STRÁŽCI

Väčšina ste sa chytili jeden druhého a postupovali ste nepreniknuteľnou tmou. Občas niekedy cez koruny stromov si našiel mesačný lúč cestu a osvietil malý kúsok lesa. Vaše oči si postupne zvykajú na tmu, ale stále nevidíte okolo seba viac ako na meter. Rikka, schúlená do seba kráča tesne za Guilermom a drží sa ho. Najprv sa mu chytila okolo paže, ale to ju musel jemne odstrčiť, pretože by nemal voľnú ruku, keby došlo na boj. A tak našli kompromis, že sa ho Rikka drží vzadu za opasok. Občas mu stúpi zozadu na nohu, alebo doňho narazí, keď Guilermo prudko zastane. Luiggi kráčal Guilermovi popri nohe bez problémov, ale čím kráčate hlbšie do lesa, tým aj Luiggi sa stále viac a viac lepí Guilermovi na nohu, aby presne vedel, kde sa jeho pán nachádza. Pretože Luiggi cíti, čo sa v tme okolo vás nachádza.

Tridsať minút ste pochodovali v tme a poslušne následovali Octaviu. Doteraz ste nevideli, ani nepočuli nič podozrivé, ale to sa zmenilo. Niekoľko metrov od vás ste počuli ťažké kroky. Ale tento krát ste si istý, že to nebol dvojnohý tvor. Octavia zastala a začala opakovať niečo svojím jazykom.
"Straaga n´go vět kästa. Straaga n´go vět kästa. Straaga n´go vět kästa."
Opakovala to dookola a aj keď sa Wynn snažila porozumieť, týmto slovám nerozumela.

Pomaly vás Octavia ťahala ďalej a vy ste začuli kroky aj z druhej strany. A potom ďalšie a ďalšie. Okolo vás sa pohybovalo niekoľko tvorov, ale nezdalo sa vám, že by vás prenásledovali, alebo s vami držali krok. Niektoré kroky smerovali od vás, iné išli vaším smerom. Občas ste stúpli na suché vetvy, ktoré zapraskali a v tichom lese to pôsobilo až príliš nahlas. Ale pozornosť tvorov to nepritiahlo. V jednom momente ste museli prechádzať tesne vedľa toho tvora, pretože ste počuli ťažké dýchanie a zdalo sa vám, že je to len meter od vašej hlavy, ale nič ste nevideli.

Došli ste na rozcestie. Vaša cestička sa rozdelovala doprava a doľava. Octavia ostala stáť a očividne si snažila spomenúť, ktorou cestou teraz. Vedeli ste, že nie ste sami. Okolo vás boli počuť kroky a dýchanie strážcov. Až príliš blízko, bližšie ako by sa vám páčilo. A ešte ste počuli Octaviine zaklínadlo, ktoré opakovala už asi po tisíci krát dookola.

A v tom si všimla Eleanor niečo na zemi, bolo to presne pod jej nohami. Modrý plášť. špinavý, ale stále pôsobil, že je nový. Práve sa koruny stromov trošku rozostúpili, a vás oslnilo mesačné svetlo. Eleanor dokázala rozpoznať, že plášť sa ťahá až ku stromu a tam uvidela nohy. A nohy boli pripevnené k telu .... človeka. Len dva metre od vás sedel na zemi, opretý o strom mladý muž, v modrom plášti, očividne mág. Bol špinavý, zranený, ale dýchal. Keby ste sa nezastavili na rozcestí, tak prejdete okolo neho, ani si ho nevšimnete. Hlavu mal zvesenú, nebol na tom dobre, ale pomaly sa prebral a s obrovským úsilým zdvihol zrak a zadíval sa priamo na Eleanor.
Aj Luiggi zraneného muža zaregistroval a upieral naňho zrak. Z druhej strany, ste znova začuli pohyb a dýchanie. Sú všade okolo vás.

Čarodějnická spojka

Po cestě mi vykládá Oktávie o mamrdech, rychlejší, odolnější, skvělejší, čistější a určitě budou mít i větší péro jak já a voňavější zadek. A jdou po lidech prostě dokonalý strážce a predátor. Jak bojovat s takovým nepřítelem? odkaz Vytane mi na mysli jedná dávná, šílená zhudebněná báseň.

Sami, les nás rozdělil a pohltil.
Slábneme v lese.
Neumíme bojovat ve tmě a s takovým nepřítelem.
Je nás jen hrstka.
Máme hlad. Žízeň. A strach!
Je nás jen hrstka, slábneme každým dnem.
Roztroušeni po lese podobáme se psům.
Snad zpátky?

To, co nás sem vehnalo, je pryč.
Tak zpátky?Les je všude.
Už je pozdě.
Les je všude okolo a oči uvyklé na šero už nesvítí rudě.
A noci v hvozdu skutečně nejsou dost dobré k zabíjení
zvláště k zabití děsu s plamenným jazykem
a s chlupatýma ušima zlých psů,
jejichž zuby svítí žlutě a jejichž štěkot se nese lesem.
Cosi se ve mně láme, svěřuje se druh druhu.
Zahřej mě, bratře, ztrácím sílu...

Kde je Névi?Jediný a nekonečný Névi s devatenácti žebry
Névi, kterého mohu nenávidět
Névi, který mi kopanci a ústrky dodává sílu
Névi, kočka, orel
Névi, který mě drtí jako bystřina
a do jehož vůle se mohu položit a nechat se unášet
a zároveň nenávidět boky skal
o které rozdírá moje tělo.

Ale každý predátor má svého Néviho, svoji Nemesis. Jsem zahloubaný a v hlavě si přehrávám jak ochcat a sejmout případného mamrda, čarodějné kámošky včetně Oktávie. Kdyby se něco posralo, vemu sebou všechny, které budu mít v dosahu. Když se rozhodnou rozdělat pochodeň tak to mě dost zarazí. Jakože ve tmě mamrdi špatně vidí tak jim rožneme ať to mají lepší? I když tedy jsme ujištění, že je to bezpečná cestička. Pokračujeme, Rikka je stále tichá a zahloubaná. Jo holka už to není taková prča co jak to vypadalo v hospě a nebo na cestě. Bez řečí ji pohladím po vlasech a usměju se na ji abych ji uklidnil.
Po chvíli potkáme čarodejnickou hlídku. Rychle obhlédnu prostor a pevněji sevřu katz. Následuje rychlá výměna keců a významné pohledy na nás.
Opět se mi v hlavně vytane démon. Kámo oni tě chtějí ochcat, sejmout, zašukali si spolu a teď tě sejmou a prachy si rozdělí. Domluvili se svině, jó podrazili tě. I ten maldej jen to na tebe hraje je to svině sviňská.
Pohladím Luiggiho a temného démona pošlu do hajzlu. Když to bude potřeba poradíme si jako vždy.
Rikka promluvi. Dám prst na pusu a znovu ji pohladím a políbím.

"V klidu, tiše jen se drž za mnou. Zvládneme to."

To co se pak stane, co řekne a udělá Oktavie mě zarazí. Démon je zpět a ještě silněji. Vidíš je to past, probodni tu kurvu. Zmasakruj všechny ať litají střeva vzduchem. Ta prcací trojička nás tu chce nechat, držet se za ruce a zmizet. Kouzlem a nebo jen prostě ve tmě a vypustit na nás mamrdy.
Pak se ozve ještě Elen kupodivu mluví stejně jako můj démon. Pokývnu hlavou, že mám podobný pocit. Ale přiložím prst k rukám.
Pak se k ni nahnu úplně na těsno do ucha a řeknu tak neslyšně jak je to jen možné.

"Jo taky čuchám zradu. Příliš mnoho nám toho neříkají. Případně se připrav sežehnout každého, kdo by se nám postavil. Ohněm a mečem!"

Pak se ozve Wyn s řetězem. Mohla slyšet, co Elen říká? Nebo v tom jede jen ta čarodějnice? Každopádně to tak uděláme, jednou rukou za opasek, jedna ruka na meči v dosahu Oktavie. Luiggi na vodítku, přes ramena. Pokračujeme v cestě.

Nočním lesem...

Cesta lesem nebyla jednoduchá. Z jedné pochodně světla zase tolik nejde, takže neustále klopýtám o kořeny nebo mě čas od času škrábne větev, které se nestačím vyhnout. Vlastně se už ani tolik nebojím toho, co číhá ve tmě, jako toho, že spadneme do nějaký jámy, který si nikdo nevšimne.
Čím delší dobu jdeme, tím větší únava na mě dopadá. Po celodenní jízdě bylo tohle plahočení se tmou opravdu úmorné. Občas se přistihnu, že vůbec nevnímám kam jdu, jenom slepě kladu nohu před nohu.

Zaslechneme kroky... srdce mám v tu chvíli až někde v krku. Ale přece ten jejich strážce by asi nechodil takhle v klidu, ne? Přesto těch několik vteřin čekání bylo nekonečných... Ze tmy se vyloupne další čarodějnice. S Octavií se očividně znají. Soustředěně je poslouchám a s radostí zjišťuju, že mi nedělá problém to přelouskat. Je tam sice pár odlišností ve výslovnosti, ale nic s čím bych si neporadila. Nervózně pohlédnu do tmy. Až když zachytím Attiho pohled mi dojde, že ostatní jim vlastně nerozumí.
Souhlasně přikývnu a promluvím šeptem stejně jako Octavia. "Je to v pořádku, pojďme." Nepřijde mi to tu jako nejlepší místo překládat celý rozhovor. Jako první chytnu Octavii za ruku, ujistím se, že Atti se jí drží taky... a druhou ruku natáhnu k Darshaně. "Pojďte udělat řetěz, ať se v tý tmě nikdo neztratí." Stále šeptám a hlas se mi trochu třese, ale snažím se zachovat klid. "A tiše." Dodám ještě pro jistotu, když si všimnu Eleanor, která něco vypráví Guilermovi. Zrovna teď... Kdybych se tak nebála, nejspíš bych musela protáčet oči v sloup. Tohle není zrovna nejvhodnější místo pro vymýšlení blbostí.
Pak už zmlknu, pevně stisknu dlaně svých sousedů, a pomalu vyrážím za Octavií.

Když je našim spasitelem ten kdo nás spase

Octavia mluví o tom co hlídá les, ale moc toho není skvělý máme věřit elfům a pak i jí právě proto jsem se chtěla včera něco dozvědět ovšem Atti jí nažhavil už tím polibkem a tak no neměla moc chuť se bavit.
Navíc se ještě neznáme tak dobře abychom byli kamarádky.
Mohla bych se pokusit si vzpomenout co jsem četla o vážně staré historii i když právě proto že je tak stará se neví co se vlastně stalo.
Takže máme věřit jí a také elfům,mám jiný nápad co takhle věřit že se nám podaří tento problém rozmluvit u zdroje? Přece když je v obou případech poprosíme co nejzdvořileji tak nemají důvod nám nevyhovět.
Ano je to stejný nesmysl přesto jiný nápad než následovat Octavii nás zatím nenapadl, dělá absence dobrých nápadů ze špatného nápadu ten dobrý? Ostatní skupiny si tyhle otázky nepokládají jim stačí vědět že byli předurčeni se tam dostat a prozřetelnost jim to umožní.
Ano mají ještě horší plán než my a to už je co říct ...
Než vyrazíme do lesa podívám se po nějakém klacku který uchopím sice to asi vypadá úsměvně ovšem na celé této situaci není nic směšného. Jdeme a tma se kolem nás stahuje až je tak hustá že si nevidíme pod nohy a já začnu uvažovat kolikrát si asi narazím prsty. A tak zapálím ten klacek který mám v ruce,opatrně a oheň udržuji tak aby nespálil celý klacek, ale pokud možno držel se jen na jeho vrchu abychom aspoň něco viděli když už nám to bylo dovoleno. A pak zde narazíme na další obyvatelku který vypadá drsněji než Octavia obě spolu prohodí několik slov a Octavia se nás snaží uklidnit že se nic neděje.
Ne tohle mně tedy rozhodně neuklidní ...
Uhasím tedy tu ohořelou větev a pak se rozhodnu si vytvořit v ruce slabý plamen abych tak viděla okolo sebe než se rozhodnu najít Guilerma mám jistý nápad ovšem budu potřebovat pomoc. Doufám že nebude potřeba, ale také nehodlám znovu situaci podcenit tady nejde o amatéry, tady jde o zlé, kruté a sadistické bestie.
A teď nemyslím strážce tohoto lesa ...
Najdu Guilerma a musím si stoupnout na špičky abych mu mohla šeptat do ucha ovšem nechci aby tohle slyšel někdo kdo nemá.
„Guilermo tohle se mi nelíbí, smrdí to pastí a ona ... nevěřím ji. Nechci ti radit to rozhodně nechci, ale myslím si že by ses jí měl držet. Myslím za ní aby jsi v případě že se situace změní mohl jednat a třeba jí chytit pod krkem.pokud by to bylo možné. Jsem si jistá že když už jsme jí dostali tak daleko byla by potom Octavia přístupná vyjednávat, nebo někdo jiný.“
Opět se postavím a čekám jak se k tomu Guilermo vyjádří třeba jen kývnutím nebo se skloní aby něco pošeptal, třeba jen že je to blbost.

Haagský les

Plížíme se lesem. Tedy neplížíme, vykračujeme si jako na špacír. Démoni budou asi pěkně hluchý, při takovým tempu nemáte možnost odsunout suchý větvičky nešmajdat listím a vůbec nedělat bordel. Jediné, co by mě uklidňovalo jsou moje lezecké schopnosti a schopnost bez dechu ztuhnout na místě. Je tu velké ALE...nejsem sám. A na většině skupiny mi záleží a na jedné obzvlášť. V hlavě se mi rodí nápad, že budu cestou dýkou značit stromy. Pak usoudím, že je to blbost. Není na to čas, zpátky bych z hory utíkal stejně po tmě a navíc ty masožravý kytky...co když tu mají i masožravý stromy ?

Pokračuju za Octávií a občas se ujistím, že Wynn je pořád v závěsu. Nakonec tma tak zhoustne, že bychom zakopávali sami o sebe. Octavie se rozhodne pro světlo. Má svítit Eleanor ? ušklíbnu se, ale nijak se do toho nemíchám. Jednu pochodeň mám, ale tu si šetřím na jinou příležitost. Navíc jebat tu křesadlem by dělalo dost bordel. Tak jako tak vyrážíme dál.
Bezpečná cestička ! Fajn, tady si to musím zapamatovat. Nehlídané místo je fajn zjiš...kurva. zakleju, když se ze tmy vyloupne další postava. Očividně to není Marmar. Další přiblblá čáryprdka. Ale co jsem čekal, že ?

Z rozhovoru a pohledů je vidět, že se baví o mé osobě. Nasadím kyselý úsměv. "Co tu děláš ségra ?-Co myslíš ségra ?-Myslela jsem, že si chcípla.-Ne přivedla sem nám novýho nabíječe.-Jupíí ! Už mě hrozně svrběla frnda. Fakt ! Potřebuju to !" překládám si rozhovor podle svého, kdo má tý hatmatilce rozumět že ? Wynn ! Podívám se na ní, abych přečetl co si o rozhovoru myslí. Mluví po jejich přece, už tehdy v žaláři.
Koukám střídavě na ruku a na Wynn. Podle ní se rozhodnu. Spolu nebo vůbec...

Octavia

Čekala jsem že se tam učí něco podobného, ale obávám se že výuka se u nich skládá z toho že tam jistá žena poskakuje a přitom vydává různé výkřiky. Proto ta úvaha o koříncích. mechu a kůže ze stromu navíc neříkala že bude zábavné když mi ukáže co umí?
Jistě od té doby se toho hodně změnilo a Octavia teď asi čeká že se Atti vrátí a budou pokračovat v tom co začali zatím co místo toho tu musí ztrácet čas se mnou.
Atti si to zrovna žehlí s Wynn takže nepřijde, ale Octavia je přesvědčená že jsou pro sebe stvořeni. Doufám že jí Atti odmítne nějak citlivě a jde tohle vůbec říct citlivě? Nadarmo se neříká že horší než peklo je pomsta zhrzené ženy. Dobrá zpátky k věci protože Octavia vypadá unaveně takže se místo o minulosti bavme o budoucnosti.
„Dobrá a co nás vlastně zítra v lese čeká? K nám do hospody chodil muž který tvrdil že byl součástí družiny sira Karathise který se vydal k hoře Haag ovšem on jako jediný přežil. Mluvil o nemrtvých a démonech které potkal v lese okolo hory, ale nikdo mu nevěřil.“
Ano a také říkal že ti nemrtví jsou verbování z těch co tam padnou, ale to už nedodávám.

V LESE, ZA TMY

Guilermo sa pýtal na rôzne detaily ohladne marmarov, alebo iných obyvateľov lesa. Octavia mu bez problémov odpovedala.
"Sú rýchlejší ako ty, silnejší ako ty, útočia v skupinách a jediné čo chcú, je ťa zabiť. Oheň im ublíži, ale strach z neho nemajú. Sú z mäsa a kostí, takže sa zabiť dajú aj mečom. Majú srdce a aj mozog a dokážu ho aj používať. V tme veľmi dobre nevidia, orientujú sa podľa sluchu. Ale od zvierat ich rozdeluje ešte jedna vec. Sú tu, aby nás chránili pred ľudmi a oni to vedia. Preto ak uvidia, alebo začujú človeka, pôjdu po ňom, až kým ho nezabijú. Musia jesť, takže ulovia aj koňa, alebo veveričku, ale primárne idú po ľuďoch. Okrem nich nie je v lese už nič také nebezpečné. Okrem mojích sestier samozrejme. Oh a možno mäsožravé rastliny, takže sa pre istotu žiadnej nedotýkajte."

Rikka sa nič neopýtala, bola dnes akosi veľmi tichá. Včera sa s Guilermom veľmi dobre zabavila. Zatancovali si, vypili si, nasmiali sa a večer ešte odskúšali pevnosť postele, ale dnes je Rikka úplne mimo. Guilermo sa nemusí pýtať čo sa deje, dobre vie o čo ide. Ako sa približujete k tomu prekliatemu miestu, Rikka má stále väčší strach a snaží sa s tým vysporiadať po svojom.

***

Odložili ste si veci a nechali ste kone na mieste. Vstúpili ste do lesa a Octavia vás vedie. Zatial ide svižným krokom a nevidíte na nej, že by bolo niečo v neporiadku. Ale ako idete hlbšie do lesa, tak vás aj obkolesuje stále väčšia tma. O chvíľku si už nedovidíte na vlastné nohy a preto sa Octavia rozhodla.
"Mohli by sme vyrobiť jednu pochodeň, alebo si pochodeň urobí Eleanor z ruky a posvieti nám."

A tak ste pokračovali za svetla pochodne asi hodinu. Slnko už dávno zapadlo a vy nevidíte na viac ako pár metrov od seba. Octávia šepká a potichu vám vysvetluje.
"Toto je bezpečná cestička, nejaký strážci sú až ďalej, ale je ich málo ...."
Vyrušil ju zvuk krokov. Niekde z tmy ste počuli niečo prebehnúť a ste si istý, že to malo dve nohy. Octávia zastala a vy tiež. Ticho pozeráte do tmy až sa zvuk ozve znova pred vami. A tam uvidíte človeka. Nejaké dievča, stojí pri strome a díva sa na vás. Je v tme takže najprv ju nevidíte dobre, ale potom priblížite oheň a uvidíte ju. Dievča má na sebe pokreslené symboly a je zahalená v kapucni.



Díva sa na vás a potom prehovorí na Octaviu.
"Nag´ta re?"
A Octavie jej odpovedá.
"Tug vitue re?"
"Nga rtud v´ngutue hud t ta."
"Ëudya vien ö huedkan dgur kon sie."

Druhá čarodejnica sa pozrela na Attiho a potom znova niečo povedala Octavii.
"Gko! Krun d eagwin thrůs vitru. T ta! Saer da ětn!"

Octavia ostala chvíľu ticho stáť a poobzerala sa okolo seba. Potom jej oči padli na Attiho, potom na Wynn a na Guilerma a ostatných. Ťažko polkla. Rikka to nevydržala a opýtala sa ako prvá.
"Čo je? Čo sa deje? Čo od nás chce?"
Octavia zavrtela hlavou a hneď Rikku napomenula, ale po šeptačky.
"Ticho! ..... Nič sa nedeje, všetko je v poriadku. Moja sestra tu je len na stráži. Ehm ... ďalej pôjdeme bez svetla ano? A hlavne ... nikto ani muk. Musíte byť naozaj potichu..... ehm ... Atti? Chyť sa ma za ruku .... aj ty Wynn."
Natiahla ruku k Attimu.

Druhá čarodejnica sa na vás usmiala, dala si prst pred ústa a urobila "Ššššššššš." A začala cúvať do tmy, do lesa a stratili ste ju z očí.

Strachu vstříc

Probuzení bylo... těžké a pomalé. Jako bych měla hlavu v zamlženém oparu, ze kterého se jen pozvolna vyhrabávám. Ale pamatuju si všechno. Co jsem to povídala? Neklidně se zavrtím. Bolí mě hlava. S úpěnlivým zasténáním se otočím k Attimu, který na rozdíl ode mě celý září. "Brý jitro." Brouknu mu v odpověď a postupně otevírám jedno oko. Pak zase druhé. Jeho samolibý úsměv mi značně oživuje paměť. S dalším přidušeným zasténáním zrudnu jako rajče a obličej schovám pod deku. Neříkám, že to je úplně dospělácké chování, ale v aktuálním rozpoložení mě zkrátka nic lepšího nenapadá. Nechci vstávat. Chci zůstat pod dekou a třeba se udusit.

Atti mě ale nakonec přece jenom rozveselí. A přiměje vylézt z postele. Dokonce mě donutí něco sníst. Jsem mu vděčná. Nejspíš to budu dneska potřebovat. Tak nějak zjišťuju, že se o mě celkově víc stará. Pomáhá s osedláním koně a nevynechá příležitost se mě dotknout. Vlastně je to celkem fajn. Nakonec už ani nemám potřebu zrudnout a klopit oči pokaždé, když se střetnu s jeho pohledem. Naopak si začínám ty všeříkající pohledy užívat.

Alespoň než vyrazíme na cestu. Tam už o nějakém užívání si nemůže být ani řeč. Jedeme ostrým tempem celý den, jen s minimálními přestávkami. Jediná klika je, že mi pobyt na čerstvém vzduchu trochu utišil bolest hlavy a já se po krušném dopoledni konečně trochu probrala.
Šarvátky ostatních skupin mě silně znepokojují. Už když jsme narazili na první mrtvoly, zbledla jsem a vyklopila celý obsah žaludku. Takhle brutálně rozsekaná těla... a takhle z blízka... a bez adrenalinu, který by mě udržel na nohou... Bylo mi špatně a moje zděšení rostlo s každou ujetou mílí.
Nakonec už ani nejsem schopná vyměňovat si pohledy s Attim a jenom celá pobledlá zírám před sebe a snažím se nepanikařit. Měli jsme spolu odjet, když to šlo. Teď mám pocit, že mám svázané ruce a musím jet jenom vpřed, bez možnosti návratu.
V průběhu cesty se snažím vnímat slova Octavie, ale jinak s ní nekomunikuju. Ještě pořád jsem jí neodpustila ten včerejšek. A vlastně nevím, jestli jí to někdy odpustím. Zmocňuje se mě zoufalství pokaždý, když si vzpomenu na náš rozhovor. Tohle prostě nemůže dopadnout dobře.

Vstoupíme do lesa. Asi by mě to mělo uklidnit, ale neděje se tak. Všude kolem jsou jiný skupiny, nebo alespoň známky jejich přítomnosti. Každou chvíli čekám, že na nás něco vyskočí ze křoví. Nemůžu se dočkat, až zastavíme na noc a konečně si trochu odpočineme... Když zjistím, že se nic takového nekoná a půjdeme celou noc, skoro se rozbrečím. Po celodenní jízdě jsem utahaná jak kotě. A vlastně si vůbec nevěřím, že dokážu zůstat ještě další chvíli v sedle, natož jít po svých.
S koněm se loučím jen nerada. Vezmu si svoje věci... a s povděkem přijmu pomoc od Attiho, který má s tímhle druhem balení očividně zkušenosti. Odmítám se vzdát svého deníku a psacích potřeb a tak ho poprosím, aby mi je zabalil tak, aby to nedělalo žádný zvuk. Něco sníme, něco vypijeme... trvanlivé potraviny nechávám na místě. Beru si náhradní oblečení i deku.
Nechám si od Attiho napatlat tváře i dekolt. A klidně i všechny věci, pokud to uzná za vhodné. V tý chvíli už mi je všechno jedno. "Děkuju." Špitnu potichu. Po jeho ujištění, že má v plánu se se mnou i vrátit, se na něj jen křečovitě usměju a přikývnu.

Vím, jak vypadá les v noci. A nikdy mi nevadilo v něm zůstávat. Pro mě tam nikdy žádná hrozba nebyla. Ale tenhle les je něčím zvláštní. Vůbec se neodvažuju zkoumat stromy ani zdejší zvířata, protože se bojím, na co bych mohla narazit.
Držím se co nejblíž u Attiho. Tváří se tak jistě, že mě to aspoň částečně motivuje se na patě neotočit a nezůstat u koní. Všechny ostatní skupiny se totiž pomalu ale jistě ukládají ke spánku a táboří. Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že dělají správně a nejradši bych se k nim přidala.
Ta šílená nejistota a strach mají jedinou výhodu. Docela spolehlivě zahání únavu až na druhou kolej, a tak nějakou chvíli lesem po tmě nejspíš klopýtat zvládnu.

Eleanor

Čakala som, že sa chce Eleanor rozprávať o niečo dôležitom, alebo o niečom čo nás zajtra čaká. Ale ona sa pýta na pradávnu históriu, ktorá sa stala pred stovkami rokov. Ja ešte nemám za sebou ani dvadsať zim, takže podrobnosti aj tak neviem.
Odpijem si z vína a myslím pri tom na Attiho. Posteľ vyzerá príjemne a tak si zhodím topánky a pomaly si ľahnem. Som po celom dni veľmi unavená. Odpoviem ešte Eleanor.
"Matka a staršie sestry sa tam usadili už hrozne dávno a odvtedy sú tam. Pre mňa je to domov." Dúfam, že to bude domov aj pre Attiho. Zaborím hlavu do vankúša a čakám, či Eleanor má nejaké ďalšie otázky, ktoré nebudú tak nudné ako tá posledná. Nemám náladu na dlhé rozhovory o histórii, alebo o nejakých nudných veciach. Aj tak Eleanor zajtra zomrie, alebo odíde z hory a už nikdy sa neuvidíme, zbytočne tu s ňou strácať čas rozhovorom o ničom.