Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Pokemon - Cesty po Johtu
Družina
| |||
 | Pokemoní mytologie Svou pozornost jsem zaměřil zpátky na Zoe, která se rozpovídala. "Ale tak přece jen umíš povídat." Zazubil jsem se znovu přátelsky a poslouchal s čím nám přispěla. "O tom se nelze přít. Je spousta zajímavých pokemonů. O spoustě z nich kolují zajímavé příběhy a spousta z nich není pořádné známa. A právě proto je fajn vyrazit na cesty a dozvědět se o pokemonech více." Souhlasil jsem se Zoe, na to, jaká byla zakřiknutá to vypadá, že s ní nebude až taková nuda. Rozhodně se o pokemony, tedy alespoň některé zajímala docela do hloubky. Kdo ví jestli odtud někdo z nás vyjde s parťákem na cesty, jiným než jen pokemoním, nebo se rozprchneme, jako splašené Rattaty každý jinam. "O Ho-oh jsem něco málo slyšel. Hmmm jak tak poslouchám, tak se zdá, že jste snad všichni tady z Jotha. Přijdu si, jako cizák." Podrbal jsem se s úsměvem ve vlasech. Slétl jsem očima k novému klukovi, kde se moc ke konverzaci neměl. "Další málomluvný patron? Odkud jsi sem přicestoval ty?" Houkl jsem na něj tázavě, ale nutit do rozhovoru jej rozhodně nebudu. Za chvíli to určitě všechno vypukne. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
| Před laborkou "Takže jsi z Jotha. Promiň nějaká bližší zařazení mi stejně zase tolik neříkají. Mám jen okrajový přehled o místních větších městech a samozřejmě mapu. To víš na Pomerančových ostrovech jsem neměl tolik příležitost zkoumat nějak blíže jiné oblasti." Zasmál jsem se a pak jsem se zatvářil pobaveně a zvedl ruce v obranném a omluvném gestu. "Dělám si jen srandu." Hájil jsem se, ale než jsme stihli navázat větší kontakt se Zoe, objevil se další mladík. Jak se zdá letos hodlají vyrazit spíše kluci, než holky, ale co to nevadí. "Ahoj, vítej mezi náma." Mávnul jsem na nově příchozího a zalétl pohledem k laboratoři. "Hmm už aby se objevila profesorka." Pak jsem sklouzl pohledem k Markovi, který prozradil, jakého pokemona by rád, tedy alespoň typově. "Takže čím více nožiček tím lépe? Hele v tomhle se asi moc překrývat nebudem, já dám nejspíše přednost vodnímu, nebo ledovému typu." Ubezpečil jsem ho a vyložil, kam směřují tedy i mé zájmy o prvního pokemona. | ||
| |||
4267.jpg){kind=icon} | Pokec před laborkou. „Aha tak že hlídka.“ Pronesl jsem spokojeně. „Dobře dobře. No zatím co budeš hlídat co se podělit o to co jsi viděl cestou.“ nadhodil jsem pak s úsměvem. „No myslím že pro prvního pokémona nás tady bude hodně.“ pronesl jsem nakonec s úsměvem. „Mark Blest.“ Představil jsem a natáhnul jsem ruku abych si sním potřásl. Doufal jsem že se vyhneme nějakému hovoru ohledně našeho rodinného ranče. „No místní úplně ne. Jsem ze Zlatoprutovového města.“ Oznámil jsem klidně což nebylo úplně přesné ale spadali jsme pod něj i když jsme byly defakto stranou pár kilometrů. Doufal jsem že si to přece jen nespojí náš ranč byl dost velký nepatřil k největším ale rozhodně byl dost velký. A při otcově obrovské radosti spíše by se dalo říct posedlosti jsme získali i nějáká ocenění ohledně kvality a tak. Pak jsem protočil oči v sloup. „Ale no tak Alexi.“ Pronesl jsem lehce káravě. „Tohle není úplně uklidňující.“ Pronesl jsem lehce poučným tonem hlasu. „Co pak by to někdo přiznal?“ Zeptám se jej klidně. „Jinak já jsem Mark.“ Pronesl jsem přátelsky a natáhl jsem k ni ruku rychlost jakou se stáhla naznačovala že nebude zrovna sdílná a já se to rozhodl respektovat. Právě jsem se chystal něco říct ohledně pokémonů když dorazil další člen. „Ahoj.“ Odpověděl jsem klidně a rozhodl jsem se rozvést svou myšlenku. „Rád bych nějakého hmyzího pokémona. Ale to je nejspíše zbožný přání.“ Oznámím zamyšleně. | ||
| |||
 | Nový Začátek Poslední tři měsíce sem byl v jednom kole. Věděl jsem že brzy vyrazim na cestu a tak sem se chtěl řádně připravit. To i po finanční stránce. Přes veškeré protesty z matčiny strany sem trval na tom, že si aspoň nějaké peníze vydělám sám. Obchodu se daří, ale já už nejsem malý kluk a tak jsem mohl chodit na brigády. Tu pomoci někomu staršímu s prací doma nebo na zahradě, tu roznáška jídla nebo jiného zboží, zkrátka po celém městě toho bylo dost. Síli mi zbývaly tak na to abych si sem tam hrál s Lily a utěšoval ji že budu často volat a že pokud chytnu nějakou Eevee, určitě se s ní ukážu. Bylo toho dost, ale cítil jsem se dobře. Vím že mamka nějaký finanční příjem má a v práci jí pomáhá Machoke který se vypořádá s případnými problémy. Nebudu lhát, bylo mi trochu smutno, ale lepší odjet než se utápět v depresi a myslet na taťku... A tak se stalo, že stojím s rodinou i s Machokem u lodi která mě má odvézt. "Hodně štěstí bráško, všem jim to tam natři!" Zubí se na mě Lily. "Natřu". Usměji se na ni a natáhnu ruku abych si pěstí mohl ťuknout s její pěstičkou. "Hlavně buď opatrný. Ozvy se hned jak to bude možné! Hodně jez, pomáhej tomu kdo to bude potřebovat a.. Měň si spodní prádlo. Hygiena je důležitá". S těmito slovy mě obímá mamka. Chvíli mám pocit že mě nepustí. "Neboj mami, budu v pořádku". Pomalu se skláním že si vezmu batoh, ale to ke mně přistoupí Machop a pořádně mě obejme div mě při tom nerozláme. "Áaaa.. Taky tě mám rád.. Hlavně se o ně postarej když budu pryč, ano?" Machok mi ukáže palec a já vím že to bude v pořádku. Parník zahouká a tak už musím vzít své věci a nastoupit. Ještě z paluby se loučím s rodinou která mi mává dokud je loď vidět. Cesta do Johta chvíli trvá a tak si můžu aspoň odpočinout, utřídit myšlenky a zjišťovat o Johtu co jen jde.. Město nových Začátků. Kam se odtamtud vydám? A hlavně, s kým? Jsem si jistý že na mě čeká mnoho dobrodružství i strastí a já se těším... Tady někde by to mělo být. Už chvíli jdu po cestě a doufám že sem nezabloudil. A nezabloudil, už z dálky vidím stavení které odoovídá popisu laboratoře. A venku čekají nějací lidé, u kterých typuji že jsou tu ze stejného důvodu jako já, takže to musí být ono.. Sice je poměrně hezky, ale i tak mám nasazenou kapuci od své mikiny, takže je vpředu vidět jen pár na krátko střižených blond vlasů a mé modré oči. Světle modré kalhoty a černé boty. Přes rameno mám velký cestovní cak a na zádech dvě růličky (spacák a karimatka). "Ahoj". Pozdravím všechny když přijdu až k nim a letmo si je prohlédnu. Není to on? Myslím že toho mladšího kluka se serfem sem viděl na lodi.. Kývnu na něj jako na pozdrav, o pravý bok se opřu zdi vedle brány a čekám. Nebude to trvat dlouho a budu mít svého prvního pokémona. | ||
| |||
| První trojka Z mého veselého vysedávání mne vytrhl, až nově příchozí mladík. Vypadal, že bude o nějaký ten rok starší, než já, i když jsem na svých 16 vypadal docela dospěle. "Vítej. Hele tak trochu od obojího." Zazubil jsem se na příchozího. Po chvíli jsem se zvedl na nohy, nechal batoh ležet, oprášil jsem si zadek a nabídl mladíkovi ruku v přátelském gestu. "Alex. Alex Thorn." Představil jsem se mu, jak kázala zdvořilost. Nebyl tak opálený, jako já, takže od přímořka ani z ostrovů asi nebude. "Jsi místní?" Povytáhl jsem zvědavě obočí. Jen občas jsem koukl po svém batohu, jestli nějaký neposedný pokemon nemá v úmyslu jej vyrabovat. Ještě jsem se ani nestihl pořádně rozpovídat s prvním příchozím a už se objevila ona černovlasá na první pohled docela plachá dívka. Tu bych zase typoval možná mladší, než jsem sám. "Ahoj, jop jsem tu kvůli prvního pokemona, neboj nečekáme tady, abychom ti nabančili." Zasmál jsem se srdečně a ukázal u toho pobaveně zuby. "Jsem Alex. Alex Thorn. Rád tě poznávám Zoe." I jí jsem nabídl ruku, když se představila. Jakmile se zase rychle stáhla, za svou knihu a rozhodla se ukrýt za její obálkou.Zvídavě jsem pohlédl jejím směrem. Obrázky těch pokemonů jsem moc neznal, na druhou stranu vypadali docela exoticky. "Zajímáš se o nějaké neobvyklé pokemony? Jinak z nás být nervózní fakt nemusíš." Pokrčil jsem rameny a zamířil pro svůj batoh. Vzal jsem ho za popruh a nahodil jsem si ho na záda. Přece jen pofesorka Willow mohla přijít každou chvíli. "Tak, jaké myslíte, že budeme mít na výběr pokemony?" Usmíval jsem se spokojeně a přátelsky. Viditelně jsem měl dobrou náladu. | ||
| |||
|
| ||
| |||
| Konec práce začátek cesty Byl to poslední ráno na ranči Blestů. Svou krosnu jsem měl připravenou v pokoji už několik dni. Dopisy od Fina leželi uložené v zamčeném šuplíku. Spolu s těmi několika fotkami které mi poslal. Což byl důvod mého rozhodnutí pokud jsem si chtěl splnit ten sen měl jsem zatraceně málo času. Záviděl jsem mu že si mohl jen tak vyrazit na cestu. Zatím co já se staral o Miltanky a Taurosy. Jasně s Finem jsem vycházel tak o sto procent líp než s naší úžasnou roztomilou sestřičkou která byla pýchou rodiny. Ale to jsem teď vytěsnil. Sebral jsem svou krosnu hodil jsem si ji na záda a vyrazil jsem. Žádné loučení radostné vyprovázení prostě jen odchod z domu. Věděli o tom poslední dva roky tohle téma bylo dost živím tématem a hádek. Když jsem procházel kolem ohrady Miltanků podíval jsem se na ně pobaveně a zamával jsem na ně i když mi bylo jasné že mi neodpoví. Chtěl jsem zmizet dřív než se ven dostanou ostatní pracovnici. Tedy jediný kdo by stával tak brzy jak jsem docházel byl Bill a ten potom co si zlomil nohu ještě pořád byl doma tak že jsem měl klidnou cestu bez zbytečného loučení. Při odchodu jsem zahlédnul ještě naposledy náš vývěsní štít s velkým B v kruhu a Taurosem vedle. Naposledy jsem se na něj podíval s povzdechem a mávnul jsem mu na rozloučenou.  A pokračoval jsem po cestě do města. Naštěstí jsem po cestě natrefil na známého který mě vzal do města. Naštěstí se mi podařilo vyhnout vysvětlovaní co tak brzy a s krosnou. Pak jsem vlakem dorazil do města Nových začátků. Byl jsem rad že jsem na cestě. Bylo to uvolňující s Katy jsem se rozloučil den předem. A slíbil jsem že dám vědět hned jak bude možnost. A byl jsem zatraceně rad že termín byl před její poslední soutěží kdy jsem ji mohl povzbudit. Nakonec jsem se dostal k laboratoři a všiml jsem si že tam už někdo sedí. Ušklíbl jsem se a zkontroloval jsem si čas. Měl jsem ještě půl hodinky čas. Stihl jsem to dobře. I když jsem se bál že to nebudu stíhat. Jak jsem se blížil pokusil jsem se svůj zamračený výraz přetvořit v přátelský úsměv. Vlasy jsem měl typicky neupravené. Ale výjimečně svázané šátkem na čele se přitom skvěla Taurosí hlava. Měl jsem na sobě zelenou mikinu a kraťase. „Zdravím. Na hlídce nebo pro prvního pokémona?“ zeptám se přátelsky. I když jsem ve svých 18 letech byl mnohem starší než většina začínající trenérů. | ||
| |||
| Začátek velké cesty "Jasně mami, neboj se mám všechno. Hlavně pozdravuj tátu, až se vrátí z práce. Mrzí mě, že nemohl dneska být doma, abych se s ním taky řádně rozloučil. Ale neboj zavolám vám, až se dostanu k prvnímu středisku." Usmíval jsem se na mámu s batohem na zádech, připravený na cestu. Její Khangaskan se se mnou loučila srdečným Kan kan.
"Dám na sebe pozor nebojte. Však se určitě zase brzo zastavím, přece jen, kde jinde by se mi lépe postarali o pokemony. Já vím, že v laboratoři se jim dostane taky adekvátní péče." Nad dalšími otázkami typu jestli si sebou musím brát ten skládací surf jsem už mamču raději jen objal na rozloučenou a rozhodl se vyrazit. Přece jen z Ascorbia Island na Pomerančových ostrovech do Města Nových začátku jsem to neměl úplně nejblíže a část cesty navíc musím rozhodně lodí, takže jsem nejspíše vyrážel o pár dní dříve, než většina. Nevadilo mi to. Těšil jsem se a poslouchat, jak mi přejí sousedé a rodinní přátelé šťastnou cestu, bylo příjemné. Když už jsme nastupoval na trajekt a koukal na pobřeží našeho ostrova s drobným úsměvem a pln očekávání, spatřil jsem, jak na pobřeží ještě v úboru cvičitele přibíhá táta se svým Wartortlem a mává na mě a přeje mi šťastnou cestu. To mě zahřálo u srdce. "Tak on se přece jen urval z práce." "Ahój děkuju a postarej se o mamču!" Zavolal jsem na něj a zamával.
Trajekt zatroubil k odjezdu a má cesta skutečně započala. Konečně jsem se podobně, jako má sestra i já vydal na svou pokemonovou cestu. Hodlám neudělat ostudu a už jsem se moc těšil na svého prvního parťáka. Bylo by asi fajn, kdyby to byl vodní typ, ale uvidíme, jaké pokemony bude mít profesorka připraveny. Stejně to ale bylo zvláštní najednou odjíždět s vidinou toho, že se vrátím kdo ví, za jak dlouho. Krásy a taje cesty mne však přiměly pustit starosti z hlavy a užívat si cestu na trajektu i po přistání mimo něj. Celkově mi cesta zabral s pár zastávkama necelý týden řekl bych. Ale je pravda, že jsem se docela loudal a vyrazil raději o dost dřív, abych měl jistotu, že pokud mi ujede trajekt, nebo se něco nepovede, tak budu mít stále čas, i když ztratím třeba den cestování. Hold cesty mezi ostrovy, nejsou zase tak pravidelná linka, teda jo, ale s docela delšími časovými rozestupy. A konečně dnešního rána jsem dorazil k laboratoři profesorky Willow, která se nás měla ujmout. Pravda měl jsem ještě asi skoro hodinu čas, ale na druhou stranu jsem nerad chodil pozdě. Takže jsem si tam spokojeně sedl do trávy, opřel se o nejbližší strom a sledoval, jak přístupovou cestu, jestli jestli nejde další trenér, tak i dveře laboratoře, abych věděl, kdy se objeví profesorka. "Vypadá to na hezký den." Batoh jsem měl položený vedle sebe, stejně, jako rozložené surfovací prkno na něm. Bylo tady sice trošku chladněji, než jsem byl zvyklý z ostrovů, ale i tak jsem dával na odiv jsou opálenou kůži a měl na sobě hnědé sandály, bílo oranžové kraťasy a oranžovo hnědou rozhalenou košili s krátkým rukávem. Samozřejmě bílo oranžový šátek mi mírnil neposedné krátké hnědé vlasy a v každém závanu větru mi jeho oranžové konce povlávaly ve větru. | ||
| |||
| Začátek cesty…“Konečně opět přichází ten den v roce, na který řada lidí už několik měsíců netrpělivě čeká. Den kdy se nová generace začínajících trenérů chystá zahájit svou cestu“, ozývá se z mnoha rádií i televizí po celé oblasti Johto. | ||