Jde to jako po másle. Brzy skončí Owensovi muži hned na zemi, téměř bez jediné hlásky. Schlechter...Je dobrá, až děsivě dobrá, ale hnusí se mi její excesivní násilí. Nemusíme všechny zabíjet. A rozhodně se u toho nemusíme tvářit jako v extázi. Nicméně...To splní svůj účel. Brzy je hlídka vyřízená, a já mám možnost projít jejich vybavení. Sehnu se, a hledám cokoliv užitečného - především pak zbraně, a klíče. Klíče nenajdu, ale se zbraněmi mám větší štěstí. Bez problémů poznám policejní pistole, ještě bez odstraněného sériového čísla. Zachmuřím se. Nepochybuji o tom, kde k nim přišli. Zbraně si vezmu pro sebe, a Desert Eagly připevním do pouzder u pasu. Ještě se budou hodit.

Otevřu zadní dveře sanitky. ,,Ježiši" hesnu a chytnu se za nos. Jsou tam mrtvoly. Příčinou smrti byl zjevně nějaký jed, který snad ještě umocnil zápach. Hned vedle nich jsou policejní uniformy. Chvilku mi to trvá, ale dojde mi, kdo ti muži jsou. Znal jsem je, byť jen od pohledu. Tohle si rozhodně nezasloužili. Svině! pomyslím si na adresu chlapů, kteří tu před chvílí zařvali. V tom mi Schlechter připomene, že bych měl startovat sanitku. Vezmu si jedny z přítomných pout. Na Owense se budou hodit.

Ukáže se nicméně, že dveře nejsou odemčené, a nejspíš nejsou ani na klíč. Možná jsou na nějakou petlici. Mohl jsem je zkusit vyrazit, ale bylo to dost hlučné. Další alternativy se zdály být hlučné taky. Jak se tedy oni dva měli dostat dovnitř? Nepochybuji o tom, že chtěli ten vchod použít. Určitě existuje způsob. Možná nějaký ťukací signál? napadne mě. Pokud byla z druhé strany pouze petlice, šla zvednout.

,,Umíš otevírat dveře?" zeptám se Judith šeptem. Tihle kriminálníci byli totiž vždycky samé překvapení. A mnoho nájemných vrahů dělalo i krádeže. ,,Pokud je nevyrazím, nemáme jak se dostat dovnitř. Vyražení je ale všechny přiláká sem" objasním. ,,Je zřejmé, že na druhé straně je někdo, kdo jim ty dveře měl otevřít. Zvenku to nejde" řeknu varovně. ,,Měli bychom taky zlikvidovat toho s brokovnicí. Každou chvíli se tu totiž může objevit a varovat ostatní. Navíc má nejnebezpečnější zbraň. " navrhnu Judith. ,,Předpokládám, že ví, jak tyhle dveře otevřít. Skryjeme všechny mrtvoly do sanitky. Napatláme krev na kliku. On půjde dovnitř, protože si bude myslet, že jsmy my šly dovnitř. My půjdeme za ním. Skočíme na něj. Pak já udělám distrakci, a ty budeš pokračovat dál dovnitř. Tak zajistíme, že nás nikdo neobklíčí zvenku"

Návrat na stanici
Objížďka přes 60. okrsek, večer

"Nakonec je dobře, že jste u policie. Jste dobrej polda a je jedno kdo si co říká," usměji se na Wilsona, když mi dovypráví jeho vstup ke sboru. Nečekala jsem, že se o tom rozpovídá, když ale začal, nepřerušovala jsem ho. Projíždím naším okrskem, mířím na stanici a cestou se rozhlížím po ulicích. Je až s podivem, jaký je tady klid. A nebo jim někdo dal echo, že tudy projíždíme a radši se někam stáhli.

Jakmile Wilson domluví, zeptám se ho na Goodmana a dostane se mi dlouhého a hlavně zajímavého vyprávění. Někdy během toho se ve vysílačce ozve hlášení o nehodě, která je zrovna v naší trase. Když pak dispečer dodá, že prvosledovky jsou už na místě, s menší nechutí to stočím na Grey Street, tedy přes šedesátý okrsek.
"Možná se nám to teď podaří," přikývnu na Wilsonovu úvahu, že se někdy musíme odrazit ode dna. Ovšem to, co mi řekl o Goodmanovi se mi moc nelíbí. Ukazuje to, jak moc je to tu prohnilý a jak moc by bylo potřeba udělat čistku v kompletně celém sboru. Jenže dokud nahoře bude sedět někdo, kdo bude proti, nic moc nezmůžeme.
"Nebude to lehké se zvednout, ale musíme se zabejčit a nějak začít. Alespoň v našem okrsku, když ne jinde. Ostatní možná pak budou následovat," pronesu zamyšleně, zatímco se blížíme k hranicím okrsků. "Musíme to vzít přes Gray Street, někde na cestě je nehoda a druhá trasa je mnohem delší," povzdechnu si.

"Bude i hodně na nás, abychom kapitánovi pomohli. Pokud nechceme, aby se mu stalo to samé, co Goodmanovi, musíme stát za ním, ať se děje co se děje," dodám po chvilce ticha. "Je lehké udělat chybu a ještě lehčí najít výmluvu místo přijmutí tý skutečnosti a hledání způsobu, jak to napravit," řeknu tiše a z mého hlasu je poznat, že vím o čem mluvím. "Každej někdy nějakou chybu udělá, pak už jen záleží na tom, jak se k tomu postaví. Když má za sebou někoho, kdo ho podrží a podpoří ho, je hledání nápravy mnohem jednodušší. Takže ať se děje cokoliv, Wilsone, nesmíme nechat kapitána padnout. Nesmíme nechat padnout nikoho z našeho okrsku," podívám se na něj, když opět zastavíme na křižovatce.