Sešlost se rychle rozchází, když se všichni překotně vydávají za svými povinnostmi. Tedy, protentokrát ne přímo povinnostmi, ale zkrátka činostmi, kterým se chtějí věnovat, aby vše večer bylo tip ťop na tu velkou slávu. Návrat hrdinů.

Tudíž i mně nezbývá, než se vypravit k našemu domku. Což s úsměvem na rtech činím. Nechám Kim, aby se připojila a bok po boku pak vyrazíme směrem, kterým jsem v životě šla už tolikrát. Ale přesto je to protentokrát o tolik jiné. Nejen, že tudy jdou po dlouhé době, ale do značné míry už nejsem ta holka, která po této cestě šla naposled. Jsem o mnoho dospělejší...

Malé děti jsou někdy nejlepší hlídací psi a tak o naší přítomnosti za chvíli ví nejen teta Majka, ale jejím přičiněním i zbytek vesnice...

Na Dreina slova jen krátce přikývnu. Víc stejně nestihnu. Zrzka vyrazila vstříc svému publiku nechávajíc nás za sebou. Od Murmana se mi odpovědi nedostane a tak si jen povzdechnu. Dav se schází a my bychom mu měli jít čelit.

"Můžeme?" obrátím se na Lucinku a po jejím krátkém přikývnutí vyrazíme i my. Tomuhle stejně už neunikneme...

A vlastně je to příjemné, po dlouhých letech je zase všechny vidět, nechat se obejmout. Tolik jsme se změnili od chvíle, kdy jsme odešli. Až teď mi dochází, jak moc jsem se bála, že už tu nebudou. Že najdeme vesnici vypálenou a nikdo z těch, kdož nás nyní vítají, už nebude mezi živými...
A pak už se ke mně žene rozčepýřený hobit, v jehož náruči vzápětí skončím.

"Tati," hlesnu krátce a popotáhnu. Pro jednou se mi nedostává slov.

Netrvá to dlouho a vesničané se začínají rozcházejí, oslava se sama nepřipraví a noc bude dneska asi dlouhá. A my konečně můžeme vyrazit k naší noře, kde jak doufám najdeme mámu...

Vesničané se shlukli kolem skupinky. Třesou jim rukama, poplácávají je po ramenou a objímají. Chumel se zahustil a projít se prakticky nedá.

Chumlem se s radostným křikem prodere Rudinčin otec a halsně volá: "Rudinko, dcerko, pojď na mou hruď" a silně ji obejme. Po chvilce ji pustí a na všechny okolo prohlásí: "Večer v hospodě. Běžte připravovat oslavu a řekněte každému ať dorazí. Teď je nechte, ať jdou za svými nejbližšími."

Vesničané se začínají rozcházet s poznámkami typu.

"Ta slivovice z patnáctýho se vykope a bude se koštovat."

"Uzený, okurky, cibulčičky, hořčice, křen, co jsem zapoměla?"

"Honem zadělat těsto, ať jsou koblížky usmažený."

Rudinka s otcem a Lucinkou odcházejí směrem ke své noře.

Murman s Adrianou odchází na opačnou stranu ke svému rodnému domu.

Drea a Kim pokračují dál k domu svých rodičů.

Jdu směrem k vesnici, s lidmi se pozdravím, potřesu rukou ale nevykecávám se s nikým, na to bude času dost. Jdu rovnou k našim, abych jim představil Adrianu.