Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Za hranicí
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | Po provazu Sleduji střídavě Pavlínu i okolí. Sleduji a krčím se za vyvráceným stromem. Jde jí to pomalu, ale lepší pomalu, než aby něco přehlédla a nás to pak přišlo draho. Oddechnu si, když se vrátí celá zpět k nám. I když to samozřejmě na sobě nedám znát. Zvednu se a zhluboka se nadechnu. Tuším co teď přijde. Budu muset nahoru, protože nikdo jiný v úvahu nepřipadá. Pavlína nás bude krýt, Sarah jakožto léčitelka by se měla také držet vzadu. A Mikuláš… no to bych se hanbou propadl. Ale třeba by mohl utýct a vlézt bez dovolení… Ale ne. Po tom průšvihu s jídlem si bude už dávat pozor. Minimálně dneska. Tak blbej zase není. “Kouknu do té chaty.“ Zamumlám lhostejně., když se k nám vrátí. Jakoby průzkum srubu na stromě byl můj denní chleba. Pravdou ale je, že se mi tam vůbec nechce. “Dobrá práce.“ Umím ocenit dobře odvedenou práci, když chci. Otrokyně by mohla vyprávět. U srubu sundám ze zad batoh a opřu ho o strom. Zkusmo zaberu za lano, jestli drží. Pokud ano, začnu opatrně šplhat nahoru. Vím přesně co bych udělal, jako majitel toho srubu. Dal bych tam pasti, které by zloděje zabily či zranily. Což je skoro jedno. Budu muset být opatrný. Moc opatrný. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
 | Zvuky, které slýcháš Ochladí se. Zešeří. Vítr přinesl těžká černá mračna. Možná poslední letošní sníh. Možná jen přeháňku. A dost možná si vodu zase odnese. Ale nejsou to hrozící srážky, které vás překvapí. Uslyšíte slabé zacinkání. Seshora. Z domku. Teď, když jste do blízko, se cinkání ozývá téměř pravidelně. Chvíli je klid a pak poryv větru přinese nové zachřestění. Znovu se ozve štěkot. Tentokrát mnohem blíž. Nebo ne? Možná se vám to jen zdálo. Možná se jen někde otřela větev o větev… Až na ten zvuk, který se vám opravdu mohl jen zdát, je všude kolem klid. Ticho a prázdno. Lano, vedoucí nahoru, se občas pohne – jen tolik, kolik mu větev – ke které je přivázané – dovolí. Pokud někdo využívá tuhle cestu, určitě to nebude žádná třasořitka. Vyšplhat až nahoru, nebude tak lehké. odkaz | ||
| |||
| Součást týmu Ačkoliv mě Sarah přesvědčuje, že jí si to vysvětlovat nemusí, vidím na ní, jak těžce snáší Mikulášovy slzy. Chápu ji, ale zároveň odmítám porušit trest. A dávám pozor i na ni, aby ani ona to neobešla. Tomáš pak doplňuje moje vysvětlení svými dalšími slovy, v nichž se zobrazí právě jeho neexistující jemnost pro lidi. Tedy, jemný je, asi jako šmirglpapír místo toaleťáku. *Dobrá práce, Sarah, uvidíš, že se to vyplatí,* pochválím ji v duchu, když vidím, že vyhrála další z jejích vnitřních soubojů a nepodlehla onomu mateřskému citu, co ženy cítí k téměř každému dítěti. Pak už nezbývá než vyrazit na cestu. Potěžkám si svůj batoh a usoudím, že je moc dobře, že je těžší, znamená to, že mám opravdu dost věcí. V ruce si stále nesu svůj nový luk a automaticky zaujmu pozici vepředu, abych mohla skupinku vést. Snažím se nás vést bezpečně tak, abychom nebyli pořád v zorném poli domku, pokud to jde, a zároveň, aby cesta byla aspoň přiměřeně schůdná. Nechci řešit krvácející ránu během dnešního dne. Ani hlasité šumění větru nedokáže přehlušit moje obavy z toho, kdo nebo co nás tam bude čekat. Důkladně se rozhlížím a snažím se pokrýt všechny směry, ale... *Chtělo by to skupinu lovců,* napadne mne trochu trudomyslně, avšak hned si za to v duchu vynadám a semknu rty k sobě. Tou dobou jsme již ale téměř u toho zvláštního domku. Netrvá dlouho a objeví se před námi v celé své podivnosti. Znovu důkladně prozkoumám pohledem okolí a pak i to nečekané obydlí. Na Tomův příkaz zareaguji přikývnutím. "Když najdu něco nebezpečného, zahoukám jako sýček. V tom případě se stáhněte zpět k tomu údolíčku, co jsme šli kolem," odvětím pragmaticky a naznačím rukou směr. A pak už nezdržuji a vydám se obejít v kruhu ten dům a hledat jakékoliv stopy po životě a nebezpečí, co by se tu mohli objevit. | ||
| |||
 | Když máš hlad velikej, tak jako největší dům Svým naříkáním nic nezmůžu, a tak si utřu slzy a beze slova se začnu šourat směrek k domku v korunách stromů. Cestou vůbec nemluvím, aby všichni věděli, že se na ně zlobím. Nemají mi co odepírat jídlo, které jsme našli. Není jejich! Nic tak špatného jsem neudělal. Jenomže to jsou prostě dospělí. Můžou se vždycky ze všeho zbláznit. Já takový nikdy nebudu! Zůstávám na konci skupiny, ale držím krok s ostatními. Když ticho protrhne náhlé zaštěkání, trhnu sebou. Ale pak hned pokračuju klidně v chůzi. Normálně bych jim řekl, že se nemusí bát, protože to je nejspíš daleko. Ale dneska ne. Když si myslí, že si můžou hrát na moje rodiče, nebo co, tak jim musím ukázat, že nic takového nemám zapotřebí. A tak dojdeme v tichosti až na dohled od stromové boudy. Tom pošle na průzkum Pavlínu. Já se opřu o nejbližší strom a založím si ruce na prsou. Jsem zvědavý, jak si s tím poradí. Chajda má támhle okno, takže by bylo moudré to vzít trochu bokem, z druhé strany. Cestou na zemi rostou šlahouny divokých malin, těm je potřeba se vyhnout, jinak se do nich člověk zamotá. A přímo u chaty leží popadané větve, dost možná jsou tam schválně, aby bylo slyšet, když přes ně někdo půjde. Mohl bych se dostat až k chatě. Ano, mohl bych se tam dostat velice snadno. Pokud sem někdo pravidelně chodí, všimnul bych si toho. Byl bych tam a zpátky cobydup. Ale proč bych se namáhal? Když jsem tady všem zjevně akorát na obtíž? Ne, kdepak. Ať se o maliní klidně poškrábou sami. | ||
| |||
 | Za domkem na stromku
| ||
| |||
| Životní moudra Pavlína poddá Mikulášovi jeho prohřešek i můj zákaz trochu jemněji. Možná to je dobře. Slýchával jsem doma, že se tak někdy chovali k dětem. Snaží se mu to vysvětlit a povzbudit ho. Postavit to tak, aby měl pocit odpovědnosti. Odchodem z Lanzy pro něj skončilo dětství a to co ho čeká bude hodně tvrdé. I pro nás. Natož pro něj. A to je přesně důvod, proč jsem na něj hned od začátku tak tvrdý. Aby měl šanci přežít. “Nefňukej. Zachovej se jako chlap. A přijmi trest.“ Podívám se na něj beze zloby. “Zítra, až bude žaludek zpívat koledy, si vzpomeneš na dnešek. Na to, jak jsi jen tak hodil na zem jídlo. A v tu chvíli ti to dojde. A když budeš chytrý a moudrý, už tuhle chybu nikdy neuděláš.“ Doufám, že vedení se ujme Pavlína. Rozhodně se nechci cpát dopředu. Vítr nám moc nepomáhá. Sice nebude slyšet náš pohyb, ale jdeme přes relativně otevřený prostor, takže pokud někde na druhé straně někdo je… Navíc v tom rachotu nic neuslyšíme ani my. “Koukni se po stopách, Pavlíno.“ Nepoprosím. Není důvod. Dělá to i pro sebe. Sám zůstanu kus od srubu. Abych nepošlapal případné stopy, samozřejmě. | ||