Luisa byla zdrcena, rozhodně nečekala, že ji ten netvor bez varování napadne. Rychlost pohybu byla skoro nepostřehnutelná a ona už posléze cítila jen bolest. Vykřikla. Zvuk se v ohlušující vlně otočil kolem, ale hned byl udušen, když ji to obrovské zvíře přitisklo k zemi. Kožené pokrývky se pod ní pohnuly jako hladina vody, takže necítila chlad samotné země ani nepříjemné kamínky ale bolest samotnou neutišily.
Dívka dostala hrozný strach, cítila se sama tak bezmocně a v agónii ze šoku jako ptáče před dravcem.
Pokud dosud byla v klidu, nyní jako by začala bojovat o holý život. Začala se kroutit a vrtět ve snaze dostat se od toho tvora pryč, což bylo nemožné. Stále byla držena jeho velkou rukou a vnímala otevřené rány několika škrábanců na kůži, která ihned zrudly. Cáry látky zelených šatů a bílé spodničky se obarvily krví, další kapky jí stekly na břicho nebo po stranách na žebra.

Vidina smrti Luisu pohltila, třásla se z pomyšlení, že se k ní ta velká hlava skloní a zuby utrhne kus jejího masa a jako orel ho z ní bude rvát a vychutnávat si to.
Možná mu došla s ní trpělivost, říkala si.
Chvílemi Luisa viděla rozmazaně, musela mrkat, aby zahnala ty prokleté slzy.
„Prosím! NE!“ zaúpěla a chytila Wendigův pařát, který ji stále přidržoval za krk. Chytila ho za zápěstí a snažila se ze všech sil bojovat, setřást tu nečistou ruku z jejího těla. Zasekla do ní nehty a drásala jako mládě harpie. Její tupé nehty mu jezdily po tmavé srsti a dělaly minimální jizvy, takže si moc nepomohla. Dokonce i mlha, která se objevila vypadala jako opona ze světa mrtvých, a to Luisu vyděsilo snad ještě víc. Panika jí kolovala v žilách. Hrudník se jí zvedal prudkými rychlými nádechy.
Luisa nijak nehleděla na svou nahotu ani stud, chtěla se jen dostat ze spárů netvora, dokonce se odhodlala i kopnout nohou do jeho stehna.

Wendigo si odfrkl a kdyby v tom zvuku mohly být patrné emoce, dalo by se z toho vyčíst nejspíš něco ve smyslu "Já jsem mocný pradávný duch a bytost ze tvých nočních můr, a ty pochybuješ o mých schopnostech?" Což tvora nejspíš podráždila, protože v příští chvíli se pohnul rychle, snad až nemožně rychle.

Čtyři zahnuté, ostré drápy zasvištěly vzduchem a zaťaly se Luise do bledé kůže nad klíční kostí, než prudce sjely dolů. Byly tak ostré, že proťaly látku, kůži i maso bez valného odporu. Wendigo neudeřil moc silně, vlastně to vypadalo, že po dívce spíš tak plácl spárem, jako kočka, která si hraje s myší.

Ale i přesto byly výsledkem šaty rozedrané na cáry a držící jen pomocí pár nití, od vršku až téměř do půli břicha a čtyři mělké, přesto krvácející rány. Bestie se natáhla a v příští chvíli už tlačila nejspíše vyděšenou dívku k zemi pod sebou, v podstatě se krčící nad ní v podivném postoji na všech čtyřech.

Táhle, hluboce zavrčel a volným spárem si přejel po předloktí ruky, která dívku přitlačila k zemi a znehybnila. Avšak místo krve začala z jeho ran velmi, velmi pomalu prýštit hutná, studená mlha a zahalovat dívku. Obtáčela jí, objímala, cítila jí každým pórem kůže, každým nervem. A vlévala se i do krvácejících ran...které pomalu krvácet přestávaly, zavíraly se před očima a bolest odeznívala jako...no, jako kouzlem.

Luisa vytřeštila oči nad slovy ve své hlavě, které mrazily a posléze vyvolávaly slabou ozvěnu, která se rozpustila jako mlha.
„Pomůžeš?“ vydechla zcela zaskočena zvratem nečekaných událostí. Tohle se jí muselo zdát, možná pořád spala na tom stromě a tohle se jí zdálo. Fantazírovala.
Ale pocit prstů a dlaně na svém krku byl stejně skutečný jako švihnutí jazykem po tváři. Zachvěla se odporem, když si všimla ostrých dlouhých zubů, které jí připomínaly draka z dávných bájí. Zuby uzpůsobené k trhání masa a působení hrozné bolesti, a přitom byly tak krásně sněhově bílé, žádné známky stáří jako by tvor před ní byl jen novorozeně.
Žena polkla a už bez rozmyslu chtěla přikývnout a děkovat mu, když si uvědomila důsledky toho rozhodnutí a vůbec by to celé mohla být i lež. Mohl si s ní jen hrát a bavit se.
Wendigo nyní mohl zřetelně ochutnat její váhání a nedůvěru prosakující napovrch.
„Pomohl bys mé sestře? Jak? Jakou záruku bych měla, že se skutečně uzdraví a ty mě nechceš jen oklamat? Nejsem hloupé dítě. Dej mi nějaký důkaz,“ požadovala Luisa a netušila, zda je správné, tlačit na dobrý rozmar tohoto rohatého netvora a tohle po něm žádat, ale pokud by přemýšlela souhlasit s jeho nabídkou, neudělá to bez toho, aby viděla, že tomu tak bude.