Andor.cz - Dračí doupě online

„Já to mám… sepsané.
Skoro slovo od slova.“
Trhnu rameny – nevím, jestli je to dobře… lépe by bylo, kdybych uměla rozlišit, co je důležité. Zvednu svůj zápisník, otevřu ho.

„Ten správce, Josef Krčmář, tu byl jako dělník, když se předělával statek… a pak tu zůstal…“
Vysvětlím.
„Statek je snad z roku 1850… ale kdy vyhořel a kdy ho Hradecký koupil… nebo kdy začala přestavba, to nevím… vzhledem k tomu, že svatyně byla nejdřív spižírna, tak to asi nějaká chvíle od přestavby bude …shořelo to tu celé až na sklep….

Jo a ten bazén se musel kopat ručně… takže teoreticky by mohli dělníci na něco narazit…ale viděl jste to dole, nevypadalo to, že by se někdo něčeho dotknul… někde hrabal… a ve svatyni prý nikdo nebyl… Hradecký by to cítil… říkal to.“
Rozhodím rukama, podrbu se za uchem. Zní to hloupě, když to takhle vyslovím nahlas.

Rychle pokračuji dál.
„Hradecký říkal…něco…“
Zadívám se na své poznámky…
„…že by ho víc naštvalo, kdyby si zloděj vzal všechen alkohol od jednoho druhu… ale že takhle mu to tolik nevadí…
Byl to Karibský rum… víc nevím… nenapadlo mě se zeptat.“
Přiznám a semknu rty.

Poslouchám informace o číselném kódu… a dálkovém ovládání…. Zarazím se. Zdá se, že mě něco napadlo.
„Musíme se zeptat na ty dveře – jestli je instalovali už při té přestavbě nebo dodatečně… protože pokud tam jsou od začátku, když svatyně byla ještě spíž…tak… tak to tou svatyní nebude, ne?
Protože to místo bylo takhle přehnaně zabezpečené ještě před tím, než vůbec vznikla.
A Hradecký říkal, že je v řádu nováček… pokud by to byla pravda, tak s její výstavbou asi na začátku opravdu nepočítal.“

Sleduji ten jeho úsměv, s chutí bych mu vrazila. Vysmívá se mi, jak jinak.

Kolem projedou technici. Rozloučím se kývnutím hlavy. Pak už poslouchám. Odpovědi – ty potřebuji. A jak kapitán mluví, cítím, že mi začíná škubat oko. Stává se mi to, když mám pocit, že se mě někdo snaží podvést, vymluvit mi díru do hlavy a neříct nic. Přesně to se totiž děje.

Bezděky založím ruce na prsou.
„Takže jste tu proto, abych na to nebyla sama, ano?“
Zopakuji klidně. Můj tón však naznačuje skryté poselství: to jako myslíš vážně?
„Protože tu – uprostřed ničeho, kde lidi neumí myslet, a dokonce ani parkovat – v klidu čekáte, až se ukáže grázl, který udělá chybu?“
Ukrajuji. Začínám mít nebezpečný výraz.
„A čekáte, že tuhle informaci přijmu a budu s vámi spolupracovat, ano?“
Jako že já budu upřímná, budu se dělit o stopy a práci našich lidí a on bude takhle mlátit prázdnou slámu, aby nemusel říct… pravdu?!
Zvednu obočí – dávám mu poslední šanci, pokud ji nevyužije, nastoupím a pojedu – protože tohle očividně nikam nevede.