Andor.cz - Dračí doupě online

Velká Británie - Grangemouth - Rusty hook pub

Bash a Hanabi dorazili do Rusty Hook první. Strážní venku je pustili bez problému, ale při japonském švitoření Hanabi se tvářili zmateně. Asi přemýšleli jestli jim to dítě nadává nebo je zdraví. Telefon, který má jeden z nich v ruce je velmi těžké poznat, protože má obal Hello Kitty.
Celkově dvoumetrový skot a mrňavá japonka působí zvláštně. Jakmile se otevřou dveře většina osazenstva stočí pohled na podivnou dvojici a snad jen Bashova široká ramena je donutí odpustit si infantilní poznámky.

"Mám Glenfiddich." reaguje na žádost o značku Tullamore výčepní, ale bez vyčkání na reakci vytáhne tmavou lahev a nalije do broušené whiskovky na dva prsty. Lahev zaujme každého milovníka whisky. Jedná se o limitovanou edici, která zrála 23 let v sudech z amerického a evropského dubu. Mok voní po květinách, kandovaném ovoci, jablkách a citronu. Ve výrazné a příjemné chuti zaujmou tóny dubového dřeva, vanilky a hrušek. Závěr je dlouhý a mimořádně bohatý. Očividně nalil něco mimořádného.
O chvilku později se před Bashem objeví talíř s chlebem. Jedná se o tzv. dřevorubák (hodně silný krajíc) se silnou vrstvou sádla se škvarky a bohatě posypaný cibulí.

Dveře se otevřou podruhé, osazenstvo opět stočí pohled ke dveřím. Nicméně rychle se začnou věnovat svým věcem. Voják se kolem baru jen mihne s objednávkou a zamíří přímo ke Cookovi. Barman vytáhne jednu z lahví pod pultu, jedná se o Torres Brandy Honorable. Na broušené láhvi září majestátně 40y. Výčepní se pustí do mletí kávy a pokyne Hanabi. "Tak co ? už víme co si dáme ?"

"Maurice Lequeux !" zachraptí Ralph a postaví se, aby legionáři podal ruku. Stisk je pevný, krátký a na chlapa jeho věku i silný.
"Bylo i líp. Ale jsem rád, že jsi tu. Chvíli jsem myslel, že zařveš v Zombie-Landu." zachechtá se. Když je obdarován krabičkou Guitanések přikývne na znamení díků. Usadí se, jednu obřadně vytáhne a připálí si. První dva šluky se tváří statečně, ale pak se rozkucká.[b]"Khu-khur-kurva. Už jsem zapomněl jakej je to ras."[/b] zavrtí hlavou a spláchne kuckání zbytkem whisky. Barman přinese kávu a brandy."Budeme zavírat, mám všechny." sdělí výčepnímu.

Výčepní se vrátí za pult, vytáhne jedno Capri Sonne s příchutí multivitamínu a postaví ho před Hanabi."Vy dva tu zůstaňte." pronese a s revolverem v ruce si stoupne doprostřed lokálu.
"Tak jo pro dnešek zavíráme. A dneska v klidu nerad bych zase někomu prostřelil prdel !" zahlaholí, načež se lokál začne vyklízet. Během pár minut zůstáváte v baru jen vy, Cook a výčepní. Výčepní zajistí železné dveře závorou a ztlumí hudbu.

Ralph se znovu postaví na svou dřevěnou hnátu a přejede vás pohledem.
"Dobře. Jsme všichni. Ostatní buď nedorazí nebo jsou pod drnem. Charlie prosím." pokyne nakonec na výčepního a ten zapne projektor, který osvítí kamennou stěnu.
"Jak jsem psal. Máme možnost získat několik lístků do Ráje. Můj kontakt z USA nám jich nabízí celkem deset. Když se to podaří tak čtyři připadnou Charlieho rodině a zbytek vám. Tady jsou tři obálky, dejte do nich věci pro svý blízký a napište komu případně komu dát pozůstalost a lístky, kdyby to dotáhla jen část z vás." ukáže na stůl, kde leží tři žluté obálky.
"Takže. Náš Amík má zájem o likvidaci tří cílů, roztroušených po Evropě. Podařilo se mi zjistit, že všichni byli nějakým způsobem na začátku těch sraček součástí mezinárodního týmu pro výzkum. Známe jména, máme starý fotky a nevíme kde jsou. Prdel co?" zašklebí se a potáhne z věnované cigarety.
"První je bezpečnostní důstojník Hans Müller. Působil jako zabezpečovací síla pro výzkumný tým. Má patnáct let vojenských zkušeností a je to pěknej sráč. Nedivil bych se, kdyby makal u čtvrtý říše." ukáže na fotografii zobrazenou na projektoru.

"Druhá je bioložka a viroložka Nina Badeaux vedla výzkumný mezinárodní tým. Vyjma toho nevíme vůbec nic." pohodí rukama a Charlie přepne fotografii.

"A nakonec, Japonec. Bez urážky Hanabi." zachechtá se nad vtípkem a nechá zobrazit fotografii asiata.

"Doktor Takara Makoto. Odborník na bioinženýrství. Co víme do kontaktu v Československé legii byl spatřen v okolí Prahy. Doprovázela ho skupina žoldáků, podle vybavení ho někdo musí financovat."

"Takže to je tak všechno. Teď představím váš tým." prohlásí a přejede vás pohledem, jako přemýšlel, kde začít.
"Major Maurice Lequeux. Voják, veterán a rovnej chlap. Dělá takový píčoviny, jako že jezdí na dovolenou do Afriky a vrátí se celej." ukáže na legionáře.
"Sebastian MacLeod chlap co pěstí zabije krávu, pak jí zalátá a vzkřísí. Do Evropskejch sraček vhodnej felčar." pokyne rukou k dvoumetrovému habánovi na baru.
"A nakonec...ten fór radši dělat nebudu." zašklebí se na japonku. "Hanabi no Mikoto, malá ale jakmile má v ruce něco ostrýho nadělá z vás suši. Ups, promiň zase nekorektní fór." zachechtá se, asi si prostě nemůže pomoct.

"Takže jestli chce někdo vycouvat je poslední příležitost, jestli ne tak zítra odpoledne odplouvá trajekt do Brém. Tam je to pod správou obchodní aliance. Můj známý pan Rolls by vás měl na cestu vybavit a dál už to bude na vás. Nicméně výbava nebude zadarmo. Kousek odsud je barák plnej pankáčů a ty seděj na hromadě starejch elpíček. Když je dostanete, pan Rolls jistě bude vstřícnější. Ale šel bych tam až k ránu, to budou na sračku nebo zápolit s kocovinou. Je to na vás." pokrčí rameny a típne cigaretu do popelníku.

Ze žhavé Afriky do uplakaného Skotska

odkaz

Rozpálené africké slunce jako by stále odmítalo smířit se s realitou evropského podnebí a jeho paprsky mě snad stále píchali pod osmahlou kůží na zátylku. Měl jsem rád Afriku, asi je to nějaká francouzská přirozenost, byly doby, kdy Francií protékalo středozemní moře a Alžír byl náš department.
Měl jsem rád Afriku i po té co už nebyla naše, i přes to cizinecká legie i když nesídlila na černém kontinentě v Sidi-Bel-Abbès, přesto to bylo naše působiště ať už v Džibuti, Somálsku, Mali, Siera Leone, Ghaně, nebo v Zairu, pak se změnil celý svět.
Ne, že by Afrika na tom byla hůř, než před nákazou, už tehdy to byl Zombie-Land točící se jen kolem, humanitární pomoci, pašování zbraní, drog, kurev a diamantů. Ale i s těma nejvetšíma negerskýma pičusama se dalo domluvit a nebo po odstřelení pár šéfů pochopily, že jste bílej a šéf jste tady vy. Nebyla to otázka rasismu a nebo šovinismu, ale bohužel Africe to tak fungovalo celé generace a tak to znali.
Dnes už se tu člověk s nikým nedomluví a bílé maso je stejně chutné asi jako černé a tak s nákazou zanikl i přirozený řád. Poslední můj výlet tam byla čistá žoldnéřská rabovačka, ulité diamanty nějakého bývalého mafiána v Siera Leone. Jeho jednotky si podržely diamantové doly a s pádem civilizace, jestli se to co bylo v Africe tak dá nazvat, padly i doly a ulité diamanty do rukou nakažených. Akce nebyla, žádná hitparáda, ale „Marche ou crève“ "Pochoduj nebo chcípni" neoficiální heslo legie, vystihuje vše, prostě poraď si sám a tak to je.

Byl jsem docela potěšen, když jsem dostal lístek od Cooka. Nějaký akce jsme už spolu dělali, ale teď už jsem ho dlouho dlouho neviděl. Za krkem mě chladí umolousané skotské počasí a jsem konečně tu. Má bílá képi a osmahnutý zjev, zde působí trochu nepatřičně, nebo asi by tak působil, kdyby se s nákazou nevytratili normy přijatelného chování. Nechám se tedy prohlídnout od "vyhazovačů" strážící vstup do pubu a zapadnu dovnitř. Britskost pubu mě ohromí od masivního nábytku, přes krb až po hudbu. "Beauté magnifique" Prohodím spíše jen pro sebe jeden ze superlativů, který se mi dere na jazyk. Vlastně v něm cítím i trochu nostalgie po starých časech, které tento bar navozuje.

Rozhlédnu se konečně uvidím Cooka, bez velkých cirátů si u baru objednám brandy a kávu, už dávno jsem rezignoval dožadování se francouzských koňaků či armaňaků nebo nedej bože pastis. I když anýzovka se občas ještě někde objevila, ale klasický pastis už nebyl. Přistoupím k Cookovi a u stolu mu podám ruku.

"Rád tě vidím Ralphe. Jak se daří?"

Řeknu anglicky s výrazným francouzským přízvukem. Sundám si képi a z vnitřku vydělám krabičku cigaret Guitanes. Bezfiltorové cigarety nacpané silným černým tabákem, se v EU neprodávali už před nákazou, mohli jste je dostat jen ve sladké Francii, byly fakt hrozné a plíce po nich byly jak kdyby člověk jedl celý večer černé uhlí. Všichni je, ale milovali, "guitaneska a černá káva snídaně legionáře" říkalo se. Vím, že pro ně měl slabost i Cook a tak jsem mu jednu krabičku přivezl.

"Něco pro tebe mám, ale ať ti to neutrhne plíce."

Podám mu už trochu jetou, ale neotevřenou krabičku. Sám si vytáhnu dýmku Butz Choguin a nabiji také černým tabákem. V místnosti se za chvíli začne převalovat modrošedý dým. Kombinuji to s kávou a brandy. Počkám až se objeví další uchazeči o práci a Cook nám sdělí víc.

Popis:

Vysoký cca 190+ cm asi 40 letý voják s čelnými vlasy a plnovousem. Spíš šlachovitý, než nějak výrazně svalnatý. Oblečen do vojenských kalhot cam. Dague vhodných spíše do tropů a francouzské parky. Celý dojem doplňuje typická képi blanc, bílá legionářská čepice, dýmka v ústech a důstojnické držení těla.

はじまり

Když mi Bash zavolal, že pojedeme do Ráje, bylo mi do smíchu. Taky jsem mu narovinu řekla, ať mě zatahá za druhou nohu, ale zjevně si nedělal srandu. Navíc prý začal pracovat na léku, což by mohlo být přinejmenším zajímavé. Rozhodla jsem se, že se s ním sejdu předvečer druhého setkání a vydiskutujeme, jak dál.

Ten zrzavej medvěd došel s pěti lahvemi domácí a bodrým úsměvem, takže jsme odcházeli tak, že mě měl převěšenou přes rameno, ale co si vybavuju, dohodli jsme se, že to zkusíme.
Do Ráje. Ráj je iluze.

Ráno... Ráno začínám spíš věřit na peklo, překlopená nad mísou v našem provizorním dočasném obydlí a Bash se mi chechtá jako manijak.
"Kimiwa kuruse," procedím skrz zuby.

Zahalená do velikého kabátu, který mých metr čtyřicet dělá alespoň širšími (a taky tam umím schovat zbraně - dva malé vrhací nože, dýmové granáty a krátkou ocelovou katanu dobré značky). Myslím, že vedle dvoumetrového, ramenatého Bashe vypadám jako jeho čtyřletá dcerka, které pod kapuckou s medvídkem čouhají jen oči. Ale taky mě pak lidé rychle podcení a neberou vážně, což je mé plus.

"Onegaishimasu~!" zatrilkuju fistulkou na chlapy před hospodou, sundám kapuci, ať je mě dobře vidět, a vystrouhám lehkou úklonu, než mi Bash otevře dveře a vstoupíme do sklepení.
"Žádný levárny prej..." pomyslím si a mrknu na mluvčího.

Sejdeme dolů, kde na nás čeké Bashovi důvěrně známé prostředí, kde i vzduch má procentuální poměr alkoholu ve dvouciferných číslech.
"Yoroshiku..." pípnu a snažím se rozhlédnout. Náročné, když všem vydím nejvýše na pásky od kalhot.

Velká Británie - Grangemouth - Rusty hook pub

Grangemouth, přístavní město nedaleko Edinburghu pouze částečně kontrolované vojáky Koruny. Část, do které vedou vaše kroky, však nepatří k nejbezpečnějším, ale co naplat když ta nabídka byla tak neodolatelná. Alespoň, že nesmrtelný zápach ryb a zvratků smývá mírný déšť.

***

Je to tak týden, co vám přišlo psaní, tedy bylo dovezeno chlapíky ozbrojenými od ponožek až po klobouky. Volání vašeho starého známého vlka Ralpha Cooka, neboli "kapitána Cooka". Přezdívka by seděla důstojníkovi rybářské bárky, ale nic nemůže být dál od pravdy. Ralph je bývalý veterán od SAS a na počátku nákazy se ve svých šedesáti letech pouštěl do akcí, které by si rozmysleli i švarní junáci na vrcholu sil. Převoz civilistů z horkých oblastí, doprovod výzkumných týmů na nebezpečná území, likvidace významných cílů, to vše zvládal až do chvíle, kdy se ožral, šlápnul na rezavý ostnatý drát a nechal ránu pěkně zahnít. Po amputaci levé nohy a jejím nahrazením dřevěnou protézou začal organizovat speciální týmy a jejich služby prodával vědcům, obchodníkům i politikům. Může znít jako špinavec, ale má silný morální kodex, kterého se drží. Už jen proto víte, že obsah psaní musí být pravda. Cook nikdy nelže.

Zdravím příteli,
mám lístek do Ráje, pro tebe i tvé nejbližší. Výměnou potřebuji hlavy třech evropských králů. Nabídka je časově omezená, je tu spousta hyen. Rusty Hook za týden. Přesně.

Dřevěná Hnáta

Lístek do Ráje to, po čem touží všichni na ostrovech i v Evropě. USA je vydává zřídka a v podstatě znamenají dům, půdu, vzdělání, práci a zkrátka normální život pro jedince i jeho potomky. Nabídka, kterou si stojí za to minimálně vyslechnout a jak znáte Cooka, bude toho k poslouchání hodně...a nebude to zadarmo.

***

Rusty Hook je bar ve sklepení starého kamenného domu na Grangeburn road. Narozdíl od ostatních pubů v okolí je tenhle jen pro zvané. I proto, jak se blížíte, ubývá drsně se tvářích týpků s kvéry na kulích, dívek pokřikujících lehce odolatelné nabídky k sexu a trosek povalujících se po ulici.
Před barem na ulici sedí u stolku pod deštníkem dva muži, odhadem okolo padesátky. Seprané, pečlivě zašívané armádní uniformy a útočné pušky opřené o stolek, jen doprovázejí nebezpečnost, která z nich sálá. Když se přiblížíte jejich ruce instinktivně sjedou ke zbraním.
Jeden z nich vás gestem ruky zastaví a vytáhne mobilní telefon. Je to zarážející, mobilní operátoři již přece celá léta nefungují a mobil má dnes málokdo, maximálně jako gameboye. Vypadá to, že chvíli projíždí fotky v telefonu a pak je porovnává s vaším obličejem. Nakonec přikývne a pokývne ke vchodovým dveřím.
"Žádný levárny." zavrčí druhý a dál se věnují lelkování.

Dolů do Rusty Hook vede přesně 70 schodů. Na konci jsou těžké kovové dveře a ani ty nezabrání smradu zvětralého piva a přeplněných popelníků. Jakmile otevřete dveře smrad vás praští naplno a stojíte v bývalém sklepě. Nicméně někdo si tu dal pořádnou práci a sklepní prostory proměnil ve starý dobrý anglický pub. Vše je ve dřevě a kameni. V rohu místnosti je dokonce i krb nad kterým visí starý rezavý hák. Stoly, židle a lavice jsou z masivu. Z reproduktorů se valí anglické šedesátky a zrovna hrají Wild Thing (odkaz).

Místní výčepní, pořez s revolverem v pouzdře na hrudi, při vašem spatření jen pohodí hlavou k rohu místnosti. Tam sedí Cook, dřevěnou hnátu na stole, lahev whisky způli vypitou a potahuje z dýmky. Sešel to je pravda, jeden a půl dekády se podepíše na každém, ale to jeho xichtu neubírá na nebezpečnosti. Je oblečený ve své staré uniformě a na hlavě má pletenou černou čepici. Přes kolena má hozenou brokovnici, které říká stará známá. Vypadá, že vás neregistruje, ale někde v hloubi duše víte, že o vás věděl sotva vaše noha vkročila na první schod.

Pohled na něj vás nutí se zamyslet. Proč vy ? To si vás během vaší spolupráce tak oblíbil ? Nebo už mu nikdo jiný nezbyl ?