Na verandě

Pavlína je v pohodě. Nepožaduje přehnané díky, když by si je za záchranu mého života zasloužila.
Tohle uvědomění zabolelo.
Slabě se usměju, když se zmíní o nevhodném vymalování.

“Asi žebra. Snad jen naražený.“
Odpovím Sarah. Zkušenost mě naučila felčarům nelhat. Tady i malý šrám může znamenat smrt.
“Bolí to při dýchání.“
Přiznám.

“Tenhle den stojí za prd.“
Ulevím si.
“Musíme natáhnout plachty, jinak jsme do ráno mokří až na kůži.“
Navrhnu, i když vím, že tím vlastně Pavlíně fušuju do řemesla.

Počítání ztrát

Zvládl to! Doprdele, zvládl to! zaraduji se v duchu, když se Tom vyškrábe i s mou pomocí dovnitř do domku. Sama si sotva sednu a pak rychle následuji Toma ven. Zprudka dosednu zády ke stěně domku a zhluboka dýchám. Cítím, jak mi adrenalin pumpuje tělem a srdce bije jako o závod. Jsem sice fit, ale dnešní sportovní výkon mi dal zabrat.

"To nestojí za řeč," ujistím Toma, když mi děkuje. Udělala bych to znovu. Pro něj i pro Sarah. I pro Mikuláše, kdyby tady byla. Sakra.

"Dobrá práce s tím lanem, Sarah. To byl skvělý nápad. Máš pohotové myšlení," pochválím pro změnu naší léčitelku a povzbudivě se na ni usměji.

"Jo, mně se stejně nelíbilo, jak to tam bylo vymalovaný," sekunduju Tomovo pokusu o zlehčení situace zatímco přemáhám smích a mrknu na něj spiklenecky. Sakra, přežili jsme. Oba. Jestli to není důvod k úsměvu, tak už nevím co.

Upřímně se nedostanu ještě tak daleko, abych plánovala jestli tady budeme spát, nebo jestli půjdeme dál, když mám pocit, že slyším kroky. Úsměv je ten tam. Ostatně mrholení je dalším důvodem, proč už nezářím nadšením z přežití. Bude zima, prochladneme, pokud se neschováme. A co hůř, bůh ví čí mohly být ty kroky. Přesunu se proto ke svému luku a částečně vykouknu, abych hledala zdroj těch zvuků.

"No, aspoň to mrholení trochu utlumí pachy," pronesu polohlasně k ostatním dvěma. Koukat na shnilé jablko z té čerstvé strany. Tak se to říká, ne?

Velké dobrodružství u malého propadla

Každý přispěl svým dílem. Dobře fungující past překonala skvělá spolupráce. Pavlína, která neváhala riskovat. Sarah zase ukázala, jak dobře dokáže improvizovat. A Tom? Ten tohle všechno umožnil.

Ať už jste tomu věřili nebo ne – nakonec se těžké mužské tělo přehoupne přes okraj zpět do srubu. Krátký okamžik vítězství. Několik nadechnutí, než se v plné síle ozve bolest žeber. Cena za nepozornost. Daň za novou zkušenost.

Ale co dál? Zůstat nebo jít? Přespat na ochozu? Prohledat to tu? Utéct?

Vítr kolem dál ohýbá větve. Je těžké něco zaslechnout. Krev bušící ve spáncích si s vámi pohrává. Opravdu jste slyšeli kroky? Tupou ránu někde hodně daleko? Šlo to z míst, kde leží Lanza? Hloupost! Jste příliš daleko.

Znovu začne lehce mrholit.

Celý svět vám – zdá se – dává znát, že za chyby se platí.

Pryč odtud

Nahoře probíhají rychlé hovory na téma přivázané lano. Zjištění, že je, mi dovolí na něj přenést většinu váhy a když mě Pavlína pustí, tak celou.
Bolí to. Pohyb, nádech..
Život bolí!

Vydrápu se nahoru z posledních sil. Aspoň mi to tak v tu chvíli přijde. A koukám, abychom vypadli z té ukázky pastí všeho druhu. Nenašel jsem žádnou. Spustil všechny. A přežil. Ne díky svým schopnostem.

“Díky.“
Zamumlám, když jsme zase v relativním bezpečí u batohů. Tohle bolelo. Možná víc než naraženiny, které jsem si pořídil.
“Navrhuju přenocovat na terase. Nepotřebujeme srub. A stejně tam nejsou kamna.“
Pokusím se zlehčit situaci. Už jen proto, abych si nepřipadal tak hloupě.

Hej rup!

"Neváhej a chyť se mě, Tome," houknu na něj rozkazovačně, když vidím v jeho očích něco, co mi až příliš připomíná vzdor. To se vážně odmítá natáhnout a vzít mě za ruku... proč vlastně? Pro to, že jsem ženská? Proto, že mužské ego? Neměla jsem čas přemýšlet nad tím. Místo toho jsem se pokusila natáhnout pro něj ještě níž. Chyběl jen takový kousek! Cítím, jak se moje prsty otřou o ty jeho.

No tak, Tome, teď je to na tobě, chytni se! povzbuzuji jej v duchu, nahlas raději nemluvím.

A pak se natáhne a jeho ruka sevře tu mojí. Pevně obemknu svou rukou tu jeho a ignoruje sílu jeho stisku. Syknu námahou, když najednou na mě visí tíha dospělého muže. Tělo trochu popojede k okraji. Rychle přehmátnu a zapřu se lépe rukou. Pád dolů není něco, co bych chtěla absolvovat. Chytnu Toma ještě pevněji. Nehodlám ho pustit. Ne ani když to znamená, že budeme riskovat svoje životy oba.

"UGH!" odpovím Sarah zachrčením námahy. Nemám moc prostor pro to klábosit. Když ale periferně zahlédnu konec lana, jak klouže k okraji, tak si dovolím optimistickou myšlenku.

Skvělý! Provaz! Dobrá práce! blahořečím v duchu Sarah.

Naštěstí ani Tom nepotřebuje dvakrát povzbuzovat a lana se chytá. Trochu si oddechnu, když už na mě nevisí celá Tomovo váha.

"Provaz je upevněnej, Sarah? Tome držíš se provazu?" houknu nejdřív na jednoho a pak na druhého zadýchaně. A až teprve tehdy, když dostanu pozitivní odpověď od obou, tak Toma upozorním na to, že ho pustím, což následně udělám, aby se mohl chytnout lana. Zároveň s tím se ale rovnou natáhnu po jeho kabátu, abych mu pomohla vyškrábat se zpátky nahoru.

Velká pomoc

Je to tak tak, ale podaří se mi chytit Pavlínu za ruku. Na okamžik strnu. Zřetelně ucítím, jak jsem ji potáhl blíž k otvoru.
Jestli ji stáhnu dolů...to bude konec. Nás obou.

Opatrně se přitáhnu, aby nohy získaly trochu jistější oporu a jsem přepraven ruku pustit, pokud by to vypadalo, že se Pavlína neudrží a poletí za mnou.
A pak se tam náhle objeví provaz.

Neváhám. Druhou rukou po něm sáhnu a doufám, že vydrží, že je nahoře za něco přivázaný. Že ho nedrží Sarah jen tak lážo plážo v rukách.

Bolí každý nádech, každý pohyb a unavené svaly začínají nepříjemně pálit. A pomalu se snažím vydrápat zpět do srubu.