Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Za hranicí
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Domek na stromě Netrpělivě čekám až oba dva batohy zmizí nahoře. Pravidelně se rozhlížím kolem, abych mohla včas zareagovat na blížícího se Požírače. S pachovou stopou na sobě bych se stejně tak mohla pokusit jen před ním utíkat tak dlouho, dokud bych nenarazila na past od lovců. A co vím, tak v nejbližším okolí nic moc připraveného nemáme. Teda, oni nemají. Sakra. *No tak, Mikuláši, otoč to. Nebuď hloupej a vrať se,* pobízím nejmladšího ze skupinky v duchu, když pročesávám očima své okolí. Leč, bohužel, nikde malého chlapce nevidím. "Sakrapráce," zadrmolím si unaveně, když se provazy opět pustí dolu. Rychle přivážu svůj batoh na lano. Naposledy se rozhlédnu, než si hodím luk přes záda, popadnu lano a začnu s odhodláním šplhat nahoru. Dost mě pohání i fakt, že zatím tu bylo podezřelé ticho. Ne, že bych si nutně chtěla vyzkoušet tvé umění šplhat, nebo utíkat v přítomnosti Požírače. Ale během lovení venku se naučíte prostě čekat to nejhorší a že se něco pokazí. A když to nepřichází... no, tak je to divné. I když, už jsme možná ztratili Mikuláše... Utnu všechny myšlenky a soustředím se na šplhání, abych byla co nejrychleji nahoře. Přehoupnu se přes okraj u domku a rychle vytáhnu za sebou nohy nahoru. Pokud je potřeba, pomohu i s taháním mého batohu nahoru. "Jste v jednom kuse?" zeptám se ostatních, když začnu odvazovat svůj batoh. Krátce po nich střelím pohledem. Když začne Tomáš pročesávat okolí, zamračím se a poslouchám jej. "Takže je strhneme, aby se sem tak snadno nemohl zaměřit?" nadhodím trochu nechápavě, co s tím chce dělat. "Nebo to chceš využít a nalíčit past?" Sundám si luk opět ze zad a i když sedím jen na podlaze a jsem bez optiky, pokusím se rozhlížet také kolem. I kdyby třeba spíše proto, abych zahlédla Mikuláše, nebo Požírače. | ||
| |||
 | Pohled do dáli Dívám se na Sarah, jak leží a vydýchává. Na její díky nic neřeknu, jen přikývnu. Mám neblahé tušení, že dřív nebo později budu děkovat já jí. Pohledem zabloudím, stejně jako ona, k pasti. “Uhnul jsem.“ Řeknu tiše.“Ale bylo to o chlup.“ Na zvonkohře zůstanu pohledem viset o něco dýl. Hlavou mi rotují myšlenky. A nejsou optimistické. Sarah mezitím chytí a přiváže druhé lano. Nemám pochyb, že to je to, z mého batohu. Ještě před pár dny bych se vztekal, že někdo vzal něco z mých věcí bez dovolení. Teď, v této situaci, od takových drobností upustím. Je zvláštní na čem všem člověk lpí, když může klidně spát a má co jíst. Počkám, až dole Pavlína přiváže naše batohy a vytáhnu ten svůj. Ne že bych Sarah nevěřil, ale můj je prostě těžší a po tom výstupu je na tom určitě hůř než já. Zvonkohra. K čemu? Co jsem přehlédl? Mimo to, že úplně všechno. Proč je tady za zasraná zvonkohra? Vytáhnu batoh a opřu ho o stěnu. V mysli mi visí jediná myšlenka, která by vysvětlovala přítomnost zvonkohry. Pokud to není jen na odlákání pozornosti. Což by v mém případě perfektně zafungovalo. Ale nechci nic ponechat náhodě. Počkám, až se nahoru vyškrabe i Pavlína. “Nikam nelezte.“ Varuji obě ženy. Sundám z batohu pušku, opatrně přejdu ke zvonkohře a přes optiku se rozhlédnu. Hledám místo, odkud by sem bylo vidět. “Kříž s hřeby by mě buď zabil a nebo zranil.“ řeknu tiše “A následný výbuch vzburcuje požírače z daleka. O smradu nemluvě. Pokud by nás někdo chtěl pozorovat, je zvonkohra dokonalá. Ze vzdálenosti řekněme sto nebo dvě stě metrů už nemusí být dým tak jasný. Kor při silném větru. Ale tyhle blejskátka se budou blejskat a dotyčný se bude moci zaměřit sem. A zjistit, kdo tady je.“ Odmlčím se, ale stále prohledávám okolí. “A až bude vědět kolik nás je a jak na tom jsme, přijde si pro nás. Nebo spíš pro výbavu.“ Předhodím svoji teorii. | ||
| |||
 | Děsivé ticho
| ||
| |||
|
| ||
| |||
 | Jak málo stačí… Svět jako by nabral novou rychlost. Zběsilou. Bolestivou. Smrtící. Zachránit se. Nemyslet na ostatní? Utéct! Mikuláš vyslyší tohle volání a zmizí mezi stromy. Je to kluk. Skoro ještě dítě. Je slabý. Bezbranný. Potřebuje ochranu. Sám určitě nepřežije. Je slabý. Bezbranný. Tak k čemu by vám byl? Potřebujete ho vůbec? Pár výkřiků. Výzva k návratu. Víc nedostane. Tenhle svět neodpouští. Víte to všichni. Máte své problémy. Musíte se dostat na strom! Zachránit se. Výbuch rozvibroval zem. Museli to poznat. K nebi ještě stoupá tmavý dým. Museli ho cítit. A vy? Dokážete vyšplhat? Dokážete včas vyzvednou věci.? Sarah se snaží… ale je slabá. A minuty utíkají. Každá jim dává víc a víc času. Přijít. Zaskočit vás. Zaútočit. Zabít. Zatím je kolem ticho – jen vítr se snaží servat ze stromů poslední zbytky listí – snad aby uvolnil místo novým. Komu uvolníte místo vy? Konečně se dívka přehoupne přes ochoz domku. Celé její tělo protestuje, bolí, žaluje. Pavlína zatím přivazuje věci k lanu. Přeci je nenecháte dole. V té skrýši tak příhodně připravené pro jejich odložení. Tak vhodně umístěné. Kdo by potřeboval takovou skrýš, když nahoře má domek? A minuty ubíhají… | ||
| |||
| Když nemůžeš a musíš “La-no.“ Zachroptím mezi kašláním. Ať byl ten smrad cokoli, pálí mě z něj oči i krk. Jakobych spolkl písek. Pavlína je stejně úspěšná v pokusu zastavit kluka, jako já. Vůbec. Ani můj druhý pokus o upozornění na lano na batohu není úspěšný. Ani když vykašlu pořádný hlen se to moc nezlepší. Že já vždycky šlápnu do takovýho hovna! Nadávám v duchu, protože nahlas to nejde. Dívám se na snažící se Sarah a tentokrát se nebavím. Asi za to může docela vyhrocená situace. A možná i skutečnost, že to dalo dost zabrat i mě a to si troufám říci, že jsem na tom fyzicky mnohem líp než ona. Nepovzbuzuju ji jako Pavlína. Jen tam stojím a koukám na ni a po okolí. A taky čekám, až se kouř vyvětrá natolik, že bude vidět dovnitř. Zatím jsem spustil všechno, co tady bylo nastražené. Sice mě nic z toho nezranilo, ale ani tak bych to nenazval úspěchem. Smradubomba byla ošklivou ranou pro mé ego. Sarah to nemá vůbec snadné. Prvních pár pokusů skončilo pádem na zadek. To není dobré. Ztráta času, kterého moc nemáme. O tom, že každý neúspěšný pokus vezme člověku sílu i víru, že to dokáže. O bolesti, která nepomůže ani nemluvě. Po jejím třetím pokusu jsem přesvědčený, že to prostě nedokáže. Že ji prostě Pavlína bude muset přivázat na provaz a já ji vytáhnout. Tiše zanadávám. Ať je to jak chce, tohle není její chyba. Je moje. Ona za ni jen platí. A Pavlína. A ten zatracenej kluk. Který utekl beztak jen proto, aby zalezl za první pařez a najedl se. Pacholek neposlušnej. Sednu si na prkna a natáhnu ruku k Sarah. “Tak pojď.“ Tahle poslední část mi dala dost zabrat. “Dobrý. Seš tady. Do srubu ještě nechoď. Čert ví, co tam ještě čeká za radosti.“ Řeknu bez nadšení a čekám, až Pavlína naváže na provaz batohy, abych je mohl vytáhnout nahoru. | ||
| |||
| Trocha tělocviku
| ||