Kytky

"No jó. Jasně, to už jsem dávno věděl." Moudře přikyvuju na všechno, co si ostatní myslí ohledně balení holek.

Pavlína radí dát jí kytky. A za chvilku přijde Sarah, a co nám nepřinese? Kytky! Chce nám tím říct, že nás má ráda? I když nám hned potom řekne, že je to na to, abychom si to vetřeli do oblečení? Nevím, nerozumím tomu.

A myslím si, že Tom to má špatně. Takhle to přece nefunguje, ne? Nebo jo? Tom je drsňák, určitě už měl v životě spoustu holek. Ohlédnu se na něj s otevřenou pusou a vykulenýma očima, když napřímo mluví o tom, jak má ženská roztahovat nohy. Cože?!?!

A co jí můžu nabídnout? No, já nevím. Moc toho nemám. Pana Bingse určitě ne, to by se mi smála, že jsem malý dítě... Mohl bych jí třeba dát svůj kapesní nožík. Ten je moc fajn. Ale ten by mi potom dost chyběl, takže by bylo fakt blbý, kdyby mě pak nakonec nechtěla. Jak se pozná, co jí musím dát, aby mě chtěla? Radši už se teď nebudu ptát. Nelíbí se mi, jak Tom mluví.

Když najdeme úkryt, kam směřujeme, Tom ho začne zabezpečovat. "Pomůžu ti," nabídnu po krátkém váhání. "Můžu naostřovat klacky." Dělám, že se nebojím, dávám si ale pozor, aby na mě pořád viděla Pavlína nebo Sarah. Když jsme hotoví se sázením oštěpů, vyndám z batohu svůj drát, který se hodí přesně pro tyhle účely. "Dávejte bacha. Přes noc to tady natáhnu před vchodem. Když někdo přijde, tak se o to přerazí, a budeme o něm vědět. Vy se o to ale nepřeražte," upozorním děvčata. Tom se o to přerazit klidně může.

Večer, když jsem chvilku sám s Pavlínou, ostýchavě se jí zeptám na něco, co mi delší dobu vrtalo hlavou: "Prosím tě, co to je to moje loutkové divadlo? Kde to mám?"

Chvíli je klid. Mikuláš mlčí, ale dlouho mu to nevydrží a už všechno ví a všechno zná, všude byl a od všeho má klíče. Ty vole! Za co?!

Sarah si mě moc nevšímá. Bojí se mě? Pohrdá mnou? Ne že by mi na tom nějak záleželo. Mám to! Odsoudila mě za to, jak jsem si podal mlaďáka. Ten zlý, ošklivý chlap ublížil chlapečkovi.

Pitvořím se v duchu. A dál to neřeším. I kluk se ode mě drží dál. No jaká je libost.

Ale listy si od ní vezmu. Byl bych hlupák, kdybych nevyužil všechno co mi pomůže přežít. Nebejt taková kosa, pověsím ten smradlavej kabát kus od Lanzy, aby si požírači užili.

Pavlína začne rozebírat téma, jak na ženy. Mám pocit, že se praštila silně do hlavy. Opakovaně. “Kytky. Loutkový divadlo. To možná funguje do doby než ti začnou růst fousy. Pak je to o jiných věcech.

Spočítej si co chceš od ženský a co jí seš schopnej a ochotnej nabídnout. A pak musíš najít takovou, která splňuje požadavky.

Co od ženský chceš? Aby ti uvařila, uklidila, postarala se o tebe, když to někde schytáš a roztáhla nohy když máš chuť.

A co seš schopnej a ochotnej nabídnout?“

Na lásku nevěřím. Vztah je ochod. Nabídka a poptávka. Nic víc. Funguje to tak dlouho, dokud nepřijde někdo jiný s lepší nabídkou.

Jsme na místě. Rozhlédnu se a hledám onen kryt.
“Zabezpečím to tady. Hádám, že to nebude žádná velká pevnost. Ať sem přijde cokoli, pokud něco, budu radši, když to zdechne kus od nás.

Sundám batoh a opřu ho o strom. Odvážu od něj sekeru a vydám se opatrně do okolí. Chci najít vhodná místa. Žádné rafinované pasti to nebudou, na to nemám čas ani silu. Prostě jen pár naostřených větví. Řadu z nich nemusím ani osekávat. Stačí lom trochu poladěný nožem.

Musím přiznat, že mě Tomova slova překvapí. Nevím, zda se ho jen snažím omlouvat, protože vím, že jej potřebujeme k přežití, a nebo mi ta slova skutečně dávají smysl. Vím, jak se mohla ta jeho logika pokroutit takovým způsobem, aby z dobrého úmyslu vzniklo třískání dítěte o strom. Nehodlám však Toma urazit tím, že bych se snažila dopídit tomu, co v něm ho k tomu hnalo.

*Ne, na naše vlastní démony tu není místo. Stačí ti, co jsou kolem nás venku...*

Nečekaná debata na téma ženy a jejich získávání, mě vnitřně pobaví. Tom ve své přirozené brunátnosti má vlastně pravdu a Mikuláš je průhlednější než čirá voda v potůčku. Koutky stočené při jeho slovech nahoru, skryji prostě tím, že se dívám po okolí a vedu celou tu naši prazvláštní skupinu. Vlastně netuším, co mu na to odpovědět. Dodnes nechápu, co Ludmila viděla na svém zesnulém manželovi. Její popisy důvodů mě nikdy nepřesvědčily. Ale obávám se toho, jakou radu by Mikulášovi dal Tomáš. A tak honem něco - doslova za chůze - vymyslím:

"Asi záleží na holce. Některá je ráda, když jí doneseš kytky, jiná, zase ocení tvé loutkové divadlo. Ale hádám, že nejdůležitější je, být na ni hodný a mít jí rád. A ono to pak nějak půjde. Uvidíš. Ale na holky máš ještě nějaký čas, Miku, třeba tě pak samotného napadne něco originálnějšího," zahraju to do neurčita, protože na tohle vážně nejsem nejlepší člověk.

"Hm, jo, to by možná ten pach trochu utlumilo," souhlasím. Oblečení si ale neobrátím. Díky zimě mě nic (no dobře skoro nic) nedonutí si oblečení byť jen na okamžik sundat.

Jak cesta pokračuje, naberu si párkrát do dlaně čistý sníh a nechám jej v ústech roztát. Nechci plýtvat vodou v čutoře, dokud to není potřeba. Namáhavý terén a probdělá noc si na mě vybírá trochu daň, a tak cítím, jak se do mě více zakusuje zima. Překážky v podobě popadaných stromů beru jako obtíž, nelíbí se mi oddalování skrýše.

"Ah, jo díky," poděkuji Sarah, když ke mně přijde s květy na dodatečné zamaskování značky. Podle jejích instrukcí je promnu, než je natřu na své oblečení na uschlé bahno a kolem dokola. Pro jistotu. Všímám si toho, že se Mikuláš i Sarah drží spíše u mne. Nekomentuji to, ale uvědomím si, že vlastně není vůbec špatný nápad nechat Toma vzadu. Vzhledem k jeho přímosti a zkušenostem tipuji, že je po mně hned druhým člověkem, co bude nejlépe připraven na případný útok požírače.

Zatímco Sarah se otočí s otázkou na mužskou část našeho uskupení, já si vyskočím na jeden z popadaných stromů a nespokojeně se zamračím na plácek před námi. Pozorně přejedu pohledem okolí a zamyšleně si mnu promrzlé ruce.

*Sakra.* Stav skrýše se mi vůbec nelíbí. Tedy, ne že by byla vidět, ani po tom, co se tu vyvrátily ty stromy, ale nedělám si iluze o bezpečnosti celé struktury. Není to dlouhodobý úkryt.

"Jsme tu," oznámím ostatním. "Úkryt je asi sto metrů od nás. Je v zemi, budeme se muset trochu skrčit, ale můžeme si tam na chvíli odpočinout, zjistit, co vůbec užitečného s sebou máme a zkusit vymyslet, co dál." Pokusím se zatvářit povzbudivě na Mikuláše a Sarah. Přeci jen dosáhli jsme už prvního cíle. "Nejdůležitější je, abychom zjistili, jak jsme na tom s nástroji, oblečením a jídlem a vodou. Jo?"

"Tome, chceš to tady nějak zajistit, i když tu budeme jen pár hodin, a nebo si vystačíme s pravidelnými vyhlídnutími?" dám prostor i Tomovi k tomu, aby se vyjádřil.

Jinak se vydám neomylně k maskovanému vstupu do lovecké skrýše, která není ani takto zblízka nijak nápadná. Docela určitě by si jí nikdo jen tak nevšiml, kdo by o ní nevěděl. Což je přesně to, o co jsme se s ostatními lovci snažili.

*Teď jen, aby těm pomstychtivým tupcům nedošlo, kam jsme se vydali...*

"Nojo! Nic mi není!" Vztekle odstrčím Sarah, když mě chce zkontrolovat. Štve mě, co mi Tom udělal, a už se nikdy nechci s nikým bavit.

***

Časem si ale začneme povídat nejdřív o Požíračích a potom o Ženách. Nejdřív Pavlína a pak dokonce i Tom mi začnou dávat rady jak na to. Pozorně poslouchám. "No jo. Jasně. To už jsem věděl předtím." Kývám rozumně hlavou. "Jo. Přesně tak. Já už jsem měl spoustu holek, abyste věděli. Ale kdyby tu náhodou byl někdo, kdo by nevěděl, co se holkám na klukovi vlastně líbí.. tak co byste mu poradili?"

"Noo, s těma bundama, to je dobrej nápad," musím nakonec uznat Tomovi, i když už jsem se s ním původně chtěl úplně přestat bavit. Hned jak dodrhnu kabát hlínou jak jen to jde, otočím svůj svršek naruby.

Jsem celkem zvyklý chodit po venku, takže stromy spadané přes cestu mi zas tak moc nevadí. Cesta ubíhá a já dávám pozor, aby nás něco nepřekvapilo. Ani zvenku, ani zevnitř naší skupiny. Stále se snažím, aby mezi mnou a Tomem byla vždycky buď Pavlína nebo Sarah.

Sarah mě propíchne pohledem. No jo. To jsou ty mateřský pudy. Dlouho ti ale nevydrží, jestli se kluk nenaučí poslouchat.

Poslouchám, co říká o požíračích. Není to nic moc, ale na malýho kluka dost dobrý.
“Přesně tak. Tváří v tvář proti němu nemáme šanci. Kdyby teď vyskočil z roští, budeme mít zatracený problém, aby to přežil aspoň někdo z nás.

Takže když s nima chceš bojovat, musíš si vybrat místo. Nebojovat s nima. Lovit je. Lákat do pasti.

Teoreticky by jsme mohli nějaký hadr využít pro past. Ale bylo by lepší, kdyby naším směrem vůbec nezamířili.“

Střelím po Mikulášovi krátkým pohledem. Začne se mu věnovat Sarah a ke mně si to namíří Pavlína.

“Ne.“ Odpovím krátce a snažím se ignorovat její nepříjemný tón. “Dostal šanci. Nevyužil jí. Mohl pak říct: Jsem důležitý. Nosím vám vodu. A měl by pravdu. Dal jsem mu příležitost aby byl víc než jen malej kluk. Aby se cítil jako chlap.“ řeknu tvrdě a tiše. Tak tiše, aby to slyšela jen Pavlína.

Pavlína se otočí na Mikuláše a já jen protočím oči. Získání srdce dívky. Na tohle bezvadně funguje nůž. Na nějakou lásku nevěřím. A přesto se na okamžik zastavím, abych se mohl otočit na Mikuláše.

“Pokud bude nějaká ženská podmiňovat svoji náklonnost vůči tobě tím, že zabiješ Požírače, vykašli se na ni. Protože je úplně blbá a dostane tě leda do průseru. Nemluvě vo tom, že kvůli ní zdechneš.“ řeknu tvrdě a jsem na sebe docela hrdý. Krásně jsem dokázal říct slušně, že mu prostě nedá. Kdybych řekl napřímo, že si nezašuká, měla by Sarah řečí...

Nicméně stejně jako ostatní, i já se pokusím zamaskovat smrad.

“Možná by bylo nejlepší nechat to svinstvo zaschnout a obrátit bundy na rub.“ Nadhodím.

Jaký problém je vlastně ten největší?

Mít alespoň nějaký cíl je lepší než nemít žádný – a tak přijmete ten, který vybrala Pavlína. Aniž by kdokoliv z vás přesně věděl, kam vlastně jdete. U Lanzy stejně zůstat nemůžete a lepší nápad nemáte. S cejchem se stáváte i vy lovnou zvěří. Vyhnanství je jen část trestu, druhá je neustálý strach o vlastní život. S cejchem nejste víc než možný cíl. Nepsaná úmluva mezi Lanzou a DarkWoodem umožňuje beztrestně zabít každého takto označeného nepřítele. Pro blaho všech. Pro bezpečí všech. V minulosti bylo to pravidlo často využívané k vykonání pomsty – v duchu hesla oko za oko, zub za zub.

Vítr už před chvílí nabral na síle a teď ohýbá větvě až úpí a vržou. Poslední dobou je to opravdový problém. Připomíná vám to letošní zimu. Foukalo a sníh lámal stromy jako kosti na malíčku. Jeden strom nedaleko Lanzy přikázal Martin pokácet – bez ohledu na hromady sněhu a blížící se vichřici – hrozilo totiž, že spadne na hradby. Anna s Pavlínou musely ošetřit bezpočet omrzlin a jeden vyvrácený palec. Strom se však nakonec porazit podařilo.

Zlámané stromy potkáváte i teď – několikrát musíte polom obejít a jednou se dokonce pořádný kus vrátit. Podle sílící žízně a probouzejícího se hladu poznáte, že jdete minimálně 2 hodiny.

Zbytky sněhu i teď připomínají, že zima tu odchází jen pomalu. Bez oblečení rychle prochladnete, zakrytí značky je tak jediná rozumná možnost. Vy však řešíte jiný problém, palčivý i navzdory zimě, vzájemný respekt a jednotnost…

První neshody

Vzhledem k tomu, že se rozejdeme a já jsem jediná, kdo skutečně ví, kam přesně míříme, jdu vepředu. Snažím se rozhlížet a držet ve střehu přesně tak, jak to do mě hustili lovci při výcviku. Jdeme sotva pár minut, když uslyším vzteklý hlas Tomáše. Překvapeně se otočím a zírám na tu scénu jen vteřinu, než se vydám rychle zpět k nim. Dřív než jsem stačila jakkoliv zakročit, Tom už Mikuláše pustil a já se mohla na něj jen velmi nespokojeně zamračit.

A pak, v již nenásilném, ale zato stále popuzeném duchu si začali vyprávět o Požíračích. Z Tomova hlasu poznám despekt k hloupému zesnulému. Nevím, zda je to opravdu jen logické odsouzení jeho činů, a nebo je to způsob vyrovnávání se s něčím tak traumatizujícím jako je spatřit Požírače v plné síle, jak trhá na kusy dospělého člověka. Opět mě začala svrbět jizva na nose.

“Nepřehnals to trochu?!” zeptám se Toma napruženě. V tomhle rozhodně nejsem jako Sára, která jen mlčky prohlédne Mikuláše a Tomovi nic neřekne. Ale když vidím, že Mikulášovi to neubralo zase tak moc na vyřídilce a že Sára mu nenašla žádné zranění, tak si přednášku na téma přiměřená síla odpustím.

“Správně,” obrátím se na Mikuláše. “Jsou velcí a toho ty můžeš využít. Jsi malej, takže když tě bude pronásledovat Požírač, tak se zbav čehokoliv, co by mohl vycítit a utíkej někudy, nebo někam, kde se Pořízač nevejde. A ano, je to hloupost s nimi bojovat, když je jiná možnost. Ale někdy mladí muži mají tendence dělat hloupé věci, protože jsou plní síly a myslí si, že nic na světě se jim nemůže stát… Budu doufat, že až budeš v tom věku a budeš si chtít získat srdce nějaké dívky, tak na to půjdeš rozumnější cestou,” rýpnu si lehce nakonec do chlapce a mrknu na něj.

S pocitem mírného uklidnění si všimnu, že se všichni zařídili podle mých rad. Aspoň víme, že tu nemáme žádné separisty, co nejsou schopni se řídit základními příkazy a radami. Beru to jako dobré znamení pro naši budoucnost. Vykročím znovu směrem k onomu přístřešku a opět se vrátím do své rutiny.