Návrat na stanici
Nemocnice Thorn Street, večer

Nečekala jsem, že doktorka sklopí uši a zmizí, věděla jsem, že mi něco vypálí nazpět. Upřímně, bylo mi to jedno. Svoje jsem si řekla a to mi stačí. Navíc, proč si plácat játra vysvětlováním a dokazováním něčeho někomu, kdo nezná nic jiného než jen svůj úhel pohledu. Doktorku proto už skoro nevnímám, když začne mluvit o výmluvách. Je tedy pravda, že jsem měla sto chutí jí říci, aby si jeden den se mnou vyrazila do terénu, ale radši jsem nic neřekla a zamířila pryč z nemocnice.

"Nechci nijak zlehčovat to, co se jí stalo, co potkalo jejího bratra. Chápu, že je naštvaná na celý svět, na policii obzvláště, ale to jí nedává právo házet nás všechny do jednoho pytle," řeknu tiše, jakmile sedneme do auta a já nastartuji. Když se konečně rozjedu a řeknu Wilsonovi, že s Diegem postupovali správně, překvapí mne jeho reakce. Koutkem oka sleduji Wilsona, zvláště, když se rozpovídá. "Kdybyste byl tupá gorila, nepustila bych vás ze stanice," usměju se na Wilsona a na jeho prosbu o připomenutí se jen zasměju. Na následující prosbu abych nic neříkala Davisovi jen naznačím zamčenou pusu.

Je na něm vidět, že je klidnější, dokonce i v lepší náladě, než když jsme jeli do nemocnice. Zvláště ve chvíli, kdy mě chytne za slovo a začne mne provokovat ohledně New Yorku. Pravda, sama jsem si naběhla. "Si pište, kdo neprošel NYPD, jakoby nežil," zasměju se. Když se zeptá proč jsem odtamtud odešla, úsměv mi ve tváři zamrzne a nahradí jej onen nervózní a trochu ztuhlý úšklebek, co se jen stěží dá považovat za úsměv.
"Přesně tak. Můj kapitán slyšel, že tu máte bordel, tak mě sem poslal to uklidit," zavtipkuji, snažíc se rychle zahnat neveselou vzpomínku. Naštěstí se mé přeložení sem rychle zamluvilo jeho vzhledem, což jsem s povděkem uvítala.

"Tak to jste šťastnej chlap, Wilsone," mile se pousměji a hodím na něj rychlý pohled, než se zase vrátím zpět k silnici přede mnou. "Asi bych měla vaši ženu poznat, abych se od ní naučila nějaké triky," zašklebím se, narážejíc na vzhled některých strážníků na okrsku. Je fakt, že ne všichni jsou tak upravení, jako Wilson. Poté se na nějakou chvilku odmlčím, načež si uvědomím, že mi vlastně neřekl, co ho ke sboru přivedlo. S tím si ale taky vzpomenu na jeho neochotu o tom mluvit a možná to mě, po krátkém zamyšlení, přesvědčí abych se na to už neptala. Když bude chtít, řekne mi to sám.
"No, za chvíli budeme na stanici, tak se pak běžte upravit, ať se za vás vaše paní nemusí stydět," popíchnu ho po chvilce mlčení.

Místo Předávky; Večer
Cassandra, Maggie

Judith Schlechter
Úkryt V.I.P.E.R

,,Hmmm..." odvětím Fumiko prostě, jako kdybych jí skoro nevnímal. Takže opravdu jsou tak tupí pomyslím si. Čekal jsem od V.I.P.E.R.u...Vždycky víc. Takové ty kravaťáky, mocné, silné gangstery. Jedině tak jsem si vysvětloval jejich všeobecnou moc a schopnost nám unikat. Ale teď, když jsem mezi nimi, vidím, že jsou to jenom lidé. Nejsou mocní. Nejsou silní. A nevědí, jak mají se sílou a mocí naložit. A tak s ní nekládají špatně.

Ta malá žlutá opice mluví a mluví, a rýpe a rýpe. Je ukecaná. To proto, že věří, že má nade mnou navrch. Je jako taková ta ryba - hergot, nevzpomenu si ale teď za Boha na její název. Taková ta, co se nafoukne, aby vypadala hrozivější. Mohl bych jí na místě zabít, a jejím nadřízeným by to asi nevadilo. Ale to jí vůbec nenapadne. Věří, že mě má v hrsti, protože V.I.P.E.R. mě má v hrsti. Drahá Fumiko, ty ale nejsi Viper. Ty jsi jen jeden z jeho dalších sluhů.

Situace se vyvijí a já zářím jako sluníčko. Co naplat, že obě ty ženský nemůžu vystát. Jediná správná ženská dle mě byla černoška - těm se dalo věřit, byly skutečný. Vždy vám řekly jasně, co si myslej. Tyhle bělošky a asiatky - všechny do jedný byly narušený. Podívejte se na tu Fumiko. Je to v podstatě děcko - barví si vlasy, aby byla zajímavá. To samé Judith, ta zase vypadá jako mrtvola. Pozornost, pozornost, pozornost. To vám černoška neudělá. Bude totiž zajímavá sama o sobě.

Zapálím si další cigaretu. Měl bych s tím svinstvem už přestat. Taky se to dost podepisuje na mojí fyzičce. pomyslím si. Ale pomáhá mi to. Přejdu klidným, těžkým krokem ke Fumiko. Jako kdybych byl velký tank, který se právě rozhýbal k pohybu. Vzhledem k rozdílu naší velikosti tomu tak klidně mohlo být. Koukala mi kam, do pasu? Vycením zuby. Tak to by se měla bát extra.

,,Zdá se tedy Fumiko, že tě už tedy na nic nepotřebujeme" řeknu téměř výhružně., a podívám se jí do očí. ,,Klíčky" řeknu prostě, a nastavím ruku. Předpokládám, že mi je dá. Vezmu si klíčky, řeknu: ,,Judith, vyrazíme" a odklepnu si cigaretu přímo na Fumiko hlavu. Přátelsky se usměju, a pak se otočím na svojí tichou společnici. ,,Budu řídit" řeknu nekompromisně, a vyjdu ze dveří směrem ke garáži. Nastal čas na práci.

Jen pozorně poslouchám, co Walsh kváká a prsty si promnu bradu. Pak ruku zvednu, jako by mi právě něco došlo. „Počkej Walshi, počkej! Už mi to došlo... Tatínek mi vyhlásí válku?“ nadhodím a bavím se tím, jak má co dělat, aby nevyškubnul bouchačku z pouzdra pod sakem a jednu do mě nevpálil. Ale takový zkrat jen na základě popíchnutí by neustál ani se svými konexemi a vypadá to, že si to moc dobře uvědomuje.

„Nic se neděje Howarde, nic se neděje.“ uklidním strážníka. Všichni toho máme dost a oni jsou tu už dlouho přesčas z denní šichty. Technici už se vystřídat stihli, ale na řadové poldy ještě řada nepřišla. „Hned jak to tu skončíme, poletíte všichni chrápat. Hlášení bude stačit zítra.“ rozhodnu nakonec a podívám se na Glorii, jestli souhlasí. Přece jen, stejně tu jsme a už nám stihli skoro všechno říct. To už se ale přesunujeme k bytovce a místu, kde zastřelili tu ženskou. Všimnu si pohledem Olivie, ale jen zvednu ruku na znamení toho, že teď ne. Řekl jsem jí, že se může stavit u mě v kanceláři, takže pokud toho využije, dozví se podrobnosti toho všeho tam.

Rozhlížím se kolem a nahoře na schodech se na chvíli zastavím. Jen zkusmo namířím prst dolů ze schodů - opravdu to vypadá, že střílel někde odsud... „V pohodě Parkere, pokračuj. Každý to má nějak a tohle byl asi jeho život...“ pousměju se, když vidím časopisy a DVD čka roztahaná všude po místnosti. „Ale ten noťas určitě sbalte a dejte ho technikům. Hlavně, ať se někde nezatoulá, takže ke všemu hezky podpisy. Ten pračurák Walsh má dost známých na to, aby dokázal, že se důležité věci někde zatoulají a trvá dlouho, než se najdou...“ připomenu ještě. Být to něco menšího, stačilo by to technikům dát rovnou jen tak, ale u tohohle na to nechci spoléhat...

Hod 5