Gear up

Důstojník vás pozoruje svým orlím zrakem a ani nedutá, možná jako by trošku hlídal jestli někdo neudělá nějakou blbost. Největší porci své pozornosti přesouvá ke Kamile, která měla skutečně problém se nasoukat do exoskeletu a museli jí pomáhat dva vojáci. Její nálada je přinejmenším rozjařená a roztěkanost způsobená kokainem z ní stříká na všechny strany. Pobíhá sem a tam, jako nadopovaná myš a naprosto chaoticky na sebe věší zbraně. I tak se, ale zvládne vybavit.
Jako první urve důstojníkovu pozornost Jan. "Ano." přikývne na jeho první otázku a poznámku o ženách přejde mlčením...i když v jeho očích je vidět pobavení.
"Jistě madam. Tady. IFAK, batohy pro polní mediky, analgetika, kinetin, epipeny." odpoví voják dotázaný Petrou a ukáže jí na jednu z větších beden v regálu. Do toho všeho se přitočí Kamila, která okamžitě hrábne po jednom z batohů. Ve skladišti je skutečně všechno, včetně nočního vidění poslední generace.

"Kdo je vybavený, prosím následujte mne do hangáru." otočí se na patě důstojník a vyjde dveřmi, přičemž jeho muži zůstávají. Jen jeden odvede Jana a Elenu druhým směrem, než je hangár.

V hangáru se důstojník zastaví. Jedná se o tunel vyhloubený ve skalním masivu a teplota je tu podstatně nižší než v útrobách komplexu. K vidění je tu několik strojů, včetně civilních letadel i helikoptér. Důstojník se zastaví u hromady beden. Všude okolo pobáhají technici a vojáci, kteří nakládají materiál nebo provádí předvzletové kontroly či opravy.
"Než se vrátí vaši přátelé je prostor pro dotazy." opře se důstojník o jednu z beden a přejede vás pohledem.

Konec akce... začátek akce

Zatím co se moje mysl vznáší na hašišovém výletě a jen se spokojeně vpíjím do křivek krásných holek v místnosti a hudba mě vrací o dvacet let zpět, do mé milované Marseille. Na párty s mladýma punkáčkama z Alžíru a holkama ze Senegalu a Maroka. Většinou muslimkama, které ve Francii odvrhly "fotrovo náboženství" a o to větší rebelky byly. Buď si užívali i s holkama anebo si to s oblibou nechali dělat do zadku, prostě už jen proto, že to islám zakazoval. Byly skvělé a moji tehdejší kámoši taky. Všichni už jsou asi mrtví. Moje marseilleské myšlenky ztrácející se v ska a kouři, přeruší skupina četníků... jenže to není skupina četníků co chtějí prudit punkovou omladinu, ale Krysovy lidé. Jsem zase zpět od středozemního moře tu.
Místo brka si zapálím už jen gitanesku. Příliš rychle, vše je příliš rychle, ale jen pokrčím rameny a přeberu výstroj.
Cíl ani prachy nečekají. Před chvíli jsme připili na Leška a další a už zas jdeme dále. Informace, že jednotky obsazují západní pobřeží mé domoviny mě trochu rozruší, ale na nic jiného není čas.

Když je možnost vzít si cokoliv, moc se nerozpakuju. Na dlouhou vzdálenost si vezmu klasickou antimateriálovku Barrett XM109 ještě jsem zvažoval falcona, když už jedeme do Československa, ale barrett má větší dostřel i zásobník. K tomu kvalitní optiku i s nočním viděním. Pak už moc nevymýšlím Brena 2 s podvěsným granátometem, který se mi tak osvědčil v předchozích bojích, moji starou pistoli a nůž.
Dostatečné množství granátů tříštivých, fosforových i kouřových, claymorky a c4. Také provaz, noční vidění, dalekohled s dálkoměrem a další drobnosti jako osobní lékárnička, kompas, šití, provaz atd... Hodně munice a taky pár krabek gitanes a tabák do dýmky. Vše jsem poskládal do torny a upravil vybavení, aby mi sedělo. Z exoskeletu jsem byl trochu nervózní neměl jsem s tím zkušenosti holt starý vlk. Na hlavu jsem si posadil svoji starou képi blanc. Zhulenost pomalu odcházela, ale já stejně moc nekomunikoval jen jsem přátelsky mrkl na Jana, ten jede domů. Bijec co jsem ho s Leškem našel div ne na ulici, učil jsem ho s kulometem a zachránil nás v kanálech, se teď i bez exoskeletu vyjímal jako starý veterán. Další pokývnutí směřovalo na Nanu a znamenalo jediné, další společný boj ty starý negře. Poslední přelétnutí křivek Petry a Kamilky.

Byl jsem připraven na další cestu.

Move!

Rozpačitě se uculím na jeho lichotku. Upřímně na to nejsem moc zvyklá. Maximálně tak od nějakých oplzlíků před barem. Ale zase musím dodat, že jsem si za ty chlípný kecy vzala bonus z jejich peněženky. Ani jeden si toho nikdy nevšiml. Asi to nebylo úplně fér, ale co už... Nějak jsem se uživit musela, v tomhle podělaným světě. Kopnu s ním další vodku a poslouchám jeho story.

Zamračím se, když to poslouchám. Spíš teda starostlivě nakrčím čelo. "To mě mrzí," přiložím mu ruku na rameno. "Ale jsem ráda, že jsi to zvládl. I když trochu... jiný," usměju se na něj nakonec a vyklopím do sebe dalšího panáka.

Ohlédnu se do místnosti, když ztichne hudba a změní se světlo. Prohlížím si příchozí skupinku. Obzvláště pak toho robota. Vím, že technologie je dost pokročilá, ale ještě jsem se neměla možnost s žádným "potkat". Vypiju dalšího panáka, když je nám sděleno, co se děje a co nás čeká. Jen to potvrzuje poje pochyby o tom, že je někde vůbec bezpečno. Jestli v Americe bylo, tak si to tam natáhnou teď sami. Za mě je prostě nejjednodušší se uchýlit na loď nebo na malý ostrůvek, kde prostě není kdovíjaká populace. Robinson je důkaz toho, že není nemožné si vystačit s tím co příroda nabízí. A různé kmeny domorodců taktéž. Což je prostě řešení v momentě, kdy budu vědět, že to nejde jinak. Přece jen jsem z domova odjela z jiného důvodu. Chvilku tak filozofuji do sklenky a když se otočím, Johny a ten tichý týpek už jsou převlečení. Povytáhnu pobaveně obočí nad jeho vtipkováním o neviditelnosti. Sklouznu ze stoličky a jak jsem toho vypila poměrně dost za krátkou chvilku, a ještě k tomu nejsem zvyklá pít, zamotají se mi nohy. Pád zastavím o Johnyho, který si naštěstí přišel pro pití. "Ooops.." usměju se rozpačitě. Je to trochu trapný, zas tolik jsem toho nevypila... Ale taky jsem nic nejedla. Rozdýchám se trochu, abych získala zpět ztracenou rovnováhu a dojdu si pro svůj pytel s oblečením. Přejdu k jednomu z gaučů, který pojistí případné další výpadky rovnováhy. S alkoholem odešla většina mé stydlivosti, takže se prostě začnu převlékat. Naštěstí mám pod overalem erární spodní prádlo. Takže vlastně žádný rozdíl oproti bikinám. Když nad tím tak přemýšlím, nevím co s tím všichni tak nadělají. Odhaluje to v podstatě stejným způsobem, jen je to z jiného materiálu. Overaly mám převlečené vcelku rychle a s exosuitem si nechám pomoci.

Pokračujeme do zbrojnice. Zatímco ostatní se nadšeně natahují pro zbraně, div nemají hvězdičky v očích, já se trochu zklamaně rozhlédnu. Počkám na Johnyho, až si vybere co potřebuje a rovnou požádám nejbližšího vojáka, aby nás dovedl za Krysou. Mám na něj pár otázek, než si vyberu něco tady.

Hračkárna!!

Ostatní se celkem bavili, ale já jsme seděl v koutě a neměl jsem nějak potřebu se bavit. Jenom jsem kouřil, poměrně kvalitní tabák a našel jsem si cognac. Vzpomínal jsem na časy v legii a na časy kdy jsem měl svůj byznys a svoje lidi. Časy s legií jsou v prdeli, můj byznys je taky v prdeli. Takže jsme si nalil zase na dva prsty a pak si nalil do chřtánu.

Pořád si nemůžu zvyknout, že teď nestřílím Krysy na potkání. Ten pocit jsem musel teď potlačovat a bylo to proti přirozenému chodu věcí. Každopádně ten co vešel vypadal, že ví o čem mluví a má nějaké to pověření.

"Prej pan Rolls. Zasraná Krysa je to. Jo zachránil mi život, ale furt je to Krysa."

Musím říct, že Krysa tady má opravdu slušné vybavení. Můžu si říkat co chcu. Roboty jsem opravdu neměl a takovéhle lidi taky ne. Na druhou stranu já jsem měl černý. To je klasickej koncept sloužících už pár set let a funguje to. Zvedl jsem se ze svého místa a šel jsem pro svůj pytel. Když jsem ho otevřel, tak jsem uznale hvízdnul. Ten maskáč mi nic neříkal. Upřímně jsem české maskáče viděl snad dvakrát, takže jsem si teď navíc s chlastem v hlavě nevzpomněl čí jsou. To mi, ale nebránilo si hračky a oblečení začít nasazovat. Nejsem zrovna vybíravej, pokud mi někdo dává věci zadarmo. Navíc posílený alkoholem se mi v hlavě zapnul mód na pomstu za sebe a své lidi. Oblékal jsem se a poslouchal co nám říkal ten týpek o úkolu. Jména míst mi neříkala vůbec, ale vůbec nic. Česká republika nebo Uzbekistán, asi to pro mě vyjde na stejno. Bylo zvláštní mít na sobě exoskelet. Ty jsme taky neměli...ale zase jsme měli sami od sebe velké namakané dvou metrové černochy. Típnul jsem cigaretu a následoval do zbrojnice, kde jak jsem zjistil bylo opravdu hodně vybavení a zbraní. Projel jsem si celou sbírku očima a ze stojanu si vzal HK 416cku. Byl to doslova výběr rozumem. Dá se předpokládat, že podobnou zbraň si vyberou i ostatní a tak si budeme moci případně půjčovat zásobníky. Pokud tu "pan Rolls" má nějaké red doty, tak si ho vezmu a přidělám taky. Z pistolí si vyberu Glock 19. Vestu na munici, granáty, útočný nůž nějak extra neřeším co to je, hlavně že to je ostrý. Pohled mi padne na dva bločky semtexu a rozbušky. Když už jdeme do Čech, tak by to chtělo i jejich výbušniny. U Semtexu jsem si zrovna jistý, kde ho vyrobili. Po očku kontroluju ostatní, pokud si někdo bude brát takové věci jako třeba noční vidění a pokud ho tu "pan Rolls" má, tak si taky vezmu. "Pan Rolls" je vybavenější než jsem čekal. Jsem rád, že jsem tu obchodní válku opravdu nerozpoutal, jak jsem svého času plánoval. Sfouknul by mě jak svíčku...

A zpět do akce...

Když zmínila svého otce, smutně jsem se na ni usmál a taky pozvedl sklenku na ty, co jsme ztratili . Mrzí mě, že ona už tu nikoho nemá. A vím jak se cítí. Už jsem se chystal říct nějakou klišé věc, že teď má nás, ale ona pokračovala a začala vyprávět, co tam všechno potkali na cestě k vlaku. Tak jsem jen poslouchal a při tom upíjel svůj drink. Když zmínila hada v tunelu, nějak mlhavě jsem si vybavil, že jsem kolem toho proběhl. „Fosforem jo?“ pozvedl jsem obočí a koukl na Petru a pak zas na Elen. „Takže dvě krásný holky sejmuli snad většího hajzla než byl Mengele. Na to se napijem!“ zasmál jsme se a rozlil do tří panáků po vodce. Sám jsem hned tu svou kopl.

„Já to měl podobný… prošel jsem kolem pár strážných do Müllerovy pracovny, kde jsme zahájili ten Ragnarok. Pak to malej schytal a já taky. Brokovnicí přímo pod okraj vesty. Málem mi ustřelil ptáka i s pytlem. Pak už to bylo jak špatně udělaná prezentace. Chvíli mě někdo táhne. Pak na mě někdo mluví… myslím, že to byl Müller…. a pak… takový divný sen. A když jsem se vzbudil, ležel jsme nahej na kovovým stole, kterej se pode mnou prohnul. No a pak na mě nastoupila banda modrých… Tak jsme se pobili… a jeden si ze mě ukousl… a stal se silnějším. Dal mi pak zabrat… a nakonec jsem potkal zřejmě Fenrira… takovej velkej vlk… dostal na čumák a narval jsem mu granát do tlamy. Pak to bouchlo… a … ehm…“ zarazil jsem se a přemýšlel, jestli je dobrý nápad, jsem že jsem si z něj kousek upápl… „Ten výbuch mě dost pocuchal a… pak se stalo… no…“ zatočil jsem prstem ve vzduchu „no prostě jsem začal chlupatět a v hlavě jsem měl jen jedno. Najít Petru. A cítil jsem ji… přes celej ten komplex… i Müllera. Ve své hlavě, snažil se mě stáhnout na svou stranu. Zřejmě to taky nebyl jen člověk,“ pokrčil jsem rameny a rozlel další rundu. „Dobře, že jste ho dostaly. Na vás holky!“ pronesl jsem přípitek a kopl vodku do sebe.

Jenže krásné chvíle netrvají dlouho….

Hudba zmlkla a rozsvítilo se červené světlo. „Sakra…“ zavrčel jsem, jelikož červený nouzák většinou znamená průser. A měl jsem pravdu. Do baru vlezli vojáci. Velitele jsem s jistotou poznal. Tak jsem se zvedl ze židle a sevřel ruce v pěst, stále ale podél těla. V domnění, že začnou střílet. Ono se tak ale nestalo. Dokonce se omluvil a vešel dovnitř. A vojáci spolu s robotem za ním. Trochu mi povyskočilo obočí, myslel jsem, že tohle byly jen prototypy.
Velitel začal vysvětlovat situaci, že je náhlá změna a další blbosti. Prostě naše skupinka magorů je potřeba jinde. Ale očividně pojedu domů, takže se celkem těším. Doma jsem nebyl, ani nepamatuji. "No...Jedeme domů, ségra," řekl jsem česky a koukl na Petru. Je mi jasné, že to jen uvítá, když tak chtěla zpátky k jednotce. Z robota jsem nakonec vzal pytel se svým jménem. Už podle vzhledu působil prázdně, oproti ostatním. Po jeho otevření a vysypání obsahu na volný stůl, jsem našel jen české armádní hadry. Konkrétně kalhoty, zelený triko a blůzu. Plus boty. Mlaskl jsem a podíval se na toho velitele, ale ten mi jen řekl, že ta super věcička, co vyfasovali všichni ostatní, by nevydržela mou sílu. "Bezva..." hlesl jsem a shodil se zebe nemocničního anděla, takže všichni měli hezký výhled na můj krásnej zelenej zadek. velitel začal vysvětlovat celou situaci, jak je zase všechno na hovno a jak je důležité, aby naše banda magorů vyrazila co nejdřív. A rovnou do Budějovic. To je tak pět hodin cesty autem domů. Třeba bude příležitost. Nasoukal jsem se tedy do věcí, až mi nakonec zbyla jen ta blůza. Zvedl jsem ji před sebe a chvíli si ji prohlížel, než jsem z ní urval rukávy a udělal si tak hezkou vestu, kterou jsem si taky oblékl.
"Teď si jen lehnu do trávy a nikdy mě nenajdete," zavtipkoval jsem a došel si pro flašku vodky. Když může být Móris zduněný jak Bob Marley, tak proč ne já nasáklý jak houba.

Když jsme byli všichni... tedy... když byli všichni, až na mě, vystrojeni hypermoderní serepetičkou, zavedli nás o místnost vedle. Do zbrojnice. A je prej maj lucky hours. Všechno co vidíme, je zdarma. Procházel jsem mezi regály zbraní a vybíral si. A stejně jako dítě v cukrárně, ani já jsem si nemohl vybrat. Tolik lákavých věcí. Nakonec jsem tedy vzal SPAS 12. "Ty, vojáčku," houkl jsem na vojáka, co stál kousek ode mě. "Nevyznám se tu, přihrej mi tu pár krabiček. Od každého něco. Jak slug, tak klasické. A pokud tu máte i ty zápalné, tak taky. No šup, pohyb vojíne," zaúkoloval jsem pikolíka a šel hledat vestu, opasek na brokové náboje, popřípadě pás přes hruď. Taky pár sumek na broky, co se dají přidělat na vestu. Batoh a popruhy na brokovnici. A pár metrů lana a pár metrů řetězu. Nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit.

Z mého veselého nakupování mě vytrhlo, když jsem si vzpomněl na velitelova slova, když jsme tu přišli. Napil jsme se z vodky, co jsem si vzal s sebou z baru a už navlečen ve vestě, s municí, zbraní a lanem (popřípadě i s řetězem) v batohu, jsem se vrátil k veliteli. "Krysa má pro nás dárek?" zeptal jsem se trochu podezřívavě. Zajímalo by mě proč. Já pro něj nic neudělal. To Móris jej víceméně zachránil od žlutý pohromy. Tak jsem poslušně čekal dál, až Elen bude mít všechno, co potřebuje. "Ženy a nákupy," usmál jsem se a podal jsem veliteli flašku vodky.

Párty is over

Více či méně rozjařené rozhovory, popíjení piva v koutě, sjeté pohledy…přítomnost všech těchto faktorů, které vytvářejí náladu v místnosti smete náhle zastavení skáčkové melodie a přepnutí bílých světel do červené. Dveře ve kterých původně zmizel Krysa se otevřou a v nich stojí vysoký muž, podle vzezření a přirozené autority, která zaplňuje místnost, očividně důstojník. Jemu stejně jako čtveřici mužů za ním se na rameni vyjímá bílý znak v černém poli, znak krysy. Všichni muži na sobě mají exoskeletární obleky.
“Omlouvám se za vyrušení, ale okolnosti se změnili.“ pronese poté, co si získá pozornost všech v místnosti. Vkročí do místnosti a muži s ním, hned za nimi vkráčí do místnosti vojenský robot BigDog. Je ověšený šedivými pytli s jmenovkami.

“Pan Rolls dokázal zajistit bezpečnou zónu na území České republiky, nicméně vzhledem k rychle se měnící situaci, musíme vyrazit co nejdříve. Prosím najděte pytel se svým jménem a ustrojte se. Pokud bude třeba, moji lidé vám s ustrojením pomůžou.“ pokyne rukou k robotu, který se zastavil. Pokud pytle otevřete, tak zjistíte, že každý obsahuje exoskeletární oblek i s bojovou kombinézou a párem bot. Vše až na boty je v maskovacím vzoru 95. Pakliže se nikdo nepohne vojáci začnou pytle rozdávat sami. Jenom Jan tam má pouhé oblečení, což mu voják ospravedlní s tím, že oblek by jeho současnou fyzickou sílu nevydržel.

“Musím vás spravit o situaci na českém území. Vzhledem k událostem v německu a územích okupovaných říší došlo k rozpoutání celosvětového konfliktu. Síly USA obsazují pobřežní oblasti Francie a Německa. Na druhé straně Federační síly pohltili celé Slovensko a zastavili se u Brna. Československá Legie je značně zredukovaná, ale zatím stále drží významné body. Temelín, Dukovany a některá opevnění. Jejich nejpalčivějším problémem je radikální skupina Český Lev, která otevřeně sympatizuje s ideologií Čtvrté říše.“ Vysvětluje a během svého proslovu přejde k tácu s laskominami. Vyklepne jednu cigaretu z balíčku a připálí si. Ne, že by tím jeho vzezření a projev ztratili na formálnosti.“Převoz proběhne letecky a LZ je určeno na letiště v Českých Budějovicích. Odtud vás doprovodí kontakt s krycím jménem Archanděl. Je na vás, jestli zvolíte cestu k Temelínu, nebo například do Českého Krumlova, kde sídlí velitelství.“ přejede vás pohledem a zašlápne nedokouřenou cigaretu na zemi.

“Prosím dokuřte a následujte mne. Případné dotazy zodpovím ve zbrojnici.“pokyne vám ke dveřím, kterými se sám vydá. Hned o kousek dál otevře pancéřové dveře, které odhalí nevelkou zbrojnici, přesto je tu vše z moderních zbraní, dostatek munice, výbavy i trhavin. “Vybavte se čím potřebujete. Měli by jste tu najít vše na co pomyslíte.“ usměje se a zastaví se pohledem na Eleně a Janovi. “Až se vy dva vybavíte, řekněte některému z mých mužů zavede vás. Do laboratoře. Pan Rolls má pro vás dva překvapení.“ Oznámí jim a vyčkává, než se spakujete.