Zatím nepište, počkáme, jestli se ještě někdo nepřidá.
Kdo nemá, doplňte si, prosím, životopis.
Kdo životopis má a chtěl by ho nějak vylepšit, je ideální čas (čím víc od vás dostanu, tím víc vám můžu hru obohatit).

(Text níže berte jako malou ochutnávku, na kterou se můžete začít připravovat.)

Na odchodu:

Sešla se tu většina osady. Zvědavě přihlížejí tomu, co se právě děje – nikoho tu nevyhostili už celé měsíce… možná roky. Každý si moc dobře uvědomuje, že venku čeká smrt.

Dovedli vás až k bráně, která je zatím zavřená. Z pohledu starosty lze vyčíst smutek. Naposledy zavrtí hlavou.

Viktor se naproti tomu tváří samolibě. S krutou škodolibostí si vás jednoho po druhém prohlíží.
„Označit!“
Zavelí ostrým hlasem. Přistoupí k vám muž se štětcem a barvou – na přední stranu oblečení vám – jednomu po druhém – nakreslí přeškrtnutý, červený kruh. Chemický zápach barvy čpí do nosu. Připomíná, co vás teď čeká. Ukazuje všem tady i venku vaše provinění. Nejste tu vítání – tady ani v DarkWoodu. Je začátek jara a venku jsou ještě místy zbytky sněhu – nebude tak snadné najít jiné oblečení.

„Otevřete bránu.“
Pokračuje Viktor. Oči mu září. Na tohle čekal.
„Doufám, že tam zhebneš.“
Ušklíbne se na Toma. Ani se nesnaží mluvit potichu.

Martin zaváhá – jako by se k něčemu odhodlával. Jako by zvažoval pro a proti… nakonec nejspíš dospěje k rozhodnutí.
„Počkejte.“
Houkne tiše. Dojde až k vám.
„Nemůžu vás tu nechat… pokud se vám však podaří získat něco cenného… něco opravdu užitečného, najdu cestu, jak vás dostat zpět.“
Slíbí.

Hned pak starosta ustoupí zpět.
„Za porušení pravidel vyhoštění.
Lanza nepromíjí!“
Pronese pevným, zvučným hlasem.
„Ať dostanete, co si zasloužíte!“

Brána je otevřená a cesta čeká jen na vás…

odkaz

Ideály už dávno neexistují. Jsou jen pohádkou. Příběhy, které si vyprávějí blázni. Sny. Šílenství.

Existovaly vůbec? Existovala naděje? Víra? Láska?

Občas někteří z nás narazí v sutinách na obrázky, krátké texty – špínou pokrytá svědectví, že kdysi bylo všechno jinak. Možná.

Nebo je to jen výsměch. Výsměch předků, kteří věděli, jak tohle všechno skončí? Kteří nám tuhle budoucnost přichystali?

Nikdo už si nepamatuje svět, jehož útržky můžeme najít v ruinách… i ti nejstarší z nás už se narodili tady. Ani ti nejstarší nevědí, jak bylo možné „ochutnat duhu“ a co přesně „dávalo křídla“.

Nikdo neví, odkud přišli Požírači – ohavná, znetvořená monstra – hluchá, slepá – s výborným čichem. Je jich tolik. Víc než nás. Mnohem víc než nás. A i když většinou nezabíjí pro radost, krmí se na nás…


Nikdo už nevyznává ideály a stejně se nevyplatí porušovat pravidla. Ne, když máte zůstat živí. Ne, když chcete zůstat v pomyslném bezpečí, které nabízí opevněné osady. A přesně to se vám povedlo. Porušili jste to málo pravidel, které platí v Lanze. Porušili jste pravidlo, a proto teď stojíte před její branou jen s trochou osobních věcí, které jste stihli pobrat a s příslibem, že vás zabijí, pokud se vrátíte.