Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Staré Způsoby
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Never Ending Story Probíráme informace a od Attiho se dozvídáme docela zajímavé věci Wynn doplňuje. Když začne mluvit Oktávie opět o tom jak ji nenávidíme a nenávidíme je všechny přijde mi ta situace tak absurdní, že ani starý bard Éugéne Ionesco by nenapsal absurdnější. Jeho hru jsem viděl v nějakém městě, kde jsme sídlili a byla o nějakých kachňátkách a vozech a do toho se míchali pradleny a člověk si připadal jak sjetý blínem. A tady nám holka co jsem několikrát zachránili, dali koně, teď jsme se s ní rozdělili o poslední jídlo a já jsem ji několikrát, řekl, že jestli s námi nechce být ať táhne do prdele, opět sděluje moudra o tom jak ji nenávidíme. Eleanor i Darshana to komentují, Elen rezignovaně a snaží se vydolovat víc. Darshana vytočeně a plně ji chápu. Kdo by z mé strany čekal nasranou reakci, a já sám bych ji od sebe očekával, škaredě by se spletl. Prostě se začnu smát, vůbec ne ironickým nebo hysterickým smíchem, ale vesele a upřímně ta absurdita toho všeho mi přijde vtipná jako pomalovaná svině. " Chápem, že vy nás nenávidíte rovnako, ako my vás... Každý deň len čakám, kedy mi ublížite, alebo ma zabijete..." Zopakuju v záchvatu smíchu dívajíc se na spokojeně najezenou u ohně usazenou Oktávii. "Bože ta mě bere, nahoď ještě nějaký dobrý vál... a nebo teď zas já. Při jednom tažení nám dělal zásobovače takovej malej připrclej ušatej kokůtek. Vypadal jak makak. Přisral se k nám z nějaké řitě na východě. Jmenoval se tuším Andrzej Hraboš. Ten borec byl absolutní svině a podvodník, jediný co mu šlo byla šmelina a fňukání. Pokaždý když jsme dostali zkažený maso, plesnivej chleba a nebo párky napůl z krysího masa a na půl z hoblin. Kňoural a fňukal, jak ho všichni nenávidí a snaží se mu ublížit, všechno že je kampááň. Jednotka blila a srala a on to sváděl na všechny ostatní a závist a nenávist. No a víte co je na té historce nejlepší. Nakradl si tolik, že se z něj stal boháč z té vší šmeliny a nakonec se stal hlavním zásobovačem celého vojska a víte jak to navlíkl? Prý už má tolik peněz, že nepotřebuje víc krást ... ty vole fakt jim tohle ten kokot řekl... a nejvíc je, že oni mi to uvěřili. Ten borec se fakt stal hlavním zásobovačem ... neuvjéřo. No a pak začalo na pochodu umírat tolik chlapů, že tažení se prostě rozpadlo a byl konec. A ten hajzl se z toho zase vyfňukal, všechno na něj ušili ostatní, protože mu záviděli a nepřáli a ubližovali a nenáviděli. To že během toho tažení svoje jmění ztrojnásobil a na závěr prodal i zásoby zbraní a obléhacího vybavení bylo jedno. Prostě fňukej dost a hlasitě a ono to vyjde... he he he.." Opět se směju uplně ze mě spadne chandra a černá nálada. Dokonce i můj černý démon překvapeně někam zalezl. Napiju se kořalky Jé chlast to je slast.Pochechtávajíc ještě řeknu. "Taky jsme z vojclama občas hrávali hru, které jsme říkali "Věřte nevěřte" či "Pravda nebo klam" vždycky jeden z nás vykládal nějakej příběh i sebe větší krávovinu a my jsme typovali jestli je to pravda nebo ne. A neuvěříte, ty největší krávoviny byly vždycky pravda. Ony asi mohli být i pravda i ty obyčejný příběhy, ale ty se dali snáz vymyslet a tak se k nim vojclové vždycky uchylovali jako k vymyšleným. Jasně k takové hře byla potřeba vždycky důvěra ve vypravěče protože jedinej on věděl co je pravda a co ne. Tady si to budeme muset asi odžít a pak to bude fajn historka k ohni. Oktávii v tom příběhu pojmenuju Ufňukaná Berta a její krušný příběh plný ublížení a nenávisti ze všech stran bude rozechvívat ožralá srdéčka vojclů od severního po jižní moře." Pak se konečně přestanu pochechtávat. "Oktávie milá přítelkyně, kamarádko, družko, přísahám, již popáté, že ti ublížiti nechci ani zde není lidu jenž by ublížiti ti toužil. Netřeba již více slov, ani smutných matek - vdov. Jdu s tebou za tvoji mamkou, s drahokamy v rukou a moudrostí velikou. Bude mi ctí až mě seznámíš a až nás obdaruje a až zachráníme svět. Třeba by jsme se tam v budoucnu mohli usadit s Rikkou a vyvést tam nějaké sviště, určitě aspoň pět." Podívám se na Rikku. "Hele líbilo by se ti být mlynářkou? Asi bych chtěl mlýn, bývá většinou bokem od lidí až nás její mamka obdaruje pomůžeš tatíkovi a někde u čarodějnic si koupíme pořádný mlýn a tam si to budeme rozdávat a vychovávat děcka." Otočím se na ostatní a mrknu. "Věřte - nevěřte. Tak a teď bych si asi skočil ještě zatancovat na tu místní oslavičku. Pořádně se napil, pobavil a hezky a důkladně vymlel tohle krásné děvče, jako budoucí mlynář musím trénovat samozřejmě." Kupodivu to vůbec neříkám ironicky a sarkasticky i když něco z této mé podstaty v tom taky bude. Prostě jsem pochopil, že Oktávie je buď úplně, blbá, chorá, věří tomu a nebo je to prostě pravda a my se stejně nic nedozvíme, tak si prostě odmítám kazit večer. "Pojďte taky. Prospěje nám to." Mrknu na ostatní... | ||
| |||
1117.jpg){kind=icon} | Přilož! Když se slečinky pachtí s těma plackama, tak se snažim hlavně nepřekážet. Ne, že bych se neuměla votočit i v polní kuchyni, ale když je někdo tak hrrr, neni třeba ho hnedka předhánět, to dá rozum. Guilermo pak chvilku brnká a chvilku se rozčiluje, což mi už došlo, že je jeho oblíbená kratochvíle a vůbec mě v tu chvíli nenapadne, že za chvilku vyskočim z kůže já. | ||
| |||
 | Nekonečný,neuvěřitelný a nesmyslný příběh Do vaření se dají Rikka a Wynn a nakonec se najíme, vypadá to že to má přece jen něco do sebe. Nacpu se a vypadá to že všem chutná ovšem alkohol odmítnu, když musíte denně uklízet pozvracenou podlahu udělá se vám nakonec špatně už jen při pohledu na kořalku. Guilermo pak poděkuje za večeři a začne dlouho očekávaný rozhovor do kterého se nikomu nechce. Jednotka? Jaká jednotka? My? To jako vážně? No asi to byl nějaký vtip který jsem nepochopila. Jinak já jsem se už vyjádřila a znova to opakovat nebudu tedy pokud to nebude nutné,což bude nutné, ale nejdřív počkám až se k tomu vyjádří ostatní. Pak se k tomu vyjádří Atti i když to s tím démonem jsem nepochybovala jsou tu však jiné otázky. Spousta otázek, tohle bude ještě dlouhý večer. A dlouhá noc ... „Dobrá takže to s tím démonem je pravda, ovšem to neznamená že se dá elfům věřit. Předpokládám že máme jenom jejich slovo že se nás snažili varovat a válku vzali jako poslední možnost. Kecy, toho démona využili jako záminku buď pro své dobyvačné plány nebo protože nás vidí jako hrozbu. Chtít věřit elfům je tedy stejně dobrý nápad jako pokusit se chytit býka za koule.“ No a potom se k tomu opět vyjádří Octavia čekali by jste něco jiného, ale ne ona opět spustí ten svůj spektákl. Začínám mít jisté podezření ovšem nechci se pouštět do dalších spekulací když se ještě nikdo nevyjádřil k mé předchozí teorii. A dokonce ani ona ne, nepokusila se nic vyvrátit svými argumenty dokonce ani neřekla že to je ta nejsměšnější teorie o které kdy slyšela. Ne pořád to je to samé ... „Dobrá bylo by možné říct něco konstruktivního než to co už tu několikrát padlo? Především odkud se vůbec král dozvěděl o tom démonovi? A pak tu je ještě otázka toho obřadu a schopností a znalostí které se jen tak nedozvíte. To není jako říct udělám to hned co podojím krávy a vykleštím býky.“ Oslovím potom Octavii a jsem zvědavá zda se dozvím aspoň nějakých argumentů tedy pokud je vůbec zná a neřekli jí pouze to co potřebovala vědět. Tak jako ona teď říká nám, ale s dalšími otázkami zatím počkám. Budu ráda když se mi dostane smysluplné odpovědi na tyhle. | ||
| |||
 | Rozhovor pri ohni Večer vyzerá pohodovo a pri ohni je vám teplo. Rikka s Wynn uvarili dobrú večeru a všetci si na nej pochutnali. Octavia ochutnala placku a aj keď to nepovedala nahlas, bolo na nej vidno, že je z nej úplne nadšená. Keď ju dojedla, neodvážila sa vziať si druhú, ale Rikka ju obslúžila a podala jej viac. Potom prišlo na rozhovor. Guilermo vyzval Octaviu, aby vám povedala pravdu a aj upresnila niečo o drahokamoch. Začala rozprávať, kľudným hlasom a viac sa dívala do zeme, alebo do ohňa ako vám do tváre. "To čo som vám povedala je pravda. Chápem, že vy nás nenávidíte rovnako, ako my vás. Neveríte mi, tak isto ako ja neverím vám. Každý deň len čakám, kedy mi ublížite, alebo ma zabijete a asi čakáte, kedy niečo také urobím ja vám. Ale ja sa chcem len dostať domov, ak by som vám chcela ublížiť, už by som to urobila. Netuším ako vás presvedčiť, že hovorím pravdu. Naša matka zistila, že ľudský kráľ sa spolčil s démonom a že to bude znamenať koniec všetkého. Chceli sme mu v tom zabrániť, pretože nejde len o váš svet, ale aj o ten náš. A keď som videla toľko mrtvých ľudí a elfov, prišlo mi to ľúto. Dať to dieťa elfom, by možno zastavilo vojnu. Možno. Bol to len nápad. Ale ... určite vám moja matka o tom povie viac, je veľmi múdra a skúsená. Ja vás dostanem cez les v bezpečí, moje sestry vás nechajú prejsť a moja matka vás určite odmení za to, že ste ma zachránili. Ona je veľmi dobrá. My nie sme netvory, za aké nás považujete. Dokážte, že ani vy nie ste to, za čo vás považujeme my." | ||
| |||
 | U ohně Pousměju se a povzbudivě stisknu Attiho dlaně. Celé to dnešní napětí ze mě spadlo a zase se volnějc dýchá. Spousta problémů sice zůstává, ale tohle je vyřešený. Když k nám dorazí Eleanor a začne na mě mluvit, zase nejdřív vůbec nechápu, o čem to vypráví. Až pak mi dojde, že řeší... vážně už včerejší rozhovor? Mezitím se stalo tolik věcí, že si sotva uvědomuju, co jsme probírali. Asi je to pro ní ale důležitý a proto přikývnu na souhlas. "Hmm, dobře, tak to je fajn." Neutrální odpověď a náznak úsměvu. Pořád úplně nevím, co si o ní myslet, a netuším, proč pořád řeší spaní v přírodě. Ale nechci se tím nějak moc zabývat. Následuju Attiho k ohni, kde se pustím do slibované přípravy večeře. Na Ricce nechám polévku a sama zpracuju bramborové placky. Tuhle část mám ráda. Nikdo nic vážného neřeší a každý se těší na jídlo. I během večeře se ozývá jenom spokojené mlaskání. Všechna poděkování přijímám lehkým pokývnutím, a Attimu věnuji speciální úsměv. Přitisknu se k němu a užívám si tu chvilku u ohně. Nepřítomně ho hladím po hřbetu ruky, kterou má kolem mého pasu. Guilermo nakonec přece jenom nakousne ožehavé téma. Do vysvětlování toho, co jsme se dozvěděli od elfů, se pouští Atti a já jen tiše přikyvuji. Označení "kamarádky" přejdu podmračeným výrazem. Na Octavii se vůbec neodvažuju podívat. Určitě by poznala, že to vím. Když Atti skončí, rozhodnu se ho trochu doplnit. "Elfové potvrdili, že je král uctívač démona. Ale co chce udělat se svým synem jsou za mě neověřený informace a spekulace. Nemůžeme nechat prince v cizích rukách, pokud se k němu dostaneme... stali bychom se spolupachateli." Teď se na Octavii podívám. "Takže za mě úkol trvá, dokud se nedostaneme k jiným informacím. Sebrat prince a vrátit ho kam patří." K těm kámoškám se vůbec nevyjadřuju a Octavii nechám mluvit samu za sebe. | ||
| |||
 | Příjemné a nepříjemné rozhovory To protočení kukadel a zabručení. Zkrátka roztomilé. Sice je za mě úplně zbytečně skromná, ale cítím z toho, že na mě zkrátka neumí zlobit. Vlastně mi u ní už prošlo tolik věcí, že jiná by mě hnala za kopečky. Mlčím a jenom se topím v jejích kukadlech. A pak se mi ještě omluví. Proč ? Potlačím nutkání protočit teď oči zase já. Vždyť přeci neudělala nic špatně. A omluví se vlastně za to, že já jsem užvaněný idiot. Za jiných okolností s jiným děvčetem, absolutní výhra. Tok myšlenek mi přeruší ruka na tváři a já se nezmůžu než na úlevné oddechnutí. "Jo. Asi jo." přikývnu s lehkým úsměvem. Těžký den, ale to nejtěžší nás čeká. Mezitím co mi na chvilku zmizí, střelím pohledem po ostatních. Oheň hoří, Guilermo brnká a vůbec to vypadá, jako kdyby dnešní rozhovory vůbec neproběhly. Zkrátka idylka. Nakonec se vrátí a máme chvilku jenom pro sebe. Chviličku, kdy na sebe můžeme zírat. Tisknu její dlaně a neodvažuju se to přerušit. Nechci. Nejradši bych jí vysadil na koně a zmizel do tmy. Daleko za humna. Tu myšlenku jsem nucen neochotně zadupat. Na otázku se zatvářím, spokojeně...asi jako někdo koho zrovna nakopl kůň do rozkroku. "Tomu se asi nevyhneme." povzdechnu si, když periferně spatřím blížící se zrzku a dovolím si urvat, alespoň letmý polibek. Pomůžu přenést zásoby k ohni a svalím se kousek vedle Guilerma. Pozoruju děvčata při vaření a lámu klacík, který najdu na zemi. Občas jeho kousek hodím do ohně. Mám zasněný výraz a nějak se nedovedu ubránit představám, jak takhle pozoruju Wynn v nějaké naší chaloupce. Atti a rodinný život. Kapitola při jejíž představě bych si ještě před několika dny nafackoval. S ní to, ale najednou nevypadá tak hrozně. S díky přijmu uvařené jídlo a pošoupnu svůj hubený zadek blízko Wynn. Jím mlčky a pomalu. Hrozně pomalu na to jaký mám hlad, ale opravdu nechci přeskočit do další kapitoly tohohle večera. "Moc dobré. Děkuju." přidám se ke Guilermovi a pak zírám do ohně, dokud se do toho náš bijec nepustí. Poslouchám jeho slova a přemýšlím z kterého konce to vzít. Obtočím Wynn ruku kolem pasu. Těžko říct jestli proto, že potřebuju oporu nebo si myslím, že jí bude potřebovat ona. Asi oba. "Elfové. Víš, potvrdili slova o králi, jako uctívači démonů. Prý se lidi pokoušeli varovat mnohokrát, včetně krále. Nikdo je nevyslyšel a proto se rozhodli pro válku. A popravdě vypadali překvapení, když je před démonem přišel varovat někdo jiný. Takže bych řekl, že tohle můžeme považovat za ověřenou informaci. Octávie a elfové. Dva nezávislé zdroje." pokrčím rameny. Tohle byla ta lehčí část. Ta další je o dost těžší a komplikovanější. A já sbírám správné formulace, abych na otázku odpověděl. Škubnu sebou, když Guilermo označí Wynn a Octavii za kamarádky. Do hajzlu, kdybys jen tušil kamaráde. Přivinu Wynn blíž k sobě. Vím, že je racionální a určitě se s tím popasuje, ale co kdyby přece ? Každý může jednou vybuchnout. "Myslím...myslím, že by mohla začít Octavie." vyhrknu chvatně ve snaze uchránit Wynn nějakého vysvětlování. Připravený na cokoliv i vrhnout se před nasraného Guilerma, který bude toužit urvat Octávii hlavu, těkám očima po ostatních. | ||
| |||
| Posezení u ohýnku - co dál? Nakonec se do vaření dají Rikka i Wyn. Chvíli ještě brnkám, zkontroluju koně i prostor na spaní. Pak se najíme nakonec to nebylo tak špatné a ty horké placky z popela k tomu seděli. Křehké, chutné a dali se namáčet v polévce. Ráno by byli už asi gumové a tak jsem se neostýchal a najedl se spokojeně. Nakonec obého bylo dostatek. Napiju se pořádně z kořalky pošlu ji znova dokola a zapálím si dýmku. Opřu se o strom. Ty vole život je občas fajn. Večer si ještě zašukám a bude to dokonalý, je to možná nízký a neromantický, ale po takovém zkurveném dni je to vlastně krásná chvíle. Pohladím Rikku po stehně až ke klínu a pak i po vlastech. "Díky holky za dobrou večeři, dokázali jste z toho co jsme měli docela kouzla." Chvíli ještě pokuřuju a dívám se jestli nechce začít někdo jako první. Nikdo se k tomu moc nemá přihodím tedy na oheň nějaká dřeva a oheň poskočí. "Asi bychom si měli vyjasnit pár věcí, ideálně přímo a narovinu, bez sraček a vytáček či uraženosti. Atmosféra v jednotce je na hovno. Nepromluvili jsme si ani o tom co se stalo v bitvě či kolem ní. Byl jsem na hrotu útoku, takže ani nevím co se dělo s vámi a jestli jste se něco dozvěděli o těch elfech. Je taky třeba říct co se stalo s Sithielem, elf nám zachránil krk a pak si to šel vyříkat s tím elfím zmrdem co byl jeho švára. Asi pěknej čurák, protože mu ještě vyčítal smrt jeho rodiny. Má u mě nesplacený dluh." Popotáhnu z dýmky a napiju se kolující kořalky a pošlu na další kolo "Chci se zeptat jestli si myslíte, že se nějak změnila naše motivace? Či se něco změnilo co by mohlo ovlivnit náš úkol a cíl. To je pokud se nic nezměnilo, osvobodit syna krále, vrátit ho a vyinkasovat odměnu tu pak podělit rovným dílem. Dále otázka zdali můžeme králi věřit. A jestli můžeme a máme věřit Oktavii a jejím proměnlivým informacím. Pokud ano jak se zachovat." Podívám se na Wynn "Wynn vy jste s Oktávií kámošky, držíš s ní od začátku a taky jsme se kvůli tomu spolu několikrát dostali do konfliktu. Myslíš, že bys ji byla schopna přesvědčit, aby konečně vysypala pravdu? Ideálně celou s detaily co ví? Dost by nám to ulehčilo práci i rozhodování." Pak se podívám na Oktávii "Mohu tě o totéž poprosit i já a přidej i ty poslední informace o platbě v drahokamech od vaší matky a to proč bychom měli spolupracovat, nebo jen věřit Elfům. Tady Eleanor má s nimi asi podobné zkušenosti jako my ostatní. Prosím." Odmlčím se otázky byli nadhozeny a ted snad přijdou i nějaké odpovědi... | ||
| |||
| Příliš tichá samota Jedeme a ticho a napětí by se dalo krájet, mně mezitím dojde jak málo toho vím o určitých věcech protože jsem se o ně nikdy nezajímala. Jistě nedá se čekat že do nich proniknu tak jako ten kdo se tomu věnuje celý život, ale aspoň něco bych o tom vědět měla. Ale konečně jsme se aspoň dohodli že potřebujeme plán ... Guilermo se pokusí něco ulovit ovšem je vidět že se v tom moc nevyzná a tak tentokrát nedokáže najít ani toho králíka. Ale nakonec to vypadá že přece jenom budeme mít štěstí když na razíme na malou osadu, tentokrát však souhlasím s ostatními kteří jejich pozvání odmítnou. Musíme toho hodně probrat a asi bychom nebyli ti praví hosté zvlášť když to vypadá že toho sami mají málo. Na Guilermovo oznámení ohledně slaměné panny nereaguji chápu že vzhledem k tomu že to je malá osada tak se to zde dodržuje, být to větší město byla by zde třeba cedule Lešno místo kde jsou dobří lidé vítání a ti špatní věšeni. Když se potom dozví že zde se nedá co koupit neříkám že jsme se měli zastavit v předchozím městě když jsme měli možnost. Hlavně že sehnal chlast ... Nakonec najdeme místo a já se rozhodnu postarat o koně tak jak jsem to viděla a během toho mně Guilermo požádá jestli bych nerozdělala oheň protože mu to nějak nejde. Dobrá poplácám tedy svého koně a potom se vydám směrem kde má hořet oheň a kde už je postavený kotlík s vodou, skloním se natáhnu ruku a pak se soustředím. „Tak to bychom měli.“poznamenám potom co mi z rukou vyšlehne proud ohně, Guilermo začne hrát a já jsem překvapená že ten hudební nástroj patří jemu. A dokonce na to umí hrát to je potom něco úplně jiného ... Wynn a Atti spolu něco probírají tak nějakou dobu počkám, ale pak se rozhodnu vrátit k tomu o čem předtím mluvila abych vyvrátila to že nejsem žádná slečinka a něco vydržím. Vyrazím směrem tedy směrem k nim a nejdřív si odkašlu než odlovím Wynn, navíc je tu jedna věc kterou bych chtěla navrhnout ohledně Octavie. „Já ... no víš Wynn ty jsi předtím odešla aniž bych ti stihla odpovědět. Chtěla jsem říct že mi nevadí spát v přírodě za určitých okolností. A pokud se jedná o Octavii tak mi nebude vadit na ní v nějakém městě dohlédnout aby nedělala hlouposti.“ Natáčím si vlasy na prst a potom skloním pohled ke svým bosým nohám, no tak to bychom měli snad to pochopí. Je pravda že jsem to předtím neřekla nejlíp a tak jí nejspíš nedošlo že to měl být pokus o vtip. | ||
| |||
| Trochu pochybovačně na něj kouknu. "Ale to nebylo..." Protočím oči, když to všechno vyjmenovává. Většinu přece oddřel sám. "Nic takovýho jsem neudělala, byla to týmová práce." Zabručím. Je těžký zůstat ve špatný náladě, když stojí tak blízko a říká takový věci. Moje racionální část ale přesto jakoby si chtěla udržet svoje pochybnosti. Říká pravdu? Nebude zítra ta samá líbezná slůvka povídat někomu jinýmu? Zdá se to moc hezký na to, aby to bylo skutečný. Když mě pohladí po ruce, naskočí mi husí kůže. Nikdy jsem na nikoho takhle nereagovala a vlastně mě to svým způsobem děsí. Moc hezký a moc rychle. Ještě si dávám chvíli na rozmyšlenou. Sleduju jeho ruku. Někdy do toho člověk prostě musí skočit a s důsledky se popasovat až časem. Některý věci teď nevyřeším. Jiný ano. Konečně k němu vzhlédnu a usměju se. "Vím, že jsi to nemyslel špatně. Promiň..." Zlehka ho pohladím po tváři. "Byl to těžký den pro všechny, hm?" Na chvilku se otočím, abych uvázala koně a hned se zase vrátím. Rukama vklouznu do jeho dlaní a chvilku se vpíjím do těch upřímných očí. Zase se všechno zdá v pořádku. "Půjdeme za ostatníma?" Ne že by se mi nějak zvlášť chtělo. Ale tentokrát z toho rozhovoru asi nevybruslíme. | ||
| |||
| A "Nic" nepřišlo Facku. Jedovaté zasyčení. Prosté nic. Odseknutí a uražené odkráčení. Větu typu "Přijď si na to sám". Jo, za život flinka a proutníka zažijete mnoho takových situací. Ale TOHLE ?! To se mi ještě nikdy nestalo. Zpočátku chápavě přikyvuji. Rozumím tomu, co říká. Její výzkum, přesvědčení i domněnka, že Octávie je vlastně docela fajn holka, jenom zmatená z vnějšího světa. Tolik se snažím soucítit s tím zklámáním celým vesmírem až se nakonec přistihnu, že kývu i na zmínku o knihomolce. Trvá mi pár vteřin, než mi to dojde. "Co ? Ne ! U všech bohů..." vyrazím ze sebe a plácnu se do čela. Idiot, idiot, idiot. Dřív mluví než myslí. Idiot, Idiot, idiot." prozpěvuje posměšnou árii hlásek v mé hlavě. Jestli jsem se předtím v přítomnosti Wynn tvářil jako šťastný vesnický idiot, tak teď si připadám, jako skutečný vesnický idiot. Jenom mi chybí dřeváky a přebývá pár zubů. Taky mě za to nikdo neplatí a vůbec to není k smíchu. "Já...nemyslel jsem to...Wynn." dostávám ze sebe nesouvisle útržky asi tří vět, které se mydlí na jazyku o to, která vyjde ven první. Nakonec šarvátka ustane a já si povzdechnu. "Promiň, já to tak nemyslel. Já v tu chvíli vůbec nemyslel." přiznám se. V tu chvíli mi šlo jen o to nějak všechno uklidnit a hlavně přesvědčit Guilerma. "Neužitečná ? Jak to můžeš říct ?" zakroutím hlavou a natáhnu se po její ruce. "Wynn. Kdo zabránil kultistům ve zničení důkazů ? Kdo mi zachránil krk, když jsem měl doslova hlavu na špalku hmm ?" zeptám se a pohladím tu malou ručku. "Ty. A je toho víc. Nebýt tebe, tak nejsou krásná rána. A už dávno bych se zbláznil nebo utopil." odpovím za ní s naprostou upřímností. Atti seš debil, ale šťastnej debil že ? | ||