„Samozřejmě. Máš snad jiné řešení?“ zeptám se Olivie i když je mi jasné, že mě opět absolutně nebere vážně. „Zkusit to můžu, ale moc nevěřím, že by to mělo smysl. Přece jen, spíš si tam šli jen popovídat než že by tam museli být například kvůli konci směny nebo jinému pravidelnému zdůvodnění.“ odpovím jí s pokrčením ramen. „Ale ano, souhlasím, že je určitá šance na to, že tam někoho z nich opět potkám.“

„Jo, kolotoč je teď po té bance všude... “ souhlasím se Scottem. Víme to všichni a při tom, jak nám práce přibývá, není ani nějaká velká naděje, že by se to v blízké době obrátilo k lepšímu. „Hele, ptal ses mě předtím na názor, tak se ho tedˇnesnaž změnit. Jestli si myslíš, že k nám nepatříš, můžeš to pak šéfovi říct jestli se s ním potkáš.“ odpovím nakonec Scottovi, protože mi teď přijde, že se akorát snaží nějak vykroutit a vlastně kupodivu zůstat u nich na šedesátém. Možná se tak na mě ale podepisuje akorát dost hodin v zápřahu bez spánku. Když se ale dostane k Alanovi, trochu mě překvapí. „Alan Weston? Ten o tom ví a říkáš, že ti ji dokonce dal s tím, že mi ji máš předat?“ ptám se ještě pro jistotu. Celé se to trochu zamotává a i když Alan od nás neodešel zrovna v dobrém... No... Nemůžu říct, že bych k němu měl vyloženě záporný a negativní vztah. „Známe se. Nebo spíš... Znali jsme se dost dobře. Tehdy jsem byl ještě v uniformě jako ty.“ odpovím mu, ale nijak víc se mi to zatím rozebírat nechce. Minimálně bych ale mohl Alanovi napsat. Snad už čas otupil všechny ty hrany, které před lety vznikly. „No, mě jste tím rozhodně pomohli a doufám, že i celému našemu okrsku v tom, abychom se pohnuli dál...“ dodám ještě nakonec.

Stanice 59. okrsku,
openspace kancly, noc až ráno

Prohlídka nakonec proběhla klidně. Nikde žádné větší problémy, technici našli spoustu důkazů a když bylo hotovo, všichni jsme se vrátili zpět na stanici. Teď bude nějakou dobu trvat, než se tim prohrabou, takže jsem poslala ostatní strážníky zpět do ulic, zatímco já sama jsem usedla ke svému stolu, zapnula počítač a pustila se do sepisování hlášení. Bylo toho hodně, co jsem musela sepsat. Sice bych radši zamířila do ulic, ale papírování bylo hodně a nikdo by to za mě neudělal.

Když jsem s papírováním skončila, byla na šichtě už ranní směna. Nestávalo se mi moc často, že bych se do papírování ponořila natolik, že bych zapomněla na čas. Takže když jsem šla do společenky, abych si nalila kafe, narazila jsem na seržanta z ranní.
"Čau Thome," pozdravila jsem ho, usrkla kávy a zase zamířila zpět k počítači. Nebo zamířila bych, kdybych nenarazila na poručíka, který mne neoblomně otočil do šaten. Že prý mi šichta skončila už před hodinou.

Parkoviště a pak Tvůj Dům, Brzké Ráno - detektiv Wallace

„Ne, pochybuju o tom. Já byl za zdí, slyšel je jen přes ventilační šachtu a ještě hučela sprcha... Nemám moc šanci.“ odpovím upřímně „Nevím... Zastřelil je?“ navrhnu jednu z alternativ, ale vím, že je Olivii jasné, že to není úplně můj styl. Spíš bych se snažil sehnat proti nim co nejvíc důkazů.

„Jasně že trvám. Jednak si ji zasloužíš a druhak jsem ti ji slíbil, ne? A večeře... Jakmile na to bude čas, tak bude i ta. Slibuju. Zatím je toho až po krk a myslím, že i ty to máš teď nabité, ne?“ zeptám se jak je na tom s časem. I kdžž jako strážník má asi víc volna než já. „No, zatím to vypadá, že jo. Nevím, jak moc, ale aspoň mi to potvrdilo některé mé dohady. Až to bude projité celé, uvidíme, kam se dostaneme. A neboj, včas se dozvíš, na čem všem máš zásluhu.“ uklidním ho, aby věděl, že neřekl nic špatného.

„Hele, nechci ti nic slibovat...“ odpovím mu po pravdě „Ale kapitán chce mít kvalitní mančaft a jestli to znamená, že máme přetáhnout jiné lidi z hnoje.. Proč ne. Minimálně si tě proklepne a uvidíme, jak to dopadne.“ dodám upřímně. Nechci, aby si myslel, že je to na 100%, ale myslím, že k nám půjde. Když dodá, že se zná s pár lidma od nás, jen se pousměju. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Když pak začne vyprávět, jen ho poslouchám a přikyvuju jak se to shoduje s tím, co jsem čekal. Zrovna Walsh využije každou možnost si bouchnout. To samé White. Když ale zmíní to video, trochu zbystřím. Každé logování na systém se ukládá, takže by mělo jít velice snadno zjistit, kdo si soubor prohlížel. A to už by byl jen další hřebíček do rakvičky těch bastardů z 60. Každý i sebemenší prohřešek s důkazem se počítá. „Hele, když se schovává za uniformu, hodnost a ještě je to ženská, nemáš se za co stydět. Ty ses zachoval tak, jak by polda měl. I kdyby Olivie nebyla koelgyně, Fisher neměl absolutně žádné oprávnění ji mlátit.“ dodám, abych ho trochu povzbudil.

„Hele, vím, že se to říká blbě, ale na plat se vyser. Zrovna u nás Bain občas rozdá i nějaké odměny za příkladnou službu, takže myslím, že jestli se k nám dostaneš, brzo se ti ve výplatnici nějaká objeví.“ ovzbudím ho ještě a čekám, jestli bude vyprávět dál. „Každopádně - drž se. Zachoval ses dobře a minimálně já a Olivie to víme i kdyby to u vás chtěli zahrát na něco jiného.“ dodám a pozvednu směrem k němu pivo.

„Jak tě to vůbec mohlo napadnout, drahá Olivie?“ usměju se pobaven její poznámkou. Ale jinak musím aspoň v duchu přiznat, že na její poznámce něco je. „Ne, to opravdu není. Ale pokud nemáš jinou možnost a myslíš si, že kolem není nikdo, kdo by tě mohl slyšet a skrz hučení sprchy ani nic jiného slyšet nejde? Nebýt toho, že bych tam uklouzl a válel se po zemi, taky bych je nezaslechl...“ připomenu jí. „Upřímně doufám, že spíš jen pár jedinců. Přece jen, myslím si, že většině lidí se důvěřovat dá, ale musíme je najít...“ povzdechnu si než vyrazíme na setkání s Hartem.

„Ale předtím jsem se rozhodně neurvale nechoval.“ připomenu jí. Ale nakonec se objetí stejně dočkám, usadím ji do taxíku a teprve pak vyrazím dovnitř za Scottem. „Neboj, pozdravy mu vyřídím.“ potvrdím jí ještě, než za ní zavřu dveře. Ale na to objetí asi nedojde.

„Není vůbec za co. Slíbil jsem, že se potkáme, ne?“ odpovím mu a když se zajímá o tom, jak mi je, jen to odmávnu. Skutečně mi není tak hrozně a únavu spraví pár hodin spánku. I když asi na gauči vzhledem k tomu, že postel si zabere Olivie.

„Jo, to souhlasím Scotte...“ odpovím mu chápavě, počkám, až barman přinese pivo a připiju si s ním „Většina té noci stála pěkně za pendrek, ale jak říkáš, byly tam i světlejší stránky. Jsem rád, že jsem potkal dalšího slušného policajta a ten nás ještě dost hezky posunul v šetření některých našich případů...“ oznámím mu „Nekoukej tak. Tu flašku, o které jsem předtím mluvil, si zasloužíš. Jen musím nějakou pořádnou sehnat.“ usměju se na něj a pozvednu pivo směrem k němu.

„Scotte. Nevidím vůbec žádný důvod, proč bychom nemohli být kámoši i v uniformě... Asi bych o tom mluvit neměl dokud to nebude jisté, ale už jsem se bavil s kapitánem o tom, jestli by našel místo pro dalšího poldu. Tak si to neposer.“ usměju se na něj. Přece jen, věřím, že ho Bain přetáhne k nám i když to možná bude trvat. „Nechci vědět nic o vašich případech, neboj. Spíš mi pověz, jak jsi přišel k té nové výzdobě obličeje... A mimochodem, mám tě od Olivie pozdravovat a já ti za ni děkuju.“ dodám ještě.

„Vážně.“ souhlasím a podívám se na ty modernější motorky „No, mohl bych ti vykládat, že tohle je kvalitnější, jednodušší a celkově dělané tak, aby to bylo jednoduché a snadno opravitelné, ale pravda je, že tamto jsou prostě naleštěné nachromované krámy...“ zasměju se pobaveně. Prostě mě ty nové motorky nikdy neoslovily. „Minimálně to, že se tvářil jako zpráskaný pes, protože zase dostane po tlamě od kolegů. Kdyby byl u VIPERu, nenechá se sebou takhle zametat.“ odpovím Olivii na otázku ohledně Scotta. „No, každopádně to vypadá, že buď máme oba pravdu nebo ho oba podceňujeme.“ zhodnotím nakonec naše domněnky o Hartovi.

„Co si myslíš ty? Věříš sama tomu, že kdyby to byl jen nějaký průser, scházeli by se takhle v šatně?“ zeptám se jí, i když je mi jasné, že tomu sama nevěří. Její výraz o tom vypovídá dost jasně. „Co by se dělo... Vlastně nic. Jen náš okrsek není tak čistý, jak jsem si doposud myslel a musíme si víc hlídat, komu budeme věřit.“ pokrčím zklamaně rameny, ale jsem rád aspoň za její slib a za to, že to vypadá, že pochopila, jak je situace vážná.

„Hele, tohle není fér. Já si objetí jako hrdinný a zbitý zachránce nezasloužil...“ neopomenu připomenout zjevnou nespravedlnost. Pak už teda jednáním s Camilou vůbec, ale předtím? To možná i ano. Jsem ale rád, že se moc nebrání a skutečně si pojede odpočinout. „Neboj, řeknu. Ty si odpočiň, lednice je ti k dispozici.“ odpovím jí ještě, počkám, než se usadí do taxíku a pak vejdu dovnitř do baru. Od dveří na Scotta mávnu, u barmana si objednám pivo a zamířím ke kolegovi. „Není třeba to rušit. Jen jsem se ještě zdržel zařizováním. Jinak tě mám pozdravovat od Olivie a vyřídit, že se omlouvá za tu poznámku o vyhození. Nevěděla, co se stalo předtím v noci...“ oznámím mu hned na úvod poté, co se posadím proti němu. „Ale vypadáš, že u vás ti to naznačili dost jasně...“nadhodím a čekám, co mi k tomu řekne.