Když kapitán odpoví že je ještě potřeba dořešit nějaké papíry ohledně prohlídky, přikývnu. Vždycky je potřeba dořešit nějaké papíry... proletí mi hlavou. Ale zase tolik to vadit nebude. Výjezd má aspoň čas se připravit a já si můžu prohlédnout spis ohledně vraždy manželky zadrženého ať vím, jak by se při výslechu mohl chovat a taky co na něj může platit. Třeba tam najdu i něco, co mi prozradí, proč raději riskoval to, že syna už nikdy neuvidí a zastřelí poldu. Musel vědět, že vražda policajta většinou ty ostatní pěkně namíchne. "Ano, mám tam chlápka, co si ze mě chtěl udělat terč pro svou pětačtyřicítku." potvrdím důstojníkův částečně vyřčený dotaz. Pak stejně tak kývnutím hlavy potvrdím, že to, co jsem slyšel ve sprchách jsem skutečně slyšel a nešlo o nějaký výplod mé fantazie.

"Díky pane." odpovím na souhlas ohledně prozkoumání služeb "Je mi jasné, že mi to nevyhodí konkrétní poldy, ale aspoň trochu to okruh zúží. Snad..." pokrčím rameny. Může se taky klidně stát, že si vypnuli vysílačky někde na ulici a GPS tak bude ukazovat jejich polohu tam dokud je opět nezapnou. Kdo ví... Pak už se ale soustředím na rozbor situace u banky, kterým nás velitel poctí. Musím uznat, že má za a) pravdu a za b) že se na záběry soustředil a díval z úplně jiného úhlu než já. Musím sám sobě přiznat, že takových věcí bych si nevšiml a zároveň se aspoň zatím v duchu omluvit lidem Diazové, protože tohle ustát nemohli. Nikdo nečeká že je někdo, kdo vypadá jako jejich parťák místo podpory hodí před střílející kulomet a nechá z nich udělat krvavou kaši. "Bohužel nic moc určitého veliteli. Neurčité poznámky o tom, že náš okrsek jde do kopru a dotazy, zda dohoda platí. Pak pokračovali ještě dál, ale tišeji, možná přešli na jiné místo..." pokrčím opět rameny "...proto jsem ani nemohl poznat, kteří konkrétní strážníci by to mohli být. Prakticky jediné, co vím, je to, že se jednalo o chlapy. Nebo je třeba tady Diazová velmi dobře imitovala." pokusím se situaci aspoň trochu odlehčit. Samozřejmě si nemyslím, že by ona byla krysa. Kdyby ano, nic z toho bych před ní neřekl.

"Díky pane." odpovím kapitánovi vděčně na poznámku, že mého informátora probereme později v jeho kanceláři. ne, že bych ostatním nevěřil, ale přece jen, zatím se mi ohledně takových informátorů vždy vyplatila zásada, že co je moje, to je moje a jenom moje, takže by to mělo tak zůstat. Jo, až moc lidí ochotných pomáhat policii skončilo v márnici proto, že si někdo neopatrně pustil pusu na špacír a prozradil jejich pravou totožnost. I když Black je pravděpodobně prozrazený tak jako tak. Uvidíme. Když pak Bain schůzku rozpustí, následuju ho do kanceláře.

Prakticky hned po vstupu do kanceláře mi zrak padne na fotografie na zdi i tu jednu, která je na stole položena obrázkem dolů. Vím, kdo na ní je i jak přesně ta fotografie vypadá. Vídal jsem ji zde mnohokrát, takže mi v paměti utkvěla. Nevím, co přesně za Goodmanovým odchodem bylo, ale nějak tuším, že není dobré ani vhodné se na to Baina ptát. Když mě vybídne, abych se posadil, neodmítnu a spokojeně složím své zvalchované tělo do překvapivě pohodlné židle. Když se pak zeptá na to, jak jsem k důkazům přišel, začnu vyprávět.

"Od jednoho uvědomělého občana. Jmenuje se - tedy doufám, že se tak pořád jmenuje - Ian Black. Jeho koníčkem bylo sledování letadel, vrtulníků a vlastně všeho co létá, tak jsem si říkal, že když ty vrtulníky nenajde nikdo oficiálně, mohl by mi pomoct někdo z amatérů. Samozřejmě věděl, proč je hledám. To by došlo každému... Ale překvapilo mě, kolik dalších věcí dokázal získat. To jsem až do dneška nevěděl." uvedu velitele stručně do děje. Pak už mu ve stručnosti shrnu celý dnešek od dvojnásobné vraždy na našem území, kde se objevili ti dva ze šedesátého, tak i zprávy od Blacka, které mě donutili vyrazit k nim. Krátce mu vylíčím i to, co proběhlo na ulici a jak jsme hráli kopanou, ale nijak zvlášť to neroztahuju. Stejně by to nemělo smysl. Ale pak začnu mluvit o strážníku Hartovi a o tom, že mi jednak pověděl, jak Walsh navštívil a vybral byt Blacka, tak to, že důkazy máme vlastně jen díky němu. Pokud mu mám jak pomoct dostat se z šedesátého, minimálně tímhle bych mohl u našeho kapitána vzbudit zájem.

Když skončím s tímhle, povím mu i o mém výletě do zapadlé uličky kde jsem se potkal se svým novým známým. Pak už ale jen čekám, zda k tomu všemu bude mít nějaké dotazy. Přece jen, na jednu noc je to trošku moc odhalení a většina z nich pro policejní sbor Crime City nevyznívá zrovna dobře...

Policejní stanice - kancelář por. Navarra
59. okrsek, noc

No, trochu mě překvapí, že na nás v kanceláři čeká i Bain. I když ve světle mých posledních zjištění před odjezdem to zase tak překvapivé není. Nijak nereaguju na překvapené pohledy na můj barvami hrající obličej a opřu se o jednu z kartoték u zdi. Pokývnutím všechny pozdravím a snažím se soustředit na to, co nám velitelé chtějí říct. I když z myšlenek na spis, který mi leží v šuplíku, mě vytrhne až zmínka o prohlídce, kterou nám návladní schválil. „Chápu to správně že tam můžeme vletět hned?“ ujišťuju se. Už tak možná bude pozdě když si vzpomenu, jak rychle se vždycky přimotali ti z šedesátého, ale nerad bych dál marnil čas. To, že Diazovou i Pickmana zasvětím je samozřejmé i když to teď bude opravdu hodně stručné protože sám toho vlastně moc nevím.

Když začne Navarro pouštět část záběrů z banky, rozhlížím se po ostatních a čekám, jak na to budou reagovat. I když co tak vidím, tak si všichni uvědomují, že je to solidní průser. Jinak se to prostě nazvat nedá. Když pak dostanou možnost se k tomu všemu vyjádřit, přijde Diazová s věcným dotazem. Vzhledem k tomu, že záběry mám k dispozici nejdéle, odpovím aspoň za sebe. „Ne, zatím jsem neměl čas to prověřit. Řešil jsem ještě jiné věci. Pokud si tady máme věřit, potřeboval bych vám říct ještě něco. Když jsem se s těmi záběry vrátil a šel se do sprchy vzpamatovat, vyslechl jsem přes ventilaci do šatny rozhovor dvou strážníků. Nevím, kteří to jsou, ale dost jasně se vyjádřili o tom, že kopou spíš za nepřátelský tým než za ten náš. Mohu se podívat na pozice GPS vozů a osobních vysílaček v tu dobu ať můžeme aspoň zúžit okruh těch, kteří by se mohli nacházet na baráku?“ zeptám se. Bohužel, další pokračování konverzace jsem už neslyšel, ale nepředpokldám, že se bavili o koupi zlevněného gauče když řešili tu výhodnou nabídku...

Policejní stanice
59. okrsek, noc

Ještě chvilku po tom, co jsem zpracovala hlášení a hodnocení, zůstala jsem sedět u svého stolu a zírala do černé obrazovky monitoru. Věděla jsem, že bych se měla vrátit do práce, ale nějak jsem se nedokázala k tomu dokopat. Možná za to mohla myšlenka toho, že je tam někde venku a nejspíše mě hledá, nebo jen prostý fakt toho, že jsem byla unavená. Měla jsem už pátou šichtu v kuse, z toho druhou čtyřiadvacítku. Ještě mě čekalo, sakra ani jsem nevěděla kolik hodin ve službě.

Po krátkém přemlouvání jsem se nakonec zvedla, posbírala si své věci a zamířila do společenky. Nutně jsem potřebovala kofein a bylo mi celkem jedno z jakého zdroje to je. I když to byla jen ta břečka na stanici. Došla jsem tam, vzala svůj hrneček a nalila si plnou. První hrnek jsem do sebe kopla poměrně rychle, takže jsem si dolila druhý a ten jsem už pomaleji usrkávala. A než jsem ho stihla dopít, našel si mě poručík a zavelel, že mám jít k němu do kanclu. Netušila jsem proč, ale bez keců a s hrnkem kávy stále v ruce, jsem vyrazila za ním. K mému překvapení tam, krom mne, dorazili i detektivové Wallace a Pickman. A k překvapení všech, v poručíkovo kanceláři byl i kapitán.

Jakmile se dveře zavřeli, obě šarže spustili a já nevěděla na koho dřív koukat, nebo co si myslet. To, že jsem byla vybraná do jednotky HAWK jsem nepřijala s nadšením jako jiní. Bránilo mi to v mé normální práci, když mi ale teď řekli, že ještě dnes se pustíme do jednoho případu, o jakémkoliv nadšení se nedalo mluvit už vůbec. Byla jsem přeřazena, společně s Pickmanem na Wallacův případ, i když jsem nevěděla, jaký tam budu mít já, jakožto seržant, přínos. Snad jen kontrola davu a hlídání uniforem? Těžko říci, ale kdo jsem, abych zpochybňovala kapitánovo rozkazy.
Druhá část se mi líbila ještě méně. Podezření, že někdo z mých strážníků je krtek jsem vzala špatně, těm chlapům věřím a teď mi řeknou, že je mezi nimi někdo, kdo tak úplně nekope za náš tým? Nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to nelíbilo.

Když nám pak ukázali záběry ze situace před bankou, měla jsem co dělat, abych nevrazila pěstí do stolu. To, co jsem viděla mi vzalo dech a nasralo mne najednou. Někdo z našich úmyslně zabíjel své kamarády? Tomu se mi nechtělo věřit. Prostě nechtělo.
"Ty... ty čísla vozů, kontroloval je někdo?" zeptám se, když si u pár vozidel všimnu jejich kodového označení. "Policisti se při zásahu vždy ukrývají za svým autem. Málokdy přebíhají mezi auty. Podle... podle těch čísel," ukážu na obrazovku, kde zůstal vyset jeden ze záběrů.
"Kontroloval je někdo?" zeptám se znova všech v místnosti. Stále se mi nechce uvěřit, že by někdo z mých hochů tohle udělal.

Poté, co se zbavím prakticky všech zajištěných věcí - pro jistotu proti podepsanému potvrzení - vydám se do své kanceláře, kde aspoň hodně zhruba projedu záznamy toho chlapa. Jsou celkem překvapivé a proto rovnou zavolám chlapům, že ho zatím mají nechat v cele. Když je ta možnost, chci se na výslech připravit a pročíst si spis týkající se smrti jeho manželky. Stejně tak je zajímavé to, že na něj doma čeká malý syn. Takový člověk většinou všechno nezahodí jen kvůli tomu, aby odbouchnul nějakého poldu. Zajdu si proto do archivu pro ten spis a pustím se do čtení. Když před sebe spis položím na stůl, zavolá si mě k sobě Navarro, takže spis jen šoupnu do šuplíku a vydám se do jeho kanceláře.