Andor.cz - Dračí doupě online

Zvířátka nepatří na přední sedačky

Vypadala, že mě pochopila, když jsem ji naznačil dveře. Jenže to nebylo tak docela potřeba, jelikož jsou dveře volné. Elen se tedy vrátila za mě a já zajel drápy do škvíry ve dveřích a rozevřel je. Připraven na smršť kulek jsem vešel do druhého vagónu, jen abych byl překvapen, že tam také nikdo není. Zavětřil jsem ale něco. Nedovřený poklop v podlaze vagónu. "Poojď," řekl jsem Elen vzadu a skrze lůžkový vagón došel až ke dveřím, za kterými jsem cítil ostatní. "Jdi... já... budu vzaadu" řekl jsem a bez dalšího zdržování šel zpět do posledního vagónu. Nebudu je děsit ještě víc.

Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají!

Nejradši bych se tu svezla na zem a tak týden spala. Ale vím, že musíme ještě dojít za zbytkem, za Breeze. A taky potřebuju ošetřit. Vlak se rozjel. Jenže je tu jeden zásadní problém. Je tu tma jak v pytli. Chvilku mi trvá, než mi dojde, že mám vlastně noktovizor. Opět ho zapnu a konečně něco vidím. Instinktivně sebou lehce cuknu, když se na mě Johny podívá. Takhle, jak mu v tom vizoru svítí oči... Musím si zvyknout. Pochopím jeho pokyny. Chystám se zmačknout tlačítko, když se dveře pod pohybem vlaku trochu pohnou. Zdá se, že tlačítko nebude potřeba. Nakonec ustoupím. "Měly by ti jít otevřít," poznamenám vyčerpaně.

Crazy Train

Blížil jsem se k vlaku, šel jsem hned za Elen. Dveře před námi se se syknutím otevřely a mi tak mohli nastoupil do posledního vagónu. Nechal jsem ji jít jako první a já po krátkém zaváhání šel taky. Dveře se zaklaply a vlak se dal do pohybu. Chtěl jsem strašně něco říct, ale s tím jak teď umím mluvit by to nejspíše bylo na dlouho a stejně by mi polovinu věcí nerozuměla. Maurice nás informoval, že je ještě někdo nejspíše ve vlaku. Došel jsem tak až ke dveřím do dalšího vagónu a koukl na Elen "Dve-ře," řekl jsem a doufal, že ji dojde, že s těmi drápy nezmáčknu to tlačítko na otevření dveří. "Já.. prvnííí" řekl jsem ještě než to otevřela. Kdyby uvnitř někdo byl, určitě by to pro ní byl problém. Mi pár kulek vadit nebude.

Když otevřela dveře, vešel jsem dovnitř prvně já, abych zhodnotil situaci. Když by byl klid, dal jsem ji vědět, aby šla za mnou. Kdyby ne a čekali tam někde nějací němečtí vojáci ze čtvrté říše, pustil bych se do nich. Pomalu a s grácií, aby si to ti kluci ušatí užili. Chtěli monstra, tady jedno mají.

l'Orient-Express

Když už se lidi tlačí do vlaku ještě kontroluji přístrojovou desku a pokouším se více proniknout do ovládání. Dění kolem vlaku pozoruji jen na obrazovkách a zrcátcích. Vidím, že tam cosi probíhá mezi zraněnou Elen a čímsi co nejsem schopen uplně rozklíčovat. Vzhledem k tomu, že TO se baví s Elen nebo mi to tak připadá, pochopím, že zřejmě je to něco nebo někdo, kdo nemá nepřátelské úmysly.
Rychle tedy Elen a TOmu otevřu jedny ze dveří zadních vagonů, aby se tam mohli schovat a my mohli vyrazit. Jakmile jsme všichni ve vlaku, no všichni to co z nás zbylo, zavřu dveře a vyrazím rychle pryč. Teď je třeba co nejrychleji zmizet z prostoru, do kterého buší dělostřelecká palba, která společně a autodestrukcí, dělá ze základny to nejméně vhodné místo pro život i v oblasti s radioaktivním spadem a zmutovanými zombiemi.

"Postarejte se o zraněné prosím a dočištění vlaku jestli tu náhodou někdo ještě nezůstal."

Houknu na ostatní, protože teď jsem plně zaměstnán ovládáním vlaku. Zkusím rozklíčovat systém značení trasy a spojit se s našimi.

"Vlak "Train à Grande Vitesse" opouštějící základnu pod velením majora Maurice Lequeux, spojencům, vojákům mistra Mrože neboli herr Krausse, nebo Mrchožroutům. Úkol splněn, máme velké ztráty a raněné. Potřebujeme se s tím dostat někam do bezpečí a do zázemí. Potřebuju navigovat nemám vůbec tušení kam vedou koleje. Potřebujeme okamžitou pomoc. Opakuji..."

Několikrát odvysílám zprávu zatím co vlak uhání od vybuchující základny. Rychle si zapálím cigáro tohle je hroznej masakr a kdo ví co ještě vezu ve vagonech. Musíme to po "přistání" všechno pořádně probrat. Ale vlak TGV je vlastně docela slušná kořist. Bohužel se toho nedožil Lešek a snad ve vlaku bude někde Jan. Doufám, že jsme ho tam nenechali.
Kurva začínám mít těch osobních dluhů nějak čím dál více. Krysa, Maraike, Jan, Lešek a všechny ty ztráty z tohohle boje. Tohle se už nikdy nesmí opakovat. Jen profesionální akce s menší skupinou nic víc.

Slovíčkaření

"Možná tak vypadáš, ale máš dobré srdce. To jsem za tu chvilku poznala. To opečený mletý byla zrůda," naznačím zraněnou rukou k Müllerovi. "Spousta lidí jsou zrůdy a nevypadají na to." Vypadá to, že se ale nechá přesvědčit a následuje mě do vlaku.
Seberu zbylou sílu, abych tam došla co nejrychleji a byla schopná se vyšplhat dovnitř. Pomoc neodmítnu. Jdu před ním, aby byl krytý za mnou. Jakmile by to vypadalo, že někdo z vlaku má něco proti Johnymu, ihned zareaguji prostým "Johny."

Ach ty ženské...

Komplexem otřásalo čím dál více výbuchů a světla už taky toho měla dost, tak vypadávala. I tak jsem viděl její výraz bez problémů. Vytřeštěné uslzené oči. Zakrvácená ústa. Zřejmě má i něco s rukou. Je na tom bídně. Vyzývá mě, abych šel taky. Že přece Petru neopustím, sotva jsme se potkali. Tím brnkla na citlivou strunu. Chvíli jsem na ni jen tak koukal a pak promluvil „Nee…. zrůůda“ procedil jsem skrze zuby a ustoupil o krok dozadu. K mé smůle ale vypadá, že nikam nejde, dokud taky nepůjdu. Světla znovu zablikala a otřesy stále pokračovaly. Ještě chvíli, tak to tady všechno spadne. Nespokojeně jsem zavrčel a rozešel se za ní do vlaku. Nechci, aby tu zůstala a umřela zavalením komplexu.
„Jdii,“ vypadlo ze mě, když jsem došel až k ní.

Nečekané setkání

Slyším za sebou kroky. Ohlídnu se a je mi jasné, že se nestíhám dobelhat do vlaku. Ozývají se další výbuchy, elektřina skomírá. Otočím se k němu čelem, ať mu aspoň vidím do očí, až mě zabije. Všechno zhasne. Projede mnou vlna šoku, když místo toho zastaví a vysloví mé jméno. Nejsem schopná se pohnout, jen si ho nevěřícně prohlížím v té trošce světla, co jde z vlaku. Nejdýl mu ale hledím právě do očí. "J-Johny??" vykoktám ze sebe. "Co ti to provedli?" hlesnu lítostivě. Výbuchy mi připomenou realitu. "M-musíme jít. Oba! Nenecháme tě tady. Vždyť jste se s Petrou teď potkali. Nemůže vás to teď rozdělit." Během řeči si občas zavadím o ten vyhnutý špičák a zatraceně to bolí. Neuhlídám tak pár slz, který mi stečou po tvářích. Stojím tam a čekám, jestli se rozhodne jít.