Kapitola II. : Banzai!

Na tyhle prasečiny jsem už vážně starej. Byla asi první věta, na kterou jsem pomyslel, když jsem se probral z bezvědomí. Co to kurva bylo za akci? Totální masakr jednotky, sám dvakrát vyvázl jen ... no s odřenýma ušima ne. S odřeným pérem, prdelí a vším co se odřít dá a ještě prohnat přes řeznický kutr.

No a pak se svět zpomalí tři měsíce hnijme ve špitále. Bože špitál! Nevěděl jsem, že tohle ještě někde funguje. Hnusný hadry, a setkání v cimře s lidma co přežili ten šmelc.
Moc se nerozpakuju a vemu si pivo a krabku gitanesek, hned si je zapálím a otevřu pivo. No a když už stojím vezmu i papírky a trávu a ubalím si jojnta.

"No do hajzlu..."

Tráva pěkně dává a Krysa už vykládá. Kývnu mu na pozdrav na zmínku o sešroubování a bolesti při změně tlaku se trochu zašklebím. Vlastně nepředpokládám moc, že mě to bude trápit, s mým životním stylem stejně dlouhého stáří nedožiju. I když vlastně Cookovi se to povedlo, věděl kdy to včas zabalit a začít čepovat pivo.
Když mluví o Nanu teprve teď si ho všimnu. Připadám si jak na setkání legie na svátek Camerone. Kývnu na něj, mám radost, že ho vidím, ale vlastně ne tak docela, kolem mě poslední dobou přátelé umírají a budu mu muset říci, že Lešek je mrtvý.
Místo toho přejdu ještě k jedné věci.

"Kryso, je fajn, že mi hlídáš mesr, ale mám na tebe ošemetnější dotaz. Co je s Maraike? To by bylo dobré si vyjasnit hned ať aspoň doufám můžu mít duši v peří jak se říká."

Kapitola II. : Banzai!

Já to jebu...

Já nevím vlastně kdy naposled jsem měl takovou smůlu jako dneska. Teda do těch sutin jsem se proplížil jako mistr světa. Kopíroval jsem hlavní každou díru, kterou jsem podezříval z toho, že na mě vyplivne nějakého nepřítele. Všechno šlo jako na drátkách. To auto se blížilo a já jsem cítil tu volnost. Bylo to sakra blízko. Nádech a běh. Zvuky za mnou a díky letmému ohlédnutí vidím, že tam je tak pět plus kousků, kteří si ze mě chtějí udělat svačinku.

"Zasraní Němci. To jste nemohli aspoň tady tyhle zmrdy zabít všechny? Nalákat? Vylákat? Fakt nasrat."

No Němci byli vždycky dobří na zabíjení lidí, ale mutanti jim nikdy nešlo. Takže teď mě zachrání asi jenom rychlé nohy. Možná kdybych se dostal někam na vyvýšené místo a tam je v klidu postřílel, ale takhle nemám šanci. Tak běžím, plížím se a bůh ví co ještě dalšího. Jo a taky krvácím.

"Cože?!"

Krvácím. Podvědomě si rukama tisknu podbřišek a nadávám si za další pech dnešního dne. Ten idiot co střílel, kdyby vystřelil výš, tak mám maximálně modřinu. Zase kdyby mířil kousek níž, tak už si nikdy s nějakou vnadnou černoškou nezaskotačím, takže padesátiprocentní úspěch. Čekám kdy se na mě vrhnou zombáci, ale podle všeho je trefili taky. Aspoň něco, když už trefili i mě. Snad to rychle skončí a já tu nebudu chcípat s dírou nad pinďourem. Co mě překvapí, že ten týpek v hightech zbroji mě nedorazí. Což znamená, že mě asi odtáhne do Hanzy a tam budu chcípat mnohem pomalejc. Krysa je zmrd.

"Gratuluju, že si to poznal..."

Ještě řeknu svému "zachránci" a upadnu do bezvědomí.

Tuplem to jebu!

Mrtvej. Živej. Mrtvej. Naloženej v roztoku. Živej. Pamatuju si strašně málo a i to málo mi nedává smysl. Furt jsem nechápal, proč by mě Hanzáci sbírali a ještě sešívali. V hubě jsem měl vyschnuto a když se rozmžourám, tak mám pocit, že mám vidiny.

"Vážně Maurici?"

No a pak jsem se podíval do rohu, kde si v celé své pokydané majestátnosti seděl Krysa. Tak tohle je fakt blbej sen. Prošacoval jsem se, abych zjistil že nemám nic jako zbraň, abych toho hajzla mohl zabít. Asi dobře, vzhledem k tomu co nám říkal dál.

"No tak to mě poser."

Zvednu se a na baru naliju vodku pěkně na dva prsty. Potřebuju něco čistého co mi rozproudí myšlenky.

"Jak dlouho? Proč? Co moji lidi?"

Nějak nedokážu vypláznout delší souvětí, ale i těch pár slov obsahuje všechno co mě zajímá. Po vodce sáhnu po doutníku a po několika potáhnutích ho namířím na Krysu.

"Nauč svý chlapi rozeznávat lidi od Ztek. Málem mi ustřelili koule."

Tohle budu ještě chvíli zpracovávat. Mého přítele z Legie trošku ignoruju, protože tohle nějak ztrávit bude chvilku trvat, hlavně když je Krysa takhle štědrej a tajemnej.

Chapter II: Banzai!

Pomalými přítahy jsem se blížil k přední části vlaku. To klepání na stěny vagónu zavánělo silným průserem. Nevěstí to nic hezkého a já se ze všech zbývajících sil snažím co nejrychleji doplazit za Petrou. Na ní jediné záleží. Už jsem byl tak v půlce, když do vlaku začaly bušit kulky. Byla to plná palba jak z kulometů. Za vlakem nastal chaos. Už jsem tak ve třetině, když se dovnitř, za hlasitého výbuchu, nahrnuli další lidé. Zastavil jsem svůj pohyb a jen sledoval jejich počínání. Nezačali hned střílet. Místo toho jsem zaslechl cosi o nosítkách. Díky bohu, pomoc. Zůstal jsem ale radši ležet, abych je nějak nevyprovokoval. I když to ve mně cukalo, když jsem viděl, že pomohl Petře na nohy. I tak jsem ale zůstal na místě. Bohužel pro mě. Další vojáci si mě všimli a obklíčili mě. To nepříjemné světlo baterky v obličeji mě donutilo se pohnout. Což mělo za následek palbu ze všech automatů v okolí do mé neexistující prdele. V tu samou chvíli zavládl instinkt a já se vrhl kupředu k vojákům. Jednoho z nich se mi podařilo seknout přes nohu svými drápy. Krásně prošly kovem, masem i kostí a voják tak skončil na podlaze přede mnou. Popadl jsem ho oběma rukama připraven se do něj zakousnout, když mým tělem projelo několik stovek voltů a já šel spinkat.

Pomalu jsem otevřel oči a začal mžourat kolem sebe. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jsem vlastně někde jinde a něco není v pořádku. Ale sotva jsem se rozkoukal, nějaký chlap v bílém plášti, co stál přede mnou, mi jen zamával a nastala tma. Takhle jsem se probudil ještě párkrát a stihl dokonce pochytit i pár věcí. Jsem v nějaké nádrži. V hlavě už nemám takový bordel a mé ruce zase vypadají jako lidské. Taky že tady ti vědátoři mluví anglicky a ne německy. Což pro mě byla velká úleva.

Když jsem se probral znovu, všechno laboratorní vybavení bylo pryč. Dokonce i ta káď s nálevem, ve které jsem plaval. Nemám ani ten slušivý šnorchl. Sedím prostě na pohovce u stolečku. V nějakém baru. Chvíli jsem jen tak civěl před sebe a snažil se srovnat myšlenky. Pak se konečně rozhlédl kolem. Jsou tu všichni. Maurice. Elen a Breeze. Kamila. Nějaký starý plešoun a „Petra“ vypadlo ze mě a chytl se stolu. Je tady. Je celá. Jen spí. Naprázdno jsem polkl a promnul si oči. Pak mi došla druhá věc. Moje tělo je zase lidské. Tedy… skoro. Vypadám jako tehdy, co jsem slezl ze stolu v tom komplexu. A mám stejný šedivý úbor jako ostatní. Opatrně jsem vstal, ale moje tělo funguje, jak má. Obě nohy poslouchají a můj postoj je pevný. Udělal jsem pár kroků od stolu, kde jsem se vzbudil, abych uviděl Krysu, jak si hoví v křesle. Jen jsem se usmál a zavrtěl hlavou. „Takže jsme zdechli všichni a tohle je nebe?“ zeptal jsem se a rozešel se k pultu si cigaretami. Už jsem dlouho nekouřil a slibil jsem si, že nezačnu. Ale kurva… už jsem mrtvej, tak je to jedno, ne? Vzal jsem si jedno a připálil si. Zhluboka jsem potáhl a chvíli jen tak převaloval kouř na jazyku, než jsem jej vyfoukl. Pak jsem zaměřil pozornost na chlast v okolí, ale jedno jediné mě učarovalo. „No do prdele,“ usmál jsem se a přišel k lednici, odkud jsem vytáhl Opavar. „Jsem nejspokojenější mrtvola na světě. Nebo v existenci,“ usmál jsem se a otevřel si pivko jen tak ledabyle. Rukou. A na jeden delší zátah zmizelo a zůstala po něm jen prázdná flaška. On se mezitím trochu rozpovídal. „Hmm… takže tohle není nebe. Kurva…“ vypadlo ze mě pak poslední slovo česky a já se nahnul pro druhé pivko, které jsem si už vychutnával.
„S Krysou se nevyjebává, co?“ zeptal jsem se pak a znovu se napil. „Dostat nás… a hlavně pak mě, zpátky do normálního stavu. To muselo spolknout pěkných pár penízků, ne-li službiček,“ dopil jsem pivo a položil prázdnou sklenku zpět na bar. „Jsem ti za to vděčnej. A hlavně za záchranu Petry. Je mi jasný že po nás teď budeš něco chtít… takže… jsem ti plně k službám,“ řekl jsem a vytáhl další pivko, se kterým jsem si tentokrát přiťukl s Krysou. „Jsem rád, že jsi v cajku. Ta žlutá se mi nelíbila už od začátku… A jestli by šla ona s náma… asi tam zdechnem všichni…. Což mi připomíná…“ sedl jsem si k na barovou židli. „Ten kulomet jsem si ani neužil. Móris trval na tichý akci, takže jsem ho nechal… ani nevím už kde… Hele… neříkaj ti náhodou něco Stavitelé?“ zeptal jsem se pak s malou nadějí v hlase.

Kapitola II. : Banzai !

Elena, Maurice, Jan, Petra

Hučení okolo vlaku postupně sílilo a přibližovalo se. Ten agresivní podtón v tom nešel neslyšet, pokud jste tedy neupadli do bezvědomí. Ti, kteří vydrželi, jako sourozenci Kovářovi, mohli postřehnout klepání tvrdých končetin o povrch vlaku. Postupně se klepání množilo až to začlo vypadat, že na vlak padají kroupy.
I střelba, ale sílila. Trhavé sekvence ran automatických pušek se nesli prostorem a ťukání roje okolo vás začalo být chaotické. Pak propuklo peklo. Kulky bušili o pancíř navařený na konstrukci TGV. Okolo vás okny probleskovala světla baterek a byly slyšet rozkazy. Kupodivu v angličtině. Prostor vedle vlaku několikrát ozářilo oranžové světlo a vzápětí vybuchlo několik granátů.
"Rudá jedna. Jsme uvnitř." promluví statný voják, když vstoupí do prostoru za řidičskou kabinou. Petra si dokáže všimnout, že voják je oblečený ve zbroji poněkud futuristického designu. Přes světlo baterky na zbrani, ale nevidí natolik dobře, by poznala značení . "Rudá jedna. Potřebujeme mediky a nosítka. Přepínám." zahuhlá do vysílačky a pokyne mužům, aby šli kupředu do dalších částí vlaku. "Už je to dobrý." skloní voják zbraň a přehodí si nezraněnou Petřinu paži přes rameno.Pak přestane fungovat i kinetin...

Co se týče Jana a jeho píďalení vozy. Tam to bylo velice rychlé. Přiběhnuvší komando se ho nejdřív pokusilo proměnit ve sklupturu na téma "Cedník ve skluzu", ale po neurčitém rozkazu z vysílačky byl omráčen jakýmsi elektrickým obuškem. Ani si nestihnul kousnout...

Nana Bagbin

Plížíš se troskami a kolona vozů ti pomalu mizí za zády. Všechno vypadá dobře a ty neslyšíš poblíž žádné kroky ani motory. K opuštění areálu ti zbývá překonat volné prostranství. K budovám by nebylo moudré se přibližovat. I mezi troskami vidíš těla mutantů rozstřílená padesátkou.
Je čas běžet. Od plotu tě dělilo jen pár metrů a auta tam zanechala parádní díru.
Běžíš jako o život...vlastně jsi si poměrně jistý, že běžíš o život. Obzvlášť, když se z poslední budovy, kterou míjíš vyřítí asi osm Zetek.
Podaří se ti zaběhnout za zeď a prudce změnit směr, tak aby tě kryla z jedné strany vrstevnice a z druhé plot. Zetka, ale drží tempo a narozdíl od tebe se nezadýchávají.
Přeskok nízké zdi, podlezení sutin a už si to šineš skrz křoviny směrem k místu srazu. Pak tě najednou něco nabere do břicha. Jak padáš uslyšíš střelbu poloautomatických zbraní. Jakmile dopadneš, tak víš, že je zle. Střela prošla do podbřišku, jen o kousek minula balistický plát. Mezi prsty ti protéká tvoje vlastní krev.
"Doprdele to není Zetko." řekne jeden z mužů v hightech zbroji. Slangově se tomu říká exoskelet a skutečně i tak funguje. Zvyšuje sílu a snižuje námahu uživatele. Vypadá, jako futuristické brnění.
Jeden z mužů začne okamžitě řvát do vysílačky. Žádá medika.
Druhý přiklekává k tobě přiklekává a když se ujistí, že po něm nehodláš střílet, tak vytáhne osobní lékárničku a pokouší se zastavit krvácení.
"Vydrž kamaráde. Zejtra spíš v suchym." cedí mezi zuby muž, ale to jsou asi poslední slova, která slyšíš.

Vojenský komplex - lokace neznámá
Všichni

Uběhli tři měsíce. Tři měsíce od doby, co vás letecky dopravili na neznámé místo. Ranění byli okamžitě převezeni na operační sály. Vám z toho zůstala spousta útržkovitých vzpomínek. Tváře doktorů, kteří vám do očí svítí baterkou. Šok, když se náhodou na pár okamžiků probudíte v nádrži s jakousi kapalinou a na obličeji máte připevněnou masku se šnorchlem. Pokaždé vás však chlapík v bílém plášti vrátí zpátky do mrákot pootočením knoflíku.
Útržkovité vzpomínky mimo jiné zahrnují, že všichni zde mluví anglicky. Pravděpodobně se nacházíte někde v podzemí, protože nikdo z vás si nepamatuje, že by viděl oblohu. Jediný obraz jsou šedivé betonové chodby a stropní zářivky.
Pokud někdo z vás náhodou nabyl vědomí, tak byl okamžitě uveden do vegetativního stádia nemocničními zřízenci. A to včetně Jana, který zjistí, že jeho tělo má normální lidské rozměry...tedy většinou.

Probudíte se všichni v místnosti, která vypadá zařízená, jako bar. Vaše původní zranění jsou ta tam a po operacích zbyli maximálně drobné jizvy. Všichni jste oblečeni v šedivých overalech a na nohou máte plastové jednorázové křusky. Nemáte u sebe nic ze svých věcí.
Jste rozeseti jednotlivě po gaučích, jen Elena se tulí k tělu své chlupaté parťačky.
V baru hraje tlumená hudba. Punk a to výběr z roku 69. Stěna s alkoholem skrývá ty nejlepší destiláty, které kdy evropa spatřila. Lednice je narvaná různými druhy piv (včetně Opavaru), byť tam tak trošku vyčnívá pivo značky Pisswasser.
Na bar pultu je víceposchoďový stojan. Cigarety, tráva, kokain, hašiš a další výdobytky lidské civilizace jsou tam v přiměřených množstvích.

V rohu baru sedí na kolečkovém křesle postarší pankáč. Tričko pokydané, podle žlutých skrvn od kari, popíjí pisswasser a kouří cigaretu. Úsměv plný žlutých zubů vám věnuje hned, jak na ně stočíte zrak.
"Rád vidím, že jste v pořádku. Ani nevíte jakej voser byl řídit operace z...operace ? Jo, ležel jsem na nerezu, když vás moji chlapi tahali ze sraček." zašklebí se a vyfoukne obláček dýmu.
"Maurici, rád tě vidim. Museli jsme tě drobet sešroubovat, ale vyjma trochy bolesti při změně tlaku bys měl bejt funkční jako dřív. Mimochodem tu tvoji kudlu mám ve vosobní péči, ale vrátim jí. Neboj."

"Jane. Kluku ušatá. Koukám, že člověk ti prodá kvér a druhej den tě najdeme chlupatýho vod hlavy až k patě. Tomu řikám se pochlapit. Ani nevíš, jak nám trvalo dlouho tě vrátit aspoň trochu do normálu. Čeká tě, ale určitě ještě nějakej pokec s doktorama."

"Nana Bagbin. No ty vole. Málem jsem se posral smíchy, když tě přivezli s děravym pajšlem zrovna na stůl vedle mě. Ale dost prdelek. Starý křivdy neplatěj Nano. Svět venku se změnil."

"Dámy. My se ještě neznáme. Jmenuju se Rolls, ale přátelé mi říkají Krysa. Omlouvám se za zacházení a to řízené kóma."

"Vlastně se omlouvám vám všem. Většina z vás až na Nanu a Jana v sobě měla nějakej muťáckej sajrajt a zbytek jsem v komatu držel preventivně. Léčba byla trochu komplikovaná, ale nakonec nám s tím pomohli ty kluci. A jo jsou doma u starýho mrože." mlaskne spokojeně a spráskne ruce.
"V klidu se přivítejte, popijte, zapalte si. Pokecejte. Myslim, že si máte, co říct." pobídne vás, ale všichni tušíte, že tohle zdaleka není všechno, co pro vás tenhle týpek má.

V prdeli....a bez to bez prdele

Nechal jsem Elen tedy být a vydal se zpět do zadního vagónu. Oblbnut svými vlastními myšlenkami, které se mi honili v hlavě. Bez jakéhokoli řádu. Nespoutaný chaos. Od věcí co byly, věci co budou, nebo můžou být. Jak moc ovlivní můj nynější stav naše cesty? Jak moc bude Petra zklamaná? Jak moc..
Prodíral jsem se vagónem až úplně dozadu. Míjel bedny se vším možným a občas se přidržel přepážky nebo něčeho jiného. Cítil jsem, že vlak s sebou cukl a začal zpomalovat. Nějak. Pomalu. Ale tohle pro mě nyní nebylo důležité. Mám vyskočit a utéct? A co pak bude s Petrou? Došel jsem až k zadním bočním dveřím. Jedním tahem bych je klidně otevřel a utekl. Ale kam? A co bych dělal v téhle podobě? Mezi lidi takhle nemůžu… Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nic mě nenapadalo. Pak přišla shit show.

Vlak začal brzdit ještě víc. Kvílivý zvyk se ještě znásobil, když jsme vletěli do tunelu a já se tak ocitl v naprosté tmě a nehorázném kraválu. Ne že by mi ta tma nějak vadila. Ale ten kravál. Přikryl jsem si rukama uši a snažil se utlumit to skřípění, když přišel náraz. Mé myšlenky byly najednou fuč. A já vlastně taky. Svištěl jsem vzduchem jak chlupatý projektil vystřelený z kanónu. Všechno najednou vypadalo strašně legračně. Bedny kolem kterých prolítám se také převrátily a některé se uvolnily. Do obličeje mě praštila poletující pistole. Za ní zásobník a pár dalších věcí, které jsem nestihl poznat. A než mi došlo, že vlastně letím, už jsem trčel ze dveří do prvního vagónu a koukal na Elen na podlaze. Nestačil jsem na ni ani zavolat, když na mou prdel začaly pršet přepravní bedny. A že jsou těžké. Kurevsky těžké. První bedna mi přirazila nohy. Druhá mi přirazila prdel a já se tak ocitl na podlaze s Elen. Jenže… ohlédl jsem se přes rameno a zjistil, že moje divné tušení, končící někde nad prdelí je skutečné. Prdel momentálně nemám. Ani další věci, které po ní následují. Místo ní na mě kouká jen smotek vnitřností a rozlévající se kaluž krve. Zbytek střev na mě kouká z proražených dveří, za kterými bude i moje prdel a nohy. Když jsem se ohlédl zpět, uviděl jsem Elen, jak se potácí někam pryč a jak za sebou zavřela dveře do kóje. Dnes už podruhé jsem se začal plazit kupředu směrem k ostatním. Nevím, jestli to je dobrý nápad. Nevím, jestli tím někomu pomůžu. Ale v předním voze je Petra a to je to hlavní.

Epilog

Vlak brzdí, kola kvílí a konec tunelu se podle čísel blíží. Ať dělám co dělám, víc se mi ho zpomalit nepodaří. Na konci tunelu ale není světlo, které má člověka vyvézt z temnoty, ale je něčím zabarikádovaný.

"Merde jak tu ti bošové chtěli projet..."

Vyhrknu ze sebe překvapením. To už tu musí být asi dlouho. Ale možná po cestě byla nějaká výhybka, nebo to chtěli prorazit či odpálit. Nám se však nic takového nečeká. Vidím jak se stěna přibližuje....
Rána a třeskot kroucených plechů a vybuchujícího skla z oken. Mrsknu sebou na pult a ztratím vědomí.... tma, že mé tělo zasypává hlína už netuším.