Akt

Navzdory všem pochybovačným hláskům v mé hlavě, nepřišlo nic jiného než polibek. Opatrný, lehký, jako by ani jeden z nás nechtěl nic pokazit. Zářivý úsměv na její tváři zapudí všechny zlojazyky v mé hlavě. Malinko překvapeně přikývnu, když chce jít dovnitř. A když mě táhne po schodech za ruku uculuju se jako šťastný vesnický idiot. V chodbě mi chce zmizet. A já nechci, proto jí k sobě přitáhnu. Někde vzadu se zase rodí myšlenka, že pokud jí pustím je konec. Slíbí, že přijde a já jí věřím. Pouštím jí, ale stejně do poslední chvíle stojím na chodbě, jako štěně ponechané v dešti a větru na polní cestě.

Vlezu do pokoje a položím věci vedle postele. Stejně tak sundám zbraně, nátepníky a veškeré řemenní. Chvilku přešlapuju a pozoruju dveře. "Nic, nepřijde. Ne, určitě přijde, slíbila to...ale co když ? Ne ! Přijde."" hádám se sám před sebou. Lázeň začíná chladnout a já pozbývajíc naděje usednu do kádě vyzbrojený lahví vína proti žalu a zklamání. Popíjím a drbu ze sebe špínu bojů a toulek.

Láhev už je způli pryč a ve studené vodě plave šedá pěna. Broukám si potichu tesknou melodii. Až na potřetí uslyším...je to klepnutí ? Chci nadšeně vyskočit a běžet otevřít, ale pak mě napadne, že to třeba není ona. Opatrně vylezu z kádě a omotám se plátnem. "Dále?" odpovím polohlasně a nejistě.

Najednou tam stojí. Nervózně žmoulá blůzku a ospravedlňuje se sama před sebou. Usmívám se a čekám. Je ještě krásnější, ale možná je to tou nehranou nervozitou a tím bezbranným dojmem. Nechci jí vyplašit, ale nakonec se mi sama vrhne do náruče. "Wynn." vyslovím její jméno a pak jí prostě políbím.
V objetí se natáhnu ke dveřím. Zamykám. Tahle noc je naše a nikdo nás nesmí rušit.

Začínající spisovatel by možná napsal, že kdo by poslouchal za dveřmi soudil by, že první akt oné večerní hry byl tichý a naplněný šeptáním a vzdychy. Zápletka i rozuzlení, však zůstávají v tajnosti jen samotným hercům.
Druhý akt byl naopak protkaný chichotáním, špitáním a nezřídka veselým zavýsknutím obou účinkujích. Před třetím jednáním by posluchač za dveřmi mohl slyšet mužský hlas potichu recitující díla starých básníků, přičemž vstup do třetího dějství je uveden poněkud neuctivým přerušením recitace.
To proběhne obdobně jako dějství první, potichu, beze slov. Nakonec jako epilog, zní opět potichu mužský hlas, tentokrát nerecituje, ale vypráví. Příběhy nikde nezapsané a posbírané po cestách.
Hra končí bez děkovačky, jen herci setrvávají na jevišti a usínají v objetí...

Jak to jenom říct?

Říká se že chybovat je lidské a odpouštět božské, jistě nebyla to jenom moje chyba ovšem Hakim to nechal na mně.
Byla to jeho chyba?
Předtím odmítl můj návrh vydat se hledat tu čarodějnici, je pravda že jsem se tak bála cesty k hoře Haag že jsem přehlídla běžné nebezpečí. Ano podcenili jsme to, my všichni a zde končí naše sny o slávě a hrdinství a to jsme se k hoře Haag ještě ani nepřiblížili. Hakim mi nemusí říkat to co už vím ovšem to další je co řekne užitečné. Znamená to že to že tohle je menší skupina která za ziskem musí jezdit daleko a nemá na to aby si najala pořádnou ozbrojenou stráž.
Proto šlo o ty tři lidi shánění nových osob není tak snadné, velké společnosti jen škrtnou perem na pergamenu ovšem zde je každá ztráta citelnější ...
Můj pokus přepálit si provazy nakonec vyjde, na spáleniny jsem zvyklá svého studia a tohle nic není i když mám hlad a žízeň a později se mi podaří nahmatat si bouli. Jsem slabá a bolí mně hlava jsem ráda že se mi podařilo vykřesat dost sil a ještě jich bude dost zapotřebí pokud se máme dostat z téhle klece (naštěstí je ze dřeva). Hakim se ukáže mít sklony sdělovat naprosto zjevné věci a já na něj vzhledem k tomu jak se cítí nechci být hnusná, na druhou stranu chtěla bych tu mít toho Hakima který tu byl předtím a třeba ho i profackovat aby se probral. A potom se ukáže že se to jak se dostat z klece se vyřešilo svým způsobem samo od sebe když nám muž přijde otevřít a přinese misku s vodou. Skloním se tedy k misce dám si pozor aby nebylo vidět že mám volné ruce a hltavě piju abych ukojila žízeň a nasbírala síly. Přitom zavřu oči a na tváři mám výraz jako by jediné o co mi šlo bylo uhasit žízeň, tvářím se neškodně a odevzdaně s nevyhnutelným osudem. Ovšem ve skutečnosti sbírám síly pro můj další pokus, muž je nejspíš upokojený tím že jsem v klidu a nevrhla jsem se na něj v zoufalém pokusu kdy se rozhodnu využít jeho blízkost a nepozornost. Snažím se soustředit a představím si mužův rozkrok, sbírám síly a snažím se rychle vytvořit v tomto místě dostatečně velký plamen tak aby jeho kalhoty chytly v tomto místě. S podpalování kalhot mám zkušenosti vždy když mně nějaký muž obtěžoval ovšem nikdy jsem to nesesílala v takové situaci.
Doufám že nejdřív se bude snažit uhasit své citlivé místo a to mi snad dá příležitost k dalšímu kroku.

Nadechnu se, abych to trochu upřesnila, ale Atti mě předběhne, když poukáže na Dugga, který by se měl dostat domů ještě dneska. Přikývnu. Mělo mě to samotnou napadnout. Jeho táta o něj má určitě starosti. Zvednu se z lavice a zařadím se za Attiho do fronty k servírce.
"Pro mě prosím taky lázeň s teplou vodou. Nic víc nepotřebuju. Děkuju." Předám pár vlastních mincí a pak už spěchám do stáje.

Atti nasazuje v téhle tmě vražedné tempo. Pobízím koně tak rychle, jak se jenom odvážím, a modlím se, aby cesta nebyla moc hrbolatá. V cílový rovince už je jasný, že to ti dva vyhrajou, když kůň přede mnou nečekaně zpomalí.
"Tys mě nechal vyhrát!" Obviním Attiho a plácnu ho pobouřeně do ramene, jakmile se mi podaří obloukem se k němu vrátit. Zase tak dobrý jezdec nejsem, abych na jeho zpomalení stihla včas zareagovat. Stejně se ale neubráním poťouchlému úsměvu.
"Duggu, dávej na sebe pozor, jo? Jestli tudy pojedeme zpátky, stavím se tě pozdravit, platí?" Plácnu si s ním na rozloučenou a pak mu ještě zamávám, jakmile si ho dospělý převezme.

A vyrážíme zpátky. Po chvíli Atti zpomalí k slibovanému dokončení rozhovoru a já se potěšeně usměju. Úsměv ale během chvilky přejde do zděšeného výrazu. Který táta mlátí svoje dítě proto, že se opozdí? Kdyby mě to napadlo, trvala bych na tom, že Dugga musíme přivézt hned jak jsme vyšli z lesa. Chvilku uvažuju, jestli bychom se neměli vrátit, ale pak se Atti rozpovídá o svojí rodině a já na Dugga skoro zapomenu. Je to hrozně smutný příběh. Rodiče by neměli upřednostňovat žádné ze svých dětí.
"Tys byl v klášteře?" Vyjeknu nevěřícně, když se o tom zmíní. Snažím se představit si toho veselého Attiho v naprosto neveselých zdech kláštera a vlastně naprosto chápu, že to tam moc daleko nedotáhl. "Určitě to musely být nejživější dva týdny, co tam kdy měli." Uchechtnu se tlumeně.

Vyprávění o mojí rodině je o něco radostnější než Attiho příběh. "S bráchou jsme se o sebe starali sami. Když jsme byli malí, měli jsme chůvu, ale pak už to bylo na nás." Na moment se odmlčím. "Pořád přemýšlím nad tím, jak reagoval, když jsem se teď tak vypařila. Nechala jsem mu vzkaz." Pobaveně se zašklebím. "Dost možná už mi je na stopě."
"Rodiče jsou obchodníci s kořením. Často jsou někde pryč. Vlastně toho o nich zase tolik nevím." Šlehnu po Attim rychlým pohledem. Když se mi svěřil se svým jménem, tak nějak mu to chci oplatit. "Mimochodem, taky se nejmenuju jenom Wynn." Ale už jak to vyslovím, tak se mi najednou nechce pokračovat. Nechám se chvilku přemlouvat, než to ze mě vypadne. "No tak jo.. celým jménem je to Wynniera.." Zase zčervenám a upřeně se na Attiho zadívám, i když mojí následnou výhrůžku pokazí cukající koutky. "Jestli to někomu řekneš, uříznu ti uši."
Dalším tématem je cestování, kde se trochu zdržíme. Nejdřív mě vždycky mrzelo, že nikam s rodičema nemůžu, ale pak jsem se tolik upnula na univerzitu, že někam jezdit zkrátka nebylo na pořadu dne. Teď když o těch vzdálených místech slyším od Attiho, přijde mi, že jsem toho hrozně promeškala.
Taky ho zajímá moje práce na univerzitě. Vyprávím o čarodějnicích a že to je důvod, proč jsem se přihlásila na tuhle výpravu. Můžu ověřit, co jsem celý život studovala a zkoumala. Povím mu i svoje domněnky, že čarodějky vůbec nejsou skrz na skrz zlý, jak o nich lidi předpokládají, a že trocha dobrého chování je může zase vrátit blíž k lidem, odkud je dřív nenávist a předsudky vyhnaly.

Ta konverzace byla tak příjemná, že mi cesta zpátky uběhla rychlejc než tam. Už vidím hostinec. Když Atti najednou zmlkne, zvědavě na něj kouknu a položím ještě další otázky. "Máš nějaký svoje oblíbený místo?"
Nejdřív vrtí hlavou, ale pak jakoby koukal někam do dálky. "Vlastně ano, starý dub na kopci za domem. Chodil jsem pod něj sedávat. Zvláště ráno. Miluju rána." Usměju se. Duby jsou fajn stromy.

"A taky mi pořád vrtá hlavou to co jsme začali v hostinci... jestli se živíš bavením lidí, proč teď tahle výprava?"
"Ano i ne. Spíš ne." Odpovídá malinko vyhýbavě. "Jsem tu kvůli dluhu starému příteli. Ale to je povídání na jindy." Pokývu hlavou a nenaléhám. Zdá se mi nějaký nervózní a tak se přestanu vyptávat. Koně odstrojujeme už v tichosti.

Vážně to byla moc příjemná cesta a tak mi z tváře nemizí úsměv. Trochu zamrzne až když spatřím Attiho výraz. Tváří se jakoby právě spolknul žábu, nebo něco hroznýho provedl. Koukám na něj trochu podezíravě, jak se pomalu přibližuje. Když mi položí ruce na ramena, kolečka mi konečně zapadnou a můj žaludek udělá kotrmelec. Sklopím oči a nadechnu se usilovně přemýšlejíc, co mu řeknu. Ale jeho poslední věta mě tak překvapí, že o všechna slova zase přijdu. Vzhlédnu, pohled mi zjihne, překvapeně vydechnu a... naše rty se spojí.
Tak nějak lehce, opatrně. Ale stejně za chvíli lapám po dechu, z nějakého důvodu zapomínám pravidelně dýchat.

"Třeba..." Zašeptám se zářivým úsměvem. Ještě se k němu chvíli tisknu, ale pak najednou zrozpačitím, jak si něco uvědomím. "Půjdeme dovnitř?" Zakončím to nejistou otázkou, ale částečně už ho táhnu za ruku ke dveřím. Vycupitám po schodech nahoru. A až tady se zase ohlédnu.
"Dáš mi chvilku?" Viditelně nervózně přešlápnu z nohy na nohu. "Přijdu za tebou... teda... jestli chceš?" Ta doba než přikývne se mi zdá nekonečná, i když to nemohla být víc než vteřina. Ještě si mě na chvíli přitáhne do náruče. Chvilku tak setrváme, a až pak se s nepatrným úsměvem odtáhnu. "Přijdu." Slíbím ještě jednou, načež mizím u sebe v pokoji.

Jen chvíli na to ležím naložená v kádi s horkou vodou ve svém pokoji, a marně se snažím ovládnout paniku. Chvílema docela reálně uvažuju o tom, že se prostě utopím.
Už po několikáté držím hlavu pod vodou. Uklidni se, uklidni se, uklidni se... Bylo by mu to líto, nebo by prostě šel za Octavií? Vynořím se prskajíc vodu všude kolem. Když tu jsem teď sama, racionální mozek mi dává docela zabrat. Jasně, že to bude jenom tahle noc. A když o tom vím, třeba mi to zítra bude jedno? Zase se potopím. Snažím se ze sebe vydrhnout dvoudenní špínu a dostat do pokožky trochu vůně z mýdla. To už se mi nejspíš dávno povedlo, ale stejně v kádi zůstávám, dokud nezačnu drkotat zubama.
No tak jo. Vzchop se. Zabalím se do prostěradla a zarazím se. V čem tam půjdu? Zděšeně přeskakuju pohledem z prostěradla, na svoje oblečení, a na jednoduchou blůzu, kterou jsem před chvílí vytáhla ze zavazadla. Nemůžu tam jít jenom v prostěradlu! Strhnu ho ze sebe a začnu se oblékat. Pak toho nechám. To je přece zbytečný, nebuď dítě, nejdeš si tam povídat...
A dost... Nikam nejdu. Prostě tu zůstanu. Obleču si blůzu a lehnu si na postel. Vydržím pět vteřin neklidně ležet. Pak párkrát přejdu po pokoji a zůstanu zírat na kliku u dveří.
Všichni se tu chovají, jako bychom měli zítra umřít. Sithiel je s tím očividně smířený. Guilermo s Rikkou taky neztrácejí čas... Tohle je možná to nejhezčí, co ještě můžu zažít. Usilovně na to myslím, když beru za kliku. Srdce mám až někde v krku. Musela jsem se zbláznit.
Přeběhnu chodbu a napřáhnu ruku. Pak jí zase svěsím. A zase napřáhnu. Na potřetí se mi se zavřenýma očima povede zlehka zaklepat. Už už se otáčím, že to asi neslyšel, když se ozve tlumené "dále". Sakra.
Zhluboka se nadechnu a konečně vstoupím dovnitř.

Stojí tam a čeká na mě. Nejistě se usměju a přistoupím blíž.
"Atti... Jenom bych chtěla říct... normálně tohle nedělám." Zrudnu a udělám ještě krůček vpřed. "Tím nechci říct, že jsem nikdy.. nikdy.. no.. vždyť víš co. Ale chci říct, že nejsem žádná... prostě.. že.. no, vážně nechodím s každým." V duchu zaúpím. Buď už zticha... prostě zmlkni. Pak mu prostě vklouznu opatrně do náruče jako bych předtím nikdy neodešla.
Jestli mě nevyžene, nemám v plánu odejít dřív než ráno.

ELEANOR

Hakim sa na teba smutne koukl po tvojej poznámke o tom, že si na tom lepšie ako oni a povedal.
"Ja ... budem v poriadku. Sid sa asi dva krát prebral, ale opäť zaspal, je škaredo porezaný na bruchu a hrudi. Derick ..... a Elis .... tam zostali. Nprežili to."
Po tom mu z očí vypadnú ďalšie slzy a celkovo ti teraz pripadá taký malý a bezmocný. Schúlený do seba tam sedí ako ztelesnené nešťastie. Aj má ruky zviazané za zády.

Tebe sa po niekoľkých pokusoch podarí sadnúť a zistíš, že si neskutočne hladná a máš tak velkou žízen, že ďalšie slová ti idú z hrdla veľmi ťažko. Pýtaš sa čo od vás únoscovia chcú a Hakim dokázal potlačiť ďalšie slzy, aby ti odpovedal.
"Netuším kam ideme, ale sú to obchodníci s ľuďmi. Väčšinou unesú mladé dievčatá, ako tá čo sme sa ju pokúsili zachrániť a odnesú ich ďaleko na západ. Tam ich predajú ako otrokyne. Teraz je to ale iné, prý si po nás kupec príde už dnes sám. Len vďaka tomu sme ešte nažive. S bojovníkmi ako my, by sa netrepali až na západ, príliš riskantné, zabili by nás."

Zatiaľ čo rozpráva, ty sa pokúsiš prepáliť povrazy na rukách. Niekoľko krát to musíš stopnúť a cukneš rukami, pretože sa trochu popáliš. Je ťažké nájsť ten správny uhol, aby si pálila povrazy a nie vlastné ruky. Nakoniec sa ti to podarí a cítiš ako povrazy povolujú. Cítiš ale aj to, že si slabá a tvoja mágia je rovnako oslabená ako ty. Potrebuješ sa napiť a najesť a po použití mágie ťa začala naozaj bolieť hlava. S uvoľnenými rukami si nahmatáš vzadu na hlave obrovskou bouli.

Hakim si všimne tvoje rozviazané ruky a hneď mu v očiach blisne iný pohľad. Pohľad plný nádeje.
"Ako si to? Rozviaž ma, rýchlo!"

V tom si ale začula približujúce sa kroky.
"Schovaj si ruky za záda!"
Húkol na teba Hakim a stihla si to presne včas. Pred vašou klecou sa objavil strážny. Chlap s mečom a sekerou za svojím opaskom.
"Aaaah konečne si vzhůru slniečko. Presne včas. Za desať minút tu bude kupec a keby si stále spala, asi by ťa nekúpil. Potom by si nám ostala ako naša súkromná hračka, he he he."
Potom zasunul kľúč do zámku a otvoril dvere, ktorými vošiel dnu. Všimla si si, že má v ruke misku plnú vody. Miska ako pre psa, ale v súčasnej situácií si asi nemôžete vyberať.
"Napite sa, aby ste mali silu odísť s kupcom."

Strážny je dnu, asi na krok od teba, zohol sa a pokláda vám misku na zem. Pokúsiš sa strážcu napadnúť, alebo zostaneš v kľude, napiješ sa z misky ako dobrý psíček a zistíš, kto je vás kupec a čo má s vami v pláne?

Kráska, zvíře, pes, vůně pergamenu a vyjížďka při měsíčku

Zábava je v plném proudu a očividně nevadí, když nehraju. Guilermo a Rikka jsou prokláti amorovým šípem, přičemž ani jeden z nich se to nesnaží skrývat. Ale je to dobře, napětí mezi nimi bylo místy tak silné, že jen blbec by to neviděl. Věnuji jim pár kradmých pohledů s přiblblým samolibým úsměvem, který se snažím maskovat pitím z korbele.
"Mhmm ?" otočím se na Wynn, když pochválí mé vystoupení. V náznaku poděkování přikývnu a spolknu doušek piva.
"Skvělý ?" uculím se a uvolním se v židli. "Vlastně máš pravdu, rozesmívat lidi je skvělý. Ale ještě lepší je, když se povede něco jako ti dva." píchnu prstem ke Guilermovi a Ricce. "A kdo vlastně říká, že se tím neživím ?" mrknu na Wynn a pak můj pohled sjede vedle na klučinu, který se kradmo natahuje pro pohárek. Zamračím se na něj a zavrtím hlavou.
"Myslím, že bychom ho měli odvézt domů. Tady to stejně bude zachvíli mládeži nepřístupné." pohodím znovu hlavou k hrdličkám. Tedy spíš to vypadá, jako když se medvěd snaží tu hrdličku sežrat. "Nedokončíme ten rozhovor po cestě ?" zeptám se a kopnu do sebe zbytek piva. Wynn souhlasí, tak sbalím sedlové brašny a Guilermovu kvinternu. Ručím za ní svojí hlavou a ta jeho je teď mimo.
Dojdu pro kluka a pro jistotu, se ho zeptám ,jak daleko je statek. Nakonec hodím také svůj měšec servírce. "Taky poprosím lázeň, ale bez těch serepetiček. Jen lahev dobrého vína. Nespěchá to. Až tak za hodinu." poprosím s úsměvem a radši si nechám i vysvětlit cestu do svého pokoje.

Ve stájích osedlám koně a případně pomůžu Wynn. Kluka vysadím k sobě, mám totiž v plánu jet rychle. "Vezmem to trošku hopem, ať tady mladej nepřijde ke zbytečný úhoně. Kdo bude poslední je bačkora." prohodím k Wynn a pobídnu koně. Od kluka se nechám případně navigovat, ale opravdu koně ženu. Jen kousek před statkem koně schválně zpomalím a nechám Wynn mě předjet, pokud bude chtít. Sesednu a sundám i kluka. Pokud bude Wynn chtít nechám je se rozloučit. Stejně si myslím, že se mu o ní bude zdát.
Nakonec přehodím plášť i kapuci a odvedu kluka k bráně statku. Zabuším a počkám až někdo přijde. Je jedno kdo to bude, ale kluka nepustím dřív než po svém proslovu.
"Dobrý večer. Omlouvám se, že ruším v tak pozdních hodinách. Kluk vám spadnul do pasti na černou. Nějakej idiot vykopal pět loktů hlubokou jámu. Tak se na něj nezlobte, nemůže za to." pronesu a teprve potom popostrčím kluka do dveří statku. Na nic nečekám a rozejdu se zpátky ke koni. "Jedeme." prohlásím a opět koně popoženu.

Zpomalím koně až po nějaké chvíli. Jedu krokem a srovnám koně vedle Wynn.
"Stejně myslim, že ten chudák dostane. U mýho táty by to neprošlo, ale ten by mě nechal seřezat čeledínem." zavrtím hlavou a je mi kluka v tu chvíli vážně líto. Podívám se na Wynn a zjišťuji, že to co povídám jí pravděpodobně zaujalo. Nevím proč, ale mám chuť jí povědět všechno, ta její zvědavost mi imponuje a nejen ta.
"Víš, můj táta je...no nemá pochopení pro nic než práci. Já se moc nepotatil, za to brácha Ignassus, ten jako by mu z řiti vypadnul. Prostřední Flavius, mu aspoň dělá radost těma svejma čárama márama, ale mě na chuť nikdy nepřišel." pokrčím rameny. "Panebože, ona ještě pořád poslouchá !" potěším se a nadechnu se, abych pokračoval. "Víš vlastně nejsem Atti, jsem Atticuss a ještě ke všemu Kellog. Kellogovy včelíny znáš ne ? Nikdo na jih od Whitewallu si nesladí ničím jiným než Kellogovým medem." zaparoduji hluboký hlas svého otce v poslední větě až se musím zasmát. "No, řekněme, že já na včely nikdy nebyl. Už od mala jsem byl tak trochu dobrodruh, ale ten paličák se ze mě snažil pořád vychovat pracanta. Domácí učitelé, studium obchodu a politiky. Nebavilo mě to a nakonec jsem mu z rebelie udělal takové ostudy, že mě nechal zavřít do kláštera. Ale tam jsem taky moc dlouho nevydržel. Jeho biskupstvo mě poslalo za čtrnáct dní domů, že prej sem dílo čertovo." odůvodním selhání tak dokonalého výchovného systému. Historku s novickami schválně vynechám. "No a pak mě vyrazil z baráku." povzdechnu si a podívám se na Wynn. "A co ty ? Máš brášky, ségry ? optám se zkusmo.
"Mám staršího bráchu. Je to hrozný otrava." řekne nevážným tónem a já chápavě přikývnu. Sourozenci jsou občas na obtíž a já bych ty své nejraději nakopal do zádele, ale vlastně je mám taky rád. "Rodiče jsou obchodníci s kořením. Často jsou někde pryč." prozradí dál a to mě zaujme. Vyptávám se, kam rodiče jezdí, jak daleko, kdo jí hlídá před mládenci, prostě všechno co mě napadne. Nebrání se a já poslouchám. "A brali tě rodiče sebou ? Na cesty ? Poznala jsi cizí kraje ? Cestovala jsi ?" zeptám se dychtivý dalších odpovědí. "Nikdy jsem nikde nebyla. Jenom chodím do lesů za městem." odpoví mi a je vidět, že se za to stydí.

Než, se ale stihnu nadechnout k nějakému konejšivému prohlášení na zlepšení její nálady, probudí se její nesmrtelná zvědavost. Salva otázek, na mě dopadne, jako palba z trebuchetů při dobývání hradu. Kde, jsem všude byl, co jsem tam viděl, jestli je to všude stejné...no je toho hodně.
"Kde jen začít. Nejsem sice světoběžník a na cestopis to taky nebude, ale budiž..." poškrábu se na hlavě. Vyprávím o různých městech, hospodách, zvycích podivných i nádherných, písních. Přiznám, že k moři jsem nikdy nedošel a že z cizích jazyků umím jen pár sprostých slov.
Nakonec přijde otázka, kterou jsem čekal, ale absolutně jsem se na ní nepřipravil. To zvědavé stvoření, chce vědět, kde jsem se všechno naučil a to včetně bojování. Úsměv na mém obličeji vystřídá na okamžik posmutnělý výraz, ale nakonec jej nějaký způsobem setřesu.
"Něco jsem se naučil na cestách, od různých lidí. Třeba jako plivání ohně, to mám od jednoho kejklíře. Jinak, ale za všechno ostatní dlužím starému příteli. Naučil mě všechno a já si s ním ve Whitewallu užil spoustu srandy." pousměju se a rychle změním téma. "Už jsi přemýšlela, co budeš dělat až tahle výprava skončí ?"

"Ještě nevím jistě. Tohle by měl být vrchol mýho výzkumu. Všechny teoretický poznatky chci ověřit v praxi. Jestli to vyjde, tak se nejspíš vrátím zpátky a třeba napíšu knihu. A nebo mě to všechno zavede úplně jinam. Tohle jsem vůbec neplánovala, takže je to všechno takový nejistý." odpoví mi Wynn. "Výzkum ?" zeptám se udiveně a očividně brnknu na správnou strunu. Wynn povídá a povídá. S nadšením a rychle. Visím jí na rtech a rozumím ani ne polovině toho co říká. Jenom přikyvuji a pak se přistihnu, že ani nevnímám, jen si užívám tuhle novou, vyměněnou Wynn. "Kde je ten studený čumák ? Vždyť tohle je fajn holka a očividně do světa." nevěřím tomu co vidím a slyším. I Wynn nakonec dojde dech.
"Dobře a teď jednodušší otázka. Co máš ráda ?" zeptám se na něco, čemu bych mohl rozumět. "Tedy krom knih a čaje." doplním.
"Svojí rodinu." vyhrkne z patra a pak se zamyslí "Zvířata... nejoblíbenější vlci a sovy. A ráda poslouchám příběhy, to cos povídal v hospodě bylo povedený." pochválí mě, znovu. Poděkuju přikývnutím a pokud se mě zeptá na tu samou otázku, odpovím prostě "Život".

Hostinec se blíží a já už v dálce vidím jeho vývěsní štít. Pokud má Wynn ještě nějaké otázky zodpovím je, ale tak trošku nervózně, což se snažím opět zamaskovat úsměvem. Potí se mi ruce a žaludek zase dělá veletoče, jako kejklíř na konci představení. A ať se ho snažím přimět, jak chci je to čímdál horší. Pomalu se přiblížíme ke stájím a já naprosto nemotorně slezu z koně. "Co když měl elf pravdu, co když...ona, nebo všichni ? Co, když je tohle poslední takový večer ?" proudí mi hlavou a já potlačím chuť strčit hlavu do žlabu s vodou. Během toho co odstrojuji koně se snažím zhluboka dýchat. Nakonec to vše nějakým zázrakem dokážu a seberu sedlové brašny i kvinternu. Nervózně přešlapuji, než dokončí odstrojení koně Wynn. Sbírám odvahu. "Sakra radši se utkat s bájnými draky !" zařvu v duchu a opět se nepoznávám. "S holkama to přeci umím tak proč teď...tohle?"

"Víš Wynn...já...totiž..." začnu nervózně a mám pocit, že sebou prásknu do nejbližšího kobylince. Nakonec se, ale odhodlám a bez své přirozené elegance dojdu až k ní. "...napadlo mě. Elf hledá štěstí ve vznešené smrti. Guilermo ho našel v náručí nevinné dívky... pokračuju a hlas mi od nervozity přeskakuje, v puse mám vyschlo a v krku knedlík. "Promiň...blábolím...já jen mě napadlo, že třeba..." položím jí ruce na ramena, opatrně jako by byla ze skla "...třeba to moje voní pergamenem a je pokecané od inkoustu." řeknu s očima rozšířenými strachem z následků právě učiněného vyznání a nahnu se k jejím rtům, pomalu, bez dechu. "Idiot, idiot, idiot, idiot !"

V hospodě U Wraela

Hospoda je v jednom velkém víru zpěvu, hulákání a tance. Atti to roztáčí s Wynn, servírkou a kdo ví s kým ještě. Pak mě vystřídá u nástroje. Jsem rád, ale stejně mu připomenu, že mi za nástroj ručí hlavou. Je to větší šoumen než já, hraje hospodské písně co se hodí do atmosféry a k tanci. Nakonec si i já zatancuju s Rikkou. Připadá mi to trochu, hloupé přece jen jsem skoro o 20 let starší, ale co už. Tanec si užiju a pak ještě jeden. Vlastně mi už vůbec nevadí, že se na mě Rikka zase dívá jako na svatej obrázek. I když ještě před půl dnem by mě to sralo, teď pořádně rozjetý, nalitý rumem i endorfinem se ztrácím v jejích očích.
Znovu ji po tanci líbám, chutná nádherně. Jo stále mám trochu zábrany, kvůli tomu kolik jí je a jak je naivní. Nechci toho zneužít, proto se ji pokusím trochu mírnit v pití. Rum je přeci jen dobrý sluha, ale zlý pán. I když vidět tuto holku blít jak šakal by byla zaručená cesta jak utnout veškerou vzájemnou romantiku a i když mi mozek říká, že je to nejlepší cesta a že si nemám komplikovat život, kterýho jsem si stejně moc nevážil, srdce říká něco jiného... a nejen srdce.
Pak už vlastně dost kašlu na lidi, na lavici u stolu se opět líbáme, já si dám další rum, ale jí to nedoporučím. Pak se otočím na hostinskou.

"Paní hostinská tu horkou koupel mi připravte porosím do pokoje a ať tam je čisté plátno na utření a čistě povlečeno. Také vás poprosím o studený talíř na pokoj, sludenou uzenou šunku, nějaké sýry, studené kuřecí a nějaké ovoce a taky jablečnou šťávu a vodu."

Opět ji podám obnos a pak vezmu Rikku za ruku a vyjdeme ven - Luigi jde s námi. Potřeboval jsem vypadnout, asi ne proto, že bych si potřeboval utřiďovat myšlenky, ale prostě to všechno zklidnit. Jen tak chvíli čučet na hvězdy, líbat a obírat tu krásnou mladičkou holku vedle mě, povídat si s ní o tak rozdílném světě, ve kterých žijeme. Neříkám jí že je naivní možná, že já jsem ten poškozenej cynik, na tu chvíli dnes na dnešní večer, se chci cítit naivně, jako mladej naivní boreček co má velký plány a právě se chystá poprvé opíchat svoji holku. Nic takového jsem, vlastně nezažil, mnohem dřív než v jejím věku, už jsem vykuchal několik lidí i když někteří si to i plně zasloužili. Vesnická holka - bylinkářka.
Ptám se jí na to co vlastně doma všechno dělá, co ji baví. Vyhnu se tomu co plánuje, protože opravdu muže vůbec něco plánovat - teď? Pravděpodobně stejně umřeme, tak proč zbytečně plkat. Raději ji znovu libám a pak ji v náručí odnesu do zaplaceného pokoje do koupele.

Připravené velké vědro plné horké a voňavé vody, snad nějaké sušené bylinky, heřmánek, šeřík, levandule - říká Rikka. Mýdlo je obyčejné vesnické, ale je tu. Mydlíme se navzájem a pak si hrajeme navzájem s tělem toho druhého. Občas se zarazí u mých jizev, které mám po celém těle. Vizitka žoldnéře - každá bitva je risk a i když jste dobří i nejlepší, takový život prostě zanechá svoje stopy. Já se oproti tomu věnuju převážně sametovým pahorkatinám a údolí klínu. Je to o mnoho krásnější pohled. Začneme se milovat už ve "vaně" a pak ji celou horkou a mokrou přenesu do postele. Pak se milujeme v posteli ještě několikrát, svačinka a další milování.

Luigi leží u dveří tváří se znechuceně a podřimuje, svým hlídacím spánkem. Když usneme, Luigi si úlevně oddechne, že se na to už nemusí dívat a už vůbec ne poslouchat.

Bez komentáře radši ...

Hakim mi odpoví a potom se mně pokusí políbit,ovšem na mně je tohle všechno ještě příliš rychle a tak nastane trapné ticho. Ne že bychom měli moc času se tím zabývat protože potom se zopakuje to co jsme tu provedli my, ovšem tentokrát jsme na druhé straně.
Na té jejich ...
Někdo začne střílet šípy a když vyskočím tak mně něco udeří do hlavy a já spadnu na zem a cítím zeminu a trávu.
Vrátily se a tentokrát se rozhodli neponechat nic náhodě ...
Mám pocit že jsme nevědomky zašťourali do vosího hnízda a oni se nám to teď rozhodli vrátit i s úroky. Opět uslyším tu ženu jak se s někým baví i když tak úplně nechápu o co zde jde.
Jasně zabili jsme tři z nich, ale mohou být snadno nahrazeni. Takových osob jsou na ulicích stovky, tisíce pokud víte kde je hledat.
Také se mi potvrdí to že je vede někdo koho by jste pokud by byla muž nazvali tupým svalovcem, samozřejmě nikdy ne před ním. No a protože není muž tak si musí dokazovat že je stejně drsná ( zatím co pokud by byla muž měla by pocit že musí každého zmlátit aby to dokázalo jaký je chlap). Potom mně ten muž se kterým mluví omráčí a vše se ponoří do tmy ...

„Nebudu se ptát proč mám s tebou ztrácet čas nebo jestli máš vůbec nějaký talent protože tyto otázky sis určitě už vyslechla předtím. Zeptám se tě jestli víš co se stane až tě budu učit, neboť je hodně povolaných, ale málo vyvolených. Magie ovládne ty kteří jí nedokážou ovládnout neboť zde se často můžeš splést jenom jednou ...“

Probudím se v nějaké dřevěné kleci ležím na boku a mám svázané ruce za zády, společně tu se mnou je Sid a Hakim a ani jeden z nich nevypadá dobře. Mírně řečeno, také jsem překvapená když mi Hakim řekne že jsem prospala celý den.
„No já ... vypadá to že jsem na tom lépe ... než ... vy ...“
Těžko teď opět hledám slova, doby kdy se mi to stalo předtím mi přijde úsměvná přesto na současné situaci není nic směšného. Chtěla jsem říct že mně to mrzí a Hakim by mi řekl že to není moje chyba, ale právě to je jenom moje chyba. Vybaví se mi opět slova mého mistra a dojde mi že jsem těch chyb udělala hned několik. Neměla jsem je nechat utéct, měla jsem se pokusit je zastavit nebo potom říct ne musíme se vydat odsud dostatečně daleko protože pokud se vrátí určitě nás budou sledovat aby se pomstily.
Nečekám že tu ženu bude trápit to že jsme zabily ty tři muže, ale spíš půjde o uraženou ješitnost.
„Neříkali něco ke komu patří nebo proč ... co očekávají od nás?“nechtěla jsem se ptát proč zrovna nás nechali na živu. Vypadá to že toho má Hakim sám dost, jistě minulost sice nezměníme, ale můžu se pokusit změnit naši ne zrovna radostnou budoucnost. Zavřu oči a pokusím se soustředit a vykřesat v sobě dost síly na to abych mohla přepálit ty provazy. vím že to zvláště v téhle situaci nebude moc snadné, ale je to lepší než čekat až přijde ta žena a ukáže nám proč jí říkají paní bolesti. Pokud se mi podaří posbírat dost síly pokusím se udržet nad ohněm kontrolu aby přepálil jen ty provazy a pak zhasl případně pokud zhasne dřív aby ten provaz narušil dostatečně aby ho mohla roztrhnout nebo povolit.

V zajetí hudby

Asi jsem nikdy doopravdy nechápala některá slovní spojení v knihách. Dokud to nezažijete, těžko dáte dohromady co vlastně znamená pojem v zajetí hudby nebo jako u vytržení. Vždycky jsem to brala jako takový básnický obrat, protože přece jak by někoho mohla zajmout hudba, žejo, to dá rozum! Moje stále těžce kontrolovaná hlava mi nikdy nedovolila se trochu odvázat. Teď tu ale není nikdo, kdo by mě znal. Neblikají mi v mozku červené majáčky, že teď určitě přijde brácha! Nebo co by tomu asi řekl mistr? Není tu lokál plný lidí kteří vědí, že tamhleta holka se nikdy nebaví. Všechna ta pravidla, která mě celý život svazovala, tu najednou neplatí, a já zjišťuju, že si tu anonymitu vážně užívám.
Jsem vlastně přesvědčená, že právě teď jsem naprosto pohlcená hudbou a zdejší atmosférou. Asi jsem nikdy necítila tolik energie najednou. Atti je vážně skvělý tanečník a já se tak po chvilce přestávám tak moc kontrolovat a vlastně se úžasně bavím.

Jakmile tanec skončí a Atti mě dovede ke stolu, věnuju mu zářivý úsměv a zase se posadím. A když už jsem v tom rebelství, sáhnu po sklence vína a spolknu pár loků. Ne že by to bylo nějak extra dobré, ale rozhodně to má něco do sebe. Jako bych měla opožděnou pubertu a najednou mě těšilo dělat věci, které mi rodiče celý život odpírali. Až na to, že tentokrát v tom neměli prsty rodiče, ale já sama. Nebo byly ty předchozí dva dny tak náročný, že se usilovně snažím vyhnat je z hlavy. A možná od obojího trochu.

Když Atti spustí další písničku, už ten alkohol trochu cítím a dodává mi to takovou zvláštní odvahu. Dokonce zkusím napodobit to krásné pukrle, je mi jedno, že to v mém podání musí vypadat absolutně směšně, a natáhnu ruku ke klučinovi, který se představil jako Dugg. Vážně bych ho chtěla trochu rozveselit.
"Smím prosit?" Ten hned vyskočí z lavice a přijme ruku. Šťastně na něj mrknu. Melodie je chytlavá a tenhle rytmus zvládnu držet i já. Párkrát Dugga protočím a ke stolu se vracím celá rozesmátá, sotva popadám dech.

Po Attiho přípitku se trochu zakuckám, když zachytím jeho pohled, a zauzlujou se mi všechna střeva. Snažím se to zachránit úsměvem. Proč kouká zrovna na mě... ne, kouká na všechny... ale na mě nejdýl... Blbost! Hele, kouká i na Octavii a vypadá to úplně stejně. Určitě.... Fuu, Wynn, už to sakra nepij.
Jako vrchol toho skvělého představení přidává Atti ještě historku, a to už si musím otírat slzy a držet se za břicho. Snad ještě nikdy jsem se tak hrozně nesmála.

Guilermo tancuje s Rikkou a já je chvíli zamyšleně pozoruju. "Ty, Atti.. Jsi v tom vážně dobrý." Promluvím na něj, když si zase sedne. Snažím se, aby to neznělo až moc obdivně. Ale zpívání na veřejnosti prostě chce kuráž a jim to s Guilermem jde jakoby byli dávno sehraná komediální dvojka.
"Proč se vlastně plahočíš takovou dlouhou štreku do hor, když by ses klidně mohl živit tímhle?" Mávnu rukou do lokálu poukazujíc na všechny ty rozjařené obličeje, které se ještě před chvílí tvářili jako já obvykle. "Musí být skvělý něco takovýho dokázat."