Úklid

S pootevřenou pusou sleduji slovní přestřelku mezi Wynn a Guilermem. Jasně jsme celkem nesourodá parta, ale i tak mi to přijde nesmyslné a dětinské. Protočím oči v sloup a přehrabuji se dál v kořisti. Teprve, když Guilermo vezme lopatu a odebere se k lesu, tak se otočím na Wynn.
"Neber si to špatně. Je to bručoun, ale v jádru to určitě myslí dobře. Navíc v jedné věci s ním souhlasím a to, že jsi trochu naivní." ušklíbnu se a vyskočím na nohy. "Chápu, že v knihách všechny příběhy dopadnou většinou dobře a chudák se dovolá spravedlnosti, ale takhle to tu nechodí. Skončili bychom na šibenici dřív, než bys řekla švec. Navíc oni měli to samé královské pověření jako my. Takže likvidace konkurence a tím snížení šance na návrat králova následníka ? Nevím, ale riskovat krk se mi nechce." pokrčím rameny a vyhrábnu z hromady kořisti jeden z lehčích, krátkých mečů, který podám Wynn. "A doporučuju se s tím naučit. Ne vždy budeme poblíž a útok se zastavuje ocelí líp než bradou." poklepu si na ret a odkráčím do rohu stodoly, kde popadnu špičák. Hodím jej na rameno a jak odcházím mrknu na elfa.
"Koukni prosím na tu bosorku. Mám dojem, že tobě neučaruje." prohodím bez náznaku sarkasmu.

Dojdu Guilerma a s potěšením zjistím, že Wynn je v závěsu. Začnu špičákem kypřit půdu, aby to našemu vrchnímu lopatáři šlo od ruky. Práce nám celkem jde a tak je jáma zanedlouho hotová. Opřu se o špičák a odpočívám, když spatřím Guilerma jak bere do ruky kámen.
"Co s tím chceš.....no DOPRDELE !" odskočím, když se ozve zakřupání obličejových kostí. Potlačím dávivý reflex, ale stejně při každé další ráně trochu cuknu hlavou.
"Přesně proto sem je chtěl spálit, abychom nemuseli dělat tyhle...ehm věci." pronesu spíš pro sebe a pozoruji Guilerma, jak žoldákům doslova upravuje fazónu. Tohle mu milerád přenechám, nejsem citlivka, ale tohle je i na mě dost barbarský. To ale netuším, co přijde vzápětí. Lancknecht promění les v jatka a započne porcování. Nohy a ruce se kroutí, takže z počátku je Guilermovi přidržím.
"Při-po-meň mi, že tě ne-mám na-srat." soukám ze sebe po slabikách mezi údery. "A kdyby náhodou jo. Hoď mě prostě jenom do škarpy jo ?" pronesu ke Guilermovi prosbu. Kouknu na jámu a už teď je mi jasné, že budeme muset rovnat, aby se tam vešla celá parta. Vezmu tedy oddělenou ruku a pokynu Wynn, aby mě šla vystřídat. Jak procházím kolem, tak jí cízí pravačkou plácnu přes zadek. Načež se rychle otočím.
"To ne já ! To on !" ukážu na ruku v sebeobraně a zmizím v jámě dřív, než dostanu lepáka. Jo na hřbitovní humor si člověk zvykne rychle.
Pokud všechno půjde hladce, naskládáme mrtvoly do jámy, zahážeme a pak se jen kocháme pohledem na Guilerma chčijícího na hrob.
"Smutný je, že asi nebudou první ani poslední, který takhle pohřbíme. Všichni si tu půjdou po krku a při cestě zpátky tuplem." prohodím opřený o špičák. "Co dál ? Přemístíme se ? Nabereme síly ? Vytáhneme něco z čarodějnice ?" kouknu na ty dva, respektive na Wynn a Guilermova záda, který právě oklepává. " Pozor ! Víc jak dvě oklepání už jsou hřích !" houknu na lancknechta kárávým tónem.

Máme tu správnou čarodějnici?

Vydáme se do města a Hakim se mně neptá odkud pocházím, co dokážu, nebo proč chodím bosá. Dívky chodí běžně bosé protože jsou tak zvyklé na tom není nic zvláštního. Chodím bosá protože jsem na to zvyklá z domova a na boty si nikdy pořádně nezvykla (sundávám je při první příležitosti). Zatímco já kráčím vedle Hakima škrábu se na holém rameni, pozoruji své prsty na nohách a občas se na něco zeptám.
Bude ještě dost času jim říct co umím třeba když se bude zapalovat oheň ...
Nejdřív se zastavíme na místě kde měli odložené určité věci a potom jdeme po obchodech až mně bolí nohy, ale jsem zvyklá jen si musím občas večer promasírovat nohy. Ano byla by tu ještě jedna možnost, ale pokud se pak objeví nějaký muž (a on se většinou objeví) tak potom nejenom moje vlasy jsou rudé.
Já vím co říkal můj mistr, ale tohle (aspoň pro mně není) triviální důvod. Přece jen jsem slušně vychovaná dívka tak mi rozhodně není příjemné aby mně nějaký muž viděl nahou. A nebylo by mi příjemné ani kdyby mně nahou viděla nějaká žena.
Proberu se ze svým myšlenek k velké kupě zásob které se před námi hromadí protože Hakim na ničem nešetří, A je to skutečně těžké, vážně těžké, opravdu těžké nakonec mám pocit jako bych nenesla dva batohy s jídlem, ale koně. Funím, jsem opět rudá jako moje vlasy tentokrát ne studem, ale námahou a potácím se zatím co zírám na své prsty a zem a snažím se udržet aspoň nějaký směr, ale nakonec přece jen dorazíme k bráně.
Chci dokázat že nejsem žádná slečinka a něco vydržím.
Když přijdeme tak Derick nám řekne že viděl elfa který odsud odváděl čtyři koně, zatím co Sid je jako obvykle příjemný.
Tvoje? Tedy Hakimova? Tak jsem to nebrala, jistě mezi námi přeskočilo několik jisker, ale ještě je brzo o něčem takovém uvažovat.
Škubnu sebou, ale protože se v současné době prohýbám pod dvěma plnými batohy zásob tak to není moc poznat. Ale brzy je mi odlehčeno a já se můžu narovnat a přestat sledovat své bosé nohy. Hakim chce vyrazit hned a nabídne mi místo na svém sedle bez vedlejších úmyslů. Souhlasím a nasednu si za něj i když mi na koně musí pomoct protože v té sukni se mi na něj moc dobře nenasedá. Když jsem konečně na sedle spokojeně zavrtím prsty u nohou a vyrážíme, Derick hledá stopy a je to těžké protože zde projela spousta koní.
Mít věštecké schopnosti možná bych poznala kudy se ta skupina vydala podle různých stop, ale tímto směrem se můj výcvik neubíral. Pokud by však chtěli upéct kuře ...
Po další hodině mám pocit že Derick neví koho pronásledujeme, jak uklidňující potom se však bratři Strapiovi rozhodnou sledovat stopy které míří k hoře Haag. Jsem uklidněna že je dostihneme dřív, ale potom se ukáže že je dostihneme ještě dřív než jsme čekali protože zastaví asi aby si odpočinuli. Sesedneme z koně a vydáme se je sledovat z bezpečné vzdálenosti. Jsou to čtyři muži a jedna žena která je stejně tvrdá jako ti muži, sleduji scénu která se tam odehrává a protočím oči. Mezitím se bratři Strapiovi dohadují jestli jsem sledovali ty správné a já se rozhodnu částečně podpořit Dericka.
„Možná je to čarodějnice, ale je to ta pravá? Co když jí tu mají aby jim pomohla dostat se do hory Haag? Slyšela jsem že ti kteří přežiji nástrahy lesa zastaví samotná hora protože jen čarodějnice ví jak se tam vstupuje. Ale nechci vás strašit to rozhodně ne.“

Po akci

Když mě Wyn místo nad tím, aby se zamyslela nad tím co říkám vyfákne, abych si je zakopal sám jen pokrčím rameny a vezmu si lopatu. Trochu jsem ji testoval a projevila se a já vím co od ní čekat. Další sebestředná píča co nic nedělá špatně a ostatní čekají na její moudra. Nad její moudro o tom, že jsme nic oficiálně špatného neudělali se jen srdečně rozesměji.

"Jsi opravdu tak naivní a nebo blbá? Viděla jsi jak to chodí v hradě. Čekáš od světa spravedlnost? To fakt? Hele klidně se di udat a nahlásit. Já ty borce zakopu, když už jsem si je zabil. Můžeš bez problémů jet, doženu vás."

Řeknu vcelku s klidem, není to póza prostě je mi to jedno, stejně jako knihomolka je mi úplně u prdele. Chlápci už jsou odtažení a očesaní u lesa. Každému z nich ještě kamenem rozmáznu ksicht a naporcuji ať nemusím kopat moc velkou jámu. Zvlášť pohřbím jejich výbavu co by je mohla identifikovat. Pečlivě je zahrabu, místo uklidím a taky pochčím. Člověk se má radovat z malých radostí a dobře se vychcat nad hroby nepřátel určitě malá radost je.
Při oklepávání si vzpomenu na jednoho namistrovanýho hňupa co si nechal říkat Addan yn Carb aep Morvudd - Bílý plamen tančící na mohylách nepřátel. Mohl bych být Guilermo - Žlutý proud kropící díry s hnijícími částmi nepřátel. To by taky vypadalo drsňácky. Chvíli zvažuji jestli se tak při nějaké vhodné příležitosti, třeba zase u dvora, nemám takhle představit, ale já nemám moc rád pozéry a tohle je hodně pozérské.

Ještě jednou překontroluju prostor, jestli jsem nic nenechal a vyrazím za skupinou.

Plány na cestu

Z rozhovoru s čarodějkou mě vytrhne návrat našich hrdinů. Dívám se na ně o poznání přívětivěji, když vím, že jsou schopní jednat, když je to potřeba. I když mám ještě roztřesená kolena, tak v některých chvílích není čas na outlocitnost. Tady to bylo buď my nebo oni a já si to moc dobře uvědomuju. Jako odpověď Attimu letmo přikývnu. Adrenalin ze mě pomalu vyprchává a začínám zase přemýšlet nad praktickými věcmi. Otočím se na čarodějku, jestli mi bude chtít ještě něco povědět, když promluví Guilermo.

Musím se na něj otočit, abych si skutečně ověřila, že mluví na mě. Zmocňuje se mě vztek z nespravedlivého osočení. Ti chlápci vylezli hned po mém příchodu. A jeden vylezl zezadu z baráku. Dost pravděpodobně tu už nějakou dobu čekali.

Nicméně kromě šokovaného výrazu nedávám svému vzteku volný průchod. Třikrát se hluboce nadechnu, přesně jak mě to učil Mistr Moon. Zformuluji si v hlavě diplomatickou odpověď.
"Stejně tak můžu říct, tys je zabil, tak si je ukliď, a bude to stejný nesmysl, jako jsi právě řeknul." Líbezně se na něj usměju, jen z očí je patrné podráždění. Buď je tak natvrdlý doopravdy, nebo, což by bylo horší, má potřebu lidem kolem dokazovat, jaký je drsňák a neohlíží se přitom na důsledky. Musí mu být jasný, že pokud se do toho pustím sama, neodjedeme odsud před setměním, a to si prostě nemůžeme dovolit.

Na chvíli se zadívám na tu spoušť kolem. "Na tohle nemáme čas, musíme vyrazit. Hledá jí každý voják ve městě, jak dlouho jim bude trvat, než dorazí sem? Můžeme se rozdělit, ty s Rikkou byste měli jít oznámit, co se tady stalo. Oficiálně jsme nic špatnýho neudělali, tak bychom se tak neměli chovat." Koukám na mrtvoly vojáků. "Rikka se chtěla před cestou rozloučit s otcem a tys jí, díky bohům, nenechal jet samotnou. Usedlost jejího otce pak přepadli tihle pobudové. Tím z toho uděláme záležitost vojáků... král si nemůže dovolit, aby na stavení hned za hradbami kdokoliv útočil. Půjdou to vyšetřit, o mrtvoly se postarají a my na vás počkáme někde dál po cestě. Zdržovat by vás neměli, máme oficiální pověření od krále."
Rozhlédnu se po ostatních. Nic lepšího takhle na rychlo asi nevymyslím. "Co vy na to?"

Konec akce

Kůň se mnou uhání tryskem a v ruce svírám jílec katzbalgeru. Není to úplně ideální jezdecká zbraň, ale její masivnost řeší mnohé. Nejsem kdo ví jaký fištron a věci rád řeším co nejjednodušeji - převážně hrubým násilím. Uder zbraně třeskne, ale nezasekne se chlápkovi do zad, na poslední chvíli se stihne krýt. Kinetická energie uderu znásobena ještě rychlostí koně ho odmršti na zem kde se na něj vrhne Luigi. A rve, dáví a trhá zjevně si vědom toho kdo ho ve stodole udeřil. Jen to s ironickým úsměškem sleduji.
Chlápek se snaží vykecávat, chci mu říct, že to není nic osobního, že se prostě jen nasral do špatné party a nepotřebujeme svědky. Určitě ví jak to chodí je taky z řemesla. Dřív něž ho stihnu uvést do reality života zabijáků, vyřeší vše bezhlesně Atti.

Jen na něj spokojeně kývnu, že udělal dobrou věc, nebo asi ne dobrou, ale to co bylo třeba. Vrátíme se konečně zpět k stodole. Mrknu na Rikku.

"Děvče prosím dej mi ještě trochu piva, nějak mi vyprahlo."

Pak se podívám na Wynn.

"Příště by bylo fajn, zjistit jestli tě někdo nesleduje případně pro jistotu to vzít oklikama a zmást sledujícího. Pak nebudeme muset zakopávat mrtvoly. Dovedla jsi je zakopej si je."

Ukážu při tom na lopatu v koutě. Není v tom prohlášení, žádná výčitka, to se prostě stane. Je to upozornění, rada a také férové dělení práce.

Jo a dlužíš Luigimu pořádnou flákotu.

Ale že nejsem kokot, stejně uvážu mrtvoly za lano na hrušku sedla a odtáhnu je už očesané k lesu.

"Pálit je nadělalo by moc bordela, stačí jedna jáma v lese červi je zpracují a tyhle křupany stejně nikdo hledat nebude."

Pak se posadím ve stodole, zapálím si dýmku, popíjím pivo a občas mrknu po Rice. Jen na půl ucha poslouchám co Atti a čarodějnice. Ta už mě taky stihla vytočit a tak se ji snažím ignorovat. Měli jsme ji tam nechat, ale kdo ví třeba přeci jen z ní vypadne něco co by mohlo pomoci.

Štvanice

Můj pohled vypluje díru do zátylku běžícího muže. Zajímavé, že za pouhý okamžik se může stát z predátora kořist. Přehmatávám dýku připravený ji vrhnout, ale přes bušení vlastního srdce zaslechnu i dupot kopyt. Stočím se doleva a hlína vyhozená kopyty koně jedoucího tryskem mi proletí kolem hlavy. Za koněm jako rychlou šmouhu zpozoruji i Luiggiho. Zazvonění oceli, tupý zvuk dopadu těla a nakonec výkřik od bolesti, kterou působí morda nejlepšího přítele člověka. Nepolevuji na rychlosti a tak stihnu zabránit švihu meče. Celou vahou stojím na zápěstí muže, který právě škemrá o život.

Za normálních okolností, bych si rýpnul, že zlato si můžu vzít ať už bude živý či mrtvý, ale věnuji muži jen studený pohled. Rychlý strojový pohyb dýkou, sotva postřehnutelný podle překvapeného výrazu v jeho očích, vyrobí štíhlou a hlubokou ránu v krční jamce. Jeho volná ruka mě instinktivně tahá za nohavici, jako by byla ještě naděje, že jej vyvléknu z náručí smrti. Ne, pochopí a nakonec přestane bojovat. Z očí se ztratí život a ruce ochabnou.

Zvracím, a to i přesto, že není co. Adrenalin vyprchává a tělo se vrací do normálu. S třasem v rukou na padesátý pokus trefím tesák do pochvy a s dýkou v ruce se skloním k chladnoucímu veliteli. Prohledám jej a vezmu vše co mi přijde užitečné. Nakonec se odeberu ke stodole. Guilermovi věnuji přikývnutí, slov není třeba. U stodoly posbírám své dýky a všechny užitečné věci co žoldáci měli, nenechám elfa je zakopat se všemi poklady.
"Možná bude je lepší je spálit." pronesu, když procházím kolem Sithiela do stodoly. Uzmuté věci hodím na zem a zakončím obírání posledním chlapem, který dostal ránu z milosti od Guilerma.

Nakonec se podívám na naši ženskou trojici. "Wynn. V pořádku?" zeptám se a poklepu se prstem na spodní ret. Prst od zasychající krve se na ret pěkně lepí.
"Rikko ? Najde se tu prosím vědro s vodou?" zatahám se za zakrvácenou košili. Předpokládám, že toto přání mi snad splní. Sundám zakrvácenou košili a hodím ji bokem.

Posadím se ke kořisti a začnu se přehrabovat, abych zjistil, co všechno máme. "Možná by se hodilo říct nám něco víc bosorko." houknu k čarodějnici během přehrabování."Třeba co mají čarodějnice v plánu s královským synkem. A jaký je tvůj plán až k nim dorazíme. Podle toho, že by tě nechali shnít v žaláři jim asi moc nechybíš." pokračuji a prohlížím si jednu z cetek. "Víš., nasazujeme za tebe krk, řekl bych že by to bylo fér." pokrčím rameny.

ELEANOR

Hakim sa s tebou vybral do mesta po zásoby. Celá cesta prebehla priateľsky. Hakim sa ťa moc nevypytoval, že čo všetko dokážeš, ani odkial si a čo máš v pláne. Proste s tebou len kecal o jedle, o víne, o svojích bratoch a podobných veciach. Pri tom ste sa zastavili v hotely, kde mali odložené nejaké veci a následne v obchodoch. Vysvitlo, že Hakim má naozaj pekne plný mešec zlaťákov a na ničom nešetril.
Hodina ubehla ako nič a obaja ste dorazili k hlavnej mestskej bráne. Obaja ste niesli dva naozaj ťažké batohy plné zásob. Tebe to dalo docela zabrať a batohy ťa tiahli k zemi, ale hrdinsky si to ustála. Pri bráne vás už čakal Derick. Sid sa objavil o chvilku na to a Elis sa k vám už tiež ženie so štyrmi koňmi.

Derick:
"Stráže si nevšimli žiadnu takú skupinu, akú hľadáme. Ale jedného elfa si všimli. Kto by si ho tu nevšimol že? Vraj si ho poriadne prezreli, pretože bol ešte s jedným chlapom, ale kone mali štyri."
Sid:
"V hospode nič, ale aspoň som si dal pivo. Čo ty a tá tvoja zrzka?"
Hakim:
"Zásoby máme, nalož ich." Odvetil Hakim krátko.

Keď ste boli pripravení vyraziť, Hakim si vás ešte všetkých k sebe zavolal.
"Takže, vyrazíme okamžite, Derick sústreď sa na stopy koní. Viem, že sa tadialto preženie veľa koní, ale musíme to proste risknúť. Derick ideš prvý. A Eleanor ... bohužial nám Elis priviedol len štyri kone, ale vo svojom sedle mám ešte trochu miesta."
Hakim sa na teba usmeje, ale vidíš, že jeho ponuka nebola myslená nijak úchylne.


Či už si si sadla k nemu, alebo si išla pešo, vybrali ste sa na cestu. Derick rozpoznal stopy spoločne cestujúcich koní, ktoré smerovali po ceste. Rozhodol sa, že je to dostatočné na to, aby ste to riskli a vybrali sa tým smerom. Cestovali ste približne hodinu pomalým stopovacím tempom. Ak si doteraz nechcela sadnúť do sedla k Hakimovi, tak odteraz si už musela, pretože sa bratia rozhodli zrýchliť a nechali by ťa tam samú.

Prešla ďalšia hodina a ty a ani bratia Strapiovci netušíte, koho presne prenasledujete. Derick sa rozhodol pre skupinu koní, ktoré postupujú smerom k hore Haag. O tomto smere ste sa ubezpečili, keď stopy zišli z cesty a smerovali do lesa. Hora Haag je od vás vzdialená niekoľko dní, takže máte dostatok času ich dobehnúť, ale zdá sa, že máte šťastie. Skupina, ktorú prenásledujete sa zastavila u potoka. Vy ste v bezpečnej vzdialenosti zosadli z koní a krytí lesom, ste sa zakrádali na dohľad.

U potoka vidíte päť koní, štyroch ozbrojených chlapov a jednu ozbrojenú ženu, ktorá k nim očividne patrí. Vedľa nich sedi na zemi nejaké dievča. Je poriadne vychudnutá, špinavá, so strapatými vlasmi. Má zviazané ruky a ticho sedí so sklonenou hlavou.
Žena bojovníčka si naplnila fľašu vodou a potom pristúpila k dievčaťu, ktoré sedí na zemi.
"Máš žízeň?" opýtala sa jej. Dievča prikývlo hlavou a dvihla zrak na fľašu.
Ale bojovníčka jej ju nedala, z ničoho nič vypluvla poriadne veľký flusanec priamo dievčaťu medzi oči.
"Tu máš, napi se! Hahahaha" Všetci ozbrojenci sa na tom dobre pobavili.

Najmladší Elis prehovoril ako prvý.
"Myslíte, že sú to oni? Nevidím žiadneho elfa."
Sid sa k vám otočil a povedal.
"Derick posral si to, to nebudú oni."
Derick sa bráni.
"Kľudne to môžu byť oni, pozri na to dievča, podľa mňa vypadá ako čarodejnica."

Mám radost, když se čarodějka představí. "A já jsem Wynn. Moc mě těší!" I přes okolnosti a ještě doznívající adrenalin se mě zmocňuje nadšení. Tohle by mohl být ten první pomyslný milník v bariéře mezi čarodějnicemi a lidmi. Prostě s nima ještě nikdo nezkusil mluvit normálně! Hned jak se odsud dostaneme, musím jí vyzpovídat a zjistit o jejich životě víc. Už teď si jsem skoro jistá, že se se mnou bude bavit.
Její další slova mě naplní lítostí.
"Ou. Poslouchej. Mluvím potichu a přisednu si jen kousek od ní. Za prvé mi ještě pořád trochu třeští hlava a za druhé v ní chci navodit pocit důvěrného rozhovoru. "Máš za sebou moc špatnou zkušenost. Ti z hradu byli špatní lidé. Ale nejsou takoví všichni." Kývnu hlavou směrem k díře, kudy zmizel Atti s Guilermem. "Vidíš? Brání tě." Jasně, není to tak úplně pravda, jejich důvody budou nejspíš úplně někde jinde, ale svým způsobem jí to opravdu zachránilo.
Přesvědčivě se na ní podívám. "A dokud tu jsem já, tak ti nikdo neublíží. Jasný?" Zase se pokusím o úsměv. Nejspíš to ale víc připomíná bolestný škleb a tak toho zase nechám.

ŠTVANÁ ZVER

"Octavia."
Ticho prehovorí čarodejnica, keď si od Wynn bere oblečenie. Očami skĺzne na Wynnin rozbitý ret. Nieje to nič hrozné, len malá krvavá čiarka, z ktorej už ani netečie krv.
Potom sa zadívala Wynn priamo do očí a potichu prehovorila.
"Prečo chodíš s tými mužmi? Sú to len zvieratá, ktoré prahnu po krvi a ublížia ti. Tak ako ublížili mne iní muži. Zbav sa ich. Zabijeme ich spoločne, než nám znova ublížia."
Octaviina spoločná reč je trochu neistá, Wynn hneď vie, že ňou Octavia moc nemluví. Častejšie asi rozpráva svojou rečou.


Rozhovor sa odohráva v stodole, z ktorej sa práve vyrútil Atti a Guilermo. Po Guilermovej rane ostal v stodole na zemi mŕtvy chlap, ktorý teraz farbí seno pod ním na červeno.


Velitel druhej skupiny uteká ako o život, keď za sebou slyšel nasrané hlasy. Atti sa pretiahol cez dieru ako nic a hneď beží za svojou korišťou. Pomaly ho dobieha, pretože beží rýchlejšie ako velitel, ale veľmi rýchlo Attiho dobehne dupot kopýt. Atti by už aj mohol byť vo vhodnej vzdialenosti na hod dýkou, ale tesne vedla neho sa prehnal Guilermo na koni a Luiggi. Atti už dýku nehodil, pretože videl, že sa Guilermo natiahol a išiel seknúť svojím mečom za jazdy. Velitel slyšel, že už je dupot tesne za ním, v poslednej chvíly sa dokázal otočiť a pred Guilermov meč stihol strčiť ten svoj v obrane. Guilermo udrel takou silou, že ocel zazvonila a velitel zletel dozadu na chrbát. Zablokoval úder, ale tá sila ho sundala na zem. Dopadol do hliny a okamžite sa mu Luiggi zakusol do nohy a začal trhať zo strany na stranu. Velitel je kus chlapa, ale Luggi s ním pekne máva a ťahá ho po zemi.

Velitel zakričal od bolesti a chcel sa po Luggimu ohnať mečom, ale na ruku mu dopadla Attiho noha a prikotvila ju k zemi. Velitel vedel, že je veľmi zle a tak začal na Attiho kričať a dvíhať svoju druhú prázdnu ruku.
"Počkaj počkaj počkaj! Dohodnime sa! Aaaah. Zaplatím vám a už sa nikdy neuvidíme! Mám zlato!! Aaaah! Nezabíjaj ma! Aaaaah. Urobím čokoľvek!"
Kričí v strachu aj v bolesti, čo mu Luiggiho zuby prenikli do mäsa. Guilermo zatial zastavil svojho koňa a zoskočil na zem.

Sithiel si medzitým s nedôverou prezrel Wynn a Octaviu, ktoré spolu o niečom hovorili a pomaly sa vybral k lopate, ktorá stála opretá o stenu v stodole.
Rikka vybehla za Guilermom a ostala stáť pri stodole. Sledovala prebiehajúci súboj s velitelom, ktorého práve chlapi dostali na lopatky.

Po boji

Jak se v knížkách píše, že se před tou poslední ranou zpomalí čas a všechno vidíte jakoby ponořené v medu, tak je to blbost. Prostě jsem najednou byla na zemi s roztrženým rtem a horko těžko se vzpamatovávala z otřesu. Lapajíc po dechu se plazím z dosahu, ale vlastně nevím, kterým směrem je to z dosahu. Ale nakonec mám štěstí. Ta poslední rána, kdy se mi všechno setmí a skončí to, nepřišla.

Když se trochu vzpamatuju z prvotního šoku, zaznamenám, jak se kolem mě řítí Guilermo s Attim jako komando smrti. Každý na jinou stranu, div že se nesrazí, ale oba s takovým trochu nepříčetným výrazem. Při troše představivosti by se jim v koutku úst určitě dala nalézt slina. Ani jeden nezpomalí, aby se zeptali, jak na tom jsem. Ta ublížená myšlenka se objeví stejně rychle, jako je následně zadupaná mojí racionální většinou. Je mi dobře, díky za optání. Ach bohové, nejsi přece malý dítě.

Opatrně se rozhlédnu, jen abych se ujistila, že tu opravdu už nehrozí jiné nebezpečí. Všimnu si orla. "Ou. Děkuhu kamaráde. Už zase upahuj." Trochu huhňám, jak mě bolí celá pusa a ret natéká. Orla pošlu do oblak a tam jej zcela uvolním.

Zaslechnu Rikku. "To he dobrý."

Když si jsem jistá, že neomdlím jakmile vstanu, dojdu se podívat na čarodějnici. Musím se něčím zaměstnat, abych nemusela myslet na pulsující ránu. Šok byl vystřídán bolestí poměrně rychle. Taky cítím stékající krev. Tu jen nedbale otírám a úzkostlivě se vyhýbám pohledu do čehokoliv, co by mi odrazem prozradilo jak právě vypadám. Podám čarodějce oblečení, které jsem pro ní donesla.
"Obleč si to. Je to čistý a teplý." Soustředěně si jí prohlížím. "Si někde vážně raněná? Budeme muset vyrazit na cestu, zvládneš to?" Pokusím se o úsměv, ale škubnu sebou bolestí a radši toho nechám. "A pouíš mi konečně jak se jmenuješ?"