To co tě zabilo... málem zabilo... byla hodně stará magie. Extrémně stará magie. Knežky co zůstaly naživu po Daegobelu byly rády, že tě vůbec zvládly udržet při životě při vší další práci co měly. Když se u bran ukázala nejmocnější kněžka Ostrovů, asi tomu chtěli dát šanci. Pokud jde o to proč sem ti pomáhala... Ostrovy dopadly tak jak jsme se obávali... a i když mě možná nemáš v lásce, pořád jsi poslední kousek co tady ON zanechal.

S těmi slovy si Mithis vzpomene na připravovanou bitvu na Jižním kontinentu a všechna její síla se opět vytratí.

Druhý den

Pouštní liška, dobyvatelka Dalaranu a Eldagu válečnice, která sjednotila Valcii proti démonům sleduje soupisy útoku na Daegobel a následujících událostí... ale když na pergamen spadne další slza dojde jí, že už toho stejně moc nezvládá číst. Chce zvednout hlavu, odstrčit spisy bokem, ale nedokáže se pohnout. Paralýza je skoro kompletní a i když hyperventiluje, má pocit, že se nedokáže pořádně nadechnout. Její otec a jeho slavná armáda padli a oni jim nemají ani jak dopřát pohřeb. Její vlastní armáda měla obrovské ztráty, její přátelé a válečníci co jí věřili zabití temnou magií Enry... a zatím co se Smeěka lízala rány a snažila se pomoci spojencům, si mnozí zkusili urvat co šlo.
Mithis se začne vařit krev v žilách a cítí jak se jí hromadí ve spáncích... všechna ta bezmoc a bezpráví vytrysknou ven jako erupce sopky. Není to válečný pokřik, není to ani jekot, je to cosi zvířecího a prvotního. A tak se z ní pocity valí jako lavina ven a věci padají z mahagonového stolu jak do něj naráží rukavice v ebonitu.
Elfka vyrazí k ke dveřím vedoucím na balkon a žily lyria v její kůži zaplanou magií když si zesláblé tělo vykouzlí energii na rozražení dveří ven. Je na čase to skoncovat, selhala všechny... svého otce, Smečku, svoje přátele, ale hlavně sebe. Pouštní liška se chytí za zábradlí a jak se jí ledový severní vítr opře do slzami promáčených tváří a hrudi, vytrhne jí pronikavý chlad na chvíli z panického záchvatu. Zalapá po dechu a konečně se jí do plic nahrne kyslík... a potom znovu a znovu. Slzy začínají pozvolna mrznout, ale to už elfka nevnímá. Dívá se do údolí pod ní na stovky... ne na tisíce bytostí všech ras, tvarů pracujících pod ní... její lid, její rodina, její Smečka.
Všechny je zklamala, ale všichni na ní přesto spoléhají, každý z nich je její odpovědnost a její břemeno. Před svíce než sto dvaceti lety se tu odehrála největší trágédie v historii Spárů a o minimálně jednoho mrtvého boha později tu Smečka sídlí zpátky... raněná, zesláblá, ale nepokořená.

Dva bohy, zapomněla si na Thyranis


Elfka stále fascinovaná výjevem dole chvíli informaci zpracovává, ale nedokáže odtrhnout pohled od údolí překypujícího životem víc, než si ho pamatovala roky zpátky.

Ale my si nemůžeme být jistí jestli je opravdu...

Chytá se odpovědět důvěrně známému i neznámému hlasu za ní, když si uvědomí kde už ho slyšela. Prudce se otočí s očekáváním v očích, ale její pohled zmateně padne na holé zdi. Nikdo tam není. Elfka se na chvíli zamyšleně zamračí a potom se usměje.

Tak potom kosti králi Lovu

Prohodí do kvílejícího severského větru když jde svolat zasedání rady. Skoro by přísahala, že slyšela odpověď.