Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Jak se najednou mohou plány na další den změnit. Doslova otočit o sto osmdesát stupňů. Ještě před pár hodinami jsi měla v plánu shánění nezbytných potřeb do domácnosti a teď jsi najednou souhlasila s tím, že připravíte jednoho z ctěných občanů Nového Jeruzaléma o život. Po tom, jak si ale měla možnost jej poznat, nemohla bys jej už nikdy nazvat takto – ctěný občan. Ne, to už Fernsby v tvých očích nikdy nemohl být. A… ty?

„Dobře. My.“ Přikývne Alexander, aniž by tě snad od tvého přidání se k tomuto plánu jakkoliv zrazoval. Ne pro oba z vás to bylo osobní, ale sám moc dobře věděl, že ty jsi v tom celém bahnu doslova málem utonula, zatímco jeho jen zašpinilo, když šel kolem. Ironií osudu právě díky tobě.

„Rozumím, Del. Zítra to skončí.“ Shlédne k tobě sedící po jeho boku s vážným pohledem, který je pro něj tak typický a ty víš, že o tomhle nežertuje. Nic dalšího už ale nedodává. Jen zůstane i nadále sedět vedle tebe a sevře tvou jako vždy studenou ruku ve své. Místo zbytečných slov tak vyplní interiér drožky prosté ticho, které ruší jen zvuk na silnici protáčejících se kol a bubnování kapek na dřevěnou konstrukci kočáru. Je to uklidňující rytmický šum, který po celém tom unavujícím dni působí jako balzám na zjitřené smysly. Dokonce se přistihneš, jak se ti sem tam klíží únavou oči.

Přesto to místo zahlédneš. Tu bránu. Ten plot, který je obehnaný kolem pozemku, který ti kdysi patřil. Nebo spíše tvému manželovi stejně jako spousta věcí, které díky sňatku s tebou a štědrému věnu vyženil. Byla jsi tehdy skutečně dobrou partií. Jedinou dcerou významného průmyslníka. Svobodná žena bez škraloupu na místní společenské scéně. Snad i poslušná, jen poněkud více tichá. Ale pro mnohé byla tato vlastnost spíše výhodou než devízou. Nepatřila jsi sice mezi nejšarmantnější dámy ze Zahrad, ale také zdaleka ne takové, které přitahovaly posměšné polohlasné poznámky. Vlastně jsi byla v mnohém ideálním materiálem na jeruzalémskou manželku. Někdo by mohl říct, že tomu tak i bylo a nebýt toho osudného dne v zimní zahradě žili byste s manželem, když už ne šťastně, tak alespoň smířeně až do smrti. Avšak při detailnějším zpětném pohledu tento dokonalý obraz popraskal množstvím prasklin. Bylo toho tolik, co jsi v sobě za ty roky dusila. Držela uzamčené hluboko v temnotě a sama od toho utíkala do světů z knih, kde bylo vše snazší. Barevnější. Aby nakonec pak jen přibila poslední prasklina a falešné pokroucené zrcadlo se celé vysypalo.

Ze zadumání či spánku tě vytrhne zastavení drožky a Alexanderův dotyk na tvém rameni. Jste zpátky. Zpátky doma? No, dle instrukcí rady asi tohle místo skutečně bude něčím takovým, ale nazývat jej domovem, je asi ještě docela předčasné, pokud vůbec někdy. Dům v růžích stojí ve tmě noci, ve které se z něj stává jen vysoká černá silueta, tyčící se před vámi. V oknech se nesvítí. Nebýt pouličního osvětlení snad by ani nebyl pořádně vidět, jak je dnes bezměsíčná noc. Najednou působí větší, než si jej pamatuješ. Přesto, jakmile se přiblížíte, a obklopí vás ta opojná vůně růží, není důvod pochybovat. Jste tu správně.

Alexander vytáhne klíč ze stejného místa, kde jsi jej nechala ty a odemkne dveře. Viditelně myslel i na to, kdybyste se náhodou minuli a ty ses zpátky dostala před ním. Vejdete dovnitř domu, který stále působí tak cize. Zvláště takto v noci. Avšak Alexander neotálí a rozsvítí stropní světlo, které osvětlí prázdný prostor obývacího pokoje, který je víceméně ve stejném stavu, v jakém si jej opouštěla. Až po chvíli si všimneš, že na straně pokoje je u stěny složeno množství věcí. Odhaduješ to na nějaké ty peřiny, polštáře a balíčky dost možná s ložním prádlem. Věci, pro které se Alexander vydal, abyste tu vůbec mohli přespat. Viditelně je ale nestihl vybalit natož donést do ložnice v patře. Měl díky tobě jiné, urgentnější věcí k řešení.

„Hmm, zastavil jsem se více v centru. Prý by to mělo být velmi kvalitní damašek a… Ne, nedívej se na mě tak. Upřímně tyhle věci skutečně v životě moc často nenakupuji, tak jsem dal na doporučení.“ Ušklíbne se drobně, zatímco se probírá tou poměrně objemnou hromadou. Ne, tohle sem určitě nemohl donést jen vlastními silami. Ty peřiny i polštáře vypadají dost objemně samy o sobě, nemluvě o tom zbytku. „Ovšem vedle byl nedaleko menší obchůdek.“ Konečně se narovná, když viditelně našel, co hledal. A když se otočí na tebe, všimneš si menší krabice v jeho rukách.

„Říkal jsem si, že tohle bys mohla ocenit. No a teď s těmi plány na zítra, to možná bude ještě vhodnější.“ Pokrčí rameny a otevře krabičku, aby odhalil její obsah, který voní… čokoládou. A ještě aby ne, protože je krabice plná drobných, umně zdobených čokoládových pralinek, které jsou v malých papírových košíčcích. Nutno podotknout, že dosti neuspořádaně.

„Hmm, no možná jsem s tím měl nakládat trochu opatrněji.“ Mlaskne lehce zklamaně Alexander, když vidí, že ti to zcela jistě nepředává ve stavu, v jakém to dostal.

„Přiznám se, že jsem počítal, že si zajdeme někam poblíž na večeři, takže jsem nic jiného nekoupil. Ani tu láhev vína. Ovšem s tím, co se dnes stalo, už bude na večeři dost možná pozdě. A popravdě… asi ani nemám moc hlad.“ Předá ti krabičku s čokoládou, než ze sebe konečně stáhne kabát, který místo věšáku rozprostře na topení, ačkoliv studeném. Pak už jen trochu zamyšleně přelétne očima prakticky prázdnou místnost, ve které není žádný nábytek, na který byste se mohli posadit nebo cokoliv takového a raději se skloní k věcem, které patří do ložnice.

„Vezmu to zatím nahoru.“ Vrhne se raději na praktické věci, které je dnes večer ještě třeba dořešit, než nastane další den.

Ten… den.

Mlčky kývnu hlavou, když Alex zmíní počasí, ale nic k tomu nedodávám. Ví to. Horko slunné Dvaraky mne spíše trápilo než cokoliv jiného, a když už jsem si na něj konečně začala zvykat, tak se něco uvnitř mne rozbilo. Poslední měsíce strávené v tropických vedrech pro mne byly úmorné, i když důvodů, proč jsem se držela ve stínu domu jsem měla více než jen počasí. V studeném sychravém Jeruzalému se mi dýchalo lépe, nevnímala jsem zimu jako svého nepřítele. Ani teď takřka necítím chlad deroucí se pod kabát, pouze ten studený pocit oblečení i vlasů, do kterých se vsakuje čím dál intenzivněji déšť.

Notnou chvíli mlčím, kráčím zavěšená za paži Alexe ulicí vpřed s hlavou svěšenou, ztracená ve vlastních pochmurných myšlenkách. K domu, odkud jsem musela utéci potupně oknem se už ani neohlédnu, nechám ho za zády stejně jako celou tu tolik známou ulici, kterou jsem už procházela nebo projížděla kočárem tolikrát… Jenže tentokrát jí jdu dost možná naposledy. Neměla bych se sem už nikdy vracet, tohle… Já… Ztěžka polknu a odhodlám se promluvit. Nechci to v sobě dusit, potřebuji to někomu říci. A Alex… Alex je jediný, komu mohu, ať už se na mne hněvá za můj útěk z domu vstříc další neuvážené šílenosti nebo ne.

Některé věci šly poměrně rychle.

Ta slova mi rezonují myslí. Alex má pravdu. A není to zase tak dlouho, co jsem všem těm věcem i změnám šla naproti. Líbilo se mi mé nové já, toužila jsem po tom, abych v zrcadle viděla Dumah a ne tu zakřiknutou pobledlou dívku s jejímž odrazem jsem strávila většinu svého života. Stala jsem se někým jiným… Nakonec jsem to byla já, kdo Delilah zabil.

„Víš, že když se podívám do zrcadla… Tak už si nepamatuji, jak jsem vypadala před tím vším?“ hlesnu. „Přesto jsem doufala, že tam aspoň něco zůstalo, něco… Co by poznal,“ pokračuji tiše dál. „Ale… Máš pravdu. Asi to nikdy nemělo šanci na úspěch. Ani… Ani jsem s otcem už nedokázala mluvit stejně jako… Kdysi,“ povzdechnu si. „Jsem tak hloupá,“ šeptnu takřka na hraně samotné myšlenky. Kolikrát mi tohle slovo dnes problesklo myslí? Tohle uvědomění.

Alex se v tom dál nijak nepitvá a já ostatně už také ne. Co se stalo, nedá se odestát. Tak to prostě je a víme to oba. V tichosti pokračujeme směrem na Broad Sanctuary, jednu z hlavních tepen protínajících Zahrady. Pokud bychom odsud pokračovali dál, došli bychom až k Terasám, čtvrti s pár domy postavenými částečně na řece protékající Jeruzalémem. Znám to tam dobře, v jednom z nich bydlí skutečná paní Flanagan se svým manželem. Rodiče Bartholomewe. Zahrady jsou skutečně plné vzpomínek, tváří i lidí, na které jsem si dlouhé měsíce a dost možná i roky takřka nevzpomněla. Jenže je tu ještě jeden směr, kterým bychom se mohli vydat. Na opačnou stranu, do okrajové části Zahrad. Adresa Fernsbyho domu se mi vryla do paměti. Je to dobrá adresa pro někoho, kdo se chce dostat do lepší společnosti. Nejsou na ní sice honosná sídla, ale je to základ. Vyslovím ji nahlas. Ovšem Alex… Mlčí. A já raději natáhnu krok, abych mu stačila.

Stále prší. Ulicí projíždějí drožky, avšak ani chodníky nejsou úplně prázdné. Pár spěchajících gentlemanů, pár vykračující si ulicí, ti všichni na rozdíl od nás mají elegantní deštníky chránící je před deštěm. Některé z těch deštníků mají i své osobní nosiče. Zahlédnu i pár sloužících pospíchajících buď za povinnostmi pojícími se s večerem či přípravami na další den nebo naopak domů. Naše dvojice přitáhne pár pohledů, a tak… I když bych v tomhle rozpoložení snad raději došla do našeho nového domu pěšky – i kdyby to snad mělo trvat celou noc – tak se nijak nevzpírám, když Alex mávne na jednu z pomalu jedoucích drožek vyhlížejících zákazníky.

Netečná k dešti lepícímu mi vlasy k tváři, trpělivě vyčkám, dokud Alex nezařídí odvoz a poté s ním nasednu do kočáru. Po jeho vzoru se vysvléknu z kabátu, pod kterým mám už jen stejně navlhlou košili. Stále mi to připadá zvláštní. Měla bych se klepat zimou – vždy jsem byla zimomřivá. Užívala jsem si horké koupele. Stačilo trochu špatné počasí a byla jsem nemocná. A teď?

Usadím se na sedadlo vedle Alexe a poodhrnu záclonku na okně, abych jím viděla ven. Mokré vlasy si shrnu z tváře a s dlouhým výdechem se přiměji zapřít se o měkké polstrování sedáku. Kočár se s lehkým trhnutím vzápětí rozjede ulicí za doprovodu klapotu koňských podkov bušících o dláždění ulice. Pohledem vyhledám Alexovu tvář, když se nadechne a ticho prolomí jeho hlas.

„Ano, dokonce ředitelem,“ zopakuji po něm poněkud mdle. „Nechápu to… Myslela jsem, že ho Hart vyhodil za to, že jsem jeho vinou zemřela. Rozhodně z toho neměl radost. A také nevypadal, že by měl v brzké době zemřít i on,“ vyslovím nahlas tu domněnku. Nedivila bych se, kdyby to celé byl nějaký Fernsbyho komplot, plán, jak se stát ředitelem Greenhillu. Přesto… Na tohle přeci nemohl být sám, ne? „Myslíš, že by to dokázal sám? Stát se jen tak ředitelem?“ zamračím se. Nebo za ním někdo skutečně stál? Někdo s dostatečným vlivem, aby ho do té funkce pomohl dosadit.

Z té představy mi není vůbec dobře. Snad dokonce i trochu více poblednu. Nebo je to jen tím, že mluvíme o Fernsbym? S tím člověkem se pojí tolik silných vjemů i emocí, že nedokážu přemýšlet jasně. Přesto se přinutím soustředit se na Alexe, který pokračuje dál. Zní rozhodně. Ani na okamžik nezaváhá, když vysloví ten konečný verdikt. Zítra. Zítra to celé s Fernsbym nadobro skončí. Navzdory tomu, že jsem dnes nebyla daleko od toho se sama sebrat a vyrazit celou tu věc s Fernsbym uzavřít, tak mne to svým způsobem zaskočí. Jak je to celé náhle… Tak blízko. Na dosah.

„My. Půjdu s tebou,“ upřesním odpověď na Alexovu otázku bez toho, aniž bych se nad tím nějak viditelně zamyslela. Jiná možnost nepřipadá v úvahu. Nebudu čekat na to, jak to dopadne, nebudu ani trnout hrůzou z té živoucí noční můry, že se Alex nevrátí. Náš nový dům ten jeden den počká. Tohle ne. „Potřebuji vidět na vlastní oči, že to… On… Udělat za tím vším konečně tečku,“ kývnu hlavou a srdce se mi jen při tom pomyšlení rychle rozbuší. „Už nikomu neublíží,“ šeptnu a jen ta myšlenka je nečekaně… Opojná. Bez ohledu na to, co ve skutečnosti tenhle náš rozhovor znamená. Zítra společně někoho zabijeme. Ne, zavraždíme. Přesto se nad tím nepozastavím. Vzala jsem svojí mocí už tolik životů… A Alex? Nikdy mne nad tím nenapadlo přemýšlet. Kolik jich vzal on. Svojí mocí. Rukama. Puškou či nožem. Svým rozhodnutím o osudu celých jednotek, armád… Oba máme na rukou tolik krve, že pokud by byl svět spravedlivý, zalkli bychom se jí a utopili se v ní.

Jenže svět spravedlivý není. Nikdy nebyl. Jsme tím, čím jsme. Tím, co z nás udělali druzí.

A pokud nedokážu matku dostat z Greenhillu, mohu ji aspoň dostat z jeho spárů. Nejdříve on. Potom Greenhill. Jedno po druhém… A já najdu způsob, jak se vypořádat i s tím druhým. I kdybych měla… Cokoliv? Zamrkám. Rozostřený pohled potemnělých modrých očí náhle přitáhne výhled z okénka kočáru. Projíždíme kolem jednoho z velkých domů, jehož pozemek není skryt za vysokou cihlovou zdí, ale kovovým plotem z tepaného železa, které obrůstá břečťan. Ten plot poznávám, stejně jako dům… Kde to celé začalo.

♫♪♪♫

Delilah Blair Flanagan

Z nebes žádná odpověď nepřijde. Jediný, kdo na tebe nakonec v noční ulici promluví, je Alexander. Ne, nevypadá to, že by se v tom chtěl nějak zbytečně pitvat. Alespoň ne tady. Zavěsíš se do něj a vykročíte, zatímco dál prší a prší.

„Hmm, Port Blair?“ Poočku se po tobě Alexander ohlédne. „Jistěže. Jen bych řekl, že tam bylo o poznání teplejší počasí.“ Dodá fakt, na kterém něco bude. Deště v provinciích se s těmi studenými zde v Novém Jeruzalému nedaly moc srovnávat. Přesto, jak kráčíte ulicí, není nějak výrazněji zima ani jednomu z vás. Ne, od jisté doby ani tebe netrápí chlad jako takový. Déšť je tak spíše protivný než nějak výrazně nepříjemný.

Po nějakou dobu vás obklopuje jen zvuk šumění deště, než se nakonec přeci jen odhodláš promluvit. O tom, co ses dozvěděla. O tom, co přesně se stalo ve tvém domově, i když možná již bývalém.

„Hmm, nepoznal. To mě mrzí, Del. Ale ty roky… Některé věci šly poměrně rychle.“ Povzdechne si, aniž by snad musel doplňovat, o čem to mluví. Bylas někým jiným. Rozhodně jsi jako někdo jiný vypadala. „Většinou, je ta celá změna pomalejší a navíc lidé často žijí se svou rodinou. Ty drobné změny, kterých je sice stále více a více, se tak přijímají o poznání lépe. Takhle… Takhle to samo o sobě nemělo příliš šancí na dobrý konec.“ Mlaskne zamyšleně, ale kromě toho prostého konstatování se v tom dále nerýpe. Proč také? Partie se už nějakým způsobem rozehrála a figurky nelze vracet opět na začátek.

Na tvé díky jen krátce pokývne hlavou, ale nic k tomu nedodává. Zcela jistě nebyl nadšením bez sebe, když v domě místo tebe našel ten krátký vzkaz a rozbalenou zásilku s informacemi týkajícími se Fernsbyho. Avšak stejně jako před tím zůstává v této věci zticha. Pokračujete tak dál, až k jedné z křižovatek, kde už je alespoň na silnici kolem vás čilý ruch. Ne, zde není takový klid jako ve čtvrti, kde byl teď váš nový domov a není tak problém si sehnat drožku a dostat se z toho nepřejícího počasí.

Alexander se o to postará a teprve poté, až si nasednete do jejího potemnělého interiéru a stáhne ze sebe vlhký kabát, se nadechne k odpovědi na to vše, co jsi mu tu řekla.

„Nečetl jsem to všechno. Pochopil jsem ale, o koho jde. A také, že Greenhillu bude stále významnou postavou. Dokonce ředitelem.“ Odloží kabát vedle sebe, než jen pokývne souhlasně hlavou. „Prošlo… Ale tím to končí. Nehodlám se v tom spoléhat na Radu a její lidi. Ty informace, které máme, my stačí k tomu, abych jej bez problémů našel.“ Zazní v jeho hlase známá rozhodnost.

„Zítra se o to postarám nebo… my?“ Povytáhne obočí v jasné otázce, když se do tebe zabodnou jeho černé oči. „Bude to tak lepší. Mít jistotu, že to celé už konečně opravdu skončí.“ Začne se před tebou předestírat nečekaný program dalšího dne, který má k zařizování nového bydlení skutečně daleko. Avšak víš, že záleží nakonec i na tobě, čemu dáš přednost nebo čemu se naopak budeš chtít vyhnout. Alexander tě do podobných věcí nikdy nenutil. Tedy… podobných. Ne, nikdy dřív jste něco takového společně nepodnikali. Protože co jiného je to, než plánování vraždy?

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Jedno prosté škubnutí stačí k tomu, aby se řetízek se zlatou hvězdou, která na tvém krku visela už dlouhé roky, přetrhl a bylo po všem. Prostě jen tak. Zlatý záblesk trvá jen krátce, než se šperk ztratí kdesi mezi kamením. Jak o tomhle mohl generál vědět je otázkou, která ti probleskne myslí, avšak velmi záhy ji vytěsní něco palčivějšího – vzduch, kterého se ti zrovna příliš nedostává. Ne, nejsi v situaci, ve které bys s ním snad mohla začít nějakou diskuzi. Snažit se jej přesvědčit jinak než v prostém boji, což samo o sobě je zrovna proti generálovi velmi riskantní plán. Přesto se na těch pár slov zmůžeš. Jen dvě jména a ta jediná informace, která je ale podstatná - Dumah žije. To musí být něco, co změní hru.

Nebo snad ne?

Stisk na tvém krku zesílí a generálova grimasa se místo očekávaného překvapení zkroutí vztekem. „Řekni mi něco, co nevím!“ Zavrčí teď už skutečně podrážděně a tohle celé přestane vypadat jako prostá náhoda. Co všechno generál věděl? Avšak to také znamená, že pokud se tě nehodlal vyptávat před tím, tak ani teď to nebude jiné… Tvá ruka sjede k neviditelné dýce zavěšené u tvého pasu. Nechtěla jsi ji použít. Ne, dokud byly jiné možnosti. Avšak teď se situace vydala směrem, který pro tebe nebyl ani trochu příznivý.

Generálova natažená ruka tě vyzvedne ještě více do vzduchu, aniž by mu viditelně jakkoliv vadila tvá váha v plné zbroji nebo snad zmítání se a snaha se vyprostit.

„Nejsem tu od toho, abych mluvil, Zerachiel. Na to už je pozdě.“ Slyšíš ještě jeho slova s pohledem upřeným k nebi, po kterém se táhnou šedavé mraky, skrz které prosvítá pár úzkých paprsků světla. Je to pohled, který by také mohl být tvůj poslední. Stačilo by málo. Avšak i ty máš ještě nějaké triky v rukávu. Sevřeš rukojeť dýky a bodneš. Ostří projede mezerou mezi pláty kolem lokte a najde svůj cíl. Dýka sice nezajede celým ostřím až do masa, ale sveze se po kosti, což samo o sobě stačí, aby generálův stisk povolil. A ty ucítíš novou vůni krve. Takovou, kterou cítíš v životě poprvé. Nikdy jsi neviděla generála krvácet. Nikdy až… doposud.

„Ty…“ Vydechne snad i více zaskočeně, než zaražen bolestí, kterou mu tvůj útok zcela jistě způsobil. Dokonce tě i pustí na zem, avšak jen co se dotknou tvé nohy kamenité země a než se zmůžeš na cokoliv dalšího, ucítíš tvrdý úder do hrudi, který tě pošle o několik metrů zpět a doslova ti vyrazí dech. Hrudní plát je po tom zásahu sám viditelně deformovaný a zatímco lapáš po dechu, obkrouží tě plameny, které jako kdyby vyšlehly ze samotné země dobrých pět metrů vysoko.

„Mohl jsem tušit, že budeš mít po ruce nějaké ty jeho špinavé triky.“ Slyšíš Kamaelův hlas i přes hučení ohně, které tě obklopuje. „Jen samá lež a klam. Nic víc.“ Projde náhle mezi plameny vysoká postava generála, které jako kdyby obrovský žár, který tě pálí na kůži i takto s odstupem, vůbec nevadil. „Měl jsem to prohlédnout už dávno.“ Zavlní se kolem jeho hlavy dlouhé vlasy, které teď více než jindy připomenou samotné plameny, které je obestupují.

Jeden krok. Druhý… Jde k tobě a ty nemáš příliš manévrovacího prostoru. Roztáhnou křídla nemůžeš, ne pokud je nechceš přiblížit k planoucím plamenům. Stejně tak je těžké říct, jak málo by stačilo k tomu, aby se oheň přiblížil k vám oběma a prostě vás pohltil. Možná ne tak moc. Muž, který mu vládne, ale nevypadá, že by o to stál. Alespoň ne zatím. Proč? Možná na to ale brzy dostaneš odpověď.

„Nemá smysl to dál protahovat.“ Pronese bezvýrazně a pak na tebe zaútočí. I přes zraněnou ruku, nemáš příliš šancí se mu ubránit. Ne takto na blízko. Ne, když vás obklopují plameny. Nakonec skončíš ležící na zemi s tváří natisknutou na kamení, které se začíná nepříjemně ohřívat jako vše kolem a generál chytne tvou ruku a zkroutí ti ji dozadu.

*Cvak*

Ten zvuk je ti povědomý. Tak moc, že při něm zamrazí do morku kostí. Nebo je to spíše něčím jiným?

„Nedělej to, Zerachiel. Zabij mě… Klidně mě zabij, ale… Ne… Tohle ne,“

Tělem ti projede vlna chladu, která za sebou zanechá malátnou slabost. Víš, moc dobře, co se zrovna stalo a co to pro tebe znamená.

„Snad sis nemyslela, že tě jen tak zabiji, Zerachiel.“ Trhne generál za tvé ruce a se zachřestěním pout, na kterých žhnou nebeské runy, tě vytáhne na nohy a přitáhne k sobě. „K čemu by mi to bylo? Ne, každý život má svou cenu.“ Zazní v jeho slovech příslib něčeho, co se neposlouchá zrovna dobře. A v ten moment plameny kolem vás pohasnou a na tvářích tě ovane konečně chladivý vzduch, který se po tom horku, ve kterém jsi ještě pár chvil zpátky byla, zdá až nečekaně ledový.

Zároveň s tím si ale všimneš, jak se v dálce kus od vás cosi bíle zableskne…

… a ruka se natáhne po ztracené hvězdě.

♫♪♪♫

Naposledy se ohlédnu směrem do salonku pro návštěvy. Topí se v šeru a měkkém světle plynových lamp rozhánějících houstnoucí tmu. Nadechnu se, natáhnu do nosu tu důvěrně známou vůni spojenou s tímto místem, kterou si pamatuji už z dob svého dětství a mimoděk svěsím ramena. Jakkoliv tu otec už není, ve vzduchu stále visí všechna ta obvinění i výhrůžky, které zde v dnešní večer padly. Bolí to. Odcházet – ne, utíkat – odtud s cejchem podvodnice a šejdířky, nastrčené herečky, která jen měla sehrát svoji roli a využít jeho slabiny. Vlastně… Pod tím vším prosakuje uvědomění, že mu moje smrt nakonec nebyla tak lhostejná, jak jsem si myslela… Jak jsem si vsugerovala, aby to méně bolelo.

Možná… Kdybych se tehdy rozhodla… Nenechat je žít v té lži, v přesvědčení, že jsem skutečně mrtvá… Kdybych se tu objevila a všechno jim to řekla ještě v době, kdy nebylo příliš pozdě, kdy jsem to byla stále já, Delilah… Jakou znali… Mohlo to být všechno jinak. Jenže… Obětovala bych tomu Alexe? Nemusím nad tím nijak přemýšlet, abych znala odpověď. Ne. Pokud se tohle všechno muselo stát a dopadnout takhle, abych mohla být s ním, neměnila bych.

S tichým povzdechem se přehoupnu přes parapet a spustím se na rukách z okna ven. Ať už je to jakkoliv, nebudu tu čekat na to, co si pro mne vymyslel vlastní otec. Vlastně… Děsí mne představa, že by měl v plánu udělat něco jiného než na mne zavolat policii. Je mi zle z myšlenky, že bych tímhle způsobem měla poznat důvod, proč je tak dobrý obchodník disponující nemalou mocí i vlivem.

A tak se parapetu pustím a doskočím do květinového záhonu. Doskok je tvrdý, ozve se křupání větviček i vlhké mlasknutí hlíny. Zapotácím se, ale nakonec to bez problémů ustojím. Ještě před dvěma lety bych se zajisté mezi ty kytky svalila a v tom lepším případě se jen ušpinila. Ačkoliv… Před dvěma lety bych se ani neodvážila udělat něco tak šíleného, jak vyskočit z okna a pokusit se utéci. Ne, poslušně bych počkala v pokoji, krotce bych tam čekala na verdikt a klopila u toho hlavu.

Vylezu ze záhonu a v rychlosti si pravím kabát i sukni. Pohledem krátce kmitnu k otevřenému oknu a s pocitem spráskaného psa se chvatně vydám směrem k hlavní příjezdové cestě. Ruce vrazím do kapes a s dlouhým výdechem si vnutím do tváře ten prázdný nic neříkající výraz. Spěšně se vzdaluji od domu, který už není mým domovem… A nikdy ani nebude. Bez ohledu na všechny ty vzpomínky, které mne k tomuto místu vážou… Semknu rty a přinutím se polknout knedlík tvořící se v krku. Blížím se k bráně a srdce mi tluče v hrudi. Sotva vnímám dešťové kapky dopadající mi nesměle na ramena a do vlasů. Narovnám se, avšak ani náznakem nezpomalím. Nevím, jaké rozkazy služebnictvu stačil můj otec dát, ovšem brána není zamčená a hlídač se mi nesnaží nijak stavět do cesty, když mě vidí. Snad by se mi mělo ulevit, že je cesta volná, přesto se tak nestane.

„Hezký večer i vám,“ hlesnu v odpověď – a přeci jen se na okamžik zarazím. „Mohl byste...“ zarazím se s pohledem upřeným k temné siluetě domu a rychle potřesu hlavou. „Vlastně nic. Tedy… Hezký večer,“ zopakuji a bez dalšího projdu za bránu do ulice. Na rozdíl od hlídače si nechytám kabát, mám jej rozepnutý, ani šálu na krku nemám. Není mi zima. Naopak… Se v chladném večeru cítím lépe než ve vyhřátém salonku pro hosty.

S každým dalším krokem od brány, který udělám, prší čím dál více. Těžké dešťové kapky mi dopadají do vlasů i tváře, vpíjí se do rozepnutého kabátu a odlétávají od špiček bot. Jakmile minu zeď ohraničující pozemky Dohertyho sídla, zastavím se. S roztřeseným výdechem zvrátím hlavu k obloze skrývající se za těžkými dešťovými mraky a kousnu se do rtu. Jsem tak… Hloupá. Hloupá. Hloupá… Oči se mi zalijí slzami, jak to celé na mě dolehne o to víc, když už nemusím nic předstírat. Chce se mi křičet. Tak strašně moc… Se mi chce… Křičet.

A vím, že bych mohla. Utopila bych celou ulici v tichu a mohla bych ti stát tak dlouho, dokud bych si nevyřvala hlasivky. A jedna má část to chce udělat. Dostat to ze sebe. Všechno. Ale… Ale ne. Namísto toho jen sevřu ruce v kapsách v pěsti a s trhnutím pokračuji ulicí dál.

„Doufám, že se dobře bavíš. Otče,“ vyplivnu ze sebe hořce s tou podivnou směsicí rozporuplných pocitů, když sklápím hlavu. Natáhnu krok.

Touhle dobou už určitě museli přijít na to, že v salónku nejsem. Najednou si dokážu až příliš živě představit otce, jak tam stojí a upírá k otevřenému oknu znechucený pohled. „Přesně, jak se dalo čekat,“ ucedí zajisté pohrdlivě a Raymond ho v tom jen utvrdí. Dodá něco jízlivého na moji adresu. „Věděl jsem to, hned mi připadala podezřelá.“ Možná i něco horšího.

Z pochmurných myšlenek protkaných sebelítostí mne vytrhne náhlý pohyb. Neleknu se, okamžitě Alexe poznám. Aspoň v jednom jsem se nespletla, když jsem tvrdila Raymondovi, že nebudu nočním městem cestovat sama. Slova pronesená na přivítanou mne přimějí uhnout pohledem. Zlobí se na mě? Měl by. Zase jsem to udělala. Pootevřu rty… A zase je zavřu, zatímco se mimoděk nahrbím v zádech. Srdce mi poskočí, když Alex vzápětí vysloví tu jednoduchou otázku, na kterou je stejně jednoduchá odpověď. Když na sobě ucítím jeho pohled, sklopím o to víc hlavu. Zplihlé vlasy se mi začínají lepit k tváři.

„To bychom měli,“ zopakuji po Alexovi, zatímco bez zjevného zaváhání přijmu jeho rámě a vykročím po jeho boku… Pryč. Ta jediná věta mi rezonuje myslí. Doufám, že ti to celé stálo za to, Del. Mimoděk popotáhnu ve snaze ten plačtivý zvuk zase polknout a klidně se jím zadusit, pokud to bude nutné. Párkrát se nadechnu nosem a vydechnu ústy ve snaze se sebrat. „Naštěstí… Je to jen déšť,“ slyším se říkat. „Pamatuješ na Port Blair?“ zmíním přístavní provinční město, „promokli jsme tam na kost… Stejně se mi ta procházka po přístavišti líbila,“ šeptnu měkce a odmlčím se.

Chvíli mi trvá, než se odhodlám znovu promluvit. „Nepoznal mě,“ vyslovím to nahlas. „Obvinil… Obvinil mě, že jsem podvodnice. Nastrčená loutka, kterou někdo naučil ty správné noty, aby ho mohl vydírat. Řekl mi… Řekl mi, že nemám s jeho dcerou nic společného. Nechtěl mě nechat to vysvětlit. Vyhrožoval mi… On i… Raymond,“ potřesu hlavou. „A pak mě tam prostě… Zamkl. Musela jsem utéct oknem jak… Jak nějaký… Zloděj,“ kousnu se do vnitřku rtu. Už ani nevím pokolikáté, ovšem v ústech cítím slabou železitou chuť vlastní krve.

„Takže ne. Nestálo mi to za to, ale musela jsem to aspoň zkusit,“ hlesnu. „Děkuji, že jsi přišel, Alexi,“ poprvé k němu krátce vzhlédnu, snad se i pokusím pousmát, byť mi to příliš nejde.

Na okamžik přivřu oči a můj krok trochu zakolísá. „Četl jsi to?“ zeptám se Alexe tiše, jak se mé myšlenky převalí tím jediným směrem, který je strhne jak dravá voda. „Bydlí na Wilton Crescent. Prostě… Jen tak… Všechno mu to prošlo.“

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

♬♬♬

Tentokrát už neváhám ani nepřemýšlím nad tím, co je správné a co ne. Prostě… Mluvím. Snažila jsem se cestou v kočáru i během čekání si to celé aspoň trochu připravit, ale v tváří tvář otci a všemu, co na mě čekalo v tomhle domě se mé plány rozplynou jako pára na hrncem. Přesto mne otec nepřeruší a nechávám mne pokračovat dál – a já nevím, jestli je to dobré nebo špatné znamení. Avšak jakmile s tím jednou začnu, nejde to vzít zpátky. A ani nechci. Tak dlouho jsem čekala… Tak dlouho jsem si ve skrytu duše přála moci říct pravdu. Je toho… Je toho tolik. Srdce mi tluče v hrudi, ve spáncích, cítím jeho tlukot i v krku.

Nakonec zakončím svůj šílený proslov tou jedinou otázkou. Udělala bych cokoliv… Cokoliv, jen aby mi uvěřil. Aby to pochopil. Aby matku vzal z toho příšerného místa pryč, z dosahu toho monstra, které si říká ředitel. Avšak… Ne, Fernsby není tím skutečným problém, tím je celá ta instituce. Vždyť to byl nakonec doktor Hart, který mu dovolil zajít tak daleko.

Chvíli se topím v tichu, které se místností rozhostí. Strnule stojím na místě a neodvažuji se ani pohnout, zatímco na otce upírám ten naléhavý pohled. Prosím. Cokoliv… A pak se otec nadechne k odpovědi.

Ta ledová odtažitost prosakující do jeho hlasu je bolestivým políčkem. Drobně sebou trhnu. „Ne… Já… Nic nechci. Ani peníze, ani… Nic…“ pokusím se mu do toho vstoupit, ale stejně jako při hádce s Alexem, tak ani nyní nejsem schopná zvednout hlas a zarazit to. To, jak se na mě dívá… V jeho tváři bych hledala jen marně aspoň stopu po… Po čem? Ani nevím, co jsem očekávala. Pochopení? Šanci to všechno vysvětlit? Možná… Prozření, že věci nejsou takové… Jaké… Já… Nevím.

Zatímco otec pokračuje v té ledové sprše, dochází mi, jak moc naivní a hloupá jsem byla. Co jsem si myslela? Odpověď znám. Nemyslela jsem. Je mi příšerně stydno, ale ze zcela jiných důvod. Prudce ustoupím o krok dozadu, když se na mě otec příkře oboří. Takhle ho neznám. Nakonec ať se dělo cokoliv, takhle se mnou nikdy nemluvil ani nejednal. Ruce vztáhnu před sebe v obranném gestu a pootevřu rty. Avšak namísto slov obhajoby pouze rozechvěle vydechnu. Když na sobě ucítím pohled, kterým si mne změří a zhodnotí, sebere mi to vítr z plachet. Skutečně ve mne nenašel nic. Vůbec nic, co by tam zůstalo z Delilah, kterou jsem byla… Před tím vším…

Delilah Flanagan skutečně v Greenhillu zemřela. A už se to nedalo vrátit zpátky. Nic z toho.

Ztěžka polknu a potřesu hlavou na znamení nesouhlasu. „To není… Nechci ti… Vám vyhrožovat,“ rychle se opravím, „ani nikoho vydírat, opravdu nechci nic…“ Ale ne. Mé chabé protesty se neprobojují skrze pevný hlas otce.

Výraz v jeho tváři se opět vyhladí stejně jako hlas. Po páteři mi sklouzne zamrazení v nepříjemné předtuše toho, co bude následovat. Když se tak otec s posledními výhružnými slovy otočí a vydá ze salonku pryč, probere mne to z toho šoku. Rychle vykročím za ním. Takřka vyběhnu ve snaze ho dohnat. „Ne! Počkej…te! Já… Vysvětlím to. Všechno to vysvětlím. Není to tak, jak to vypadá! Potřebuji jen… Cokoliv! Zeptej se mě na cokoliv…“ vyhrknu překotně ve snaze ho tím zastavit. Přesto namísto další šance jen narazím do dveří, které se přede mnou bez jediného zaváhání zavřou. Které přede mnou zavře on.

Chytím za kliku, ovšem v zámku lupne, jak se klíč z druhé strany otočí. Dveře se ani nehnou, když lomcuji klikou. „Vysvětlím to! Otče! Prosím…!“ křiknu do dveří a v tom rozrušení do nich uhodím pěstí. Jednou. Dvakrát. Snad do nich i v tom návalu emocí kopnu. Ne… Tohle by Delilah skutečně nikdy neudělala… S tím uvědoměním prudce od dveří uskočím. Prsty si rozrušeně vjedu do vlasů a hlavu zvrátím dozadu.

Neměla jsem sem jezdit. Je to zatraceně hořké sousto, které musím spolknout.

Pár minut jen pochoduji po salonku sem a tam ve snaze se uklidnit, ale nedaří se mi to. Pořád mi to běží hlavou. Ten rozhovor, který se tak příšerně nepoved. To, co mi vlastní otec řekl. Jak se na mě díval… Nejsem jen hloupá, jsem nebetyčně pitomá. Naprosto ztracený případ. Ovšem ať už je to jakkoliv, dochází mi další palčivá věc.

Nemůžu tady zůstat. Nevěřím, že mne otec nechá jen vyvést z domu. Zavolá policii? Nebo…? Ať se má stát cokoliv… Přejdu k židli, přes kterou leží přehozený kabát a v rychlosti se do něj obléknu. Rve mi to srdce na kusy, že se musím z vlastního domova krást jako zloděj a vetřelec, přesto nemůžu jinak. Přeběhnu místnost směrem k jednomu z oken vedoucích ven. Tohle je zvýšené přízemí, nemůže to být zase tak vysoko. Stejně jako tehdy… „Hmmmm,“ dlouze vydechnu, když okno otevírám dokořán.

Jen krátce se vykloním ven a vyhlédnu, načež se po krátkém zaváhání posadím na parapet a přehodím jednu z nohou ven. Ovane mne chladný vzduch, který mne ovšem na kůži nestudí. Přimhouřím oči a ostře se nadechnu. Když se pokusím zachytit rukama za parapet, nemusel by to být tak tvrdý doskok. A i kdyby… Zvládla jsem už horší věci. Mnohem horší věci.

Nakonec… Otec to sám řekl.

„Vy skutečně nevíte, s kým jednáte.“

Delilah Blair Flanagan

Raymond vás opustí, a tak se jedna z překážek přeci jen uklidí z trati. Přesto jich před sebou máš ještě tolik. Dost možná o dost horších.

Cítíš na sobě pohled tvého otce, který čeká na odpovědi. A že se mu jich brzo také dostane. Ne, nehodláš to zbytečně protahovat a chodit kolem horké kaše. Místo toho jdeš rovnou k věci. Možná až nezvykle familiárně pro člověka, který tě měl za cizí ženu. Avšak tou nejsi. Nebo snad…?

Charlesovo obočí povyskočí, když začneš mluvit o tom, že jsi lhala a že jeho manželka by snad neměla být v sanatoriu v bezpečí. Přesto se od něj žádné odpovědi na to, proč tam vlastně je, nedočkáš. Místo toho tě pozoruje a nechává tě mluvit. Vyčkává?

Na tobě se zatím začne projevovat frustrace, kterou z toho celého cítíš a ta také prosakuje do tvého vystupování vůči otci, které je vše jen ne nezaujaté a uctivé. Přesto tě nepřerušuje a ty tak můžeš pokračovat. Dokonce i když mu začneš pro tebe přirozeně tykat a pokračuješ… A pokračuješ.

O té, která leží pohřbená ve tvém hrobu místo tebe. O vzpomínkách, které máš na svůj dávný život v tomto domě. O tom, co znala stará Delilah a v čem žila.

A nakonec… je po všem.

Na těch pár táhlých chvil se mezi vámi rozhostí ticho. V těch momentech to vypadá, že tvá otázka zůstane nezodpovězená. Než se otcovo čelo nakrčí a svraští obočí.

„Co je to? Ochotnické představení?“ Pronese ledovým hlasem. „Ale jistě, madam, pokračujte. Očekávám, že brzy se dostaneme k tomu, co za tohle všechno chcete. Za návrat ztracené dcery. Peníze? Nebo snad něco rafinovanějšího? Hodláte mě vydírat? Využít k tomu mou manželku?“ Semkne prvně rty a rozhodně nepůsobí jako otec, který tě vždy měl svým způsobem rád. Byla jsi přeci jen jeho jedinou dcerou. Ne, teď na tebe takto nehledí. Spíše jako na vetřelce. Hrozbu.

„Že vám není stydno! Tohle nemůže být z vaší hlavy. Kdo vás do toho zatáhl? Naučil vás informace, které museli nějakým způsobem vytáhnout z mé nebohé dcery ještě, než zemřela, aby si pak našel někoho jako vy, kdo mu sehraje tohle divadlo?!“ Oboří se na tebe nezvykle hrubě.

„Skutečně jste si mysleli, že bude stačit pár let, abych zapomněl a uvěřil tomu, že někdo jako vy by snad mohl být mou dcerou? Ať už vám dal noty kdokoliv, měl se lépe zamyslet a najít někoho více… vhodného. Delilah skutečně měla k někomu jako vy daleko. Nemluvě o dalších detailech.“ Ušklíbne se mnohoznačně a jeho oči po tobě sklouznou od hlavy až k patě.    

„Ale to nevadí, tohle není první pokus o to mi vyhrožovat nebo mě snad vydírat. Víte madam, člověk jako já se v mé pozici a věku za život setká se spoustou nekalých praktik. Ale někdy je to poučné. Třeba pro takovéto chvíle.“ Mlaskne, aniž by snad na chvíli vypadal, že by tvá slova na něj zapůsobila tak, jak jsi čekala.

„Vy skutečně nevíte, s kým jednáte. Ale to nevadí… S dovolením, dejte si ještě čaj. Za chvíli jsem zpět.“ Vrátí se alespoň do jeho posledních slov ten distingovaný tón gentlemana a stejně tak se vyhladí i jeho tvář, než se bez dalšího otálení otočí na patě a vyjde dveřmi ven ze salónku, ve kterém zůstaneš zčistajasna sama, aby se hned na to ode dveří ozval ten zvuk, který tak dobře znáš.

*Cvak*