Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Staré Způsoby
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Útočiště... I přes moji veškerou snahu jeho oči zůstávají zavřené. Svoje okolí vůbec nevnímám. Jenom hypnotizuju ten obličej. Slíbils to... slíbil. Jsem k smrti vyděšená, skoro neschopná pohybu, ale všichni si zjevně usmysleli, že je teď nejvyšší čas vyrazit. Kam chtějí jít? Nemá to smysl... nic nemá smysl... Už jsme prakticky mrtví. Berou mi ho... Darshana si ho zvedá na záda jako hadrovou panenku. Ten pohled mě rozruší ještě víc a spustí další příval slz. Nakonec se vrávoravě postavím na nohy. Hlavně proto, že s ním bojovnice odchází. Jako omráčená od ní převezmu zbraně a bezmyšlenkovitě jí následuju jako můra za světlem. Na nohou mě udržuje jenom starost o Attiho. Dávám pozor, aby se nedusil, kontroluju, jestli Darshana nepadá a kdyžtak se snažím Attiho podpírat jak to jenom jde, abych jí trochu ulevila. Zaměstná mě to dostatečně na to, abych nevnímala tmu a pohyby okolo. Pořád se neprobírá, a strach o něj potlačuje všechno ostatní. Nakonec dorazíme do jakési jeskyně. Prý už tu můžeme mluvit. Ale proč a o čem? Sednu si vedle Attiho, jeho hlavu si položím na stehna, a jemně mu odhrnuju vlasy z čela. Ruce se mi pořád třesou, ale už přece jenom o něco míň než tam venku. Díky stěnám jeskyně se cítím aspoň zdánlivě v bezpečí. Nemám sílu mluvit. A tak tu jenom sedím, snažím se, aby se Attimu leželo pohodlně. A kromě Rikky, která by třeba měla nápad jak ho probrat, nemám v úmyslu k němu kohokoliv pouštět. Po tvářích mi pořád tečou slzy. Je to moje vina. Neměla jsem se nechat přemluvit. Měla jsem trvat na tom, že prostě odejdeme. Už jsme mohli být daleko odsud. Co jsme to provedli? Kdy to skončí? Hladím ho po tváři a jenom se modlím, ať už otevře oči. | ||
| |||
1117.jpg){kind=icon} | Poleno Mně z toho rupne. | ||
| |||
 | TROCHU KLIDU? Octavia nevidela, čo sa za jej chrbtom udialo. Bleskovo sa otočila, až keď Luiggiho kňučanie prehlušilo všetko okolo. Darshana sa vrhla na Wynn a chytila ju za ústa, Atti sa poskladal na zemi, Rikka bojovala sama so sebou, aby sa dokázala vôbec nadýchnuť, Eleanor sa dívala do nebies a Guilermo na plecia dvíhal zraneného Uriela. Uriel mal jasné bolesti, ale zatínal zuby tak silno, ako sa len dalo, len aby nevydal zo seba ani hlásku. Octávia si najprv čupla k Attimu a tiež skontrolovala, či je v poriadku. Potom vykročila medzi vás, aby sa v totálnej tme dokázala zorientovať, že čo sa stalo. Pár krokov od Guilerma uvidela, že má cez rameno Uriela a povedala. "Musíte byť všetci ticho! A jeho nemôžeš zobrať so sebou. Nemôžeš, musíš ho tu nechať." Chytila sa za hlavu a bolo na nej vidno, že momentálna situácia je aj pre ňu ťažká. Luiggi je preč, Atti leží na zemi a Guilermo zachraňuje neznámeho muža. A tak ústúpila a povedala. "Dobre, poďme, tu neďaleko je jaskyňa. Musíme Attiho prebrať. Prosím buďte všetci ticho." A tak ste vykročili na cestu ďalej. Attiho museli niesť všetky tri ženy, Darshana, Wynn aj Eleanor spoločne. Okolo vás sa pohybovali kroky, niekedy len pomaly, inokedy behali rýchlo, ako keby niečo naháňali. Octávia znova opakuje svoje zaklínadlo stále dokola a démoni si vás takto nevšímajú. Až sa začala Octávia predierať cez hustý plevel a vetve k otvoru do jaskyne. Mohli ste kráčať tak desať minút, dievčatá sú vyčerpané z Attiho váhy a aj Guilermo cíti, že Uriel nieje žiadny drobec. Vošli ste za Octaviou do jaskyne a ona za vami ešte zatiahla vetve a plevel, ktorý vysel pri vstupe ako zelená brána. "Eleanor, môžeš zapáliť oheň prosím?" Opýtala sa. Položili ste Attiho na zem a Eleanor zapálila oheň. Oktávia okamžite vyhľadala Guilermov pohľad, na tvári mala smutné oči a začala sa ospravedlňovať. "Ja ... je mi to ľúto, mala to byť bezpečná cesta, oni tu nemali byť, prisahám, že tu nemali byť. Niečo sa muselo zmeniť... vážne ma to mrzí. Tu už môžete rozprávať, ale veľmi potichu." Uriel zastonal od bolesti, mal krvavý bok, ale krv mu už netečie. Ak ho niekto skontroluje, zistí že je to hlboké škriabnutie od drápov. Ale už to nekrváca a nie je to smrtelné. Rikka sa zvalila na zadok, pritiahla kolená k sebe a začala potichu plakať. Jaskyňa je celkom malá. Má na šírku tak tri metre len a tenkým tunelom sa tiahne hlboko do zeme. Vedeli by ste do toho tunela pokračovať do nepreniknutelnej tmy. Uriel  | ||
| |||
 | Když se stromy promění ve starý duchy co hlídají svět tak to není dobré znamení V pořádku? No když to říká Wynn tak tomu tak nejspíš bude ... počkat ona jim rozumí? Skvělé a kde byla když jsme řekli že potřebujeme dobrý plán? Mlčela jako zařezaná, protože my jsme přece plán měli. Ale spolehnout se na Octavii není dobrý plán. Jistě ani já jsem s ničím nepřišla, ale myslela jsem že si o tom ráno promluvíme ne že se budeme hnát celý den a pak ještě celou noc. Pokud všichni co tam táboří zemřou tak na jistém časovém bodě tak nezáleží, ale ne my se všichni ženeme za Octavii. Teoreticky by se to dalo vyřešit jinak ovšem jsem si jistý že tentokrát by tu někdo byl někdo komu by vadilo že jim tu pálíme jejich les. Mám pocit že tu budou i jiné ochrany a tohle nebude obyčejný les ... Guilermo se mnou souhlasí a mně se na krátkou chvíli vybaví představa jak se Guilermo snaží Octavii profackovat. Dobrá věnujme se tomu že jsme v temném lese obklopení kdovíčím přičemž já jediná vím po čem vlastně šlapu. A mám pocit že nikdo si zde nenarazil prsty tak moc jako já, měl jsem věnovat to málo peněz a ... čekala jsem že ráno navrhneme nějaký plán a třeba se i pohádáme ... Ne teď jsme zde v temném lese s plánem který jen jen o něco lepší než ten těch kteří venku nocují a nebo není? Kráčím za Guilermem a držím se ho za pásek tak jako Rikka, ti tvorové jsou všude kolem nás a když šlápnu dřevěnou větvičku (nebo když to dělá někdo jiný) v tomto tichu se to pěkně rozléhá. Ovšem ty bytosti to nepřitáhlo a to ani když jsou opravdu blízko, ne tohle je špatně měli jsme ... ne Guilermo nebo Darshana měli ... a pak na někoho narazím. Skloním pohled ke svým bosým nohám a všimnu si pláště a muže nejspíš mág, takže je možné se sem dostat, nezemřel hned po vstupu. Dobrá nevypadá zrovna nejlépe, ale obávám se že toho pro něj nemůžeme moc udělat ... Ano táhnout se s ním přes les plný zrůd z nichž jednu jsme právě před chvíli potkali no proč ne, nemůže to být horší než nápad plížit se v noci lesem plným zrůd. Vlastně ano někdo si myslí že tohle je dobrá doba na rozhovor a chlastání a ten někdo je ... Guilermo. U Attiho bych to čekala, ale Guilermo? Guilermo? To jako vážně? A pak uvidíme tu bestii až moc zblízka než stačím udělat dát najevo co si o tomto nápadu myslím, Guilermo se potom rozhodne vydat za Luigim než mu dojde nesmyslnost svého činu a tak nám nezbude nic jiného než složit minutu ticha za padlého hrdinu. No u mně to bude o něco víc protože strach v současné době přebíjí vztek, vztek na naší průvodkyni a na nás že jsme jí to odkývali. A ano i na sebe, ale až pokud se odsud dostaneme ... dobrá pokud se odsud dostaneme jsem zvědavá jak si bude Octavia jistá až kolem sebe nebude mít les plný zrůd. Jistě zrůdy tam budou pořád, ale půjde s nimi lépe jednat. Guilermo vezme toho kluka a Atti se složí, tomu se nedivím taky bych to udělala kdybych neztuhla. Skloním tedy k němu a zjistím že je úplně mimo, to je vážně skvělý takže jeho asi ponese Darshana tohle nedopadne dobře. Rozhodnu se pro něco co možná vypadá nesmyslně přesto to minimálně nemůže uškodit. Zvednu hlavu k nebi a vyšlu tichou a naléhavou prosbu k bohům kteří na nás snad shlížejí. O prosím shlédněte na své nehodné služebníky a pomozte jim zastavit ty kteří se vysmívají světovému řádu. | ||
| |||
| Nočním lesem po tmě... Myslela jsem, že o moc horší to už být nemůže. Jak šeredně jsem se pletla. Cesta lesem po naprosté tmě byla sama o sobě dost strastiplný zážitek. Pořád o něco zakopávám, o nohy se mi odírají keře, jelikož cestička je moc úzká, a pokaždý, když je aspoň trochu světla z měsíce, vidím ve stínech kolem sebe samý příšery. Aspoň že druhou ruku mám volnou a můžu jí držet před sebou jako ochranný štít proti větvím. Darshana se mě drží jenom za pásek. Když se k tomu všemu přidají ještě reálné těžké kroky a funění okolních hlídačů, hrůzou ustrnu na místě. Octavia musí několikrát zatahat, než svoje ztuhlé nohy zase donutím k pohybu. Bojuju s nutkáním zavřít oči. Jsem si jistá, že jestli jenom jednu z těch potvor uvidím, prostě se tu zhroutím do klubíčka a nebudu schopná jít dál. Pokaždý, když pod někým praskne větvička, ustrašeně otáčím hlavu do tmy, a jsem přesvědčená, že jsme všichni mrtví. Moje představivost běží na plný obrátky a já marně bojuju s jejím potlačováním. Pak narazíme na muže v modrým plášti... V tu chvíli mi absolutně nedochází kdo by to mohl být. A je mi to jedno. Začnu couvat, dokud mě nezarazí Octaviina ruka, která mě pevně sevře a nepouští. Musíme jít dál. Tenhle je stejně určitě mrtvej, nebo aspoň brzo bude. Není nic co bychom pro něj mohli udělat. Nesmíme se pustit... a určitě nesmíme opustit cest... Guilermo???! Když se vydává k polomrtvýmu muži a ještě na něj začne mluvit, ovládne mě panika. Otáčím hlavu ze strany na stranu... vždyť jsou všude kolem! Co ho to zatraceně napadlo? Tma se dá do pohybu. Útroby se mi svírají strachem tak silným, že teď nejsem schopná se hnout ani na případné Octaviino naléhání. Jsem si skoro jistá, že jestli se odsud dostaneme, budu mít vlasy všechny šedivý. Bohužel, všechno tu osvětluje měsíc... takže nemůžu tvrdit, že si to všechno jenom představuju. Tu mrchu jsem v jednu chvíli viděla naprosto jasně a zřetelně. Bylo to tak hrozně rychlý... Nestihla jsem ani... v tu chvíli mě popadne něco zezadu za pusu. Až teď se dají moje hlasivky dohromady. Vyděšeně vyjeknu a hroutím se na zem... Zvuk ztlumila ruka... Darshany??? Copak se pomátla??? Až na zem taky nedopadnu, protože mě drží fakt pevně. A pouští až když jí za ruku zatáhnu. Potřebuju dýchat. Opírám se o kolena a snažím se vstřebat právě prodělaný šok. Byla jsem přesvědčená, že jsem mrtvá... V tu chvíli se vedle někdo hroutí. Atti! Jelikož se sotva držím na nohou, i trochu s úlevou klesnu na kolena vedle něj. Neodvažuju se mluvit. Hrdlo mám vyprahlé a stáhnuté strachy, že bych souvislé řeči stejně schopná nebyla. Jenom chytnu jeho hlavu, podepřu jej, a hladím ho důrazně po tváři. Ruka se mi šíleně třese... Na vlastní tváři cítím zoufalý slzy. Prosím, prober se... nenechávej mě tu... | ||
| |||
 | Seru strachy, ale jinak pohoda Wynn mě ujistí, že je všechno v pořádku. Můj překlad byl tedy dobrý, nebo špatný. Záleží asi na úhlu pohledu. Nicméně se chytnu Octavie za ruku. Rozhlédnu se po ostatních. Všichni vypadají docela klidně, tedy na situaci ve které se nacházíme. Mě je upřímně na blití, z celýho lesa se mi začíná navalovat a já jen tisknu zuby, aby ze mě nic nevyšlo ven. Nechám se vést, jako slepec a nezbývá mi než důvěřovat té, které absolutně nevěřím. Těkám očima po takřka absolutní tmě a když uslyším těžké kroky pevněji stisknu ruku Octavie. Hlavou mi proběhne, že jestli to na mě skočí měl bych jí hodit před sebe. Jí přece neublíží ne ? Octavie začne něco čarovat a já jí v duchu povzbuzuju. Těch kroků je okolo moc. Vím, že neuteču. Nikdo z nás by neutekl, jsme slepí jako krtci. Zažeň je Octavie, zažeň je ! podporuju mlčky čarodějnici. Dál je to ještě horší. Zloději mají vytříbený sluch. Posloucháme rozhovory, nasloucháme zámkům, čteme ze zvuku kroků. Možná proto na mě průchod těsně okolo tvora působí více než špatně. Jsem jako v křeči a kráčím dost toporně, ale nakonec mě nic nesežere. Potom konečně světlo. Měsíční, ale dost na to, aby to alespoň malinko utišilo zoufalství z černočerné tmy. Teda, kdyby tam nebyl ten raněný a já neslyšel, že okolo těch tvorů není minimálně deset. Stojí tam jako sochy a ten chudák tam je jako návnada. Ve vší posranosti a s obličejem bledým jako křída se zakloním a vyhledám pohledem Wynn. Zavrtím pomalu hlavou. Nic nedělej. Zůstaň, kde jsi jo ? snažím se k ní vyslat myšlenku. Ale to už se rozchází Guilermo. Ne ! Ne, ne, ne ty dementní starej kořene ! Zastav se kurváááá." řvu na něj v duchu a sleduju, jak ohýbá svůj hřbet k muži. Pak to přijde, jedna ze soch se pohne, Luigi se pohne. Tenhle střet nemohl dopadnou pro chudáka Luigiho dobře. Ta bestie je stvořená k zabíjení. A ta rychlost ! Ta kurevská rychlost. Jestli jsem si někdy myslel, že z hory uteču...mýlil jsem se. Bez pomoci nikdy. Kouknu se na Octavii. Můj pohled je smutný a zoufalý. Přece jsi mohla něco udělat ne ? Zastavit tomu netvoru srdce, třeba ? Tahle situace nemá východisko. Zůstanu tady na věky. Na hoře. Obklopený příšerami. A tím myslím čarodějnice. Sbohem krásná rána. Sbohem chaloupko. Sbohem svobodo. A hlavně sbohem Wynn. Tíha všech sraček mě udeří, jako kovářské kladivo. Nezvládnu to. Nedávám to. Zrychleně dýchám. Nedostává se mi vzduchu. Pouštím ruku Octavie a opírám se o kolena. Pak se to celý kolem mě nějak zamotá a já padám na zem. Tma... | ||
| |||
 | Strážci a mladej Uriel Nedostanu se ani k nabídnutí kořalky, když bestie zaútočí. Myslel jsem, že jsem šeptal dostatečně potichu, nebylo tomu tak. Blesková reakce mě překvapila a zaskočila. Moje chyba, bohužel svoji chybu jsem neodnesl sám, ale Luigi. Zatmí se mi před očima. Lugi se zachová tak jak se dá očekávat od věrného přítele a parťáka. Pokusí se zastavit démona. Marně. Jeho smrt, v mé duši vyrve obrovskou temnou díru. Přišel jsem o hodně přátel, věrných kamarádů, avšak tenhle čokl, byl pro mě něco extra a zemřel kvůli mé chybě a já neměl ani možnost toho zmrda sejmout nebo se mu postavit. Zkurvený čarodějnice a jejich bestie. Vypálit celý tohle hnízdo čubek. A začnu tou sviní Oktávií teď hned. Sáhnu po katzu. Jeden rychlý sek a je ta svině bez hlavy. Už ho tahám. Hej kámo kurva, jsou tu i ostatní. Když ji sejmeš, budeš mít na rukách i jejich krev, nedostanou se odsud. uznám argument mého lepšího já. Když Rikka vyjekne položím jí prst na ústa, už žádnou podobnou chybu. Místo toho chytnu toho kluka a zvednu ho přes rameno. Právě jsem si sice znemožnil bránit se mečem, ale vzhledem k rychlosti útoku, jsou moje zbraně stejně zbytečné. Ale stejně ho tu nechci nechat chcípnout, uprostřed temnoty lesa obklopeného zrůdami. Když už kvůli tomu zařval Luigi, at to není úplně zbytečné. Bez řečí kývnu na ostatní že můžeme pokračovat. | ||
| |||
| No... No. Dobrý. Chtěla jsem si ty mramory prohlídnout, né, že né. Aby člověk věděl, kam to seknout a co od toho čekat, ale tohle je o dost lepší, než jsem si to představovala. Vim, že se nemusim ani obtěžovat tasit. Tohle bysme měli problém sejmout jenom v jednom exempláři a tak udělám to jediný, co mi přijde vhodný; chňápnu bleskově vpřed volnou rukou a přikryju Wynn ústa, aby náhodou nevyjekla, protože z tohohle jsem skoro vybreptla i já. | ||
| |||
| ANI MUK Octavia tuho premýšlala, ktorou cestou by ste sa mali vydať, zatiaľ čo Guilermo sa ozval a prihovoril Urielovi. Guilermo nebol ani v polovici toho, čo plánoval vysloviť, keď sa niečo v tme pohlo. Nie len pohlo, doslova to vyštartovalo podľa toho, ako tomu hlina a lístie vyletelo z pod nôh a rozprsklo sa po okolí. Marmar stál dovtedy nehybne v tme, len tri metre od Guilerma a svojím citlivým sluchom rozpoznal ľudský hlas. Guilermo stihol len otočiť hlavu a uvidel ako sa z tmy naňho rúti beštia. Zobrazit SPOILER Svalnaté nohy a stavba tela doslova predurčujú tohto tvora na rýchly beh a bleskový útok. Vynoril sa z tmy a išiel po hlase. Guilermo by nemal žiadnu šancu zareagovať, ale Luiggi áno. Brániť svojho pána je pre Luiggiho priorita a dokázal zareagovať. Skočil marmarovi do cesty a s otvorenou papulou chcel do neho zavrtať svoje tesáky, ale marmar bol rýchlejší. Guilermovi do tváre vletela teplá lepkavá hmota, ktorú dobre pozná. Krv, mu vletela do očí a hneď na to ho prevalcoval ťažký démon. Guilermo padol na chrbát cez Urielove nohy a cez neho preskočil marmar. Luiggiho kňučanie sa vzďalovalo do čiernej tmy, ako si ho marmar vzal so sebou. A všade okolo vás sa pohli ďalší strážci, ktorí vyštartovali smerom za kňučiacim Luiggim. Ten vykríkol od bolesti ešte skôr ako sa Guilermo postavil na nohy a zostalo ticho. Rikka ostala v úplnom šoku a s roztraseným hlasom chcela niečo povedať. "T ... to ..." | ||
| |||
| Strážci a mladej Uriel Postupujeme lesem jako "Lidská stonožka" Luiggi cítí nebezpečí a lepí se na mě, jde však v klidu jako při šoulačce. Občas ho pohladím, že je to dobrý parťák. Kolem nás se stahují postavy. Uklidňuje mě jen jílec katze a přítomnost Luiggiho, no a taky vědomí, že když se něco posere vezmu sebou co nejvíce nepřátel. Člověk by řekl, že na takové věci si člověk zvykne, asi ano ale brát je jako rutinu nesmí nikdy, nikdy, nikdy. Pokud se tak stane je pravděpodobné, že skápne. Snažíme se jít potichu, občas ale něco praskne, no tak to v lese je, ale stejně tvorové jsou okolo nás. Oktavie stále jede svoji mantru. Přemýšlím, jestli je to ochranné zaklínadlo nebo hledá tím cestu, možná oboje. Pak narazíme na ležící postavu. Modrý plášť mladej kluk, kruci kde jsem to slyšel. Jo ten pičus na zámku jak, nám nechtěl dát zálohu, protože jsou to vyhozené prachy, jak jen se jmenoval... Edvard. Chtěl info o svým klukovy mágovy v modrým plášti co se nevrátil. Uriáš... Uroboros... Uriel! Zastavím se u něj. Vím, že jsou okolo a že riskuju možnost, že ten chlapík je nějaká návnada, že ho hlídají. Kurva, ale snad nejsu tak posranej, abych umírajícímu klukovi nenabídl kořalku i když jeho fotr je kretén. Sehnu se k němu a potichu se ho optám. "Nemáš náhodou fotra pořádnýho kreténa ze zámku jménem Edvard? Nejsi Uriel? Jak jsi na tom? Můžeš nám stručně říct co se tu stalo? Na. Na přilepšenou." Opatrně mu podám butylku s rumem aby se napil a trochu vody na zapití. Stále sleduju okolí a stíny a ostatně i Oktávii a trojičku. | ||