ROZDELENÍ

Druid odkráčal do lesa a nechal Attiho a Wynn svojmu osodu. Les v oblasti boja je stále v plameňoch, ale s tým si poradia elfovia pozdeji. Niekoľko desiatok metrov od seba uvidel Atti Sithiela, ktorý práve na koni vbehol do lesa za Aymarom.
Atti dokázal Wynn vysadiť do sedla a vyraziť smerom k vesnici, ale už z diaľky videl, že to nie je dobrý nápad. Po vesnici sa už plížili elfský vojaci. Vychádzali z lesa a mizli medzi budovami. Bolo ich viac ako by si Atti trúfol a preto precválal okolo vesnice, okolo lesa a zastavil až, keď si bol istý, že sú obaja v bezpečí.

Guilermo hodil posledný pohľad za Sithielom a vyrazil smerom k bojisku, kde sa ešte Stard držal na nohách, s poslednými vojakmi. Neďaleko od nich sedela za horiacou stenou Eleanor a Sid.
Guilermo k nim pribehol a nariadil Eleanor stiahnúť ohnivú stenu. Ona poslúchla a keď stena zmizla, všetci traja sa ocitli na očiach elfom. Doteraz len tak horela ohnivá stena uprostred bojiska, v momente keď zmizla, tak si to strelci všimli. Z ľudskej armády ostalo stáť len zopár vojakov, preto už bolo prakticky po boji.

Guilermo rozviazal Eleanor a Sidovi ruky a dal sa na ústup. Eleanor dokázala Sidovi pomoct na nohy a urobiť pár krokov za Guilermom, ale potom Sid padol na zem. V zádech mal šíp a Eleanor sa zapotácala. Koukla sa smerom odkiaľ priletel šíp a uvidela toho istého elfa, ktorý už predtým po nej strieľal. Vytiahol šíp z tulca, založil do tetivy, natiahol, namieril na Eleanor a .... iný elf mu položil ruku na rameno a niečo mu řekl. Elfský lučišník zklopil luk a nechal Eleanor aj Guilerma bežať preč.
Velitel Stard aj ostatní z vojakov padli a elfovia tak tuhle bitvu vyhrali.


Guilermo s Eleanor dobehli až na okraj vesnice, ale uvideli to isté čo Atti, sú v nej elfovia a vykopávajú dvere domov. Ak by Guilermo zapískal, strhol by na seba aj pozornosť elfov, zatial si ich nevšimli a nie je isté, jestli by jeho kôň prebehol okolo elfov. Ale v tom sa niečo muselo udiať, pretože elfovia na seba zakričali a všetci začali utekať na druhý koniec vesnice. Guilermo tak má možnosť dostať sa k svojmu koni.

Medzitým Darshana pomohla zdvihnúť Octaviu a spoločne s Rikkou ju niesť dolu schodmi. Bolo to veľmi namáhavé. Rikka má asi nula percent svalovej hmoty a nedokázala Octaviu niesť sama. Keď už boli na poslednom schode, započuli z vonku krik a dupot elfov. Darshana dokázala rozpoznať jedno slovo, ktoré zakričal niektorí z elfov. "....kultisti..."

Dostať kultistov je pre elfov asi priorita, pretože sa tým smerom rozbehli všetci.
"Vzduch je čistý." Povedala Rikka, keď vykukla cez okno a tak mali obe šancu dostať sa ku koňom.

Vyhubte ten hmyz jak pravil jistý elfí velitel

Ano jsou horší věci než jsou čarodějnice a hora Haag třeba jistý elf který je přesvědčený že jsme se roztáhli moc, že jsme jako nákaza a oni jsou lék.
Ležím tu a sbírám síly a jsem ozařovaná ohnivou stěnou ze které jde docela horko teď když jsem jí posílila tak aby spálila i vystřelené šípy. Otázkou je co dál, možná bych to tu mohla zapálit všechno a pak utéct a vrátit se zpátky tam odkud začala moje cesta. Zvěstovat co se zde stalo a že máme problémy s elfy kteří pobili můj doprovod a vyvraždili celou vesnici,
Pokud to správně podám bude to skvělý příběh, jedno oko nezůstane suché ...
Ano já vím že jsem pořád tady, ale zatím ... no možná bych se mohla pokusit zvednout a podívat se jak na tom vlastně jsou. Není to snadné a když se mi to konečně podaří tak zaslechnu kroky, pokusím se podívat abych ho mohla přivítat patřičně ohnivým přijetím, ovšem pak ho zaslechnu a dojde mi že takhle elf nemluví. Jistě mohl by to obejít na druhou stranu tuhle stěnu udržuji až moc dlouho.
Dobrá možná to bude lepší ...
Podívám se na ohnivou stěnu a uvolním oheň který ji udržuje. Stěna zabliká a zhasne, dalo by se říct zmizí před očima jak se oheň rozpadá a zase stahuje k místu ze kterého jsme ho vyvolala. Když už ji nemá co udržovat tak po ní nakonec zbude pouze vypálené místo, doutnající tráva a nejspíš někde i hořící oheň. Podívám se na své bosé nohy a uvažuji o vhodné cestě případně jestli nenajdu něco čím bych mohla přeřezat ten provaz. Ano je tu pořád Hakim a Sid, smutné moc smutné, ale je čas truchlit a je čas utéct.
„Ano je to rozhodně lepší.“
Oznámím ohledně hořící stěny, ale to se objeví doslova chlap jak hora, mám pocit že jsem ho už někde viděla ovšem se vší tou krví která není jeho si nejsem tak úplně jistá.
„Děkuji, vypadá to že tu jsem jediná ... smutné vážně smutné ...“dodám když muž rozřízne provaz a já se rozhlídnu kolem. Zní to však jako pouhé konstatování vstanu zatímco muž hvízdne na koně, nasedávání by mohl být problém a to nemyslím jen tím že s mi teprve do rukou vrací cit. A pak si všimnu že Sid není úplně mrtvý. dojdu k němu a pokusím se ho nějak opatrně zvednout abych mu neublížila ještě víc a málem si při tom udělám kýlu.
„Do zasraný koňský prdele!“ulevím si slovy která by mladá dívka neměla znát a pak si povzdechnu:
„Proč jsem se nevěnovala způsobu jak zdvihat těžké předměty?No tak zvedni se jdeme odsud ...“pokusím se domluvit Sidovi ovšem donesla jsem ty těžké batohy s jídlem donesu i jeho.
Doufám ...

Sjetá

Co dělám v pokoji?

Co dělají ONY v mém pokoji?! Vždyť mi tu ty nány všechno zasviní!

Vymáčknu stisknutím spánku trochu slz ze sevřených víček a začnu se hrabat ve skříni.

Jsem sjetá. Všecko to vysvětluje. Proč bych se sem jinak vracela?

Vercajk. Ten muj vercajk. Tak proto jsem tady. Ne kvůli nim. Jsem blbka, co zdechne kvůli štítku a vyleštěný sekerce.

Fuj! To dítě na mě mluví a poulí na mě oči.

Takový oči jako maj mrkací porcelánový panenky. Tam daleko. Za horama a za pískem. Ty porcelánový. Od krve. Dívaj se na mě. Jenom se dívaj.

Já ale musela. Víte? Musela!

Rikka si je asi zvyklá tím pohledem leccos vydobýt. A má mě teda asi za teplou pedo sestru, nebo nevim.

"Heleď, holoubátko," řeknu netrpělivě "Chystej Octavii na cestu a pak se mi drž za zadkem. Co, že jí neuneseš? Budeš muset. Ukaž... Hmpf! Takhle, jako pytel pšenky. Jo. Moc toho asi zvyklá nosit nejseš, co? Musíš to vydržet až ke koníčkovi. Tam jí naložíme. Tak. Prostě pojď za mnou, jo? Ne moc daleko, ne moc blízko. Dolu Ti pomůžu, ale pak budu potřebovat ruce volný, jo?"

My sme v každym případě v hajzlu, milá zlatá.

Někdo proto, že je mladá nezkušená jalovice, někdo jinej třeba proto, že je sjetej a jde si sem pro vercajk. Já jsem tak blbá, že už fakt nevim. Jestli tohle přežiju, končim. Na dva roky. Čestný. Jenže my to nepřežijem. Na rok minimálně. Dovopravdy. Nechci to svinstvo ani vidět. Ale lízla bych si teďka před šavlovačkou. To jo.

Nasazuju si černou přilbu a beru si do pravý ruky štítek.

Dneska budu bojovat levou. Ne proto, že by snad byl lichej den. Nebo sudej? Nevim! Fakt s tim končim. Tečka.

Třeba ale teďka tim leváctvim ty srágory aspoň trochu zaskočim.

Tušim, že to budeme mít tak akorát, abysme nějaký z nich střetly dole v lokále. Tam Octavii přenechám Rikce.

Po prvním mrsknu sekerku. Mířím na hruď a loučím se s ní. Taková zánovní. A čerstvě vyspravovaná...

Hajzlové.

Ať jsou ty ucha jakýchtěj, každýmu věnuju dvě tři tempa a plesk! Prošlápnu kotník. Hrotem štítu proříznu stehno. Když mi vykryjou ránu, z toho krytu jim vrazim drápy rukavice do očí. Hlavně rychle odsaď a nechávat je za sebou. Ne mrtvý. Ale pajdavý, slepý. Chromý. K stíhání nepoužitelný. Takový, o který je nutný se navopak postarat.

Rány se snažím propouštět, svézt po štítu a šikmo nastaveném pancíři. A sama při nich zasahovat.

Tělem do rány, řezem z dosahu! Tělem do rány, řezem z dosahu!
Propust, bodni, odsmyk! Tělem, Darshano! Chápeš?! Tě-lem!
Nedělej mi ostudu, lásko.

Drž hubu, Rigu. Si hajzl.
A mrtvej.

A my jsme v hajzlu, Rikko. Sme v pěknym hajzlu.

Good Night Elf pride

odkaz

Svištící čepel zpívá svoji píseň smrti. Elfík hrabající se z poza koně ji políbí a v zápětí se mu radostí rozpůlila hlava a mozek ksev a ulomky lebky se rozprskly okolo. Směju se. Další vzívá svým jazykem boha oceli a ten ho líbe na krček gejzír krve z krkavice mě pokropí teplou a lepkavou krví. Dupačka pevnou botou rozdrtí lebku. Odkopnu zbytek k nepřátelům. Směju se. Sithiel na mě něco volá. Chvíli se probírám z amoku. Vytahuju našeho elfa z pod koně. Jde to těžko, ale nakonec se to podaří.

Chci jít na pomoc Stardovi, ale vidím, že už je v prdeli. No doufám, že mu to aspoň za to stálo. I kdyt mám tendenci se vrhnout do toho boje, tam je cílů na rozpůlení tolik elfů k proměnění. Sithiel na mě mluví. Zamručím. Co to mele za sračku? Že vojna není řešení? Co kurva? Přivedeme víc mužů, líp vycvičených a budeme ty elfy hladit a hladit a hladit až je vyhladíme. Nemilosrdně. Do posledního nenarozenýho elfskýho parchanata.
Pohodím hlavu a pokusím se démona krve zahnat. Co to říkal? Pomoz vězňům? Jo vlastně jo.
Jen pokývnu na rozloučení Stardovi a rozběhnu se k těm vězňům. Po cestě jestli seženu nějaké koně vemu je sebou. doběhnu až k ohnivému kruhu či zábraně nebo co to kurva je.

"Jestli chcete žít jdete semnou. Stáhni ten oheň a mrsknite sebou kurva nemáme čas. "

Oznámím těm dvěma ještě žijícím vězňům. Jestli zruší tu ohnivou barieru a jen někdo z nich ještě svázaný rozříznu jim pouta. Jestli někdo z nich nemůže ať si vzájemně pomůžou. Pak se rychle stahujeme zpět k vesnici. Hvízdnu na svého koně. Doufám, že Rikka a Oktavie vysmahli z vesnice.

ÚTĚK - Darshana

Uslyšela si kroky a hlasy elfov vo vesnici a tak si hneď vyrazila za Rikkou. Prišla si na miesto, kde si ju zanechala, ale tam už nebola. Tak si hneď vbehla od hospody, vybehla po schodoch do svojho pokoje a tam si ju našla. Kľačala pri posteli a prikladala studenú mokrú handru Octavii na čelo. Všimla si ťa a hneď ťa chcela oboznámiť so situáciou.
"Úplne horí. To dievča je úplne bláznivé, nemôže robiť také veci na ulici. Čo ju to napadlo? Musíme jej vysvetliť, že takto sa nemôže správať. Ubližuje si."
Octavia je stále mimo a nezdá sa, že by sa v blízkej dobe prebrala.

Ty si hneď vysvetlila Rikke, v akej ste situácií a že musíte zmiznúť, ale Rikka nehodlá odísť bez Octavie.
"Nemôžeme ju tu nechať len tak. Máme povinnosť."

V tom ste obe uslyšeli z vonka z vesnice vykopávanie dverí a rozbíjanie okien. Išlo to zo všetkých strán, niekto prehľadával všetky domy za sebou. Potom ste uslyšeli krik. V jednom z domov asi niekto ostal. Ženský krik zaznel vesnicou a potom utíchol s bolestivým vzdychom.
Pribehla si k oknu, aby si sa pozrela na ulicu a zo svojho pohľadu si uvidela asi desať elských vojakov. Blížili sa k vám a cestou vykopávali dvere domov. Nemala si ale výhľad na celú ulicu a zvuky rozbíjania si slyšela aj z druhej strany kam nevidíš.

"Čo teraz? Čo budeme robiť?"
Rikka sa na teba díva s obrovskými očami. Ty vieš, že by si stihla dobehnúť k svojmu koni a pri troche šťastia zmiznúť preč, ale Rikka s Octaviou by tu ostali na milosť elfskému komandu. Zniesť Octaviu dole a vyhodiť ju do sedla by ste nestihli, to si si hneď prepočítala.

Usínání

V jednu chvíli přestávám vnímat, co se děje pode mnou. Upírám zrak na drobný lístek na větvi a sleduju jeho strukturu. Nikdy jsem neměla příležitost obdivovat něco tak obyčejného. A přitom... Zavírají se mi oči... ale já ještě nechci. Nestihla jsem si prohlídnout poslední záhyby. Taky není dokonalý. Na kraji je nažloutlý a na úplné špičce zbarvený do oranžova. Chtěla bych se ho dotknout a říct, že všechno bude dobrý, ale nemůžu natáhnout ruku. Ani mluvit. Mrzí mě to. Má stejné rýhy jako naše dlaně. Z jedné hlavní se větví na menší, které se rozbíhají do všech stran. Už někdo zkoušel věštit z lístků osud stromu, stejně jako z lidské dlaně člověku? Co asi čeká tohohle velikána?

Lístek zmizí. Zaplaví mě smutek, nestihla jsem se rozloučit. Ale aspoň můžu konečně zavřít oči a odpočinout si. Jenom se trochu prospím. Vědomí se pomalu ztrácí kamsi do ztracena, když mě něco zalechtá v krku. A znovu. Vydává to divný zvuky, takže nemůžu spát. Chroptění a sípot. Někdo se dusí? Zamrkám a zjišťuju, že to jsem já. Zase dýchám. Skoro jsem zapomněla jaký to je.
Někdo mě volá. Chci odpovědět, že jsem tady, ale vyjde ze mě jenom prapodivné zapištění. Radši zase otevřu oči. Přímo před sebou vidím tu nejmilejší tvář, rámovanou zrzavými vlasy. Ale vůbec se mi nelíbí, jak se mračí. Proč má takový starosti? Snažím se na něj usmát, ale bolí to. Vlastně... čím víc se snažím zůstat vzhůru, tím víc mě bolí hruď. A krk. Můj krk... Přidušeně zasténám.
Chci spát. Hlavně ať už to přestane.
Bude to dobrý, Zrzounku.

Asi jsem chvíli spala. Budím se zase bez půdy pod nohama. Zaúpím. Už nechci nahoru. Automaticky před sebou šátrám a snažím se něčeho zachytit. Netrvá to dlouho. Za sebou cítím příjemný teplo a tak se opírám. Ale ty otřesy se mi nelíbí. Bolí mě z toho hlava. A pořád na mě někdo mluví. Jojo, taky tě ráda vidím, ale nech mě chvíli spát... Potácím se na hranici mezi vědomím a nevědomím. Občas koukám na zrzavé vlasy, občas místo nich vidím listy. Občas nevidím vůbec nic. Ale pořád slyším.

Konečně se se mnou přestane svět třást. Spokojeně zavrtám hlavu do měkkého ramene.
"Jsem ráda, že tu jsi." Je to tak slabý šepot, že vůbec nevím, jestli jsem to doopravdy řekla, nebo se mi to jenom zdálo. Teď už určitě můžu spát. Je tu klid a bezpečí. "Děkuju za lístky a rýhy." Zamumlám, a pak konečně zkouším usnout.

V sevření

Řítím se na něj. Druid, můj cíl. Objekt mého vzteku. Zoufale odečítám vteřiny, kdy seskočím z koně, povalím ho a zaryju svojí dýku do jeho žeber a znovu a znovu. Nenávidím je. Elfy. Jsou tak strašně povýšení, jako kdyby lidský život neznamenal vůbec nic. Snažil jsem se, opravdu, ale oni to nepochopili. Dokonce chtěli neozbrojeného vyjednavače zabít ! Copak, je pak jiná možnost než boj ?! Ne. Kopíruji pohyby koně a chystám se zaútočit na druida.

Poslední dobou mě štěstí opouští. Ten pomyslný džbánek, je asi vyčerpaný. Kůň zaryje kopyta do země a já letím. Není to dlouhý let, akorát natolik ,abych si prohlídl zblízka koňské nozdry, opsal ve vzduchu elegantní oblouk a poctil svojí přítomností matičku zemi. Tvrdý dopad a vyražený dech.
Lapám po dechu a kroutím se na zemi, jako žížala rozetnutá vedví. Nakonec se mi podaří dech srovnat. Povolávám dýku. Odhodlaný a plný surového vzteku jsem rozhodnutý ukončit život toho bídáka. Zase to štěstí. Na prdlajs. Chci se rozeběhnout , ale místo toho zaryji mordu do mechu. Kořínky mě omotávají a já nemám ani sílu je přetínat.
"Ty parchante ! Pusř jí ! Co ti udělala ?! Pusť ji nebo tě..." nestihnu vyhrožovat, protože to už je elf u mě. Zoufalý, bezmocný, sebou cukám. Je to k ničemu. Naprosto.
"Promiň Wynn. Podělal jsem to." letí mi myšlenky v duchu, zatímco pozoruji její ochabující tělo. Elfa skoro nevnímám. Až potom, když začne mluvit o lásce. Uprostřed největší bitvy, kterou jsem kdy zažil on začne mluvit o lásce. Jasně, zpívá se o ní v písních. Básníkům je nekonečným tématem a příběhy jsou jí plné. Ale co to znamená ? Je tolik různých pohledů, tolik opisů, definicí. Ten zapráskanej elf má nakonec pravdu. Co jiného by mě hnalo přes bitevní pole a donutilo zanechat bratra ve zbrani napospas osudu ?! Je to tak. Atticus Kellog je zamilovaný až po uši. A taky obmotaný kořínky.

Zírám na elfa neschopný slova. Jen naprázdno klapu pusou a když spustí Wynn na zem, úlevně si vydechnu.
"Díky...díky." vydechuji ta upřímná slova a odevzdaně čekám až mě kořínky uvolní. Můj pohled se soustředí jenom na Wynn. Dýchá a to je nejdůležitější. Jakmile to příroda dovolí spěchám k ní.
"Wynn. Wynn. Wynn !" stupňuji hlasitost při opakování jejího jména a teprve, když vidím že mě zaregistruje tak si dovolím si oddechnout. Nečekám, seberu tu dívku do náručí a odnesu jí ke koni. Zoufale se snažím nekoukat na její zohyzděný krk.
"Musíme zmizet Wynn." zašpitám malé druidce do ucha a přiměji jí ke spolupráci. Jakýmkoliv způsobem jí dostanu před sebe na elfského koně. Sevřu otěže a vydám se zpátky k městu.

Špatně. Situace ve městě nevypadá vábně a já ji nechci vystavit dalšímu nebezpečí. Stočím koně bokem a vyrážíme pryč. Guilermo předtím zmínil bod srazu, doufejme, že někdo dorazí. Cestou se snažím Wynn udržovat při vědomí, mluvím na ní, křičím, klidně budu i vyprávět příběhy, jenom aby zůstala semnou. Chci jen dojet daleko od bitvy, najít fajn místo a tam se o ni postarat, Nic víc, nic míň. Krve stačilo...

BOJ

Atti rozpoznal na strome visiacu Wynn a na nič nečakal, hneď jej bežal na pomoc. Dva z koní, ktoré padli na zem, vypadajú že sú v pohode a zdvíhajú sa na nohy. Stejne tak traja elfovia, ktorí sa pri páde poriadne doudierali. Atti vrhne elfským mečom po jednom z nich. Netrafí ho čepeľou, do elfa udrie rukoväť a on znova padne na zem, aby sa potom zas zbieral na nohy.
Attimu zatial nikto nebráni dobehnúť ku koni, vyskočiť do sedla a rozbehnúť sa za Wynn.

Guilermo sa vybral stejným smerom, ale s iným zámerom. Celý krvavý, s úsmevom na tvári začal okolo seba máchať mečom. Prvého elfa dorazil ešte na kolenách, pretože sa nestihol postaviť. Ďalší dvaja už stáli na nohách a pokúsili sa berserkrovi postaviť, ale márne. Jeden z nich už mal poranenú ruku z pádu a keď sa snažil Guilermov meč zablokovať, jeho vlastný meč mu po náraze vypadol z ruky. Druhý z nich niečo na guilerma zakričal po elfsky tesne pred tým, ako mu Guilermo usekol hlavu. Všetci traja elfovia boli mŕtvy za pár sekúnd, ale vyslobodiť Sithiela z pod koňa už bolo náročnejšie. Bezhlaví kôň, ležal Sithielovi na nohách a sám Guilermo odhadoval váhu koňa na dobrých päťsto kíl.
Obaja sa poriadne zapotili, kým dokázali s koňom pohnúť a postupne centimeter po centimetru Sithiela vyslobodili.

Guilermo sa otočil smerom k bitve, ale vyslobodiť Sithiela ho stálo príliš veľa času. Štyria elfskí jazdci zatial obehli rýchlu otočku a zaútočili na ľudských vojakov zo zadu. Kone vrazili do vojakov, ktorí popadali na zem a elfská pechota ich potom ľahko dorážala na zemi.

Stále je tam približne sedemdesiat elfov a zostáva asi päť ľudských vojakov vrátane Starda. Sú v obkľúčení a sú vyčerpaní.
Neďaleko od nich leží na zemi spútané dievča za ohnivou stenou, ktoré sa práve len tak tak vyhlo letiacemu šípu. Z ohnivej steny vyletel plameň, ktorý po ceste vybuchol a to trochu odklonilo letiaci šíp. Elfská armáda sa zatial stará len o vojakov a ju si zatial nevšímajú, ale čoskoro ju odhalia a pravdepodobne s ňou naložia stejne ako s ostatnými väzňami. Vedľa nej sa hýbe ešte jeden spútaný väzeň. (Sid)

Guilermo sa v rauši chcel hneď rozbehúť na bitevné pole, ale Sithiel ho zadržal za rukáv.
"Sú v obrovskej presile, nechoď tam! Ale aby toto celé nebolo zbytočné, zachráň aspoň tých väzňov a ja pôjdem nájsť Aymara. Vojna nie je rieešenie, musím zabrániť vojne s ľuďmi. Aspoň to skúsim."
A vybral sa k druhému koni. Pri tom kríval na pravú nohu, ale snažil sa to rozchodiť. Chce vyskočiť do sedla a vyraziť za Aymarom


Atti sa rútil k Wynn a k druidovi, ktorý stál pod ňou. Dupot koňa, ktorý sa rútil k nim bolo slyšet aj cez bojovú vravu. Druid sa otočil a sám pre seba si povedal.
"Hmm, elfský kôň?"
Potom sa zameral na koňa a pošeptal si. "Stoj."
Kôň okamžite dupol na brzdu a v zemi ostali dlhé rýhy od jeho kopýt. Atti brzdu nemal a preto ho náhle zastavenie koňa prekvapilo a on preletel cez jeho hlavu. Urobil nechcené salto a dopadol na záda tak tvrdo, že mu to vybilo dych. Keby mohla Wynn rozprávať, určite by Attimu vysvetlila, že druidi dokážu zvieratá ovládať, ale zvieratá to musia chcieť. Elfský kôň počúvne na slovo, ale Luiggi by sa napríklad nedal ovládať cudzím druidom. Luiggiho oddanosť k Guilermovi je taká silná, že by hociaký skutok proti Guilermovi zásadne odmietol a žiadny druid by ho k tomu nedonútil. Atti také šťastie nemal.

Trochu dolámaný sa pozbieral na nohy, chcel vykročiť k druidovi, ale zistil, že má spútané nohy koreňmi. Okamžite ho stiahli na zem a začali sa okolo neho omotávať. Ruky, nohy, celé telo omotávali korene. Attimu nezostalo nič, len zúrivo kričať, ale proti druidovi nemal na dialku šancu.
"Počkať, vás dvoch si pamätám. Videl som vás ako bežíte do lesa a potom ste prišli nás varovať pred démonom."
Wynn pomaly strácala vedomie a jej ruky aj nohy ochabli.
"To je pozoruhodné. Pokúšali sme sa ľudí varovať už mnoho krát, ale toto je prvý krát, čo prišli ľudia varovať nás."
Potom pomaly pristúpil k Attimu, ktorý vypadal ako drevená housenka, totálne omotaný koreňmi, len s hlavou vyčievajúcou von. Elf si k nemu drepol a řekl.
"Hmm, záleží ti na nej však? Cítim to z teba, vidím to na tvojích očiach. Říká se, že láska je silnejšia ako všetko ostatné, že je to najsilnejšia mágia. Niečo na tom asi bude."
Větev s Wynn sa pohla a pomaly klesla až k zemi, kde jemne Wynn položila. V momente keď sa jej odmotala okolo krku sa Wynn nadýchla a rozkašlala. Na krku mala odreniny a škrabance až do krvi.
"Vezmi si ju a utečte, vojna medzi našími rasami je nevyhnutná, dokud vám bude vládnuť váš kráľ."
Druid sa dal na odchod a pri tom sa z Attiho začali korene odmotávať a on sa postupne mohol začať hýbať.

O slepé víře a falešných pravdách

Ukázalo se že tak jako ohnivá stěna brání ve výhledu elfům tak brání ve výhledu i mně, ale nakonec se obě armády setkají tak jsem schopná vyvolávat ohnivou kouli stěny ze stěny místo abych jí musela stahovat s hořícího lesa. Jistě nejdřív bylo potřeba aby se nějaký elf dostal na dohled, ale pak se mu dostalo ohnivého přijetí. Ne že by to bylo snadné, mám pořád svázané ruce a udržovat ohnivou stěnu jako ochranu a k poskytování pracovní látky taky není zrovna nejjednodušší ovšem já vím že nesmím polevit.
I když bylo nevyhnutelné že k tomuhle dojde, elfové kteří jsou zde buď bytostně nenávidí lidi nebo slepě věří ve své vůdce že kdyby jim jejich velitel rozkázal vrhnout se do této ohnivé stěny tak to bez rozmýšlení udělají.
A už si myslím že k tomu vážně došlo když si všimnu že to je jeden z lidských vojáků a já můžu vidět elfa který se rozhodne využít příležitosti. I já se rozhodnu rychle jednat stáhnu oheň z díry ve stěně a protože je málo času spojím to do něčeho přibližně podobného kuželu které vyšlu přímo do dráhy šípu. Nečekám na spojení a když je kužel dostatečně blízko nechám ho explodovat tak aby tím zasáhl šíp který buď shoří na místě nebo bude tak poškozený že už nebude schopný plnit svou funkci. Potom se pokusím se uhnout stranou tam kde je aspoň trochu místa a případně si i lehnout abych nebyla tak na očích až budu zatahovat díru v ohnivé stěně. Není to snadné, ale používám oheň poblíž a stahuji mezeru způsobem jako když sešíváte látku. Vím že zápach hořícího masa nebude něco co bych chtěla zde ucítit navíc nemám rukáv abych si ho mohla dát před ústa i kdybych právě neměla svázané ruce. Už tak je namáhavé tuhle ohnivou stěnu udržovat a teď ještě zatahovat tu díru, ale nepřestanu dokud díra se úplně neuzavře. Pokud proti mně elf vystřeli další šíp nebo vidím že se k tomu chystá přestanu s uzavírání brány a zformuji z okrajů podobný ohnivý kužel který vyšlu do cesty šípu a se zatahováním počkam až ten šíp shoří.

Sváča

Dýkou na meč. To viš.

Sesednu a toho typana urychleně dorazíme; Kevin se vklíní mezi žebra a hryzne až do srdíčka.

Ne, že bych nepřála trochu toho utrpení navíc. To jo.

Protože takovejm vašnostum, co jsou odvážný akorát na neozbrojený holky ho vždycky dopřeju ráda. Jenomže tohle jsou zakuklený bubuláci a u těch nevíte, jestli Vás s posledním větrem ještě neproklejou.

Tak nějak usuzuju, že prokletí mám už vlastních dost.

Nesnídala jsem. Jako normálně. Ale před bojem se obvykle aspoň trochu osvěžim. Takže si z brašny vytáhnu scvrklý červený jabko, třetinu odkousnu a zbytek podám Kozijášovi. Rozkoplej bubulák přestává bublat.
"Šikovnej, koníček." poplácám Koziho a dávám si pozor, abych ho neřízla.

A přichází vyvrcholení veselohry! Ve formě elfskejch zabijáků, probojujících se do vsi. Jenže se neměli probojovat čim, takže jsou odpočatý a já tu zrovna nemam ani udatný psisko, ani váleček pana hostinskýho. Takže nevim. Navíc nemam čas.

Protože velkolepá taktika sedláků je velkolepě v prdeli.

Švihám na Koziho a padáme za Rikkou.

"Rikko! Mizíme! Rikko?!"