Le Labyrinthe de Pan

Nakonec se z těch nejhorších sraček všichni dostaneme včetně mě, Leška i psa. Budeme vážně smrdět jako namočenej pes v sračkách, to je prostě Chanel Coco Mademoiselle. I když já se netrefil ostatní Zetka vcelku rychle vyřídili. Co nám však dělá trochu vrásky ten pomalý postup. Musíme to kurva zrychlit, ať toho kluka odsud dostaneme zavčasu. Stejně tak když začne kanonáda mohl by se Muller ve zmatku ztratit. Tak se pokusím prostě zrychlit i když stále dávám pozor na nástrahy. A skutečně dosáhneme toho, že se dostaneme ... do prdele.

"Merde! Musíme to zrychlit na velké vymýšlení nemáme čas. Ani na zkoušení a vracení se."

Rychle obhlédnu všechny tři větvení. U jednoho najdu nástrahy, upozorním na ně ostatní, místo kudy zřejmě utekl mladej Hanzík, podle toho orvaného mundůru. Pak v jednom je doupě Oduly a vzhledem k tomu, že svému Pytlíku neříkám Frodo, ani tudy se mi nechce. Pak máme ještě cestu s parazitobijci, kanálníci s plamenometem, zkusím si v hlavě vybavit kudy už jsme šli a určit směr (8+4=12) myslím, že by to mohla být ta pravá. Mrknu do tunelu a vidím jak se kanálníci už vzdaluji. Utéct je ale nenechá. Rychle se přiblížím až budu mít pěkně jejich hlavy s záměru MPéčka to do nich pustím *pluck* (17+3) zásah dávky krk a hlava a chlapík jde k zemi a *pluck* (19+3) s druhému exploduje hlava a svalí se na zem.

Obhlédnu mrtvoly co mají za výbavu jestli se bude něco hodit vemu to, určitě ten plamenomet. Ten muže mít Lešek jako pojistku. Prohledám jestli náhodou taky u sebe nemají nějaké čipové průkazky, cíga nebo něco podobného. Taky hledám vysílačky, podle těch by se také dalo něco určit a hlavně budeme slyšet nepřítele. Jen chvíli mi hlavou projede, jestli jim nevzít i po oku, pro jistotu, kdyby tu měli sítnicové snímače, ale stálo by to moc času a tihle kanálničtí debilové stejně asi nebudou mít oprávnění do nějakých labin a spíš jen do ubytovny mužstva, jídelny a na hajzl. Možno zbrojnice když budeme mít štěstí.

Pak ukážu ostatním, že můžeme pokračovat a vydám se směrem kudy přišli kanálníci.

Labyrint

55 minut do ostřelování

Poslední Zetko sebou pláclo zády do půlmetru odpadní směsi. Tunel ztichne a hladina se uklidní. Lešek pronese něco polsky k Breeze a zní to dost vděčně. Kamila vydýchává opřená o stěnu a snaží se znovu nepozvracet. Zachráněný člen týmu Beranidlo pronese k Janovi jenom tiché "Danke". Většina členů vašich týmů jsou profesionálové, takže provedou rychlou kontrolu vybavení a přebijí zbraně. Svobodník Jaromír Krátký se postaví do role pointmana.
Tunel se dlouho dobu nemění. Vaše tempo je zoufale pomalé, ale na druhou stranu se úspěšně vyhýbáte výdutím Mravkolvů. Na ty vás upozorňuje tiché vrčení Breeze nebo ruční signály svobodníka Krátkého. Nakonec se tunel lehce rozšíří a po stranách se objeví přívodní potrubí. Je dostatečně široké, aby se jím proplazila Breeze nebo zástupkyně ženského pohlaví. Jan by se tam stoprocentně nevešel. Z jednoho potrubí se vyplíží ptavouk, mutant vypadající jako ruka s ošklivým ocáskem. Než však napne své prstonožky ke skoku, zardousí ho vaše chlupatá ochránkyně a ještě s ním zapleská o stěnu.
Po dalších pár metrech se dostanete k rozcestí.

Cesta vlevo. Proudí z ní zatuchlý, ale oproti zdejšímu ovzduší, čerstvý vzduch. Je slyšet tiché hučení. Při bližším průzkumu zjistíte, že v dalším postupu brání masivní mříž, kterou by se protáhl jenom někdo opravdu hubený. A pravděpodobně se tudy i někdo protáhl. Je tu kus uniformy reichu. Tunel za mřížovým vypadá vyschle. A Maurice si všimne několika pohybových čidel a špatně zamaskované směrové miny.

Cesta vprostřed je v podstatě pokračováním tunelu a vypadá stejně tak. Jediným rozdílem, je že po pár metrech lze spatřit těla v tunelu, která jsou živnou půdou pro vejcovité kokony. Pořádné prozkoumání také nabídne občasné pohyby několika desítek ptavouků číhajících na stropě. Kdo by scenérii, chtěl věnovat více než chvilku, uslyší a nakonec spatří ptavouka, který s obtočeným ocáskem okolo hlavy mrtvoly spokojeně chroupe její lebku. Délka tunelu však vypadá bezútěšně.

Cesta vpravo vede do jakési přepadové nádrže. Je odsud slyšet crčení vody a odpadu z komplexu. Nádrž je asi pět metrů hluboká, ale těžko říct, protože její dno zabírá ohromný blob zmutované tkáně. Z té odporné masy se táhnou šlahouny podobné dutým žílám a táhnou se po stěnách nahoru. Místnost je čtvercového tvaru a původní servisní ochoz je místy propadlý a propletený žilovitými šlahouny. Na druhé straně místnosti se však nachází servisní dveře...stačí to jen nějak přeskákat.

Ještě než se stihnete pořádně poradit z levého tunelu se ozve tlumená zahuhlaná němčina. Po chvíli se ozvou, kroky a objeví se světlo, je to však někde za rohem protože zvuk kroků se po chvíli začne vzdalovat, stejně tak světlo slábnout. Ozve se pípání nějakého přístroje.
"Scheisse !" ozve se otrávenou němčinou a k pípání se přidají další. Je to však dostatečně daleko. "Hans ! Get ze flammenwerfer !" práskne němčina. " Ja. Ich bin here Fritz !" odpoví mu další muž a po pár vteřinách se ozve intenzivní hučení a objeví intenzivní světlo z tunel.
"Verdammte Parasiten" uleví si Hans. Nakonec se kroky obou mužů vzdálí a pípání ustane.
Zůstanete na rozcestí. Vaše mužstvo se na vás podívá. Očekávají rozkazy svých velitelů.

Rodina jde do akce...

Dívá se na mě a já pomalu začínám vidět tu malpu holčičku, kterou kdysi byla. Kolik ji bylo, když jsem ji viděl naposled? Mám pocit, že šestnáct. Není pochyb. Je to ona. Vyslovila moje jméno. Tak jako tisíckrát předtím. Jen jsem naprázdno polkl a sledoval, jak jde blíž ke mě. Jak mi pokládá ruku na tvář a najednou mě držela v obětí. Několik dlouhých vteřin trvalo, než jsem ji taky obejmul. Pevně. Jako bych ji už nikdy nechtěl pustit. "Taky jsi mi chyběla. Už jsem ani nedoufal, že tě zase uvidím..." řekl jsem potichu. "Už tě neopustím... nikdy."
Jenže každá hezká chvíle musí skončit. Stále ztracen někde na prahu vzpomínek sleduji, jak mě pouští a vydává se na cestu. Na cestu do toho komplexu. Zamrkal jsem a podíval se na ostatní kolem. "Počkej," několika dlouhými kroky jsem ji dohnal a zastavil chytnutím za rameno. znovu jsem se podíval do těch jejích očí. Tu malou holčičku tam vidím. Jenže přede mnou teď stojí velká dospělá holka, co sama dokázala přežít. Potlačil jsem nutkání ji vzít a odnést pryč, někam do bezpečí. "Buď opatrná..." hlesl jsem jen a zase ji pustil. "Nemůžu tě znovu ztratit..." dodal jsem česky a pak spolu s ní vyrazil dál.

Proběhli jsme prostorem a po cestě sejmuli pár zdejších muťáků. Je jich tady požehnaně. A v tunelu jich určitě bude víc. A jak se ukázalo, muťáci jsou jen jeden problém. Tunel je po kolena plný sraček a všehomožného odpadu z komplexu. Do nosu mě udeřil puch rozkládajících se těl a zbytků všeho možného. Oni tu snad i chodí srát. S uznalým pfffff jsem se naposledy nadechl relativně čistého vzduchu a vstoupil s ostatními do sraček. A hned se ukázalo, kdo má jak silný žaludek. Doktor a pár dalších, včetně Maurice začali po chvíli zvracet. Mauricovi se ani nedivím. Chudák. Mě taky docela natáhlo, když jsem ho sledoval. Ono je jedna věc, když někomu rozkřápnu hlavu pálkou, ale to, co připlulo k Mauricovi...boha jeho. A pak to přišlo. Borec po mé levici, z mého týmu, zajel až po hrudník do sraček. Lešek, Maurice a ještě několik dalších taky. Podal jsem MP5 zbývajícímu členovi týmu Beranidlo a sám chytl pomalu-nořícího se chlápka pod pažemi a začal jej tahat ven. (hod síla: 13+2)
Maurice se dostal ven sám a chvilku na to se začalo střílet. Koukl jsem před sebe a uviděl další bandu muťáků, jak si to k nám mašírují. Zabral jsem proto ze všech sil a povedlo se. Borec je venku. "Negrcej a střílej, sakra!" zavrčel jsem na něj a sám si vzal zbraň od druhého člena týmu Beranidlo a začal hledat cíle. (20+0) Hodil jsem mezi ně dávku a pár hlav se rozcáklo do stěnách tunelu, kde vytvořili krásnou mozaiku na téma mozek ve sračkách. (PJ nechám na tvém posouzení, jestli jsem to tedy ještě stihl udělat, když jsem tahal ven vojáka, bral si zbraň zpět a pak ještě střílel)

Pochoduj ve sračkách nebo zemři!

Když na shromáždišti proběhla dojemná chvíle, jakéhosi shledání proběhnuvší v asi té českoslovenštině, nerozuměl jsem vůbec ničemu. Pochopil jsem, že tohle asi je nějaká Janova holka. Taky to, že ho s tím zjizveným rypákem nepoznala. Nedivím se. Vzdychnutí slečny Nosálové ve mě vzbudilo zájem a tak jsem se tázavě mrkl na Jana co to je jako za kočku? Na nějaké rozhovory o dávných láskách, ale není moc čas.

Přeběhneme rychle prostorem a vyhneme se místním zetkám. Po prozkoumání vejdeme do tunelu, plného sraček. Jako fakt naprostý kedr. Bažina hnijících odpadků, zbytků znetvořených lidských těl i dalšího hnusu. Samopal držím bezpečně nad hnijící kaší. Jdu potichu a prodírám se sračkami. Pomalu se z řídké smrduté kaše něco vynořuje. Houpe se mi žaludek, když vidím trosky z mučeného a zhnisaného zbytku lidského těla, které se k nám kaší blíží jako bludný holanďan. Pak se tělo obrátí a vidím zmutovanou zhnisanou tvář něčeho co dřív mohla být desetiletá holčička. *Pluck* Praskne ji oční bulva a na jejím místě se objeví potkan.

"Fais chier!... bléééé... Merde!"


Hodím šavli a večeře i s pivem je v hajzlu. Pobliju i potkana na tváři zbytků dívky. Potkan nasraně zapluje do sraček. No příliš dobrý dojem na nové slečny asi pan důstojník neudělal. Nonšalantně si utřu rukávem blůzy pusu od blitků a pokračuji v pohybu vpřed. Dávám si pozor na další podobné bludné Holanďany, ale nevšimnu si chapadel Mravkolvů propadnu se (6+1) do výdutě, až po hruď. Už ani nenadávám jen se snažím vyprostit. Jednou rukou stále držím v ruce samopal nad sračkou druhou rukou vytáhnu bojový nůž a pokouším se přeseknou chapadla co mě uvězňují a stahují k čelistem. Na první sek (20+1) odseknu chapadlo a bodnutím do nějaké citlivé části zraním Mravkolva, který rychle zmizí z prostoru.
Vyprostím se a nůž vrátím do pouzdra. Vidím noktovizí jak se k nám ženou vítači. V rychlosti zamířím, ale díky zasvinění rukou mi samopal v ruce uklouzne a já první střelou minu (3+3).

"Palte!"

Vydám rozkaz týmu.

Živoly v šachtě na mrtvoly

Šťastné rodinné shledání na pozorovacím stanovišti, je naprosto neprofesionálně okomentováno procítěný "Awwww" vojínky Kamily Nosálové. Zbytek vašich vojáků, buď postrádá její empatii nebo jsou prostě tak nervózní, že jen přešlapují na místě. Nakonec se však vaše týmy dají do pohybu. Dupot podrážek, vrčení Breeze a zasykání vašich samopalů, to jsou zvuky, které vás provází těch 300 metrů ke vstupu. Je to velice živé místo, jenom cestou mají zálusk na vaše mozky místní "Zetka" a nepochybně jich v šachtách bude víc. A nejen jich. Šachta na mrtvoly je pravděpodobně odpadní šachtou úplně na všechno, co chce Reich dostat z komplexu. O tom svědčí hlavně smrad a bažina, která se leskne u vstupu. Není támhleto kukuřice ?

Brodit se po kolena ve sračkách a hnijících zbytcích je na některé z vás trochu moc (odolnost 13) a to si člověk říká, že po životě v post-apokalyptické pustině, už je zvyklý na všechno. Ti kteří zrovna zvrací, nemají šanci si všimnout sotva postřehnutelného pohybu pod povrchem bažiny. Ten se stane několika lidem z vaší skupiny takřka osudným (hod akrobacie nebo atletika 12 - pokud jste zvraceli) . Vojínka Nosálová, Lešek Kowalski a jeden z vojáků (družstvo Beranidlo) zapadnou po pás do smradlavého a mazlavého bahna. Bažina totiž skrývá výdutě, které jsou domovem mutantních tvorů. Říká se jim Mravkolvi a to podle způsobu jakým loví. Obmotávají chapadýlky své oběti a snaží se je nasoukat k tvrdým čelistem.

Ti, kteří mají to štěstí a nejsou zrovna požíráni mutanty, musí řešit další problém. Tím je skupina "Zetek" valících se útrob šachty na mrtvoly. Optikou noktovize, lze vidět devět postav, které se na vás řítí, pravděpodobně je upozornilo plácání v bahně.

Rodinné shledání

Už je to dávno, co jsem tu její přezdívku vymyslel. Bylo to těsně před jejími šestými narozeninami. Mě tehdy bylo kolem dvaceti let. A ať jsem šel kamkoli, nebo dělal cokoli, pořád jsem ji měl za zadkem a její obrovské oči mi div nevlezli pod ruce, když jsem něco dělal. Furt musela být u mě. Ať už jsem hrál hry, které doslova hltala pohledem a ptala se na všechno, co se děje, nebo se doma v garáži šťoural do motorky, všechno ji prostě zajímalo. Někdy to fakt bylo velmi otravné, ale kdo by se ji divil. Tolik věcí ještě neznala. A jak vždycky poskakovala, když se na něco těšila. Hlavně když jsem ji řekl, že jdeme na pouť, jako její předčasný dárek k narozkám. Tehdy to začalo… Králíček…

Moje slovo ji zarazilo. Nejspíše stejně, jako jsem se zarazil já při jejím jméně. Otočila se na mě a z jejího pohledu šlo vidět, že je taky stejně překvapená. „Řekl jsem ti tak… pár dní před tvými šestými narozeninami…“ vysoukal jsem ze sebe (stále česky). To nemůže být ona. To prostě… nemůže být ona. Co tady sakra dělá? Jak se někdo, jako ona dostala k legii? Proč je sakra tady! Jde vidět, že se ve mně bije radost a nervozita. Na jednu stranu jsem kurevsky rád, že je žije a je zdravá. Chytit ji a obejmout. Nikdy už ji nepustit. NA druhou stranu ji chci chytit a odtáhnout odtud co nejdál. Jenže ani k jedné z možností nemám odvahu. Tolik let a ona žije… tolik let jsem marně hledal a ona byla víceméně doma. Tolik let… až jsem přestal doufat… a teď je tady. Na skoro sebevražedný akci… Pohled mi sklouzl na Maurice, jako bych čekal nějaký povel k tomu, jak se chovat. Jediné, co jsem se ale zmohl bylo „sestra…“.

Neuvěřitelné setkání v neuvěřitelným podmínkách

Mrož se ujal slova a vysvětlil nám pár detailů, které nám očividně unikly. Třeba Krysa. Není obyčejný punkáč, ale vypadá na hrozbu číslo jedna. Tolik jaderných hlavic, že by vrátil lidstvo do doby ledové? Teda, to jsem nečekal. Já myslel, že je to jen nějaký pobuda, co prodává zbraně a má nějaké své kontakty všude. No… do tohohle se radši nesrat. A pilotka to má asi tedy spočítané. Aspoň podle Mrože. Kouknu na Maurice. Bude ho Krysa stíhat ze těch pár větracích otvorů do těla, nebo pošle Mauricovi dárkový koš s jadernou hlavicí, že mu vlastně zachránil prdel před běsnící japonkou? Tak jako tak, máme pár dní, než se Krysa trochu vzpamatuje a začne běsnit. To bychom mohli být v trapu.
Co se Hanzi týče… ta od toho dá ruce pryč. Vlastně jim oklikou i pomáhá. Určitým způsobem. Takže… proč by se srali do svého nepřímého zákazníka, kterej jim krásně nepřímo platí.

Došel jsem si za bar a vzal si pivo. Už toho začíná být dost. Měl jsem zůstat u zápasů v docích a doufat, že přežiju dostatečně dlouho, abych si mohl užít výhry. Tohle už jsou hodně velký sračky. Experimenty. Reich. Vojenské akce. Atomovky. „Do čeho jsem se to zase přisral,“ zabručel jsem a napil se zdejšího piva.
Postavil jsem se zpět ke skupince, abych si poslechl plán. Čtyři týmy nakonec. Dorazila kavalérie z Československa. Aspoň si budu mít s kým pokecat. Trochu jsem pozvedl obočí a nevěřícně se podíval na slečnu v kostýmku. Ona a expert přes výbušniny? Na to bych ji fakt netipoval. Trochu jsem se na ni usmál. Tu radši štvát nebudu, ještě bych se probudil s granátem v prdeli.
Plán byl dokončen. Všichni víme co a jak. Hlavně díky Hanzíkově mapě, kterou ještě trochu upravil a zvýraznil pár bodů. Už se v tom trochu orientuju i já. Mrož a jeho podnik nám nabídl něco k jídlu a nakonec i možnost se trochu prospat. Nacpal jsem do sebe klobás i se vším, co přede mě postavili. Krom sucharu se šunkou ráno, jsem nic neměl. Takže jsem to i uvítal a pak se šel rovnou natáhnout. Postel je příjemná změna oproti podlaze nebo křeslu.

Přišel čas. Naskládali jsme se do bugin Mrchožroutů a varazili… spíše vystřelili na cestu. Hovada se řítí okolím, jako by chtěli zdechnout při jízdě. Křečovitě jsem se držel popruhů a snažil se neřvat. Aspoň ze začátku. Ke konci jsem si to užíval. Svištět jak magor má něco do sebe. Ta volnost. Ten adrenalin. Když nás vyhodili i něčeho, co vypadalo jako obří koncert spojený s masovými orgiemi kde všechno mrdá všechny, rozloučil jsem se se svým řidičem správným bro fist. „Tohle zopakujem!“ plácl jsem ho do ramene a vydal se s ostatními skrze orgie.
„Beru tě za slovo!“ křikl jsem na Maurice, aby mě slyšel přes všechen ten kravál a shodil na zem nějakého blbce, co se ke mně přitočil moc blízko a začal předvádět taneční kreace, jak kdyby mu někdo narval elektrický kabel do řiti. Tady to je super.
Prošly jsme davem do garáží, kde se urputně svařovalo, brousilo, svářelo a všechno možné. Jiskry a kravál. Motorky. Buginy a truck. Teda… tihle magoři se mi líbí čím dál tím víc. Kdybych nenarazil na Maurice, přidám se k nim. A ten truck by byl můj. Do podobného nás nakonec nasáčkovali a vyrazili jsme dál. A ke konci tichými elektro autíčky. Tady mě znovu překvapili. Elektrická tichá autíčka jsem fakt u nich nečekal. Já chci zpátky do trucku.

Nakonec jsme ale stejně museli kousek pěšky po tom, co na sebe řidič a kdosi zablikali. Ve stanu, asi předsunuté velitelství, na nás čekal borec s dalšími instrukcemi a vybavením. „Tohle tedy nemám brát?“ zeptal jsem se a poklepal na kulomet. (jestli mi bylo řečeno, že radši ne, nechal jsem ho ve stanu, se slovy, ať mi na to dá vojáček bacha. Jestli mi bylo dovoleno si to ponechat, vzal jsem ho s sebou) dobral si zbytek vybavení. Zrovna jsem zkoumal, jak se vlastně zachází s těmi speciálními brýlemi, když říkali rozdělení týmů. Oproti ostatním mi to fakt trvalo se připravit. Tyhle věci jdou mimo mě, takže pokud mi někdo nepomohl, byl jsem ztracen. „Cože?“ zeptal jsem se nechápavě, když mi došlo že Kovažs jsem vlastně já. „Vy mi chcete dát vedení týmu?“ povytáhl jsem obočí a koukl na ty dva, co jdou se mnou. „A kurva…“ řekl jsem česky. „No… ehm... čus.“ pozdravil jsem je a radši se zase věnoval vybavení. Tým Beranidlo bude mít velký ztráty.

Po dokončení příprav jsem zkusil ještě najít nějakou pásku, kterou bych mohl omotat PDPPéčko, aby se tolik neblýskalo (pokud jsem žádnou nenašel, nechal jsem svou pálku ve stanu) a vyrazil s ostatními na pochod vstříc mé první akci. „Všici ready?“ koukl jsem na ty svoje dvě budoucí mrtvoly. Omlouvám se vám. „Tak idem,“ řekl jsem, když mi to odkývali a vyrazil za Mauricem.
Po chvilce jsme došli Čechoslováky, co vyrazili před námi. Pomocí poznávacího volacího znamení jsme se identifikovali a počkali na odpověď, než jsme se přiblížili. Trochu jsem se usmál. Tak já jsme na vojenské akci. Kdo by si to pomyslel?
Přišli jsme až k nim a Maurice nás hned představil. Prej Belier. Lepší jak to jeho krkolomné Kovář. Jen jsem kývl na pozdrav a zadíval se před sebe. Cítím jak se mi chvějí ruce a mám sucho v hubě. Co když to kolosálně poseru? Jenže tyhle myšlenky mi nevydržely dlouho. Okamžitě zmizely, když jsem uslyšel jméno té velitelky týmu Lev. Po zádech mi projel mráz a oči mi málem vypadly z důlku. To není možné. To ne. „Králičku?“ hlesl česky jsem a s vytřeštěný pohled mi sklouzl na velitelku. To nemůže být ona. Prostě nemůže. Shoda jmen nebo tak něco. Jasně, to bude jen shoda jmen. Co by tu dělala moje sestra?


Postava:
Nejlépe jde popsat jako statný kolos, který je buď strašně blbý, nebo strašně odvážný. Na jeho těle jde vidět, že se opravdu nebojí. To dokazují i jeho jizvy, které hrdě nosí. Zelené oči a krátké černé vlasy. Chybí mu pár zubů. Vysoký něco málo přes dva metry, přes 40 let na krku. Starý vojenský boty, pevný armádní kapsáče černé barvy, neprůstřelná vesta a přes to přehozená stará poctivá kožená bunda. Jeho nádherný obličej zdobí náplast s poníky na roztrženém obočí. (pravé tuším)