Sice mě při doskoku na zem píchne v koleni, do kterého jsem předtím dostal ránu obuškem, ale bolest celkem rychle přejde. Rychle zkontroluju, zda mám u sebe všechny věci a když dojdu k závěru, že mi skutečně nic nechybí, s pistolí v ruce pokračuju uličkou. Sotva nahlédnu za roh, mé tušení se potvrdí. Tak tady tě máme parchante... Já věděl, že to nebude zpráva od Blacka... proletí mi hlavou. Mohl bych ho hned zastřelit, ale tak bych se nedozvěděl vůbec nic. A kdybych to zkusil po dobrém, předpokládám, že by se otočil ke mě a hned asi začal střílet. Je to jen pár metrů. Zatraceně riskantních pár metrů, ale jsem sám, takže jinou možnost nevidím. Pevně sevřu pistoli. Jinou možnost aktuálně nevidím. Rozběhnu se směrem k němu s cílem prásknout ho botkou pažby do lebky a rychle ho tak uzemnit. Když se to vydaří, další ránu mu šoupnout z boku krku na karotidu a než se vzpamatuje, nasadit želízka. Jednoduchý plán, ale když nevyjde, budu mu prostě muset napálit nějaké olovo do bachoru a odtáhnou ho odtud prostříleného v naději, že ho ve špitále dají tak dohromady, aby ještě vypovídal...

Kapitánova kancelář
59. okrsek, večer

Sotva usednu ke svému stolu a nahodím kompa, abych se dala do sepisování hlášení, přijde ke mě Bishop a sotva na půl huby mi řekne, že mě chce kapitán ve svém kanclu jakože ihned. Jen si povzdechnu, zvednu se, vezmu si svou zbraň a klíče a zamířím za ním. Krom mne a Bishopa je přítomna ještě Johnsonová. Ani se nesnažím přemýšlet o tom, proč si zavolal nás tři. Když ale oznámí, že na mě a Johnsonovou Bishop podal stížnost, nebo alespoň oznámil záměr ji podat, překvapeně jsem povytáhla obočí. Pravda, nezůstalo jen u obočí, ale i u slabšího uchechtnutí a nechápavého zavrtění hlavou. Čekala jsem, že mi to bude Bishop vracet jinak, ne, že si hned půjde stěžovat za velkým taťkou. Každopádně jsem si o něm udělala svůj obrázek a nebyl zrovna lichotivý.

Nakonec to skončilo jen pokáráním, že jsem ujela, což jsem uznala, ale nehodlala to vzít zpět a pak, k mému obrovskému překvapení, omluvou od těch dvou mé maličkosti. Tohle jsem upřímně nečekala a možná jsem o to ani nestála. Ale je pravda, že jsem omluvu přijala. Za mě bylo vyřešeno. Nebylo to třeba, já bych si stěžovat určitě nešla, nechci mít nálepku někoho, kdo si jde s každou urážkou na mou osobu stěžovat. To se ale o Bishopovi říct nedalo.

Jakmile bylo tohle vyřešené, nechal si zavolat ještě Harlowovou a Coopera, načež nám sdělil, že nás všechny vybral do jednotky HAWK. Upřímně jsem nechápala proč zrovna mě a nějak velkou radost jsem z toho neměla, ale nic jsem nenamítala. Práce jako každá jiná. Když už jsem doufala, že je to vše a já se budu moci konečně pustit do sepsání těch hlášení, všechny, krom mě propustil. Zastavila jsem se v půli kroku, když mi řekl, abych zůstala a zvědavě se otočila zpět na něj. Nevěděla jsem o čem se mnou chce ještě mluvit a to překvapení, když mi to po klapnutí dveří řekl bylo opravdu upřímné.
New York? s trochu více nechápavým výrazem dosednu do křesla a čekám, co z něj vypadne. Není více, co bych mu řekla, vše je v mé složce, nic zamlčeno nebylo, alespoň co já vím. Co si pamatuji, kapitán Treek i komisař Devosa se tehdy vyjádřili jasně. Nechají mi hodnost, dokonce mi ani nesníží plat, ale přesunou mě sem a na pár let si o vyšší hodnosti mohu nechat jen zdát. Chápali, že nic z toho, co se stalo jsem neudělala schválně. Vnitřní to vyšetřovalo dost dlouho na to, aby mě očistili, ale i přes to, že se tak stalo, přesunuli mě sem. Že prý nějaké další potrestání je třeba.

Seděla jsem v křesle, sledovala kapitána a čekala o čem přesně bude chtít mluvit. Nenapadalo mne nic, co více o tom říci.

No, ve sprše se mi nic dalšího zjistit, nepodařilo, ale aspoň odplavila většinu bolesti a prakticky všechen bordel z asfaltu cesty. Nepotkal jsem sice přímo Baina, ale Navarro taky nevypadá, že by šel na ruku VIPERu, tak věřím, že se dokumenty i informace opravdu dostanu tam, kam potřebuju. I když to ukáže až čas. Dost mě ale překvapí, když mi v telefonu přistane zpráva od Blacka. To jsem fakt nečekal, ale kdo ví. Třeba jsem jediný, komu věří a nebo je za tím něco úplně jiného. Každopádně tam musím jet. Ale něco mi na tom smrdí. Raději to všechno napíšu do krátké zprávy a tu strčím s několika ostatními spisy mezi dokumenty k vyřízení pro kapitána Baina. Zkontroluju pistoli, strčím ji do pouzdra a vyrazím opět na dvůr k autu. Fakt by se mi hodil nějaký parťák... Takhle sám si to koleduje o další průser...

Sice je to ještě na našem území, ale dost blízko hranicím. Navíc, co si budeme povídat... Ani před bankou jsme nebyli schopni na 100% pokrýt naše území a od té doby, co jsme o tolik lidí přišli, tak je to ještě o něco horší. Ano, na výjezdy jsme vyjíždět zvládali, ale preventivní patroly... To bylo něco jiného a neměli jsme dost aut, ani lidí. Victorii jsem nechal stát tak, aby mířila do uličky a aspoň světly mi uličku osvětlovala. Nemám chuť na to, aby mi tam někdo vrazil kudlu mezi žebra. Ale pro jistotu to obejdu z druhé strany a i když je tam plot, budu doufat, že světla mi odhalí, kdyby šel někdo proti mě. Celé mi to tady nějak smrdí, takže jakmile se přes plot dostanu, vezmu si do ruky pistoli a snažím se postupovat podél zdí.

Postupně likviduju jídlo, které jsem si objednal, ale jde to pomalu. Jednak mě pořád bolí čelist a vlastně celý člověk, ale taky se z velké části soustředím na to, co se přede mnou objevuje na monitoru. I když toho z prvu není zase tolik, postupně to přede mnou rozkrývá prakticky mapu toho, jak by se VIPER dal dostat nebo jim aspoň zatraceně znepříjemnit fungování. Finanční vztahy Brown Industries jsou už jen takovým hezkým bonusem a možná důvodem pro to, proč se o jeho smrt z šedesátého tak zajímali a vlítli pro počítače k Blackovi. Eric Nielsen... tohle jméno si budu muset prověřit. Když se jeho jméno vzpomíná v souvislosti s tou bankou, nebude to určitě nic nepodstatného. Ale takhle na první dobrou mi to jméno neříká vůbec nic. I tak je ta flashka ale plná pokladů a já se jimi postupně probírám. „A kurva...“ ujede mi, když se dostanu k přehrávání jednotlivých kamer a jejich Blackem vybraných pasáží. Nedělal jsem si iluze o tom, že na našem oddělení nikdo nedonáší, ale tohle je přece jenom trochu přes čáru. Až to uvidí kapitán, asi vyletí z kůže. Pokud to s ním nešvihne...

Po tomhle si fakt musím dát studenou sprchu následovanou tou horkou, která odplaví bolest a taky nějakou část nervů z toho všeho. Sotva ale otočím baterií ve sprše směrem na teplou a otočím se pro šampon, natáhnu se na kluzkých kachličkách a znovu se prásknu do bolavých žeber o boční zeď sprchy. Díky tomu, jak pomalu se zvedám, zaslechnu přes ventilační mřížku hlasy ze sousední šatny. Možná je to tón, kterým spolu ti dva mluví, co mě přemluví k tomu začít poslouchat nebo jen instinkt, ale každopádně to vypadá, že dnešní noc bude pro mě plná překvapení. A hlavně to vypadá taky na kolosální průser v řadách oddělení. Doteď jsem žil v tom, že můžu většině z nich věřit nebo že ti u banky byli jen přestrojení, ale tohle mi dá jasný důkaz o tom, že zrádci mezi náma fakt jsou a já nevím, jak bych je mohl odhalit. Každopádně vím, že si musím dávat pozor na lidi z dnešní noční směny a podle pohybu auta zjistím, kdo by teoreticky mohl být tady na baráku. Ale dál se sprchuju, abych nevzbudil podezření a vrátím se do kanceláře...