Rozhovor

Natáhnu za sebe ruku, abych děvče za sebou včas stáhla, kdyby se náhodou rozhodla jít moc blízko. I když mi pohled na zuboženou dívku taky trhá srdce, uvědomím si, že mi na otázku odpověděla dost vyhýbavě. Nadechuju se k odpovědi, když znova promluví.
Její prosba je... pochopitelná. Ale přesto... ostří v hlase je varováním.
"Nedokážu ti pomoct, když mi nic neřekneš." Povím tiše. "Pověz mi jak tě zajali a proč si myslí, že jsi čarodějnice?"

Rozhovor

Rikka sa chytila za ústa, keď dievča prehovorilo. "Oh, musíme jej pomôcť."
Wynn pokračuje v rozhovore a kladie otázku, na ktorú spútané dievča odpovedá.
"Nič som neudělala, proste ma zajali. Oni mi ubližujú." Dievča dvihlo hlavu trochu vyššie a mohli ste vidieť, že má na krku ošklivé krvavé rany po škrtení. Odhadovali by ste, že to spôsobilo lano o priemere dvoch centimetrov. Podobné leží neďaleko na stole a sú na ňom stopy krvy.

Dievča dvihlo hlavu aby sa zadívala na tlusťocha, ktorý si brúsi zvláštne zahnutý hák a pri tom z neho špinavým nechtom odlúpava zaschnutú krv. Dievča sa potom zahladela priamo Wynn do očí a povedala už trochu tvrdším hlasom.
"On mi ubližuje. Musíš ho zabiť a pustiť ma........ zabi ho. Prosím."

Rozhovor

Překvapeně zamrkám. Děvče nejeví vůbec žádné známky toho, že by mi rozumělo. Žádný zrychlený dech, žádné rozšířené zornice. Vypadá jako obyčejná holka.
"Jak ses sem dostala?" Zopakuji otázku v obecné řeči. Útroby mám sevřené úzkostí a soucitem. Ať už to je čarodějka nebo není, takové zacházení si nezaslouží nikdo. Ale nemůžu se nechat nachytat na pár slziček. A i když mi to je všechno silně proti srsti, zatínám zuby a snažím se z jejích odpovědí a mimiky vyčíst něco víc, co by mi prozradilo, koho máme před sebou.

V MUČIARNI

Tlustý žalárnik sa vzdialil a cez brúsenie sekery nepočuje nič o čom by ste sa tam bavili. Zdá sa, že sa tam už niekoľko skupín, podobných ako ste vy, vystriedalo a tak žalárnik nejaví žiadny záujem o to, čo tam robíte.

Pripútané dievča dokázalo dvihnúť hlavu a s unaveným a bolestným pohľadom sa na vás zadívalo. Prešla si vás pohľadom až sa zastavila na Rikke, na ktorú sa dívala trošku dlhšie. Jej pozornosť až upútal Atti, ktorý ponúkol na výber dýku alebo šperhák. Jej krvou zaschnuté pery sa od seba oddelili a chcela niečo povedať, ale vložila sa do toho Wynn.

Sithiel sa tváril nezaujate. Pripútané dievča preňho nemalo žiadnu hodnotu už na pohľad. Odobral sa preč, tváril sa znudene a obzeral si mučiace náradia na stenách. Rikka odmietla odísť a nemo stála za Wynn. Aj ona bola kompletne bledá a očividne mala zatnuté zuby, ako potláčala nutkanie povracať sa, alebo sa rozplakať.

Keď Wynn prehodila plášť cez dievča a prihovorila sa k nej, konečne prehovorila aj ona. Hrdlo aj pery mala úplne suché a bolo slyšet, že sa jej rozpráva ťažko.
"Prosím vodu."
Na Wynnine prekvapenie, dievča prehovorila spoločnou rečou a na jej cudziu reč nereagovala. Prvá zareagovala Rikka a zo svojej tašky vytiahla malú flašku, ktorú priložila dievčaťu k perám. "Je to odvar z riasovníka, dodá ti silu."

Keď sa dievča trochu napilo tak vás začalo hneď prosiť so slzami v očiach.
"Prosím pustite ma. Nemám s tým nič spoločné, ubližujú mi. Ja nie som čarodejnica. Prosím prosím." Slzy jej už tiekli po tvári a postupne sa zadívala na každého z vás, kto tam ostal prítomný.
Z jej reči ste mohli slyšet, že má zvláštny prízvuk, ešte ste taký neslyšeli, ale nie je to až tak nezvyčajné stretnúť niekoho s prízvukom.

Jako v noční můře

Když se na obzoru objeví další skupina, přejedu je zkoumavým pohledem. A zamračím se. Jen hrubá síla. Ti se tam rozhodně nedostanou. Náš král se mi zamlouvá čím dál tím míň. Ztratí se mu dítě a on do těch lesů posílá lidi na smrt. Co si jako přesně myslí, že vyřeší? Vždyť by stačila jedna skupina, důsledně vybraná. O našem úspěchu třeba vůbec nepochybuji. Král měl takovou kliku, že jsem v tý hospodě zrovna byla... znalosti jsou totiž to, co je tady potřeba. I když jsou jen teoretické.

A poslíček je očividně ze stejnýho těsta jako pan král. Zaskřípu zuby, když je z jeho odpovědí jasně patrné opovržení. Nejspíš je přesvědčený, že jsme jen další, kteří se nevrátí, a čas strávený s námi považuje za ztracený. I když mě na jazyku pálí ostrá odpověď, skousnu zuby a jsem zticha. Až moc chci mluvit s čarodějnicí a nehodlám riskovat, že by nás k ní nakonec nepustil.
Nicméně to, co řekl, mě utvrzuje v tom, že o nich ve skutečnosti nic neví. Poslouchám jeho verzi příběhu a mám děsnou chuť se zasmát. Čarodějnice do něčeho vrazila, rozbila to a ještě jim dala dost času na to, aby dorazil mág a ozbrojený doprovod. No jasně. A teď nějakou jinou pohádku. Vždyť takhle hloupě chytit by se nenechal ani amatérský zloděj, natož čarodějnice. Vyskočila by oknem a utekla, než by ta váza stihla dopadnout na zem. Je přece nesmysl, aby na takovou misi posílali začátečnice. Takže buď nám tady poslíček neříká pravdu a nebo se nechala chytit schválně a její mise tady ještě neskončila.
Svoje domněnky si zatím nechávám pro sebe a pečlivě je ukládám do paměti na pozdější probrání se skupinou.

Když pak vstoupíme do podzemí, zadržím dech. Doslova. Olije mě studený pot a z toho smradu je mi na zvracení. Dobrý panovník se prý pozná i podle stavu jeho vězení... Bohové tohle je zatraceně špatný král. Zdejší vybavení si prohlédnu jen letmo. Všude vidím zaschlou krev. Z obličeje se mi už dávno vytratila všechna barva. Dívám se přímo vpřed, musím zhluboka dýchat. Hlavně nezvracej, prosím. Jak přes nějaký závoj slyším zdejšího dozorce. Zatnu pěsti a zabodnu do něj rozzlobené, ale stále trochu vyděšené oči. Velmi rychle ho odhadnu. Jak typické. Tlouštík si tu zjevně něco kompenzuje.

Přejdu do vedlejší místnosti a strnu. Žena na zemi je mladá, celá zakrvácená a... a nahá. Zase zatínám pěsti. Když jí ten primitiv zvedá hlavu, zaštípou mě v očích slzy. Musím se rychle kouknout jinam. Zrak mi padne na nedalekou stoličku, na které je položený plášť.
Jedinou útěchou mi v tuhle chvíli je, že pánové z mojí skupiny nejsou idioti. Kdyby jí měli v plánu mlátit i oni, asi bych to už nedala. Našemu ozbrojenci přikývnu na souhlas. Ale pak mi dojde, že to asi nebylo v té tmě vidět. Zrzek nabízí dýku a šperhák. Elf a to druhé děvče jsou podivně zticha. Zhluboka se nadechnu a zkusím ze sebe vypudit i poslední zbytky pochybností. Mám tu práci. Buď profesionál, Wynn.
"Schovej to." Promluvím na zrzka tlumeně. "Já jsem, promluvím s ní." Kmitnu pohledem k žalářníkovi, jak moc je v doslechu. "Co kdybyste si šli promluvit s ním a nechali mě tu?" Zatímco mluvím, došla jsem ke stoličce a vzala plášť. Jak už opadla moje nervozita ze setkání s králem, a trochu se mi povedlo zklidnit emoce, dokážu najednou zase jasněji přemýšlet. "Zkuste od něj zjistit, jak je vlastně ten syn starý. Nevíme, jestli hledáme nemluvně nebo puberťáka. A jak zhruba vypadá. Prosím."

Pak už se soustředím jen na ženu před sebou. Pomalu se přibližuju.
"Ë ove trieëch." Jsem přítel. Začnu tiše promlouvat v cizím jazyce, bez ohledu na to, jestli skupina odešla nebo zůstala. Používám starou řeč, ze které si čarodějnice odvodily svoje nářečí. Možná nebude rozumět všemu, ale jestli je to ta, za kterou jí mají, měla by poznat minimálně rytmus jazyka a reagovat na to. Proto její reakci bedlivě sleduji, zatímco přes ní přehazuji plášť. Potom se zase vzdálím o pár kroků dál. "Ëutia vie ö etu. Wiko ö hituë?" Mrzí mě, co ti provedli. Proč jsi tady?
Snažím se v první řadě zjistit, jestli mi rozumí a jestli začne nějak komunikovat. Vyslovuji naučené fráze jasně a zřetelně. Ale dostatečně tlumeně, aby mě neslyšel žalářník. Nevšimla jsem si, že by dívka měla typické tetování, ale to ještě nemusí nic znamenat. Nicméně jestli se opravdu ukáže, že mi vůbec nerozumí a král si tu schovává nějakou slečnu, co šla náhodou kolem, dojdu si pro něj a vlastnoručně mu nafackuju.

U krále

V králově přítomnosti jsme se ani neohřáli a už nás zase sviňským krokem ženou pryč. Cestou pryč si poočku prohlédnu žoldáky a uchechtnu se. Jenom dostat se do hory a odnést prince bude takřka nemožné, ale navíc to vypadá, že král verbuje vše, co má ruce a nohy. A u spousty z nich jsem si jistý, že budou čekat jako supi na kraji lesa, aby případnému zachránci vyfoukli odměnu a slávu.

Kráčíme pryč popoháněni dvoumužnou hradbou těžkoděnců a posel se rozhodne, že nám konečně něco řekne. Tedy namluví toho dost, ale hodnota sdělených informací je takřka nulová. Nevíme, jestli čarodějnice přiletěli na koštěti, v obřím hrnci nebo přišli z hory naboso pěšky. Nic a podle krále nic vědět nepotřebujeme. Celý ten příběh začíná smrdět a ryba smrdí vždy od hlavy ne ?

Pak proběhne výměna názorů mezi Guilermem a poslem ohledně zálohy. Při Guilermově řeči jen přikyvuji, není k tomu třeba nic dodávat. Jestli jsou všichni naverbovaní zachránci podobného ražení, jako naše skupina, tak se budeme bít ještě cestou k hoře o skývu tvrdého chleba. Nakonec posel zmíní svého syna. Čaroděje. Mlčím a snažím se tvářit, že mi jeho čárfukovskej synek není úplně u zádi.

Nakonec se na nás posel vybodne úplně a my vstoupíme do mučírny. Ušklíbnu se nad smradem. Nejsem sice cimprlína, ale na druhou stranu takový smrad se nemůže líbit nikomu...oprava, podle držky a vyjadřování kata, může. Potlačím chuť mu vrazit ostří dýky hluboko do pajšlu a mlčky projdu kolem něj. Samozřejmě nejsem žádný svatoušek, ale v násilí se nijak nevyžívám. Pokud nejde o podobná hovada, jako je místní kat.

"Souhlasím. Celý je to tady na levačku. Nic nepotřebujeme vědět, jen abychom sviňským krokem vyrazili dobýt horu Haag." přisadím si a promnu si oči. Pivo už pomalu ztrácí svou sílu, a tak je realita zase o něco těžší. Přesunu se k údajné čarodějnici a prohlédnu si jí.
"Jop, tak z tý nedostaneme nic. Tady násilí nic nezmůže, beztak by při první ráně padla do bezvědomí." zkonstatuju a prohlédnu si, jak je ta nebožačka připoutaná.
" Navíc si nejsem jistý, jestli je to čarodějnice. Mohli jí jen uhranout a pak jí použít jako krytí." přemýšlím nahlas a hledám něco v kožené brašničce.
" Takže násilím to nepůjde. Jestli je to čarodějnice taky nevíme, teda pokud tu na to někdo není expert. Takže jí můžeme nabídnout jen dvě věci. prohlásím a natáhnu před sebe ruce. V jedné je dýka a v druhé šperhák.

Na hradě baví hosté vzácní
a pod kopcem v hospodě bodaj nože do stolu...

odkaz

Když se objevila další skupinka teprve teď jsem pochopil, že tohle všechno není nějaká čest, ale je to posílání lidí do masomlejnku. Edvardovi odpovědi mě popudí ještě víc. Nepotřebujeme vědět, tohle ani tamto, sice by nám to pomohlo udělat si obrázek o tom s kým máme tu čest, ale o výsledek tu zjevně nejde. Když začne mluvit o tom že nedávají zálohy musím se zasmát. Není to ale veselý smích, je to zlostné chrochtání a odtuším.

"I nejposlednejší žoldnéř dostává zálohu za svoji službu při které může padnout. To je jedna věc a druhá věc, kdyby jste tu zálohu vypláceli, možná by byla naděje na úspěch vyšší. Bez vhodného vybavení, koní, zbraní atd se pak, nikdo nemuže divit, že se úspěch nedostaví."

Když dodá něco o svém synovi, vzhledem k Edvardově vstřícnosti je mi jasné, že se na něj vyseru a za chování tatíčka arogantního zmrdíčka mu ještě zlomím ruce a čelist. Avšak to neodpovím nahlas jen se chladně usměji.
Přivede nás až do mučírny, kat je hovado a tupec od pohledu, tedy ještě větší hovado a tupec než já. Násilí mi sice vyhovuje a občas i baví, ale ne vůči připoutaným a bezbranným. Celá ta situace se mi ekluje, mám chuť lámat vazy, ale né té čarodějnici, ale katovi. Jeho prasečí poznámka o tom abychom se bavili mi nažene do tváře krev.
Když odejde odplivnu si a otočím se na ostatní ze skupiny:

"Prej bavte se. To je zmrd. Nevím jak vám, ale dost se mi to tu nelíbí, celý ten přístup i to "bavte se" nejsem možná nejbystřejší a násilí mi nedělá vrásky, ale co je moc je moc. Pokud tupé násilí, které na ní zkoušeli nefunguje, nebude fungovat ani to mé. Navíc nejsem si jist momentálně, kdo je tady ta největší svině. Myslím, že by bylo fajn, aby výslech zkusil rovnou někdo jiný, třeba ten kdo má schopnosti co já ne. Špičatý ucho, holky? Ujme se toho někdo? "

Ani nevím kdo co umí a najednou jsme společná skupina protože nás drapli v jedné hospodě. Absurdní. Jakže se jmenovala ta paluša? Mohli bychom se tak nazvat "kompanie od Prázdného džbánu", Nebo "kompanie jednookýho prasete". Jen se ušklíbnu a sleduji kdo se ujme "výslechu".

V HRADE

Práve keď ste položili svoje otázky, sa otvorili vstupné dvere a do nich vošiel podobne dôležito vyzerajúci posol a za ním kráčalo šesť očividne žoldákov. Obzerali sa okolo seba ako vy, keď ste prvý krát vstúpili do siene.

"Edvard zmiznite." Povedal kráľ a mávol rukou na vášho sprievodcu.
Edvard sa uklonil a potom sa k vám prihovoril.
"Poďte za mnou, musíme uvolniť miesto pre ďalšiu skupinu. Na vaše otázky vám odpoviem cestou. Následujte ma."

Edvard sa vybral k dverám vedúcim hlbšie do hradu a vy ste šli za ním. Za vami sa vybrali aj ťažkoodenci spoločne s mágom. Prechádzali ste z jedného koridoru do druhého až do dlhej chodby, ktorá mala každých pár krokov, niekoľko schodov nadol. Postupne ste tak vchádzali do podzemia. Edvard vám pri tom odpovedal na vaše otázky.
"Ľutujem, ale do kráľovských komnat ísť nemôžete. Nepotrebujete ani vedieť ako sa dostali čarodejnice do hradu, malý princ je mimo hrad, to by vás malo zaujímat. Opustíte hrad hneď ako si pohovoríte s chytenou čarodejnicou. Nepredpokladám, že vám niečo povie, ale všetky skupiny žoldákov dostali možnosť z nej niečo dostať. Ale nie som si istý, či ešte dokáže rozprávať, posledná skupina sa s ňou nemaznala. V podstate sa chytila do pasce sama. Do hradu prekĺzli bez povšimnutia a v princovej komnate do niečoho vrazila a rozbila porcelánovú nádobu. To privolalo stráže a hradného mága. Ostatným čarodejniciam sa ale podarilo uniknúť. Naši stopári ich prenasledovali celé dni až do hory Haag. Preto sa tam musíte ponáhľať a princa zachrániť."

Došli ste až na koniec chodby pred mohutné drevené dvere. Edvard chytil klučku a otvoril ich. Okamžite vás ovanul smrad zhnitého mäsa, potu, moči, krvi a ztuchliny. Krásná vôňa mučiarne.
Edvard sa zastavil, otočil k vám a dokončil svoju reč.
"Nakoľko nieste jediná skupina žoldierov, žiadnu zálohu kráľ neponúka. Ja osobne ani neočakávam, že by sa niektorí z vás vrátil, preto sú zálohy ... vyhodené peniaze. Ak by ste sa ale dostali do Haagskeho lesa, skúste sa prosím poobzerať po mladom mágovi v modrom plášti. Môj syn Uriel je jedným z tých čo sa už z lesa nevrátili. Budem vďačný za každú informáciu o ňom."

Potom ustúpil stranou a ukázal vám rukou, že môžete vstúpiť dnu.
"Prosím vstúpte. Ja už s vami ďalej nepôjdem, mám neodkladné povinnosti."
Na ďalšie otázky vám už neodpovedal. Ak ste aj nejaké mali, ignoroval vás, pretože mal neodkladné povinnosti, ako ste sa už dozvedeli.


Keď ste vošli do mučiarne a za vami sa zatvorili dvere, bola tam celkom tma, iba z vedlajšej miestnosti blikotalo svetlo ohňa. Všade po stenách viseli rôzne mučiarenske náradia, často pokryté zaschnutou krvou. Prešli ste do ďalšej miestnosti a tam ste uvideli tučného chlapa, do pol pása vyzlečeného a práve brúsil sekeru kameňom.
"Oh, ďalšia skupina? Tá sviňa je tamto, ale nezabite ju, ešte sa s ňou rád potom pohrám he he he."

Keď ste sa pozreli smerom kam vám ukázal, do vedlajšej miestnosti, uvideli ste mladú ženu, pripútanú k drevenému stloupu. Mala zvesenú hlavu a z tváre jej kvapkala krv na špinavú podlahu. Bola úplne nahá a triasla sa od zimy. Všade po tele mala modriny, podliatiny a niekde aj krvácajúce rezné rany.

Tučný strážca vás obišiel, prišiel k nej, chytil ju za vlasy a dvihol jej hlavu. Celú tvár mala dobitú a tiekla jej krv.


"Nedajte sa oklamať, vyzerá ako normálny človek, ale nieje! Je to prekliata špinavá bosorka! Máte desať minút, bavte sa." Oznámil vám strážca a odišiel do svojej dielne ďalej brúsiť a ostriť svoje náradie.

Jako ve snu

Posel přikývl a bylo to. Stejně jako v předchozích případech, ani u mě se na nic neptal. To jednoduché přikývnutí mi právě kompletně měnilo život a on o tom neměl ani tušení. Z teoretika se stal praktik jen takhle... představuju si jakési osudové lusknutí prstů.
Po mě se přihlásili ještě další dva muži, ale skoro to nevnímám. Zaobírám se svými splašenými myšlenkami a pocity. Tohle je ta nejbláznivější věc, kterou jsem se rozhodla podniknout. Ale jestli to vyjde... jestli ověřím svoje teorie. Možná změním vnímání stovek nebo tisíců lidí. Napíšu vlastní rukopis a budu jej moct zařadit k tisícovkám děl v naší knihovně. Najednou se musím soustředit na pravidelné dýchání. Byl by vážně trapas, kdybych tu omdlela.
Na výzvu k odchodu reaguji okamžitě. Musím odsud zmizet, než se tu objeví bratr. Někde mu nechám vzkaz. Určitě nám budou muset dát chvilku na sbalení si svých věcí. Vyrážím ke dveřím hned za poslem a můj široký úsměv nedokáže potlačit ani sýčkování všech kolem. Však vy ještě uvidíte... Ohlédnu se jen jednou, a to zrovna ve chvíli, kdy praská čelist jednoho ze štamgastů. Urychleně se vypakuju ze dveří a snažím se vytlačit z hlavy ten krvavý obličej.

Venkovní vzduch výrazně pomáhá. Konečně začnu i trochu vnímat své nové společníky. S dívkou si dovolím navázat oční kontakt a usměju se na ní. Z jakého důvodu asi jde ona? Trochu mě uklidňuje skutečnost, že tu nejsem jediná žena. Kradmo si prohlížím i mužskou část výpravy. Nejsem si vůbec jistá, že zrovna chrastění železem a rány pěstí je to, co by nás mohlo ochránit. Nicméně při pohledu na psa můj pohled zjihne.
Taky poprvé zaznamenám přítomnost elfa. No páni, opravdový elf! Ne že by to byla až taková rarita, ale takhle z blízka jsem asi ještě žádného neviděla. Zaujatě si prohlížím jeho uši až do chvíle, kdy už mi to přijde jako moc velká nezdvořilost a radši stočím pohled stranou.
A pak je tu jeden zrzek a jeden pan tajemný v plášti. Hned je mi sympatické, že nevypadají jako chodící jehelníčky. Aspoň na první pohled.
Ale nejspíš nikdo z družiny není ten typ, který by někdy mohl zavítat do naší knihovny. Možná ta dívka. Ale spíš taky ne. Nikdy jsem ji tam neviděla.

Pak mi dojde, kam nás posel vlastně vede. "Můžeme vstoupit do hradu?" Nervózně sleduju dění kolem a prohlížím si svoje svršky. Zatímco probíhá ustájení koně a uvazování psa, snažím se ze svých kalhot zběsile oklepat zbytky po uhlících. Jelikož jsou kalhoty vždycky jako první na ráně, když zrovna používám uhel nebo inkoust, jsou samá šmouha. Můžu jenom doufat, že se nesetkáme s nikým moc důležitým.

Vzápětí na to ale zapomenu, protože mě ohromí hradní prostory. Jdeme poměrně svižně a já tak často škobrtám a klopýtám, jak vůbec nekoukám na cestu před sebou, ale nezdá se, že by mě to nějak trápilo. "Vidíte ty gobelíny?" Špitám se vzrušeně přeskakujícím hlasem každému, kdo je ochotný mě poslouchat. "Dokonalá ruční práce... A támhleten... ten je od Utaaga Tyroje. 300 let zpátky, je to úžasně zachovalý." V mém obličeji se střídají výrazy naprosté blaženosti, nadšení a ohromení. Právě jsem se dostala do ráje. "Socha od Peetyho. No to mě podrž!" Snad budu mít možnost si to tu někdy projít beze spěchu. "Ou, promiň." Zašeptám a proberu se zase do reality, když narazím do zad zrzkovi přede mnou, jak se procesí nečekaně zastaví před ohromnými dveřmi. Moc dobře je znám. Jejich vyobrazení jsem viděla v jedné knize. Vstup do trůnního sálu. V náhlém návalu adrenalinu mi zčervenají uši.
"To jdeme rovnou ke králi?" Zajíknu se. Nejsem na to vhodně oblečená. Ne že bych měla ve svém šatníku cokoliv patřičného pro takové příležitosti, ale přece jenom bych při dostatečném času na přípravu zvládla vyštrachat něco lepšího.

Snažím se ztratit v našem malém hloučku. Na vyzvání vyseknu neohrabanou poklonu. Zatím jsem se setkala maximálně s nižšími šlechtici, kteří, často omylem, zavítali do knihovny. Na něco takovýho vůbec nejsem připravená. Hlavu držím sklopenou a při té drsné královské řeči se vůbec neodvažuju na panovníka podívat. Zalétnu jen rychlým pohledem k princezně a zalije mě vlna soucitu a lítosti, když vidím její výraz. Musí být těžké být nabízena jako kuře na tržnici s vědomím, že syn je pro jejího otce mnohem důležitější.

Zbystřím v okamžiku, kdy nám král prozradí, že má čarodějnici ve sklepě. Zatraceně! A já tu nemám svůj deník na poznámky. Počítala jsem dneska jenom s rychlým rozhovorem v krčmě.
Mluvení teď přenechám těm odvážnějším. Po mém předchozím brebentění není najednou ani stopy. Ti dva řekli asi všechno podstatné a já se tu necítím úplně komfortně. Přešlápnu z nohy na nohu a čekám, až bude vše zodpovězeno a budu se moct sejít tváří tvář se skutečnou čarodějnicí. Snažím se to nedávat najevo, ale je těžké skrýt vzrušení z takového setkání. Jaká asi bude? Co bych jí měla říct jako první? A jaké pasti tu asi král má? To měl kolem kolébky rozestavěné sítě a vystřelující kolíky? Nějak si to neumím představit. Ale asi se to už brzo dozvíme.

Z pajzlu na audienci

Když můj nový kumpán pozvedne nabídnutý kalíšek s úsměvem si přiťuknu. Jako první projeví uznání k mým pozorovací schopnostem, i když jde jen od odhadnutí správného druhu lihoviny. Tohle potěší, ale hodně záleží na tom, od koho ta lichotka je. Je to sice námezdník, který by mě za dvacet zlatých rozporcoval, ale alespoň vím, kam patří. U takovýhleho chlapa víte, že vás neposere, dokud nebude muset a já to mám stejně. Dokud si navzájem k něčemu budeme, tak to bude fungovat.
"Těší mě Guilermo. Signore Luigi." pozdravím i psa drtícího kosti a jiné zbytky, kterými byl obdarován. "Jsem Atticus, ale pro přátele Atti." pronesu. Otočená runda potěší, tak si ťukneme ještě jednou.
Popravdě jsem ani nečekal od královského posla nic než opovrživý pohled. Jednou lůza, navždy lůza. Nevadí, přeci jen, takhle hozenou rukavici nešlo nezvednout a alespoň to pobavilo pár hostů. Potom se ozve elfský člen naší kumpanie. "Nedělej si velké naděje. Nikdo nepřežije...blá blá." zaparoduji hlas elfa s očima v sloup. Přesně tyhle typy miluju, drsní jako brusný kámen, ale jakmile je polechtáte dýkou na žebrech tak spustí soprán, za který by se nemusel stydět kdejaký eunuch. Guilermo je na druhou stranu odhodlaný mi přenechat šestinu princezny. Jenom se uchechtnu a z pobaveně mávnu rukou. Vysvětlovat, že jedna žena, byť princezna není nic pro mě, to teď asi není vhodné. Rozhodně ne před poslem.

Posel a oplechovanci nám zavelí k pohybu. Škoda tuším, že dnešní noc mohla být ještě zajímavá. O tom mě přesvědčí i odborná fraktura čelisti způsobená Guilermem. Jo, navážet se do chlapů jeho ražení holt nedopadá dobře, tak jen nebožáka při průchodu poplácám po zádech. Ve dveřích se naposledy otočím a obdařím osazenstvo hostince dvěma vztyčenými prostředníčky a širokým úsměvem.

Čerstvý vzduch a svižný marš odplaví trochu alkoholu v mé krvi. Cestou si prohlížím skupinku. "Vypadáme spíš jak kejklířská skupina, než dobrodružná výprava." pomyslím si. Chvilku přemýšlím, kam nás odvedou, ale k mému překvapení si to štrádujeme rovnou na hrad. No, na mě je to až moc hopem. Procházíme uličkami až se dostaneme k hradní bráně. Guilermo nechá ustájit koně. V mých kruzích by se dal nazvat boháčem. Vojákům na nádvoří nevěnuji nijakou pozornost, spíše mě zajímají místní paničky. A i když se většina z nich tváří jako uschlá lípa, věřím, že hodně z nich myslí potají na románek s neznámým cizincem. Tohle má potenciál...do budoucna.

Posel nás nažene před samotného krále a rozkáže k pokloně. Vystřihnu ukázkovou poklonu a v duchu děkuji za domácí učitele. Ani já nejsem takový idiot, že bych urazil samotného krále...a to jsem občas velký idiot. Chtěl bych soustředit svůj pohled na krále během proslovu, ale můj pohled zaujme princezna. Chvíli mě napadne, že by to snad mohla být ta jediná. Ta, která zkrotí toho nespoutaného hřebce v mém nitru. "Ne bude s ní asi taková sranda, jako s farářem při nedělním kázání." zamítnu scestnou myšlenku v okamžiku. Ani tak krásná, žena mi nestojí za ztrátu svobody.
Králův proslov chytnu v momentě, kdy zmíní únos malého prince. "Děcko? Máme ukrást zpět děcko? No, to abychom si vzali na zpáteční cestu ještě kojnou." zkonstatuji a promnou si obličej. Ukradl, jsem v životě spoustu věcí, ale nikdy ne dítě. I ta největší spodina ví, že na děti se nesahá, za to byl na ulici velice přísný verdikt. V tomhle případě, však budu na správné straně zákona.
Král zmíní i čarodějnici v žaláři. Upřímně nevím, zda bych z ní já osobně dostal více než mistři práva útrpného, ale snad se někdo z našeho panoptika ukáže jako platný v tomhle ohledu.
Z mého zamyšlení mě vytrhne Guilermova odpověd na poslovu otázku.
"Souhlasím. Je třeba prohledat prostory, kde k únosu došlo a vybavit naši skupinu, neboť někteří z nás nedisponují vybavením vhodným pro záchranou výpravu toho druhu." pronesu. "No ona nevybavenost je asi nasnadě, když se tu záchranné výpravy verbují po putykách." dodám pro sebe v duchu.
"Naše veličenstvo zmínilo, že čarodějnice byla chycena do pasti. Mohu se otázat, jak do ní byla nalákána? Co bylo návnadou? Mají čarodějnice nějaké požadavky? Neboť při únosu jsou požadavky či výkupné věcí běžnou." dotážu se a mám pocit, že ještě chvíle květnaté a uhlazené mluvy a pojdu.