Řada přišla na Murmandama. Vstal od stolu a odvyprávěl svůj příběh. Obecenstvo zase jako v předchozích případech jásalo a bučelo podle toho, o kom právě Murman mluvil. Na konci svého příběhu byl odměněn velkým potleskem.

V průběhu potlesku přeběhl dobrodruhům mráz po zádech, jako by je obešel neviděný. Otřásli se. Osazenstvo hospody ale nevypadalo, že by je potkal podobný zážitek a dožadovalo se dalšího příběhu.

Jeden z členů skupiny se najednou zadíval těsně před stůl s čestnými hosty, kde stál malý chlapeček. Postupně všichni členové skupiny se zadívali stejným směrem. Nebyli schopni od chlapce něj odtrhnou zrak.

Před stolem stál malý asi 110 coulů vysoký kluk. Jeho kůže byla popelavě šedá a vlasy a oči měl černé. Byl oblečený do bílé halenky a tmavých kalhot. Nohy měl bosé. Tvář byla bezvýrazná a oči byly smutné a bez života. Vypadal jak někdo, kdo už nemá sílu na to brečet.

Skupina si uvědomila, že se dívají na Dariona.

Stejně jako při Dreině příběhu i v tomto případě obecenstvo nadšeně jásá při všech zmínkách o „našich“ a bučí, křičí a nadává při „oni“.

Vyprávění je na konci odměněno ohlušujícím potleskem a provolávání slávy drakobijcům. Na Bruka se samozřejmě nezapomene.

Netušila jsem, že být zpátky doma bude tak moc příjemné. Vlastně je to mnohem lepší, než jsem čekala. Dorazím s Lucinkou a rodiči. Otočím se k mámě a líbnu na čelo drobný uzlíček, který konejší v náručí. A pak neomylně zamířím k vyzdobenému stolu pro čestné hosty a vedu Lucinku s sebou za ruku. Když jsem byla mladší, vždycky jsem si při těchto příležitostech představovala, že jednou za tím stolem taky usednu…
A nakonec jsem se dočkala.

”Tady už budeš vždycky doma,” pronesu k Lucince tak nahlas, aby to vůbec v ruchu hostiny měla možnost zaslechnout.

Dobré jídlo, dobré pití a pak neodmyslitelná výzva… je to jako hozená rukavice, po které se Drea s dravostí sobě vlastní neomylně vrhne.

”Dívej, je ve svém živlu…” utrousím směrem ke své společnici a oči mi vesele jiskří.

A opravdu, představení během chvilky započne. Sice to nepřežije pár korbelů, ale kvůli tomu se tu nikdo zlobit nebude. Drea je skvělá vypravěčka a má-li to správné publikum, umí si to patřičně užít a “pobavit dav”.
Počkám až ovace utichnou a pak se i já postavím na své židli.

”Příběh, který Vám chci vyprávět já, možná není tak strašidelný, ale rozhodně v něm nebude nouze o boje a dobrodružství…”

Snažím se navnadit publikum živě u toho gestikulujíc a nezapomenu přitom hodit pohledem po Brukovo rodičích a usmát se na ně. Nemůže být pochyb o tom, že tohle téma jsem zvolila právě kvůli nim, protože jsem odsud odcházeli čtyři, ale teď tu jsme bez našeho orčího přítele.

”Všichni z vás asi vědí, proč jsme skoro před rokem odcházeli do světa…”
”Bylo třeba doprovodit našeho divokého mága k mistrovi, aby naše domky nehrály všemi barvami. A cesta to byla vpravdě nevšední…” moudře pokývám hlavou, neboť je jasné, že za ten poslední rok jsme na cestách nějaký ten pátek strávili.

“Tu Bruk kýchnul na motýla a hned ta potvora měla na výšku přes dva sáhy a chtěla ho sežrat. Zasáhnout to bylo fakt těžký, ale nakonec jsme ho společnými silami udolali. Když pak Bruk počúral nějakýho škvora či co, bylo to mnohem horší, protože ta bestie nejen nepřirozeně vyrostla, ale chytila ho do kusadel a vzala s ním roha do nedaleké jeskyně. A tak nám nezbylo, než si pro Bruka dojít a hmyzáka zneškodnit…”

V krátkosti popíšu boj, protože ten je vlastně nezajímavý v porovnání s tím, co následovalo. A tak své posluchače zatáhnu do nevšedního světa temných elfů, který se rozkládá dost možná io pod našima nohama. Věřím, že mnozí z těch, kdož jsou tu dnes s námi, zcestovali kus věta, ale tak nějak doufám, že Eramaa vidělo jen pár z nich.

Barvitě líčím naši strastiplnou cestu podzemními tunely i šťastné setkání s Adrianou, jež se stala součástí naší nesourodé rodiny. Potíže, jež nám způsobili divocí tvorové podzemí, i šok ze zjištění, že jsme se Brukovým přičiněním propadli do minulosti.
Zřídlo v Chanksiře líčím obzváště barvitě, přeci jen mezi všemi ostatními, která jsme kdysi viděli, bylo svým způsobem úplně jiné.

”A tam se Bruka ujala Haarun. Věnovala se jeho výcviku, aby ovládl své schopnosti a mohl nás vrátit do své doby. Trvalo to asi tři týdny, ale těm dvěma zjevně uplynulo o dost víc času. Bruk vyrostl, zmohutněl, stal se sebevědomnější a tak nějak celkově dospěl.”

Usměji se spokojeně. Měli jsme za úkol odvést orka k mistrovi, který jej naučí ovládat jeho sílu a zjevně jsme uspěli.

”Nám se ale nechtělo sedět na zadku tak dlouhou dobu a tak jsme ukecali tady Adrianu a vydali se společně na lov. Isokisy jsou krásné, ale laikisa znamenala opravdovou výzvu, neboť je mnohem větší a tudíž i nebezpečnější…”

Pousměji se a podělím se o naše přípravy a lov vesisiki, abychom měli návnadu pro velkou kočku, která nabídnutým masem nepohrdla a chytila se do nachystané pasti.

”Už jsme tu krasavici měli, když tu z ničeho nic vyrazil z křoví obrovský černý had s křidélky a celou nám ji spolkl! Ale my jsme se nedali a pustili se do toho zloděje. Byla to pěkně krvavá řežba, šupiny lítaly všude kolem, když Drea kolem tvora tancovala s Hoši, ale stejně ji ta bestie párkrát ošklivě hryzla. My ostatní jsme taky dělali, co se dalo, a nakonec jsme podzemního draka udolali!”

Skutečnost, že se jednalo o nedospělého jedince si nechám pro sebe - konec konců, proč kazit dobrou historku pravdou, že?
Chvilku počkám, než údiv v sále opadne a pak naváži.

”Něco takové se prý povede tak jednou za sto let, ale jestli si myslíte, že nejtěžší bylo Tumma liska přemoci, jste úplně vedle. Mnohem větší dřina byla ho dotáhnout do Chanksiry, aby všechna ta námaha nepřišla vniveč. A jestli vás zajímá, jak šupiny takové bestie vypadají, prohlédněte si Murmanův štít…”

Uzavřu své vyprávění a spokojeně se uvelebím zpátky vedle Lucinky.

Osazenstvo hospody živě reaguje na každé slovo a gesto, které Drea pronese. Hlasitým pískotem a silným bučením se přidává při vyprávění o nepříteli a naopak potleskem odmění každou zmínku a chrabrém činu vyprávějící. V napínavých částech každý usilovně poslouchá a je ticho jak v hrobě.

Při rozhodujícím boji s povedenou choreografií posluchači skandují, podporují Dreu a pokřikují nadávky na Hladového. Jen čas od času se ozve nepěkná poznámka o tom, že má někdo politou košili a nebo rozbitý korbel doprovázené jadrnou nadávkou.

S posledními slovy Drerina příběhu se strhnou mocné ovace.

Společnost a přítomnost nazpět v naší vesnici si zkrátka užívám. Známé tváře mne hřejí u srdce a chutná strava, na kterou jsem byla celý život zvyklá, mi vlastně taky chyběla. Doma je zkrátka doma. Když potom nadejde chvíle, kdy se máme pustit do vyprávění o nějakém z našich příběhů, neváhám ani okamžik. Jsem již trochu posilněna dobrými truňky, které se pro tuto příležitost záhadně objevily ze skrytých koutů jako poctivě střežené poklady, tváře se mi rdí požitými lahůdkami a koneckonců, nejčastěji jsem to stejně já, kdo se z naší trojice nejčastěji věnuje vyprávění.

Stoupnu si na svou židli, aby všichni měli dobrý výhled a především mne dobře slyšeli. A dám se do vyprávění. Zvážním, přepnu se do svého dramatického vzezření a zadeklamuji.

"Inu, řekli jste si o to!
Však naše příběhy nebývají pouze hridnské. Leckdy dokáží nahnat hrůzu a děs." zakoulím přehnaně očima.
"Tak až si vaše dítka budou stěžovat, že nemohou spát, mně si stěžovat nechoďte!" otočím se na přítomné rodiče, kteří dnes u příležitosti velké slávy přimhouřili oči a neposlali své ratolesti na kutě, kde by se již v obyčejný den jistě dávno nacházeli.

"Povím vám totiž příběh o "Hladovém", kterého jsme u města Skalka poslali na pravdu boží!" předjímám příběh, pro který jsem se rozhodla. A pak již se pustím do vyprávění.

Nejprve předestřu tři výpravy, které se ho pokoušeli zdolat před námi. Neúspěšně. Samozřejmě je vybarvím jako řádné hrdiny, abych tak umocnila náš úspěch.
Pak popíšu co nejživěji ponurou mohylu, která sloužila jako Hladového doupě. Včetně třinácti kamenů jako majestátní dominantu na jeho vrcholu. Prastarého dubu i magenergické pole uzamčené na jednom místě okruhem bílých kamenů.
Temným zlověstným hlasem pak popisuji kryptu s černým kamenem, který jistě nestvůře dával sílu. Což jsme pochopitelně vzápětí poznali.

Nezbývalo než čekat na Hladového, který byl jistojistě někde na lovu. Připraveni na boj, po zuby ozbrojeni jsme čekali na protivníka. A dočkali jsme se.

Následuje popis boje, při kterém jsme zachránili Garabina. Inu, zachránili. Nejspíše naši pomoc příliš nepotřeboval, přesto vybarvím naše činy, jako by jeho život závisel právě na našem příchodu.

Hlas ztiším a dám mu patřičnou tajemnost a prohnanost, když popisuji plán s předhozením falešné kořisti, abychom Hladového odlákali od jeho krypty a jak jsme se rozdělili, abychom jej mohli porazit.

Po dalším epickém popisu souboje s Hladovým, kdy kapky z mého poháru několikrát skropí okolí z mé živé gestikulace, se pomalu blíží vyvrcholení mého příběhu. Místo smrti se Hladový vrátil, silnější, větší a mocnější. A to už se neudržím.

Hoshi (kterou nikdy neodkládám) se mi zjeví ruce dočista sama. Vyskočím na dlouhý stůl a úsečně popisujíc boj se zplozencem pekel doprovázím bojovou choreografií napodobujíc tak útoky, které jsem nestvůře zasahovala. Kdo nebyl dost rychlý, aby si svůj korbel či číši vzal do rukou, taková nejspíš přišla k úhoně. Popisuji, jak nestvůra uvadala, zraňovaná mou překrásnou zbraní, když v tom se zastavím...

"Ale byl to Murmandamus, který Hladovému zasadil poslední ránu. Osud si to tak přál..." usměji se shovívavě. Nezabíhám do podrobností, proč tomu tak muselo být a že jsem mu smrtící úder přenechala proto, aby mohl splnit úkol od druidů.

"V doupěti nestvůry jsme pak nalezli mnohé magické předměty, které jsme se pokusili navrátit jejich původním majitelům, nebo jejich rodinám. Ctíme padlé a jejich hrdinství..." uctivě a obřadně podotknu, zatímco se vracím po stole na své místo. Hoshi je již opět na svém místě.
"Stejně tak, jako jsme uctili i hrobku Rogera Drakobijce, který..." přeruším své vyprávění, když v mém hlase zazní stopa vzrušení a nevyřčeného tajemství. Mrknu šibalsky na Rudinku.

"Ale... to už je vlastně jiný příběh..." mávnu nad tím nedbale rukou, jakoby to vlastně nebylo nic důležitého. A usedajíc zpět na své místo, přijímám od Kim opět plný pohár, za který ji nezapomenu poděkovat rozpustilým úsměvem a dlouhým polibkem...

Oči mi září, jsem šťastná. S Kim, svými rodiči, spoludružiníky i příběhy, které píšeme a které ještě dlouho psát hodláme...