Zpátky na stromy

Výbuchy a jiné zvuky

Pavlína se vrátila z obhlídky a sdělila nám, že tu nikdo nejspíše není. Nebo tu alespoň v poslední době nebyl nějaký větší pohyb. Nyní vyvstala otázka, kdo vyleze nahoru, aby se přesvědčil. Zprvu mne napadla Pavlína, ale to jsem hned zavrhla, někdo nás musí krýt a nejlepší v tom bude ona se svým lukem. Pak mne napadlo, že bych šla já sama, ale Tom na to měl evidentně jiný názor. Sundal batoh ze zad, přešel k lanu a po zkoušce pevnosti se začal drapat nahoru.

Když jsem ho sledovala, jak lezl do výšin, začala jsem pochybovat o tom, že bych to zvládla. Neříkám, že jsem nějaké tintítko, nebo že jsem slabá, spíše to bylo o nedůvěře ve své schopnosti. Nevěřila jsem si, že bych se tam vyšplhala, i když jsem ještě před chvílí byla přesvědčená o tom, že bych to zvládla.
Tom se vyšplhal nahoru a zmizel nám z dohledu. Spolu s tím i ustal vítr, načež nastalo ticho, které mne přinutilo se obezřetně rozhlédnout. Nikde nic, nepatrně si oddechnu a trochu se polekám, když zaslechnu zacinkání. O to více se leknu, když se ozve výbuch. Vyděšeně se přikrčím ve strachu, že na nás něco spadne, ale krom té ohlušující rány se nic nestane. Narovnám se, teď už ve střehu. Ta rána musela být slyšet daleko. Mám chuť zakřičet na Toma, jestli je v pořádku, ale nechci lákat ještě více pozornosti. A pak něco ucítím, zápach, pronikavý a nepříjemný. Doslova cítím, jak na mne padá, jak se do mne vsakuje. Plynová bomba. Je to prášek, nebo aerosol, vyděšeně si uvědomím, co to na nás padá. O to více se vyděsím, když zafouká vítr a ten puch to rozfouká.
"Musíme zmizet. Hned," řeknu lehce rozklepaným hlasem a zvednu pohled k chatce, která se právě teď jeví jako nejbezpečnější místo.

Odpověď hlasitější, než si přejete…