Andor.cz - Dračí doupě online

Brémy - přístaviště

Com. Maurice Lequeux
Jan Kovář

Lešek přijme nabízenou cigaretu a téměř obřadně ji očichá. V očích mu lze vidět náznak melancholie. Spokojeně si z ní zabafá a pak během poslouchání proslovu cmrndne místní pálenku do třech zašlých skleniček. Každému jednu podá.
"Raplaha Cooka neznám. Nabídka je to lákavá, to jo, ale přemýšlím jestli na to už nejsem starej." poškrábe se na hlavě a několikrát zhluboka vydechne. "Vezmu to, ale jen proto, že jsi to ty." souhlasí nakonec.

Při jméně Hanz Müller sebou viditelně trhne. Nicméně nechá Maurice dokončit proslov. Nakonec se svalí do křesla a promne si spánek.
"Hanz Müller. To jméno znám. Asi před dvěma týdny sem přišel kluk. Tak šestnáct roků. Oblečenej byl do zanedbanejch svršků čtvrtý říše a dobitej byl jak pes. Měl strhaný vejložky a všichni víme co to znamená. Fyzicky až na pár podlitin v pořádku, ale byl neuvěřitelně vyděšenej. Mluvil německy, takže sem chytal jenom část. Nakonec sem ho naládoval sedativama, aby mi tu nedělal bordel. Jméno Hanz Müller opakoval často. Teda spíš Oberstleutnant Müller." povídá Lešek tlumeně s určitou dávkou lítosti.

"Pravděpodobně bude ve slumech. Další ráno jsem mu dal něco na bolest a pak zmizel.. Takže můžeme začít tam, ale nebude to hezký a počkal bych až bude bílej den." navrhne a otočí do sebe sklenku. Zvedne se, přejde místnost a otevře dvoje dveře.

"Tady je...ehm...koupelna. Dřív tu byla pohřební služba, takže tu umývali mrtvoly, ale to jsme v podstatě všichni. Teče jen studená." pokrčí rameny. a rozsvítí v místnosti s ošklivými žlutými kachlíky a zašlým nerezovým stolem. Druhé dveře jdou ztuha, ale nakonec je otevře.
"Tady je sklad. Můžete si tu ustlat na zemi, nebo se natáhněte tady na křeslech. S trochou vůle půjdou rozložit." píchne ke křeslům cigaretou. Nakonec chvíli štrachá ve skladu odkud vytáhne FAMAS, vestu a další věci. Staré a opoužívané.
"No, tak snad to s tím budu ještě umět." zavtipkuje unaveně a začne se probírat výstrojí.

Kdesi poblíž Německo-Polské hranice

Ye Soo

Ženě se očividně uleví, když se rozhodneš jí pomoci. Pistoli položí na zem a pokusí se ti pomoci tím, že se natočí do sedu. Zaskřípe u toho zuby a ukápne pár slz. Nicméně je o poznání klidnější a jak vytáhneš lékárničku už nevypadá na zhroucení. Pozoruje tě pohledem, jako štěně, které někdo vytáhl z řeky a zachránil před zkázou.

Rána na noze není hezká, jedná se o průstřel malou ráží. Naštěstí kulka minula kost, tepnu i vše ostatní a prošla svalem. Při utahování obvazu žena jen tiše zaúpí, ale pohledem a přikývnutím tě povzbudila k dokončení práce.

Zranění na hlavě, ačkoliv vypadá na první pohled vážně, není kritické. Kůže je roztržená a bude to na pár stehů, nicméně nic neslučitelného se životem. Když dokončíš své motání, tak uvidíš jak se ženě cukne koutek. Konec obvazu jí visí přes obličej a celkově má její pokrývka hlavy dost neforemný tvar.

"Děkuju děvče." usměje se na tebe a položí ti ruku na rameno, opatrně jako by tě nechtěla vyplašit. Na tvoji otázku zavrtí hlavou až se obvaz na hlavě začne rozmotávat. Pár precizními pohyby si jej na hlavě upevní a povzdechne si.
"Jsem pilotka. A tamto je můj vrtulník." ukáže směrem ke statku. Konečně si prohlédneš znak na bundě, píše se tam "Pandemic rescue team. Airborne division." "Pokazilo se vstřikování paliva. Musela jsem přistát a opravit to. Povedlo se, ale pak přijeli...tihle." píchne prstem k mrtvému kultistovi. "A tohle je výsledek." ukáže na hlavu a nohu.
" A souhlasím, nemůžeme tu zůstat. Těch parchantů bylo sedm. Čtyři odjeli nahánět chudáka, který se do téhle situace omylem připletl. Jeden leží támhle a na statku tak zbývají dva." odpočítává na prstech. " Pomoz mi a já nás dostanu do Brém. Do Německa. Ale budeme muset ty dva zabít, než se vrátí zbytek. Nemůžu jít s tebou, ale můžu tě krýt odsud." píchne prstem do země. "Ale ne s pistolí. Budu potřebovat půjčit tu pušku. Máš do ní náboje ?" zeptá se a nakonec zavrtí hlavou. "Jsem nemožná. Pomůžeš mi a já se ani nepředstavím. Jsem Maraike." nabídne ti ruku ke stisku.

Verbování

Jan Kovář, to ř zaznělo rázně až jsem se musel usmát, práci přijal i když má doplňující otázky. Nedivím se mu ostatně já také nevím vše. Lešek nakonec přijal také i když malinko obezřetněji. Tak tedy můžu pokračovat ve výkladu.

"Jo máš pravdu něco na tom srmdí, ale já nejsem hlavní zadavatel, takže toho nevím o moc víc. Ale teď když už víme, že do toho jdete, můžeme postoupit k cílům.

Takže: První je bezpečnostní důstojník Hans Müller. Působil jako zabezpečovací síla pro výzkumný tým. Má patnáct let vojenských zkušeností a je to prý pěknej sráč. A muj kontakt by se nedivil, kdyby makal u čtvrtý říše.
Další je dcera sladké Francie bioložka a viroložka Nina Badeaux vedla výzkumný mezinárodní tým. Vyjma toho nevíme vůbec nic. Třetí je doktor Takara Makoto. Odborník na bioinženýrství. Co víme do kontaktu v Československé legii byl spatřen v okolí Prahy. Doprovázela ho skupina žoldáků, podle vybavení ho někdo musí financovat."

Teď mi to teprve trkne Jan Kovář to by mohl být Čechoslovák. Podívám se na něj.

"Tak mě napadá není Jan Kovář československý jméno? Otto Wágner, Karel Hora to byly tuším Čechoslováci, legendy Cizinecké legie. Hora byl snad zapleten do Organisation armée secrèté a atentátu na de Gaulla, četl jsem o něm něco ještě před tím velkým bordelem, bojoval snad na všech frontách, kde se ukázala Legie."

Trochu odskočím myšlenkami od úkolu, ale hned se k němu vrátím.

"No známe ještě jejich ksichty fotky vám ukážu potom, a to je vše. Co se týče akce a zapojení. Jane potřebuji člověka dobrého na blízko a také člověka co je schopen se plížit jako duch a k oběti se dostat na kontaktní vzdálenost a pak ji sejmout. Máš nějaké vojenské zkušenosti? Nebo jen škola ulice? Další postup bude následovný: Vypátrat skopčáka Hans Müllera, když už jsme tu v Německu, Dalším krokem bude kontaktovat někoho v oblasti Prahy, když tu máme Čechoslováka tak se nám to asi docela ulehčí.
Co vy na to?"


Mrknu na ně jestli jsem je dostatečně informoval a jestli nemají nějaké možnosti, buď jak vyhledat tu Mulera a nebo Japonce v Čechách.

Záchrana

Bežala som ako o život cez vysokú trávu až do lesa. Čím som bežala hlbšie do lesa, tým to bolo ťažšie. Na nohách a rukách sa mi objavili nové škriabance od trňových rastlín, ale nezastavovala som sa. Mala som pocit, že každú chvíľu sa príšera objaví za mnou, ale nestalo sa tak. Pravdepodobne si ma ani nevšimla. Po niekoľkých minútach som v lese spomalila a už som si dávala väčší pozor kade chodím.
Keď som v lese mám také pravidlo. Ako prvé, si vyhliadnem strom, na ktorý by som sa vedela vyškriabať, keby ma niečo napadlo. Od toho stromu sa pohnem až vtedy, keď uvidím iný strom, na ktorý by som sa mohla vyškriabať. A takto sa pohybujem od jednoho stromu k druhému. Keby ma niekto sledoval, možno by mu to prišlo trápne, ale mne to už raz zachránilo život.

Keď prídem na kraj lesa a uvidím nejakú vesnicu, hneď si kľaknem a skrytá za lístim ich pozorujem. Sú to tí istý satanistický parchanti, ale netušila som, že okrem motoriek majú aj vrtulník. Pravdepodobne ani nebude ich a ani s ním nevedia lietať.
Som si istá, že celú vesnicu obehnem obrovským oblúkom, ale len pre istotu sa obzerám, či náhodou nenechali niečo cenné ležať len tak bokom. Pravdepodobne by som sa aj tak neodvážila to ísť ukradnúť.

A v tom sa to celé posralo. Uvedomila som si, že jeden z nich je vedľa mňa a ani revolver, ani puška mi teraz nepomôžu, pretože ma má v šachu. Mieri na mňa brokovnicou a ja sa od strachu nedokážem ani poriadne nadýchnuť. Netuším čo mi to povedal, ale dobre tuším čo sa so mnou stane, keď ma dostanú. Je po mne.... a bude to bolieť.
Nepatrím k tým, čo dokážu za pochodu, len tak z hlavy vysrať nejaký sofistikovaný nápad, ako sa dostať z problémov. Našťastie ma asi niekto tam hore miluje, pretože ten chlap padá k zemi mŕtvy.
Pozriem vedľa a tam leží žena. Ako? Ako sa tam dostala?
Naše pohľady sa stretnú, ale rýchlo mi dojde, že na tom nieje dobre. Nepatrí k ním, ale je zranená. Ublížili jej oni? Alebo nejaké zviera? To je asi jedno, zachránila mi život a tak jej musím pomôcť.

"D-dobre, pomôžem ti." Prehovorila som svojou angličtinou, ktorá nieje úplne čistá.
Priskočila som k nej a pokúsila som sa odhadnúť jej zranenia. Zhodila som zo seba batoh a vytiahla som autolekárničku. Sakra, niesom nadšená, že musím minúť drahocenné veci na úplne neznámu ženu, ale bez rečí mi zachránila život. Musím.

Najprv jej pozriem na ranu na nohe. Obväzom obviažem ranu a poriadne utiahnem, aby som zastavila krvácanie. Potom to isté urobím na jej hlave. Ak sa dá, ranu vyčistím, priložím gázu a obviažem. Výsledok ..... katastrofa. Ako keby jej tie obväzy namotalo nejaké dieťa. Trasú sa mi ruky a som úplne vystresovaná. Obväz na hlave drží len silou vôle.
"Prepáč, lepšie to asi nedokážem. Čo sa ti vlastne stalo, zvládneš sa postaviť? Tu nemôžeme ostať."

Avengers, asseble!

Poslouchal jsem doktora, co má na srdci. Mimoděk jsem se poškrábal na roztrženým uchu a hluboké jizvě na obličeji, když zmínil, že je to dlouhá doba pro někoho, kdo se živý výpravami. Inu…jednoduché to nikdy nebylo. Kolikrát jeden narazil na… no na ty potvory, co dříve byli lidi a nezbývalo mu nic jiné, než bojovat o svůj život. Když mi pak podal prášky na hlavu, ani jsem nijak nekontroloval, co to vůbec je a prostě si dva rovnou vzal. Je to přeci doktor, ne? On určitě ví, co to je. Pak spustil o té práci. Neřekl mi skoro nic. Jak jinak, on je jen prostředník co shání lidi. Trochu mě překvapilo, když zmínil cizineckou legii. Většinou to jsou lidi, co před něčím utíkají, nebo jim nic jiného nezbývá. Francouzi do cizinecké legie brali skoro všechny. Aspoň to jsem tehdy slýchával.

Doktora přeruší přijíždějící auto a pak hned několik výstřelů. Otočím se na židli směrem ke dveřím. Doktor je nalepený na zdi u okna a Tlouštík se střelbou probudil a někoho jeho proporcí se hbitě schoval. Uznale jsem pokýval hlavou a vstal ze židle. Že by zase nějaké vzrušení do nočního klidu v přístavu plným sraček? Pomalým krokem jsem šel za doktorem, ale ten mi jen s úsměvem řekl, že jeho kamarád dorazil a už lezl ven a s někým si začal povídat. Nejspíše francouzsky, neboť to bylo strašně slizké.

Došel jsem až do dveří, abych viděl, jak je u nějakého, už od pohledu bych ho tipnul na žoldáka, a vesele s ním povídá. Pak se otočí na mě s prosbou o přenos věcí. „Dostanu za to zaplaceno?“ usmál jsem se, ale nečekal jsem na odpověď a šel jim pomoct. Nic jiného mi ani nezbylo, neboť tlouštík doslova vyběhl ven, vyložil moje věci z auta a s rozloučením zmizel v mercedesu a už startoval. Nechápal jsem, kam tak spěchá, tak jsem si hodil brokovnici na popruhu přes rameno, nahodil batoh, sebral P.P.D.Péčko ze země a s ním i pár dalších věcí, co tu zůstaly a zamířil za ostatními zpět dovnitř. Tam jsem pustil jeho zavazadla na podlahu a sám si opřel svý věci, brokovnici a P.P.D.Péčko o křeslo, kde ještě před chvíli spal tlouštík.
Stiskl jsem malému frantíkovi ruku a kývl „Jan Kovář“ odvětil jsem česky. “Těší mě, Mórisi Lekeks“ dodal jsem už anglicky se slovanským přízvukem a šlo hezky poznat, že francouzsky bych nedokázal říct ani základní slovíčko. Na legionáře bych ho určitě netipoval. Ale zdání občas klame. Chvíli jsem se díval, jak si mě prohlíží a pak jsem se usadil do křesla. Maurice pak spustil o tom, co se vlastně bude dít dál. Poslouchal jsem ho a pomalu si dělal obrázek o tom, jak moc v prdeli to celé je. Když pak skončil s výkladem, zavřel jsem oči a zaklonil hlavu do opěradla na křesle, abych si to všechno přebral. Takže…odrovnat tři velké osobnosti Evropy, co byli součástí týmu pro výzkum na začátku těhle sraček. A odměna? Cesta do Ráje. Freedom country, maják naděje. Nový život. Lákavé. Hodně lákavé.
„Beru,“ řekl jsem a podíval se na něj. „Lepší věci na práci stejně nemám. Můj dosavadní život bylo spíše jen cestování a přežívání. Tohle zní jako něco pořádného…. Ale… proč oni? Když byli součástí týmu pro výzkum, proč je Emerika chce mrtvé. Tady něco smrdí. Ale za tu odměnu se ten puch dá vydržet. Takže…jdu s tebou,“ prohlásil jsem a prokřupal si prsty na rukou.
„A moje úloha bude…? Jak asi vidíš…pár ran snesu a nejednu hlavu jsem už rozbil. A tímhle,“ poklepu na brokovnici, „tímhle taky umím slušně zacházet,“ dodal jsem a čekal, jestli mi ještě něco neprozradí. „Jak asi vidíš…nebojím se ušpinit si ruce….doslova… když už o tom mluvím, kde si můžu opláchnout ruce?“ řekl jsem a zvedl své dlaně pokryté čerstvě zaschlou krví.

Brémy a setkání s Leškem a jeho kámošem

Když voják chtěl jméno ulice zopakovat a pak jen pokrčil rameny, trochu mi bylo jasné, že Lešek asi nebydlí zrovna v nejbezpečnější čtvrti. No upřímně bych to od něj ani nečekal. V přístavu mě překvapí množství techniky a vybavení, přeci jen jsou zřejmě v Evropě slušné fungující i bráněná místa. Přístavní čtvrť je za to opravdovej hnus a říkám si jestli by těm troskám nebylo někde venku přeci jen o trochu líp, než tohle živoření. Na druhou stranu ale taky doufám, že tahle čtvrť není Leškovým domovem. Naštěstí je to ještě kousek i když to není úplně o tolik lepší, no prostě ideální prostor pro život ... no ve stínu.

Zastavíme a vojáci něco vřeští němčinou. Německy neumím, ale smysl celkem chápu i s tou palbou do vzduchu. Chtějí mi udělat prostor a zajistit bezpečnost. Kluci jsou fajn i když jsou to Němci. S úsměvem na ně kývnu a poděkuji jim "německy".

"Danke messieurs."¨

Pak už vystoupím a chvíli na to vidím Leška. Jeho polská francouzština má stále ten hrozný přízvuk, ale starého spolubojovníka vidím moc rád.

"Jasně, že jsem to já. Taky tě moc rád vidím. Zešedivěl si a narostl ti trochu pupek. Stejně jak všem."

Srdečné vítání na ulici, ale zcela není vhodné na což také Lešek upozorní a my se pomalu přesuneme do Leškova domu. Mezi tím nám pomáhá zjizvený chlapík s rozbitým a zjizveným ksichtem.
Až se dostaneme o budovy a já shodím svoji výbavu v batozích na na zem. Lešek nás představí a já srdečně stisknu dvoumetrovému chlápkovi ruku. A angličtinou s výrazným francouzským přízvukem řeknu:

"Těší mě Jane! Jsem Maurice Lequeux, předpokládám, že tu jsi z důvodu, že hledáš práci?"

Podívám se na Leška jestli se jedná o toho zmiňovaného ranaře co sliboval. Ten přikývne. Sám si chlápka také prohlédnu, předchozí specialista na boj z blízka byl od dost víc sexy, ale Japonka nevydržela ani jednu akci. Jednu chvíli se mi v hlavně mihne co je to Jan za jméno. Nizozemec? Polák? Je mi to ale nakonec úplně jedno. Hlavně, aby vydržel dýl než Hanabi.
Po chvíli se přesuneme do Leškova pánského budoáru. Nabídnu oboum cígo a sám si taky zapálím. Pak začnu k obou dvou. Mluvím anglicky, aby Jan rozuměl.

"Lešku, Jane. Říká vám něco jméno starej Ralph Cook Dřevěná Hnáta? Vím zní to jako jméno pro piráta, ale je to veterán SAS docela známej. Žije ve Skotsku a daří se mu docela dobře. Nabídl mi práci, hodně složitou, nebezpečnou a náročnou. Taky hodně dobře oceněnou práci. Jde o sejmutí tří významných evropských činitelů. Všichni byli nějakým způsobem na začátku těch sraček součástí mezinárodního týmu pro výzkum. Známe jména, máme starý fotky a nevíme kde jsou. Dost složitý, ale cena je šest lístků do "Ráje" Tj. azyl v bezpečných oblastech USA. Samozřejmě se dají prodat a v tomhle bordelu mají nevyčíslitelnou cenu. Co vy na to?"


Řeknu zatím jen základní informace o cílech se zatím nezmiňuju. Myslím, že bylo řečeno vše co potřebují vědět pro rozhodnutí se jestli do toho půjdou. Taky trochu doufám, že mi Jan řekne něco o sobě a v čem je dobrej. Nemusel jsem říkat co za práci bylo nabídnuto a pokusit se je odrbat a lupen prodat a dát jim polovinu, ale tohle je Lešek bratr legionář a já nejsem negr co kšeftuje s řízlým fetem, ale důstojník LE ... byť bývalý.

Brémy - Přístaviště

Com.Maurice Lequeux

Řidič si od tebe nechá zopakovat adresu dvakrát, ale potom jenom pokrčí rameny. LIV se rozjede a ty máš možnost se pokochat organizovaností armády zdejších vládců. Projíždíte okolo různých skladišť ve, kterých vidíš narovnané tanky, obrněná vozidla, ženijní vozidla, vrtulníky, stíhačky a další věci včetně samohybných děl a salvových raketometů. Všechno lícuje v přesných rozestupech a okolní personál tu kmitá s pověstnou německou precizností. Vedle tohohle vypadalo Krysovo doupě, jako ušmudlaná zastavárna nebo dílna OCC. Je ti jasné proč si obchodní společenství drží v evropě tak neochvějnou pozici. Všude vidíš vojáky, napočítáš jich minimálně přes stopadesát a opravdu nenajdeš metr, který by nebyl hlídaný. Projedete několika stanovišti, kde nikdo nekontroluje ani tebe a ani obsah tvých zavazadel. U posledního stanoviště, které vypadá podstatně vyzbrojeněji než ostatní se zdržíte déle. Voják zde vystoupí a jde si promluvit s mužem v důstojnické uniformě. Po pěti minutách se voják vrátí s dvěma dalšími muži, kteří nastoupí do vozu. Jeden si vleze za kulomet a slyšíš natahování závěru.

Po pár německých rozkazech se pohnete a vjedete do přístavní čtvrti. Hned je ti jasné proč voják nejel sám, tohle je smetiště lidstva. Vidíš odporné šlápoty se špatně zamaskovanými kožními chorobami, možná i s Karposiho sarkomem. Feťáci a bezdomovci se tu bezcílně potulují, jako musulmani anebo leží ve směsi bahna, odpadku a sraček vlastních i cizích. Všemu tomu lidskému odpadu vévodí zdejší nuzácká šlechta složená z pasáků, divoce tvářících se ranařů a pseudogangsterů. Domy jsou tu opravované igelity, překližkou, vlnitým plechem, zkrátka tím co se najde. Kdo vlastní papírovou krabici je tu zřejmě dobrou partií.
Jakkoliv to vypadá hrozně, zjistíš že to tak není všude. Po několika minutách se dostanete do čtvrti, která vypadá líp. Kurvy tu vypadají zdravěji a bezdomovci se válí už jen ve vlastních sračkách. Projedete pár ulic a zastavíte vedle mercedesu E250.
"Wir sind hier." pronese voják a pak se rychle opraví "Jsme tu."
Pokyne ti k opuštění vozidla a jeden z vojáků ti začne skládat bagáž na chodník. Všimneš si, že v postranních uličkách se množí čumilové. Voják, který skládá tvoje cajky něco houkne na kolegu u kulometu. Kulometčík se otočí a začne řvát "Dies ist eine HANZA-Operation. Zerstreute oder tödliche Gewalt wird gemäß den HANZA-Gesetzen angewendet ! Schnell ! Schnell !", což odradí pouze pár čumilů. Vytáhne proto pistoli a dvakrát vypálí do vzduchu. To už se ztratí většina a zbytek, když tím směrem otočí kulomet.

***

Jan Kovář

"To je dobře chlapče. A říkáš pár let ? To je víc než tam venku přežije většina a dělat hledače je těžký řemeslo." zamručí uznale a otevře přihrádku nočního stolku, kde začne šmátrat. "Tady máš na to hlavu." postaví před tebe nakonec tubu s prášky. Nápis na ní je už vybledlý a nečitelný, ale koneckonců je to doktor.
"Nemůžu ti říct o co jde, ale určitě to bude stát za to. Naposledy co jsem o něm slyšel tak jel na fušku do Afriky." pokrčí rameny a protáhne se. "Ale neboj znám ho už dlouho, ještě když byl svět v pořádku sloužili jsme spolu v cizinecký legii. Je to fajn chlap." usměje se a nadechne se k dalšímu povídání, když uslyšíte zvuk motoru. "To je zvláštní nikoho sem nečekal." zamračí se a vstane. Vzápětí uslyšíte tlumený německý řev a dva výstřely. Doktor se instinktivně přikrčí a proběhne do ordinace, kde se přitiskne vedle okna a opatrně kouká na ulici.
Friedrich se s trhnutím probudí a zapluje do rohu místnosti.
Nakonec se doktor usměje a směrem k tobě zahlaholí "Tak už se to všechno brzo dozvíš. Je tady."
Otevře dveře a pokyne rukou, abys ho následoval.

***

Jan kovář, Com. Maurice Lequeu

Doktor Lešek Kowalski vyjde na ulici, zvednutím ruky pozdraví Hanzovní vojáky a šine si to přímo k Mauricovi.
"Est-ce vous ?" zeptá se nejdřív opatrně, ale pak se mu na tváři rozlije široký úsměv. Přihasí si to rovnou k legionáři a pevně ho obejme.
"Je ne t'attendais pas si tôt mon frère. Bienvenue. Bienvenue." pokračuje ve francouzštině a drží ruku na Mauricově rameni, jako kdyby to byl duch, který se každou chvíli rozplyne.
Do šťastného shledání vstoupí voják, který něco zahlaholí německy. "Ja. Ja." odpoví mu Lešek a popadne část bagáže.
"Nous devons sortir de la rue. Ils vont attendre un moment, mais nous devons nous dépêcher." pronese a pak se otočí. "Jane, pojď nám pomoct !" houkne na dvoumetrového chlapíka se zjizveným obličejem, který zdobí růžová náplast a barvící se monokl.

Do toho všeho se vyřítí ještě obtloustlý, plešatý němec v koženkové bundě a rychlým krokem až se mu tři brady vlní, si to přihasí k mercedesu. Vytáhne odtamtud brokovnici, jakousi palici a batoh, to vše přidá k hromadě bagáže.
"Díky doktore, za všechno a Jane někdy se stavim." promluví k oběma mužům a s nervózním úsměvem zmizí ve svém mercedesu, nastartuje, ale nikam nejede. Vypadá to, že má v plánu pověsit se za vojáky.
"Jane tohle je Maurice. Maurici tohle je Jan, dobrej pracant. Ale to až vevnitř." představí vás spěšně Lešek a s částí bagáže se vydá dovnitř. Zbytek už snad poberete.

Kdesi poblíž Německo-Polské hranice

Ye Soo

Rozhodnutí padlo, nebudeš čekat až se příšera vrátí, nebo se objeví nějací mrchožrouti, kteří parazitují na úlovcích větších jedinců. Vlastně je to jedna ze zákonitostí, která v tomhle bohem opuštěném světě funguje, kde je mrtvola je i mrchožrout.
Běžíš nejprve vysokou trávou, ta ale přejde v houští a les. Divoké ostružiní se ti zaplétá pod nohy, drásá kůži i přes kalhoty a když už se z něj vymotáš tak tě zase zdržují popadané větve, vyvrácené stromy nebo kořeny stromů. Procházet lesem je jako brodit se po pás v medu, stejně husté a namáhavé, ale podstatně méně sladké.

Zhruba po dvaceti minutách začne les zase řídnout a objevují se křoviny. Jak se přibližuješ vidíš prosvítat střechy budov, dle výšky dokážeš odhadnout, že se jedná o vesnické budovy. Po chvíli zjistíš, že je tvůj odhad téměř správný. Skrz křoví zíráš na statek obehnaný zdí, která je v několika místech probořená. Nikoliv stářím, ale násilně. Skrze jedno z probořených míst je vidět pár postav a co je důležitější, vrtulník. Nejedná se o žádný vojenský typ, nýbrž o civilní stroj. Na boku je znak, který na dálku nejsi schopná rozeznat. Co ale bezpečně poznáš jsou postavy, další partička kultistických magorů. Vidíš dva ,ale těžko říct kolik jich je, statek je obrovský, takže jich tam může být klidně padesát.

Než stačíš vymyslet, co dál uslyšíš vlevo prasknutí větvičky a jak se otočíš, zjistíš, že zíráš do hlavní upilované brokovnice. "Nawet się nie ruszaj suko!" ozve se mužský hlas. Brokovnici v rukou třímá, jeden z kultistů a s tím jak se na tebe dívá, víš že s tebou nemá dobré úmysly. Naštěstí mu to nemyslí dlouho. Z křoví za tebou se ozvou dvě jedovatá syknutí a olověné pozdravy mu zamíchají šedou kůrou mozkovou. Muž padne s těžkým žuchnutím k zemi.

Za sebou ve křoví spatříš ležící ženu, která drží v jedné ruce pistoli s tlumičem a druhou se opírá o zem. Její černé vlasy, tvář a oko na levé straně jsou slepené krví a celá je ušpiněná od bláta. I přesto, ale dokážeš usoudit, že je velice hezká. Na sobě má pilotku (bundu) se stejným znakem jako je na helikoptéře, šedivé tričko, džíny a turistické boty.

"Pomoz mi. Prosím. Pomoz." zašeptá naléhavě anglicky, z neslepeného oka jí tečou slzy a ret se jí chvěje. V očích jí vyčteš strach a bolest. Při pečlivějších pohledu zjistíš, že rána na hlavě není jediná. Její levé stehno je taky zraněné, alespoň podle krvavého květu na džínsech. Hlaveň pistole na tebe nemíří, ale přesto žena ruku nespouští. "P-prosííím." zaúpí potichu.

Nabídka, která by se neměla odmítnout?

Opřený o jednu z beden před skladištěm jsem se pomalu uklidnil. Několik nádechů a výdechů a bylo mi o něco líp. Adrenalin pomalu ustupoval a roztržené obočí na sebe dávalo vědět štiplavou bolestí. Naštěstí to už přestávalo téct. Otočil jsem se a koukal se do skladiště na všechny ty lidi, co pomalu jdou ven. Právě viděli brutální vraždu, ale nikoho to nezajímá. Naopak, cítí se pobaveni. Ještě před pár lety bych byl snad ve všech televizích světa. Teď? Každému je to buřt. A já? Vzhledem k tomu, jaké to bylo hovado a dle reakce okolí, které vědělo, o co půjde, tak mi to líto není.

Ze skladiště se vynořil i Tlouštík a šinul si to ke mě. se širokým úsměvem. Další hyena co se nažrala. "Díky," vzal jsem si od něj Hanzovní lístky a třetinu z toho mu vrátil. "Za hlídání bundy a za pomoc," poplácal jsem ho po rameni. "Nebýt tebe, tak teď by někdo uklízel mě." usmál jsem se a vzal si od něj nabízenou cigaretu. Po pár potáhnutí jsem se rozkašlal, protože už je to pár let, co jsem naposledy nějakou měl. "Jak to můžeš kuřit?" dostal jsem ze sebe po záchvatu kašle. Ale stejně jsem si pak znovu potáhl a celý proces tak zopakoval, než jsem si aspoň trochu zvykl na tu pachuť. On mezitím přijel se svým mercedesem. Jak je možný, že mu to ještě nikdo nezrušil? "Doktor bude ještě vzhůru?" zeptal jsem se, když jsem otřel svůj kyj a nasedl do auta. Bude příjemné slyšet ten ho polský přízvuk. Aspoň trochu podobné mému jazyku.

***

Sotva jsme zaparkovali Mercedes a došli skoro až ke dveřím, Doktor už nám otvíral. Jen jsem mu mávnul na pozdrav. Začala mě bolet hlava. Asi tou cigaretou. "Dík," hlesl jsem, když mě pobídl, abych se usadil do křesla. "Naliješ mi panáka?" poukázal jsem na flašku, ještě před tím, než mi začal sešívat čelo. Trochu toho oblbováku by se hodilo. Sice smrdí po chlastu, ale šije dobře. Nejspíše už má něco málo za sebou. A strach, že by to nějak zkurvil fakt nemám. Další podělaná jizva na mým ksichtu může už jedině přidat na kráse.
Když bylo vše hotovo, dostal jsem růžovou náplast s poníky. "Dík, Doktore. Nemáš ještě něco na hlavu? Nabralo mě beranidlo a pak jsem dýchal výfukový plyny," zeptal jsem se a doufal, že má ještě nějaký Paralen nebo něco.
Když mě pak vyzval, ať jdu za ním do jeho multifunkční místnosti, přes rameno jsem se ohlédl na toho Tlouštíka. Rozvalený v křesle chrápe po těžké práci. Taky bych chtěl takhle spát. Klidně a spokojeně. Zalezl jsem tedy za doktorem a chvíli se nedůvěřivě díval na nabízenou cigaretu, než jsem ji mávnutím ruky odmítl a sám se usadil (na židli, křeslo nebo něco, co tam má). Doktor spustil, že má pro mě nabídku. Práce. Nějaký jeho kámoš shání lidi na kšeft. A nejspíše něco velkého. Pak mi připomněl ty zápasy. "Neboj Doktore, Na ty už seru. Navíc...chtěl jsem za pár dní zase vyrazit na cestu. A co se zbraní týče.... v jedný osadě mě učili střílet s brokovnice, když jsem pro ně hledal věci. A už pár let se toho držím. Takže jo, nějaké ty zbraně zvládnu." dodal jsem a opřel se. "O co jde?" dodal jsem a dle mého pohledu jde vidět, že mám zájem.

Guerriare

Edinburgh ---> Brémy

odkaz

Krysovi jsem neskutečně vděčný jak se o mě postará to, že dostanu telefon i luxusní ošetření to mi přijde neuvěřitelné. Pravda v byznysu občas člověk potká dobrého chlapa, bohužel z většiny, ale spíš parchanty. Ralph Cook má holt dobré známé a to si budu pamatovat. Celkově zřejmě na Skotsko zřejmě budu mít dobrou vzpomínku.
Když se dozvím, že cestujeme ponorkou, objeví se mi na hubě rohlík. Musím se smát.

"Kryso víš, že jsem nikdy ponorkou ještě necestoval a to jsem byl v armádě skoro 20 let a Marine Nationale mělo aspoň deset ponorek. Fajn výlet."

A taky, že jo kecáme o všem, zvláště u hudby se zdržíme. Zvláštní je jak anglofoní a frankofoní okruhy byli i v globalizovaném světě dost odlišné a i když se v hrubých obrysech protínali, stále byla francouzská hudba dost mimo britský mainstream či le courant dominant.
Každopádně si pokec i cestu dost užiju a když se rozloučíme srdečně Krysovi stisknu ruku jako dobrému příteli.
Když nastoupím do LIVu vojákovy řeknu ulici, kterou mi udal Lešek. Tam bude třeba začít, sehnat nové lidi a postupně pokračovat v úkolu. Bylo by pak také dobré zjistit něco o našem prvním cíli, zde v Německu, než ho začneme nahánět po všech čertech.
Tak se nechám vést ulicemi Brém a sleduju jak to tu dopadlo.