Pod stromem

Směje se mi. On se mi normálně směje. S povytaženým obočím čekám, až ho to přejde, a snažím se nenechat se strhnout taky. Je hezký sledovat ho veselýho.
I když nechápu, co je na seznamu tak zábavnýho.
Začne recitovat. A já na chvíli ztratím řeč. Okouzleně ho sleduju a nemůžu uvěřit, že se mi to nezdá, že si vybral zrovna mě. A ještě před princeznou! Zamrkám, vydechnu. "To jsi teď vymyslel?" Zamumlám trochu ochraptěle a trochu zbytečně. Impulsivně natáhnu krk a pomalu si dojdu pro polibek.
Jakmile se trochu vzpamatuju z další smrště pocitů, věnuji mu zářivý úsměv. "Pamatuj si to. Nemám tu zápisník..." Sakra. Zápisník! "Ale až se dostanu ke kusu pergamenu... můžeme to dát hned na začátek našeho cestopisu, hm?" Naše věci zůstaly ve vesnici. Sevře se mi hrdlo při představě, že bychom se tam měli vrátit. Co když vážně nikdo další nedorazí?
"Ale stejně, co je na seznamu špatnýho?" Vrátím se ještě k původní myšlence, abych se nemusela zaobírat těmi nepříjemnými, a bojovně vystrčím bradu. "Papír nic nezapomene a určitě je tolik míst, který by stálo za to vidět. A potom to můžeš odškrtávat." Naznačím ve vzduchu fajfku. Je to přece tak skvělý pocit, když můžu přeškrtnout splněný úkol!

Zrovna když se dostanu do obhajování svých seznamů, zaslechnu dusot kopyt. Špicuju uši a trochu zvážním. Jo, určitě to jsou koně. "Myslíš, že to budou oni?" Opravdu mi do hlasu proniklo až tak moc zklamání? Samozřejmě jsem ráda, jestli jsou v pořádku. Ale znamená to, že tahle chvíle končí. A kdo ví, kdy se zase povede takovou ukořistit.

Pod stromem IV.

Čekal jsem zasyčení a prudký útok. Nestalo se. Namísto toho přišel zákeřný dloubanec loktem do žeber a já mám co dělat, abych udržel pobavený výraz. Fakt to bolelo a ten malý loket se parádně zaryl.
"Takže Wynn Dari ?" zopakuju si v duchu její jméno a velice rychle zapátrám ve vzpomínkách. Jen doufám, že jsem někoho z její rodiny neošulil, ale těžko říct. Jména těch bohatších jsem si nikdy nepamatoval. Škádlí a má dobrou náladu, navzdory všemu. Nic nepotěší tak, jako když rozveselíte dívku.
Když svolí, že na obálce může být mé jméno zaculím se. "Děkuji, že tam nebude napsáno Wynn a kolektiv." vypláznu na ní špičku jazyka.
Kreslí mi na dlani kroužky a vypadá malinko zasněně. Opravdu se asi člověk musí prokousat tím racionálním jádrem, aby se dostal k té správné Wynn, ukryté před světem ve vrstvách argumentů, faktů a rozumů. Možná trošku, protože vzápětí vybalí seznam. Seznam !
Neudržím se a vybuchnu smíchy. Kdo kdy slyšel, že by některý tulák měl přesně dané cíle ? A psal si místa na která chce dojít ? Tohle může napadnout, jenom knihomolku. Směju se a šklebím se, jak mě bolí naražená záda.
"Seznam..." vyslovím naposledy a utřu si upřímnou slzu z koutku oka. Kouknu se na Wynn a zavrtím hlavou.
"Ne...seznam opravdu nemám." ujistím ji naposledy. "Víš, tohle je těžká otázka." přiznám a chvilku přemýšlím. Skládám dohromady slova a opakovaně si je přehrávám v mysli.
Co takhle ?" usměju se a nakloním hlavu, abych jí viděl do tváře. Nadechnu se a...

Jiskřivým ránem i večerní šedí
toulat se chci kam jiní jen hledí
kde vítr skučí a vánek šeptá
kde stromy šustí a tráva lechtá

Já půjdu tam, kam moje srdce
ve tvých stopách či ruku v ruce

Dorecituju a sevřu dlaň malé druidky. Čekám, jaký bude mít vlastní tvorba u té racionální a rozmýšlivé osůbky.

Pod stromem

Ten polibek byl tentokrát jiný. Přišel mi důvěrnější. Připadám si, jako by nás někdo odstřihnul a hodil do jiný reality. Vážně jsme ještě před chvílí byli na bitevním poli? Vážně má láska moc udělat z nejhoršího rána to nejlepší? Ty krvavé výjevy mi připadají tak vzdálené... Jakoby mě někdo hodil do stránek naivních románových knížek. Nepsávalo se tam přesně o tomhle? I když jsem vždycky krčila nedůvěřivě nos, a i teď nejspíš kdesi vzadu v mysli trucuje stále trochu pochybující Wynn, nechci aby to skončilo.

Atti stáčí rozhovor zpátky k princezně. Zahihňám se, jak malá holka. Vážně mi dá přednost před princeznou? Páni. I když mi hlavou proletí spousta připomínek, co by bylo v hradě určitě super, nechávám si je pro sebe. "S korunou bys asi nemohl tancovat, měl bys moc těžkou hlavu." Přisadím si místo toho a snažím si ho představit s korunou. Vážně se k němu vůbec nehodí.
Když mluví o cestování a psaní knížek, rozzáří se mi oči. Co mi ještě nedávno připadalo jako nemožný, si teď umím docela snadno vykreslit. A pak to zkazí. Šťouchnu ho loktem do žeber.
"Na tý obálce bude Wynn Dari." Chvilku ho propaluju pohledem, ale cukajici koutky mě prozradí. "A tvoje jméno teda může být taky." Škádlivě se usměju a zase se opřu. Ukazováčkem mu začnu na dlani kreslit kroužky.
"Kam by ses chtěl potom podívat?" Najednou mi to potom nepřipadá zase až tak daleko. Třeba vážně všechno dobře dopadne. Teď jsem i byla ochotná tomu věřit. "Už jsi toho viděl spoustu, držíš se nějakého seznamu?" Kdybych si cestu plánovala já, rozhodně bych si udělala seznam. Jak jinak na nic nezapomenout.

Prohra, útěk a předpověď temné budoucnosti

Sice se mi při zvedání Sida blůza sveze až tam kde mi začínají prsa, ale nakonec se mi ho podaří přesvědčit aby se do toho také zapojil a my se tak spolu mohli dát na útěk. Zrušení ohnivé stěny bylo možná poněkud předčasné, ale zde jde o disciplinované vojáky kteří ví že nejdřív jsou povinnosti a až pak zábava.
Tedy důležité je nejdřív neutralizovat ohnisko odporu které tvoří domobrana a teprve pak se střílí do těch kteří ustupují.
Nebo jsem si to aspoň myslela dokud jsem jsem se nezapotácela, ale když jsem se pak ohlédla tak mu asi ten druhý elf říkal že to že už moc vojáků nezbylo neznamená že bitva skončila. Nebo bych možná neměla všechny elfy házet do jednoho pytle, ale i tak jich bude moc málo aby něco mohli změnit.
Ne já jsem skutečně vděčná, jak říkal mistr po mém prvním neúspěšném kouzle dá se čekat že budeš dělat chyby důležité je se z nich poučit.
Když doběhneme do vesnice tak si všimnu že sem už mezitím dorazilo úderné komando elfů které má úkol zabít každého kdo ještě neutekl a pak tuhle vesnici zapálit jako odplatu za škody napáchané na jejich lese.
Nebo by k tomu došlo i tak?
Ten muž říká že tu není sám následuji ho a on mi položí otázku kterou jsem čekala.
„Já jsem Eleanor a je to dlouhý příběh na který teď není čas.“
Dlouhý a smutný, ohlédnu se a vytřu si slzy z očí které začínají vlhnout i když jsme se moc nepoznali byli to dobří lidé.
Možná trochu naivní ovšem to jsem byla i já, tohle si nezasloužili ...
Znovu si vytřu oči a vytáhnu blůzu opět nahoru, mezitím doběhneme ke koním a já si všimnu jako první ženy ve zbroji která vypadá opravdu drsně. Nevím sice kdo to je Luigi protože vidím už jenom další dívku, ale ten muž který se představil jako Guilermo rychle sbírá věci mezi které patří i hudební nástroj. Potom ukáže na mně a já nesměle zamávám zatímco Guilermo poplácá nějakého psa a mně dojde odkud mi přišel povědomý.
Mohl by to byl ten muž kterého jsem viděla před hradem odvazovat svého psa, stráž mluvila o velkém svalovci.
Potom se pokusím si sednout na koně za dívku která se jmenuje Rikka i když se sukní se těžko nasedá (pokud mi někdo nepomůže) nakonec se mi to podaří.

Pod Stromem III.

Otázku o tom, proč nás pustil druid přejdu jednoduchým "Víceméně" tuhle epizodu si hodlám nechat pro sebe. Jsem překvapený, že se s tím vším, co se stalo dokázala srovnat tak rychle. Nebo to alespoň nedává znát. Šikovná holka. A statečná. Její zranění vypadají daleko hůř než moje naražená záda, ale přesto si nestěžuje. Opět jsem překvapený.

Nakonec ani větev, ani kořen, ani pěst. Nicméně mi i tak věta o tom, že poslední rande netřeba opakovat vyrazí dech. Na vteřinu zůstanu s otevřenou pusou, ale když vidím jak zčervená, uklidním se. Stulí se ke mě a svět je zase v pořádku. Mám pocit, že svět bude v pořádku už vždycky jenom s ní. Druid měl pravdu.

"Ano...to je." vydechnu spokojeně s pohledem upřeným do koruny stromu. Nakonec pohled stočím zpátky na Wynn. "Víš Wynn..." začnu a nakloním se k druidce. "...fakt miluju rána, ale tohle je určitě to nejlepší." vrazím jí polibek. A možná ještě pár dalších, delších. Vždyť kdo ví, kolik času o samotě ještě budeme mít. Nakonec se zase opřu o strom a zadívám se směrem k cestě. Chvilku mlčím a přemýšlím, najednou se mi na horu už vůbec nechce. Ale stejně vím, že tam půjdu. Ať je to teď jakkoliv, Wynn si svůj výzkum utéct nenechá a já bych to po ní ani nemohl chtít.

"A s tou princeznou. Fakt jí nechci. Musel bych mluvit spisovně, nemohl zpívat sprosté písničky a vůbec to není holka do světa." připomenu nedávnou epizodu a cukají mi koutky. "Jsem rád, že jsi mi nedala košem." mrknu na ní. "Mohli bychom spolu cestovat, až bude po všem. Třeba napíšeš knížku a já budu sbírat příběhy a písničky. A uděláme si hezký každý ráno. Teda, když budeš chtít." navrhnu s úsměvem nad hezkou představou.

"Veselý Cestopis, napsali Atticus Kellog a Wynniera... " naznačím rukou ve vzduchu název knihy. Ve tváři se mi mihne šibalský úsměv. "Čípak vlastně jsi Wynniero ?" povytáhnu obočí, připravený na slíbené uřezávání uší.

Pod stromem

Jeho ruka přikryje tu mojí a mě se překotně rozbuší srdce. Zůstávám polovzpřímená a najednou nevím co se sebou. Mám se zase opřít... nebo se posunout... nebo zůstat takhle... Dál ale poslouchám bez přerušení a snažím se ty emoce všechny zpracovat. Na něco takovýho nejsem vůbec zvyklá... U popisu výsledku bojů starostlivě nakrčím čelo. Zalétnu rychlým pohledem k cestě, kterou ukazuje, a přikývnu. Mám starosti o Octavii. Nebyla v moc dobrým stavu už před bitvou. Jak jí tam odsud ostatní dostanou? Jestli se s ní nevrátí, co budeme dělat? A co když se nevrátí nikdo? Vzápětí se donutím všechny další otázky potlačit. Ani jeden teď nejsme ve stavu, abychom se tam vraceli. Pokud to bude nutné, tak možná počkat pár dnů, až to tam utichne a elfové se stáhnou...

Druid nás prý pustil. Vykulím oči. "Jen tak?" Uniknou mi dvě tichá slůvka. Vypadal, že to myslí vážně. Atti mu určitě musel něco říct. Ale ať vzpomínám jak chci, nevybavuji si ani jak jsem se dostala ze stromu, musela jsem na chvíli ztratit vědomí.

"Já budu v pořádku, je to jenom pár škrábanců." Odpovím na dotaz a sklouznu pohledem na svoji ruku. Vyskákalo tam pár puchýřů, který teď nepříjemně pálí a svědí. Ale nic co by se nedalo vydržet. Krk bude horší. Vzhledem k tomu, jak bolí, se na něj v nejbližší době nechci vůbec koukat. Hlavní je, že můžu zase dýchat. Všechno ostatní se vyřeší postupně.
Když se Atti snaží odlehčit atmosféru, trochu nejistě se na něj usměju. Až teď mi dochází, co se vlastně dělo v noci. Ani ten šílený vír ranních událostí to nemohl vymazat, jenom trochu upozadit. Přikývnu na souhlas a cítím, jak mi do tváří stoupá červeň. "Asi bych ho neopakovala." Až pak mi dojde, že to se dá vyložit všelijak, a tak, aniž bych pustila jeho ruku, vrátím se opatrně k němu do náruče. Jsem najednou tak nervózní, že zadržuju dech. "Tohle je hezký místo na nový začátek, co říkáš?"

Pod stromem II.

Uvelebený s dívkou na hrudi pozoruji cestu. Jsem rád, že odpočívá. Je dost možné, že až to všechno dolehne tak odpadnu a pro změnu poveze ona moji maličkost.
Překvapení...stvoření otevře oči a pohne se. Nestihnu zareagovat tak rychle, abych jí ušetřil bolesti z pohybu krku. Bolestivě zasyčím za ní.
Je zpátky, i když ještě malinko zmatená už zase chrlí sérii otázek. Usměju se unaveně, ale šťastně, takhle jí znám. Projdeme bitvou a ona potřebuje vyzvídat. Má drahá Wynn...

Poděkuje. Zavrtím hlavou. "To já ti musím poděkovat. Bez tebe, bych už byl napůl." pronesu upřímně. Zvědavá druidka začne ihned zkoumat starou krvavou skvrnu. Chytnu jí ruku, jemně, aby se nelekla a špatně se nehla. Navíc tuším, že poslední sled událostí pro ní bude docela šok.

"Jsem v pořádku. Žádný strach." ujistím ji a odlepím se od stromu. Nervózně si prohrábnu vlasy a nadechnu se. Zhluboka.
"Co se stalo. No...víš...prohráli jsme. Elfové dobyli vesnici a porazili královské vojáky. Guilermo se Sithielem ještě bojovali. O zbytku ve vesnici nic nevím, ale snad stihli utéct. Pokud pojedou tudy a měli by. Uvidíme je." ukážu jí prstem do průhledu mezi křovím a stromy. o tom, jak jsem tam nechal Sithiela zavaleného a Guilerma raněného na ruce radši pomlčím. Stejně tak o popravených vězních a uprchlém veliteli.

"Druid.." vyslovím a zamyslím se. Nevím zda jí sdělit všechny okolnosti a přijde mi, že na to teď není vhodná doba, ale na druhou stranu s naším štěstím na to zase žádná jiná nebude. Zatvářím se rozpolceně a párkrát nasucho polknu. "...ten je v pořádku. Odešel. Ušetřil nás." řeknu nakonec a snažím se znít, jako, že je to skutečně všechno.

"Jak je tobě ?" položím naprosto idiotskou otázku. Přece vím, že je vyčerpaná a má zhmožděný krk, ale potřebuju to nějak zamluvit. "Dostaneme tě k Ricce, ta už bude vědět, co dělat." dodám chvatně a nervózně. O ošetřování raněných nevím zhola nic. Modřinu zvládnu, to se namaže, ale nejsem žádný felčar. "Myslím, že budeme muset začít znova, na první schůzku to byla docela divočina. Ale je fakt, že takové rande jsem ještě nezažil." zkusím se na Wynn zazubit. Třeba jí tenhle blbý vtípek přivede na jiné myšlenky. Nebo dostanu větví, kořínkem, či dalším darem přírody....či jednoduše pěstí.

Pod stromem

Spánek mě pořád nechce přijmout. Ten neodbytný pocit, že zapomínám na něco hrozně důležitýho, mě částečně udržuje při vědomí. Přesto vidím zelené listy, vznášející se kořeny, zamotané končetiny, zrzavé liány... Nelíbí se mi to. Neklidně se vrtím. Bolí to.
Někdo mluví a tak se snažím poslouchat. Atti? Nejde mi pořádně se soustředit. Pořád mě něco rozptyluje. Podrbu se na ruce. To je ještě horší. Cože to povídal? Pochybuje o odměně za démonické kulty, nenávidí elfy a láska vyvažuje démony... A štěstí má spát. Nic nedává smysl. Ale aspoň už zase můžu zhluboka dýchat a to je příjemný. Můžu dýchat!

Konečně otevřu oči. To se mi nezdálo! Prudce vzhlédnu. Ten pohyb ale nebyl úplně šťastný a tak se bolestně zašklebím, jak se mi napne kůže na krku. Ale Atti je tady. A já ležím na něm. Jejda.
Něco mi konečně docvakne, poplašeně se rozhlížím, i když to vyvolává akorát další bolest. "Kde je?" Prohlížím okolní stromy a hledám nějaký pohyb. "Ten druid... ty jsi.. jak jsi..?" Trochu zmateně koktám, jak si snažím vybavit co se vlastně stalo, a jak jsem se dostala zpátky na zem. "Co se stalo?"

Uvolním se, když pochopím, že jsme mimo nebezpečí a nikdo jiný tu není. "Děkuju Atti." Pípnu, když už je jasný, jak jsem se sem dostala. Trochu se nadzvednu a začnu si ho prohlížet. Viděla jsem tu bitvu. Sice z dálky, ale ten křik pořád nemůžu dostat z hlavy. Byl by skoro zázrak, kdyby se mu nic nestalo. A ten druid... Natáhnu ruku a přejedu po tmavý skvrně na Attiho blůze. Ale krev není čerstvá. Takže snad není jeho? "Nejsi zraněný?"

Pod stromem

Nemůžu hnát koně tryskem. Stvoření předemnou sebou háže ze strany na stranu už při klusu. V některých momentech si myslím, že mi ze sedla sjede. Musím vzít otěže jen do jedné ruky a druhou jí přidržovat za břicho. Nakonec se opře a hned se mi jede pohodlněji. Střídavě otevírá a zavírá oči. Výraz je nepřítomný, jako u někoho kdo se přešlehl fisstechem. Nejsem mág a nedovedu si představit, jaké následky může mít použití tolika síly. Upřímně bych nikdy neřekl, co se může ukrývat v tak drobné dívce. Překvapuje mě, neustále.
Mluvím na ní i když při každém menším drncnutí nakrčí čelo. Alespoň vím, že je naživu.

Jedu směrem, který předtím určil Guilermo. Teprve, když mi přijde, že kolem nikdo není a vzdálenost od vesnice je dostatečná, svedu koně do lesa. Najdu dobré místo. Z cesty sem není vidět, ale my naopak uvidíme na cestu. Nechci ponechat nic náhodě a ještě malý moment vyčkám než sundám Wynn ze sedla. Nezdá se to, je sice drobná, ale naražená žebra už začínají být cítit a já mám docela problém. Nakonec se to povede bez úrazu. Opřu Wynn o strom, uvážu koně a sednu si vedle ní. Nakonec přes ní přehodím svůj plášť. Zavrtá se mi do ramene. Šeptá, skoro neznatelně, takřka to ani nepostřehnu.
"Jasně. Lístky." usměju se a koukám, jak oddychuje. Hrozně bych si chtěl opřít hlavu a usnout. Nemůžu a to z několika důvodů. Prvním, je bezpečnost. Místo je dobré, ale při mojí smůle bude vedle tábořit skupina elfů a zrovna jeden se sem půjde vyčůrat. Druhým je kolotoč myšlenek a pocitů. Dnešní noc byla, jak se říká, vydatná. Stalo se toho mnoho a já nějak nevím, jak se s tím poprat. V jednu chvíli spíte vedle krásné a chytré dívky a vzápětí honíte kultisty, aby nezabili malého kluka a nepověsili vašeho kamaráda. Když se podaří i tohle, tak přijdou elfové, co vás chtějí zmasakrovat. Tohle je na jednoho trochu moc.

"A víš, že to nakonec byla pravda ? S tím štěstím ?" špitnu spíše pro sebe, než spící druidce. Mám chuť si povídat, nechci jí budit, ale aspoň si nebudu připadat jako blázen co trpí samomluvou. A navíc je to pravda, bez ní bych polykal andělíčky a to minimálně dvakrát. Je moje štěstí.

"Vlastně, je to zvláštní. Čekal, jsem na téhle výpravě všechno. Ale teď si říkám, že jsem na to vůbec nebyl připravený. Co jsem si vlastně myslel ? Že za dva dny dobudeme horu a všichni se bohatí rozutečeme ? Teď už pochybuju i o nějaké odměně. Všechno je to větší, než jsem si dovedl představit." zavrtím hlavou a malinko hystericky se uchechtnu. " Čarodějnice, démonické kulty, divné rituály, nenávistní elfové, popravy, královští uctívači démonů. A nakonec láska, která všechny ty hrůzy vyvažuje. Osud je strašný šašek. No ne?" zeptám se nakonec a pošoupnu se, abych ulevil domláceným zádům. Zasyčím. Domlátit si záda dvakrát během tří dnů není nic moc. Nakonec obmotám ruce okolo Wynn a pohodlněji se opřu. "Spi moje štěstí, mám pocit, že tě ještě budu hodně potřebovat." zašeptám nakonec a políbím malou druidku do vlasů.

Po bitvě

Bitva je ztracena a my mizíme z prostoru kde byl ještě před chvílí oheň. Bohužel šípy se začnou sypat na vězně a jeden z nich to schytá a už mu není pomoci. Jo elfové jsou fakt mrdky a spirálu nenávisti a brutalitu roztáčí ještě o trochu více. Pár vypálených vesnic a naražené obyvatelstvo na kůly by je mělo naučit. Věřím, že se o to králík postará. Říká mi v hlavě můj krvavý démon, ale už je cítit, že odchází ještě chvíli budu agresivní s chutí vraždit, ale za další chvíli přijde jen znechucení nad sebou samýma letargie. Teď to ale ještě určitě není.
Mizíme do vesnice, když si ve vesnici všimnu dalších postav.

"Co to kuva... bacha jsou tam další. Musíme pro koně a ještě naše lidi a pryč odsud."

Řeknu zrzavé bývalé zajatkyni. Vidím jak probírají barák za barákem. Aspoň, že ti lidi odešli i když to taky byla banda zmetků nejhorší ten jejich zkurvenej starosta. Vezmu to trochu oklikou, abychom se dostali k vybavení a ke koním.

"Jak se děvče jmenuješ? A jak ses pro všechny bohy dostala do spárů těch zmetků? Jinak já jsem Guilermo."

Řeknu během cesty spíš z důvodu, abych vlastně měl jak na ni volat, než že by mě to nějak extra zajímalo. Úmrtnost je tu totiž tak velká, že se to často ani nevyplatí si pamatovat jména. Doběhneme ke koním. Když vidím Rikku,, krve by se ve mě nedořezal.

"Rikko co tu kurva ještě děláš. Neměla jsi vzít Oktávii Luigiho a zmizet do lesu směrem k Anwill? To je teď jedno musíme zmizet, ty šmejdi jsou tu všude kolem."

Stejně ji, ale políbím na ústa svým zakrváceným rypákem. Všimnu si ještě černé jezdkyně, která kupodivu nezmizela a podle toho co vidím se asi i zapojila do boje. Prohlídnu si její zbroj i zbraň, pěkné orientální kousky, otázka je jak moc praktické, ale co já s nimi nebojuju. Pokývnu jí na pozdrav a díky. Stále moc nevím co si o ní myslet. Rve se to ve mě. Ale teď to není čas řešit, jediné co je důležité je tu a pomáhá Ricce a Oktavii. Tak jo no. Rychle vezmu koně i veškeré věci co tu zbyli po Wynn, Attim a Sithielovi. Hlavně svoji kvinternu.

"Jo tohle je jedna z rukojmích, když už to přežila vezmeme ji sebou."

Pokusím se osvětlit proč je semnou úplně cizí zrzka. Poplácám Luigiho a vyhoupnu se na koně, převezmu Oktavii i když ... no to je fuk, už to nemá cenu řešit pořesíme to až u ohně. Holky se na zbylé koně snad poskládají.

"Tak rychle pryč, potkáme se s ostatními u lesa. Rikko drž se za mnou."

Pak nasadím koni ostruhy a rychle pryč z vesnice, která krom krásné soulože, zábavy přinesla i hnusnou krvavou tečku ...