Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Monster Hunt - USA
Družina
| |||
 | Poslední na čaj Základna Lovců Zamávám na Lynn když se objeví a trochu zvědavě si jí prohlédnu. Viděla jsem jí pouze na chvilku v zasedačce a tam nebyl moc čas zírat, takže si to teď vynahradím. I když netuším co vlastně hledám a asi budu nejšťastnější když nakonec nic nenajdu. "Já si aspoň chvíli odpočinula. Můj první úkol se zvládl docela rychle i když ne úplně tak jak bych si představovala, ale zítra už zase někam mizíme," rychle shrnu svoje zážitky. Zatím se nechci pouštět do žádných podrobností, ale později na to nejspíš přijde řeč. "Každopádně je tu něco o čem si s vámi..." Začnu, ale nedopovím to protože se ze dveří vynořila ta třetí do party. Nedá mi to abych se tomu neusmála a nekomentovala to. "Kdy sejdeme se mi tři znova? Až hrom a blesk či déšť nás svolá?" Tři čarodějnice. Nebo sudičky. takhle nějak se právě cítím. Už nám chybí jenom ten kotel, ale i na to dojde. "No abych to dopověděla. Potřebuji si s vámi promluvit o něčem co se týká nás tří, ale až později venku. Teď dojíme, ju?" | ||
| |||
 | Pozdě, ale přece Základna Lovců „Redfield.“ Odpovím stroze do interkomu u brány, ve kterém jen zašumí. Naštěstí tu nemají přehnané bezpečnostní kontroly, když vědí, že jste jedním z nich. Uvidíme, jak dlouho se zde bude dát dá pokračovat v této hře na vzájemnou důvěru s tím, co se na nás žene. Brána se s tichým zabzučením začne otevírat a já zaparkuji SUVčko na jedno z volných míst na parkovišti.
Venku už je tma, ale to se dalo čekat v tuto roční dobu. Stejně se ale netvářím příliš nadšeně, když v rámci možností spěchám chodbami základny na svůj pokoj. Pozdě… pozdě… Na času jsme se nedomlouvali, ale stejně to vypadá, že budu na místě poslední. S nespokojeně stisknutými rty dojdu na svůj pokoj, kde odložím většinu věcí a rychle si v koupelně z nosu a rtů smyji šupinky zaschlé krve. Rozcuchané vlasy rychle stáhnu do drdolu a na další věci už prostě není čas. Můj pobledlý odraz v zrcadle na mě zase hledí zapadlýma unavenýma očima, jako kdybych byla po dlouhém flámu. Když se věci kazí, tak se kazí ve velkém. Odfrknu si a vezmu si z židle pohozenou bundu, čepici. S věcmi na večerní procházku v rukou se vydám do jídelny. Čím jsem blíž, tím silněji cítím lákavou vůni teplého jídla. Hlad se začne ozývat. Ještě aby ne, když poslední jídlo jsem dnes měla brzy ráno a pak už to byla zase jen jízda na tobogánu. S trochou štěstí si něco malého stihnu dát, než vyrazíme. Alespoň nějaký sendvič.
Jídelna zase bzučí živým hovorem. Vejdu dovnitř a rozhlédnu se po strávnících. Chvíli hledám, ale pak je uvidím. Lynn s Rose nelze přehlédnout. Vypadá to, že jsem skutečně poslední. Povzdechnu si poraženecky nad malým osobním selháním a vydám se k nim.
„Dobrý večer, dámy.“ Pousměji se lehce, když dorazím ke stolu se sedící dvojicí žen. „Máte tu místo?“ Na odpověď ale příliš dlouho nečekám a raději se posadím. Dneska lézt na hory bude opravdu zážitek. „Omlouvám se, že jdu pozdě. Zdržely mne jisté… nečekané komplikace.“ Vysvětlím omluvně a promnu si oči. „Nečekala jsem, že stihnu ještě večeři. Zázrak.“ Padne mi pohled na jídlo, které mají před sebou a hlad se opět ozve. Rychle tedy odběhnu a objednám si u Gretchen skutečně jen nějaký jednoduchý sendvič s masem. Společně s talířkem, šálkem dvojitého pressa a se sklenicí minerálky se vrátím k našemu stolu. Běžně kávu v tak pozdní dobu nepiji, ale dnes musím udělat výjimku.
„Tak jak se máte?“ Nadhodím naprosto nevinnou otázku a rychle se natáhnu pro šálek s kávou, aby nebylo vidět, že se mi v nestřežených okamžicích ještě třesou ruce. „Já jsem poslední dny v jednom kole.“ Ušklíbnu se a zcela nevybíravě vypiji skoro všechen obsah šálku, jako kdyby v něm byl tvrdý alkohol spíše než obyčejná káva. Možná ten by mi v současní situaci pomohl nakonec víc, ale alkoholový dýchánek si dnes večer nemůžu dovolit, i kdybych stokrát chtěla. Práce… Práce. | ||
| |||
 | Večer s čajem Základna Lovců 8. 12. 2022 "Ahoj Rose." | ||
| |||
| Večer s čajem Základna Lovců Na střelnici to uteče jako voda. Chtěla jsem si hlavně zvyknout na to jak se jak puška tak taser chovají a co všechno si s nimi mohu a nemohu dovolit. Skončím a při skládání zbraní se cítím spokojená. Myslím, že jsem dostala dobré kousky a jsem zase o kousek připravenější. Světla venku kvapem ubývá a já jsem Noře slíbila, že jí ukážu jedno pěkné místečko a já své sliby plním, takže svižně vyrazím na schůzku. Jenom to vezmu přes svůj pokoj, kde si vezmu další oblečení a hlavně čaj. Pěkně mrzne a trochu i fouká, takže obojí je více než vítané. V jídelně jsem z naší trojice první. Což nevadí. Stejně jsem vyrazili a chvilku dřív. U Gretchen si vyprosím konvici abych mohla zatím všechno nachystat na naše večerní posezení. K večeři si dám quesadillu. Sednu si k volnému stolu a pustím se do jídla. Zítra to možná bude víc v chvatu a tohle může být poslední klidná večeře na nějakou dobu tak si jí hodlám vychutnat. Nikam nepospíchám a čekám až holky dorazí. | ||
| |||
| Za světlem Wyoming - uprostřed lesů Vydám se vpřed, ačkoliv… vydám. Je to celé zvláštní. Žádné vjemy zde nejsou. Vjem těla, cit, sluch, nic… Četla jsem články o tom, že lidé uzavření ve zvukotěsné místnosti se postupem času, a to jim chyběl jen jeden ze smyslů. Tato smyslová deprivace útočí na moji mysl stejně jako zkušený protivník. Je to děsivé. Nicota. Vždy jsem se jí bála a teď se v ní nacházím. Noční můra uprostřed dne.
V hlavě jsem si začala přehrávat starou dětskou písničku. Ukolébavku. Cokoliv, abych zaměstnala jinak postupně šílející mysl. Stačí chvíle nepozornosti a panikařící mysl si začne přidávat neexistující věci, aby se měla čeho zachytit. A to je začátek cesty do pekel.
Rock-a-bye baby, on the treetops,
Vidím tu bytost za mnou. Je obrovská. Táhne se až, kam oko dohlédne. Spí. Ale jak dlouho? Je to masa nespočtu bytostí, které jsou s ní spojené. Vše v jeden pokřivený celek. Jak vypadá nekonečno? Nějak takto?
When the wind blows, the cradle will rock,
Odtrhnu svou pozornost od spícího Prastarého a soustředím se na světlo před sebou. Je to jedna z Jizev. Jeden z průchodů. Táhnou se k němu černé proudy tekutiny. Světlo mne přitahuje jako můru žárovka. Je to jedna z mála věcí v této jinak temné realitě, která dává smysl. Ale čím blíže jsem, tím silnější odpor cítím. Je to jako plavat proti neustále sílícímu proudu. Už tam však skoro jsem. Začínám cítit teplo! Ale zároveň temnota kolem začíná houstnout.
When the bough breaks, the cradle will fall,
Vidím, že se kolem mne něco mihne. Něco se pohne v temnotě. Ještě kousek! Světlo přede mnou zesílí. Vidím na druhou stranu! Lidé v oblecích? S přístroji v rukou? Zkoumají tu jizvu? Blázni! Nejraději bych na ně zakřičela. Kdyby jen tušili, s čím si zahrávají a co tady na druhé straně čeká. Temnota kolem ale ještě více zhoustne. Smyčka se utáhla. Najednou jako kdyby mi někdo škubnul nohou přivázanou k rozjetému autu. Svět se rozmaže. Světlo začne mizet v dálce a já cítím, jak jsem rychlostí vržena pryč.
And down will come baby, cradle and all.
Přerývavým nádechem naberu studený vzduch do plic a uvědomím si, že opět cítím své tělo. To uvědomění není nijak složité. Rozbolavělé tělo se totiž ochotně připomene. Připadám si, jako kdyby mě někdo skutečně táhl za rozjetým autem. „Sakra…“ Vydechnu chrčivě a podepřu se loktem do polosedu na jinak sněhem pokryté zemi. V puse cítím kovovou pachuť krve. Otřu si mimoděk horní ret a na hřbetu ruky zůstane krvavá šmouha. Připomínka toho, že tohle nebyl jen tak obyčejný sen. Chvíli mžourám po okolí, které je stále nějak potemnělé, než mi dojde, že rozhodně nemám problém s očima. Ne, to jen místo té chvíle, které utekla někde na druhém konci vesmíru, tady utekla spousta hodin. Nebylo dopoledne, jako když jsem sem přijela. Ne, už byla tma a blížil se večer.
„Heepčí!“ Kýchnu a v dlani zůstane několik kapek krve. Skvělé… prostě skvělé… Schovám krabičku do kapsy a odhrnu si spadané vlasy z čela. Jsem promrzlá až na kost. Jak dlouho jsem tu jen ležela? Dala bych si…Čaj?… Ten čaj! Rosemary a čaj! Dojde mi ve světle posledních zážitků naprosto iracionální myšlenka. Přesto mne to donutí se začít hýbat. Opřu se rukou o zem a rozlámaně se postavím. Po pár pokusech se mi to podaří a dovrávorám zpátky ke svému autu.
Dosednu na sedadlo řidiče, nastartuji a hned si pustím naplno vyhřívání. Chvíli si dýchám na zkřehlé prsty, než povolí natolik, abych s nimi mohla vůbec držet volant. Není času nazbyt. Nemůžu přijít pozdě. Já nechodím pozdě! Tohle všechno… Budu muset říct Shawovi, ale kdy? A co to mělo znamenat? Co jsem tam viděla? Ta žena? Ta bytost… Nicota. Ne, teď ne! Zesílím reproduktory, až hudba vyplní celé auto
Náhodné přehrávání se zase překoná. Pink Floyd a jejich Brain Damage mne doprovází na mé cestě zpátky na základnu. Světlomety prořezávají tmu přede mnou a já sem tam zrychleně zamrkám, abych zahnala stíny, které se mi tiše vkrádají do periferního vidění. Asi… potřebuji dovolenou. | ||