"HEJ! Co děláš? Au! Nech mě..." Chvilku se marně zmítám a snažím se Toma aspoň poškrábat. Ale nejde mi to, a z jeho sevření se mi vykroutit nepodaří. Přiškrtí mě tak nepříjemně, že dokonce na chvíli přestanu i mluvit a jenom lapám po dechu.

"No jo, no jo." Vztekle odstrčím jeho ruku, když mě konečně pustí. Rychle ustoupím z dosahu. "Snad se tady nemusíme hned pozabíjet né?" Dávám si pozor, aby po mně zase nechňapl. Opatrně se vrátím zpět k holkám a celou dobu ho naštvaně sleduju.

Od Toma už se držím dál a jsem ve střehu, abych kdyžtak stihl uskočit nebo utéct, když by ho zase napadlo po mně vyjet.

"Slyšel jsem, že některý Požírači jsou fakt obrovský. I daleko větší, než tři metry, abys věděl. Chlapa jako ty by roztrhali jako nic. Bojovat s nima je blbost."

Pavlína chce vědět, co o nich vím. S tou se dá dobře povídat. Aspoň že někdo je tady normální. "Vylejzaj hlavně v noci, to se budme muset někde hodně dobře schovat. A maj hrozně dobrej čuch, takže bysme se vážně měli co nejdřív zbavit tohodle," zatahám si za kabát v místech, kde mám vysprejované červené kolečko. Hned se skloním k zemi, naberu si hrst chvojí, a zkusím to trochu vydrbat a hlínou ten smrad zakrýt. "Ale hádám, že to moc dobře nepůjde. Určitě to na lidi stříkaj schválně, aby je ty potvory snadno našly. To je teda taky pěkně hnusný, jestli chcete vědět, co si myslím. Novej kabát, co by mi aspoň trochu byl, jen tak neseženu, žejo."

První kroky


Mikuláš nezareaguje tak, jak jsem čekal. Jak jsem doufal s ohledem na jeho bezpečí, na kterém mi opravdu nezáleží. Ale nechci tady hrát šmírákům z Lanzy divadlo.

I když mě Pavlína podpoří, nebo možná spíš chce povzbudit toho pubertálního smrada, kluk si říct nedá a odmítne nést čutory. Dokonce je natolik drzý, že nám je rozdá.
Zatnu zuby.

“Je snadné být nejlepší, když to nikdo jiný prakticky nedělá.“ Zamumlám. Ale její slova mě potěší. Lhal bych, kdybych tvrdil, že ne.

Pavlína mluví dál a mluví rozumně. Zaplácnout smrad bahnem? To bude mokré, ale to uschne. U ohně. Pokud kouř nepřiláká požírače. Ale je vítr a rozptýlí kouř. To půjde. Ale stejně tam dám dokupy ty pasti.

Když jsme dostatečně daleko od Lanzy, bez jakéhokoli varování chytím Mikuláše pod krkem a přimáčknu ho ke stromu.
Jsem dokonce tak hodný, že si vyberu mladý listnáč, kdy nehrozí, že by se napíchl na nějakou větev.

“A teď mě dobře poslouchej!“ Zavrčím na něj. “Budeš poslouchat! Nechci slyšet žádný kecy o tom, že se ti něco nechce! Rozumíš?! Snaž se bejt užitečnej! Sarah je léčitelka. Pavlína lovec. Já technik. A ty?! Co umíš ty?!“

Jsem na něj ostrý a tvrdý. O tom žádná. Ale tohle není výlet. Holka, co pro mě dělala to časem taky pochopila. To že musí poslouchat. Pochopila, že buď bude mít svou hlavu a fialovou prdel a nebo bude poslouchat a bude se mít dobře.

U Mikuláše to bude fungovat stejně.

Pustím ho a o krok ustoupím. Čekám nějakou nepříjemnou reakci. Jak od něj, tak od obou žen, které se ho budou chtít zastat.

“Největší, kterýho jsem viděl, měl tak dva a půl, možná tři metry. Zrovna porcoval mladýho Dragose. Znal jsi ho? Ten si taky myslel, že je děsně chytrej a schopnej a nemusí nikoho poslouchat. Když mu požírač trhal údy, už si to asi nemyslel.“

Při té vzpomínce mě zamrazí. Viktor dal příkaz ke stažení, ale mlaďák chtěl být za hrdinu.

Začínáme s plány

Nedá se říct, že bych čekala, že se objeví pro nás ještě proviant. Nechám na Tomovi a Mikulášovi, aby to zkontrolovali, já se mezitím rozhlížím a hlídám. Je to přirozené chování, které jsem si vypěstovala s při životě s ostatními lovci. Když někdo něco zkoumá, další hlídá. Co mě už nepřekvapí je to, jak Tom rozhodne naprosto bez zaváhání o tom, že se stane z Mikuláše nosič.

*Z každého musí být užitek, co?* vzpomenu si na jeden z našich prvních rozhovorů a pobaveně se ušklíbnu. Raději se zadívám jinam. Čutoru si od Mikuláše vezmu a poslouchám na půl jeho nespokojené brebentění. Něco mi říká, že to bude právě on, kdo toho namluví nakonec v téhle skupince nejvíce.

“Můžu tě cestou vystřídat, ale jsi přece už dost velkej kluk, abys to chvíli unesl, no ne?” snažím se ho povzbudit tím stylem, který na děti většinou zabírá.

“Půjdeme, hned. Jen tohle dořešíme a vydáme se na cestu. Ještě než se setmí, budeme sedět už někde daleko,” ujistím Sarah pokýváním hlavy, když se na mě podívá tím svým lanním pohledem. Rozhodně to z nás čtyř zatím nese nejhůř. Její ztrápený obličej mi připomene, jak se s ní předtím loučil Martin. Budu si s ní o tom muset promluvit, ale to až později. Až bude čas a prostor.

“No, chatou bych to nenazvala, ale přístřeší a trochu bezpečí nám to zajistí. Dost na to, abychom měli čas vymyslet, co dál a zjistit, co máme s sebou a se s tím dá dělat. Já moc čas balit neměla…” odvětím k Tomovi a chytnu se palcem za popruh batohu, co mi balil nejspíš otec a možná některá z mých sester. Nechci jim křivdit, ale obávám se, že moc užitečných věcí tam nebude. Víc důvěry mám ve věci, co budou v té lovecké skrýši. Ale budu ráda, pokud se pletu. Ale raději jsem nečekala žádné zázraky.

“A ano, máš pravdu, pár pastí tam je… ale jsou… jak to vždycky říkáte? V procesu? Každopádně stejně je dobře, že máme nejlepšího technika na pasti a stroje, co měla Lanza a okolí k dispozici, ne?” dodám k Tomovi s krátkým pousmáním.

“Máte někdo něco na převlečení? Jestli ne, navrhuji si nejdřív ten puch trochu zaplácnout bahnem. V nejbližším okolí by neměli být Požírači, kvůli pastem a tak, ale náhoda je blbec a já bych raději neriskovala,” navrhnu ještě poslední úpravu než se vydáme na cestu. A pokud

Pak se obrátím na nejmladšího a bezesporu nejupovídanějšího a překvapivě nevystresovaného člena skupinky. Hádám, že je něco pravdy na tom, že děti se ze všeho oklepou velmi rychle.

“No dost velkého. Ale možná časem uvidíš většího.. ale teď mi pověz, Mikuláši, co si pamatuješ všechno o Požíračích? Víš, jak se máš chovat tady venku, abys k sobě nepřitáhl jejich pozornost?” zeptám se, abych trochu usměrnit proud jeho slov. U Toma a Sarah tak nějak čekám, že tuší, jak se mají mimo hranice Lanzy chovat.

Dáreček

Venku to vlastně není nic moc. Zatím jsem pořádně nepřemýšlel, co budu teď dál dělat. O tom vůbec moc často nepřemýšlím. Pak to takhle dopadá...

Tentokrát se aspoň můžu držet ostatních. I když o některých z nich jsem slyšel fakt zvláštní věci. Ale lepší nápad stejně nemám, takže zatím prostě půjdu tam, kam půjdou oni.

Z města se neozývá vůbec nic. Není slyšet, že by se na mě někdo zlobil. Je to trochu divný. Pak na zem ztěžka žuchne nějaký pytel. Hned se do něj chystám podívat, ale Tom je tam dřív. Zvedne ho, podívá se a vrazí mi ho do rukou. Protáhnu obličej a začnu otráveně odmlouvat. "Cooo? Proč já? Víš, jak je to těžký jako? Je to těžký jak bázen!" Taky se podívám dovnitř. "Hele jsou tam zásoby pro nás. Však jsem to říkal! Už se jim po nás stýská, ještě jsme ani neodešli. Za týden nás budou ještě prosit, abysme se vrátili, žejo."

"Ale ty flašky si vezměte sami jako. To fakt tahat nebudu." Rozdám každému jednu čutoru. Potom vak zastrčím do svého batohu. "No jo. Tak jdem, ne?"

"Jakýho největšího Požírače jste v životě viděli?"

Kam jít?


Viktor si to užívá. Připadáš si důležitě, co? Nejspíš se ti z té důležitosti postavil. Sjedu na okamžik pohledem k jeho rozkroku. Není tam ani stín nějaké vybouleniny. Jasně. Stojí ti. Akorát to není vidět. Třískáš ženský, protože tě necítí. Blbý co?

Vyloudím na tváři pobavený úsměv. Do smíchu mi sice není, ale přece mu tu radost neudělám. Nadechnu se, že mu k tomu něco řeknu, ale promluví starosta. A dost nečekaně.
Nakloním hlavu na stranu a poslouchám. Copak mezi váma je? To budu muset zjistit.

“Stavím se ve tvý skrýši. Pár věcí by se nám teď mohlo hodit.“ Ušklíbnu se a pokrčím rameny. “Vím o ní, no.“

Ustoupím. Očekávám útok a nechce se mi s ním teď rvát. Ne když má všechny výhody na svá straně.

Vrata se zavřou a za okamžik přes ně přeletí vak. Opatrně ho seberu a kouknu se dovnitř. Pak ho zase zavřu a podám ho Mikulášovi.
“Na. Ať taky něco děláš. Budeš vrchní nosič pytle.“

Směr teď není důležitý. Prostě jen pryč od Lanzy. Když se ocitneme z dohledu zastavím a otočím na Pavlínu. Její nápad se mi líbí.

“Nemám ani tušení. Lovecká chata zní dobře. Ale z ohledem na to, že o ní slyším poprvý, hádám, že okolí zabezpečený nebude. Za mě vedeš. Já se v lese nevyznám.“

Nemám problém podvolit se jejímu velení. I když je to ženská. Jsem ochotný ten drobný nedostatek přehlédnout, pokud bude vědět co dělat.

Přežít?

„Otevřete bránu.“
Ozve se Viktor. Oči mu září. Na tohle čekal.
„Doufám, že tam zhebneš.“
Ušklíbne se na Toma. Ani se nesnaží mluvit potichu.

Martin zaváhá – jako by se k něčemu odhodlával. Jako by zvažoval pro a proti… nakonec nejspíš dospěje k rozhodnutí.
„Počkej.
Počkejte.“
Houkne tiše. Natáhne se a chytí Sarah za ruku.
„Nemůžu vás tu nechat… pokud se vám však podaří získat něco cenného… něco opravdu užitečného, najdu cestu, jak vás dostat zpět.“
Slíbí. Tohle ještě nikdy neudělal. Nikdy podobný slib nedal. Je více než jasné, že pokud přijdete bez Sarah, pomůže vám jedině zázrak.

Hned pak starosta ustoupí zpět. Dívčinu ruku nechá vyklouznout ze své dlaně.
„Za porušení pravidel vyhoštění.
Lanza nepromíjí!“
Pronese pevným, zvučným hlasem. Teď už pro všechny. Pro celou vesnici. Jako varování každému, kdo by chtěl následovat vašeho příkladu.
„Ať dostanete, co si zasloužíte!“
Dodá a zní to víc jako modlitba než jako výhružka. Hned pak se otočí a vyrazí pryč… ostatně to udělá většina vašich blízkých.



A je to tu – jste sami. Posledním zvukem z vesnice je přibouchnutí brány… a pak už nic. Žádné výkřiky ani tichý rozhovor. Za branou jako by nebylo nic. Je stejně tichá a nepřátelská jako skalní masiv. A se stejnou pravděpodobností jako on se otevře a vezme vás zpět.

Zbývá rozhodnout, co dál. Najít společnou řeč nebo alespoň cíl.

Je vůbec naděje vrátit se? A stojíte o to?

Právě ve chvíli, kdy přijmete skutečnost, že jste sami, se přes vrchol hradby přehoupne vak – se zaduněním dopadne na zem. Pokud ho otevřete, najdete čtyři čutory plné vody a bochník malého, tvrdého chleba. Nic dalšího se nestane. Nepřijde vysvětlení. Nikdo se neobjeví.

Je brzké ráno a vítr sílí…

Tak zase na cestě

"Bacha, tady si kousek vynechal," ukazuju Stefanovi, když mi sprejuje červené kolečko na můj příliš veliký kabát. Uchichtnu se. Rozhlédnu se po ostatních, ale nikdo se nesměje. Se Stefanem jsme ještě ani ne před týdnem seděli za domem jeho rodičů a sázeli se, kdo viděl v životě většího Požírače. Tvrdil jsem mu, že jsem viděl jednoho, co měl přes tři a půl metru. Ale to jsem lhal. Myslím, že takhle veliký ani neexistujou.

Při procházení branou je mi úzko. Ne, že bych tudy nechodil poslední dobou celkem pravidelně. Ale tentokrát se nebudu moct vrátit. A to je škoda. Už jsem si docela zvyknul se vracet.

Brána se za námi se zavrzáním zavře. "Nojo! Však už mě to tady stejně nebavilo!" začnu naštvaně povykovat zpátky na ty, co zůstali uvnitř. "Jo! Je tu nuda!"

"A vůbec..." pro jistotu poodběhnu trochu dál od brány, "Lanza smrdí!" To už mi Pavlína dá ruku na rameno, že jdeme. Vesele se na ni usměju, protože na mě hezky mluví. "Nojo. Jasně, samo. To se ví, že něco vymyslíme. Hehe." Přidám se spolu s ní k Tomovi a Sarah.

"Tajnej loveckej tábor, jo? Hůstý!"

Tlustá čára za minulostí

Kráčela jsem klidně kupředu. Nedělala jsem si iluze o tom, co se mnou bude. Zákon hovořil jasně. Kdo zabije, bude vyhoštěn. Byla jsem s tím smířená a byla jsem ochotná tu cenu za Ludmilu a její dcerku zaplatit. Nelitovala jsem se. Věděla jsem, že zvládnu nějakou dobu venku přežít. Vždyť na to mě celé roky cvičili. Ale nebyla jsem připravená na to, že začnou obviňovat Ludmilu. Zamračila jsem se a zastavila. Obrátila jsem se pohledem na toho, kdo začal nepřímo vyhrožovat mojí sestře a neteři. Na rty se mi dral rozzuřený výkřik, nicméně postrčení mě utnulo pouze při zlověstném pohledu. Obrátila jsem se na toho, kdo do mě strčil. Petr. Samozřejmě. Jeho samolibý úsměv bych nejraději rozdupala.

"Neudělej se z toho samou radostí," doporučím mu polohlasně a po dalším strknutí vyrazím opět dál. Nejspíš si ani neuvědomoval, že mi tím pomohl nechat ty hlasy za sebou. Neodpovědět jim. Ale bohužel musím uznat, že se mi dostali pod kůži. Začalo mi víc docházet, že jsem jej zabíjet neměla. Měla jsem z něj jen vymlátit duši. Nechat ho vyléčit a každý den za ním chodit a připomínat mu, čeho je naše rodina schopná, pokud na Ludmilu ještě jednou stáhne ruku. Měla jsem být chytřejší.

Nejvíc mě mrzí, že se na mě Ludmila ani nepodívá. Nevím jestli lituje svého manžela, hádám, že ho pořád svým způsobem měla ráda, a nebo jestli se cítí zodpovědná za to, co jsem udělala a co se mi proto teď stane. Srdce mi téměř puká žalem, když vidím otce natolik strženého tím vším. Pevně ho obejmu, když mě sevře v náručí a konejšivě jej stisknu. Jak před lety mám pocit, že musím já být ten statečnější z nás. Pevně semknu oči, aby se mi slzy nevydraly z očí. Jeho slzy mě dokonale zaskočí nepřipravenou.

"Tati," vydechnu tiše a políbím jej na tvář. Ještě jej krátce jednou stisknu, než se od něj maličko poodtáhnu, abych mu mohla rukama setřít slzy z tváří.

"Budu v pořádku. Neboj se o mně. Jen mi slib, že se postaráš o Ludmilu a malou. Musíte teď držet při sobě. Dávejte na sebe pozor a nějak to zvládnete. My Kovářovi se přece jen tak nedáme," pronesu tak pevným hlasem, jak jenom zvládnu. Použiju mantru, kterou jsme si mezi sebou začali říkat, když máma umřela. A když mi prozradí ono tajemství, usměji se na něj upřímně. Stisknu mu ruce. Tohle mě potěší, aspoň že na Adama a některé další lovce je spolehnutí.

"Děkuji. Dávejte na sebe pozor. Mám vás všechny ráda," řeknu nahlas, aby mě slyšely i setry. "Nebojte se o mně. Já se o sebe postarám." Moje slova zní jistěji než se cítím. Venku je to nebezpečné. A i když je člověk vycvičený k lovu venku, někdy jeho život závisí na štěstí.

Je mi líto Jany, která se snažila za mě přimluvit. Když si beru na záda batoh, co mi připravili, tak vidím, jak se jí podlamují nohy. Nejraději bych šla obejmout taky, ale můj čas v osadě se blíží ke konci. Prozatím. Kývnu jen mlčky na Toma a pohlédnu krátce na Sarah a Mikuláše. Začínáme svůj pokus o přežití jako skupina. Velmi zvláštní skupina... Držím, když mi dělají značku, ale dávám si pozor, aby ten smrad neschytal batoh, ten bude ještě důležitý.

*Proč jsem nikdy neviděla jakej je to škodolibej hajzl?* napadne mne při pohledu na Viktora, šklebícího se blahem nad tím, že se nás čtyř zbaví.

Otevřou se brány a Tomáš vyrazí kupředu, aniž by se ohlédnul. Jen naznačí směr pro nás. Je to pro něj typické, a tak se vlastně nedivím. Jen jsem ráda, že ho napadlo to samé, co mě. Je lepší když budeme držet při sobě.

"Pojď Miku, drž se u nás, Miku. Něco vymyslíme," promluvím na nejmladšího člena vyhoštění. Položím mu ruku na rameno a krátce jej stisknu, než vyrazím za ostatními vyhoštěnými. Doženu Toma a Sarah.

"Navruju se nejdřív zbavit smradu," promluvím na ně. Není čas ztrácet čas. "A nevím jak to vidíte vy, ale přijde mi logické využít toho, že je nás víc. Tome, máš nějaký plán, kam jít? Protože vím o jednom nouzovém útočišti lovců asi osm kiláků odsud, kde bych měla mít i nějaké další věci, co by se nám hodili. Pokud nic nenamítáte, zamířila bych tam. A pak můžeme probrat co dál."