Smrdutá objetí

Kolem rohu se něco mihne mířím na to Mp. Už už chci vysypat zásobník za probíhajícím zedem, ale něco mi nesedí. To není zombík. Mihlo se to dost rychle. V obrysech a pohybech mi něco nesedí. Prst už už mačkající spoušť, se zastaví. V zlomcích sekundy mu v hlavě vytane jestli to nepokropit jen tak pro jistotu. Když se to neohlásilo, muže to být jen nepřítel.
Ale není. Za silueta za vrstvou kouře je mi povědomá. Promluví.

"Mon Dieu. Elasťáková holka s lukem?"

Vypadne ze mě. Hned si nevzpomenu na jméno. To už je ale malamut pryč. Ozývá se vášnivé, mlaskavé lízání. Holky si shledání zjevně užívají. Snažím se uklidit trochu bokem. Pak si konečně vzpomenu jak se jmenuje.

"Elen? Kde jsou ostatní? Podařilo se vám dostat Müllera? Kde to vlastně jsme?"

Vysypu soubor otázek, které mě zajímají. Po tom masakru u blobu dostala útočná skupina brutálně zabrat, tak mě samozřejmě zajímá kdo přežil a hlavně jestli je splněn primární úkol naší mise, nebo se budu muset ještě někam dostat. Protože Müller nesmí přežít a já potřebuju důkaz o jeho smrti.

Merde de toboggan.

Když kolem mě prosviští zetko a já uhnu jen tak, tak oddechnu si a nabodnutému Zedovi propálím hlavu olověnou kulí. Prostě pro jistotu. Ještě kousek, kruci. Jdu za zvukem a ten se blíží a pak najednou jedu jak na tobogánu plném sraček. Jak jsou hovnomety tak jsou i srajdotobogány a tohle je zjevně místní atrakce. Asi bych výskal jako malý kluk, kdybych byl na Woodstoku v 69. I když ty výkaly by spíš připomínaly Woodstok v 99 ostatně i takhle základna má asi podobný stav jak tamější sociálky a zázemí.
Každopádně nevýskám, spíš plivu na zem a jsem sprostý, kamarádi totiž někam ulítli a já se tu projíždím po zadku se psem. No tedy jupí jou. *bum* narazím na mřížový poklop a ten povolí. Ještě dva metry plachtím volným pádem a dopadnu do kouře kouřového granátu. Pád naštěstí zmírním epesním sbalením se do parakotoulu a nějakého tuháče co ještě dýchá. Další tři kolem mě. Pes dopadne na mě. Kruci to jsme, ale veselá artistická dvojka, mohli bychom vystupovat v Cirque du Soleil. Pes zavrčí.

"Merde!"

Ano vím, že jsem už monotematický, ale co jiného na tohle říct. Na pravé straně něco je zamířím tam MP a stáhnu psa za sebe, aby mi kryl záda. Nad hlavou se mi ozývá nějaký bošácký schlagermusik o Ragnaroku, větší punk jsem slyšel jen od Die Woodys - Fichtl's Lied čímž jsme týrali německé rekruty na výcviku.

Popis:

Vysoký cca 190+ cm asi 40 letý voják s černými vlasy a plnovousem. Někde již lehce prokvétá stříbro. Poměrně výrazně osmahnutý a ošlehaný větrem, černé pronikavé oči. Spíš šlachovitý, než nějak výrazně svalnatý. Oblečen do vojenských kalhot a maskáčového obleku s neprůstřelnou vestou a v ruce MP. Naprosto zasviněný a špinavý od krve a všeho možného. Za ním je, vrčící malamut špinavý stejně jako on.

Dobrou noc a sladké sny...

K mému malému štěstí je eliťák jelito, co si neumí správně zavázat ani boty. „Febile!“ vyštěkl jsem na něj, když se přede mě natáhl na zem, jako placek. Se skoro ukousnutým jazykem se blbě mluví. Už jsem v rukou třímal empici a hlaveň se pomalu přesouvala na jeho záda, když se rozrazily dveře a ozvalo se velké prásk. Do břicha mě nabral roj nasraných olověných včeliček, kdy některé se dostaly i pod vestu. Kdyby mířil o něco níž, tak jsem bez ptáka. Popadl jsem se za břicho a zaskučel. Nebudu lhát, málem jsem se i připosral. Už už jsem sbíral síly na poslední zteč, když mě do hlavy prásklo něco tvrdého. Eliťák to stihl ke mně a podrobil zkoušce tvrdosti svou brokovnici a mojí lebku. Brokovnice vyhrála. Svět se začal schovávat do přítmí a pomalu se vytrácel. Koutkem oka jsem jen zahlédl malého Krautíka, jak jej nabrala dávka z automatu do prsou a hodila s ním o zeď. Odvážnější než většina co znám, usmál jsem se nad odvahou toho kluka a pleskl hlavou o beton.

Ale…ještě nejsem mrtvý. Krom toho, že je všude tma a ticho. Ani můj vlastní hlas neslyším. Pak se ale odnikud objevily dvě světýlka. Něco mi připomínají. Něco, co znám moc dobře. Něco co jsem měl za ztracené. Něco…. „Petra….,“ hlesl jsem a světýlka zmizely a s nimi i moje vědomí.

Přítel či nepřítel ?

18 minut do ostřelování

Elena Rose
Petra Kovářová

Zrzeček se nechal Petrou zastrčit dozadu, ale nelenil a přesunul se ke zbytku chlapců, aby se o pár vteřin později shromáždili za vámi. Všichni mají v rukou zbraně a slyšíte tiché cvakání pojistek. Pomalu k vám pronikaly hlasy parasiten kommanda. Muži se bavili zrovna o tom, kdo vyhraje týdenní sázku. Očividně se soutěží o největšího uloveného ptavouka. Tihle se, ale výsledky týdenní sezóny nedozví.
Kouřový granát opustí ruku četařky Kovářové a s dobře známým "Pšchhhht" začne zamořovat chodbu. "Was .." ozve se zmateně, ale to už se Petra vynořuje zpoza rohu a tiskne spoušť samopalu. I přes kouř je jasné, že si olověná sprcha devítimilimetrových projektilů vybírá mezi vojáky svou daň. Ozve se několik výkřiků a následně žuchnutí těl na zem.
Jen těsně po tom, co se česká střelkyně schová zpátky za roh je slyšet podivný svistot, jako by se něco táhlo potrubím a nakonec třísknutí něčeho těžkého a kovového o betonovou podlahu. A jako další dopadnutí podrážek a podivné zacvakání.
Kouř prosvicuje kužel bílého světla, pravděpodobně z baterky.

"Achtung ! Achtung ! Ragnarok Notfallprotokoll gestartet !" ozývá se tlumeně nad vámi v komplexu a současně z vysílaček mrtvých vojáků. Jde o nahranou smyčku. Vypadá to, že veškerá komunikace je tímto momentem přerušena. Ozve se potiché zapípán s následným "puf" a všichni chlapci, Kamila, Petra i Elena jsou nahozeni červenou lepivou směsí, která velmi silně zapáchá. Ve stropu byly šikovně umístěné nelethální nálože.
"Mischfutter" ("Krmná směs") zašeptá jeden z chlapců. Všichni jsou najednou nervózní. Z chodby nalevo se začne ozývat pomalu zesilující šustění, jako by stovky malých nožiček pochodovalo kupředu. Vpravo se ozve zavrčení. Je to pes ?

***

Jan Kovář

Normální voják by se překvapením nemohl pohnout, ale elitní jednotky nejsou normální vojáci. I tak ho vytržená zbraň lehce překvapila. Eliťák není tak obrovský jako ty, ale i tak je to kusanec. Přeruší tvou prosbu k Ottovi a zasadí ti jednu pěkně na čelist. Pouštíš vytrženou zbraň. V puse cítíš krev jak ti zuby cvakly jazyk. "Achtung !" třeskl jeho hluboký baryton ke dveřím a zkušeně se uhnul tvému loktu. Na jeho tváři se rozlil široký škleb a odlepí pravou nohu od země, aby ti zasadil ránu kolenem. Žel bohu pro něj (1), je to idiot, který je líný si pořádně zavázat tkaničky a levačkou přidupnutá tkanička způsobí, že udělá nedobrovolný kotrmelec vpřed. Rozplácne se na zemi jako špatně vyhozená palačinka.

Ottík, ale nelení a když vidí, že máš problémy vrhá se po útočné pušce, aby s ní zaplul za stůl. Očividně nechce střílet, když jste u sebe s vojákem tak blízko. Ozve se trojí cvaknutí zrovna v momentě, kdy dveře rozrazí dva eliťáci s kvéry v rukou. Jeden má v rukou ošklivou brokovnici, která na tebe namíří a "prásk" první rána jde do břicha (10) a bolí to jako čert, druhá jde mimo (8).
Otto se snaží útočníky zahnat střelbou (2), ale marně. Než se vzpamatuješ dostáváš pažbou brokovnice do hlavy. Jak se svět zatmívá a předtím, než tvoje tvář udeří o betonovou podlahu, vidíš jak mladého Otta nabírá dávka z útočné pušky a smýká s ním o zeď kanceláře. Tma...

Zatím co jsem se převlékal do uniformy elitního vojáka zdejšího komplexu, malej Krautík vysvětloval, co to vůbec je ten protokol Ragnarok. Čím víc o tom víc, tím víc se mi to nelíbí. Vypustí se všichni mutanti v komplexu a základna se sama zlikviduje. Nastanou jatka. Cítil jsem, jak se mi naježily chlupy na zátylku při pomyšlení, co všechno můžu vypustit. Nezbývá mi než doufat, že artilérie všechno vyřeší.
Ještě, než jsem s malým Krautem vyrazil ven, přišla za mnou Petra. Na chvilku jsem tam viděl zase tu malou holčičku, co tak dobře znám. Pokusil jsem se o něco jako milý úsměv a pohladil ji po vlasech. „Jinak to ani neumím ne?“ řekl jsem a podal ji svou starou, již několikrát opravenou koženou bundu. Jedinou mou památku na svou rodinu. „Pohlídej mi ji, vrátím se pro ni,“ řekl jsem a podržel ji tak, aby si do ni mohla vlézt.
Bez dalšího otálení jsem vyrazil za mým malým průvodcem po komplexu.

Nejdřív jsme zamířili do něčeho, co vypadalo jako cely a zřejmě i pokoje od děcek. A že jich tma bylo. Malej Kraut se bavil s nějakým zrzečkem a já jen pochytil scenario numer drai. Co je sakra scénář číslo tři? Zrzek to očividně věděl a rychle zmizel za ostatními a chvíli to vypadalo jak v mraveništi. Všichni pobíhali a cosi hledali, než zase vylezli. Tentokrát i ozbrojeni. O nějaké unikátní palebné síle nemůže být řeč, ale v tom počtu by se mohli dostat ven. Když jim Petra s Elen pomůžou. Ještě cosi řekl ostatním a pokračovali jsme dál. K mému překvapení se k nám přidalo ještě pár děcek. Asi úklidová četa.

Když jsme se blížili k prvnímu stanovišti, přepadl mě takový zvláštní pocit. Co když je tohle celé jen past. Malej Kraut nás rozdělí a pak napráská naše pozice a plán. Jestli se tak stane, provrtám mu čelem kulku jako prvnímu. Pevněji jsem sevřel v rukou rukojeť empice a pokračoval vstříc kontrolnímu stanovišti, kde se chlapci předvedli. Vojáci nestačili ani pípnou a byli doslova převálcováni dětskou záškodnickou skupinou. Jen jsem jim kývl hlavou, když jsem procházel kolem mrtvol a snažil se z hlavy vypudit toho prokletého démona pochybnosti.

Kraut pokračoval pavučinou chodeb a já jej následoval. Snažil jsem se vypadat drsně a nezaujatě, aby nám ostatní vojáci prostě jen uhýbali z cesty a doufal, že mě nikdo nezastaví a nebude po mě něco chtít. A čím jsme byli hlouběji v komplexu, tím začala být tvrdší i ostraha. Obyčejné vojáky vystřídali po zuby ozbrojení eliťáci. Celkově to tu vypadalo jako poslední možnost obrany. A náš cíl se nelítostně blížil.
Dva členové elitního komanda u dveří. Cítil jsem, jak mám prdel sevřenou obavami a po zádech mi teče ledový pot. Stále jsem se ale držel své role tvrdého eliťáka, co pěstí uzemní i nejtvrdšího mutanta. S mou stavbou těla by to mohlo i vyjít. Krautík nám otevřel dveře a já zapadl za ním do pracovny plukovníka, a budoucí mrtvoly, Müllera.

Pracovna byla víceméně i pokoj. Postel u steny, kartotéky, mapa a velkej stůl. Co jsem tak pochopil tak spínače jsou pod stolem. Jenže to má jeden problém. Jeden po zuby ozbrojený elitní problém stojící vedle stolu. Který na mě upíná svůj rentgenový pohled. Krautík se jal vytírání kanceláře a já stále s přísným výrazem šel k eliťákovi. Nesmím ztrácet čas. Musím rychle. Jednou rukou jsem mu stáhl zbraň a vyškubl ji (7+4). „Pohni kluku! Spu..“ nedořekl jsem, protože mi s hlasitým mlasknutím přistála obrovská pěst eliťáka na obličeji, až jsem si málem uhryzl jazyk (hod 1). Eliťák cosi zařval, zřejmě na stráže venku. Kurva! Ohnal jsem se po něm loktem, ale trefil jsem tak akorát místo, kde měl před chvíli hlavu (2+4). Já věděl, že se to tu posere! Můžu jen doufat, že Krautík je natolik chytrý a využil situace, aby spustil Ragnarok, zatím co já sloužím jako tréninkový panák pro pana Eliťáka.

Vstříc Ragnaroku

Chlapec vypadá dost spokojeně, když si Jan přebere oblečení a začne se oblékat. Vyslechne si otázky od obou dam a povzdechne si.
Pohledem se ujistí, že Wilhelm je ještě v limbu a polohlasem promluví.
"Ragnarok. Je kompletní likvidace základny. Bude vypuštěn Fenrir a Jömungand. Nastane bitva mezi bohy a jotuny...

Bratr bude
bojovat s bratrem,
sourozenci zničí
svazky rodu,
zle je na zemi,
zrazují ženy,
meče planou,
praskají štíty,
burácí bouře,
vlčí je věk,
nikdo nikoho
nechce šetřit,
až celý svět
propadne zkáze

...základna bude zamořena mutanty z laboratoří." vysvětlí nakonec. "Zakopat se držet pozice. Pokud základnu nelze udržet nebo obnovit, spustí se Ragnarok." odpoví Petře. Jeho pohled se přesune na Jana. "Ok. Eliťáci toho stejně moc nenamluví. Prostí vojáci z nich mají hrůzu." odsouhlasí Janovi jeho podmínky. "Pošlu vám zrzečka a ostatní kluky na pomoc." otočí se nakonec na Petru a s Janem vykročí ze dveří.

Minou jednu odbočku k místnosti vzduchotechniky a dostanou se na rozcestí, kde zrovna zrzavý kluk, sotva jedenáctiletý, vytírá chodbu. Vzhlédne hlavu od betonové podlahy a zvědavě se podívá na Janova průvodce. "Otto ? Was..." začne opatrně. "Es gibt keine Zeit. Dies ist ein Freund. Hol die Jungs, lass uns rausgehen. Szenario Nummer drei." oznámí mu a nakoukne na konec chodby. Vpravo lze spatřit špinavé vězeňské cimry, které z části slouží jako ubytování chlapců a zčásti, jako skutečné vězení. Občas lze slyšet křik mučených.
"Drei..." špitne Zrzeček, ale na nic nečeká a vystřelí směrem k ošklivým ubikacím. Prochází mezi chlapci a ti se rozeběhnou různými směry. Vypadá to jako chaos, ale je v tom vidět jistá sehranost. Nakonec se po necelých dvou minutách Zrzeček vrátí asi s deseti chlapci. Ozbrojenými pistolemi a krátkými samopaly. Podle všeho jsou to staré zbraně, ale pečlivě udržované.
"Verstärkung wartet im Leichenschauhaus." pronese skupině a s několika chlapci se obejme. Nakonec vezme mop, kýbl a pokyne Janovi, aby jej následoval. Připojí se k nim asi čtyři chlapci.

Jejich kroky míří ke kontrolnímu stanovišti, kde hlídají dva vojáci. Zamračí se, když vidí Jana, ale to už se dopředu prosmýkávají čtyři chlapci se zbraněmi ukrytými pod zbytečně velkými uniformami. Projdou kontrolním bodem a zrovna, když se jeden z vojáků chystá něco pronést zaryje se mu do ledvin šroubovák jednoho z chlapců. Druhý voják dostane ostrým kusem železa do kolene a další chlapec mu přisadí polní lopatkou do lebky. Otto s Janem se bez zastavení vydají dál. Je ještě vidět, jak chlapci obírají mrtvé o zbraně.
Další chodba a několik křižovatek proběhne bez problémů. Cestou potkají ještě patnáct vojáků a čím blíž jsou cíli tím fortelněji vypadají dveře a obyčejné vojáky střídají elitní vojáci. Ti nic neříkají, jen si měří Jana pohledem. Nakonec dojdou k Müllerově kanceláři. Před ní stojí dva elitní vojáci v černých overalech, vestou nacpanou zásobníky a v rukou mají automatické pušky HK416.
"Haushaltung." pronese Otto a jako kouzelným slůvkem se dveře otevřou. Místnost je prostě zařízená. Čtvercová a vévodí jí stůl z masivu, vyřezávaný. Na stěně jsou mapy a podél zdí stojí kartotéky. Je tu i postel a šatní skříň. V místnosti je jeden z elitních vojáků.
Otto namočí mop a začne vytírat. Elitní voják se zaměři na Jana a zkoumá ho pohledem. Zřejmě se mu moc nelíbí....

***

Mezitím se v márnici probírá Wilhelm. "Otto ? Wo ist Otto?" hledá zmateně svého kamaráda. Kamila ho okamžitě uklidňuje chlácholivým tónem a Wilhelm polevuje. Ozve se zaklepání na dveře. "My přítel." ozve se špatnou angličtinou pištivý hlásek. Když otevřete vykoukne na vás zrzavá čupřina jedenáctiletého kluka. "Honem jít." povzbudí vás k pohybu. Kamila sbírá Wilhelma a podpírá ho s druhou rukou umístěnou na samopalu.. Není úplně fit, ale nějak chodí. V chodbě čeká dalších šest chlapců. Ozbrojených.
Vaší skupinku dovedou ke dveřím vzduchotechniky. Zrzeček si přiloží prst ke rtům a udělá neslyšné "pšššt". On a dva chlapci zmizí ve dveřích. Ozve se naléhavé fňukání zrzečka a mužské hlasy. Po chvilce jen několik tupých úderů. Dveře se otevřou a vstupujete do místnosti, která je vybavena elektrickými rozvaděči, měřáky tlaku, čistoty vzduchu a podobně. Na zemi leží v ratolišti vlastní krve dva muži v šedých pracovních overalech.
Mají tu sadu nářadí a čistě náhodou klíč k servisnímu poklopu, který Zrzeček ukradne. Otevře poklop a společně s vámi v něm zmizí.

Je tu žebřík a Wilhelm vás dost zpomaluje. Kamila ho podpírá a kluci se také neflákají, aby raněného bratra dostali do bezpečí. Jste zpátky v tunelech. Před vámi je křižovatka tvaru "T". Zrzeček kývne na Petru a Elenu a společně s nimi se vydá situaci prozkoumat. Je hbitý a tichý pohyb mu nedělá problém. I Elena by mu některé krůčky mohla závidět.

Cesta vlevo je zamřížovaná. Masivní mříží a za ní je spálená země. Za ní začíná biom, který je ideální pro ptavouky. A že jich tam je ! Cesta vpravo je volná. I když...
Zrzeček se na poslední chvíli opře zády o Petru. Těsně předtím než uslyšíte hlasy.
"Parasiten kommando. Čtyři vojáci." špitne potichounku. Kroky se blíží směrem k vám...