Dlouhatánský jazyk znovu vystřelil z té zubaté mordy a olízl Luise tekutinu tekoucí z očí, než to zamyšleně mlasklo, jako kdyby to ochtnávalo emoce v slzách obsažené. Koncepty jako milosrdenství nebo slitování mu byly veskrze cizí, dokázal však chápat zoufalství, zármutek a utrpení. Tyhle pocity ho pak dovedly ke vzpomínce na 'sestru'. Což, pokud to dobře chápal, byla druhá půlka krve a duše lidské bytosti, kterou nyní chytil.

A on si tuhle lidskou bytost chtěl ponechat. Byla...zajímavá. A líbil se mu její hlas, ačkoli si nedokázal vysvětlit proč. Ale jak to učinit? Mohl by jí zlámat nohy...ale to by bylo zábavné jen chvíli a rychle by to ztratilo půvab. Mohl by jí přikovat, řetězy z ledu a stínu, ano, to by mohl...ale rpoč to nezkusit nejdřív...po dobrém?

Dobrá, 'po dobrém' bylo v podání tohoto netvora stále dost pokroucené a zlověstné.

"ŽIVOT ZA ŽIVOT. TVÁ KREV TRPÍ? JE...NEMOCNÁ? MOHU POMOCI. VYLÉČIT. ZAHOJIT. ZACHRÁNIT. VÝMĚNOU, TY ZŮSTANEŠ.

Jak je to slovo, co občas lidé používají? Otrok. Ne...ne to není ono.

"SLUŽEBNÍK..."

„Nejsem tady z vlastní vůle, nikdy bych sem nepřišla,“ pravila Luisa s mírnou záští na všechny ty mrtvé babizny.
„Ty čarodějnice mě podvedly, byla jsem hloupá, protože jsem jim věřila, šla jsem s nimi do lesa, věřila jsem, že mi pomohou, ale jejich cena byla příliš vysoká. Dívala jsem se, jak obětují další dívky, byla jsem poslední a podařilo se mi prchnout. Měla jsem být obětována některému jejich pohanskému bohu, jehož jméno ani neznám, ale nechtěla jsem takový osud,“ vzpírala se té myšlence a snažila se bojovat proti vpádu do své mysli. Cítila zvláštní tlak a bolení hlavy, věděla, že se něco děje, ale netušila, zda jí ta bytost dokáže číst myšlenky a pokud ano, nejspíše by se jí na nic neptala. Možná mohl cítit jen její pocity, které mu říkaly, zda mluví pravdu nebo ne. Luisa z toho byl zmatená a přivírala oči, jak se snažila tomu tlaku bránit. Ale jak se můžete ochránit, když v magickém světě jako je tento se nedokážete bránit proti něčemu, v čem nejste zběhlí.

Luisa byla doslova panenkou v jeho rukou, ale nehodlala se vzdát, i kdyby naděje byla jen na tenké niti.
„Já nenarušila tvé brány, mé úmysly jsou čisté, a kdybys mi odpustil, že jsem vkročila do tvé domény, slibuji, že už nikdy za celý svůj život neudělám ani krok mezi stromy tohoto lesa.“
Tentokrát byl chvílemi tlak v hlavě skoro bolestivý a ochromující, až Luisa cítila, že se jí tvoří slzy v očích, ale rychle to bylo pryč, jako mávnutí kouzelného proutku, i tak zaryla nehty do netvorovy ruky, ale pro něho to muselo být asi jako včelí bodnutí. Nejevil žádné znepokojení.
Ne, že by o všem mluvila pravdu, jisté věci zatajila, ale podstata byla taková, jakou řekla. V minulosti musela Luisa udělat pár špatných věcí, za které se styděla, ale vždy si u toho říkala, že je to pro Marianu i teď na ni myslela snad více než na sebe.
„Prosím, mocný duchu, pusť mě. Buď ke mně milosrdný.“
Všechno co chtěla, byla vidina vycházejícího slunce. Snad, aby toho netvora obměkčila, nechala pár slz stékat po tvářích a doufala v jeho odpuštění.

Když dívka odpovídala, bestie naslouchala lidskému hlasu se zvláštním zaujetím, natáčelo rohatou hlavu tu na jednu, tu na druhou stranu. Když pronášela jména vesnic a krajin, cítila, jak se jí cosi ledově studeného a nepopsatelně nezemského dosti hrubě prohrabuje myšlenkami, jako když obracíš říční kameny, aby si je to mohlo prohlédnout. Zdálo se to člověkem před sebou víc zaujaté, než ohrožené. Masivní ruka, která jí dice držela za krk, ale byla tak velká, že v podstatě svírala i větší část jejího obličeje, jí chvílemi otáčela hlavua dál si jí to prohlíželo a očichávalo, až na kůži trnul a mrazil ten nepřirozený dech.

A když zmínila odchod, prsty kolem hrdla se sevřela jako velmi kostnatá oprátka a dívka se v tu chvíli nemohla nadechnout. Až pokud začala chroptět nebo za ruku tahat, jen velmi neochotně se stisk uvolnil.
"NE."

Pravila bytost prostě.
"...MLUV...DÁL..." Vyžádalo to, ne, rozkázalo, zjevně to nebylo zvyklé na to, že by někdo, kdokoli, projevoval svou vlastní vůli vůči jeho.

PROČ...SI PŘIŠLA? PROČ JSI V MÉM PANSTVÍ?

Jediným možným vysvětlením toho, proč je na zcela jiném místě, bylo, buď, že je mrtvá, což bylo pravděpodobnější nebo to, že musela omdlít a nebýt při smyslech, když ji na toto podivné místo někdo odnesl.
Sotva se dokázala zvednout na loktech a posadit, když si všimla pohybu v šeru. Natáhla se k ní ruka z temnoty, viděla odlesk černých ostrých drápů. Ruka větší než její hlava se k ní přiblížila, než stačila zaječet nebo volat o pomoc. Pak už Luisa cítila, jak se prsty dotýkají její brady a zvedají jí čelist, aby se setkala s pohledem… čeho nebo koho vlastně? Neměla pro to žádné konkrétní jméno.

Jako by ten tvor vycítil její paniku nebo snad podle záškubů svalů, že by mohla utéct, udělal rychlý pohyb a prsty sklouzly na její krk. Lehce ho objal a tak kromě jeho síly cítila, jak se jí špičky jeho drápů opírají do kůže jako varování na páteři. Mírným tlakem ji donutil se lehce předklonit, aby mu byla blíže. Vytáhl ji na kolena a ona se musela opřít o dlaně.
Luise se třásly rty, musel cítit její nepopsatelný strach. Nedovolila, si se mu vzpírat a tak mu mlčky opětovala pohled místo toho, aby panikařila. Očima přejížděla přes netvorovu lebku jelena, ale nepamatovala si, že by tak velkého kdy viděla, ale nejhorší byly oči. V ničem nepřipomínaly ty lidské, a pak jí položil otázku, a přesto nikdo nepromluvil.

Žádný zvučný hlas se neodrážel od stěn, ale zato duněl v její hlavě, bylo to nepříjemné, protože nikdy nic takového nezažila. Nedalo se na to tak rychle zvyknout a měla tendenci sebou škubnout, protože to nečekala.
Při pohledu na netvorovu hlavu jí docházelo, že ač má čest s něčím dosud nepopsaným, není to jen nějaké neinteligentní zvíře a neměla by ho podcenit.
Trvalo chvíli, než vůbec dostala odvahu, naštěstí to ta bestie nepovažovala za to, že mu odpovědět nechtěla.
„J… já, jmenuji se… Luisa,“ vykoktala tiše a musela uznat, že jí každé písmeno dalo neskutečně zabrat, jelikož jí stále svíral krk jako by to byl okov, naštěstí jí neubližoval. Zatím, což se mohlo kdykoliv změnit.

Když netvor nijak nereagoval, pokračovala: „můj domov je…“ najednou se zarazila a rozhlédla okolo, ale bohužel, nebylo tam žádné světlo jen snad trochu měsíčního svitu, bylo kdesi za zády té bestie, vše kolem bylo jinak utopeno v moři temnoty.
„Můj domov je za lesem na jeho okraji, patřím do města zvaného Holsted,“ nabízela strohé odpovědi, které požadoval, a modlila se ke všem známým bohům, aby ji nechal jít, nic jiného si nepřála.
Třetí otázku vlastně ani nepochopila, možná si myslel, že patřila těm čarodějnicím, které zabil a teď když už nejsou, ji chtěl zotročit, na to ale neměl právo. To se jí pranic nelíbilo a tak raději odpověděla až na poslední jeho otázku a aby dodala důraz na svá prosebná slova, zvedla pomalu ruce a prsty položila na tu jeho, která Luisu držela za krk.

Wendigova ruka byla studená, ale její mohla být stejně tak, venku bylo chladno a zima nebyla daleko.
„Prosím, má sestra potřebuje pomoc, jsem její jediná naděje, je doma, nemocná, nemá se o ni kdo starat. Mohla by bez mé péče zemřít, nech mě odejít mocná bytosti. Nechci ti nijak ublížit a ohrozit, nejsem pro tebe žádný soupeř, nemám ani zbraň ani dýku ani meč. Žádám tě o bezpečný návrat, prosím.“
Slova byla plná naléhavé upřímnosti, její důvody přeci musel chápat.

Netvor zíral na dívku před sebou, místo očí potůčky ledového, bledého ohně v temnotách lebky. Dlouhatánským jazykem olízl krvavavé kapky z její tváře a chystal se jí pohltit, tak jako všechny ostatní, ale cosi ho zarazilo. Cosi...co nečekal.
"OBĚTINA?" Ta myšlenka dívce prorazila do hlavy jako ledový osten, která se provrtával mozkem, bylo to jedno slovo pronášené neuvěřitelně hlubokým hlasem, který rezonoval a zároveň praštěl, jako led na zamrzlém jezeře, provázené pocity zvědavosti a nepochopení. Netvor pak naklonil hlavu k druhé straně, ale než se mohlo stát něco dalšího, úcítil, jak se kolem něj začíná obtáčet cizí magie, podobná slizkým hadům.

Podíval se po směru, odkud se linul onen zápach cizích kouzel a z jeho hrdla se opět vydral ten příšerný zvuk, něco mezi lidským smíchem a řevem týraných psů. Jejich pokusy o čarování byly ubohé. Směšné. Netvor tedy pokračoval ve svém výsměchu a vykročil vůči babiznám. Jeho chřtán se pomalu rozevřel...a ještě víc....a víc....a pak se netvor nadechl, sípavým hladovým nádechem. A prostě vdechl a pohltil jejich kouzla.

Luisa mohla za sebou slyšet už jen vydešený křik čarodějek, terý vzápětí odumíral do bublání, sípení a nebo vyděšeného blábolení.

Když se však otočil zpátky, na místě zrzky nikdo nebyl. Znovu si pro sebe odfrkl a vyrazil z hrdla dlouhé, táhlé zavytí. Netrvalo dlouho a mezi stromy se začaly protahovat štíhlá chlupatá těla, lesklé oči ho pozorovaly s téměř posvátnou bázní a z otevřených mord kapaly sliny. "LOV!" Pronikl i do jejich myslí osten jeho vůle. Opět se však zarazil. "NEZABÍT!"

Pak už jen sleodval, jak jeho lovecká smečka mizí po stopě té podivné obětiny. Byla v jeho lese. Copak si vážně myslela, že může prchnout. Protáhl si své dlouhé ruce, odklepl z drápů zbytky něčího mozku a vydal se pomalu po stopě.

***

Když dorazil pod strom, kde polehávali jeho mazlíčci, spokojeně je poplácal po hlavách, až jim v srsti zanechal rudé stopy. Nezklamali ho. POmalu si přeměřil strom a pak se dalším nemožným skokem vyhoupl až do rukyn stromu. Na téhlě obětině bylo něco podivného. Ale...co? Bude to muset zjistit. A ostatně...sežrak jí může vždycky. Jednou monstrózní rukou jí popadl a i s ní v náručí seskočil ze stromu. Přehodil si jí přes rameno a houpavými kroky, které ujídaly metry se stejnou nenasytností, jakou Netvor cítil, se vydal do samotného srdce lesa, kde leželo jeho zmrzlé doupě.

Když se Luisa opět probrala, zjistila, že leží na hromadě zvířecích kůží v nějaké jeskyni, nejspíš hluboko pod zemí. Byla tu zima a šero...šero, ve kterém se krčila obludná rohatá silueta, která jí pozorovala těma mraziváma očima. Z temnoty se natáhla jedna netvůrně dlouhá ruka, zakončená ústrými drápy, které dívce zvedly hlavy a přitáhly jí blíž. Mrazivé světlo očí zahořelo a v dívčině hlavě vybuchly cizí pocity, opět ten hlas jako mrazivé jezero, tentokrát se dožadujíc odpovědí.

KDO JSI? ODKUD SI PŘIŠLA? kOMU PATŘÍ TVÁ KREV A DUŠE? A PROČ BYCH TĚ NEMĚL NA MÍSTĚ POZŘÍT...

Luisa se nedokázala pohnout, její nohy srostly se zemí jako kořeny stromů. Nemohla uvěřit jaké má štěstí, že by byla náhle zachráněna, ale všechna naděje najednou umřela během pár nádechů. Všechno kolem se proměnilo v tratoliště krve, masa a těl jako na válečném poli. Nemohla uvěřit, s jakou nenasytností se ten tvor krmil a zabíjel. Bez slitování, vytanulo jí v mysli a to skutečně neměl s nikým. Celé porce masa a šlach dokonce kostí dokázal spořádat během mizivé chvíle, a pak nestačilo ani pětkrát udeřit její srdce netvor byl před ní. Ženiny oči hleděly dolů snad v jakési pokoře, ale dlouho to nevydržela, když jeho drápy na nohou pročísly zelenou trávu a dostaly se jí do zorného pole.
Ovanul ji jeho dech a rozhodně nevoněl po skořici nebo malinách, měla tendenci ustoupit, odtáhnout se ale ani teď se nedokázala pohnout jako jehně před vlkem, které ví, že tohle jsou jeho poslední vteřiny.

Luisiny oči putovaly po jeho vysokém těle, zahaleného ve stínech. Bez světla loučí bylo těžké s určitostí vidět obrysy jeho postavy ale, co viděla jasně, byly bílé tesáky, když zaklonila hlavu.
Byly přímo nad ní a otevíraly se jako pekelná brána. Kapka čiré krve mu ukápla z mordy a dopadla na její líci. Horká a rudá nepříjemně stekla dolů jako slza.
Ať už mělo přijít cokoliv, modlila se, aby necítila bolest, a tak pevně zavřela oči.
Dlouhé začichání, které slyšela nad sebou, ji znervóznilo ještě víc, měla husí kůži. Doslova.
Dech se přiblížil, ovanul jí tvář a pak, dlouhý černý slizký jazyk vyklouzl z jeho tlamy jako had a olízl jí líci, zanechávaje tam táhlou krvavou šmouhu ze slin jako by ji jen ochutnával, než ji zhltne.
V tu chvíli se netvor nečekaně prudce otočil, až ji svým bokem poslal k zemi.
Jak je vidno, nevypořádal se všemi babiznami, pár se jich skutečně dostalo mezi stromy do houští ale než, aby utekly a zachránily si životy, počkaly si, až se na ní bude živit. Nebo spíše přepokládaly, že to dělá, jelikož k nim byl zády. Jejich troufalost musela tvora udivit. Na záda se mu sneslo množství kamenů a šišek, zatímco další dvě čarodějnice odříkávaly zaklínadlo, kterým si chtěly tuto šelmu podmanit, aby jim sloužila.

Luisa jako by se probudila ze snu lusknutím prstů, najednou se cítila jako vystrašený kolouch a když viděla, jak se to monstrum obrací proti nepříteli, využila toho, jinou příležitost mít nebude. Rozeběhla se na opačnou stranu dál, co nejdál od celého masakru.
Dlouhé minuty ubíhaly, když se řítila neznámo kam. Přes mlhu, která sice nebyla tak početná, jako na mýtině sotva viděla, kam šlape. V jednu chvíli jí noha sklouzla do potůčku, až měla botu plnou ledové vody. Vyjekla, jak jí studila a namočila dolní okraje šatů, které jí při běhu pleskaly přes nohy.
Skutečně nedlouho poté viděla mezi stromy svítit oči, objevovaly se další a další a slyšela vytí. Smečka vlků musela ucítit krev a ta je lákala jako ostatně všechna masožravá zvířata. K Luisině smůle se ale nevydali na mýtinu, ale začali ji pronásledovat. Nahánět. Byla pro ně lehkou zatoulanou kořistí, stačilo na ni skočit a povalit na zem, o zbytek by se postaraly jejich zuby.

„Zatraceně…“ zaklela Luisa a nechala se štvát. Vlci ji zahnali k obrovským stromům, jejichž kořeny se ve zhlucích zvedaly i metr nad zem ze samotné půdy. Začala na ně šplhat, ale huňaté hlavy po ní pořád chňapaly. Vrčení a vyceněné zuby vypadaly strašidelně.
Zrzka ulomila větev a švihla jí kolem sebe, jeden vlk schytal ránu přes čumák a stáhl se s kňučením do pozadí, ale ostatní to nijak neodradilo. Zahnali ji až ke kmeni a nebude trvat dlouho, než by vymysleli, jak se dostat na kořeny jako ona. Nemohla tu takhle zůstat, kdyby ji jeden z nich chytil za šaty, mohl by ji stáhnout dolů a to by byl její konec.

Hodila tedy do hloučku těch chlupatých bestií svou zbraň, aby mohla začít lézt po větvích nahoru. Nenáviděla výšky, a tak se nevydala příliš nahoru, jen tak, aby na ni nedokázali dosáhnout. Posadila obkročmo na jednu silnou větev a záda opřela o kmen za sebou.
Při pohledu dolů se jí dělalo špatně. Tam ve tmě se stále leskly jejich hladové oči. Přinutila se tam nedívat a místo toho, aby se zaměstnala, si vyždímala lem sukně a vyzula mokré boty. Byla jí zima, měla hlad a ze všeho nejvíce strach. Netušila kde je, jak se dostat zpátky, ani kdy to vlky pod ní přestane bavit a začnou lovit jinou kořist.
Luisa se rozhlížela po okolí, ale byla taková tma, že bylo nemožné něco vidět, přesněji řečeno pro její oči, a tak raději naslouchala zvukům, ale i to se zdálo jako by zcela vymizelo, les byl podivně tichý, až na občasné zavrčení dole a šustění listí pod vlčími tlapami, jak přecházeli z místa na místo.
Zrzka si trochu poposedla, protože tvrdá nepohodlná kůra jí tlačila do zadku a zad ale i tak cítila, jak se jí zavírají oči únavou po všem, co prožila, a i když nechtěla bylo to silnější než ona.

Netvor po dlouhé době cítil něco, co by se u člověka nejspíš blížilo nadšení, možná dokonce vzrušení. To, protože v lese, v jeho lese, byla dnešní noci prolita čerstvá krev. A on rozhodně nehodlal promarnit ani kapku. Běžel lesem s lehkostí jelena a větřil jako divoký vlk, až od jeho nestvůrné tlamy stoupaly kotouče páry.
Páry, která se v jeho stopách měnila na hustou mlhu, postupně zahalujíc celý les. Mlhu, jenž mátla oči, pohlcovala všechny zvuky a předkládající představivosti ty nejhrůznější obrazy. Netvor však nepotřeboval vidět, stačilo mu cítit směr, ze kterého se linula vůně krve, vůně, která mu svírala útroby nenasytným hladem.

Měl mnoho jmen a byl považován za mnoho věcí. Jako například za temného pohanského boha, čemuž nejspíš věřily ty hloupé bytosti, když v jeho panství vědomě prolily krev. A teď za to zaplatí. Ovšem...pravděpodobně ne tak, jak si asi představovaly. Netvor se sám pro sebe zachechtal, nebo to možná bylo dychtivé zavrčení, zvuk byl někde v tom velmi znepokojivém pomezí obou věcí.

Už byl blízko. Cítil je před sebou. A cítil strach. Oh, tolik strachu! Měl rád, když se ho kořist bála. Nasytilo ho to o to víc. Proto zpomalil svůj šílený běh vpřed a začal vydechovat další oblaka mlhy kolem sebe. Narovnal se ze svého shrbeného postoje do plné výšky, která i s parožím čítala dobrých deset, možná dvanáct stop. A pak se znovu rozeběhl, tentokrát zcela neslyšně, vpřed.

Mlha ho vyplivla ze sebe ven jaké démona z hlubin samotného pekla. Což možná byl, kdo ví. Natáhl své nestvůrně dlouhé nohyzakončené spáry, až ve vlehké klíně zanechal hluboké rýhy a stále v běhu skočil. Mohutný, téměř nemožný skok ho vymrštil vpřed a vhůru, prolétl vzduchem jako temný tvar, za kterým se stále táhly provazce mlhy. Matně si uvědomoval, že při svém skoku přelétl nad hlavou jedné z lidských bytostí, té se zrzavými...vlasy bylo to slovo? Na tom nezleželo. I na ní dojde.

A jako lovící jestřáb dopadl svou plnou vahou na běžící a vřeštící lidskou bytost, která se hnala k té zrzavé. Drápy na nohou jí přitom zaťal do břicha a s uspokojením cítil, jak projely kůží i svalstvem. V přístí chvíli na ní dopadl, až zapřeštěly lámané kosti. Na nic nečekal a vrazil jí dlouhé prsty, také opatřené jako břitvy ostrými drápy, skrz břicho do hrudníku, zapáčil a trhl. Vyrvané skrce si pak podržel nad hlavou, lačně lemtající horkou krev, než ho s odporným zvukem prostě sežral.

Otočil se na patě, sklonil hlavu a rozeběhl se k další lidské bytosti v rouchu, která se asi rozhodla uprchnout. Nedoběhla. Ostré konce jeho majestátního paroží se zaryly do nechráněných zad, vyrchlé nohy zběsile kopaly, když Netvor začal zvedat svou oběď do vzduchu a třást s ní. Když si myslel, že toho bylo dost, hodil ná na zem, dupl na krk a hodoval i na druhém srdci.

Rudovlásce se mohlo zdát, že s každým sežraným orgánem roste, že stíny kolem něj sou delší a mrazivá mlha hustší. Avšak na svojí velikost se pohyboval nelidsky rychle a sám přitom nevydal jediný, byť sebemenší zvuk. Dlouhýma rukama s drápy trhal ruce a nohy, jakoby babice byly pouhý hmyz. Dupal po nich silnýma nohama. Široká tlama s ostrými zuby byla schopná pojmout téměř celnou lidskou hlavu, jak mohla zrzka vidět.

Netrvalo to dlouho, zato to byly chvíle naplněné krví, křikem, bolestí a hrůzou, takže se možná zdály násobně delší. Kdy to skončí?

Když konečně nastalo ticho, téměř tlačilo na uši. A netvor stál před dívkou, temný, mlhou zahalený obr, který páchl jako jatka a lesní hlína zároveň. Jeho oči studěně žhnuly z hlubokých očních důlků lebky. Lebky, která byla pořád blíž a blíž, to když se obrovitý netvor sklonil a začal větřit, jeho dech páchnoucí krví a ledový tak, až to pronikalo do kostí.

„Vidíte ji?“
„Támhle je, mezi stromy!“
„Chyťte ji, sestry kovenu, nebo nás Azi Dahaka potrestá!“
„Neztraťte ji z dohledu!“
Slova přicházela ze všech stran, zabodávaly se Luise do zad jako přesně mířené šípy. Každá slabika ji štípla jako vosí bodnutí a popohnala k rychlejšímu úprku armádou stromů. Sotva popadala dech a uvědomovala si svou bídu, své ubývající síly. Jak je možné, že jim nedokáže utéct? Byla mladá, dvakrát možná třikrát mladší než ty ženštiny. Mělo by to být lehké, její nohy byly štíhlé a rychlé jako vítr a přesto jako by se brodila bahnem, protože jí byly v patách. Byly neúprosné jako psi, kteří se ženou po stopě kořisti s hladovou zuřivostí. Možná měly nějaký šestý smysl, který mají vědmy, nějaké třetí oko uprostřed čela, ale tahle možnost se zdála bláhová, ne, rozuzlení bylo více než prosté. Byla to touha. Bezedná touha po mládí, protože Luisa byla poslední složka, ingredience do jejich složitého rituálu. Stála mezi nimi a tím, aby se jejich tvrdé staré maso obalilo a zesílilo, vrásky se vytratily, tuk vyplnil kdysi výrazné křivky.
Ať už tomu měla Luisa věřit nebo ne, ty čarodějnice tomu věřily až za hrob.
Jakým pošetilým hlupákem byla, když jim naletěla, protože ona byla stejně zoufalá jako oni. Teď měla jen oči pro pláč.
V jednom okamžiku se jí noha podvrtla na mokrém mechu a Luisa padla k zemi jako pytel pšenice a hned na to na ní něco spadlo.
Zelená se zamotala s červenou látkou stařeny obřadního hábitu. Mladá žena se prudce převalila na záda a shodila čarodějnici vedle sebe. Zaskučela jako by spolkla jazyk nebo si přinejlepším narazila záda o vystouplé kořeny stromů. Luisa toho využila a vyskočila na nohy, ale v tom se k ní natáhly seschlé kostnaté ruce a zaryly se jí drápy do lýtka.
Luisa vyjekla a klesla zpátky na kolena.
Ruce toho ihned využily, začaly se sápat po jejích šatech a snažily se dostat k dlouhým vlasům, aby za ně dokázaly tahat a způsobit jí ochromující bolest, než je dostihnou ostatní.
„Nebraň se,“ skřehotala ta harpie a Luise se do uší dostával zvuk jejího odporného dechu a cinkot jejích zlatých náramků, které jako by ji měly zhypnotizovat.
Mladá žena se nadechla, zatnula zuby, a ač na to nevypadala, vytrhla se té lačné stvůře a odstrčila ji.
„Neměla bys mě podceňovat, nejsem žádné jehně,“ zavrčela na ni, zatímco se čarodějnice skulila na zem jako brouk. Kdyby ho jen tak mohla zašlápnout, ale nebyl čas na víc myslet než na útěk.
Kolem praskaly větve, vzadu byly vidět mezi stropy pochodně.
Luisa se ohlédla a chytila se za větev, aby se dostala na nohy, vykasala si sukni až na břicho, aby se mohla lépe pohybovat. Naštěstí měla obě boty, sice byly špinavé a odřené ale pořád lepší, než si rozdírat chodidla o kameny a ostré šišky.
„Neutečeš, nám nejde utéct, pamatuj na Azi Dahaka, holko hloupá,“ úpěla za ní stařena, ale její hlas odnesl Luisin strach.
Pospíchala houštinami, větve jí sekaly po rukou, kmeny stromů byly poměrně blízko sebe, mohla by se schovat za některým velkým dubem, ale věděla, že těch ježibab bylo tolik, že by ji jistě našly, protože ji lovili v rojnici, aby zabránily právě takovému kousku, asi to nebylo poprvé, kdo jim utekl ze spárů.
Luisa byla unavená, ale nedovolila si zaostat, rozhodně by se jí to nevyplatilo, musela přežít kvůli sestře. Mariana byla nemocná a spoléhala na ni, nikdo jiný už jim nezbyl a to bylo to nejsmutnější zjištění.
Otec byl švec, bral objednávky z několika přilehlých vesnic, a byl v tom opravdu dobrý, ale po jeho smrti nebylo nic, co by sestry mohly dělat, a tak rozprodaly všechny otcovy nástroje a kůže, aby měly alespoň na jídlo, a když i to ubývalo, nemohly spoléhat na dobrodiní ostatních sousedů. Luisa vzala osud do svých rukou, ať chtěla nebo ne, jinak by zemřely hlady, zvláště před zimou. Nemohla dopustit, aby Mariana udělala ten krok, a ať byla Luisa mladší, měla větší šanci najít si manžela, který by jejich nelehkou situaci obrátil. Luisa byla ochotná i trpět, jen aby zajistila sestře péči. Obětovala se.
Bohužel, jen těsně před tím, než se chtěla vydat do místního hostince a roznést tam zprávu o tom, že je svolná k sňatku, všimla si jí žena na rynku. Nebylo na ní nic podezřelého a podle zlatých ozdob bylo poznat, že hladem rozhodně netrpí, neměla proč jí nevěřit to, co jí říkala.
Pověděla jí, že je vědma a to co na ni vidí, jako například krásný vyšívaný plášť s kožešinovým límcem, krumplované šaty ze sametu a zlaté šperky jsou platby za její věštění a předpovědi, jak moc je věhlasné. Slíbila jí, že pokud půjde s ní a zúčastní se rituálu, najde bohatého ženicha a už nikdy v životě nebude nešťastná.
Všechno bylo přesně, tak jak pravila, když ji následovala do lesa, ze kterého měla husí kůži, došly k prastarému místu s velkým ohništěm. Luise až později došlo, jakou chybu udělala a jak hloupá a důvěřivá byla ve své zoufalosti. Došlo jí to ve chvíli, kdy ženštiny obětovaly prvního živého člověka svému pohanskému bohu a podřízly mu hrdlo srpkovitým nožem.
Ani druhá oběť neunikla takovému osudu a sledovala, jak je její tělo hozeno do ohně.
Vyvalil se popel a kouř, jak tělo dopadlo na kusy ohořelého dřeva. Bylo to jako by na Luisu dýchl drak, tělo se jí orosilo a žaludek přetočil, z toho na co zírala. Za zpěvu a smíchu se čarodějnice točily kolem ohniště, rozhazovaly rukama a kopaly nohama, jejich rudá roucha vířila jako hedvábí nasáklé v krvi svých obětí a lepila se na vychrtlá stará těla.
Luisa byla poslední, ale na rozdíl od dívek před ní nebyla nevinná a nebyla křehká, dokázala si poradit se svým dozorcem a teď prchala stále více a více do obávaného lesa, který už tak nesl špatnou pověst v širém okolí.
Prodírala se bludištěm kmenů, rozrážela křoví a vyděšená se snažila jako ovce utéct noži. Rychle se stmívalo, koruny stromů zlověstně šuměly, ale místo aby se toho bála, cítila v tom naději. Tma by ji mohla pohltit a schovat, její zelené šaty byly dost tmavé na to, aby splynuly s okolní přírodou. Ještě chvíli a bude těžké ji rozeznat, stačilo jen vytrvat.
O dalších několik prudkých nádechů později stromořadí končilo a ona se ocitla na malé mýtině, po které se převalovala večerní mlha jako nad hřbitovem.
Luisa se vrhla dopředu, aby se zase vnořila do lesa, ale zastavilo ji vytí. Nebylo to normální volání vlků na měsíc, který se rýsoval na obloze jako rybí oko, bylo to vytí, jaké nikdy předtím neslyšela, děsivé, agresivní, znělo to jako varování.
Mladá žena se bez dechu zastavila a rozhlížela po okolí, odkud ten táhlý zvuk vycházel, ale nejspíše byl daleko, žádný vlk se na mýtinu neodvážil, zato babizny využily chvíle jejího rozptýlení a vynořily se z houští. Než si Luisa uvědomila svou chybu, obklopily ji ve větším kruhu, který se krok co krok zužoval směrem k ní.
Objevily se louče, plápolaly do noci jako majáky, ale mlhou nedokázaly proniknout jako by to byla nadpozemská bariéra.
Postavy v obřadních rouchách dýchaly stejně zhluboka jako ona, ale na jejich tvářích byly vidět pokřivené úsměvy plné chybějících nebo křivých zubů. Věděly, že neuteče, teď už není kam. Byla jich celá armáda a chtěly její krev, její život a její mládí a Luisa neměla ani zbraň, aby se bránila.
Nenáviděla je, všechny je nenáviděla a vysílala k nim očima všechny pocity, které cítila a přála si, aby se všechny propadly do pekla.
„Už nemůžeš?“ vysmála se jí jedna z ježibab a Luisa se na ni otočila a tvrdohlavě se na ni mračila.
„Svému osudu neunikneš, je to tak, jak má být. Dáš nám svůj život a vyhneš se trýznivé chudobě, není to přesně to, co jsi chtěla, dítě?“ tázala se jí, ale bylo to spíše jen pouhé konstatování.
„Slíbila jsi mi manžela,“ zaútočila na ženu Luisa slovně, „tohle není to, co jsem chtěla.“
Čarodějnice se zasmála, když rozhodila rukama, jako by chtěla své sestry obejmout, „však ano, tvým chotěm bude smrt, není to dost velká pocta pro hlupačku jako ty?“
„Ty stará potvoro,“ obvinila ji mladá žena, „jediné co mě těší je, že vaše snažení vyjde naprázdno.“
Luisa, i když ji obestíral nepopsatelný strach a hrůza se vysmála všem přítomným, kteří byli zmatení jejím chováním.
„Proč?“ zamračila se tentokrát babizna s tváří snad ještě ošklivější a svraštělejší než její sestry jako by čekala nějaký podvod.
„Protože nejsem panna, proto,“ vysmála se jim podruhé a viděla, jak se jejich nadšení z toho, že ji zastihly, bortí. Dívaly se jedna na druhou se zmatenými pohledy jako by se ptaly co dál.
Hlavní kněžka zuřila, poznala to podle pevně stisknutých tenkých rtů umrlce, bulvy jako by jí ještě více zapadly do lebky, než se na ni rozkřičela.
„Ty děvko, malá špinavá couro! Jak jsi nám tohle mohla udělat? Takové křehké ptáče, andělská tvářička…“ vyplivávala to jako by to byly nic než nadávky. Atmosféra houstla.
Luisa do společenství žen zasela chaos, ale pochybovala, že by i teď mohla nějakým způsobem utéct.
„Možná jsem svůj věneček dala bez přislíbení věrnosti, ale vy jste daleko horší,“ očernila je, „zabíjíte lidi ve jménu nějakého směšného pohanského boha, vy fúrie. Vsadím se, že nikdo takový neexistuje, je to jen záminka pro ty z vás, které závidí krásu mladým dívkám.“
Luisa je schválně popichovala, alespoň přes vlastní smrtí, může nechat promluvit svůj ostrý jazyk, který musela ve městě držet za zuby.
„Jste tak odporné, nic než vražedkyně a zlodějky. Kosti vám chrastí, páchnete starobou, takhle vypadá přízeň vašeho pána? Kdyby vás slyšel, byly byste krasavice obletované muži, ale já vidím jen zoufalé třesoucí se stíny, v jejichž očích doutná strach ze smrti.“
„Dost!“ rozkřikla se kněžka a najednou tasila dýku, kterou měla zastrčenou v pouzdře u pasu.
„Ty nejsi hodna mluvit svým černým jazykem k našemu bohu, za to zaplatíš!“
V ten moment se na ni vrhla a Luisa polkla.
Kněžka se rozeběhla s tasenou zbraní, jejíž ostří se děsivě odráželo od ohně loučí, když v tom něco dorazilo na mýtinu. Něco obrovského se vynořilo ze tmy za zády žen, které byly za Luisinou páteří.
„Náš pán dorazil,“ vykřikl někdo, „Azi Dahaka, daruj nám svou přízeň…“
Luisa se s děsem pomalu otočila, aby čelila něčemu nelidskému, co se vynořovalo z mlhy. Nemohla pochopit, jak taková monstrózní bytost se mohla přikrást až k nim, bez toho, aby si toho někdo všiml. Byla neskutečně tichá, když chtěla. Tichá i hrozivá, a když se Luisa znovu nadechla, začala krvavá hostina, protože to nebyl žádný jejich bůh, kterého by svými činy přivolaly…

Na světě existuje místo, je to jakýsi zelený střed několika rohů království, je to místo opředené jak legendami, tak děsivými zkazkami, kde návštěvníci najdou ledacos. Je to les, obrovské stromy tyčící se jako věže k nebi, kde svými korunami zabraňují lidem se orientovat a tím pádem se stává labyrintem pro všechny duše. Říká se, že nikdo, kdo do něho vstoupil, ho nedokázal projít napříč a to z jednoho jediného důvodu.

Nebezpečí. Divoká zvířata a šelmy na vás mohly lehce zaútočit, protože vás viděly jako potravu a kořist, ale to nebylo jediné. Lesu se říkalo Vrch čarodějnic, protože byl známí pro svou děsivou povahu a magické síly v tom dobrém i zlém smyslu. Nebožáci, kteří jej neznali, mohli víly nalákat do bažin, skřeti zajmout, abyste jim sloužili a pak tu byly bytosti, které spoléhaly jen na své instinkty a hodovaly na lidské krvi, masu nebo emocích.

Ani pro takovou výstrahu se lidé nedokážou čas od času poučit, ať už z jakési troufalosti, odvahy nebo pro sběr vzácných bylin, hub a bobulí, někteří dokonce věří, že najdou poklad nebo jim některá bytost splní přání. Všechno je ale jeden velký klam.

Nikdo nemůže popřít přitažlivost krásných baldachýnů zeleně, kyprých mechů, průzračné vody a malebných houštin, když je na okraji lesa lákán přírodou. Jdete dál, užíváte si tu energii kolem, obklopuje vás vzrušení a očekávání než si uvědomíte, že jste se ztratili a zašli příliš daleko.

Toto místo, tento les je velice zrádný a proměnlivý. Skrývá staré snad až pravěké tvory ve svých hlubinách a když vás ucítí je s vámi konec. Přesně jedním takovým je Wendigo. Osamělý vládce ve své dvoraně, který je jedním z mála, jehož řev v noci je slyšet na míle daleko. Jeho pověst sahá do všech koutů, ale žádný lovec zatím nepřinesl jeho obrovské rohy ani lebku.

Věčně hladový, smrtící tvor požírající lidské maso bloudí v mlhách, kde až na poslední chvílí uvidíte jeho majestátní krutost, jak se tyčí mezi stromy. Nesmlouvá, neodpouští a trestem za vniknutí na jeho území je smrt bez výjimky pro každého narušitele, ať už lidského, muže, ženu, dítě nebo magického tvora nebo snad ano? Dokázal by se zastavit před čistou pannou a ušetřit ji? Ne, tohle není náš případ, žena, která se v lese ztratila, není ani čistá, ani lovec jakéhokoliv druhu a shodou okolností padne přímo pod Wendigovy nohy. Probudí se v něm zvíře nebo převládne zcela jiný nečekaný instinkt? Ta žena mu lahodně voní a něco mu říká, že je jeho družkou nade vší pochybnost, a to je osud snad horší než sama smrt.

-Příběh by měl být realistický, hororově zabarvený a také s erotickým a explicitním tématem o mezidruhovém sexu!!! Jen pro odvážné.