Byl jeden stromeček, na stromečku domeček, …

odkaz

Zvedne se vítr a připomene Vám, že je čas vyrazit. Na hledání bezpečného úkrytu není moc času.

Už jste si zvykli, že cesta zabere mnohem víc času, než jste plánovali. I tady jsou polomy, sesuv půdy, který musíte obejít. Zvykli jste si na skučení větru, na vrzání větví. A přeci jste teď mnohem víc ve střehu. Snad kvůli tomu, jak se choval Mikuláš… nebo díky vzdálenosti, která vás dělí od Lanzy.

Je možné, aby byl domek obydlen? Je možné, aby vás majitel zahlédl dřív než vy jeho? Co bude pak? Utečete? Budete vyjednávat?

Jednu chvíli k vám vítr zanese tiché, ostré štěknutí. Původce je nejspíš na kilometry daleko. Nejde dost dobře říct, kdo nebo co ho způsobilo. A znovu už se neozve – přestože bedlivě nasloucháte.

Domek je tichý – žádný pohyb ani světlo. Konečně jste dost blízko, abyste rozeznali víc detailů. Jde o malé dřevěné stavení s úzkým ochozem. Ne větší než 3 x 3 metry. Jedny dveře a jedno maličké okno. A jediná přístupové cesta – dlouhé lano vedoucí nahoru – konec je uvázaný u země (zřejmě za jeden z kořenů). Domek je opravdu vysoko – asi 6 metrů. Vylézt tak vysoko se vším, co máte u sebe, je šílenství…

To jako vážně???

Obsah balíčku si důkladně prohlédnu, a pak opatrně všechno i s obalem zastrčím do batohu. Potom se vrátím za ostatními. Vypadají docela naštvaně. Co se děje?

Aha, Tomovi vadí, že jsem odhodil ten pytlík krekrů. Nojo, nojo. Koukám se do země jako že neslyším, a že se mě to moc netýká. A prý nedostanu celý den najíst? No to je nehoráznost! Dyť bych měl hlad! Zbytečně, když jídlo máme! Obrátím se na Pavlínu aby se mě zastala.

Jenže ta souhlasí s Tomem!?!? Dokončí svoji řeč. Chvilku čekám, jestli se začne smát. No co? Dospěláci to takhle občas dělají, fakt že jo. Řeknou nějakou blbost jakože vážně, ale vůbec to není vážně, a pak se začnou smát, jako že je to ohromná legrace. Pocuchá mi vlasy a třeba do mě trochu strčí. "To víš, že ne. Ale příště si na to dávej pozor, ty rošťáku."

Tak na cokoli z toho čekám naprosto zbytečně. Nedělají si legraci.

Začne se mi třást dolní ret. Do očí mi vhrknou slzy. "Tak promiňte... Já nechtěl... Opravdu." Popotáhnu a utřu si rukou oči a pak nos. "Já bych ten pytlík potom sebral, vážně. Nechtěl jsem plýtvat jídlem, fakt." Po tváři se mi koulí slzy jako hrachy. "Už to nikdy neudělám, slibuju."

Intervence

Mikuláš je dítě, a tak je jako neřízená střela. Jindy bych to označila jako něco roztomilého a nebo normálního, ale když vidím, jak do sebe cpe krekry a pak je ještě hází na zem, mám i já co dělat, abych po něm neskočila a nevrazila mu facku. Místo toho se ostře nadechnu a sleduji, jak Tom převezme tenhle nepříjemný úkol za mě se svou samozřejmostí.

Pohlédnu v té chvíli po Sáře, která je nejútlocitnější z nás. I když trávila hodně času s jednou z nejostřejších žen v našem bývalém domově, je to pořád ošetřovatelka a žena a Mikuláše se doteď hodně zastávala. Opatrně se k ní nakloním.

"Je možná příkrý, ale má pravdu. Jídla máme málo a jakékoliv plýtvání nás může ohrozit," zastanu se Toma tak, aby to neslyšel. "S trestem sice nesouhlasím, ale musíme Mikuláše nějak udržet v lajně, nejrychlejší cesta bude, když budeme v těchto věcech držet při sobě. Nechci Mikuláše opustit. Ale musíme se moct spolehnout na to, že nás neohrozí. Chci nás všechny dostat zpět domů. " dodávám rychle a stejně tiše. Dívám se Sarah do očí, jestli mě vnímá, než se od ní poodtáhnu a začnu balit zbytky věcí, co nikdo nerozebral.

"Tak jo, sem už se vracet nebudeme, takže jestli tu něco necháte, počítejte s tím, že už to neuvidíte..." varuju je, zatímco si vytáhnu ještě čtvrtku chleba a rozdělím jej na čtyři části. Kousek dám Tomovi a Sarah, třetí si nechám v ruce a poslední schovám do batohu s pohledem na Mikuláše.

"Najíst dostaneš zítra a nebo až nám ukážeš, že chápeš, proč nás tohle tak rozlítilo, Mikuláši, ano? Je důležité, aby ses hlídal. Venku máme všechno omezené a jsme pořád v nebezpečí, nemůžeme si dovolit plýtvat, čímkoliv, rozumíš? A nám nebudeš s nožem nic platný, když nebudeš mít sílu bojovat." Poslední větou se pokusím věc maličko odlehčit, ale jen trochu, než se sama zakousnu do svého jídla a při tom plním svůj batoh.

Rozdělení věcí

Počínání kluka je nad moji trpělivost. Na druhou stranu si jsem vědom toho, že úkryt není díky sesuvu příliš stabilní. Takže ho nemůžu chytit pod krkem a omlátit o stěnu. Navíc by ženský mohly protestovat a kdo je má furt rovnat do latě.

Takže přejdu jeho držkování ohledně bundy. Dokonce se ještě udržím, když rozbalí suchary a spokojeně poslouchám, jak ho brzdí Sarah.

“Není na tebe moc těžký?“ Zeptám se ho kousavě, když žádá o nůž. A totálně vyletím, když zahodí balík s jídlem aby si prohlédl obsah svého balíčku. Ale zařvat na něj stejně nemůžu. Ne tady. Opět by hrozilo, že úkryt sjede po svahu i snáma. Seberu opatrně balíček sucharů, zabalím ho jak jen to jde a položím k ostatním věcem.

Pak chytnu Mikuláše za bundu. “Zahodil jsi jídlo.“ Zavrčím na něj. “Aby sis pamatoval, že se to nedělá, už dneska žádný nedostaneš.“

Neotáčím se k němu zády. Je dost pitomej, aby se mě pokusil napadnout.
Posbírám to, co si chci vzít a zabalím to opatrně do celty. Neberu všechno. Je potřeba se dělit. Ale vnímám, že jako jedinej chlap potáhnu to těžké. Sarah na to prostě nemá a Pavlína, jakožto stopař a lovec, prostě potřebuje vyšší pohyblivost.

Ono nic z toho není extra těžké. Jen je potřeba to správně rozdělit do kapes nebo přivázat na batoh.

S balíkem vylezu z úkrytu a ze všeho nejdřív se pořádně rozhlédnu. Dole jsme nebyli nijak dlouho, ale i tak se někdo nebo něco mohlo přiblížit.

A je-li klid, začnu věci cpát do batohu, na batoh a do kapes.

Co? Jak?

"Pro mě?" Vykulím překvapeně oči. Hned na to se ale vzpamatuju, a balíček si vezmu. "Nojo! Jasně, jo, to je pro mě. Přesně jak říkáš." Krekry nechám válet na zemi a poodejdu pár kroků stranou, abych si to mohl v klidu prohlédnout. Kdo by mi tu jenom mohl něco nechávat? Mně! Tady!

Ohlédnu se, jestli se nikdo nekouká. Opatrně si balíček ze všech stran prohlížím, než ho začnu pomalu zvědavě rozbalovat.

Rozdělení

"Dobře, díky," s úsměvem nakonec přijmu i druhý svetr, který mi Pavlína nabízí. Poté se spolu s Tomem spustíme do úkrytu, abychom zjistili, co vše tam je.

Prohlížím zásoby, které zde byly ukryté a když spatřím masti a bylinky, musím se pousmát. Hodím pohledem po Tomovi, když si něco zahuhlá pod vousy, ale nějak extra ho nevnímám. Když pak navrhne, abychom všechno nějak rozdělili, souhlasně přikývnu a přitáhnu si jeden z batohů. Z hromady věcí vylovím spodní prádlo a ponožky, které mi budou sedět, přibalím jednu jídelní sadu, čutoru, čtyři obvazy, mast na rány a část bylinek. Vím co je to za bylinky, sice jsou chuťově hořké a nepříliš voňavé, ale svůj účel splní. Byly to první bylinky o kterých mi Anna kdysi dávno říkala. Mimo to si k sobě ještě vezmu sadu na šití.

Po chvilce přemýšlení nakonec ještě přihodím trochu sušeného masa, i když nějaké jídlo mám.
"Hou hou, měl bys s tím šetřit, musí nám to na nějakou dobu vystačit," zbrzdím Mikuláše, když se pustí do krekrů z cvrčků. Když se pak zeptá na nějaký balíček, zvednu jej a pozorně si ho prohlédnu. "To je pro tebe," podám mu ho. Jakmile mám sbaleno, vylezu ze skrýše a přidám se k Pavlíně.
"Určitě," souhlasím s tím, že bychom se měli najíst a pak se vydat k domku.

Když to nikdo nehlídá, tak je to moje

Chvíli dávám pozor, jestli se k nám něco neblíží, ale v lese se vůbec nic neděje. To je nuda. Navíc jsem děsně zvědavý, takže se za chvilku běžím podívat, co to vlastně našli v té skrýši.

"Páni, tady je ale užitečnejch věcí! Škoda, že jsem o tom nevěděl dřív. Ale zase, teďka se nám to hodí asi nejvíc." To poslední už si spíš jen zamyšleně zamumlám sám pro sebe.

"Cóó??" protáhnu obličej, když se mi Tom snaží vnutit novou bundu. "Dyť tadle je úplně hnusná. Ta moje má parádní knoflíky a speciální tajnou vnitřní kapsičku. A taky..." Tom se pohne, a já leknutím uskočím. Ne, nejde po mně, jenom si přešlápnul na druhou nohu. Ale už raději nebudu držkovat. "No tak teda jo." Odložím svůj kabát, který jsem si už celkem oblíbil, a vyměním ho za tuhle blbou, moc velkou bundu. No, aspoň je v ní docela teplo, a ochrání i před tím větrem, co tu fouká.

"Hele, znáte tyhle křupky?" natáhnu se pro plný balíček. "Jsou z cvrčků. Hustý, ne? Ale je to děsná dobrota." Začnu balíček otevírat, nacpu si plnou pusu sucharů, a pak nabídnu i ostatním. Během toho, co žvýkám, koukám se po ostatních věcech.

"Jů, můžu si vzít ten nůž? Prosím! Můžu?" Ponožky a spodní prádlo se taky hodí.

"A co píšou tady na tom balíčku?" ukazuju zvědavě na malou papírovou motanici, kde je pár písmen, co vypadají důležitě.

Rozdělování

"Klidně si vem oba dva," pousměji se na Sarah, když se sama nabídne, že si vezme svetr. Tím pádem zbývá bunda pro Mikuláše, i když ten prozatím odmítá.

Tomovo bručení na účet bůh ví koho, přejdu bez komentáře. Místo toho se uhnu, aby se ostatní mohli podívat na věci, co tu jsou.



"Souhlasím s Tomem, měli bychom si to rozdělit. Nádobí a těžší věci bychom si měli rozdělit my dospělí mezi sebe," souhlasím s Tomášem. "Vemte si, co uznáte za vhodné, ale na ten luk nesahejte. To je jediné, co si fakt nárokuju pro sebe," pousměji se mírně na ně, protože stále nemůžu uvěřit, že jsem jeho majitelem, i když jen na omezenou dobu.

"Trochu se i najíme a pak se rovnou vydáme k tomu domku, souhlasíte?" obrátím se na Toma a Sarah.

Rozdělování

Seskočím do úkrytu a prohlížím si darované zásoby. Ale nepoznávám žádnou z těch věcí. Nic z toho, co přede mnou leží není můj majetek. Otrokyně mi sem nedala nic.

“No počkej. Jestli se mi dostaneš do rukou… tejden si nesedneš.“ Vyhrožuju tiše ženě, které jsem tolik dal, tolik obětoval a ona se mi odvděčila tím, že mi sem nic nedala.

“Věci rozdělíme mezi všechny, pokud nikdo nic nenamítá.“ Nadhodím tiše. “Kdyby jsme o někoho přišli, ať ostatní neztratí všechno.“ Mířeno to je hlavně na léčiva a potraviny, ale opravdu tím nechci nic naznačit.
Nechci ztratil ani léčitelku ani lovce. A ztratit kluka, to by mi ty dvě neodpustily.

Vezmu si bundu, ale nehodlám tady nechat žádné funkční oblečení.

“Tvůj kabát smrdí. Chceš na nás nalákat požírače? Vyprat to není kde. A schlo by to měsíc. Pokud by to do tý doby neobrostlo houbama.“ Zabručím na Mikuláše. “Třeba ti ho ženský upraví do tvaru, ve kterým nebudeš vypadat jako v zimní noční košili.“ Ušklíbnu se pobaveně.

Po prvotní zkušenosti už Mikulášovi nechci dát možnost, že by něco nesl. Ne víc, než si sám vezme. Chápu, že to je jen kluk a navíc v pubertě, ale škola života je drsná pro všechny v každém věku. A nutit ho a hádat se s ním o čutory a jídlo?