A bylo tam… prázdno

Pád. Ošklivé zapraskání. Čas jako by se zastavil. Nádech… trvá celou věčnost. Tělo však reaguje. Jak už to v takových chvílích bývá.

Tom se zachytí větve, Pavlína vyrazí… má štěstí, nespustí další past… pokud tu tedy nějaká další je. Natáhne se. Vážně zahlédla v Tomových očích vzdor? Nesouhlas? Nebo to je pohrdání? Ne… vždyť to by bylo šílené! V takové situaci.

Muž se natáhne a zkusí sevřít podávanou ruku. Je to jen kousek… prsty se dotknou. Pevný stisk! Obě těla zaprotestují. Ostrá bolest v žebrech a váha mužského těla, kterou není tak lehké zvednout.

Pavlína je jen krůček od toho nechat se strhnout dolů… vstříc pádu. Koho to byl vlastně nápad sem vlézt? Proč šel Tom první? Kam zmizel Mikuláš? Myšlenek se, zdá se, zpomalený čas netýká. Žijí si vlastním životem.

Sarah mezitím tahá lano – je dlouhé, zbytečně dlouhé, nekonečně dlouhé… alespoň tak ji to přijde. Ale je to dobrý nápad! Musí být. Konečně je provaz nahoře! Hodí k Pavlíně volný konec. Dívka má však jiné starosti… snaží se nepustit Toma.

Lano pomalu doklouže k okraji propadla…. a klouže dál, až zůstane dobrý půlmetr viset ve vzduchu. Jen těsně vedle Toma.

Záchrana hlupáka

Prohledávám, ale nic nenacházím.
První dva kroky dobrý. Aspoň něco. S touhle rychlostí bude srub prohledaný pozítří večer. Kurva.
Udělám krok.
Všechno špatně.
Podlaha mi zmizí pod nohama. Stihnu se nahnout a pokusit se zachytit, ale má to za následek jen to, že si narazím žebra. Snad jen narazím.
Zachrání mě nějaká větev. Zhoupne se, zapraská, ale vydrží. Naštěstí. Pád z pěti metrů by byl nejspíš finální.
Lapám po dechu. A ani nenadávám.

Potřebuju pár vteřin na to, abych se uklidnil, stejně jako ta větev. Houpání mi nedělalo nikdy dobře.
Opatrně se podívám nahoru. Je to relativně kousek. Pavlína je už u propadla a podává mi ruku. Je to další zásah do mého ega.
Já. Nejlepší. Neohrožený. Nadřazená rasa. Nikdy nedělám chyby. Do hajzlu! Pav. Ještě kousek.
Podívám se nahoru a snažím se ve výrazu skrýt strach i bolest. A stud. Z mého dalšího selhání.

Zapřu se tak, abych nespadl a podám ruku Pavlíně.

Chytrému napověz, hloupého nech... se nechat zabít?

Sarah se mi zdá dost otřesená tím výstupem nahoru a možná i celou naší situací. Já bych tuhle situaci rozhodně nehodnotila jako příznivou pro nás. Vlastně, použila bych pár peprných nadávek, kdybych ji někomu měla popsat.

"Hej, v klidu, dýchej, Sarah. Sedni si a pomoz mi hlídat, ano?" promluvím na ženu vlídně a pousměji se na ni. "Dostali jsme se nahoru. To je základ."

Nevím, jak moc mi to věří, ale snažím se. Je třeba zachovat chladnou hlavu a nejednat unáhleně. Odpovědi na svoje otázky od Toma nedostanu, ale jeho činy mluví za vše. Je ale pravda, že sedět jen tak venku nemá moc cenu. Seděli bychom tady jako cvičné terče.

"Buď opatrný," pronesu naprosto zbytečně, protože vím, že Tom není ten typ, co by chtěl povzbuzovat, obzvlášť od ženské, a navíc sám si moc dobře uvědomuje jak je opatrnost potřeba. Ostré hřebíky visící v rámu jsou toho jasným důkazem. Sleduji jeho postup domkem, jen sem tam mrknu po okolí. Takže když uslyším ránu, vím naprosto přesně odkud vychází.

"Doprdele, Tome," vyhrknu a odložím prudce luk a šípy. Vidím jak jeho tělo naráží do hrany otvoru a padá níž. Příliš nepřemýšlím - správný termín by bylo říct že nepřemýšlím vůbec - prosmýtknu se dovnitř do domku a snažím se přitom našlapávat na místa, kam jsem viděla šlapat Toma. Pokud se mi podaří dostat se až k otvoru, tak se rozhlédnu po nejbližším okolí, zda to tu nevypadá na další past a natáhnu pak ruku k němu. A ano, bolestivě si uvědomuji, že každý můj pohyb může spustit další past. Ale nemohu ho tam nechat. Nemůžeme přijít o dalšího člena týmu...

Kroky, které vše změní…

Tom ohledá dveře a vročí do chaty. Každý krok, každý pohyb je pomalý a opatrný. Tohle místo je jiné, než jste zvyklí. Není útulné… není zde nábytek ani postel… jen bedna přiražené ke zdi naproti vchodu. Chybí jakýkoliv zdroj tepla. Obyčejná, téměř prázdná místnost topící se v šeru. Nic víc. Má tím jen odradit nezvané hosty? Nebo je pravda jinde?

Prkna lehounce zavrzají, když Tom vejde.

Jako první kontroluje strop. Krok víc do místnosti. Zastavit. Nádech. Oči bloudí po prknech. Tam! Je to lanko? Kam vede? Do pravého rohu? Co to tam je? Stín? Stěna v úhlu, který nedává smysl. Krok.

Rána!

Přímo pod nohama se mu otevře propadlo. Dobře ukryté padací dveře ústící do prázdna pod domkem.

Tom něco takového nečeká. Nestihne zareagovat. Začne padat… cestou si ještě stihne bolestivě narazit bok o hranu pasti. Kosti i svaly zaprotestují. Opravdu jste slyšeli prasknutí? Domek se při nárazu lehce zatřese.

Bolest však mobilizuje poslední zbytky sil. Přinutí muže jednat. Tělo reaguje téměř automaticky. Pokusí se chytit nejbližší větve… ta se pod jeho vahou zhoupne. Zaprotestuje nad novou zátěží… ale Toma udrží. Alespoň zatím.

Dolů je to dobrých 5 metrů.

Tak kde jsou?

Nikde nic. I když okolí prohlížím opravdu pečlivě, nikde nic. I tak jsem mohl něco přehlídnout, odložím pušku a podívám se na obě ženy.
“Tak jo.“
Vydechnu. Snad ne naposledy.
“Kouknu se dovnitř.“

Nejdřív ale ohledám futra. Potřebuji vědět jak se past spustila. Do té doby do srubu nevkročím.
Ve srubu zkontroluji strop i stěny, jestli tam nečíhá nějaká nepříjemnost. A nakonec podlaha. Uvolněná prkna nebo natažené struny či vlasce. Cokoli, co by mohlo spustit past.

Vědomí, že dotyčný je lepší než já mi pomáhá jen v tom, že žene mé smysly a pečlivost na samotnou hranici možností.

Pokud půjdete někdo do domku, prosím o hod na %.

Skrz koruny stromů

“Zatím jo.“
Zabručím.

“Já nevím.“
Řeknu bez nadšení s kyselým úšklebkem se na okamžik podívám na zvonkohru.
“Docela mě děsí, jaké dárečky budou ve srubu. Když najdeme pozorovatele, nebudeme muset možná ani dovnitř.“

Zamumlám tiše. Stala se věc nečekaná. Řekl jsem nahlas, že se mi někam nechce a proč. Je to tak. Po předchozí ukázce mám obavu že nedokážu pasti zneškodnit a že možná už nebudu mít tolik štěstí, abych z toho vyvázl se zdravou kůží.

Štve mě to. Štve mě, že máme opět hadry nasáklé smradem a naděje na vyčichnutí nebo převléknutí velká není.
Pan „Nejlepší na světě“ to posral a všechny ohrozil.