Nesnáším loučení

Trhal jsem těla kolem sebe. Horká krev mě hřála na tváři i na rukou. Drápy krájely vše kolem mě. Křik. Nadávky. Řev. Vnímal jsem to všechno mnohem hlouběji než předtím. Střelba kolem pomalu ustala. Někde za mnou něco bouchlo. Zachytil jsem jednoho z prchajících vojáku a zakousl se mu do krku a trhl hlavou. Žvýkal jsem jak hladové zvíře, když mi v hlavě bleskl obrázek malé usměvavé holky. Petra! Vyprskl jsem kus krku z vojáka a rozhlédl se kolem. Všude bylo spoustu krve, prázdných nábojnic. Prostřílené přepravní bedny. Kluci, co nesou psa. Breeze se jmenuje. Pak jsem ji uviděl. Leží na zádech se zavřenými oči a Kamila ji tahá pryč, směrem k vlaku. Pocítil jsem úzkost, když mi došlo, že je mimo. S pohledem stále upřeným na ni jsem se rozešel k vlaku, ale po pár krocích se zastavil. Přede mnou stála ona. Bělovlasá Eleanor. „Eeelenn,“ zkusil jsem vyslovit její jméno. Komplexem začaly otřásat exploze a já se zarazil. Došla mi jedna věc, kterou jsem si nechtěl připouštět. Nemohu jít s nimi. Ne takhle. „Běěěžšš… Peetrraaa… po-moz… jííí,“ procedil jsem lámanou angličtinou. Těmi zuby se mluví fakt na hovno.

Jede jede mašinka...

Maurice po krátké instruktáži, jak se jedná s válečným zajatcem, jinak řečeno po čtyřech ránách do obličeje a žaludku mašinfíry, dostal co potřeboval. Ve finále by na základní obsluhu vlaku přišel i sám. Původní štítky na ovládacím panelu stále pyšně hlásají význam jednotlivých prvků ve francouzštině. Jen pod nimi je vždy nalepený německý ekvivalent.
Při nastartování motoru se ozve zvuk, jako když startuje stíhačka a Mauricovi se povede vlakem cuknout.
Jeho střelba, která má krýt zbytek skupiny se nemine účinkem. Precizně mířené dávky pokosí zbytek elitních jednotek.

Kamila zareaguje okamžitě na Mauricovu výzvu. Po chvilce zápasení s Petřiným zadkem se jí povede vyndat kousky fosforu a nalít na rány jakousi kapalinu. V tu chvíli už, ale Petra svírající pistoli není při vědomí. Zlomená žebra, vyčerpání a zásah fosforem byl i na tak tvrdou vojačku zkrátka moc. Kamila nezapře výcvik v české legii. Odhodí zbraně a v podstatě vše vyjma lékařského vybavení, čapne Petru za vestu a začne s ní smýkat směrem k vlaku.

Hned za Kamilou se ženou dva němečtí klučinové. Společným úsilím nesou Breeze do vlaku. Pak se ozve rána a Hanzíkovo tělo je rozmetáno na kusy.
Ledva však vaše raněné dostanete do vlaku, ozve se další rána. Tlumená, ale větší. A po ní další a další. Zářivky začnou nepravidelně pohasínat. Soustředěná palba na komplex začala.

Elena se vyčerpaná potácí směrem ke dveřím vlaku. Bolest v zubech a zápěstí si vybírá svou daň. S Hanzem odešel vztek, který ji držel na nohou a zmocňuje se jí vyčerpání.

A tam za ní stojí monstrum. Chlupatá nahá bestie velikosti vzrostlého muže. Ruce má nepřirozeně dlouhé a zakončené ostrými dlouhými drápy. Je pokryt krví a vnitřnostmi němců, jejichž zbývající spolubojovníci berou nohy na ramena.

Zoubková víla

Neseme bezvědomou Breeze do krytu. "Holčičko moje, vydrž to se mnou," pohladím jí po hlavě, když jí položíme. Po tvářích se mi začínají opět kutálet slzy. Není ale čas a je potřeba konat. I když to nedopadá, jak bych si představovala. Jak se snažím pravými špičáky vytáhnout pojistku granátu, odnesou to zuby. Horní se zlomil, to je ta lepší varianta. Spodní se vyklonil doopředu. Vyhrknou mi slzy bolesti a neudržím další bolestné zavrčení. Zdravou rukou zoufale praštím do země, těsně vedle loužičky krve a slin.

Zrzek po nich začne střílet, ale moc mu to nejde. Jim ale taky ne, takže se zredukujou sami. Přes slzavý závoj sleduju, co se děje potom. Skupina eliťáků do zad postupně likvidovaná nějakým dalším jejich mazlíčkem. Tři výstřely se ozvou od Müllera. Maurice se pak postará o zbývající vojáky.
Pohledem přejedu po tý katastrofě tady a zastavím na té chlupaté věci. Zoufalstí s pomstou přebírají nade mnou kontrolu. Přitáhnu si zdravou rukou batoh, vytáhnu nějakou z menších trhavin. Je mi jedno jestli to bude semtex nebo C4ka, dokud to bude adekvátní velikosti. Jestli ne, prostě si ulomím kus semtexu. Není to nejjednodušší, ale nějak to jde. Připravím si rozbušku a jak smyslů zbavená se vydám k Müllerovi. Nebo aspoň tomu, co z něj zbylo. Nenechám se zastavit. Nohou si přetočím jeho hlavu k sobě, levým předloktím si podržím jeho bradu a trhavinu mu nacpu do pusy a umístím rozbušku. Odcouvám do bezpečný vzdálenosti pro výbuch. Jestli mě ohodí jeho zbytky, je mi to jedno. Ostatní na mě vidí, tak mají čas se odklidit z dosahu, pokud by byli moc blízko. Jen kdyby Breeze nebyla v bezpečí, zařvu k nim, ať jí odnesou do vlaku a počkám, než bude z dosahu. "To je za Breeze a všechno ostatní, zmrde!" Odpálím trhavinu (výbušniny 12). Jak ve mě opadne cokoliv, co mě drželo v pohybu, uvědomím si hrozbu ze strany chlupáče, zapotácím se (odolnost 5), jak se mi najednou udělá nevolno a na místě vyklopím obsah svýho žaludku. Jestli jsem poslední mimo vlak, dopotácím se dovnitř.

Pokud by si na mě chlupáč chtěl pochutnat, než se tam dostanu, nemám sílu na nic a jen vyřknu poslední prosbu, než se zakousne: "Postarejte se o ní."

Ostře sledovaný vlak

Chlapíky má akce se dveřmi trochu překvapila, ale má palba příliš škody neudělala, slízl to jen jeden, ale i tak kulky ve voze asi udělali paseku. Hodí ke dveřím slzák. No dobře. Kolem mě se začíná tvořit dým. Na nic nečekám a dveře zavřu a zajistím.
Kurva to jsem se moc daleko nedostal. Sice je držím ve vlaku, ale sám jsem v něm taky zavřenej.
Rychle mrknu na to co se děje venku. Akorát zahlédnu jak se Hanzík mění v kusy masa.

"Co to kurva je?"

Rychle vytáhnu telefon a vybliknu si jeho kusy, tak aby byl vidět obličej. Tak a máme hotovo. Pro jistotu zajistím ještě další dveře které směřují do předku. Vrátím se do kabiny. Donutím svázaného šmejda, aby mi řekl jak se to startuje a jak se otevírají jen dveře kabiny, i když možná, že bych na to mohl přijít i sám.
Pak se to pokusím nahodit a popojet pár metru. Zkontroluju jestli někdo neprudí kolem dveří u kabiny a jestli ne pak je otevřu a zařvu.

"Amis, máme hotovo! Nastupovat!"

K tomu zatroubím na klakson vlaku. Tu, túúúúúúúúúúúúúúúúúú! Tu, túúúúúúúúúúúúúúú! No hotový mašinfíra! Vykouknu a budu je krýt palbou aby se mohli stáhnout do mašiny a pak odsud vypálíme. Kosím ze dveří všechny nepřátele kteří se budou k nám přibližovat a kupodivu mi to dost jde. Zapřená útočná puška kosí nepřátele (19+4, 19+4, 18+4). Počkám až se všichni dostanou do vlaku a mužeme jet.

Opět pohromadě rodinko...

Můj plán nevyšel tak, jak jsem jej zamýšlel. Ale jsem tam, kde jsem chtěl být. A to se počítá. Při dopadu jsem několik z nich povalil na zem a sám se ještě párkrát převalil, než jsem se zastavil. Kolem bylo plno hlasu. Plno pachu. Krev. Spálené maso. Nějaké chemikálie. Něco štiplavého se táhlo z vlaku. Vydrápal jsem se zpět na nohy, ale to už do mě narazilo několik žhavých včeliček od zbylých vojáků. Vycenil jsem zuby a s bestiálním zavrčením jsem skočil přímo mezi ně a začala sranda. (22) Prvnímu vojákovi jsem, švihnutím pravé ruky přes hruď, způsobil lehké životní komplikace. Drápy projely skrze vestu, oblečení, maso i kosti. Krev krásně vystříkla ven na všechny strany a myslím, že šplouchly i střeva ven. (23) Druhá rána šla dalšímu vojákovi na hlavu. Moravský lepanec, blesklo mi hlavou, když jsem zahlédl, jak se vojákova hlava zdeformovala pod mými drápy. (25) Na třetího jsem skočil a zahryzl se mu do krku. Ústa mi zaplavila horká pachuť krve. Když jsem pak škubl hlavou a vyrval kus masa, voják se proměnil v bublající fontánku a na zemi začal předvádět breakdance v marné snaze si rukama ucpat unikající život. Přistihl jsem se, jak jsem polkl ten kus masa a mlsně se olízl. Chci víc!