||
 | Povinnost Základna Lovců Naše síly se střetnou. Jako už tolikrát před tím. Ovšem i tentokrát je něco jinak. My jsme jiní. Skoro jako kdyby se poslední roky obě strany rozhodly ostřit své zbraně k poslednímu střetu. Jak to tehdy říkal Harbringer tehdy v Dallasu?
„Připravte své šampiony. Připravte se na poslední boj. Jizvy se otevřou a my přicházíme. Budu se osobně těšit na poslední odpor.“
Byl tohle poslední odpor? Netušila jsem. Ale s tím, co si na nás druhá strana vytáhla, se k němu schylovalo. Muselo! Protože nám už docházely síly. Ovšem stále jsme ještě nepadli na kolena! Sevřu ruku v pěst a přetrhnu další z magických švů držících pohromadě Meatovu bahnitou formu. Zároveň s tím vnímám opět to co Hikori. To, jak bahno proniká krkem a tlačí se do plic, zatímco kosti bolestivě praskají. Nemám moc času. Vím to. Pokud jeden z nás zemře, znamená to konec pro oba. I to je cena za smlouvu, kterou jsem stvrdila.
Ale je to pouze bolest. Zažila jsem jí díky svému daru spoustu. Bolest, smrt, zatracení. Na jeden lidský život toho bylo možná až příliš, ale i když si to i na mě vybralo svou daň, stále jsem stála na nohou. Musela jsem. A i teď musím! Bolestivě přimhouřím oči a nahrbím se, než potáhnu ostře vzduch do plic a vykřiknu, zatímco další vlna mé energie se zakousne do temných symbolů, které by slabou mysl mohly dohnat k šílenství. A to je přesně ta poslední kapka, která převáží duté stéblo bambusu a všechna voda se vylije.
Bahno ztratí formu a prostě se rozpadne a steče na zem, aby uvolnilo rudého oniho, který je na kolenou. Nekřičím na něj ani se k němu nevrhám. Vím, jak je na tom. Vím, že žije a to je hlavní. Oba žijeme. Pohled mi padne na Hardwooda, který je zde opět ve své dávné podobě. Jak by to celé mohlo dopadnout, kdyby ten malý chlapec nenašel jednoho dne tělo utopeného námořníka vyvrženého mořem, jsem si mohla jen domýšlet. Některé věci se ale musely stát. Jednou…
„Tsss…“ Zašklebím se, když na mě promluví tím posměšným tónem, než se začne rozplývat. „Hardwoode!“ Natáhnu k němu poslední zbytky sil, ale nepodaří se mi jej zadržet. Ne v této podobě, ale… Ale… A pak se rozhlédnu kolem. Jako kdyby mi někdo s jeho zmizením sundal klapky z očí. Vidím, co všechno se zde stalo. Tu zkázu. Smrt. Křik…
„Anthony?“ Uteče mi tiché zašeptání skrz rty, když se ohlédnu po členu mého týmu a uvidím, jak drží… „Grace… Ah, bože ne.“ Vykročím šouravým krokem ke zbytkům Terminatora. Kde jsou ostatní? Co se stalo? Přijíždějícím černým vozům ÚPKŠ nevěnuji moc pozornosti. Už je po boji. Alespoň po tom hlavním.
„Hikori… Jsi v pořádku? Najez se. Dokud je tu dost těch zatracených parazitů. Budu potřebovat také něco málo z té energie. Tohle ještě nekončí.“ Pohlédnu mlčky na rudého obra. Bude nejlepší, když se opět stáhne do stínů, aby po něm ÚPKŠ nezačalo také pálit, ale před tím se potřebujeme oba postavit na nohy. Tohle totiž byla zástěrka pro něco dalšího.
„Kurva!“ Zakleju, zatímco se zatnutými zuby dojdu k převrácenému tanku. Vidím Anthonyho na voze vedle, jak drží Grace, která je… mrtvá. Probleskne mi na okamžik obraz toho, jak u mě věšela baňky na stromek ve srubu. Tvářila se u toho jako malá nadšené dítě. Bylo to nakažlivé. I pro někoho jako já.
„Ta červená se sem bude hodit!“
„Je mi to líto.“ Zamumlám tiše, ale ani nevím, jestli mě Anthony slyšel. Tohle mi nejde. Uklidňovat ostatní. Bavit se o… pocitech. Projevovat je. Ne, už dlouhé roky jsem nebyla takový člověk. I tak to bolí, ztratit někoho blízkého. Ještě k tomu pod mým velením. Nemůžu ale zastavit. Vydechnout. Ne dokud, to nebude všechno dořešené. Povinnost… Ano, tu tu ještě máme. Vylezu na torzo tanku a nahlédnu do vstupu, od kterého před tím Meat vyrval poklop, jako by to bylo víčko od piva.
„Harvey? Harvey?! Smithy?“ Zavolám dovnitř, než tam prostě vlezu, abych se podívala, zda je tam někdo, komu bych mohla pomoci. Harvey… Ten jediný ví, kam přesně byla přenesená Minkowskiho sféra, pro kterou si Anthony teď zcela určitě letěl. Tohle všechno totiž byla jen diverze… Velká, krvavá a krutá diverze. Určitě tam bude také Nym, ale… Ale nevím, jak jim dát vědět. Přejedu si prstem zamyšleně po přívěsku se zubem, který si toho dnes zažil víc než bylo v plánu.
Jakkoliv bych si to přála, den ještě nekončí. Povinnosti volají a já prostě musím dál. | ||
| |||
 | Konec? Základna Lovců Víš, že Meat není jako ten druhý šampion. On je jiný, nebezpečnější a sebevědomější. Dary, které dostal jsou navíc na úplně jiné úrovni než ty, které spící bohové dávají běžně. Je to jejich oblíbenec. Zároveň ty jsi ale už taky dávno překonala to o čem se píše ve svazcích o nadaných darem vidění i rituální magie.
Hikori se na tvůj příkaz pokusí dostat do své stínové reality. Bahnitá tekutina, která pokrývá jeho tělo se, ale brání. Klec z mazlavé hmoty a magických obrazců se uzavírá a Oni je uvězněný uprostřed.
Cítíš každý pohyb na těle tvora, se kterým jsi spojená. Jak svírá kůži, drtí kosti, plní ústa a dusí na cestě do plic. Svíjí se a nedá se zastavit. Je to jako by byl Hardwood ze samotného bahna cítit. Snad je jeho součástí. O to víc ne celý pocit znepokojivější.
Světlo, prach, krev. Všechno se promíchá s liniemi magického inkoustu, který udržuje hmotu, aby jí dávno mrtvý muž mohl ovládat. Temné čáry symbolů, které způsobují při přímém pohledu nevolnost, bolest hlavy i úzkost se snaží odolat náporu. Jen chvíli. Pak se přeruší. Zmizí bez velkolepého efektu. Hikori padne na koleno a vykašlává břečku.
Mezi tím, na rozblácené zemi stojí Meat, tedy spíš Hardwood. Dívá se na tebe chytrýma modrýma očima v tváři, která připomíná malého andělíčka. Jeho oblečení z koloniální doby je stejná jako před lety. Usmívá se nevinným úsměvem. Přesto je z jeho výrazu vidět pokřivená a až nelidská zloba a podlost. „Kdepak. Já mám do pekla ještě daleko. Přesto si povíme, jak moc se k němu teď přiblíží život Lovců.“ Hlesne dávno mrtvý chlapec a rozplyne se. Není tu nic, co by jeho ducha mohlo udržet na místě, jakmile ztratil věc kterou posedl. Přesto po něj zůstane chlad a něco co je mnohem nepříjemnější ale taky horší na identifikaci.
V tu samou chvíli se odněkud ozve zoufalý výkřik Anthonyho. Kolem panuje absolutní zkáza. Sídlo je zničené, Terminator v troskách a všude leží kusy monster v čele s Carryonem. Od sídla se vypotácí několik postav a je vidět že jdou dorážet zbytky parazitů. Jenže na to, kolik Lovců bylo na večírku je jich málo… zatraceně málo.
Z vraku se kouří a po Anthonym nikdo jiný nevylezl. S tím, jak zmizel Father Meat ztratila monstra poslední vůli zůstat. Vzhledem k jejich napojení na obří bestii doslova. Utekli. Vozidlo, ze kterého bojovala Grace stojí na místě. Anthony drží svou sestru v náručí. Na první pohled je vidět že něco není v pořádku. Někomu, kdo se setkal se smrtí je přesně jasné co.
Ozve se burácení motorů. Lovci mají jedno pořekadlo. Když ÚPKŠ dorazí je to většinou pozdě. Pokud ale dorazí brzy je to ještě horší. Černé vojenské džípy. Bez označení jsou ale jasné, komu patří. Jedou po příjezdové cestě a střelci za hlavněmi kulometných věží hledí na zkázu před sebou s neuvěřením v očích. Lovci mezi mrtvolami jim nevěnují moc pozornosti. Agenti zase moc dobře vědí že není dobrý čas se jim plést do cesty. Je celkem jedno, jaká nevraživost mezi agenturami panovala ale masakr, který se tu odehrál je něco úplně jiného.
Když vozy zastaví u pobořeného sídla máš pocit, že vidíš, jak z garáže vyšel muž s cigaretou. Jen tak tak stojí na nohou. Přesto jde přivítat návštěvu od vlády a rozhodně jim nedá nic zadarmo. Je konec. Vánoční večírek Lovců skončil. Někde v domě se ze zlomené větvě uvolní poslední pestrobarevná baňka a dopadne na zem kde se roztříští. Ne že by ji někdo slyšel. Je konec…
| ||
| |||
| Nový den, nová naděje Základna Lovců Stojím v dešti a bahně, ve kterém se povalují kusy monstrózních vnitřností. Všude kolem zuří peklo. Doslovné. Krev sající paraziti bojují proti zbylým Lovcům a stejně tak se stahují k rozbitému torzu Predatora a nám. Přesto jsou v tuhle chvíli prakticky nepodstatným problémem. Ten větší nelze přehlédnout a já z něj také ani na moment nespouštím oči. Stejně jako Meat je přitahován mou stopou, i já se dostávám do stavu tunelového vidění, když jsem mu na blízku. Najednou je on to hlavní, o co se musím postarat. Práce, kterou musím dokončit. Povinnost. Po dlouhých osmi letech, kdy jsem na tenhle moment čekala!
Stejně jako on…
Udělám instinktivně krok vzad, když vidím, jak se ten kolos kůže a svalů pohne mým směrem, ale Hikori ho zastaví. V lijáku a mezi blesky je to skutečně souboj titánů. Přesto ani na chvíli nepolevím v ostražitosti a sama se zapojím do bitvy. Možná jsem kontrolor a svázala jsem svou duši s duší démona, ale nikdy jsem nezůstávala stát stranou a nechávala ho dělat mou špinavou práci. Zvlášť ne teď!
„Jednoho šampiona jsem už zničila. S takovou tvému pánovi začnou brzy docházet!“ Křiknu do ozvěny hromu, zatímco se první linky křídového prachu a kapek krve vznesou do vzduchu. Ano… jednoho šampiona. Tehdy před pár měsíci v Maine na střeše vojenské základny. Jak bych si to nemohla pamatovat. Jak bych mohla zapomenout na moment, kdy jsem zemřela…. Přesto dnes to bude jiné!
První kulky vyletí z hlavně a projdou magickým obrazcem jehož částí se obalí a nasáknou energií, jenž se v jeho středu koncentruje. Cítím, jak z nich sálá. Jak díky ní dosahuji dál. Až tam dovnitř sešitého těla. Soustředím svou mysl a tnu. Energie se střetnou a část Meatova těla je jimi zasažena. Švy povolí, Hikori chytne pokreslenou kůži a začne ji bez špetky slitování trhat na kusy.
Vyhráváme!
Nebo… ne? Zamračím se, když vidím, že z těla se tentokrát nevalí černé neforemné bahno jako jindy, ale stále si drží podobu jakéhosi humanoidního tvaru, který se pohybuje i bez obleku z kůže. Takhle to posledně nebylo. Ne, určitě to takto nebylo.
„Zatraceně!“ Procedím skrz pevně sevřené zuby a vycvaknu rychlým pohybem prázdný zásobník, který spadne do bahna, abych jej nahradila plným z kapsy na vestě. To už ale začne černé bahno obtáčet oniho, který nemá jak proti něčemu takovému efektivně bojovat.
„Hikori!“ Vykřiknu, když vidím, jak se celá situace náhle zoufale otáčí v náš neprospěch. A nemusím si připomínat, že prohrát zde znamenalo smrt. V tom lepším případě. „Zmiz do stínů!“ Prolétne mi hlavou jasná myšlenka, ale nejsem si vůbec jistá, jestli toho teď bude schopen. Dost možná ne, a i pokud ano… Nic nezabrání Meatovi, aby se vrhnul mým směrem. Nejsem žádný prastarý démon. V boji na blízko jsem stále pouze křehký člověk, jak tehdy trefně, i když poněkud netaktně, poznamenal Nym. Musím… Musím… Horečnatě přemýšlím, co teď, ale situace začíná být skutečně špatná, když v tom tmu nedaleko nás proříznou světlomety vozidla. Ohlédnu se, abych si uvědomila, kdože to je. K převrácenému tanku dojela Grace, střílí na dorážející parazity a… A vidím, že se z tanku někdo dostal ven. Nevím, kdo to je. Můžu jen doufat, že nebude poslední. Snad přežili všichni, ale… Ale neměla jsem čas je řešit a nemám ho ani teď. Grace žije, snad i její bratr a Harvey. Snad i Smith! Je mi to však líto… Ale má povinnost je teď jinde a Meat si vyžaduje mou pozornost.
„Posraný vánoce.“ Zamumlám, zatímco zamířím zbraň opět na zápolící dvojici, ale… Ale nemůžu střílet. Ne takto! Mohla bych trefit Hikoriho a to se rovná sebevraždě i pro mě. „Ahh!“ Frustrovaně vykřiknu, když vidím, jak mi z magických kruhů vznášejících se ve vzduchu už mnoho nezbývá a černé bahno stále více a více pohlcuje rudého obra. A bouře zuří dál… „Ne… takhle ne.“ Šeptnu, vytáhnu od pasu nůž a skrz hustý liják vykročím ke svému cíli. Nehodlám to vzdát. Nemůžu to vzdát! Když v tom…
„… Co?“ Uteče mi přes rty, když černá mračna protne první sluneční paprsek a pak další a další. Obzor začíná hořet a není to tím, že by se vláda rozhodla tohle místo zasypat napalmem, ale prostě… svítá?! Zvednu tvář k nebi, zatímco po ní stékají zbytky vody smíchané s krví a špínou. Je to jako závan naděje. Nový den po dlouhé noci. Jak to je to možné? Nevím. Ale zažila jsem už tolik zvláštních věcí, že tohle mě nerozhodí. Naopak to alespoň trochu srovná síly. Konečně.
Déšť přestane padat z nebe a zbytky prachu se přeskupí a zavíří, zatímco se napřímím a zvednu odhodlaně bradu. V jedné noze mi tepe bolest a z rozbité hlavy mi i nadále teče krev, ale ani to pořádně nevnímám. Propaluji pohledem neforemnou bytost přede mnou. Černé bláto přinesené z dalekých koutů existence, začíná praskat a drolit se. Nestačí to ale. Ne na to, aby tím byl zničen. Ovšem, tomu se dá pomoci.
S krutým úšklebkem zvednu ruku a udělám krok směrem k Meatovi a onimu. Směs krve a prachu vyslyší i tentokrát mé volání a rozletí se k zápolící dvojici. Vidím to. Vidím ty linie vepsané v tuhnoucí skořápce.
„Říkala jsem ti to přes osmi lety Hardwoode…“
Rozvířený prach se uskupí kolem zápolících válečníků jako lehký mrak.
„Že tě pošlu do pekla.“
Zvednu ruku a prach se zhustí to propletených tenkých linií, které dosednou na Meatovu černou krustu jako jemná pavučina. Přes jeho poutací symboly jsou teď mé. Kříží se a proplétají. Pohnu prsty a přimhouřím oči, když se myslí chytím všech linek natažených mezi námi.
„A dnes to udělám znovu!“
A pak začnou rušící obrazce propalovat jeho očarování. Cítím, jak v místech styku linií energie doslova jiskří, ale to je dobře… Velmi dobře. Potřebuji to zpřetrhat, propálit, až dokud nezůstane žádná síla, co by tu hromadu bahna držela pohromadě a z Meata bude zase jen přízrak minulosti. | ||
| |||
| Live a life of grace Základna Lovců Monstra se ženou přes trosky i kusy Carryona směrem k ní. Grace svým jediným okem zamíří a vystřelí. Na toho velkého, kterého Nora nazývala Meatem to nefunguje. Ti malí zmetci co dnes večer zabili spoustu jejích přátel, ale tohle neustojí. Zabuší na kabinu. Musí se hnout. Vzdálenost je jejich jediná výhoda. Podívá se na Noru a jejího démona. Stojí proti té zrůdě. Na rtech má žena modlitbu. Za svou velitelku, i bratra který ještě z trosek vozu nevylezl. Cítí, ale že žije. Její dvojče žije. Určitě. Vůz se rozjede. Smečka se žene za nimi. Střílí a ujíždějí.
--- Father Meat se na tebe zkusí znovu vrhnout, ale obrovský oni ho zastaví. Kyj srazí pokřivené pařáty stranou. Démon rozhodně k tobě Hardwooda nepustí, pokud bude naživu. Hlava mladého muže přišitá k obludnému tělu se šklebí. „Kruh se uzavře. Pán mi tohle slíbil. Říkal že o něco později ale stejně. Osudová bitva šampionů. Poslední rozhřešení toho, co začalo před několika lety.“ Přísahala bys že se mu hlas třese vzrušením. „Dobře, nejdřív ty. Už nějakou dobu jsi mi ležel v žaludku.“ Vrhnou se na sebe s krutou bestialitou. Hikoriho údery by normálního smrtelníka zabili na místě, většině monster by polámaly kosti. Jenže Meat není ani jedno. Jeho tělo sešité z kůžích naplněné bahnem z hlubin a popsané inkoustem z útrob prastaré bytosti se jeví téměř nezničitelné. Křídy jsou poničené, prach padá k zemi a tvoří obrazec kapky deště ho ničí jen aby ho tvé síly znovu upevnily. Zdá se, že bojuješ se samotnou přírodou, která se rozhodla nad bojištěm vydat to nejhorší.
---
Smyk s ní trhne až bokem bolestivě narazí na roh ochranné klece. Pouštějí se do stále šílenějších manévrů. Monstra jdou po nich. Bez palebné podpory Terminatora není nikdo, kdo by je zaměstnal. Terén pokrytý obřími kusy těla carryona je nepřehledný a plný nebezpečí. Puška už je téměř nepoužitelná. Popruh se zhoupne a útočná puška vklouzne do rukou jako nespočetněkrát předtím. Nepočítaně od doby, co se přidala k Lovcům. Když jí nikdo nevěřil. Dokonce ani Anthony. Odmítal, co viděl… tenkrát když je ta věc našla v karavanové vesnici na jihu Ameriky. Krátké dávky poráží monstra, ale nestačí to. Jenže Lovec se nevzdává. Bůh je jí svědkem.
---
Magická střela se zaboří do těla Meata. Obě nadpřirozené síly se střetnou. Tvá krev a bahno které vzešlo ze prastarých bohů. Krev člověka, krev boha. Ozve se plop, téměř neslyšné v dešti. Vypadá to jakoby kus těla implodoval. Stáhne se do víru a vzduch kolem něj se třese. Hikori využije momentu a nenechá nic v náhodě. Mohutnou tlapou chytne kus těla a prostě rozerve tělo které se třese po zásazích. Hrubé stehy prasknou a objeví se bahnitá břečka. Jenže tentokrát neteče na zem a nezůstává v klidu. Tetování je jako živé. Obtáčí v kruzích neforemné tělo, na které visí cáry kůže. Bahno se odtáhne od kulku, kolem které jako by vysychalo a nechá ji spadnout na zem.
Hikori udeří a bahno cákne. Hned se ale vrátí zpět na své místo. Pokroucený humanoid vyrazí vpřed. Zaplaví japonského démona a začne se cpát dovnitř. Rudé tlapy se pokouší servat bahno, ale jen ho rozmazávají. „Chtěl jsi mě sežrat tak se nažer!“ Ozývá se odněkud z masy Meatův hlas. „Uvidíme, jak si užiješ mě mít v sobě za mých vlastních podmínek!“ Je hysterický a hlas přeskakuje ale co je horší nalepený na Hikorim tak že je nemožná udělat něco jednomu bez ohrožení toho druhého. Vidíš démonovo oko, jak se přes jeho obličej valí bahno a s každým okamžikem mu vypadá že z něj vyprchává víc sil i odhodlání.
---
Nepohlo se tam něco? Tam u tanku! Grace měla vždy zrak jako ostříž. Něco se pohnulo u trosek. Svého bratra pozná kdekoliv. Sápe se ven po pokrouceném plechu. Jenže není sama, kdo ho vidí. Monstra se vydávají jeho směrem. Unavená honem vozu, který je rychlejší než oni. Je jí jasné, co musí udělat. Upozorní řidiče a ten chápe. Je to Lovec. Vlastně by se dalo říct, že je Anthony bratrem pro ni stejně jako pro něj. Smykem vyrazí.
Monstra jsou poblíž. Anthony vytáhne pistoli. Několik jich rychle odrazí přesnou střelbou z leže. Cítí, jak mu to těle na několika místech teče teplá krev. Když lezl ven několikrát ještě zavadil o ostrý kov. To je teď jedno. Musí se dostat pryč. Jenže nemá jak. Řítí se na něj jak přívalová vlna. Někdo poblíž řve. Dostane se do alespoň trochu stabilizované pozice a pálí. Rozsápou ho, než dojde zásobník.
Jednoho minul, ten skočí a během setiny vteřiny ho rozsápe. V tu chvíli noc protnou ostrá čelní světla. Předek vozu stazí letícího tvora stranou. Vidí záda své sestry, která stojí na korbě. Pálí automatickou zbraní do davu. Grace, jeho anděl. Začne se škrábat na korbu. Dopadne na podlahu, kde se válí vystřílené nábojnice. Vůz se dá do pohybu. Anthony si vydechne. Usměje se a natáhne se po své sestře, aby jí poděkoval. Monstra nechávají za sebou. Její ruka se pomalu sveze. Opře se o zadní část kabiny. Usměje se na něj. Jediné modré oko září vnitřním ohněm. Pak zhasne. V břicha jí lezou vnitřnosti, které se ani nesnaží chytit. Usměje se, chce něco říct, ale nemůže. Jenže on ví, a ona ví taky. Pak spadne na podlahu. Je mrtvá.
---
Drží ho za ruku. Dívá se na ní a přemýšlí, jestli by zvládnul utéct bez ní. I o tom, zda by zvládla utéct ona bez něj. Jsou špinaví a unavení. Je to už několik měsíců, co zabili jejich rodiče. Několik mužů… ne mužů nestvůr. Smečka. Vlkodlaci. Nechce tomu věřit. Chce zapomenout. Vidí, že jeho sestra chce bojovat. Že nechce zapomenout. Nechce, aby se komukoliv stalo to, co jim. Dělali si s nimi, co chtěli. Byli hračky pro všechny touhy těch monster. Vlkod… bláznů. Jen si to představoval. Monstra neexistují. I když tihle lidi byli horší než monstra. Všichni někam odjeli na motorkách. Hlídal je jen jeden. Grace za sebou táhne zkrvavenou sekyru. Jeho hlava zůstala ležet na posteli kam jí zatáhl. Hluboké šrámy se jí táhnou po tváři. Oko je pryč. Uvědomuje si, že z ní má strach. Má strach taky z toho že i když on by měl být ten co ji ochrání bude to ona kdo zachrání jeho. Mladá blonďatá dívka stiskne v dlani řetízek s křížem. I přes své zranění se na něj povzbudivě usměje. Přestává pršet. V takové chvíli nemůže pršet. Ne když se Grace směje. Je totiž volná.
---
Meat dusí Hikoriho a ten se brání z posledních sil. Všechno je strašně rychlé. Pak najednou, stejně rychle jako déšť začal i ustane. Mraky se rozeženou jako by je něco vyděsilo. Obzor se barví oranžovou. Neskutečné ale je tu ráno. Slunce se opře do odhaleného bláta, které tvoří Meatovu novou podobu. To začne popraskávat a jeho pohyb zpomalovat. Přesto má dost sil. Zpomalí ho to, ale nezastaví. Teď jsou ale jasně vidět poutací linky zaklínadla kterým byl obalený kožený oblek. Drží ho po hromadě. Umožňují mu napojit se na bláto a využívat ho jako tělo. Tam někde hluboko je Meatova duše. Ten pravý Meat… nebo lépe řečeno Hardwood. Chlapec, co zemřel v Jonesportu.
| ||
| |||
| Nemesis Základna Lovců „Tak třeba se po dnešku přepíšou příručky.“ Vzhlédnu od monitorů krátce k Anthonymu, který vypadá zaraženě. Ještě aby ne. Tohle nikdo z nás nečekal. A je úplně jedno, co všechno máme za sebou. Z jak elitních týmů jsme. Máme nad hlavami něco, co by se dalo očima starých kultur označit za temné božstvo. Posla apokalypsy. Na druhou stranu my mámě něco, co naši předci v pyramidách neměli – protitankové řízené střely s tříštivotrhavými hlavicemi.
Vozidlo se zachvěje, jak začne odpalovací systém v rychlém sledu za sebou vystřelovat rakety. Pošleme na to všechno, co máme. Všechny zbraňové systémy Terminatora začnou zasypávat Carryona nad námi výdobytky moderní zbraňové techniky. Tady už není třeba šetřit municí. Buďto to pošleme k zemi nebo je po nás. Jasné buď a nebo. Někdy je život skutečně prostý.
Zobrazovací systémy nestíhají. Všude je plno dýmu a kusů ohořelého masa, které doslova prší z nebe společně s těly parazitů, co se po Carryonovi hemží jako mravenci na mraveništi, do kterého právě někdo kopnul. Musím na chvíli přepnout mezi nočním viděním na termovizi, abych vůbec viděla, jestli to, celé k něčemu bylo. Ale i přes záblesky bílé barvy, které nepřestávají, vidím, že se… daří! Skutečně se to daří a kusy oceli se prokousávají tělem ohromného vznášejícího se kolosu. Ani pořádně neslyším bubnování dešťových kapek na pancéřování vozu. Kolem je plno jiných mnohem hlasitějších zdrojů zvuku. A pak…
„Jde k zemi!“ Vykřiknu vítězoslavně, když vidím, jak tělo té věci puklo a za doprovodu táhlého zaskučení, po kterém tuhla krev v žilách, se z něj začaly klopit ohromné kusy ještě tepajících vnitřností. Jako když by někdo vyhrnul velkého, opravdu velkého králíka.
To je ta dobrá zpráva. Ta špatná je, že jsme přímo pod tím.
Celý stroj, ve kterém sedíme, se chvěje, jak se motory dostávají na hranici svých limitů, zatímco se řítíme ze zóny dopadu. Je to jako bychom projížděli minovým polem. Všude kolem dopadají kusy těl Carryona nebo zem rozrývají stále ještě živoucí chapadla. Smith je ale profík. Ani na chvíli neztratí hlavu a snaží se nás dostat pryč. Pryč z té zóny smrti do alespoň relativního bezpečí. Ve voze je ticho. Nikdo si nedovolí, byť na chvíli přerušit jeho soustředění a naši cestu za přežitím. Každou chvíli by to mohlo skončit. My bychom mohli skončit. Jedna špatná zatáčka by stačila, aby bylo po naší spanilé jízdě, ale Smith ví, co dělá. Pásy Terminátora hrabou zem, kterou smáčí prudký déšť smíchaný s krví a… Skutečně se blížíme. Už je to jen kousek. Dostaneme se z toho! Zvládneme… A pak se mi panenky protočí vzhůru.
__
Najednou je všechno pryč. Stísněný prostor Terminatora. Pach kouře i krve. Hučení motorů. Stojím v nějaké místnosti, jejíž obrysy jsou rozmazané tak, že připomínají vlnící se dým. Jediné, co je z výjevu ostré jsou ti dva. Znám je oba. A je mi z toho pohledu zle.
Anthonyho zatracený démon, který mi šel po krku v Guatemalské džungli a pak… Ten horší z nich. Hardwood. Zahledím se na to monstrum, s kterým mě pojí minulost plná krve a nenávisti. Nic nedělám. Vím, že je to pouze vize. Snad jsem i ve skrytu duše ráda, že tentokrát ji mohu okusit jen jako pozorovatel, a ne jako jeden z nich. Tato vtělení mi uměla pokaždé na nějakou dobu po návratu rozházet vnímání světa. Vím, že mé vize ke mně nepřichází jen tak zbůhdarma, ale často jsou varování. Prakticky nikdy neznamenají nic dobrého. A tak poslouchám.
„Máte možnost se jí zbavit jednou pro vždy.“
Mluví… o mně? O kom jiném. Zamračím se, zatímco mi pohled sklouzne ke kůžím roztaženým na stole, vedle kterých stojí několik baněk s tím prokletým inkoustem. Vlasy na zátylku se mi zježí při dávné vzpomínce. Věděla jsem, jaké je to cítit ten inkoust na kůži. Jaké je to být připoutaná pouze k ní. Bez těla. V nekonečné agónii. Ta ne tak úplně má vzpomínka mě zaplaví jako příboj hnaný blížící se bouřkou, ale silou vůle se opět vynořím nad hladinu, abych byla svědkem této scény až do konce.
Co přesně našli u Antarktidy? Parazité v hibernaci? Ale ne! Začínají mi kousky skládačky zapadat do sebe, a to prosté uvědomění mě zasáhne jako blesk z čistého nebe. Tohle je… minulost. Už se to stalo. Dohoda byla uzavřená a…
__
Vidím ho. Je tam. Tam nahoře! Celou dobu tam byl. Všechno tohle byla jen past v pasti. Vidím jeho nově ušité tělo z lidských kůží, které si převléká jako jiní lidé kabáty. Ne, Hardwood už dávno není člověk. Je to monstrum. A dost možná větší, než byl Carryon. V posledních záblescích vize vidím, jak se vrhne dolů z umírajícího rozstříleného těla. Směrem k zemi. Směrem k obrněnému vozidlu, ve kterém jsem. Panenky se mi stočí zpátky s tím posledním zábleskem vize, která teď však byla pouhopouhou přítomností. Jsem zpátky, ale… Tikají nám poslední setiny vteřin.
„Smithy, okamžitě…!“ Ale ani ten krátký rozkaz nedokončím. Najednou mnou něco trhne. Ne však pouze mnou. Celým tím skoro padesáti tunovým kolosem, ve kterém jsme. A svět se roztočí… Zůstanou jen barevné záblesky kontrolek, křik ostatních a pak bolest, po které už není nic.
Jen tma.
__
Není to však konec. Tmu vystřídá světlo, zatímco pomalu začnu přicházet k sobě. Není to rozhodně příjemné probuzení. Do očí mi stéká horká krev a hýbu se jen s obtížemi. Snad je jen výhodou to, že jsem stále tak mimo, že si neuvědomuji, co všechno mám nebo nemám rozlámané. Co ostatní? Co se stalo? Zvednu ztěžka ruku, po které stékají z potrhané kůže krvavé čůrky a je mi jasné, že mé sváteční sako, které jsem si brala na vánoční oslavu, mohu rovnou odepsat.
Uvědomuji si až se zpožděním, kde to vlastně jsem. Co přecházelo tomu všemu. Celá ta scéna mi totiž přijde tak povědomá. Jen tehdy to nebyly trosky tanku, ale pouze moje převrácené SUVčko. Trosky vozidla, ve kterém jsem ležela zaklíněná. Krvácela jsem… Ano, pamatuji si to. Byl to tehdy jen sen, ale… Ale se sny to není nikdy tak jednoduché. Už tehdy jsem se na odpočívadle bála, že to byla předzvěst něčeho horšího. Kdybych však jen tehdy tušila, jak moc přesně to bude odrážet budoucí realitu. Bylo to jen jeden den zpět…
„Netušíš, jak jsem se na tohle těšil. Konečně chvíle pro sebe.“
Tentokrát však nevyrve dveře mého Lincolna, ale odtrhne poklop tanku. Prostě jen tak. Jako když dítě roztrhne balící papír na vánočním dárku. Na tváře mi začnou dopadat kapky deště, který skrápí vše venku, zatímco na něj pohlédnu. Chvíli mi dělá problém zaostřit, ale vím moc dobře, že tam je. Kdo to je.
„Hardwoode….“ Procedím skrz zkrvavené rty s neskrývaným odporem jméno dávno zemřelého chlapce a pokusím se pohnout. Natáhnout se po své zbrani. Čemkoliv, co by mi pomohlo v chabém pokusu o obranu. Jsem však zaklíněná pod kusem zmačkané oceli. Do prdele! Nemůžu… Musím ale! Poposunu ruku k pásu se zbraněmi, u kterého jsem měla i několik granátů. Ovšem nestihnu to. Nestihnu nic.
Ruka připomínající dílo nějakého šíleného chirurga se po mně natáhne. Vidím ty jemné detaily kreseb vyvedených na kůži i ty zaostřené kusy kostí. Ten zatracený černý inkoust! Chce se mi zvracet, jen co se mě ta věc dotkne. Chytím jeho ruku v marné snaze ji od sebe odtlačit, ale nemám nejmenší šanci. Chytí mě a jedním trhnutím, doprovázeným mým bolestným výkřikem, mě vyrve z pod sutin.
„Ty sráči!“ Zachraptím zoufale, zatímco mě drží ve spárech a prudký liják hnaný větrem se opírá do našich těl. Bouře. Všude kolem zuří bouře. A pak.. sebou Father Meat trhne, jak se do něj zaryje pořádný kalibr. Zazní hrom? Ne to byl výstřel. Grace!
Náhle se svět zase pohne a já ucítím, jak padám. Avšak nedopadnu na zem. Nebo? Ne, ta vůně čaje a smrti. Vím, kdo to je. „Hikori?“ Vzhlédnu jako ve snách k rudému Onimu, který mě pokládá na zem a jehož přítomnost zase vnímám. Tak jako vždy. Tak jak to má být. Jak se sem dostal tak rychle? Ne, neptám se na to. Věděla jsem, že stínovou dimenzí byl schopen cestovat rychle a stejně jako já, měl s Hardwoodem nedořešené osobní účty. Osobní motivace dokáže někdy zázraky. Navíc tu teď byly důležitější věci než… otázky. Oni na nic nečeká a vrhne se na Hardwooda a já?
„Ah, minulost se opakuje.“ Zavrčím a se zatnutými zuby se postupně vytáhnu na nohy, zatímco nebe dál prořezávají blesky. Bolí to, ale to není nic. Vztek a chuť po pomstě je dobré palivo pro takovéto situace.
*Prásk… prásk*
Střelím dvěma ranami z pistole dvojici nejbližších parazitů řítících se ke mně, kteří spadnou ještě v běhu do bahna. Cítím, jak ten nevelký kus kovu nepříjemně těžkne v ruce, ale to zvládnu. Noha mi trochu podjede na kusu vnitřností, které se válí všude kolem a na chvíli zavrávorám. Nevadí.
Toho sráče pošlu do pekel! Zas a znovu. Klidně to budu dělat každý rok!
Rukou zajedu do kapsy, ve které nahmátnu pomačkané stříbrné pouzdro s křídami. Nevím, v jakém stavu po tomhle všem budou a samotný liják mi to také zrovna neusnadní, ale na Father Meata mi běžná munice stačit nebude. To už jsem si ostatně ověřila.
„Drž ho ode mě.“ Pošlu myslí rozkaz Onimu, zatímco s tichým cvak otevřu kovovou krabičku. Jak jsem čekala, ani její obsah nezůstal bez úhony, a tak je v ní jen několik polámaných kusů černých, rudých a bílých kříd, které se povalují mezi barevným prachem z jejich zbytků. Stejně tak se vznese do vzduchu typická vůně kadidla a železa, jenž aspoň na chvíli přebije ten zápach smrti a vnitřností.
To bude stačit. Bude to muset stačit! Rozdrtím zbylé kousky kříd na jemný prach. Vrávoravě ukročím a obsah pouzdra prostě vysypu do vzduchu. Jako když se sype popel z urny. Na zem však nedopadne ani zrníčko. Provazce prachu se začnou stáčet vzduchem vedené mou vůli, a i když z nich těžký liják neustále nemilosrdně ukusuje další a další kusy, začnou se formovat do vířících obrazců přede mnou. Zvednu pistoli, podepřu si ji druhou rukou a zamířím směrem k zápolícím obrům. Ruce se mi třesou a jedno oko mhouřím pod lepkavou krví, ale… Ale dlouze vydechnu a uklidním své pohyby natolik, abych vystřelila. A pak znovu a znovu.
Dokud se neozve cvaknutí prázdného zásobníku. A pak se natáhnu svou vůli k projektilům zaseknutým do toho sešitého těla. Rozervu jej na kusy. Rozervu na kusy energii, která jej poutá k sobě. Stejně jako tehdy. | ||
| |||
| Monstra a lidé Základna Lovců „Pracuji na tom.“ Hlas Grace zní i přes vysílačku soustředěně a je slyšet že mezi jednotlivými slovy tiskne spoušť zbraně. „No vlastně, nevím, jestli se někdo dostal k tomu, aby to pitval.“ Řekne Anthony tiše když pozoruje monstrum nad vámi. Hlas se mu trochu chvěje. „Peklo už rozpoutala ta věc.“ Podotkne starý Lovec, který se už roky staral o zbraně Lovců po tom, co mnohem delší dobu strávil v poli. Smith se ušklíbne. „Teď pojďme trochu toho pekla vrátit.“ Pak začnete zasypávat oblohu vším čím Terminator disponuje. Peklo skutečně přišlo na Loveckou základnu. Během dalších okamžiků pohltí vás všechny. Teď ti to ještě nedochází ale je to naposledy co jsi viděla některé z osádky bojového vozu naživu.
---
Carryon zařve, když první rakety začnou zasahovat měkké části těla kolem zobáku. Tkáň to trhá na kusy a cáry létají všude kolem jako podivné byste právě praštili do té největší piňaty. Tvorové, kteří na prastarém tvorovi žijí se ho snaží chránit vlastními těly. Pokládají životy, aby oddálili jeho zánik. I to je znamení že se vám daří.
Těžko říct, zda je to řev tvora nad vámi nebo nějaký podivná shoda náhod ale v tu chvíli zahřmí a bojiště začnou skrápět silné provazce deště. Zaměřovací systémy Terminatora to ale nedokáže zmást. Vyprazdňujete zásoby munice do monstra v desítkách a desítkách explozí. Najednou něco pukne. Tvor se otevře. Obří kusy vnitřností se začnou valit z jeho odporného těla. Déšť se mísí s páchnoucí krví a obsahem čehokoliv co bylo uvnitř. Carryon s posledním zaskučením ztratí vůli k životu a padá. Padá na vás.
---
Smith vyhání motor stroje do maximálních otáček. Kolem létají kusy půdy, monster i stromy které chapadla v posledních záškubech trhají na kusy. Vypadá to, že se dostanete do bezpečí. Už jen kousek. Přejedete ze zóny dopadu a bude…
---
„…po všem. Lovci, zaniknou a cesta bude volná.“ Stín v rohu místnosti se hrbí a jeho hlas je téměř úslužný. „Můj pán navrhuje příměří. Než budou pryč.“ Řekne démon, kterého jsi viděla v Guatemalském pralese. „Můj pán s tím tvým nechce mít nic společného.“ Odpoví postava sedící na židli potažené kůží. Světlou, tmavou, hrubě sešitou. Inteligentní oči sledují démona a jsou v nich záblesky potměšilosti. „Máte možnost se jí zbavit jednou pro vždy.“ Pronese démon ještě tišeji. Jeho polo hmotné tělo postrčí složku se znakem ÚPKŠ na stůl plný kusů kůží a baněk s inkoustem. Očividně muž trávil svůj čas tím, že na ně nanášel podivné nápisy. Šicí sada leží nedaleko. „Skutečne?“ Tvář prosvítí úsměv, bílé zuby a vlčí škleb. „Ano, našli ho v zaplavené jeskyni u Antarktidy. Perfektně zachovalý, prolezlý parazity v hibernaci. Pokud tedy na něco takového stačíte.“ Řekne úlisně démon. „Na tohle a mnohem víc.“ Oči muže sjedou někam do temných koutů místnosti. Do míst dobře chráněných. Tam nedovolí pohlédnout nikomu. Démonovi ani dalším. „Takže domluveno.“ „Jste na řadě. O tom mluvit nemusím. Děkuji ale za dárek. Veselé Vánoce vám i panu Anthonymu.“ Father Meat vstane ze své židle. Oblékne si kožený kabát, který je zevnitř ještě vlhký. Obejde hromadu těl, které někdo nedávno stáhnul z kůže a vyjde ze dveří.
---
Byl uvnitř. Zavrtaný jako larva. Zalezlý někde v dávno mrtvém mozku děsivého tvora. Vize tě jako šlehnutí praští ve chvíli, kdy se vynoří ze zničených útrob rozstříleného tvora. Víš, že bys ho neměla vidět tak jasně ale zároveň víš, že ho vidět musíš. Je to prostě ON. Father Meat ve své děsivé obludnosti.
---
Na rukách má pořád namotané kusy nervů Carryona. Letí volným pádem. Strašně rychle. Pohne konečky prstů. Mrtvé chapadlo s sebou cukne, aby ho zachytilo. Skočí na další, pohybuje se jako smrtonosná šelma. Snáší se k zemi. Další chapadla míří na vás. Vypadá to, že bezvládně padají k zemi. Než stihneš varovat Smitha škubnou s sebou jako živé. Dvě naráz. S naprostou přesností. Terminator najednou letí vzduchem. Rotuje v dešti jako hračka vyhozená do vzduchu. Výkřiky naplňují prostor kabiny. Pak dopadne a přijde tma.
---
Světlo. Cítíš lepkavou krev na hlavě. Všechny systémy jsou mimo provoz. V kabině je tma narušované občasným probliknutím něčeho, co ukazuje, jak moc je vozidlo v háji. Ozve se zaskřípění kovu. Něco oderve poklop. Father Meat se tyčí nad tebou a jeho siluetu ozařují blesky. Dovnitř prší. Jeho tělo je pokřivené. Vysoké přes dva metry. Vlní se svaly. Na tom je nasazená hlava překvapivě hezkého muže. Možná by se mohl živit jako model. Inteligentní modré oči v sobě mají náznak pobavení. Kolem se plíží paraziti z těla bestie. Meat po tobě natáhne dlouhé prsty. Prsty sešité z několika prstů. Obratně, nechutně dlouhé a s odřezanými posledními články. Kosti někdo nabrousil. Každý detail potetovaného sešitého těla vnímáš až s děsivou přesností. Nemůžeš se hnout. Jsi zaklíněná. Má neuvěřitelnou sílu. Vyrve tě jako hadrovou panenku. Zdvihne do vzduchu. Vítězoslavně zařve a oblaka pročísne blesk. Je konec…
---
Rána přijde ani nevíš odkud. Antimateriální puška hodí s monstrem vzad. Zařve, pustí tě, nezdá se, že by byl zraněný. Spíš rozzuřený. Monstra vyrazí po stopě. Další výstřel. Grace. Padáš. Náhle tě něco chytí. Prožene se to vzduchem jako blesk. Známá vůně. Čaj, vonné tyčinky, stará kniha… smrt. Hikori stojí rozkročený a položí tě na zem. Opatrně. V druhé ruce svírá svůj kyj. Je zpátky. Bez ohledů na pravděpodobnost. Je tady. Tenhle boj si nemohl nechat ujít. Meat se na něj dívá se stejnou nenávistí jako na tebe. Po obou stéká voda a oblohu protne další blesk. Hrom zazní okamžitě, bouřka je tady a dva titáni se na sebe vrhnou mezi troskami strojů, domů i spících bohů.
| ||
| |||
| Špatná a horší rozhodnutí Základna Lovců I když jsme schovaní pod několika vrstvami tlusté oceli a nejmodernějším pancéřováním, stále to nemění nic na tom, že je nad námi na nebi vznášející se obří monstrum, které jako kdyby vypadlo z plátna nějakého katastrofického hollywoodského bijáku a jehož jediný úder chapadla, by s námi udělal krátký proces. A pokud bychom tady skončili, neměl by zbytek osazenstva letošního vánočního večírku moc šancí. Tohle místo by bylo odepsané a možná by i pár papalášů nakonec zadalo příslušná povolení, aby došlo na menší taktickou jadernou hlavici. Američani se s věcmi někdy skutečně nepářou. Wyoming by letos dostal skutečně nečekaný vánoční dárek.
Ale nepředbíhejme.
Rakety vyletí a já na displejích sleduji dílo zkázy, které velmi záhy po dopadu napáchají. Ovšem je to nic ve srovnání s tím, co kolem sebe rozsévá Carryon. Sem tam se proti černému nočnímu nebi rozzáří stopovka a okolím burácí střelba. To však tady ve voze není prakticky slyšet. Ocelový trup se chvěje, jak narážíme do těl parazitů, která jsou následně nemilosrdně drcená pásy Terminátora. Být tu jen tihle, neměli bychom takový problém. Ovšem dnes nám úplně štěstí nepřeje.
„Dobře, připomeň mi, abych odteď brala pro tým pouze mise uprostřed pouští a na zapadlém venkově, kde se takový tank ztratí, protože s tímhle do New Yorku odmítám vjet.“ Ohlédnu se na Anthonyho, který vypadá jako dítě, co si právě pod vánočním stromkem rozbalilo vytouženou hračku. Tohle by ÚPKŠ neviděli rádi vlastně kdekoliv a zcela jistě ani Edward by se na to netvářil nadšeně, a to byl ještě člověk, který mi z těch agentů v oblecích přišel ještě poměrně normální. Ačkoliv… normální. Kdo je tady normální?
„Grace, udržuj je od pozic ostatních. My se blížíme k cíli.“ Promluvím do vysílačky a opět se pevně zapřu, když Smith provede další ze svých prudkých obratů. Chapadlo udeří do země jen pár metrů od nás, kde nemilosrdně rozdrtí alespoň několik z krev sajících parazitů. Mám ráda, když se práce umí vyřešit sama. Ovšem k tomu, abychom to tu uzavřeli, máme ještě sakra daleko.
„Nikdy jsem nečekala, že budu pár dnů před Vánoci sedět v tanku a snažit se sestřelit Prastarého z nebe… No, některé věci jsou v životě poprvé a s trochou štěstí snad i naposled. Alespoň do příštích Vánoc.“ Zkřiví se mi rty do kyselého úšklebku, než se otočím na Smithe a nahlédnu mu přes rameno. Nechci na něj mluvit a rušit jej z jeho soustředění, ale i tak vidím, že se blížíme cíli. Už jen pár desítek metrů…
__
„A kurva.“ Uteče mi naprosto necharakteristicky, když vidím záběry z monitorů, které nám přenášejí obraz z kamer namířených vzhůru nad nás a jen si bezděčně prohrábnu vlasy slepené potem krví a prachem. Z Anthonyho vyprávění to znělo až příliš jednoduše, ale tohle rozhodně nevypadalo jako něco, čím se dá snadno prostřílet k mozku té bestie. A i kdyby… Tohle bude průser tak jako tak.
„V té knížce asi nebyl nějaký rozkládací anatomický nákres, co?“ Pohlédnu na Anthonyho, který kropí i nadále naše okolí. „Ehhh…“ Zamručím zachmuřeně a těch pár vteřin, kdy s námi Terminátor i nadále hází ze strany na stranu, se natáhne. Na stole jsou tu už jen špatná a horší rozhodnutí. Tohle nevyhrajeme s čistým štítem. A dost možná ani živí.
Myšlenky mi na moment zalétnout k Jonesportu, kde jsme tím peklem šli až do konce nehledě na to, co nás to stálo. Někdo to musel dokončit. Někdo to vždycky musel dokončit. A jako Lovce nás důchod nečekal. Věděli jsme to všichni. Teď jen vybrat tu nejméně špatnou možnost a nečekat na to, až se nad obzorem objeví letka bombardérů.
„Dobře… dobře. Smithy, chci, abys byl na značkách. Vysolíme do toho všechno, co můžeme. Pokud se nám tu věc podaří sundat z oblohy, sleduj, kam padá a dostaň nás ze zóny dopadu.“ Nebo to alespoň zkus… „Nemáme čas ani prostor to nikam odlákat ani dlouho přemýšlet. Prostě to musíme dostat k zemi a pak se děj vůle boží. Tak jako tak tu vypukne peklo.“ Pohlédnu vážným pohledem na všechny ve voze. Většina z nich byla ještě nedávno u mě na vánoční návštěvě. Zdobili jsme stromek a… Není čas na to se loučit. Některé věci není třeba si říkat.
„Tak dobře, všechny zbraňové systémy zaměřte na místa kolem těch úst. Zkusíme se prostřílet dovnitř vším, co máme.“ Zavelím a sama se postarám o zaměření raketového systému.
„Takže… pal!“ A s tím z raketometů na konstrukci Terminátora začnou vylétávat naváděné střely.
Tohle bude velké hop nebo trop.
| ||
| |||
| Břicho bestie Základna Lovců Vůz Grace se smykem zastaví. Dostali se z nejhoršího. Monstra z Carryona se stahují k vám. Jsou v bezpečí. Mezi troskami kolem se dá jen těžko rozeznat co tu bylo dřív. Noc, plameny, kouř a řvoucí monstra. O gigantu na obloze nemluvě. Něco ti ale říká že se kola vozidla zastavila na místě, kde jste před nějakou dobou měly čajovou seanci. Což se zdá jako celé věky. Grace ale může konečně pořádně mířit i bez toho, aby s ní rychle jedoucí vůz házel ze strany na stranu. Toho hned využije. Zableskne se a monstra co jsou nejblíž k sídlu padají. Dává tak prostor komukoliv, aby trochu vydechl. Komukoliv kromě vás.
---
Rakety se zasvištěním protnou vzduch a s jistotou zamíří na své cíle. Během okamžiku vzduchem lítá zemina i kusy těl. „Zombie? Tohle bych si vzal kamkoliv. Klidně ať se ÚPKŠ zblázní, chci, aby se tahle kráska stala oficiálním dopravním prostředkem Lovců!“ Anthony mačká spoušť a v přerušovaných dávkách zabíjí vše co se mu dostane pod hlaveň. Smith má svaly zatnuté soustředěním. Veškeré své schopnosti vynakládá na to, aby Terminatora udržel mimo dosah chapadel, které ho doopravdy mohou poškodit. Menších tvorů si nevšímá. Drtí je pod pásy. Vozidlo sebou škube a na obrazovkách je vidět, jak mohutná chapadla kolem vytrhávají celé kusy zeminy a lámou zbylé stromy jako párátka. „Jsme na dostřel!“ Ozve se najednou. Ano, skutečně jste pod tou věcí. Zaměřovací systémy bez problémů najdou místa, o kterých mluvil Harvey. Jenže popis z příruček není vždy to, co by si člověk přál.
---
Vaky ve spodní části monstra. Masité nafouklé jakoby oteklé uzliny. Po nich se hemží nespočet parazitických tvorů, kteří málem dobyli základnu Lovců. Kolik jich tam ještě je se nedá odhadnout, ale mraveniště rozhodně nebylo chybný příměr. Pokud tu věc zabijete nepochybně spadne z oblohy. Oni to přežijí. Navíc jste právě teď přímo pod tou věcí. Která se bude řítit přímo k zemi. Kolem dopadají další údery a mohutný zobák klape uprostřed spodní části těla toho tvora. Jeho příbuznost s hlavonožci se doopravdy nezapře. Harvey střílí, chapadla se vás stále snaží chytit a monstra podnikají sebevražedný útok. Všichni čekají na jediný rozkaz, který tu věc snad pošle do pekel. Otázka je, co všechno vezme s sebou.
| ||
| |||
| Podle příruček Základna Lovců „Dobře, hodně štěstí.“ Ozvu se do vysílačky svým nezaměnitelným britským přízvukem a jen trochu nakrčím čelo nad nečekaným vojenským zápalem posledního z Lovců. Američané. Pomyslím si za svůj pobyt ve Státech snad už po sté, zatímco zachovávám svůj klid a sleduji do tmy zářící obrazovky. Všechny systémy vypadají zatím plně funkční. Přesně jak říkal Smith. Uvidíme tedy, jak si tenhle stroj bude umět poradit tváří v tvář něčemu takovému.
Vjedeme na bitevní pole. A i když mám většinu vjemů zprostředkovanou skrze obrazovky, začíná mi docházet míra destrukce, jakou tu to monstrum se svou armádou způsobilo. Co zbylo z Lovecké základy? Co zbylo z Lovců? Takové myšlenky ale rychle zaženu, protože se rozezní střelba kulometu, která je slyšet i přes dobré odhlučnění kabiny. Většina se u ovládání zbraňových systémů činí a já… No, já se držím, když s námi Smith podniká tu pekelnou jízdu a snažím se přijít na to, co teď. Ta věc je obrovská a raket máme jen omezené množství. Stejně jako většiny další munice.
„Hmm, myslím, že to Gretchen pochopí.“ Zamumlám a pak se chytnu, abych nespadla, když tank i s námi provede ostrý úhyb do strany. Černá chapadla visí z oblohy jako znamení konce. Míhají se vzduchem a dopadají na zem, aby z ní smetly to jediné, co to monstrum teď trápí. Nás.
„Tohle vozidlo by se pak docela hodilo na místa zamořená oživlými mrtvolami.“ Poznamenám s jistým pocitem zadostiučinění, když pásy tanku drtí bez smilování těla parazitů. Ne, ti se k nám nemají, jak dostat, i když se k nám začínají stahovat ve stále větších a větších počtech. „Můžeme dát Shawovi na stůl písemná doporučení, až bude po všem.“
__
„Dobře, Grace, primárně zajistěte podporu dalším přeživším jednotkám, až poté nám.“ Promluvím k posádce druhého taktického vozidla. „Na tohle bude asi potřeba větší kalibr.“
„Cože? Ze spodu?“ Otočím se na Harveyho a pak se opět zahledím na obrazovku, na které je vidět to monstrum vznášející se na nebi. „To je…“… Sebevražda... „…. skvělý nápad!“ Přimhouřím oči a zhluboka se nadechnu. Nemáme čas to tu ostřelovat. Jednou Smith neuhne a bude konec. Nejenom pro nás, ale i pro ostatní. „Pokud nás to chytí, budeme to muset vyřídit dřív, než nás to rozmačká. Jediná šance je to ukončit rychle. Každou vteřinou, co tady kličkujeme, víc a víc riskujeme.“
„Tuhle část příručky jsem asi přeskočila, ale zní to… autenticky.“ Ušklíbnu se ironicky na Anthonyho. „Takže slyšeli jste to. Pojedeme dle příruček. Smithy dostaň nás pod něj. A rovnou tomu pošleme několik raket na uvítání. Je čas to zbavit pár chapadel.“ Nakloním se k ovládání raketového systému a zaměřím pár větších chapadel, které jsou v naší cestě a představovaly by při našem průjezdu největší hrozbu.
Zaměřovací systém se ustálí na vybraných cílech. „Heh, ano. Ať nás Síla provází.“ Zmáčknu odpal raket, zatímco se tank i s námi řítí skrz armádu parazitů vstříc chapadlovitému monstru v mracích.
| ||
