Octavia
Otevřu láhev z vínem a potom co se Octavia napije tak se napiju také já a přemýšlím kde začít, jistě tohle jsem už předtím vyprávěla ovšem tohle bude poněkud jiný případ. Mohla bych začít s tím proč jsem se vlastně rozhodla odejít a o tom že jsem původně nevěděla jestli mám vlastně talent.
Pochopila by to vůbec? Myslím důvody mého odchodu.
I když Aldanon si myslel že pocházím z vesnice, dalo se to čekat vzhledem k tomu že se o její obyvatele nezajímal víc než bylo nezbytně nutné.
„Dobrá, zajímala by mně raná historie tedy pokud se o ní učíte. Jak jste se vlastně tam usadili?“řeknu potom protože i když jsme něco slyšela ráda bych věděla jak to skutečně bylo.
Tedy pokud to Octavia ví ...

Před Haagským lesem

Ráno se probudím včera jsem se snažila moc nepít a potom jsme s Octavii usnuli ve stejné posteli, když vstanu tak dnes no nevím cesta ještě nějakou dobu potrvá. Asi proto chtěla Octavia vyrazit brzo abychom dneska stihli toho co nejvíc. Sice jsem měla ještě v plánu něco co jsem včera nestihla ovšem po obhlídce toho kolik mi zbylo a to i když za mně většinou platili ostatní se rozhodnu nasednout na koně (což opět nějakou dobu trvá) a vyrazit protože Octavia je nedočkavá asi až se vrátí.
Nebo je možná něco na mé teorii pravda ...
Octavia říká že musíme dorazit k lesu za soumraku během cesty dojde i k tomu co jsem předpokládala a to když uvidíme že se někdo rozhodne protřídit konkurenci ovšem Octavia je netrpělivá protože musíme nahnat čas a nebo se už nemůže dočkat návratu. Když potom řekne proč musíme tak pospíchat tak to dává smysl sice nevím přesně o čem to mluví, ale chápu že se tomu chceme vyhnout.
Navíc určité znalosti jsou dostupné až od určitého zasvěcení ...
Guilermo chce vědět co na ně platí pokud bychom na ně přece jen narazili, ale já jsem své otázky položila už včera a tak s nepříjemným pocitem který nespočívá jen na místě kam jdeme se k tomu rozhodnu už nevyjadřovat. Když konečně dorazíme k lesu už je večer ostatní se utáboří a je vidět hodně ohňů což Octavia využije k nejspíš už zbytečném proslovu. Její další slova mně moc nezasáhnou, ale ostatní by s tím mohli mít problém ohledně Luigiho se vyjádří už Guilermo a já se pak rozhodnu dodat.
„To je pravda Luigi je vojenský pes navíc si Guilerma vybral už jako štěně v takovém případě vznikne pouto které dalece převyšuje běžné představy které se týkají psa a jeho pána. Tedy slyšela jsem že by k tomu mohlo dojít, ale až nyní jsem viděla že tomu skutečně tak je.“
Guilermo se potom rozhodne schovat svou výbavu a Darshana také i když poněkud jiným způsobem. Já sesednu s koně a vyberu si vhodné místo kde bych ho mohla nechat vezmu si svou brašnu a zvednu pohled k nebi a jistým entitám které na nás možná shlížejí abych si u nich vyprosila pomoc.
I když se říká že bohové přejí připraveným bude rozhodně potřeba ...
A pak si všimnu co provádí Atti a jenom protočím oči i já bych teď mohla pronést nějaké moudro které jsem si právě vymyslela třeba každý kdo slunce hihne krávě tíhne, nebo ředkvička není ředkvičkou dokud se nezasadí.
„A vy to vidíte, vy to vidíte ...“pronesu pro sebe takže mně neuslyší pokud nestojí těsně u mně s pohledem který opět vzhlédnu nahoru kde pokud se na nás dívají bohové tak se teď určitě dobře baví. Ano máme se vydat přes temný les který obývá kdo ví co a doufáme že si nás to nevšimne, navíc nás vede někdo o kom mám pořád jisté pochybnosti, jestli mám strach? Jsem vyděšená tak že už nemůžu mít strach.

Eleanor

Eleanor odišla a vrátila sa s vínom. Na to, že mi objednala placky sa úprimne usmejem. Mám pocit, že je to odteraz moje najobľúbenejšie jedlo a keď Wynn ostane so mnou, tak ma to aj naučí variť.

Nechám Eleanor otvoriť fľašu a potom si z nej odpijem. V skutočnosti si ju veľmi nevšímam, pretože myslím na Attiho a na náš rozhovor. Keď sa ku mne El prihovorí, chvíľu na ňu pozerám a potom poviem narovinu.
"Ak sa ma chceš niečo opýtať, tak kľudne môžeš. Ja vám nič netajím, odpoviem ti na čokoľvek."

Vzhůru na zikurat, šupity-šup.

Ráno se mi ani nechce otevřít oči. Halas vyrážejících žoldnéřů na chodbě a pod okny, pomalu vytlačuje vzpomínky na noc plnou vášně. Ještě teď se mi vybavují její útržky a já se neodvážím vystrčit ani palec ve strachu, že nadzvihnutí přikrývky vypustí všechny ty vzpomínky do světa. Nehýbám se a ležím jako mrtvola, dokud se Wynn nepohne. "Ahoj štístko." zamručím spokojeně a jakýkoliv pokus o opuštění lože zmařím. Jako snídaně nám poslouží jídlo z večera, pro které Wynn skočila. A je to pořádná porce, moc jsme toho ochutnat nestihli. Žvýkám pomalu a s potutelným úsměvem sleduju Wynn. Určitě vytuší proč. Ta noc byla...no nepopsatelná. "Měli bychom asi vyrazit..." řeknu nakonec neochotně "...ale za chvilku. Tentokrát počkají." rozhodnu s úsměvem nesmlouvavě, když jí povalím zpátky do peřin.

Z hostince se vymotáme až jako poslední. Všichni jsou zdrávi. Octavie není nikde přivázaná u kůlu a okolí se hemží žoldnéři, kteří si nás nevšímají. Zachytím Guilermův pohled a zavrtím hlavou. Když od něj přebírám své věci otočím se, jestli se Wynn kouká a našpulenými rty mu dám vědět, jakože to bylo móóóc dobrý. Ať si to vyloží, jak chce. Při strojení koně a balení se pořád motám kolem Wynn. Tuhle pomůžu s dotažením, tady podržím tohle. No zkrátka se od ní nějak nedokážu odloučit na víc než pár metrů.

Ženeme se za Octávií a já ani nestíhám plnit svou obvyklou funkci předvoje. Všechno se děje ve sviňském poklusu a na nic není čas. Octavie je nervózní a zkrátka nás nenechá oddechnout. V jejích slovech se, ale dají najít zajímavé informace. Třeba to, že démoni v noci spí. Zvláštní vždycky jsem si je představoval, jako bubáky z nočních můr, kteří číhají po soumraku pod postelí nebo ve skříni. A ejhle!
Guilermo se vyptává, jak na démony. Bedlivě poslouchám, byť vím, že moje možnosti jsou v tomhle ohledu omezené. Na druhou stranu elfský meč by mohl mít nějakou váhu. Lovili je přece ne?

Hora vypadá, že jí království bere ztečí. Bojůvky mezi skupinami už započali, jak se potvrdilo po cestě. Cesta tam možná nebude takový problém. Horší bude cesta zpátky, a to z vícero důvodů. Jestli nějaká bude...

Nakonec vstupujeme do lesa. Lesa opředeného legendami a pověrami. A já doufám, že většina jsou opravdu jen babské povídačky. Les je temný a děsivá atmosféra je hutná tak, že by se dala krájet. Často pohledem vyhledávám Wynn. Ona by měla být v lesích jako doma. Snažím se tvářit statečně, ale omezená viditelnost a neznámé prostředí mě nutí mít sevřené půlky.

Zastavíme. Prý musíme jít na lehko. Rozumné, na koni se plížit nedá. Odstrojím koně, včetně ohlávky. "Díky Bonifáci." poplácám zvíře a pustím se do přebírání věcí.
Zbroj tu nechám, plížit se v ní nechci, a ještě s ní neumím. Ze zbraní ponechám jenom elfský meč a svojí věrnou dýku. Do kožené torny nacpu deku, do které budu věci rafičit tak, aby nedělali bordel. Měšec, kotvu, plátno, šití, pochodeň a křesadlo. Vezmu měch na vodu a pořádně se napiju, tyhle věci šplouhcají pokud nejsou plné a to je zvuk, který bude v absolutním tichu lesa zajisté slyšet. Podělím se o vodu i s Wynn. Zbytek vody použiju k vytvoření blátíčka. Patou odhrnu vrchní vrstvu hrabanky a zbytkem vody vytvořím blátivou louži. Začnu s ní zamazávat všechny přezky, kovové části, a nakonec si potřu ruce, obličej i krk. Přijdu s blátíčkem i k Wynn. "Kůže v noci hrozně svítí, ale nejvíc svítí oči. Táákhle to natřeme pod oči...vidíš?... a když na tebe někdo posvítí nebudou se ti tak lesknout." povídám potichu mezitím co jí opatrně rozetřu bahýnko po tvářích, a hlavně pod očima, pak pokračuju až k dekoltu, a nakonec jí opatlám i ruce. Chvilku ji za ně držím. Vypadáme, jako hejkal a dryáda.
Dám své milé šmudle dlouhý polibek, po kterém se nakloním k jejímu uchu. "Spolu tam. Spolu zpátky" špitnu jí do ucha naší noční dohodu.
Odloučím se od ní a zbytek svých, případně jejích věcí, zabalím do rezervní deky a vytáhnu na strom. Zbylé lano strčím do torny. Přehodím přes sebe plášť. Jsem připraven. Čekám na ostatní....

Do Haagu

Večer si v klidečku užiju. S Rikkou trochu potancujeme, trochu ji pozlobím, napiju se jen tak, abych měl veselejší den a zapadneme do pokoje. Trochu škádlení, vytuhnutí, divočinka a definitivní vytuhnutí. Ráno se připravím, pořádně připravím zbroj i meče, kuši i šípy. Taky nové trvanlivé zásoby a pití jak alko tak vodu. Obstarám koně i Luiggiho, ať jsou připravení a nachystaní.

Co se večer dělo s naší vášnivou trojcí nevím a nevyptávám se. Pokud se bude Atti chtít podělit, doufám se podělí, jo no jsem normálně zdravě zvědavej, když ho uvidím jen na něj mrknu a hodím tázavý výraz. Nic však víc. Pak vyrazíme. Oktávie nás docela honí, ale jak říká má proto svůj důvod. Její vysvětlení, ať je nebo není pravdivé, by mohlo mít logiku a já se nebráním zrychlenému pochodu.
Mammarové mě docela zajímají a tak se jí vyptám jak je nejlépe případně sejmout, ohněm či mečem, sekerou či šípem, mumláním zaklínadel či bobkem do pelechu. Taky jak případně sekat. Vyptávám se i na další tvory v lese. Myslím, že je to téma co by mohlo zajímat i Rikku, která by mohla mít zajímavé doplňující otázky.

Míjíme další skupinky, žoldnéřů. Nechovám k nim žádnou zášť nenávist, nebo konkurenční řevnivost. Vždycky, když se na ně podívám uvědomím si, jakej je ten místní král pořádnej a v lejnech vymáchanej caban. Ale je mi po tom vlastně prd, není to můj král a místní lidi by si měli udělat tu pořádek sami. Třeba jak v jedné zemičce na pupku světa, prostě vyházeli místodržící kreténského krále z oken a to hned několikrát. Prý defenestrace se tomu říkalo, pěkný zvyk... holt jiný kraj jiný mrav. Tomu místnímu by jistě tento zvyk slušel.

Cesta nočním lesem mě až tak neděsí, přeci jen občasné, plížení se nočním lesem, nebo plazení ve vodním příkopu či odpadní jímce u slabého místa opevnění holt k vojákování patří. Co však je nepříjemné, to co se dalo čekat, nutnost jít nalehko. Zvažuju co vzít. Budu tu muset nechat zbroj i štítek, tam hrozí největší nebezpečí cinkání a prozrazení. Stejně tak oddělám, zbytečné kovové přezky a věci co by se mohli blýskat či zvonit zaplácnu blátem.
U zbraní nevím co si vzít, jo kdyby tu byl ten Elfí bastard Sithiel, ten by mi poradil co platí na Mamara, takhle se musím vyptat Oktavie, což je problém č. 2.
I když se tvářím jako mílius a kamoš co se podělí s čarodějnicí o poslední kousek pirožku, stejně jí nevěřím. To, že nás má provádět nočním lesem bezpečnou cestou, kterou zná jen ona by mohlo klidně smrdět pastí. Možná jsem paranoik, ale nejednou mi to zachránilo život. Navíc Oktávie lhala tolikrát, že neví sama co je pravda a co ne.
Na lidi mám kratší masivní katzbalger s dýkou, ale otázka je jestli si vzít kuši, nebo obouručku přes záda. Ani jedno není příliš skladné, takže připadá jen jedna zbraň, aby se dala zajistit tak, že nebude zvonit.
Mammar je asi docela bestie tak nakonec zvolím obouručku. Omotám ji ještě tmavým hadrem a pevně připevním na záda.

Na otázku ohledně Luigiho, jen zakroutím hlavou.

"Luigii není, žádnej městskej vořech nebo řeznickej pes, aby vyštěkával pro každou prasečinu, a když mu řeknu tak se bude plazit, zůstane na místě jako pěna, nebo se nehne od nohy. Muže jít za patama, nebo dva metry přednáma a jen v případě nebezpečí vystaví jako ohař. Není potřeba ho tu nechávat.
S koněm, ale souhlasím. Zavedeme je někam víc do křoví na menší mýtinu ať mají pastvu a nejsou na očích. Nechávám tu také vybavení to zavážu do deky a pověsím na strom a ukryju. Rád bych se s tím ještě shledal, jak se zbrojí tak s kuší. Jasně mohl bych tu Luiggiho nechat hlídat, ale i když je to drsňák pár šípů z dálky by mohlo ukončit parťákův život a nějaká svoloč by ho sežrala."

Udělám jak řeknu a připravím se.

HAAGSKY LES

Ráno ste sa stretli pred hotelom, tak ako ste sa dohodli. Niektorím to šlo ľahšie, iným trochu horšie, v závislosti od toho, koľko kto vypil alkoholu. Ale všetkým sa vám podarilo vytrepať na nohy, nahodiť na seba svoju zbroj, pripraviť zbrane a vysadnúť na koňa. Darshana sa k vám pripojila vyspinkaná ako slniečko, pretože mala vlastnú posteľ. Nejaká ta blcha sa v tej posteli objavila, ale nič čo by Darshane pokazilo noc.

Octavia nič nehovorila, ako prvá vyskočila do sedla a čakala, kedy vyrazíte. Neboli ste sami, okolo vás sa to hemžilo žoldákmi. Všetci balili, sedlali kone a vyrážali smer Haag, presne tak ako vy. Rozhodne ale cítite medzi nimi veľké napätie, pretože všetci dobre vedia, prečo sú tam. A že sú si navzájom konkurencia.

Octavia naliehala, že musíte vyraziť okamžite, aby ste došli k lesu za súmraku. A tak ste vyrazili.
Cestou ste občas zazreli v dialke inú skupinu, ktorá sa hnala smerom k Haag. Dokonca ste aj objavili malé bojisko, kde sa dve skupiny nepohodli a ostalo tam niekoľko mrtvých tiel.
"Nemôžeme sa zastavovať, musíme ísť rýchlo." Stále opakovala Octavia.

Hodiny ubiehali a vás už boleli zadky. Každá zastávka pri rieke, alebo prestávka na obed bola pre Octaviu nepríjemná a nervózne podupkávala nohou v nedočkavosti, kedy znova vyrazíte. Samozrejme vám to už nedalo a naliehali ste na ňu, aby vám vyklopila, prečo sa tak ponáhľa a tak vám to povedala.
"Pretože ... Marmary, sú ochrana, ktorá chrání nás pred vami. Len naozaj odhodlaní ľudia prešli cez územie marmarov. Mne neublížia, ale ani ma neposlúchajú. Poslúchajú len matku. Ale poznám bezpečnú cestu, kde ich nie je tak veľa. Lenže musíme ísť v noci a musíte ma na slovo poslúchať, inak sa cez nich nedostaneme. Lovia cez deň a v noci spia, preto musíme doraziť k lesu ešte za súmraku, aby sme sa stihli dostať na druhú stranu. Cesta cez les nám potrvá celú noc a ak by sme ostali v lese do úsvitu, tak je po vás."

Počas cesty vám potom odpovedala na ďalšie otázky, ktoré vás zaujímali. Slnko už sa chystá k spánku, keď sa pred vami ukázala obrovská hora obkolesená širokým lesom. Už z diaľky vyzerá les poriadne hustý a cesta cez neho vám potrva naozaj celú noc.
Uvideli ste aj iné skupiny žoldákov, ktoré sa utáborili na rôznych miestach pred lesom. Na to vám Octavia povedala.
"Vidíte? Všetci počkajú do rána na svetlo a preto všetci skončia ako potrava. Len málo kto sa odhodlá do lesa po zotmení."
A vám sa aj vynorila spomienka, aké je to byť v lese v noci. Čiernočierna tma, nevidíte ďalej ako meter pred seba a netušíte, čo sa skrýva v temnotách lesa okolo vás. Pochodne pomáhajú, ale aj tak je viditeľnosť len na pár metrov a poskakujúce tiene stromov a vetví vytvárajú nepríjemný pocit.

***

A tak ste dobehli až k lesu. Snažili ste sa vynúť ostatným skupinám, ale videli vás už z diaľky cválať k lesu. No nezdá sa, že by ste niekoho zaujímali, všetci poznajú historky o tomto lese a tak sa každý snaží pripraviť na zajtrajší vstup.

Pred lesom Octavia zoskočila z koňa a začala vás komandovať. V jej hlase už nie je žiadny strach, ani úzkosť, ani neistota. Hneď vidíte, že tu už je konečne doma.
"Ďalej pôjdeme bez koní. Zoberte si len to najdôležitejšie. Hlavne nič čo by robilo príliš hluk. Pôjdem prvá a vy pôjdete tesne za mnou. Nikde neodbiehajte."
Potom sa pozrela na Luiggiho a hneď na Guilerma.
"On by tu mal ostať. Pre istotu. Ak sa nebude držať pri nás, alebo začne štekať ........... tu možno bude viac v bezpečí."

Už začína byť tma, šero okolo vás začína hustnúť, ale aj tak ešte môžete vidieť v dialke, že sa k lesu približujú ďalší žoldáci zo všetkých stran. Mohli by ste napočítať aj pätnásť rôznych skupín. A to netušíte, koľko skupín už dorazilo včera, alebo dorazí zajtra. Po takom bohatstve, ktoré kráľ ponúka siahol každý, kto udrží v ruke meč. Preto je aj otázne, či je dobrý nápad nechávať kone a Luiggiho tu, kde by ich určite objavili ďalšie skupiny. Ale podľa Octavie, je veľmi nebezpečné brať ich so sebou.

S Octavii

Vstávat brzo jsem zvyklá bylo nutné poklidit než přijdou první hosté tak v tom bych problém neviděla, otázka je jestli je vážně dobrý nápad aby Octavia pila pálenku vzhledem k tomu že není tak úplně seznámená s jejich účinky. Viděla jsem jaký účinek má pálenka na ty kteří už byli s jejím účinkem seznámeni a pokud chceme vyrážet ráno taky by nebylo dobré se zrušit.
„Dobrá měli to počkej ...“zarazím se když mi dojde že tohle vlastně není můj pokoj.
„Řeknu jim na jaký pokoj to vlastně mají donést, hned se vrátím.“usměju se na Octavii,proběhnu dveřmi zavřu a seběhnu schody. Dole chytím jednu ze servírek a poprosím jí jestli by jí nám na můj nový pokoj nepřinesla bramborové placky (pokud je mají) potom se vydám k výčepu kde zaplatím láhve vína a potom vyrazím zpátky. Při té cestě se mi podaří si opět narazit prsty takže zbytek cesty dokulhám.
„Uff ... takže placky budou zatím jsem přinesla víno.“opřu se o dveře a abych se vydýchala a počkala až mi přestane pulsovat v prstech. Potom dojdu až k Octavii a posadím se na postel kde si chvíli třu prstu u nohou zatím co přemýšlím jak začnu.
„Mám takový pocit že ses zajímala odkud to všechno umím, no já nejdřív vůbec nevěděla jestli mám talent. Ale to je na delší povídání a já nevím ...“
Nedopovím to a nabídnu Octavii láhev z vínem.
„Můžu ti to říct pokud máš zájem a řekneš mi pak něco o sobě?“

S Eleanor.

"Ano chcem. Asi už pôjdem o chvíľu spať. Ráno musíme vstávať za úsvitu. Je dôležité, aby sme vyrazili hneď ako vyjde slnko."
Odpovedala som jej a unavene sa usmiala. Bol to dlhý deň.