Jako ve snu

Posel přikývl a bylo to. Stejně jako v předchozích případech, ani u mě se na nic neptal. To jednoduché přikývnutí mi právě kompletně měnilo život a on o tom neměl ani tušení. Z teoretika se stal praktik jen takhle... představuju si jakési osudové lusknutí prstů.
Po mě se přihlásili ještě další dva muži, ale skoro to nevnímám. Zaobírám se svými splašenými myšlenkami a pocity. Tohle je ta nejbláznivější věc, kterou jsem se rozhodla podniknout. Ale jestli to vyjde... jestli ověřím svoje teorie. Možná změním vnímání stovek nebo tisíců lidí. Napíšu vlastní rukopis a budu jej moct zařadit k tisícovkám děl v naší knihovně. Najednou se musím soustředit na pravidelné dýchání. Byl by vážně trapas, kdybych tu omdlela.
Na výzvu k odchodu reaguji okamžitě. Musím odsud zmizet, než se tu objeví bratr. Někde mu nechám vzkaz. Určitě nám budou muset dát chvilku na sbalení si svých věcí. Vyrážím ke dveřím hned za poslem a můj široký úsměv nedokáže potlačit ani sýčkování všech kolem. Však vy ještě uvidíte... Ohlédnu se jen jednou, a to zrovna ve chvíli, kdy praská čelist jednoho ze štamgastů. Urychleně se vypakuju ze dveří a snažím se vytlačit z hlavy ten krvavý obličej.

Venkovní vzduch výrazně pomáhá. Konečně začnu i trochu vnímat své nové společníky. S dívkou si dovolím navázat oční kontakt a usměju se na ní. Z jakého důvodu asi jde ona? Trochu mě uklidňuje skutečnost, že tu nejsem jediná žena. Kradmo si prohlížím i mužskou část výpravy. Nejsem si vůbec jistá, že zrovna chrastění železem a rány pěstí je to, co by nás mohlo ochránit. Nicméně při pohledu na psa můj pohled zjihne.
Taky poprvé zaznamenám přítomnost elfa. No páni, opravdový elf! Ne že by to byla až taková rarita, ale takhle z blízka jsem asi ještě žádného neviděla. Zaujatě si prohlížím jeho uši až do chvíle, kdy už mi to přijde jako moc velká nezdvořilost a radši stočím pohled stranou.
A pak je tu jeden zrzek a jeden pan tajemný v plášti. Hned je mi sympatické, že nevypadají jako chodící jehelníčky. Aspoň na první pohled.
Ale nejspíš nikdo z družiny není ten typ, který by někdy mohl zavítat do naší knihovny. Možná ta dívka. Ale spíš taky ne. Nikdy jsem ji tam neviděla.

Pak mi dojde, kam nás posel vlastně vede. "Můžeme vstoupit do hradu?" Nervózně sleduju dění kolem a prohlížím si svoje svršky. Zatímco probíhá ustájení koně a uvazování psa, snažím se ze svých kalhot zběsile oklepat zbytky po uhlících. Jelikož jsou kalhoty vždycky jako první na ráně, když zrovna používám uhel nebo inkoust, jsou samá šmouha. Můžu jenom doufat, že se nesetkáme s nikým moc důležitým.

Vzápětí na to ale zapomenu, protože mě ohromí hradní prostory. Jdeme poměrně svižně a já tak často škobrtám a klopýtám, jak vůbec nekoukám na cestu před sebou, ale nezdá se, že by mě to nějak trápilo. "Vidíte ty gobelíny?" Špitám se vzrušeně přeskakujícím hlasem každému, kdo je ochotný mě poslouchat. "Dokonalá ruční práce... A támhleten... ten je od Utaaga Tyroje. 300 let zpátky, je to úžasně zachovalý." V mém obličeji se střídají výrazy naprosté blaženosti, nadšení a ohromení. Právě jsem se dostala do ráje. "Socha od Peetyho. No to mě podrž!" Snad budu mít možnost si to tu někdy projít beze spěchu. "Ou, promiň." Zašeptám a proberu se zase do reality, když narazím do zad zrzkovi přede mnou, jak se procesí nečekaně zastaví před ohromnými dveřmi. Moc dobře je znám. Jejich vyobrazení jsem viděla v jedné knize. Vstup do trůnního sálu. V náhlém návalu adrenalinu mi zčervenají uši.
"To jdeme rovnou ke králi?" Zajíknu se. Nejsem na to vhodně oblečená. Ne že bych měla ve svém šatníku cokoliv patřičného pro takové příležitosti, ale přece jenom bych při dostatečném času na přípravu zvládla vyštrachat něco lepšího.

Snažím se ztratit v našem malém hloučku. Na vyzvání vyseknu neohrabanou poklonu. Zatím jsem se setkala maximálně s nižšími šlechtici, kteří, často omylem, zavítali do knihovny. Na něco takovýho vůbec nejsem připravená. Hlavu držím sklopenou a při té drsné královské řeči se vůbec neodvažuju na panovníka podívat. Zalétnu jen rychlým pohledem k princezně a zalije mě vlna soucitu a lítosti, když vidím její výraz. Musí být těžké být nabízena jako kuře na tržnici s vědomím, že syn je pro jejího otce mnohem důležitější.

Zbystřím v okamžiku, kdy nám král prozradí, že má čarodějnici ve sklepě. Zatraceně! A já tu nemám svůj deník na poznámky. Počítala jsem dneska jenom s rychlým rozhovorem v krčmě.
Mluvení teď přenechám těm odvážnějším. Po mém předchozím brebentění není najednou ani stopy. Ti dva řekli asi všechno podstatné a já se tu necítím úplně komfortně. Přešlápnu z nohy na nohu a čekám, až bude vše zodpovězeno a budu se moct sejít tváří tvář se skutečnou čarodějnicí. Snažím se to nedávat najevo, ale je těžké skrýt vzrušení z takového setkání. Jaká asi bude? Co bych jí měla říct jako první? A jaké pasti tu asi král má? To měl kolem kolébky rozestavěné sítě a vystřelující kolíky? Nějak si to neumím představit. Ale asi se to už brzo dozvíme.

Z pajzlu na audienci

Když můj nový kumpán pozvedne nabídnutý kalíšek s úsměvem si přiťuknu. Jako první projeví uznání k mým pozorovací schopnostem, i když jde jen od odhadnutí správného druhu lihoviny. Tohle potěší, ale hodně záleží na tom, od koho ta lichotka je. Je to sice námezdník, který by mě za dvacet zlatých rozporcoval, ale alespoň vím, kam patří. U takovýhleho chlapa víte, že vás neposere, dokud nebude muset a já to mám stejně. Dokud si navzájem k něčemu budeme, tak to bude fungovat.
"Těší mě Guilermo. Signore Luigi." pozdravím i psa drtícího kosti a jiné zbytky, kterými byl obdarován. "Jsem Atticus, ale pro přátele Atti." pronesu. Otočená runda potěší, tak si ťukneme ještě jednou.
Popravdě jsem ani nečekal od královského posla nic než opovrživý pohled. Jednou lůza, navždy lůza. Nevadí, přeci jen, takhle hozenou rukavici nešlo nezvednout a alespoň to pobavilo pár hostů. Potom se ozve elfský člen naší kumpanie. "Nedělej si velké naděje. Nikdo nepřežije...blá blá." zaparoduji hlas elfa s očima v sloup. Přesně tyhle typy miluju, drsní jako brusný kámen, ale jakmile je polechtáte dýkou na žebrech tak spustí soprán, za který by se nemusel stydět kdejaký eunuch. Guilermo je na druhou stranu odhodlaný mi přenechat šestinu princezny. Jenom se uchechtnu a z pobaveně mávnu rukou. Vysvětlovat, že jedna žena, byť princezna není nic pro mě, to teď asi není vhodné. Rozhodně ne před poslem.

Posel a oplechovanci nám zavelí k pohybu. Škoda tuším, že dnešní noc mohla být ještě zajímavá. O tom mě přesvědčí i odborná fraktura čelisti způsobená Guilermem. Jo, navážet se do chlapů jeho ražení holt nedopadá dobře, tak jen nebožáka při průchodu poplácám po zádech. Ve dveřích se naposledy otočím a obdařím osazenstvo hostince dvěma vztyčenými prostředníčky a širokým úsměvem.

Čerstvý vzduch a svižný marš odplaví trochu alkoholu v mé krvi. Cestou si prohlížím skupinku. "Vypadáme spíš jak kejklířská skupina, než dobrodružná výprava." pomyslím si. Chvilku přemýšlím, kam nás odvedou, ale k mému překvapení si to štrádujeme rovnou na hrad. No, na mě je to až moc hopem. Procházíme uličkami až se dostaneme k hradní bráně. Guilermo nechá ustájit koně. V mých kruzích by se dal nazvat boháčem. Vojákům na nádvoří nevěnuji nijakou pozornost, spíše mě zajímají místní paničky. A i když se většina z nich tváří jako uschlá lípa, věřím, že hodně z nich myslí potají na románek s neznámým cizincem. Tohle má potenciál...do budoucna.

Posel nás nažene před samotného krále a rozkáže k pokloně. Vystřihnu ukázkovou poklonu a v duchu děkuji za domácí učitele. Ani já nejsem takový idiot, že bych urazil samotného krále...a to jsem občas velký idiot. Chtěl bych soustředit svůj pohled na krále během proslovu, ale můj pohled zaujme princezna. Chvíli mě napadne, že by to snad mohla být ta jediná. Ta, která zkrotí toho nespoutaného hřebce v mém nitru. "Ne bude s ní asi taková sranda, jako s farářem při nedělním kázání." zamítnu scestnou myšlenku v okamžiku. Ani tak krásná, žena mi nestojí za ztrátu svobody.
Králův proslov chytnu v momentě, kdy zmíní únos malého prince. "Děcko? Máme ukrást zpět děcko? No, to abychom si vzali na zpáteční cestu ještě kojnou." zkonstatuji a promnou si obličej. Ukradl, jsem v životě spoustu věcí, ale nikdy ne dítě. I ta největší spodina ví, že na děti se nesahá, za to byl na ulici velice přísný verdikt. V tomhle případě, však budu na správné straně zákona.
Král zmíní i čarodějnici v žaláři. Upřímně nevím, zda bych z ní já osobně dostal více než mistři práva útrpného, ale snad se někdo z našeho panoptika ukáže jako platný v tomhle ohledu.
Z mého zamyšlení mě vytrhne Guilermova odpověd na poslovu otázku.
"Souhlasím. Je třeba prohledat prostory, kde k únosu došlo a vybavit naši skupinu, neboť někteří z nás nedisponují vybavením vhodným pro záchranou výpravu toho druhu." pronesu. "No ona nevybavenost je asi nasnadě, když se tu záchranné výpravy verbují po putykách." dodám pro sebe v duchu.
"Naše veličenstvo zmínilo, že čarodějnice byla chycena do pasti. Mohu se otázat, jak do ní byla nalákána? Co bylo návnadou? Mají čarodějnice nějaké požadavky? Neboť při únosu jsou požadavky či výkupné věcí běžnou." dotážu se a mám pocit, že ještě chvíle květnaté a uhlazené mluvy a pojdu.

U KRÁLE

Nakonec naše entrée doplní mladík, který v hospodě vypadal tak přirozeně, že téměř nebyl vidět. Věkem může být o patnáct i více let mladší, ale je to člověk jako já. Tedy hajzl. Já jsem to čemu lidi říkají zlej hajzl a on od pohledu to čemu říkají vypráskaný, nebo vychcaný hajzl. Usměju se, každý nějak začíná. Když přinese režnou a sedne si ke mě uculím se ještě víc. Vezmu kalíšek do ruky a štrngnu si s ním.

"Jsi dobrej odpozoroval jsi i co piju a já si tě nevšiml. Jsem Guilermo a tohle je můj parťák Signore Luigii."

Přidávat informaci, že jestli na mě zkusí něco ze svých fíglů, zpřelámu mu všechny kosti v těle, nemusím, je to od pohledu chytrý kluk. Otočím rundu a přidá se k nám i elf. Stejně jako on okomentuju jeho otázku.

"Jestli přežijeme, svoji šestinu princezny ti klidně přenechám."

Ne, že bych neviděl jak se dokáže šest i více chlapů podělit o jednu slečnu, ale myslím, že to není vhodné rozebírat právě teď a tu. Královští verbíři nám stejně více času nenechají a už nás ženou ke králi. Poberu si svoje cajky a jdu. Po cestě ven z hospody na nás pokřikují, že jsme mrtví a podobné samozřejmosti. Jeden z křiklounů se mi dostane na dosah a tak seberu poloprázdný půllitr na jeho stole a roztřísknu ho o jeho čelist. Něco praskne jako suché dřevo, buď jsem mu čelit vyhodil nebo zlomil. Jen suše prohodím.

"To aby ti to nebylo líto a nepřišel jsi o zábavu."

Jeho problém nemá mít blbý kecy. Násilí na otravných blbečcích v hospodách mě vždycky těšilo, holt člověk se musí těšit z malých radostí.
Pak už nás nečeká nic menšího než audience u samotného krále. Takhle vysoko jsem fakt ještě nebyl, párkrát sice jsem jednal s nějakou tou modrou prdelí a většina mě zrovna nezaujala, ale základy něčeho jako polní etiketa jsem měl. Před vstupem do paláce jsem nechal sluhy odvést mého koně a hodil na ně pohled, že jestli zmizí jediná věc z výbavy a nebo se mému koni nebude něco líbit budu sluhu považovat za plně zodpovědného. S Luigim byl větší problém, ten by se nenechal odvést ani za nic a mohl by být fakt průser. Špatně se vysvětluje zadávený kus srnčího v královském lese, ale dva tři kusy sloužících přímo na královském dvoře to by byl fakt průser. Tak ho uvážu ve stínu u žlabu s vodou a nechám mu přinést nějaké žrádlo.

Pak už jsme předvedeni před samotného krále. Jsme vyzváni k pokloně a já s elegancí skutečného šlechtice, nebo tak si to alespoň představuji, smeknu svůj landskenchtský klobouk s pérem a zároveň vyseknu hlubokou poklonu. Fakt jsem se to kdysi učil, když měl navštívit náš Fähnleins samotný Jörg von Frundsberg.
Shlédnu na krále a nijak mě nezaujme, obklopen nádherou věcmi umocňující pocit moci. Život už mě, ale naučil, že opravdový respekt se nezískává sezením na trůnu ani vyhrožováním, že někoho nechá sežrat prasaty.
Kouknu na princeznu, je opravdu pěkná, úplně jsem zalitoval, že jsem v hospodské pýše svoji šestinu přenechal mladýmu čórkovi. O to víc si uvědomuju jak velký kretén je král.
Fakt opravdový pičus. V hlavě mi zní jeho slova ukradli mi to čo je pre mňa najcennejšie. Môjho syna! A jeho dcera stojí vedle něj a nabízí ji jako nějakou věc tomu, kdo mu chlapečka přivede. Prostě pičus.
Trochu znechuceně se zaksichtím při těch slovech a s lítostí mrknu na princeznu. Tohle však není moje věc. Mocní jsou dost často kreténi, ale platí a já dělám práci za kterou mě platí. Nakonec domluví svoji řeč.
Znovu se pokloním i s zamávání klobouku.

"Jistě Vaše královské veličenstvo, vyrazíme co nejdříve po zjištění všech nezbytných informací."

V duchu si říkám jak jsem to zmákl, ten titul jsem si pamatoval z jedné hospodské akce, kdy nás písař jednotky poučoval o etiketě, jo taky jsem mu zlomil čelist ani už nevím za to. Jsem prostě přátelský chlapík.
Otočím se pak na pohůnka co se nás ptá na otázky.

"Rád bych věděl jak celý únos proběhl, chci také vidět místo, kde proběhl a kudy se čarodějnice dostali do hradu a ven. Prostě vše okolo toho únosu. Taky jak víte, že je mladej královská výsost, na hoře Haag a co víte o osudu těch mágů, co se už nevrátili. Těla nebo něco takovýho? Jo a ještě by se hodila na takovou práci minimálně záloha, na vybavení a výdaje po cestě."

Pak se otočím na své druhy, určitě bych na nějaký otázky ještě přišel, ale nechám prostor chytřejším lidem než je tupej bijec, jehož filosofické otázky se točí okolo zlomit čelist či nezlomit jako jsem já.

U KRÁLE

Kráľovský posol sa postupne pozrel na každého z vás a každému prikývol na znak, že ste prijatý. Keď Atti vyslovil svoju otázku, niekoľkí štamgasti v hospode sa aj trochu zasmiali. Na posla to ale nemalo žiadny vplyv, na Attiho sa len pozrel úplne nezaujatým pohľadom. Akoby ani nepozeral na Attiho, ale skrz neho, sa nakoniec otočil a pri vychádzaní z hospody povedal.
"Všetci uchádzači ma okamžite následujte." Atti je možno aj na takéto správanie zvyknutý, pretože na plebs sa urodzení vždy pozerajú ako na menej cenných.
Na Attiho otázku mu odpovedal Sithiel, elf ktorý sa prihlásil pred ním.
"Nepredpokladá sa, že by sme to prežili všetci." Hodil do seba panáka, ktorý mu stál na bare, pozrel na Attiho a dokončil. "Nerob si veľké nádeje chlapče."

Rytieri v zbroji dupli nohami a vybrali sa za poslom. Mág zahalený v plášti sa taktiež vybral za nimi a vám neostávalo nič iné len sa k nim pridať, ak ste sa chceli výpravy zúčastniť. Pri vychádzaní z hospody ste počuli zopár poznámok od sediacich ľudí.
"Ste mŕtvy, idete na smrť."
"Veľa šťastia vy blázni."


Následovali ste posla a jeho ozbrojený doprovod a ak ste aj mali dodatočné otázky, tak vás umlčal mávnutím ruky.
Za pár minút ste dorazili k hradnej bráne a bez slov vám ju vojaci otvorili a pustili vás dnu. Prešli ste nemalým hradným pozemkom, na ktorom z jednej strany trénovala hradná stráž a na druhej strane sa prechádzali urodzené paničky v kvetinovej záhrade.
Kráčali ste svižným rýchlim krokom a tak ste nemali viac času sa obzerať. Otvorili sa obrovské dvere a vy ste vošli priamo do hradnej sály. Ozbrojení vojaci stáli pri každých dverách ako sochy a na dlhých stoloch ležalo ešte nedojedené jedlo. Tony jedla, ktoré tu ostali po večernom hodovaní.

Masívne stĺpy držali strop, ktorý sa týčil dobrých desať metrov nad vami. To robilo sieň naozaj veľkú a impozantnú. Vaše pohľady ale rýchlo padli na koniec siene, kde na vysokom tróne sedel sám kráľ.


A po jeho pravom boku stálo mladé dievča. Rýchlo vám došlo, že to bude kráľová dcéra. Princezná.

Princezná sa netvári nadšene, vlastne by ste mohli říct, že je skleslá a smutná.

"Pokloňte sa kráľovi!" Vyzval vás posol, ktorý vás odprevadil až pred samotného kráľa. On sám sa uklonil a odstúpil bokom. Určite vás do tejto chvíle ani nenapadlo, že sa postavíte pred kráľa, ale zdá sa, že kráľ nechcel nechať nič na náhodu a preto príjma žoldákov osobne.

Obzrel si vás všetkých a s tvrdým hlasom prehovoril.
"Ak prezradíte čo i len slovo z toho, čo tu uslyšíte, nechám vás rozštvrtiť a potom vás hodím prasatám." Už z jeho prvej vety viete, že nemá dobrú náladu a jeho pohľad to len potvrdzuje.
"Pred viac ako desiatimi dňami, sa do môjho hradu vlámali čarodejnice a ukradli mi to čo je pre mňa najcennejšie. Môjho syna! Následníka trónu! Uniesli ho priamo z jeho postielky a podľa stôp ho odniesli do hory Haag. Vyslal som za nimi už celú čatu a štyroch najlepších mágov, ale nikto z nich sa z hory už nevrátil. Preto vás zavalím zlatom a dám aj ruku svojej dcéry, ak mi niekto z vás vráti môjho syna!"

Počas jeho preslovu sa viditelne ešte viac rozčúlil a zadýchal. Potom sa ukľudnil a pokračoval.
"Chcem aby ste vyrazili okamžite. Ale pred tým ešte pôjdete do žalára. Jedna z čarodejníc sa lapila do pasce a môžte ju vyslechnout, možno zistíte niečo viac, než moji žalárnici."

Potom sa slova ujal ten posol, ktorý vás priviedol.
"Nejaké otázky?"

Z bláta do louže

Na to, jak se poslední dny všechno dokázalo podělat, mi dnešek docela vycházel. Poslední peníze jsem dokázal proměnit díky kostkám ve slušný obnos, tak akorát na dočasné vymytí mozku v tomhle pajzlu. A až na bolest žeber, způsobenou ranní návštěvou velice přátelských pánů, je mi poměrně dobře. Čtvrté pivo dokázalo částečně odplavit splín a páté už začalo pracovat na potlučených žebrech.

Opřený o jeden ze sloupů, tak abych ode dveří nebyl hned vidět, pozoruji mumraj v hostinci. Už při letmém pohledu se sem přitrousilo pár přespolních. Místní putyky znám velice dobře, prakticky v nich trávím více než půlku veškerý čas, teda když jsou prachy. První vleze dovnitř týpek o holi s pláštěm přes hlavu. Podle chůze ji nepotřebuje a haksny má zdravý. "Čáryfuk ? Šarlatán?" hádám v duchu a odplivnu si. Uživatele magie moc nemusím, nikdy nevíte, co od nich čekat a hlavně se blbě šacujou. Vlastně jednoho mám docela rád, ale ten je daleko.

Jako druhá upoutá mou pozornost žena, tedy spíše drobná dívka. Ta už do těchto koutů vůbec nezapadá a ukáže se, že mám pravdu. Nicméně je poměrně hezká, vlastně je dost možná hezčí, než to, co se tu kdy objevilo. Korzet a kožené kalhoty odvádějí svou práci a já se dokonce vykloním ze svého bezpečného úkrytu za sloupem a myslím, že nejsem jediný. "Čaj? Kdo si tady? Cože ? …no to mě podrž." podivím se na její volbou nápoje a zaměřím svou pozornost na obsah korbele. Usrknu, poválím na jazyku a nakonec polknu. "Ne, jen pivo žádný divný byliny." vyloučím zmámení nějakým utrejchem.

Třetí návštěvník mě uvede do stavu bdělosti. Tenhle chlap nejenže už podle pohybu bude hora trénovaných svalů, ale navíc má s sebou půl městské zbrojnice a podle jejího stavu ví, jak všechno to železo používat. A pes, ten zatracenej pes. Nemám rád psy, teda vlastně jo, jenom nesnáším, když mě honí. "Sakra. Doufám, že to není lovec odměn." zašklebím se kouknu se, jak daleko to mám k oknu. Dostatečně. Rozhodnu se pro risk a vystavím chlapisku svou mordu. Nevypdá, že bych ho nějak zajímal, anebo si dává na čas.

"Dneska se tu dveře netrhnou." zavrčím v duchu, když pozoruji přicházet královského posla a dvě oplechované obludy. Posel začne rozvíjet pergamen a já už se takticky přesouvám k oknu, abych se podíval, jak je venku. Naštěstí se ukáže, že nebudu muset opustit lokál, protože to nezačíná standartním "pozor, pozor, na hlavu toho a toho bla bla bla". Zvědavě se pomalým krokem přesunu ke svému sloupu a vyslechnu celou zprávu. "Pět tisíc? Pět tisíc ?!" zavrtím hlavou, jestli jsem slyšel dobře, ale podle švitoření kolem ano.

Přihlásí se holčina, která vypadá, že si odskočila na džbánek během pastvy, elf, čáryfuk a dokonce i ta holka. Dopiju jedním hltem zbytek v korbelu a přesunu k výčepu. Nakonec se přidá i hora železa a svalů. Zašklebím se a posunkem ukážu, že si dám ještě jedno. "Kurva pět tisíc. Dost na to, abych tu vyžehlil ty sračky, a ještě mi zbylo. a Princezna? No..no jo co s princeznou ?"

"Mám chcípnout tady nebo někde jinde." zamumlám a zavdám si z korbele.
"Zapiš mě taky." zahlaholím stále zády k lokálu. Hodím na výčep pár mincí a ukážu hostinskému dvě režné. Jestli se hodlám někoho držet, tak je to chlap, co umí se železem. S kalíšky v jedné ruce a korbelem v druhé se přesunu ke stolu mého nového kumpána a jeden z kalíšku položím na stůl, ne tak blízko, abych zasáhl do jeho prostoru, ale zase tak aby pochopil, že je pro něj. A dávám pozor na psa, nemám je rád, teda vlastně jo, ale víte jak.
"Jenom mi verbíři prozraď, jak se nás šest podělí o ruku naší spanilé princezny? Nejsem sice hlava studovaná, ale to mi nějak nevychází. " nahodím drzý škleb.

Kde nic není ani smrt nebere

Ráno jsem se probudil s hroznou kocovinou a z huby mi smrdělo tak, že i Signore Luigi na mě vrčel a odvracel mordu. Dobré ráno zkurvenej světe. Hubu jsem si vypláchl zbytkem režné co mi zbyla ve flašce. Navalilo se mi když jsem ucítil ten pach, ale jsem otrlej chlap, velkej otrlej chlap a dokážu vypnou čich. Vylil jsem polonahý na dvoře hospody na sebe vědro studené vody abych se probral, zahlédl jsem jen kuchtičku, která se znechuceně odvrátila. Moje zjizvené neforemné tělo ji odpuzovalo, musel jsem se zasmát.

Měl jsem nějaké pochůzky a tak jsem se jim věnoval, nemám rád lidi a oni nemají rádi mě, dnes mě, ale nějak srali víc než obvykle. Skonřilo to zlomenou čelistí nějakého týpka co prostě si potřeboval něco dokazovat, nic mi to ale nehodilo.
Můj váček s penězi byl stále tristně prázdný, na dně v záhybech se válelo pár stříbrných a jeden zlaťák a to pravděpodobně propiju dneska. Zliju se jako zvíře; zase. Líbilo by se mi uchlastat se k smrti a opustit tento všivej svět úplně na sračky a s úsměvem na rtech. Na to ale nějak nemám kapitál, hodila by se nějaká fakt slušně placená práce, ale pást čubky to teda nehodlám. I když na to nevypadám a v životě jsem dělal fakt hrozný sviňstvo, mám přeci jen něco, co by se dalo přirovnat snad k zásadám.

Vlezu do další paluši, třeba tu by se dalo něco sehnat. Objednám si pivo. Nesmrdí moc kvasnicemi, není kyselé a docela se dá i pít. Zkusím i režnou, známý pach a chuť po které máte pocit, že vám rostou nehty pod pažemi. Zahřeje a otupí smysly. Dokonce si koupím i jídlo, objednám si vepřové koleno a kosti a lukše házím Signore Luigimu. Dokonce se s ním podělím i o kus chleba, pivo a kořalku mu nedám, musí se spokojit s vodou.

Pak vejdou vojáci a trabant. Chvíli mi v mém mozku trvalo, než jsem si uvědomil, že tu nejsou kvůli mě. Se špinavcem jako jsem já by těžko zacházel v rukavičkách a vodil si k tomu ještě mluvčího. Sleduji co z nich vypadne. A je to skutečně pecka. Musím se škodolibě zasmát 5000 zlatých a princezna. Ty vole k čemu by mi byla princezna, vždyť jsem se zařekl, že čubky pást nehodlám. Pomyslím si v duchu ironicky. Nabídka je to tak dobrá, že jsem ji neměl nikdy v životě, ani v době když jsem byl hauptmanem landsknechtské Fähnleins - kompanie. Tahle nabídka je jasná sebevražda. Chvíli přemýšlím a sleduji reakce okolních. Dost mě překvapí, kdo se k tomu hlásí, fakt šílená společnost.
Přihlásí se vesnická holka, která muže být mou dcerou, elf, nějaký hejsek a další holka. Otočím se na psa:

"Ty vole Signore Lugi to vypadá na docela slušný bizár. Co necháme se s nimi zabít? To bude pěkné zakončení mého života. K životu na hovno i smrt v bizarní skupince."

Ještě sleduji jestli se někdo nepřihlásí pak se mrknu do prázdného váčku a pohladím psa. Pak řeknu už o poznání víc nahlas než prvně.

"Tak jo verbíři, zapiš nás. U tohohle nechci chybět. 5000 a ruka její jasnosti to je výzva, která se neodmítá."

V mém prohlášení je tolik skrytého sarkasmu a ironie, že se mi jen s těží podaří udržet vážnou tvář. Je mi jasné, že nikdo z nás neuvidí ani stříbrňák a pravděpodobně zařveme, ale třeba nám posmrtně bude alespoň udělen nějaký ten řád za statečnost. I když ani v to nedoufám, spíš budu rád, když mě někdo alespoň zakope a na hrob zapíchne aspoň ztrouchnivělý klacek. jehož epitaf bude: Zde hnije a práchniví, tak jako já, klacek Guillermo. Životem se protloukal, na nikoho nekoukal, nikomu chybět nebude.
Opřu si svůj obouruční meč blíže ke mě a znovu se napiji piva. Dál sleduji hospodu i verbíře. No doufám, že dostaneme aspoň zálohu.


Popis:

Muž poměrně vysoký, věkem odhadem tak kolem 35 zim. Velmi robustní a osvalené postavy, provazce svalů z něj na první podhled dělají zavalitého chlápka, ale jen, když se dívá netrénované oko. Tmavé polodlouhé vlasy mu splývají na jeho špinavý krk a zrzavý plnovous mu na jeho umouněném obličeji zakrývá starou jizvu.
Krom jizvy má obličej docela jemných rysů a z něj mu vystupují oříškové oči, o kterých by se dalo říci, že jsou krásné, kdyby je neměl tak nějak zkalené podivnou záští.
Oděn v roztrhanou barevnou nabíranou blůzu s řadou knoflíků z nichž jsou již některé utrhané, na této blůze visí široký pás a malý toulec na těžké průrazné střely do kuše. Na pásu má také dole na pravé straně připevněný KATZBALGER - obousečný meč, z menším železným košem a proplétanou záštitou, jež používají Lancknechti a který je již docela dost dobitý a ozdoben mnoha přebroušenými zuby jak na čepeli tak na záštitě. K pasu je také připevněn dosekaný a malinko poprohýbaný pukléř s bodcem, který lehce žere rez.
Z roztrhané blůzy mu vysvituje košile, která snad dřív mohla být bílá teď je spíš barvy šedé. Za pásem jež mu drží široké nabírané kalhoty má ještě terčovou dýku. Dole mu kalhoty sepínají červené punčochy roztrhané stejně tak jako jeho až do tři čtvrtě lýtek mu sahající vysoké boty s ocelovými náholenicemi. Na hlavě má široký klobouk s barevnými péry spíš jen tak položený než nějak připevněný je na něm vidět, že je už dost obnošený.
Vedle má opřenou těžkou kuši, která si dost zřejmě také dost prožila a zweihänder zabalený do plátna. Jeho věrným druhem v boji i jinde je pes (Signore Luigii), jenž vypadá něco jako kříženec mezi Dogou a Rotvajlerem a který tak stejně jako jeho pán je ke světu nedůvěřivý a ví, že od něj nemůže čekat nic dobrého...

Začátek něčeho velkého...

Tohle byl zase jeden z těch dnů. Kdy se na vás sesypou knížky jenom se na ně podíváte. Kdy slušně pozdravíte krejčího a on vás pošle do nepěkných míst. Kdy se vám rozlije inkoust a zamatlá celý stůl. Kdy máte sraz s bratrem, a ten holomek to naplánuje tak, abych na něj musela počkat v hospodě. No vážně, co horšího se ještě dneska může stát.
Prý že mi chce něco ukázat a že mě to bude zajímat. Dobře ví, že kvůli takovému neurčitému příslibu dorazím. Co kdyby totiž opravdu měl NĚCO. Občas přinese docela zajímavé kousky. Ještě jsem nenašla odvahu být dostatečně slídivá a zjišťovat kde k tomu chodí, ale co oči nevidí... Nicméně dneska jsem přesvědčená, že pokud mi nepřinese rozlousknutý Ankrähuliův kód, tak mě ničím neoslní a já mu budu moct přezíravě říct, že to byla ztráta času. Těším se na to.

Do krčmy vstupuju jen s malým zaváháním. Není to jedno z těch míst, které bych normálně vyhledávala. Moc hlučné, smradlavé, tmavé, oplzlé, a celkově prostě nevyhovující. Ale dělám to pro vědu. S posledním hlubokým nádechem čerstvého vzduchu otevřu dveře.
A samozřejmě, všechna místa v rozích pro asociály jako jsem já, jsou už zabraná. A tak si kecnu k nejbližšímu volnému stolu, který se tváří aspoň zdánlivě čistě. Vydechnu. Rozhlédnu se. Přece jsem nemohla čekat, že brácha přijde včas. Ale to zvládnu, už stačí jenom počkat... Objednám si čaj. Dvakrát obsluhu ujistím, že opravdu jenom čaj. A pak si konečně vytáhnu z brašny knihu. Vždycky s sebou nosím pro všechny případy minimálně jednu. Pomalu usrkávám čaj, ukrajuji stránku za stránkou a cítím se skoro příjemně...

...když najednou zmizí zvuková kulisa, na kterou jsem si už zvykla, a nečekané ticho mě vytrhne ze soustředění na zažloutlé stránky. Dobře si prohlédnu nově příchozího. Poslechnu si první větu a pak se skloním zpátky ke knížce. Podobné úkoly se mě netýkají. Musím potlačovat nutkání si nezdvořile odfrknout. Pět tisíc zlatých. Kdyby to král radši investoval do něčeho užitečného. Třeba naší knihovně by se peníze navíc hodily. Ale on si místo toho rozhazuje za nesmyslné úko... cože to ten chlápek říkal?
Zvednu hlavu s rozšířenýma očima. Srdce mi buší, dlaně najednou zpocené. Hora Haag, čarodějnice ve městě... To se mi snad zdá. Štípnu se do ruky. Au. Omráčeně sleduju první dva, kteří se přihlásili, aniž bych pořádně vnímala jejich podobu. Tohle může být moje jediná šance dokázat světu, jak moc se mýlí. Hlásí se třetí... Nejsem naivní, sama bych to nedokázala... Ale takhle?
S hlasitým klapnutím zavřu knížku jak se náhle rozhodnu, a vyskočím na nohy jako čertík z krabičky. Ruka vztyčená ke stropu, aby mě s mojí výškou náhodou nikdo nepřehlédl. "Já se hlásím!"

Tak nakonec mi i přijde vhod, že má brácha zpoždění. Tohle by asi nerozdýchal.

Když jsem při svých cestách narazil na větší město, i když nerad musel jsem ho navštívit, jelikož se mé zásoby zmenšovali každý den, a váček s penězi na tom nebyl o moc lépe. Jelikož sem byl vychováván v orkské vesnici s lidmi jsem začal do styku přicházet teprve před pár lety, a na velké davy jsem nebyl moc zvyklí. Ale nedal jsem nic najevo a hned u brány jsem se zeptal jednoho ze strážných na nějaké informace, díky tomu jsem se dozvěděl, že město se jmenuje Whitewall, a na otázku ohledně ubytování mi popsal cestu k místní krčmě.
Když jsem k ní dorazil, vypadala celkem obyčejně a zevnitř už šlo slyšet rozhovory hostů.Na nic jsem nečekal a stále zahalen v plášti jsem vešel dovnitř, trochu jsem se rozhlédl, než jsem uviděl prázdný stůl v rohu. Ihned jsem se k němu vydal, opírajíc se o svou hůl. Né, že bych se o ní opírat musel, ale stal se z toho zvyk. Jakmile jsem se usadil, hned ke mě zamířila jedna z obsluhujících a já si objednal víno, jelikož jsem k pivu nikdy moc nepřilnul. Seděl jsem tam určitě něco přes hodinu, pozorujíc okolí, když veselé rozhovory v hospodě umlčel příchod nějakého muže. Vypadal celkem důležitě, a to potvrzovalo i množství vojáku, kteří přišli s ním. Dokonce jsem zacítil i trochu magie, takže jsem poznal mezi nimi i mága či čaroděje.

Hned rozvinul papír, který si přinesl a začal číst. Když jsem zaslechl částku 5000 zlatých, tak to zaujalo i mě a tak jsem poslouchal pozorněji, stejně jako zbytek hospody.
Ale radost z tak velké částky hned opadl, když posel zmínil o jaký úkol se jedná. Všichni najednou dostali strach a už to vypadalo, že se nikdo nepřihlásí. Pro mě byla odměna až moc lákavá, hlavně ta peněžní, jelikož princeznu jsem nikdy neviděl. Proto jsem se rozhodl se zvednout, ale předběhl mě jiný zájemce, kupodivu to byla mladá dívka, která vypadala celkem neškodně. Ale člověk nikdy nemůže soudit jen podle vzhledu.
Ale k mému překvapení nic neřekl ani posel a jen přikývl. Hned po ni se zvedl další a to se ukázal být jeden z elfů.
Zaslechl jsem nějaké řeči a problémek mezi lidmi a elfy, ale moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Posel opět přikývl, a když se nezvedal nikdo další, rozhodl jsem se přidat i já.
Přidám se. řekl jsem jen, a čekal jestli se ještě někdo přidá.

STARÉ ZPŮSOBY

Ako inak, každý dobrý príbeh začína v hospode. A presne tu sa nachádzaš aj ty, za stolom s pohárom piva, vína, alebo vody v ruke. To prečo si práve tu, v hlavnom meste zvanom Whitewall, vieš iba ty. Hospoda je docela plná a ty ešte netušíš, že niektorí z okolo sediacich sa stanú tvojími spoločníkmi na samovražednej výprave cez celú krajinu.

Rozhovory a ruch hospody sa utíši, keď do nej vojde dôležito vyzerajúci človek. Odhadovali by ste, že patrí do kráľovskej skupiny, niečo ako kráľovský radca, alebo posol. Jeho dôležitosť potvrdia aj ťažkoodenci v striebornej zbroji a starý mág zahalený v plášti s kapucňou.

Vojaci v zbroji zadupajú na mieste a tak upútajú pozornosť všetkých v hospode. Kráľovský posol si odkašle, rozvinie dekrét na drahom papieryi a začne čítať.
"Náš veľký a neohrozený pán kráľ, ponúka odmenu päť tisíc a ruku princeznej. Opakujem, ruku princeznej a päť tisíc zlatých tomu, kto sa nebojí prijať a splniť jeho úkol."
V hospode sa spustil veľký šum. 5000 zlatých nikto z prítomných nikdy nevidel pohromade celý život. A princezná je vraj tak krásná, že všetci princovia pred ňou padajú na kolená, ale kráľ ju nechce venovať žiadnemu z nich. Až doteraz. (Pre lepšiu orientáciu. Pivo stojí 10 strieborných. Vlastný dom v meste pod hradom v nóbl štvrti, stojí 2000 zlatých a celá farma aj so zvieratami a obrovským pozemkom stojí 3000.) To je pre všetkých možnost nového štartu a hojného života. Rozhodne všetci poslúchajú ďalej.

"Do nášho mesta a hradu, prenikli temné čarodejnice z hory Haag a ukradli kráľovi niečo, čo mu musí byť bezodkladne navrátené. Hľadáme nebojácných mužov a ženy, ktoré sa vydajú do hory Haag a ukradnutý predmet vrátia kráľovi. Je tu niekto, kto je dostatočne silný a odvážny, aby naplnil kráľovú vôľu?" Kráľovský posol dočítal dekrét, zroloval ho a so zdvihnutou bradou sa obzeral po celej hospode, či sa niekto prihlási.

Ty si ale mohol/mohla počuť ako všetci vrtia hlavou a medzi sebou si šuškajú.
"Ani za všetko zlato sveta by ma nikto nedonútil tam ísť."
"A čo budem robiť s princeznou a s toľkým zlatom v hrobe?"
"Poznám človeka, čo išiel len okolo lesa pri tej hore a odvtedy má biele vlasy. Nikdy nám nepovedal, čo tam videl."

Ako prvá sa zdvihla zo stoličky, absolútne najmenej očakávaná osoba. Mladé dievča vo vesnických šatách, bez zbrane, bez jaziev, bez jedinej známky toho, že by už niekedy bojovala s čím koľvek.


"Ja sa hlásim, splním kráľovú vôľu." Prehovorila tenkým skoro až detským hlasom. Kráľovský posol sa zatváril prekvapene, ale nič nepovedal. Len prikývol hlavou, že je prijatá.

Za ňou sa postavil elf v tmavom oblečení. Príde vám to trochu zvláštne, pretože nieje tajomstvo, že vzťahy medzi elfami a ľudmi v poslednej dobe trochu škrípu. Ľudský kráľ narušil elfské lesy a bez dovolenia začal ťažbu dreva. Došlo aj k potyčke kde zomreli drevorubači a niekoľko elfských bojovníkov, ale zatial nejde o otvorený konflikt. Elfovia sú otvorení tomu, že sa mierumilovne konflikt vyrieši, ale váš kráľ nejaví žiadny záujem o diplomatické stretnutia. Preto je elf v službách kráľa nanajvýš zvláštny úkaz, ale aj jemu posol prikývne na prijatie.

STARÉ ZPŮSOBY

HISTÓRIA
Kedysi dávno, keď ešte mágia patrila elfom a vílám, žili ľudia v malých mestách prostý život. Je to už hrozne dávno a nikto si už nepamätá, ako sa mágia dostala aj do ľudského sveta. Ale stalo sa. Príchod mágie bol pre ľudí významný milník, ale tiež krvavá stopa histórie. Na jednu stranu, boli magicky nadaní muži, uznávaní a zajímali významné pozície v kráľovských rodinách a na šlachtických zámkoch. Úplne odlišný osud čakal na magicky nadané ženy.

Zatial čo muži sa nazývali mágovia, ženy sa nazývali čarodejnice a boli symbolom zla a podsvetia. Nevinné dievčatá a ženy boli lovené, mučené a následne upálené. Toto krvavé obdobie trvalo viac ako sto rokov, až sa na odpor, alebo lepšie povedané, na záchranu ,,čarodejníc,, postavila Réya. Mladá žena, ktorá v sebe objavila neuveritelne silnú mágiu a vlastnými silami vyvraždila celú vesnicu, keď sa ju pokúsili upáliť. Zhromažďovala ďalšie bezbranné dievčatá a bojovali o svoju záchranu. Spoločne sa potom utiahli do hory Naag, kde sa začali venovať čiernej mágií a rituálom.

Prešli stovky až tisíce rokov a mágia je dnes už považovaná za tak bežnú vec, ako sú stromy v lese. Už dávno nie sú magicky nadané ženy označované za čarodejnice. Je to tak dávno, že na staré spôsoby sa už zabudlo a málo kto pozná históriu tak, aby vedel o tejto temnej krvavej minulosti mágie.

Ale! Za tisícročia utiahnutia a oddanosti temnej mágií, sa z pôvodných mágiň stali temné, pomstychtivé a násilné bytosti. Čarodejnice. Niektoré už ani nemajú ľudskú podobu a hora Naag preto patrí medzi zakázané zóny. Len málo kto je tak odvážný, aby vošiel do okolitých lesov, alebo na samotnú horu. A takmer nikto, sa odtial nikdy nevrátil. Tí čo sa vrátili, dokázali rozprávať len o hrôzach, ktoré tam zažili.