Bílý půlměsíc, chlupatá koule a konec Hanzíkovy cesty

"Jo, vždyť jo sakra." cedí mezi zuby Kamila a Petra ucítí bodnutí ve stehně. V porovnání s infernem v levé půlce je to jako pohlazení. Kamila vtiskne svůj glock do ruky velitelky. A je slyšet trhání suchých zipů. Pak se Kamila začne obratně šťourat v ránách, ale stále klečí na Petře, která se nemá jak pohnout. Může jen střílet na přibíhající vojáky nebo se pokusit Kamilu shodit.

Elena za asistence malého Mrožíka odnese Breeze za bedny. Breeze žije, ale není při vědomí. Mělce oddechuje a její tělo je bezvládné. I přes smutnou situaci okolo Breeze Elena uslyší dupot vojenských podrážek. Chystá se hodit granát, který odjišťuje zubama. Namísto toliko typického zvuku vyskočivší pojistky...vyskočí její dva zuby. Jeden je zlomený a druhý trčí dopředu, jako vlnolam. Bolí to .

Mauricovi se daří o trošku lépe. Sice nestačil shodit elektriku včas a několik vojáků vyběhlo, ale ostatní uvěznil ve voze. Dávky z jeho HK416 našli jeden cíl a potlačili němce za bedny. Naštěstí se mu nepovedlo trefit žádnou z beden s municí.
Němci nezahálejí, Maurice slyší německé mumlání a pak spatří ruku, která hází šedivý váleček jeho směrem (13+1). Granát se zastaví hned za dveřmi kam na něj Maurice nevidí. Namísto výbuchu se ozve syčení a Maurice ucítí typický pach slzotvorné látky. Vzhledem k malé škvíře, která ho dělí od prostoru má čas se plynu vzdálit.

Mezitím se několik vojáků vyřítí zpoza vlaku. Přesně řečeno čtyři. Zrzeček stále číhající za bednami je pokropí dávkou (2), ale zbraň je na něj moc těžká. Hlaveň neškodně poskočí a včelky nezasáhnou cíl. Jeden z vojáků se pokusí opětovat dávku, ale namísto toho mu závěr zbraně exploduje do obličeje (1). To rozhodí jeho kolegy a jen jeden stihne vystřelit na zrzečka (7+2) a mine.

Pak se stane něco nečekaného. Elena i Petra vidí, jak se dveře, kterými jste přišli otevřou. Dovnitř vbíhá skupina příslušníků reichu a přes mířidla hledají cíl. Je jich zhruba desítka. Situace vypadá opravdu špatně a sotva poslední z nich vstoupí do místnosti spirála podivných věcí nabere na obrátkách.
Dveřmi proletí chlupatá koule a vlétne přímo mezi bojovně naladěné němce. Pět z nich srazí jako kuželky. A donutí ostatní se otočit. Přes ten chumel nedokážete odhadnout, co to je. Rozhodně, ale nic co by bylo na straně němců, protože dva z nich do toho stihnou nasypat dávku (13 a 19).
Děje se toho tolik, že na poslední chvíli dokážete periferně zpozorovat Müllerovo jednoruké torzo. Ohořelé, černé a s loupající se kůží. Je za ním cestička z krve a tělních tekutin. Jeho zbývající jediná ruka se natáhne po parabele a přitiskne si ji k hlavě. Ozvou se tři rány, než se jeho tělo přestane hýbat.

Nemůže to být tak jednoduchý...

Ten zmetek mi vykryl dva z nožů. Alespoň ten třetí prošel skrz. Odkloním se a zacloním si tvář rukou před fosforem. A zdá se, že měl účinek, protože si musím zakrýt i uši. A podle toho, co ke mě dolehne i tak, to zasáhlo i Petru. Ozvou se výstřely a když se podívám na situaci, Breeze dýchá, Kamila se stará o Petru a kluci jsou schovaní za bednami. Müller leží nehybně na zemi. Nevěřím ale, že ta svině je mrtvá. Nicméně využiju těch vteřin klidu a přeběhnu k Breeze. Mávnu na kluky, aby mi jeden šel pomoct a co nejopatrněji to v rámci časového pressu půjde, dostanu Breeze za bedny do relativního bezpečí. Jsem připravena hodit granát po vojácích, co jsou slyšet zpoza vlaku, jakmile se ukážou. Jak jsem ale bez jedné ruky a musím ho odjistit zubama, vůbec mi to nejde (1). Do háje!

Train à Grande Vitesse

odkaz

Chlapíka na zemi spoutám a prohledám a ejhle má přístupovou kartičku do útrob vlaku. Opatrně prohlédnu kabinu s nachystanou útočnou puškou, ale k našemu štěstí tam nikdo není. Prohlédnu elektronické vybavení kabiny. Z kabiny uzavřu dveře do mašiny a prvního vagonu. Aby sem z venku nikdo nevlezl a mohl za jen přes mě. Tak budu postupovat i po cestě, pročistím vagón a uzavřu ho aby mi nikdo nemohl vlézt do zad.

Plán dobrý moc daleko se s ním ale nedostanu. Hned v druhém voze jsou připraveni místní šmejdi. K tomu je tu i plno materiálu. Musíme tím vlakem odejet. Budeme mít rozhodně dostatek zásob i na další vybavení a patrně i vozy až pojedeme na další štaci. Prvně se ale musíme prostřílet. Když mě zasáhne kulka do vesty a já se složím za dveře, moc nevymýšlím.
I v tomto vagonu uzavřu dveře a shodím elektriku, aby nemohli ven a případně to oběhnout. Nezbývá než si s pány zahrát na střílenou. Pootevřu pancéřové dveře a zaseknu je, aby se nehýbali a já měl jen škvíru na hlaveň na střílení. V první salvě nasypu do nepřátel plnou dávku (16+3) pak ještě dvě (3+3) a (4+3) nezdá se, že by to byla zrovna úspěšná palba, ale do skrze škvíru na hlaveň do vagonu moc nevidím. Chtělo by to granát, ale žádný nemám. Vzpomínám na vlastní výbavu proklínám lehkomyslnost s jakou jsem ji nechal v táboře. Kdo ale mohl čekat, že se z toho stane takový masakr a děs.

Ohňostroj, mašinfíra a tři čuníci

Petřin manévr vyšel nad očekávání. Při jejích slovech a pohledu se důstojník neubránil a ohlédl se. To jí poskytlo dost času na granátový manévr.
Současně s granátem Elena vrhá svojí zdravou rukou tři nože na Müllera. Jen jeden, ale projde a zasáhne důstojníka do ramene, ostatní odrazí rukou nebo sjedou po plášti. Pak se pod jeho nohama rozkvete květ bílého fosforu.

Elena se před kousíčky k čertu horkých šrapnelů dokáže krýt, Müllera pod jehož nohama granát vybuchl už o trochu méně. Snažil se zareagovat, ale marně. Jeho tělo je pohlceno plameny a kvičí vysokou, naříkavou fistulí. Mrská sebou na zemi v tanci svatého Víta.

Petra ač se jí dokulení nepodařilo měla štěstí v neštěstí, hlavní dávku fosforu sežralo mrtvé tělo Elenina vojáka. Nicméně i tak si dva kousky fosforu našli cestu. Při odkulení se zahryzly skrz maskáče do Petřiny levé půlky. A pálí jako čert, co jako čert, ale jako tisíc čertů.

Maurice mezitím prohledává bezvládné tělo německého mechanika. Skutečně v jeho kapse najde kartu ke dveřím. A funguje.
Prostor kabiny, překypuje elektronikou a očividně je tu i pár věcí, které standartní TGV nemá. Nicméně, kabina je prázdná.
Maurice se tedy vydává napříč vlakem. Hned za prostorem kabiny se dostává do ubytovacího vozu. Jsou tu jednotlivá kupé s palandami, ale žádný němec. Druhý vagón je o něco horší. Maurice kartou bez problémů otevře pancéřované dveře a stojí očividně v zásobovacím voze.
Po stranách je vyrovnáno mnoho beden. Se zbraněmi, municí, jídlem, léky, výbušninami a administrativním materiálem. Vše pečlivě uspořádané a roztřízené. Zhruba uprostřed vozu se tlačí štrůdl německých eliťáků. Je jich celkem osm a dozbrojují se, aby vyběhli druhou stranou podpořit své druhy. Jen jeden se otočí po otevření dveří a pozvedne svou záložní zbraň k Mauricovi. Vystřelí (18+3). Maurice nabere kulka malé ráže do vesty a donutí ho se zhroutit za dveře. Ty se automaticky zavřou a Maurice slyší vyjma výbuchu z venku i německé štěkání rozkazů.

***

Tři elitní vojáci při pohledu na svého upalovaného velitele zaváhají. A to dá prostor dosud skryté Kamile a dvoum výrostkům. První dávka této spojenecké skupiny zhasne jednoho z vojáků (13+1). Další dvě (19+1 a 17+1) vyřídí zbytek. Petra jasně slyší kroky ve vojenských botách, které k ní míří.
"Velitelko, nehýbejte se." řekne zvýšeným hlasem přiběhnuvší Kamila a Petra ucítí, jak jí přiklekne a trhá maskáče na zadku. Také spatří kluky, kteří číhají za bednami.
Elena zjistí, že Breeze žije, ale očividně je raněná. Jenom leží a oddychuje.
Müllerovo tělo sebou přestává cukat a zpoza posledního vagónu, obě naše hrdinky uslyší dupot několika párů těžkých bot. Zřejmě ještě není konec.