Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Staré Způsoby
Ukončená jeskyně!
Družina
| |||
 | ROZDELENÍ? Uriel prikývol Guilermovi na jeho slová, že si rozumiete a že zatiaľ môžete byť spojenci. Potom sa do toho vložila Eleanor a na jej slová Uriel strikne odpovedal. "Na hrade sa žiadna čierna mágia nepraktikuje, za to dám ruku do ohňa!" Potom jeho pozornosť upútala Wynn, ktorá vzala Octaviinu hlavu a pripravovala sa na pochovanie tela do zeme. Rikka sa zatiaľ trasie pri stene a následné objatie od Eleanor prijala celkom rada. Zatiaľ čo si Atti pripaľoval fakľu, Uriel sa s ťažkým povzdychom dokázal vyštverať na nohy. A keď videl, že sa Atti a Wynn rozhodli kráčať hlbšie do jaskyne tak ich ešte okríkol. "Hej vy, náš cieľ je smerom hore na horu a nie dole do temnoty. Mali by sme ostať spolu." Zatiaľ si Atti musel znova zapáliť svoju fakľu pomocou kresadla a ako sa s Wynn strácajú hlbšie v jaskyni, zo stropu sa začne prášiť a objaví sa obrovská prasklina. To zemetrasenie, ktoré sprevádzalo ten silný rev otriaslo základmi jaskyne a strop začal praskať. Zo všetkých stran sa začal sypať prach zo stropu a odlamovať sa veľké kusy kameňov. Deje sa to len v stupnej jaskyni, hlbšie kde zašiel Atti s Wynn je jaskyňa zdá sa stabilná. Dobre viete, že tu nemôžete ostať inak vás to zavalí. Uriel sa vybral k východu z jaskyne a kričal na vás. "Poďme! Musíme von! Hneeeeď!" | ||
| |||
 | Rozdělení Pokud by tohle byla melodramatická scéna tak by se teď řeklo něco jako na rozcestí osudu protože tady jde o melodrama a naši hlavní účastnící jsou Atti a Wynn, no a možná i Uriel se svým proslovem o útoku na horu. Kdo tu mluvil o útoku na horu? Na druhou stranu pokud chtějí odejít tak tím moc neutrpíme možná u Wynn. ale mít sílu je jedna věc a umět si jí udržet a správně použít něco jiného. Co jako hodlají udělat když narazí na problém? Začnou sentimentálně zpívat? Budou jím vyprávět trapné vtipy dokud je nezlomí? Obejmou se a použijou sílu své lásky? Jistě Rikka je naivní ovšem u Rikky se to dá čekat, ale Atti nazval Wynn knihomolkou a tak bych očekávala jistý nadhled ovšem o i u něj. Nevím co Atti vůbec umí pokud tedy vůbec něco umí kromě žvanění, vytahování a trapných frází. Wynn se rozhodne pohřbít Octavii což je dobře aspoň Rikka se bude cítit lépe, no a i Octavia si to zaslouží. Atti během té doby stojí nehnutě u ní protože četl že to se v takových situacích dělá. Na určité situace se reaguje jistým předem daným způsobem a pokud to tak neděláte tak jste naprostí blázni. Atti si potom ode mně připálí pochodeň a svým arogantním způsobem se rozloučí s tím že oni mají plán který nemůže selhat. Sice nic takového přímo neřekl, ale také nemusel to je nad slunce jasné protože oni ví jak se chovat zatím co my to nevíme. „Jasně v této věci je dobré dát na odborníka.“řeknu tak že mně Atti slyší a když je o něco dál, ale já pořád vidím na jeho louč tak se soustředím a louč blikne a zhasne. Promiň Atti říkal jsi že nás nepotřebuješ a tak když chceš oheň použij křesadlo. Nebo své ego a rozkaž loučí ať se zažehne. | ||
| |||
 | Rozloučení a cizí rozhovory "Jo" špitnul jsem Wynn nazpátek a pozoroval ostatní. Ruka, kterou jí neobjímám je volně opřená o jílec elfského meče. Oči mi těkají mezi jednotlivci z našeho jeskynního lidu. Nikdy není špatné poslechnout si cizí rozhovory. Občas vyčtete i více než je řečeno. Darshana. Psychopat, smrtiteka a divoká karta. Vůbec netuším, co od ní čekat. Je to ženská u který, že chce píchat, znamená buď vaše uspokojení, nebo smrt. Její uspokojení by to asi by to v každým případě. Ale skrupule si nebere. Zabije čarodějku a pak moralizuje bleskovýho mága, aby byl na ostatní hodnej. Pokrytec. Guilermo. Jeho opuštění mě asi bude trápit nejvíc. I když se občas chová, jako pořádnej kretén, co se utírá zásadně ostrym pazourkem, nějak mi ten dobytek přirostl k srdci. Budu doufat, že ho ještě někdy potkám. V jiný čas, na jiném místě, u kořalky a všechno tohle si budeme vyprávět v melancholickejch chvilkách až budeme pod obraz. Rikka. Hodná holka, která měla zůstat doma a prát košile tatíkovi. Tohle jí změní, poznamená a určitě jí to ubere na tý její radosti z objevování životních pokušení. Sakra, vždyť i mě to změnilo ! Doufám, že to přežije. Sebou j, ale vzít nemůžu. Eleanor. Odpálkovaná mým prostředníčkem na návrh rozumné diskuze. Nemám pocit, že by se s ní ta diskuze dala vést. Ale v jednom má pravdu. Démon si určitě neřekne, že tady nemá co dělat. Překvapí mě i nějaký projev emocí při utěšování Rikky, přitom mi přišla jako by věci kolem sebe ani pořádně nevnímala. Nakonec se zaměřím na Uriela. Typickej čáryprdskej blbeček. Blesková magie. Destruktivní. Další takovej pablb. Ale dobře, očividně tu dokázal přežít dost dlouho a navíc sejmuli pár démonů. Jeden a půl na osobu. To znamená, že venku tahle část skupiny zabije tak šest, než první padne. A hlavně strašně kecá. Prý by černou magii vyčuchal, ale z Octávie jí nevycítil. A krvavá magie musí spadat do černý ne ? Řval by jako na lesy. A, že si král najmul vyšetřovatele ? Pche, vyšetřování se dá zmařit, stopy zničit nebo předhodit obětního beránka. Ale je si dost jistej, že se na horu dostane. No uvidíme, kdo tam bude dřív čáryprde... Wynn jde pohřbít Octávii. Já stojím opodál jako čestná stráž, kdyby se jí někdo pokoušel bránit. Pravičku svěšenou podél pasu a těkající pohledem po všech v jeskyni. Pořád jsem ve střehu. Naštěstí to nevypadá, že by někdo měl problém. A pokud ano vstoupím mu do cesty, pokud někdo zaútočí má dýka jistě najde cíl. Na takovouhle vzdálenost mám ve své schopnosti velkou důvěru. Octavie mizí v zemi. Aspoň, že je pohřbená doma. Sbohem...sbohem obě. pronesu v duchu a počkám až se Wynn vrátí. Sevřu její ruku. Přikývnu. Cesta do hlubin mi přijde správná. Navíc bez Octávie ven nevylezu. Proti démonovi nemám šanci. Je rychlejší než já. V souboji s ním nemám žádnou výhodu. A jsem si jistý, že marmar je tužší než elfskej velitel. Octávie mumlala nějaké zaklínadlo, ale pochybuju, že by pomohlo. Všichni jsme šli na těsno u ní. Luigi byl nalepený na Guilermově noze. Teprve až když Guilermo tu blízkost opustil, tak se to posralo. To znamená, že Octávie nezaháněla démony, ale rozšiřovala svojí nedotknutelnou auru. Říkala, že jí neublíží. Přesvědčila je, že všichni jsme ona. Jinak bych neprošel půl metru od marmara. "Vyrazíme." špitnu Wynn do ucha a pomalinku jí od sebe odtáhnu. Podívám se jí do očí, chci tam vidět souhlas. Je tam, není na co čekat. Pustím jí a zahrabu v torně. Vylovím pár mincí z měšce a přesunu do různých kapes ať necinkají. Potom vytáhnu louči a hodím si torničku na záda. Pomalým krokem se přiblížím k ostatním. Pravičku stále připravenou, kdyby náhodou. "Dovolíš ?" zeptám se Eleanor a připálím si louči o její ohýnek. "Hodně štěstí blázni." kouknu se na ostatní, chytnu Wynn za ruku a táhnu jí za sebou do hlubin tunelu. Už jdu máti... | ||
| |||
1117.jpg){kind=icon} | Poprvé Stalo se to v únoru. Na ulicích ležela bílá, dusivá duchna. | ||
| |||
 | Ještě nejsme mrtví? Prvotní šok pomalu odeznívá. Zjišťuju, že mě Atti pevně drží a jsme kousek stranou v tmavých prostorách jeskyně. Ne že by tu toho prostoru bylo nějak moc. Vzlyky ustaly, jen ještě nedokážu ovládnout silnou třesavku. Co se to sakra právě stalo? Doléhá ke mě rozhovor ostatních, ale nevnímám z něj prakticky nic. Ještě nejsme mrtví. Jak je to možný? Odvážím se vrhnout jeden rychlý pohled k ústí jeskyně. Byli tam... a Rikka byla tak hlasitá... dávno musejí vědět, kde jsme. Jediný rozumný vysvětlení je, že do týhle jeskyně nemůžou. Nebo že to tu zvuky nějak zkresluje a oni to zvenku nedokáží správně lokalizovat. Předtím přece dokázali Guilerma najít naprosto přesně... Aspoň pro tuhle chvíli se teda lehce uvolním a můj mozek začíná trochu pracovat. Octavia je mrtvá... a já ne... Znamená to, že mi nikdy nechtěla ublížit... mluvila pravdu. Jenom se zoufale snažila zachránit svůj lid. Copak je něco takového možné někomu vyčítat? Nejspíš v sobě měla víc lidskosti než celá tahle banda. Najednou jsem Attimu hrozně vděčná, že tu je se mnou. Přitáhnu si ho k sobě a prostě jenom pevně držím. Zakloním hlavu a na špičkách se natáhnu k jeho uchu. "Musíme pryč." Špitnu téměř neslyšně. Chtěla bych mu toho tolik říct, ale v takhle malém prostoru si nemůžu být jistá, že by mě ostatní neslyšeli. I když jsou zaujatí vlastním hovorem, netroufnu si. Najednou nevím, komu kromě něj můžu věřit. Nejspíš nikomu. Jsem proto ráda, že se rozhodl od nich odpojit. Přece nemůžeme k čarodějnicím dovést tuhle bandu vraždících maniaků a doufat, že nás v týhle společnosti nechají na živu. Snažím se zhluboka dýchat a uklidnit splašené srdce. Ještě jsme tady. Koukám střídavě na Attiho a po očku pozoruju co dělají ostatní. Pořád o něčem diskutují. A já zjišťuju, že mě to vlastně nezajímá. Jako bychom už k nim nepatřili, jejich plány se nás netýkají. Potom mi pohled padne na Octavii. Oči se mi pořád lesknou, v krku knedlík, ale už se dokážu ovládat. Nemůžeme jí tu takhle nechat napospas divokým zvířatům, aspoň to jí dlužíme. Vrhnu nejistý pohled po ostatních. Jako bych si nebyla jistá, že mi nebudou bránit. Ale mám v plánu to risknout. "Dej mi chvilku." Zašeptám Attimu a jemně se vyprostím z jeho sevření. Je třeba to udělat, dokud není pozdě. Kleknu si k tělu čarodějnice... několikrát polknu a z tváře se mi vytratí veškerá barva, když jí zatlačím oči. Její hlavu co nejrychleji přesunu na správné místo, snažíc se ignorovat všechny vnitřní části, které byly tak hrubě odhaleny. Pak se odsunu kousek stranou a soustředím se. Nejdřív na to, abych nazačala zvracet. Jakmile to dostatečně prodýchám, tak i na kořeny přímo pod zemí. Pokud mě někdo nevyruší, tak je nechám zkypřit dostatečně půdu. A následně tělo čarodějnice nechám jemně omotat. Kořeny jí drží pohromadě. A následně postupně vtahují pod zem. Až když je v prohlubni pod úrovní země, nahrnu na dané místo zkypřenou zeminu, která je teď díky kořenům rozházená kolem. Není to nijak hluboký hrob, ale na víc se v tuhle chvíli nezmůžu. Až pak, jestli všechno dopadne podle plánu, se vrátím zpátky k Attimu. Necítím se o moc líp. Vyměním si s ním ztrápený pohled a chytnu ho za ruku. Co teď? Nerozhodně koukám do nitra jeskyně. Třeba to bude průchozí. Cítím šílenou únavu, která mě nejspíš zcela pohltí, jestli tu ještě chvíli budeme stát na místě. Ven se bojím, jediná další cesta je dovnitř. Zalétnu tázavým pohledem k Attimu a kývnutím brady naznačím, co mám na mysli. Vidí to stejně? Nebo se pokusíme o něco jinýho? Musím se o něj opřít, abych na tu chvilku dokázala vůbec stát rovně. Teď už nedokážu ani jasně přemýšlet. | ||