Kapitánova kancelář
59. okrsek, noc

Když řekne to jméno, zamrazí mě. Jenom nevím, jestli příjemně, nebo naopak. Vykvetou vzpomínky, o kterých jsem myslela, že jsem je už pohřbila. Ne, na to bude potřeba víc času. Pořád je to moc čerstvé. Sakra, vždyť to ještě není ani rok, co jsem seděla u soudu a koukala na tu jeho hezkou tvářičku a přesvědčovala se, že ho už nemiluju. Ne po tom, co mi provedl. Bože, jak já si tehdy lhala do kapsy. Uvědomovala jsem si to tehdy, uvědomuji si to teď. Pořád jsem k němu něco cítila, i když mě málem dostal do cely.

S knedlíkem v krku kapitánovi přikývnu na první otázku, zatímco jeho starou fotku otočím, abych se na něj nemusela dívat. Další informace mě málem srazí ze židle. Krátce po tom, co ho sebrali ho až do soudu umístili na ostrov Rikers, kde měl zůstat minimálně půl roku. Pak ho měli převést do Pensylvánie, kde si měl odsedět zbytek. Vím to, protože mi to kapitán řekl. Proto mě taky poslali na druhou stranu států, nehledě na to, že mne ujišťovali o tom, že on nebude mít absolutně žádného tucha, kde vlastně jsem. To byl další z důvodů mého přeřazení sem do Crime City.
A teď mi kapitán Bain vykládá, že ho před dvěma měsíci převezli sem. Takže pokud jsem počítala dobře, v z Rikers ho převezli rovnou sem. Koukala jsem na jeho nový vzhled úplně bez dechu, věděla jsem, proč tak vypadá. Znala jsem pravidla místní věznice, taky nebyla pro žádná ořezávátka.

Trvalo mi nějakou chvíli, než jsem se znovu nadechla a povolila prsty z křeče. Netušila jsem, jestli věděl o tom, že jsem tady, ani jsem netušila jak vlastně vzal to, že jsem svědčila proti němu. Nedokázala jsem to poznat, vždyť i u soudu na mě koukal tím pohledem, kterým na mě koukal každé ráno, než jsem šla do práce a každý večer, když jsem se vracela. Nebo když mne několikrát překvapil na hlídce a zašli jsme spolu na jídlo.
Musela jsem trochu zavrtět hlavou, abych se zbavila těch vzpomínek, které najednou vyplavaly zpět na povrch a začaly se hlásit o pozornost. A kapitán pokračoval, i když já poslouchal jen na půl.

To co říkal dál jsem slyšela skoro jako bych byla ponořená v medu. Ztěžka a pomalu se ke mě ty informace dostávaly a já byla sotva schopná je zpracovat. Že se ve vězení seznámil s Deathbladem, kterého jsem opět poslala za katr, že mu pomohl utéci, ale sám zůstal. Srdce mi bušilo, ne ze strachu, kdybych se bála, nemohla bych dělat to, co dělám. Tedy dobře, měla jsem strach, kdo by neměl, ale... to se tak těžko vysvětluje. Byl to strach z nejistoty. Strach z toho, že jsem nevěděla co udělá, jestli se dozví, že jsem tady. Strach z toho, že jsem nevěděla co udělám já, kdybych ho znovu potkala.

"Počkejte... co... on... on utekl?" překvapeně vyhrknu na kapitána a prsty opět zatnu do opěrky židle. Znovu ten knedlík v krku, v hlavě zmatené myšlenky, nevěděla jsem, co dělat, co si myslet. Dýchala jsem mělce, rychle, srdce mi bušilo jak splašené. On se dostal ven. Co udělá? Bude se chtít pomstít? Nebo bude dělat jakoby se nic nestalo?
"A-ano, jistě, ano. Pokud se o to pokusí, ihned to nahlásím," trochu se zakuckám. "Já... ne... ne, určitě ne pane. Pokud... pokud ví, že tu jsem a ví, kde bydlím, všimne si, že mě hlídají. Pak bude vědět, že o něm vím. Ne... kdepak," zamyslím se a pak se zhluboka nadechnu, abych se uklidnila. Chvilku dech zadržím a pak velmi pomalu vydechnu. "Nejlepší bude dělat, že o ničem nevím. Bude..." na kratičkou chvilku se odmlčím, "bude tak snadnější ho zase chytit."

Temná ulička na okrsku č. 59, Noc - detektiv Wallace

No, původně jsem ho chtěl dotáhnout na okrsek a tam ho pořádně vyslechnout. V ideálním případě ho pak poslat rovnou na celu abych ho dostal z ulice. Ale jestli chce vykládat dobrovolně, tím líp. I když to nebude mít zase takovou váhu. „Dobře, tak povídej... Hezky popořadě. Jméno, příjmení, jak ses sem dostal, cos tu měl dělat...“ povolím tlak na jeho nohu a kdybych mu kolenem lehce na nohu pořád netlačil a nemířil mu někam do spodní oblasti zad, doprovodil bych to i gestem ruky s pistolí abych ho pobídnul. „A abychom se vrátili k tomu, kdo je tu hajzl... Kdo že to do mě měl támhle tou bouchačkou napálit bez varování?“ připomenu mu, že moc nemá smysl zapírat proč tu byl. I když mě hlavně zajímá kdo ho sem poslal a jestli ví něco o Blackovi. Pak v tomto duchu pokračuju s otázkama. Jestli budu s odpovědí spokojený, stejně ho odtáhnu na barák ať si můžu jeho výpověď ověřit. Kdyby nic jiného, minimálně se vsadím, že ta pistole bude trochu horká...

No, zatím to vychází. Uvidíme, jak dlouho... Ale proč to zatím nezkusit v klidu. „Uhodls neobešlo. Napálil bys to do mě jak bych se v té uličce objevil.“ odpovím mu. Nemám ani ten nejmenší důvod mu věřit, takže hlavní sleduju každý jeho pohyb dokud se nepoloží na zem. „Ok. Zatím to jde... Teď si hoď nárt pravé nohy do podkolenní jamky levé nohy a levou nohu pokrč.“ dost jednoduché, ale mě pak bude stačit lehce mu na levý kotník zatlačit a neudělá už vůbec nic. „Teď hoď ruce za záda a nasadím ti želízka. Pak si pokecáme a když budu spokojený, nechám tě jít.“ pokračuju. Fakt mám v úmyslu nechat ho jít, ale nechci se s ním vybavovat když nebude nějak omezený na pohybu. Každopádně, jestli ty nohy i ruce opravdu dá tak jak budu potřebovat, přijdu k němu zezadu a na ten kotník skutečně zatlačím. Ale pořádně, aby se prohnul v zádech bolestí a já ho tak mohl poslat do bezvědomí úderem do té jeho palice. To mi to nasazení pout opravdu usnadní. Ještě se přesvědčím, že je fakt mimo, zkontroluju okolí, seberu jeho bouchačku a podívám se tam, kde by teoreticky měla být pozornost od Blacka. I když nevěřím tomu, že tam fakt je.

Jestli bude všechno v cajku, začnu borce pomalu odtahovat k autu i když prvně zkusím zavolat vysílačkou nějaké blízké auto... Pro jistotu pošlu zprávu i Navarrovi. Ve světle posledních zjištění nevím, komu tady můžu a nemůžu věřit.

No, trochu jsem své nohy a žebra podcenil, takže jsem byl za a) pomalý a za b) mě asi prozradil i ten bolestný vzdech při došlápnutí na pravou nohu. Každopádně mě asi čekal spíš z druhé strany a taky nebyl úplně nejrychlejší. Pár rychlých, i když bolestivých, kroků a místo hlavy zásah do prstů a zápěstí. Jeho pistole letí dál do uličky a on už může akorát tak zírat do hlavně mé pětačtyřicítky. Vypadá to, že je tu sám. Aspoň nějaká dobrá zpráva. „Tak jo... Dneska toho mám akorát tak dost. Buď budeš v klidu a hezky si povykládáme nebo ti napálím jednu včelku do bachoru a povykládáme si až po tom, co se probereš ve špitále. Je to jenom na tobě.“ oznámím mu. Pořád mu na zmíněné břicho mířím i když levou rukou si sáhnu dozadu pro želízka. „Tak dělej. Hezky pomalu na zem, nohy od sebe a ruca rozpažit.“ pokračuju. Když bude dělat bordel, klidně mu tu kuli do břicha napálím. Ho to vyřadí a já si ho hezky spoutám. Krvácet bude pěkně pomalu, takže bude spousta času zavolat mu sanitku...

Sice mě při doskoku na zem píchne v koleni, do kterého jsem předtím dostal ránu obuškem, ale bolest celkem rychle přejde. Rychle zkontroluju, zda mám u sebe všechny věci a když dojdu k závěru, že mi skutečně nic nechybí, s pistolí v ruce pokračuju uličkou. Sotva nahlédnu za roh, mé tušení se potvrdí. Tak tady tě máme parchante... Já věděl, že to nebude zpráva od Blacka... proletí mi hlavou. Mohl bych ho hned zastřelit, ale tak bych se nedozvěděl vůbec nic. A kdybych to zkusil po dobrém, předpokládám, že by se otočil ke mě a hned asi začal střílet. Je to jen pár metrů. Zatraceně riskantních pár metrů, ale jsem sám, takže jinou možnost nevidím. Pevně sevřu pistoli. Jinou možnost aktuálně nevidím. Rozběhnu se směrem k němu s cílem prásknout ho botkou pažby do lebky a rychle ho tak uzemnit. Když se to vydaří, další ránu mu šoupnout z boku krku na karotidu a než se vzpamatuje, nasadit želízka. Jednoduchý plán, ale když nevyjde, budu mu prostě muset napálit nějaké olovo do bachoru a odtáhnou ho odtud prostříleného v naději, že ho ve špitále dají tak dohromady, aby ještě vypovídal...

Kapitánova kancelář
59. okrsek, večer

Sotva usednu ke svému stolu a nahodím kompa, abych se dala do sepisování hlášení, přijde ke mě Bishop a sotva na půl huby mi řekne, že mě chce kapitán ve svém kanclu jakože ihned. Jen si povzdechnu, zvednu se, vezmu si svou zbraň a klíče a zamířím za ním. Krom mne a Bishopa je přítomna ještě Johnsonová. Ani se nesnažím přemýšlet o tom, proč si zavolal nás tři. Když ale oznámí, že na mě a Johnsonovou Bishop podal stížnost, nebo alespoň oznámil záměr ji podat, překvapeně jsem povytáhla obočí. Pravda, nezůstalo jen u obočí, ale i u slabšího uchechtnutí a nechápavého zavrtění hlavou. Čekala jsem, že mi to bude Bishop vracet jinak, ne, že si hned půjde stěžovat za velkým taťkou. Každopádně jsem si o něm udělala svůj obrázek a nebyl zrovna lichotivý.

Nakonec to skončilo jen pokáráním, že jsem ujela, což jsem uznala, ale nehodlala to vzít zpět a pak, k mému obrovskému překvapení, omluvou od těch dvou mé maličkosti. Tohle jsem upřímně nečekala a možná jsem o to ani nestála. Ale je pravda, že jsem omluvu přijala. Za mě bylo vyřešeno. Nebylo to třeba, já bych si stěžovat určitě nešla, nechci mít nálepku někoho, kdo si jde s každou urážkou na mou osobu stěžovat. To se ale o Bishopovi říct nedalo.

Jakmile bylo tohle vyřešené, nechal si zavolat ještě Harlowovou a Coopera, načež nám sdělil, že nás všechny vybral do jednotky HAWK. Upřímně jsem nechápala proč zrovna mě a nějak velkou radost jsem z toho neměla, ale nic jsem nenamítala. Práce jako každá jiná. Když už jsem doufala, že je to vše a já se budu moci konečně pustit do sepsání těch hlášení, všechny, krom mě propustil. Zastavila jsem se v půli kroku, když mi řekl, abych zůstala a zvědavě se otočila zpět na něj. Nevěděla jsem o čem se mnou chce ještě mluvit a to překvapení, když mi to po klapnutí dveří řekl bylo opravdu upřímné.
New York? s trochu více nechápavým výrazem dosednu do křesla a čekám, co z něj vypadne. Není více, co bych mu řekla, vše je v mé složce, nic zamlčeno nebylo, alespoň co já vím. Co si pamatuji, kapitán Treek i komisař Devosa se tehdy vyjádřili jasně. Nechají mi hodnost, dokonce mi ani nesníží plat, ale přesunou mě sem a na pár let si o vyšší hodnosti mohu nechat jen zdát. Chápali, že nic z toho, co se stalo jsem neudělala schválně. Vnitřní to vyšetřovalo dost dlouho na to, aby mě očistili, ale i přes to, že se tak stalo, přesunuli mě sem. Že prý nějaké další potrestání je třeba.

Seděla jsem v křesle, sledovala kapitána a čekala o čem přesně bude chtít mluvit. Nenapadalo mne nic, co více o tom říci.