Na vlnách sebelítosti

Hučí mi v uších. Všechno mám zastřené za rozmazanou clonou. Cloumají mnou všemožné emoce. Smutek, vztek, ukřivděnost, nehorázná nespravedlnost... A zároveň ve mně vře adrenalin, stěží popadám dech. Nestává se každý den, aby na vás pět minut v kuse prskal dvoumetrový chlap svoje obvinění, jak jste úplně k ničemu, a to hned potom, co se vám zdál asi nejhorší sen v životě. Aspoň mě ne.
Chtěla jsem se jenom zeptat, chtěla jsem to všechno zařídit, chtěla jsem být užitečná v tom, čemu rozumím, chtěla jsem... Jak jsem si u všech všudy mohla myslet, že obstojím tváří v tvář realitě? Zaslepilo mě absolutní nadšení z dobrodružný výpravy. Vážně jsem si myslela, že dokážu bejt přínosem. A bodejť by ne. O čarodějnicích vím všechno, co jde zjistit!
Když škobrtnu, dojde mi, že ta clona jsou slzy. Vztekle je setřu a prodírám se dál. Nemám žádný konkrétní cíl, prostě chci být sama a chci být někde daleko. Dneska se toho semlelo až moc. Možná se tohle dalo předpokládat. Na holku, která většinu života nevystrčila nos a společenskému životu se vehementně vyhýbá, byl tohle ideální den ke zhroucení.

"Je to jenom hrubián, který si nedostatek rozumu vynahrazuje svalama a vynucuje si silou všechno, co nemá v hlavě." Bručím si podrážděně. Prvotní šok pomalu odeznívá, jak mě ticho stromů konejší, a mění se na vztek. Neměla jsem utíkat, měla jsem mu to rovnou vmést do tváře! "Z vězení jsem nás dostala. Byl by radši, kdybychom se pozabíjeli přímo tam?? Těžko by to narafičil jenom na čarodějku, a teď by místo jedný holky doopravdy hledali celou skupinu!" Kmen stromu je skutečně skvělý posluchač. Cítím se líp, když jsem to teď řekla nahlas. Posadím se na malé mýtině do trávy a zavřu oči. Nechci se tam vrátit, radši bych si ukousla ucho. Co budu teda dělat?
Jako už tolikrát, automaticky pročesávám okolí a hledám...

Liška! Moje mysl se přidá k té její a najednou mi je mnohem líp. Všechno vidím tak nějak s odstupem, bez těch protivných emocí. Docupitáme ke kraji mýtiny. Sleduju sama sebe zpoza stromu. Vidím bledou dívku, se zaprášeným obličejem a cestičkami slz na tvářích. Je nezvykle zašpiněná. Na botách prach, na blůze šmouhy a z pláště čouhají větvičky. Jasně slyším hlas Mistra, kdybych se takhle objevila v knihovně. "Ty špindíro, di se umýt! Takhle tě ke knihám nepustim!" Akorát že na mě hlas nikdy zvednout nemusel. Byla jsem ve všech směrech vzorná. A o co se to snažím teď? Zase nějaký přínos pro vědu. Ocení to vůbec někdo?
Ta dívka v ruce ještě pořád drží flakónek. Hrkne to ve mě, skoro se leknutím ocitnu zase zpátky... Musím se vrátit. Tady odsud mi ta představa nepřipadá tak nemožně absurdní. Když už nikdo jiný, potřebuje mě aspoň Octavia. Odešla jsem ve chvíli, kdy na ní měli všichni vztek. Co když jí něco provedou? I když potom, co jsem viděla... nejspíš by si zvládla poradit. Otřesu se odporem a z liščího kožíšku tím shodím pár lístků.

Přinutím se takhle ještě chvílí setrvat. Ten odstup mi pomáhá se zklidnit.
Z Guilermova úhlu pohledu se přece opravdu mohlo zdát, že jsem tu skupinu hrdlořezů přivedla já. I když mi to časově nevychází. Jak by se tak rychle dostal dozadu za Rikkou? I s tímhle odstupem mi přijde, že v mnoha věcech nemá pravdu, nebo má značně překroucenou realitu. Možná to má co dělat s jeho očividným zalíbením v tom děvčeti. Jasně že se jí snaží bránit.
Ale i přesto mi jedna věta pořád hlodá v hlavě... Vážně jsem někoho ohrozila? Mohla jsem to být já, stejně jako kdokoliv jiný. Ale nutně musím uznat, že žádné zkušenosti se skrýváním nemám. Ani mě nenapadlo, že by mě někdo mohl sledovat. Jak by to taky v plném městě a na univerzitě dokázal? Kolikrát se mi tam Mistr ztratil přímo před očima. Ale přesto...

A v tom vězení... taky jsem o tom moc nepřemýšlela. Prostě mě napadlo jak z toho vyváznout bez boje, tak jsem to zkusila. I když jsem nikdy předtím pořádně nelhala. Kdyby nás ze lži obvinili už tam, byl by to malér. Možná jsem vážně všechny ohrozila. Zpanikařená liška poskočí dál do lesa. Nechám jí běžet a chvíli se ještě nechávám unášet s ní.
Pak se vrátím zpátky.

Otevřu oči a kouknu dolů na flakónek. Musím zpátky. Zvednu se a zpáteční cestu ukrajuji o poznání pomaleji, jak se snažím všechno promyslet.

Nakonec přece jenom dorazím na místo, kde nocujeme. V jedné chvíli spolknu všechnu svoji hrdost, připomínky i názory a krátce na Guilerma kouknu. "Měls pravdu." Hlas je klidný, nijak nezabarvený emocemi.
Neříkám konkrétně v čem, neříkám už vůbec nic. Kajícně sklopím oči. Držím se pravidla ty máš pravdu, já mám klid. Přejdu k čarodějce a beze slova jí podám flakónek. I když se snažím nedávat to moc najevo, uleví se mi, že jí vidím naživu. "V pořádku?" Stačí mi i krátké přikývnutí.
Nakonec dojdu ke svým věcem, kde vyhrabu brk, inkoust, a pár pergamenů. Potom si sednu blíž k ohni, abych měla dost světla a úhledným písmem začnu psát zápisky o dosavadní cestě.

Ranní rozhovory

S trochou znechucení sleduji jak ji dává Atti další šanci... poslední. Už zase. Když už z ní konečně něco vypadlo, rozhodnu se i já si s ní naprosto vyjasnit vztahy. Vzhledem k tomu, že tu neopruzuje chytrolínka, která trochu neunesla kritiku se šla vybulet do lesa, snad to proběhne normálně.
Stejně tihle ufňukaní puberťáci, do všeho se serou a když to nejde podle jejich představ a nejsou za hvězdy, je to konec světa je třeba bulet sama v lese. Bude mít štěstí když ji tam nikdo nesejme a nebo nepřefikne. Kdyby řekla raději promiň jsem prostě občas pizda a do všeho se bez rozmyslu seru, je to vyřešeno. Ta se mi teď, ale řešit nechce. Místo toho přistoupím k Attimu a čarodejnici. Poplácám Attiho po rameni.

"Takže ještě poslední šanci?"

Je to sice formulované jako otázka, ale je to spíš oznámení na které nečekám odpověď a rovnou vzhlédnu k Oktavii.

"Aby bylo jasno i mezi námi, dobře poslouchej a zapiš si to kurva za ty tvoje špinavý uši, už to nebudu opakovat. Jsi mi ukradená, dostali jsme tě ven, ale vlastně mě nezajímáš. Chápeš to? Vlastně mě nezajímá ani společenství čarodějnic na Hoře Haag. Klidně si tam pořádejte sabaty, lizejte mušle, sjíždějte se durmanem a jmelím, je to vaše věc.
Co chci a proč tam jdu? Jasně vidět kus světa, procházka, výhledy do krajiny, ale hlavně mi jde o toho kluka. Vlastně ani né tak o toho kluka jako spíš o jeho vrácení a vyinkasování odměny.
Když to nebude nezbytné nechám naprosto na pokoji celé to vaše společenství. Žijte kurva v míru. Ty nás tam dovedeš, my ho sbalíme, zamáváme si na pozdrav a už se neuvidíme. Ty budeš doma popíjet lysohlávkový čaj a my vrátíme kluka. Vyinkasujeme penízky, za něž si Rikka zaplatí doktora pro tatíka, děvče s knihami novou knihovnu, Atti třeba bordel, elf si koupí dobrou náladu a já kořalku, abych se mohl uchlastat. Prostě krásný a všichni budeme spokojení jako medvídci v doupěti. Král bude mít zpět kluka, my po čem toužíme a vám se na Haag přestanou ploužit nezvané návštěvy.

A jestli kámošky toho kluka budou tak moc potřebovat, klidně si ho uneste znova, je mi to buřt, ale kurva až potom co vyinkasujeme odměnu. Teď mi odpověz, že ti to je jasné a že s tím souhlasíš. Nebudu ti vyhrožovat, myslím, že můj zjev říká dost. Ale ještě jedna jediná hovadina, pokusy rozvracet skupinu, jakékoliv jednání za mými zády s kýmkoliv, špatné sny a tak. Dohoda prostě padá. Rozumíme si?"

Mile se na ni usměju, i když v úsměvu není nic než chlad a prázdnota, doufám, že si rozumíme. Sice se mi to stále ještě moc nelíbí, ale konečně jsme z ní aspoň něco dostali a podle reakce elfa to vypadá, že to bude zajímavé.
Vytáhnu se svých už téměř sbalených věci konvičku a začnu připravovat kafe. Pokud mi čarodějnice rozuměla a odkývne, zeptám se jí.

"Dáš si kafe? Počkáme na návrat slečny ublížené a pak vyrazíme jako šťastná rodinka."

Řeknu trochu jízlivě a ironicky, ale kafe opravdu připravím a nabídnu i ostatním. Při kávě i něco sním a po snídani si dám dýmečku. A dokonce vytáhnu i kvinternu a zabrnkám si při tom čekání na knihomolku odkaz
Prostě nakonec krásné ráno. Nebe je modré, ptáčci zpívají a jestli mi dá čarodějnice záminku, rovnou ji bez slova sejmu.

Přesný popis současné situace

„Neřekla jsem že se tu povalují ...“ oznámím dotčeně a složí ruce na prsou. I když to není Derickova chyba, stop koní tu prošlo hodně ovšem i Hakim má pochyby a řekne to co napadlo i mně. A právě Hakim nakonec rozhodne že jí půjdeme zachránit, to jsem čekala případně bych to i navrhla pokud by mně Hakim nepředešel. A potom se podíval na mně, sice neví proč jsem se přihlásila ovšem také neví co umím. Hakim rozdá úkoly a uklidní mně a pak se vydají s nimi dohodnout, všech pět se chopí zbraní a jak se brzy ukáže tak dojde od ostrých slov k chladné oceli.
Jak předvídatelné ...
Rozhodnu se tu zůstat protože tam bych jim moc platná nebyla když začne boj tak vidím že se Strapiovci opravdu umí ohánět. Někdo z těch pěti se vyzná v magii a tak se rozhodnu do toho vložit taky. Je dobře že hoří oheň sice bych ho nepotřebovala ovšem je snadnější oheň přetvářet než ho vytvářet z ničeho. Složím ruce na sukni, sevřu je v pěst a zatnu prsty do hlíny, soustředím se na oheň který se prudce rozhoří a začne se zvedat v ohnivý sloup ve kterém se nahoře objeví náznak tváře.



Tohle má sloužit k rozptýlení a zároveň jako posměšné gesto potom se vršek oddělí ve formě ohnivé koule která připomíná vrávorání opilce ovšem já ji přesně sleduji a dávám pozor aby se vyhnula Strapiovcům a udeřila jednomu z těch se kterými Sid bojuje do zad. Vydechnu, polknu udržovat ohnivý sloup a navádět ohnivou kouli bylo sice obtížné, ale já si ho chtěla udržet pro další kouzlo a také k odvedení pozornosti.

Kluk nebo hrdlořez ?

Uleví se mi, když Octávie začne mluvit ? Ne, ani náhodou. Moc dobře vím, že to co dělám je z principu špatné a bude mě to trápit ještě hodně dlouho. Byť je to čarodějnice, vidím před sebou jenom vystrašenou holku, co chce domů. Stejně tak vím, že to může být jenom skvěle zahraný podraz. Celé je to postavené na hlavu a hozené šejdrem. V hloubi duše vím, že přitlačit smrtící železo na její krk by mě vážně stálo kus mojí duše. Jasně zabít chlapa ve rvačce je pro mě něco přijatelného, ale dívku ? Ne, takový Atticus Kellog přeci není. Zlomit dívce srdce ? Ano. Ale připravit jí o všechny radosti života ? Ne, to ne.

Ztěžka polykám, snažím se udržet svou ruku v klidu, ale ve skutečnosti se chvěji po celém těle. Mé vnitřní hroucení naruší až elf, který se vydá naším směrem. Na vzdálenosti pěti kroků, ho zastavím zdviženou levičkou, pokud se nezastaví tak jsem připravený po něm štěknout. Tohle je moje partie a dohraju jí sám.

"Ona vlastně tenhle svět nezná. Jen to co jí řekli. Jenom holka co chce domů." proběhne mi hlavou při pohledu na její vystrašený výraz. Rozhodl jsem se a tak ze mě částečně to napětí opadne. Donutím se i k mírnému úsměvu.
"Věřím ti, ale vyjasníme si jednu věc. Tihle lidé jsou moji přátelé a věřím, že spousta z nich se snaží být i tvými přáteli. Věř nám a my budeme věřit tobě, tedy alespoň já. ALE...pokud se v tobě mýlím a já z celého srdce věřím, že ne...a ublížíš jednomu z nich...tak..." nedořeknu, můj hlas není výhružný spíš je v něm slyšet značná úleva. Pomalu odkloním dýku od jejího krku a pohodím jí do trávy, snad ji nebudu potřebovat. A kdyby snad ano, tak se to nějak zařídí. Jestli je to dívka, tak by s největší pravděpodobností měla omdlít, ale třeba jsou čarodějky v tomto směru odolnější. Každopádně jsem připravený ji zachytit.

Ranní rozhovory

Do vyhrocené situace se nakonec vloží i ostatní. Nejvíce Atti, oceňuji jeho bystrost a diplomatický um. Diplomat to já jsem nikdy nebyl a naštěstí jsem dělal v branži, kde to nebylo potřeba. Diplomacie se i ve vojsku často řešila jednoduchými pomůckami jako byly pěsti, karabáč, obuch a při nejhorším meč.
Každopádně to způsobí, že Oktavie najednou začne mluvit a sypat ze sebe informace. Její řeči o tom že nám nechtěla ublížit a že se to tak nějak stalo omylem, protože byla unavená se zcela nepokrytě vysměju. Je to jasná lež, protože sny kdy ke mě přímo hovoří, řeže do mě a ubodá, tak živé to není, nic náhodného.
Chci jí říct, ať z nás nedělá blbce, ale to už ji má v práci Atti. Nechám ho tedy jednat a sleduju to.
Rikka se do toho taky vloží a nabízí mi pití. Je hodná, ale strašně naivní. Pohladím ji po vlasech jako se hladí dítě a na její slova odpovím.

"Víš děvče, to co jsi viděla ve snu neznamená, že je pravda. Mohla ti vložit do hlavy cokoliv i to, že nám neublíží, jako mě vložila do hlavy jak mě zabíjí a Attimu ... no asi jak mu hul... no uspokojuje. Co viděl Elf to asi ani nechci vědět. Prostě lidé jsou svině a klam a přetvářka je součást jejich životů. Viděl jsem "šlechetné rytíře" mladíky s andělskou tváří a laskavým slovem, jak pro radost napichují na kopí nemluvňata a vozí je jako bizardní standartu v dobyté vesnici. Jedním slovem Zrůdnost, ale nikdy by jsi to do nich neřekla jak to byli milí a slušní kluci na oko."

Pak pokračuje Atti k čarodějnici přitvrdí a ono to funguje. Najednou nepotřebuje soukromí a jde to. Sype ze sebe informace, ale jestli jsou pravdivé těžko říct. Když najednou zareaguje i elf jen se na něj tázavě podívám o Marmarech jsem taky neslyšel.
Tahle výprava bude ještě zajímavá. Opravdu mě to zaujalo.
Pak vykládá dál, zajímavé informace, ale díky jejímu předešlému chování mám dost problém ji věřit. Každopádně to budeme muset prozkoumat tak jako tak ať lže nebo ne. Ale co s ní?

Rikka zase přemlouvá abychom ji nezabíjeli. Tak už se snad všichni posrali? Copak jsem někdy řekl, že ji chci zabít? To že si myslím, že by to možná bylo bezpečnější je věc jiná. Tentokrát se piva napiju a položím ji svoji pracku na její útlé rameno a řeknu uklidňujícím vysvětlující hlasem.

"Copak jsem někdy mluvil o tom, že ji hodlám zabít? Několikrát jsem naopak řekl, že ji ode mně nehrozí žádné nebezpečí. To, že s ní nechci cestovat je věc jiná, vzhledem k tomu jak se chová a co na nás zkouší. Víš trochu mě připomíná ty mladíky. Na oko chuděrka k politování a když ji pomůžeš urve ti ruku a uřeže čur... ehm ...zabije.
A vůbec se mi taky nelíbí, když s ní chce TA řešit něco bokem od nás abychom to neslyšely. Jakou máme jistotu, že s ní nevyjedná nějakou pitomost, nevyžvaní co nemá a nebo nedomluví se na nás nebo ji čarodějnice dokonce nepřesvědčí k nějakému sviňstu vůči nám. Jestli sis stihla všimnout jaké nenávistné pohledy čarodějnice pravidelně hází na Elfa, Attiho i mě, moc bych se tomu nedivil. Neznám nikoho z nich... z vás a ty taky ne. Nevíš co se v kom skrývá. Pamatuj na to a nebuď moc důvěřivá."

Když k ní domluvím, připadám si vážně použitě a staře, jako fotr co dává rady dceři. Jestliže jsem měl v Ricce zálibu podbarvenou nějaký sexuálním napětím, tak právě zmizela ... je to fakt děcko. ... Do hajzlu...

O ŽIVOT

Octavia tam stála a snažila sa pred vami obhájiť. Rikka ju tiež bránila a ospravedlňovala.
Keď Atti doniesol Octavii vodu s protijedom, usmiala sa naňho a rýchlo začala vodu piť. Zbaviť sa jedu bolo asi to najhlavnešie čo chcela, pretože vodu do seba liala, ako keby nepila týždeň.
Uprostred loku pocítila na krku Attiho čepel a s Octaviou trochu trhlo ako sa zľakla. Ešte jej trochu vody vytieklo z úst a po brade jej stiekla na čepeľ noža.

Úplne prekvapene sa zadíva Attimu do očí a on vidí, že je to Octavia naozaj nečakala. Rozhodne v jej očiach vidí tiež stupňujúci sa strach.
Octavia stojí ako skamenená a ani sa nepohne, zatiaľ čo počúva Attiho požiadavky.
Potom sa dala trochu do neistej reči a asi si nepamätá všetky otázky, preto začne tým, čo vám hrozí v Haag.
"Nedělej to, Atti. Ja ... ja vám řeknu co vám môže ublížiť. Ja to nie som, nie som pre vás nebezpečná a omlouvám se. Ale Haag je nebezpečný. Okraj lesa .... tam .... nás strážia ... Marmari."
To slovo strhlo Sithielom a hneď sa rýchlim krokom vydal k vám.
"To nieje možné!"
Octavia úplne bez pohnutia s Atiho dýkou na krku len očami hodila po elfovi.
"Čo je to Marmar?" Opýtala sa Rikka. Do vysvetlenia sa dal Sithiel.
"Sú to zdivočelý démoni. Niečo ako u ľudí vlkodlak. S normálnym démonom sa dá dohodnúť, alebo odhaliť jeho plány, ale Marmary sú len beštie, ktoré nikoho nepočúvajú, s nikým nemajú zľutovanie a chcú len zabíjať. Posledného Marmara zabili moji predkovia pred vyše dve-tisíc rokmi. Nedokážete ich ovládať!"
Poslednú vetu smeroval priamo Octavii. Tá mu hneď odpovedala.
"Ale áno. Sú to dar od našej nesmrtelnej kráľovny a chránia nás od lesa až po posvätnú vodu. Rieka v lese oddeľuje ich zem od našej. Tam nás strážia moje staršie sestry, tie ktoré už mali potomka a muža. Len málo kto sa dostane až tam, len aby pocítil ich silu. Ja by som mala byť v našej horskej vesnici, ale ... potrebovali ma, tak ma zobrali so sebou aj keď som ešte slabá. Tam u nás, je naozaj mier. Všetky sestry si pomáhame, učíme sa jedna od druhej, neubližujeme nevinným a tak ako pred dávnymi vekmi, len sa snažíme žiť v bezpečí."

Zdá sa, že tým zodpovedala všetky Attiho požiadavky a teraz naňho pozerá, trasie sa jej spodný ret a pri pohľade do jeho očí sa jej začínajú tvoriť slzy.
A potom to už nevydržala Rikka a začala vás presviedčať. Pri tom sa oboma rukami chytila Guilermovej paže. Oproti nemu je drobná a jej smutné oči by roztopili aj ľadovec.
"Ja jej verím, neubližujte jej. Keď ju u nás tak veľmi nechcete, pustite ju, nemusíte jej ubližovať. Guilermo, Atti, vy taký nieste. Nezabijete niekoho čo nemá ani zbraň a nechce nám ublížiť."

ELEANOR

Všetky oči Strapiovcov padli na teba, keď si sa vložila do ich debaty. Sid si ako prvý neodpustil protivnú poznámku.
"Jasne, lebo čarodejnice sa tu po novom len tak povaľujú na každom kroku. Buď to je ona, alebo to nieje ona."
Potom sa ozval Hakim.
"Nevyzerá to ako skupina, ktorú nám popísali stráže, ktorá bola ako posledná v hrade."
"Nieje to moja vina, všetko nasvedčovalo tomu, že sledujeme správnu skupinu." Snažil sa obhajovať Derick, ktorý skupinu stopoval.
"Možno si si len zas potiahol z toho zeleného tabáku, ktorý stále hulíš, preto ..." Pokračoval Sid, ale do reči mu skočil najstarší Hakim.
"Ticho! Je jedno, jestli je to čarodejnica, alebo je to len obyčajné dievča, ktoré potrebuje pomoc. Tak či tak, ideme po ňu." Rozhodol Hakim. Pri tom sa na teba Eleanor ani raz nepozrel. Vodcom skupiny je on a o tvojich schopnostiach zatial ani nevedia.


Potom vám Hakim povedal svoj plán.
"Ja so Sidom ideme dole a pokúsime sa s nimi pokecať. Derick budeš v zálohe a Elis priprav sa s lukom."
Ako to dopovedal, hneď sa dal do pohybu, ale potom sa zasekol a uvedomil si, že si tam aj ty.
"Oh, Eleanor ostaň tu a dávaj na seba pozor. Neboj sa, my to zvládneme."
A potom sa vybral dole malým svahom so Sidom za zadkom. Či už si ostala na mieste, alebo tvrdohlavo išla za nimi neriešil, pretože hneď ako vyšli zo skrýše si ich tí dole všimli.

Všetci piati sa chopili zbraní a skočili pred Hakima.
"Čo je to za dievča?" Kľudným hlasom sa opýtal Hakim.
"Čo je ťa do toho ty ksichte." Odpovedala mu bojovnica.
"Máme poverenie od kráľa, aby sme našli jedno dievča a stopy nás zaviedli až sem."
"Kráľ mi môže vylízať moju špinavú píču!" Odpovedala bojovnica.
"To je nechutné, takto by sa jedna dáma vyjad..." Hakim už nestihol dopovedať, pretože sa po ňom bojovnica ohnala mečom.

Teraz už vám je jasné, že nejde o partiu žoldierov, ale o gang, alebo bandu vrahov, násilníkov a zlodejov.
Strhla sa bitka. Hakim bojoval s ženskou bojovnicou a Sid si zobral na seba dvoch ďalších. Hakim mal pravdu, keď vychvaloval Sidovo šermiarstvo. Zvládal sa brániť proti dvom útočníkom až do chvíle, keď z lesa vyletel šíp a vletel jednému z nich priamo do oka. Elis triafal naozaj presne. Na Sida sa potom vrhol ďalší a tak mal na sebe stále dvoch.
Posledný z protivníkov stál nehybne vzadu a do boja sa zapojil, až keď Elis zasiahol jeho kumpána. Ukázalo sa, že je to magicky nadaný bojovník a keď zodvihol pred seba ruku, vytvoril neviditelný štít. Ďalší šíp, ktorý Elis vystrelil sa zlomil len tak vo vzduchu, keď narazil do neviditelnej steny.

Hakim a bojovnica sú celkom vyrovnaní, ale Sida začínajú tí dvaja tlačiť do nevýhodnej pozície.

Čas dospět Atti !

Sedím v podřepu v křoví. Nicméně na tak tichém místě slyšíte všechno, takže mi neunikne nic z Guilermovi řeči. Zatnu ruce v pěst a ne proto, že bych potřeboval pořádně zatlačit. Sere mě celá tahle situace. "Samozřejmě jsme pohromadě náhodou, ale i přes naše různé povahy jsme docela dobrá družina. Hádky, pošťuchování, rozdílné názory, to vše k tomu patří. Chci o to přijít? Kvůli nevděčnici?" přemítám. Lopuch, šiška, větvička zkrátka, co je po ruce poslouží svému účelu. Natáhnu kalhoty a pozoruji palouk se svými družiníky.

"Guilermo. Hrubián, hrdlořez a hajzl. Ale zároveň vidí svět podobnýma očima jako já. Někdy mi připomíná Prcka, pokoj jeho duši. Vždycky sem chtěl staršího bratra jako on. Určitě by mě neposral záda při každém průseru nebo do mě nevalil študované nesmysly. Spíš by mě bral do bordelu a do rvaček." pousměju se a můj pohled se přesune na Wynn.
"Temperamentní, divoká a naivní. Vlastně mě baví její pohled na svět a její hlad po poznání. Určitě je z těch, kterým by nevadilo toulat se a poznávat svět. Knihy se přeci musí omrzet každému ne ? Navíc je i docela hezká." zavrtím hlavou a uchechtnu se.
Můj pohled se stočí na Rikku. "Dobrosrdečná Rikka. Starostlivá, nevinná a roztrhala by se pro ostatní. I té musela lézt do hlavy? Vždyť je to snad to nejmíň nebezpečné stvoření co jsem na tomhle prašivym světě potkal." povzdechnu si a pohled mi ulpí na elfovi.
"Dobřééé...najdi na něm něco hezkýho Atti." zamračím se a pak mě osvítí "Umí to s mečem a to se hodí." pokrčím rameny a přesvědčím sám sebe, že je to dostatečný důvod.

Skrz křoví uvidím Wynn, jak odchází a protože nic neřekla, musí to být vážné. Navíc čarodějnici nepodala ani flakón, takže to vypadá že nad vším zlomila hůl. Guilermo se vydá ke koni a začne na něj házet svoje cajky. Sevřu ruku v pěst a vydám se zpět, zrovna akorát, abych slyšel obhajobu čarodějnice. Žaludek dostane další emocionální kopanec a začne opět dělat veletoče. Dlaně se potí a už nejsem tak pevný ve svém rozhodnutí.
Kmitám pohledem mezi čarodějnicí, vzdalující se Wynn, Guilermem a Rikkou. Mám pocit, že moje hlava každou chvíli bouchne jako přezrálé rajče hozené proti fasádě. Stisknu zuby a rozhodnu se pro malou změnu plánu. Dojdu k sedlové brašně a vytáhnu totožný flakónek, jako jsem dal Wynn.
"Počkej chvíli příteli." řeknu polohlasem ke Guilermovi.
Dojdu k Octávii a podám jí ho.
"Pij, pokud chceš ještě něco říct." řeknu stroze a položím ji ruku na rameno. Jakmile zakloní hlavu, aby vyprázdnila flakónek stáhnu ruku z jejího ramene a v ní se objeví odnikud dýka, která je opřená o hrdlo čarodějnice.
"Víš, že to nechci udělat. Tak mi prosím dej nějaký důvod." procedím skrz zuby a zahledím se jí do očí, je to smutný pohled, plný lítosti a bolesti. "Zaprvé. Myslím, že Guilermovi dlužíš omluvu ne výmluvy. Je to hrubián, ale říkám ti, že srdce má na správném místě, jinak by tě zabil nebo nechal shnít v žaláři. Wynn dlužíš, alespoň poděkování za to jak se o tebe stará. Ricce jakbysmet. Zadruhé, začni s námi mluvit a říkat nám co máš v plánu nebo co se může dít, netaj před námi to co nám může ublížit.. A za třetí řekni nám všechno, co víš. Jak to bylo s únosem, proč jste ho unesli a co s ním máte v plánu. Proč Rikka viděla krásný svět plný míru, když lidé v okolí hory mizí nebo se vrací neschopní strachy mluvit." vysoukám ze sebe třesoucím se hlasem. "Tak mluv!"

OCTAVIA

Skoro v stejnou chvilku sa zobudili úplne všetci. Guilermo začal kričať a Octavia bola tiež okamžite v sede a vystrašene sa naňho pozerala. Sithiel vyskočil na nohy tak rýchlo ako keby sedel v ohni. Keď ste doteraz na ňom nemohli vidieť veľa emócií, tak teraz sa mu v očiach objavili obrovské slzy a chvíľu vypadal tak, že sa naozaj rozplače. Rýchlo sa poobzeral okolo seba, zobral svoje veci a odkráčal ďalej k lesu. Stál zády k vám a utieral si slzy, zatiaľ čo načúval hádke, ktorá sa za ním stupňovala.

Rikka ostala ležať na zemi a s malým úsmevom na perách sa pozerala na hviezdy. Nakoniec ale Guilermov hnev vytrhol zo zasnenia aj ju a tiež trochu vyľakane prizerala, čo sa tu deje.


Octavia už bola na nohách, pretože mala v pláne odísť bokom s Wynn, ale teraz len stoja jedna vedľa druhej a tvári sa vyľakane. Vystrašenými očami zablúdi k Attimu, ktorý práve navrhol, aby jej odsekli hlavu. Ako sa situácia stupňuje a Wynn sa vybrala preč, Octávia tam ostala stáť úplne sama.
Tichým hlasom začala trochu roztrasene rozprávať.



"Nechcela som vám ublížiť. Neovládam to. U nás, sa každý večer, keď zaspíme, stretávame vo svojích snoch. Sny odzrkadlujú naše túžby, náš strach, ale aj minulosť čo sa stala. Bola som hrozne vyčerpaná a tak keď som zaspala, moje emócie a spomienky sa vás dotkli."

Potom sa zahladela priamo na Guilerma.
"Nie som lhářka. Chcem ísť domov a keď ma tam donesiete, ja vás dostanem cez les. Inak vás zabijú, všetkých. Čo ešte chcete vedieť?"

Do rozhovoru sa pridala aj Rikka.
"Verte jej. Videla som kde žijú. Je to tam nádherné. Cítila som to dobro a mier. V mojom sne som sa dostala cez ten les a ... a ... a nikdy v živote som sa necítila tak šťastná."
Rikka sa zohla po fľašu s pivom a priskočila k nasranému Guilermovi, ktorý si začal baliť svoje veci.
"Tu máš, napi sa, bude ti lepšie."

A hneď na to sa ozval hlas, neďaleho stojaceho Sithiela, ktorý je k vám stále otočený zády.
"Zabite to. Kým nebude neskoro."

"Nie nie nie nie, to nesmiete. Neurobila to schválne, už sa to určite znova nestane, že?" Snaží sa vás presvedčiť Rikka, ktorá má dokorán otvorené oči a tvári sa tak, že na sto percent verí tomu, čo rozpráva.

Zatímco Guilermo řve, střídavě blednu a rudnu, blednu a rudnu. Možná měla čarodějka pravdu a není to tu s nima tak úplně bezpečný, jak to vypadalo. Možná jsem si prostě ukousla moc velký sousto. Jak si může ten zabedněnec myslet, že by mi čarodějka řekla něco důležitýho před nima? Do teď jsem se považovala za týmovýho hráče. Chtěla jsem jenom konečně zjistit, o co čarodějce jde, a pak to vyřešit se všema a v klidu. Do teď jsem si myslela, že všechno nakonec bude dobrý.
Když se dostane někam k debilním nápadům, párkrát nasucho otevřu pusu. Vyjde ze mě ale jenom přidušené pípnutí.

Nakonec ani nečekám, až to dopoví celé. V jednu chvíli se něco prostě zlomí, otáčím se na patě a se slzama na krajíčku zmizím mezi stromy, aniž bych se jedenkrát ohlédla. Měla jsem zůstat doma...