Již vyrážím za malým práskačem, který tak necitlivě ohlásil naši přítomnost. Ale Rudinka má ještě něco na srdci. Jako vždy. Nepřemýšlela jsem o tom, co všechno tady budeme prozrazovat o našich cestách a dobrodružstvích. A ani nevím, zda se mi o tom nějak zvlášť přemýšlet chce.

"Našim jsem řekla prakticky vše, co jsem si vzpomněla. Než jsem vyčerpáním usnula. A ráno si už nic z předchozího života nepamatovala. Už existoval jen tento..." konstatuji věcně. Potom už neváhám a vydávám se směrem dolů k vesnici. Nestihneme tam ale ani dojít, než se nám vydávají v ústrety první vesničané.

V té době se na mé tváři rozhostí široký úsměv a já se mezi ně vydám sebevědomě a s jistotou. Podobně, jako když mne po vítězném boji v aréně ostatní gratulují a poplácavají mne po zádech ostatní. Nebo si chtějí jen potřást rukou se šampionkou. Tohle se příliš neliší. A já se jen pouštím do tohoto víru a užívám si onu chvilku. Pravdou je, že jsem trochu dojatá, ale vše schovávám za úsměvy, objetí a poplácání, než na náves dojdou moji rodiče. Pro tuto chvíli jsem na Kim a ostatní jakoby zapomněla...

Malý kluk doběhne do domu, kde bydlí a zmizí ve dveřích. Za krátkou chvíli vyběhne vyjde teta Majka, která se zahledí vaším směrem.

Zavolá na celou vesnici: "To nesjou cizinci, to je Drea, Murman a Rudinka. Vrátili se po roce zpátky. VRÁTILI SE, BUDE OSLAVÁÁÁ."

Z ostatních stavení se začnou trousit obyvatelé. S veselým povykem přicházejí ke skupince.

Na Lucinčina slova přikývnu.

"Minulost nezměnín, ale na to, co z ní vzejde hodlám být připravená. V poslední době mi život přijde být příliš zajímavý, než abych měla chuť nechat si ho protéct mezi prsty..." zazubím se na krysodlačici.

Chvíli mžourám do jasného dne, kdy se paprsky slunce odrážejí od sněhu. Stejně jako Drea i já si vychutnávám pohled na vesnici a jedna z mých nejúpornějších nočních můr se ukládá zpět k spánku.

Dreině poznámce na adresu caparta se pousměji. Ne, že by mi hlavou neprolétlo něco podobného...

"Vzala bych to přímo a večer se sejdeme v hospodě, kde můžeme vyprávět, nicméně některé detaily našich cest by asi bylo dobré vynechat. Třeba ty o dracích a dračích vejcích, možná i trpasličí pokladnici v Úsťoku..." navrhnu.

"Kolik toho vlastně vědí vaši? Řekl jim někdo něco, než jste zapomněli?" zeprám se a přejedu pohledem Dreu a Murmana.

Chvilku stojím a jen tak se kochám pohledem na Úvodí. Tolikrát jsme ho spatřili z tohoto místa, když jsme se vraceli z jeskyně. Ale přesto je dnes ten pohled o dost jiný. Jediné srovnání tak snese s onou chvílí, kdy jsme se vrátili v čase na začátek naší cesty.
Oddechnu si i ze skutečnosti, že vesnice stojí a žije si pokojným životem jako když jsme odešli. Tak nějak si nikdy nemůže být člověk docela jistý, co je skutečnost a co sen. A kdy začíná a končí. Třeba byl sen naše druhá cesta životem. A třeba ještě je. Kdoví.

Z filozofického rozjímání mne vytrhne až křik jednoho z capartů. Zatřepu svou rudou hřívou, načež si jen tak pro sebe ucedím.
"Já ti dám cizince, usmrkanče..."

Načež se otočím na ostatní.
"Co teď? Na náves a tam potom každý domů, nebo se rozejdeme rovnou tady? A sejdeme se až na večer, protože počítám, že o našich cestách si bude chtít leccos poslechnout celá vesnice." Ono je stejně otázkou, zda nám bude alespoň na okamžik dopřáno nějakou soukromí, protože poprask z příchodu cizinců jistě nezůstane bez odezvy...

Po krátké chvilce zkoumání rozmazaných značek na stěně a diskusí nad tím, vás už zvědavost a touha vyvedou ven z jeskyně.

Oslní vás silné venkovní světlo.

Jak si pomalu oči zvykají na přímý sluneční svit, začínáte rozeznávat známé tvary své rodné vesnice. Baráčky stojí tam, kde jste je víc než před rokem viděli naposledy. Vzpomínky na dětsví se derou na povrch. Hašteření v dětských bandách. Výpravy za "dobrodružstvím" do blízkého lesíku, k říčce i do jeskyně. Pohled vám zabloudí víc do dáli, kde spatříte starý mlýn tyčící se nad obzorem. Projede vám myslí nepříjemná vzpomínka na krtkopotkany a pavouky.

Ze vzpomínek vás vytrhne až křik malého kluka, který řve na celou vesnici: "Mamí, z jeskyně lezou nací cizincíííí" a utíká pryč.

"Ano ano, Lucinko, modrá slova", jen tak polohlasem přitakám a jdu ven.

"No já se snažím minulost moc neřešit. Nechala bych to být a uvidíme jestli z toho něco vzejde." prohlásí Lucinka.